Definice Hnutí Zeitgeist

DEFINICE HNUTÍ ZEITGEIST REALIZACE NOVÉHO ZPŮSOBU MYŠLENÍ Poslední aktualizace: 24.08.2015 17:36

„Obrovský a stále rychlejší rozvoj vědy a techniky nebyl doprovázen stejně rychlým vývojem sociálních, ekonomických a politických modelů ... Nyní jsme ... pouze na počátku objevů potenciálních možností, které se zde nabízí pro vývoj naší kultury mimo technologii, zejména v oblasti sociální, politické a ekonomické. Je bezpečné předpokládat, že ... takové sociální vynálezy, jako je moderní typ kapitalismu, fašismus a komunismus, budou považovány za primitivní pokusy, jenž směřují přímo k přizpůsobení moderní společnosti moderním technologiím“ - Dr. Ralph Linton

---

The Zeitgeist Movement Defined
Realizing a New Train of Thought
1st Edition, January, 2014

Creative Commons
Attribution-NonCommercial-ShareAlike 4.0 International
(CC BY-NC-SA 4.0)

Obsah v tomto textu může být reprodukován pouze pro nekomerční účel. Jakékoliv jiné zájmy vyžadují přímé schválení Hnutí Zeitgeist Česká republika: www.zeitgeistmovement.cz

Toto je 100 % neziskový textový dokument. Zaplacená cena je pouze za fyzické publikování. Jakékoli využití této práce za účelem dosažení zisku nebude tolerováno.

Zde uvedený materiál je produktem mnoha forem příspěvků a je rozšířený výzkumem Hnutí Zeitgeist. I když zde nemohly být uvedeny všechny relevantní údaje, obrovský dík patří také dalším nejmenovaným, kteří přispěli novinkami, zdroji, tipy a dalším výzkumem.

Originál anglického vydání zpracovali a upravili: Ben McLeish, Matt Berkowitz, Peter Joseph

Poděkování: Andrés Delgado, Bakari Pace, Brandon Kristy, Brandy Hume, Douglas Mallette, Eva Omori, Federico Pistono, Gilbert Ismail, James Phillips, Jason Lord, Jen Wilding, Miguel Oliveira, Sharleen Bazeghi, Tom Williams

Překlad, revize a technické zpracování: Petr Taubinger, Michal Mauser

Česká korektura: Martina Koťarová, Martin Böhm, Petr Taubinger, Ján Greguš

Na překladu spolupracovali: Adam Lněnička, Iveta Žďarská, Monika Kolářová, Miloš Gregor, Kamila Kvíčalová, Eliška Kratochvílová, Lenka Habásková, Lada Ráboňová, Michaela Cafourková, Jana Hlaváčová, Jaroslav Borovský, Aneta Jelínková, Alena Juřicová, David Remeš, Zuzana Vrbová, Vendula Schindlerová, Jiří Pavlíček, Simona Jankechová, Vitaliy Rudkovskiy, Karel Novotný, Martin Kamš, Adéla Nováková, Adriana Rubešová, Daniel Kubín, Hana Fikrová, Eva Markhanová, Michaela Hájková, Karolína Kristofiková, Tomáš Řeháček

Organizační a technický tým: Hana Karvašová, Michal Mauser, Petr Taubinger

PŘEDMLUVA

Závěrem jakéhokoliv seriózního výzkumu může být pouze vznik dvou otázek tam, kde dříve byla jen jedna. ¹ - Thorstein Veblen

Původ názvu

„Hnutí Zeitgeist“ (TZM) je názvem sociálního hnutí, které je popsáno v následujících pojednáních. Název nemá žádné relevantní historické odkazy k něčemu kulturně specifickému a neměl by být zaměňován nebo asociován s čímkoliv dřívějším podobného názvu. Spíše je tento název založen přímo na významovém smyslu slov samotných.

Termín „zeitgeist“ je definován jako „obecné intelektuální, morální a kulturní klima své doby“. Termín „hnutí“ velmi jednoduše znamená „pohyb“ nebo změnu. Hnutí Zeitgeist je proto organizací naléhající na změnu v převládajícím intelektuálním, morálním a kulturním klimatu doby.

Struktura dokumentu

Následující text je připraven tak, aby byl co nejstručnější, ale zároveň nejúplnější. Jde o sérii esejí uspořádaných tématicky způsobem, jenž podporuje širší souvislosti. Zatímco každá esej je navržena tak, aby měla svůj vlastní hodnotný význam, opravdový kontext spočívá v podpoře širšího myšlenkového toku s ohledem na nejefektivnější organizaci lidské společnosti.

Při postupném čtení těchto esejí si budete moci povšimnout možného překrývání se některých témat. Je tomu tak záměrně, poněvadž opakování a zdůrazňování je považováno za užitečné vzhledem k tomu, jak cizí mohou některé koncepty připadat lidem, kteří se s těmito tématy dříve nesetkali.

Jelikož si kvůli zachování schopnosti porozumět závažnosti každého tématu, včetně vzájemné provázanosti, můžeme dovolit jen určité množství podrobností, vynaložili jsme velké úsilí na uvedení relevantních zdrojů v každé eseji formou poznámek pod čarou umožňujících v případě zájmu pokračovat ve studiu.

Organismus poznání

Stejně jako tomu bývá při jakékoli formě prezentovaného výzkumu, zabýváme se sériově generovanými skladbami dat i zde. Pozorování, jeho zhodnocení, dokumentace a integrace s ostatními znalostmi, dosavadními nebo čekajícími na zpracování, je způsob, kterým se vyvíjí všechny rozpoznatelné myšlenky.

Je důležité porozumět tomuto postupu vzhledem ke způsobu, jakým přemýšlíme, čemu věříme a proč, neboť informace je vždy ve své podstatě oddělena od osoby nebo instituce, která ji sděluje či reprezentuje. Informace může být řádně ohodnocena jen prostřednictvím systematického procesu porovnávání s jinými fyzicky ověřitelnými důkazy, které ji potvrzují, nebo vyvracejí.

Stejně tak tento postup naznačuje, že nemůže jít o žádný empirický „původ“ myšlenek. Z perspektivy poznání jsou vědomosti povětšinou završovány, zpracovávány a rozšiřovány prostřednictvím komunikace mezi naším druhem. Jednotlivec se svými v základu rozdílnými životními zkušenostmi a sklony slouží jako filtr, který zpracovává zvyklosti a pomocí kterého může být daná myšlenka postupně přeměněna. Kolektivně my, jedinci, utváříme to, co můžeme nazvat skupinovou myslí, což je společenský procesor vyššího řádu, jehož prostřednictvím úsilí jednotlivců v ideálním případě splývá. Tradiční metoda přenosu dat pomocí literatury, sdílení knih od generace ke generaci, je vynikajícím příkladem interakce této skupinové mysli. ²

Isaac Newton tuto skutečnost nejlépe vystihl prohlášením: „Jestliže jsem viděl dále než jiní, bylo to proto, že jsem stál na ramenou velikánů.“ ³ Toto je zde uvedeno z důvodu nasměrování čtenáře ke kritickému hodnocení dat, ne údajného „zdroje“, protože v empirickém smyslu žádná taková věc není. Je to technicky relevantní pouze v dočasných, tradičních vzorcích kultury, jako jsou například literární zásluhy v učebnicích pro budoucí reference výzkumu. Žádné tvrzení není chybnější než deklarace, že „tohle je moje myšlenka“. Takové představy jsou vedlejšími produkty materiální kultury, která byla upevňována hledáním fyzických odměn, obvykle prostřednictvím peněz, výměnou za iluzi jejich „soukromých“ výtvorů. Tam, kde si jednotlivec nárokuje prestiž kvůli svým „zásluhám“ za myšlenku nebo vynález, velmi často kulminuje vztah k vlastnímu egu.

Avšak tím nechceme vyloučit vděk a respekt těm osobám nebo institucím, které projevily odhodlání a vytrvalost při rozšiřování vědomostí samotných, ani snižovat důležitost těch, kteří dosáhli kvalifikovaného, specializovaného statusu experta v určitém odvětví. Příspěvky skvělých myslitelů, badatelů a inženýrů, jako jsou R. Buckminster Fuller, Jacque Fresco, Jeremy Rifkin, Ray Kurzweil, Robert Sapolsky, Thorstein Veblen, Richard Wilkinson, James Gilligan, Carl Sagan, Nikola Tesla, Stephen Hawking a mnoho, mnoho dalších minulých a současných, jsou citovány v této knize a slouží jako část většího celku dat, který se chystáte přečíst. Tímto chceme vyjádřit obrovský vděk všem odhodlaným myslím, které pracují, aby přispěly ke zlepšení světa.

S tímto na paměti si „Hnutí Zeitgeist“ nenárokuje „původ“ jakékoliv myšlenky, kterou propaguje. Hnutí Zeitgeist se nejlépe dá kategorizovat jako aktivistická / vzdělávací instituce snažící se zdůraznit souvislosti, nad nimiž mohou existující / vyvstávající vědecké objevy najít vzájemný sociální imperativ.

Webové stránky a zdroje

Následujících 16 webových stránek se oficiálně váže ke globálním operacím Hnutí Zeitgeist:

- TZM Česká republika - hlavní webové stránky:
http://www.zeitgeistmovement.cz

- TZM Česká Republika - kanál Youtube:
https://www.youtube.com/user/TZMCzech/videos
https://www.youtube.com/user/TZMvideo/videos
Zde najdete mnoho videí v českém jazyce nebo s českými titulky.

- TZM Česká Republika - Facebook:
https://www.facebook.com/zgmcz

- Hlavní globální hub:
http://www.thezeitgeistmovement.com
Toto jsou hlavní internetové stránky a rozcestník pro související akce / události / aktualizace TZM.

- Globální hub poboček:
http://www.tzmchapters.net
Toto je hlavní globální rozcestník pro informace a materiály týkající se poboček. Obsahuje mapy, sadu nástrojů atd.

- Globální blog:
http://blog.thezeitgeistmovement.com
Toto je oficiální blog, který umožňuje redakční styl esejí.

- Globální fórum:
http://www.thezeitgeistmovementforum.org
Toto je oficiální fórum pro členy z celého světa, kde můžou diskutovat o projektech a sdílet své myšlenky.

- Zeitgeist Media Project:
http://zeitgeistmediaproject.com
Webová stránka Media projektu a odkazy na různé audio / vizuální / literární vyjádření vytvořené členy TZM. Uživatelé darují svou práci pro vysílání a je to často používáno jako zdroj sady nástrojů pro grafiku, videoprezentace, logo animace a podobně.

- ZeitNews:
http://www.zeitnews.org
ZeitNews je zpravodajské servis, který obsahuje články týkající se sociálně relevantních pokroků ve vědě a technologii.

- Zeitgeist Day („ZDay“) Global:
http://zdayglobal.org
Tato stránka každoročně usnadňuje naše globální události „Zday“, jež se organizují každoročně v březnu.

- Zeitgeist Media Festival:
http://zeitgeistmediafestival.org
Tato stránka každoročně usnadňuje naše globální události „Zeitgeist Media Festival“, jež se organizují každoročně na podzim.

- Global Redesign Institute:
http://www.globalredesigninstitute.org
Global Redesign Institute je virtuální grafické rozhraní projektu „think tank“, který využívá satelitních / datových modelů pro vyjádření přímé technické změny v souladu s myšlenkovým tokem TZM v různých regionech.

Obecné sociální sítě

- TZM Global on Twitter:
http://twitter.com/#!/tzmglobal

- TZM Global on Facebook:
http://www.facebook.com/tzmglobal

- TZM Global Youtube:
http://www.youtube.com/user/TZMOfficialChannel

ČÁST I: ÚVOD

PŘEHLED

O Hnutí

Hnutí Zeitgeist (TZM), založeno v roce 2008, prosazující udržitelnost, působí prostřednictvím sítě regionálních poboček, projektových týmů, mediálních projevů, charitativních a dalších veřejných akcí. Aktivismus TZM je založen výhradně na nenásilných metodách komunikace s hlavním zaměřením na vzdělávání veřejnosti v otázkách skutečného původu mnoha dnešních osobních, sociálních a ekologických problémů, společně s jejich řešením a zlepšováním lidského potenciálu, které již dnešní věda a technologie umožňuje, ačkoli stále nejsou využity kvůli bariérám pevně spjatým se současně zavedeným sociálním systémem.

Zatímco označení „aktivismus“ je ve svém přesném významu správné, osvětová činnost TZM by neměla být nesprávně vykládána jako vztahující se ke kulturně běžným, tradičním „aktivistickým protestům“, jaké jsme mohli vidět v minulosti. TZM se spíše vyjadřuje prostřednictvím cílených, racionálních vzdělávacích projektů beze snahy je vnucovat, diktovat či kohokoli slepě přesvědčovat, ale které dávají do pohybu myšlenkový tok, jenž je logickým důsledkem, když jsou zvažovaná příčinná kritéria „udržitelnosti“ ⁵ a „veřejného zdraví“ ⁶ posuzována z vědecké perspektivy. Nicméně snaha TZM je velmi podobná tradičním hnutím za občanská práva z minulosti, kdy dosažené poznání odhaluje zbytečný útlak vlastní našemu současnému společenskému řádu, který strukturálně a sociologicky omezuje blahobyt a potenciál drtivé většiny světové populace nemluvě o bránění všeobecnému vzestupu díky svým zavedeným metodám.

Například současný ekonomický model, zatímco obecně udržuje obrovskou míru korozivní ekonomické neefektivity, jak bude popsáno v dalších esejích, svou podstatou pomáhá jedné ekonomické skupině či „vrstvě“ lidí více než jiné a zachovává zbytečnou nerovnováhu a velké strádání. Toto by se dalo nazvat ve svém účinku „ekonomickou zaslepeností“, která není o nic méně zákeřná než diskriminace založená na pohlaví, etnickém původu, náboženství, přesvědčení a podobně.

Nicméně tato zaslepenost neoddělitelná od systému je opravdu jen částí většího celku, který by se dal nazvat „strukturálním násilím“ ⁷ osvětlujícím široké spektrum nevyhnutelného utrpení, nelidskosti a strádání, které je dnes přijímáno neinformovanou většinou jednoduše jako normální stav. Tento kontext násilí se rozpíná mnohem dále a hlouběji, než mají mnozí tendenci připustit. Rozsah toho, jak dnes náš socioekonomický systém zbytečně zhoršuje veřejné zdraví a brání rozvoji, lze jasně rozpoznat pouze v případě náhledu na sociální záležitosti z více nezaujaté technické či „vědecké“ perspektivy obcházejíce naše tradiční, často zaslepující, zvyklosti.

Relativní povaha našeho vědomí často padne za oběť předpokladům vnímaného „normálního“ stavu, kdy, řekněme, trvající strádání a chudoba více než tří miliard lidí ⁸ mohou být vnímány jako „přirozený“, nezměnitelný stav společnosti těmi, kteří neví například o množství jídla skutečně vyrobeného ve světě, kam jídlo putuje, jak je jím plýtváno nebo o technické povaze možností efektivní a hojné produkce jídla v moderní době.

Toto neviděné násilí může přerůst až v kulturní vzorce chování ⁹ tam, kde společenské tradice a jejich psychologie mohou i bez přímého zlého úmyslu vytvořit následky škodlivé pro lidskou bytost. Například, ve světě existují náboženské kultury nemající zájem o žádnou formu běžného lékařského ošetření. ¹⁰ Zatímco mnozí mohou diskutovat o morálních či etických parametrech významu úmrtí dítěte na běžnou vyléčitelnou nemoc v takovéto kultuře, zvlášť v době, kdy by postačil její pouhý souhlas s použitím moderních vědeckých aplikací, můžeme se shodnout přinejmenším na faktu, že smrt takového dítěte v tomto bodě není již způsobena nemocí, ale právě sociologickými podmínkami, které nedovolily použití známého řešení.

Pro názornější příklad již bylo provedeno mnoho sociálních studií na téma „sociální nerovnosti“ a jejích důsledků pro veřejné zdraví. Jak bude rozvedeno více v dalších esejích, existuje široká škála fyzických a mentálních zdravotních problémů, u kterých se zdá, že vznikají z tohoto stavu, a to včetně sklonů k fyzickému násilí, nemocí srdce, depresí, nedostatku vzdělání a mnohých dalších poškození majících skutečné sociální důsledky, jakými můžeme být všichni ovlivněni. ¹¹

Zde je podstatné, že když uděláme krok zpět a zvážíme nově pochopené znalosti příčin, které mají zřetelně negativní efekt na lidské zdraví, ale přetrvávají zbytečně v nezmenšené míře kvůli již existujícím tradicím stanovených kulturou, nevyhnutelně skončíme u kontextu s občanskými právy, respektive se sociální udržitelností. Toto nové hnutí za občanská práva stojí za sdílením lidských vědomostí a našich technických schopností nejen řešit problémy, ale umožnit existenci vědecky odvozeného sociálního systému, který vlastně optimalizuje náš potenciál a blahobyt. Cokoliv menšího bude vytvářet zbytečnou nerovnováhu a sociální destabilizaci s reprezentací toho, co by se dalo považovat za skrytou formu útlaku.

Vrátíme-li se tedy k širšímu pohledu, pracuje TZM nejen na vytvoření povědomí o těchto úskalích a jejich skutečných příčinách (a tudíž logiky na jejich řešení), ale rovněž se snaží vyjádřit neuvěřitelný potenciál nám vlastní, jenž zároveň překračuje přímé řešení problémů pro výrazné zlepšení lidských podmínek obecně, a to řešit problémy, které ve skutečnosti ještě ani nevznikly. ¹² Toto je započato přijmutím samotné podstaty vědeckého uvažování, kde ustavení téměř empirického myšlenkového toku má ve své důležitosti přede vším ostatním přednost. Myšlenkového toku, pomocí kterého společenská organizace jako celek dokáže najít širší vzájemné souvislosti pro udržitelnost a efektivitu v měřítku dosud nepoznaném prostřednictvím aktivního uznání (a aplikace) vědecké metody.

Zaměření

Rozsáhlé akce Hnutí Zeitgeist by mohly být shrnuty jako diagnostikuj, vzdělávej a tvoř.

Diagnostikuj:

Diagnostika je „identifikace podstaty a příčiny čehokoliv“. Řádně diagnostikovat příčinné podmínky rozsáhlých sociálních a ekologických problémů běžných v moderním kulturním společenství neznamená pouze si na ně stěžovat nebo kritizovat konání lidí či jednotlivých institucí, jak se dnes často děje. Pravá diagnostika musí hledat nejnižšího možného společného jmenovatele a pro nalezení řešení pracovat na této úrovni.

Hlavním problémem je často něco, co by se dalo nazvat jako omezený referenční rámec, kde přetrvává krátkozraká, chybná diagnostika daných následků. Například tradičním zavedeným řešením pro nápravu lidského chování, tzv. „kriminálních činů“, je často trest odnětí svobody. Ale to neříká nic o hlubší motivaci takových „zločinců“, proč je jejich psychika přivedla k takovým činům.

Řešení na této úrovni se stává komplexnější a více vychází ze synergických vztahů mezi jejich fyzickým a kulturním prostředím v průběhu času. ¹³ Je to jako když někdo umře na rakovinu, protože to v podstatě není rakovina, co ho zabije v pravém slova smyslu, neboť rakovina je produktem jiných sil.

Vzdělávej:

Z hlediska vzdělávacího hnutí, které operuje na základě předpokladu, že znalosti jsou nejmocnějším nástrojem pro vytvoření trvající, relevantní sociální změny v globální společnosti, neexistuje nic důležitějšího než kvalita osobního vzdělání a schopnost sdělovat tyto myšlenky efektivně a konstruktivně dalším.

Hnutí Zeitgeist není o následování textu statických myšlenek. Takové omezené, zúžené asociace jsou typické pro náboženské a politické kulty, nikoli pro rozpoznání vývoje, který podtrhuje „anti-establishmentovou“ ¹⁴ povahu Hnutí Zeitgeist. Hnutí v tomto smyslu nic nevnucuje. Raději pracuje, aby šířilo otevřený myšlenkový tok, který si jednotlivec může uvědomit a tím posílit svou nezávislou schopnost porozumět relevantnosti tohoto myšlenkového toku dle svých možností a ve svém vlastním tempu.

Mimoto vzdělání je nutné nejen pro ty, kteří neznají tento myšlenkový tok a k tomu se vztahující aplikační sadu, ¹⁵ ale také pro ty, kteří se k němu hlásí. Stejně jako není žádná „utopie“, neexistuje žádný konečný stav porozumění.

Tvoř:

Kromě samozřejmé potřeby přizpůsobit lidské hodnoty prostřednictvím vzdělávání, aby lidé porozuměli nutnosti pro takové společenské změny, pracuje Hnutí Zeitgeist také na úvahách, jak bude nový sociální systém, založený na optimální ekonomické efektivitě, ¹⁶ vypadat a fungovat vzhledem k našemu současnému stavu technických možností.

Program, jako je Global Redesign Institute, ¹⁷ což je digitální soustředění myšlenek, který pracuje na vyjádření toho, jak by se mohla rozvíjet hlavní společenská infrastruktura, vzhledem k našemu současnému stavu technologií, snažící se o kombinaci technologické kapacity s vědeckým myšlenkovým tokem tak, aby se vypočítala nejefektivnější možná technická infrastruktura pro libovolný region na světě, je jedním příkladem.

Stojí za to krátce zmínit způsob „vládnutí“, který Hnutí Zeitgeist zastává a který je velmi málo podobný současnému stylu. Vychází z multi-disciplinárního spojení různých ověřených metod pro maximální optimalizaci sjednocených prostřednictvím vyváženého systémového přístupu, který je navržený tak, aby byl co nejvíce přizpůsobivý k novým, časem se vynořujícím zlepšením. ¹⁸

Jak bude podrobně rozvedeno, jediný možný odkaz, který může být považován za „nejvíce kompletní“ v daném čase, je ten, který bere v úvahu pozorování nejrelevantnějších interakcí (uvnitř systému). To je povaha synergie příčiny a následku, která podtrhuje technický základ pro skutečně udržitelnou ekonomiku.

Ekonomika založena na přírodních zákonech / zdrojích

Dnes existuje v různých kruzích mnoho termínů, jako Ekonomika založená na zdrojích nebo Ekonomika přírodních zákonů, které vyjadřují obecný logický základ pro více vědecky orientovaný sociální systém. Vzhledem k tomu, že tyto tituly jsou historicky odkazující a poněkud obecné, bude proto používán titul „Ekonomika založená na přírodních zákonech / zdrojích“ (NLRBE), protože má nejkonkrétnější sémantický základ. ¹⁹

Ekonomika založená na přírodních zákonech / zdrojích je definována jako „přizpůsobivý socioekonomický systém aktivně odvozený od přímých fyzických odkazů na vládnoucí vědecky rozpoznané přírodní zákony“.

Celkově je vypozorováno, že jsme schopni, za použití sociálně zaměřeného výzkumu a testovaných poznatků ve vědě a technologiích, logicky dojít ke společenským přístupům, které by mohly být značně efektivnější v uspokojování potřeb lidské populace. Jsme nyní schopni dramaticky zvýšit veřejné zdraví, lépe chránit prostředí, vytvořit obecný materiální dostatek, a s tím také strategicky zredukovat nebo eliminovat mnoho běžných sociálních problémů vyskytujících se v dnešní době, které jsou mnohými, bohužel, považovány za neměnné kvůli jejich kulturní zatvrzelosti.

Myšlenkový tok

Mnoho osob nebo skupin pracovalo na tom, aby vytvořily dočasně pokročilé technologické aplikace, snažíce se integrovat současné možnosti do zmíněného myšlenkového toku tak, aby bylo umožněno efektivnější řešení problémů (např. „Městské systémy“ ²⁰ od Jacquea Fresca nebo „Dům Dymaxion“ ²¹ od R. Buckminstera Fullera).

Ale jakkoliv důležité toto aplikované inženýrství je, stále je podstatné mít na paměti, když vezmeme v úvahu evoluci vědeckých znalostí a vynořujících se technologických aplikací, že všechny specifické technologické aplikace mohou být pouze přechodné. Jinými slovy, všechna současná užití technologií má tendenci časem zastarat.

Tím pádem to, co zůstává, může být pouze myšlenkový tok týkající se zásadních příčinných vědeckých principů. Hnutí Zeitgeist je pak loajální tomuto myšlenkovému toku, ne osobám, institucím, nebo dočasným technologickým pokrokům. Raději než následovat osobu nebo návrh, Hnutí následuje samotvůrný předpoklad porozumění a tudíž pracuje v decentralizovaném, holografickém stylu, s tímto myšlenkovým tokem jako zdrojem motivace k akci.

Od pověrčivosti k vědě

Zajímavý jev, který stojí za to zmínit, je to, jak se lidské chápání sebe sama a svého prostředí odsunuje od myšlenek a pohledů, které již nejsou nadále podporované kvůli neustálému přílivu nových přelomových informací. Je vhodné zmínit, že pověrčivost, která v mnoha ohledech může být vnímána jako kategorie víry, jež se dříve zdála být adekvátně podporována na základě zkušeností / vnímání, ale nemůže být nadále pokládána za důvěryhodnou kvůli novým odporujícím faktům.

Například zatímco tradiční náboženské smýšlení by se mohlo na západě zdát, kvůli rapidnímu růstu informací a všeobecné vzdělanosti, čím dál méně hodnověrné pro více lidí než kdy jindy, ²² kořeny náboženského smýšlení sahají do dob, kdy lidé vzhledem k omezenému chápání, které měli o svém prostředí v oněch dávných dobách, mohli obhájit pravost a přesnost takovýchto přesvědčení.

Tento jev je patrný ve všech oblastech chápání včetně moderní „akademické sféry“. Ani takzvané „vědecké“ závěry, které s příchodem nových informací a aktualizovaných testů nemohou být dále považovány za důvěryhodné, ²³ jsou stále běžně bráněny pouze kvůli tomu, že jsou již zahrnuty do současných kulturních tradic.

Takovéto „zavedené instituce“, jak by mohly být nazývány, chtějí často zachovávat stálost z důvodů ega, moci, tržního příjmu nebo celkové psychologické pohody. To představuje v mnoha směrech klíčový problém naší sociální paralýzy. ²⁴ Je tedy důležité rozpoznat tento vzor přeměny a uvědomit si, jak kriticky důležité je být flexibilní co se týče našeho systému hodnot, nemluvě o poměrně nebezpečném fenoménu „zavedených institucí“, které jsou kulturně naprogramované a podporované k úsilí o sebezáchovu, spíše než aby se vyvíjely a měnily.

Od tradice k objevování

Percepční střet mezi našimi kulturními tradicemi a naší neustále rostoucí databází objevujících se znalostí je klíčový pro to, co definuje současného „ducha doby“, jak ho známe. Dlouhodobý pohled na historii poukazuje na rozmělnění pověrčivých kulturních tradic a pohledů, jelikož došlo k vnímání v novém měřítku vědecké příčinnosti. To je to, co Hnutí Zeitgeist v širším filosofickém kontextu reprezentuje - posun kulturního ducha doby do nových, prokazatelných a více optimalizovaných porozumění a aplikací.

Proto, zatímco společnost byla zajisté svědkem značných zrychlujících se změn v různých oblastech uvědomění a postupů, jako dnes s naší rozsáhlou materiální technologií, zdá se to být náš sociální systém, co nadále zůstává daleko pozadu. Politické přesvědčování, tržní ekonomie, práce pro příjem, neustálá nerovnost, národní státy, právní předpoklady a mnoho ostatních známek našeho stávajícího sociálního pořádku jsou stále široce akceptované současnou kulturou jako normální stav s ničím více, než jen s jejich stálostí v čase jako důkazem o jejich hodnotové a empirické permanenci.

Je to v tomto kontextu, kde Hnutí Zeitgeist nachází svůj největší důraz - ve změně sociálního systému. Existuje mnoho technických možností pro řešení problémů v oblastech osobního a sociálního pokroku, které zůstávají nepovšimnuty či nepochopeny. ²⁵ Ukončení válek, vyřešení chudoby, vytvoření materiální hojnosti pro dosažení lidských potřeb, kterou historie nespatřila, odstranění většiny zločineckých aktivit tak, jak je známe, dosažení skutečné osobní svobody odstraněním nesmyslné nebo monotónní práce a odstranění mnoha environmentálních hrozeb je jen několik z mnoha možností, které při zohlednění naší technické reality máme.

Tyto možnosti jsou však nejenom z velké části neuznávané, jsou rovněž doslova omezované naším současným sociálním pořádkem, protože implementace takovýchto problémy řešících mechanismů stojí v přímé opozici vůči mechanismům, na kterých současný sociální systém operuje. ²⁶

Proto, dokud nebudou socioekonomické tradice a jejich výsledné sociální hodnoty napadnuté a nebudou aktualizovány na základě dnešního chápání - dokud většina lidské populace nebude rozumět základnímu myšlenkovému toku technicky potřebnému pro podporu lidské udržitelnosti a veřejného zdraví, jak bylo odvozeno z nekompromisnosti objektivního vědeckého zkoumání a ověřování; dokud většina tíhy dřívějších falešných předpokladů, pověr, rozdělujících loajalit a dalších sociálně nestabilních, konflikt vytvářejících, kulturních brzd nebude překonána - všechny život vylepšující a problémy řešící možnosti, které máme nyní k dispozici, zůstanou z velké části nevyužité.

Pravou revolucí je revoluce hodnot. Lidská společnost se zdá být stovky let pozadu co se týče způsobu, kterým funguje a tím pádem, co uznává. Pokud si přejeme pokročit a vyřešit naše hromadící se problémy, což znamená zvrátit to, co je v mnoha směrech zrychlující se úpadek naší civilizace, potřebujeme změnit způsob, kterým o sobě přemýšlíme a tím i o světu, který obýváme. Hlavním cílem Hnutí Zeitgeist je pracovat na přivedení tohoto posunu hodnot na světlo a sjednocení lidské rodiny se základním pohledem, že my všichni sdílíme tuto malou planetu a že jsme všichni svázáni těmi stejnými přírodními zákony, jak dokazuje vědecká metoda.

Toto běžné základní chápání sahá mnohem dále, než si mnozí v minulosti mysleli. Symbióza lidského druhu a synergický vztah našeho místa ve fyzickém světě potvrzuje, že v žádném ohledu nejsme oddělené entity. Nové společenské probuzení musí ukázat fungující sociální model, který je dosažen díky této neodmyslitelné logice, pokud chceme přežít a prosperovat v dlouhodobém měřítku. Můžeme se přizpůsobit, nebo trpět. Rozhodnutí je na nás.

VĚDECKÝ POHLED NA SVĚT

Téměř každá větší systematická chyba, která lidstvo klamala po tisíce let, spoléhala na praktiky. Horoskopy, zaříkávadla, věštci, kouzla, čarodějnictví, léčení šamany a další praktiky byly před příchodem moderní medicíny po staletí v očích veřejnosti pevně zakotvené prostřednictvím jejich domnělého praktického úspěchu. Vědecká metoda byla vymyšlena za účelem objasnění povahy věcí za pečlivěji kontrolovaných podmínek a za přísnějších kritérií než ty metody, které jsou přítomny v těchto „jednodušších“ praktikách. ²⁷ - Michael Polanyi

Obecně řečeno, evoluce lidského chápání může být viděna jako přechod od povrchových pozorování, prováděných našimi pěti omezenými fyzickými smysly a „intuitivně“ filtrovaných vzdělávacím rámcem a hodnotovými charakteristikami, k technice objektivního měření a metod automatického pokroku, pomocí které se snažíme dospět (nebo se dopočítat) k závěrům prostřednictvím testování a opětovného testování důkazů, a kde usilujeme o potvrzení prostřednictvím měřítka vědecké příčinnosti, které, jak se zdá, zahrnuje fyzické charakteristiky toho, co nazýváme „přírodou“.

„Přírodní zákony“ našeho světa existují, ať si jich všímáme či ne. Tato nedílná pravidla našeho vesmíru existují déle, než je bylo lidstvo schopno pochopit, a zatímco můžeme debatovat nad tím, jak přesné interpretace těchto zákonů ve stádiu naší intelektuální vyspělosti jsou, existuje dostatek potvrzujících důkazů, které ukázaly, že jsme skutečně omezeni statickými silami, které mají nedílnou, měřitelnou a rozhodnou logiku.

Rozsáhlý rozvoj a předvídavá jednota objevená v matematice, fyzice, biologii a jiných vědeckých disciplínách dokazuje, že my, jako druh, pomalu začínáme chápat procesy přírody a při naší rostoucí vynalézavé kapacitě dokážeme imitovat, zdůraznit nebo potlačit takovéto přírodní procesy, což potvrzuje náš pokrok jim porozumět. Svět kolem nás, který je přeplněný materiální technologií a život měnícími vynálezy, je důkazem toho, čeho je integrita vědeckých procesů schopná.

Na rozdíl od historických tradic, kde existují jisté stagnace ve spojitosti s tím, čemu lidé věří, což je dnes stále běžné jako náboženské dogma, toto rozpoznání „přírodních zákonů“ zahrnuje charakteristiky, které představují velkou výzvu pro domnělou stabilitu víry, kterou mnozí považují za posvátnou. Jak bude v této eseji dále rozebráno v souvislosti s kapitolou „Vznik“, faktem je, že zde jednoduše nemůže existovat jednotný či statický intelektuální závěr týkající se našeho vnímání a vědomostí paradoxně kromě pohledu na základní vzor nejistoty týkající se změny a samotné adaptace.

Toto je součástí toho, co by mohlo být nazváno vědeckým pohledem na svět. Jednou věcí je izolování technik pro vědecké vyhodnocování vybraných zájmů, jako je postup, který můžeme použít při ohodnocení a testování pevnosti struktury například při návrhu domu. Něco jiného je, když jsou univerzální integrita takto fyzicky zakořeněného příčinného uvažování a ověřovací metody aplikovány ve všech aspektech našich životů. Albert Einstein jednou řekl: „Čím dále spirituální evoluce lidského druhu postupuje, tím jsem si jistější, že cesta k čisté zbožnosti nespočívá ve strachu ze života, ve strachu ze smrti a slepé víře, ale v honbě za racionálním poznáním“. ²⁸

Zatímco cynikové vědy často pracují na redukci její integrity na další formu „náboženské víry“ snižujíce její přesnost, na základě čeho pak působí „chladně“ či „bez duchovnosti“ nebo dokonce podtrhují následky aplikované technologie, jako při výrobě atomové bomby (jež je ve skutečnosti známkou překroucení lidských hodnot a ne inženýrství), nelze ignorovat neuvěřitelnou sílu, kterou tento přístup k porozumění realitě poskytl lidské rase. Žádná jiná „ideologie“ se nemůže přiblížit výhodám této metody smýšlení.

Nelze však říci, že popření této relevantnosti kulturou není v dnešním světě rozšířené. Když například dojde na náboženské přesvědčení, vyskytují se často kontroverzní tendence, které vyvyšují lidské bytosti nad „pouhé mechanismy“ či fyzické skutečnosti. Z toho většinou vyplyne domněnka, že lidské bytosti jsou z nějakého důvodu „výjimečné“ a možná existují síly, jakou je „boží“ zásah, který může přemoci přírodní zákony dle své vůle a učiní je méně důležitými, než řekněme poslušnost vůči Bohu a podobně. Bohužel v kultuře stále existuje lidská domýšlivost, která bez ověřitelných důkazů odděluje lidstvo od všeho ostatního, a považovat nás za propojené nebo se dokonce domnívat, že jsme výsledkem přírodních, vědeckých sil podle nich znamená ponižovat úroveň lidského života.

Souběžně existuje tendence pro to, co by někteří mohli nazývat „metamagické“ ²⁹ myšlení, které by mohlo být považováno za schizotypální druh poruchy osobnosti, kde fantazie a mírná zaslepenost pomáhají ve světě podpořit falešné předpoklady příčinnosti, při kterých není nikdy plně využita nekompromisnost vědeckých metod. Věda vyžaduje testování a opětovnou aplikaci výsledku, aby byl potvrzený, a mnohé víry zdánlivě „normálních“ lidí jsou daleko od tohoto požadavku.

Kromě tradičního náboženství je také kulturní koncept „nového věku“ ³⁰ běžně spojený s tímto typem pověrčivého smýšlení. Zatímco je extrémně důležité, abychom si my jako společnost byli vědomi této nejistoty v našich závěrech, a tím uchovávali kreativní, otevřený stav mysli při všech postulátech, může být platnost těchto postulátů ověřena pouze prostřednictvím měřitelné konzistence, nikoli zbožného přání či esoterické fascinace.

Takovéto nepotvrzené myšlenky a předpoklady představují referenční rámec, který je často hájen „vírou“ ³¹, nikoli rozumem, a je těžké diskutovat o přínosu víry s kýmkoli, jelikož pravidla víry ze své podstaty odmítají samotnou argumentaci. Toto je částí dilematu, ve kterém se lidská společnost dnes nachází: Věříme jednoduše tomu, co bylo tradičně učeno naší kulturou, anebo pochybujeme a testujeme tyto víry vůči fyzické realitě kolem nás, abychom zjistili, jestli budou pravdivé? Věda se samozřejmě zabývá tím druhým. Nepovažuje nic za svaté a je vždy připravena popřít předešlé závěry, když vyvstanou nové informace. Používání takového, ve své podstatě nejistého, ale stejně extrémně životaschopného a produktivního, přístupu k pohledu na svět vyžaduje velmi rozdílnou povahu, která ztělesňuje flexibilitu, nikoli jistotu.

Slovy profesora Franka L. H. Wolfse (Oddělení fyziky a astronomie, Rochesterská univerzita, New York): „Často se ve vědě tvrdí, že teorie nemůžou být nikdy dokázány, pouze vyvráceny. Existuje vždy možnost, že nový poznatek nebo experiment bude v rozporu se stávající teorií.“ ³²

Vznik

V jádru vědecké metody se nachází skepticismus a flexibilita. Věda se zajímá o co nejbližší přiblížení k pravdě, kterou může najít, a pokud něco věda výslovně uznává, tak je to fakt, že v podstatě vše, co dnes víme, bude postupem času přehodnoceno poté, co narazíme na nové informace.

Stejně tak to, co se může zdát na první pohled jako přitažené za vlasy, nemožné nebo dokonce „pověrčivé“, se může velmi dobře v budoucnu prokázat jako užitečné a životaschopné porozumění, jakmile se ověří jeho integrita. Důsledkem tohoto je ustanovení myšlenky nebo dokonce vznik „pravdy“, chcete-li.

Zběžné nahlédnutí do historie ukazuje neustále se měnící spektrum chování a postupů založených na stále se aktualizujících znalostech, a toto prosté poznání je rozhodující pro lidský pokrok.

Symbióza

Druhý bod hluboce charakterizuje hodnotu vědeckého pohledu na svět a souvisí se symbiotickou povahou věcí tak, jak je známe. Mnoha je to z velké části odmítáno, nicméně toto chápání vede k důležitému odhalení toho, jak přemýšlíme o našem světě, našem přesvědčení, našem chování a o nás samotných.

Termín „symbióza“ se obvykle používá v souvislosti se vzájemně závislými vztahy mezi biologickými druhy. ³³ Nicméně náš kontext slova je širší. Vztahuje se k vzájemně závislým vztahům absolutně všeho. Zatímco první intuitivní představy o přírodních jevech by se mohly zabývat například stromem jako nezávislým subjektem, pravda je taková, že život stromu je zcela závislý na zdánlivě vnějších vstupních silách, které vedou k jeho vývoji a samotné existenci. ³⁴

Voda, sluneční světlo, živiny a další potřebné interaktivní „vnější“ atributy usnadňující růst stromu jsou příkladem symbiotického či synergického vztahu. Nicméně rozsah této symbiózy je mnohem obsáhlejší, než jsme kdy měli možnost v minulosti poznat. Zdá se, že čím více se toho dozvídáme o dynamice našeho vesmíru, tím více je zřejmá jeho provázanost.

Nejlepším pojmem ztělesňující tuto představu je „systém“. ³⁵ Slovo „strom“ je ve skutečnosti odkazem na vnímaný systém. „Kořen“, „kmen“, „větve“, „listy“ a další atributy stromu by mohly být nazvány jako „subsystémy“. Strom ovšem sám o sobě také představuje subsystém, a to subsystém lesa, který je zase sám subsystémem většího systému, ekosystému. Takové rozdíly by se mnohým mohly zdát triviální, ale faktem je, že velkou chybou v lidském chápání je nedostatečné respektování rozsahu „systému Země“ a toho, jak každý subsystém hraje důležitou roli.

Termín „kategorické systémy“ ³⁶ by zde dokonce mohl být použit k popsání všech systémů, zdánlivě malých i velkých. Terminologie je v celku libovolná. Systémy a slova použitá k jejich charakterizování jsou tvořena lidmi kvůli zjednodušení komunikace. Faktem je, že to vypadá, že existuje jen jediný možný systém organizovaný přírodními zákony, ke kterému se lze odvolávat, protože všechny systémy, které vnímáme a kategorizujeme, dnes mohou být pouze subsystémy. Zkrátka nemůžeme nikde nalézt skutečný uzavřený systém. Dokonce i „systém Země“, který se možná zdá autonomní, se Zemí plovoucí ve vesmíru, je zcela závislý na Slunci, Měsíci a pravděpodobně mnoha a mnoha dalších symbiotických / synergických faktorech, kterým ještě musíme porozumět.

Jinými slovy, pokud vezmeme v úvahu vzájemné vztahy, které spojují tyto zmiňované „kategorické systémy“, najdeme spojení všeho, na společenské úrovni chápání tento systém interakcí ztělesňuje základ pravděpodobně té nejvýznamnější perspektivy pro udržitelný vývoj lidstva. Lidská bytost se, stejně jako strom nebo Země, zdá soběstačná. Přesto ale například bez kyslíku, který potřebujeme k dýchání, bychom nepřežili. To znamená, že systém člověka vyžaduje interakci se systémem atmosférickým a tedy se systémem produkce kyslíku, a protože proces fotosyntézy zodpovídá za většinu atmosférického kyslíku, který dýcháme, měli bychom si být vědomi toho, co ovlivňuje tento konkrétní systém, a zkoordinovat s tím naše sociální praktiky.

Jsme svědky kupříkladu znečišťování oceánů nebo rapidního odlesňování Země a často zapomínáme, jak jsou tyto oceány a lesy opravdu důležité pro celistvost lidského systému. Existuje mnoho příkladů narušování životního prostředí, kterého se v současné době lidstvo dopouští kvůli nedostatku povědomí o výše uvedených symbiotických příčinách a následcích, které propojují všechny známé kategorické systémy. Na toto téma by se dalo napsat mnoho. V každém případě, neschopnost rozpoznat tuto propojenost je zásadním problémem, a jakmile plně porozumíme principu těchto vzájemně interagujících systémů, mnohé naše nejběžnější chování se pravděpodobně ukáže jako výrazně zaostalé a nebezpečné s ohledem na naši budoucnost.

Víra v udržitelný rozvoj

To nás přivádí k úrovni myšlení a samotného chápání. Jak již bylo uvedeno v předchozím, jazykový systém, který používáme, izoluje a organizuje elementy našeho světa z důvodu všeobecného porozumění. Samotný jazyk je systém založený na kategorickém rozlišování, které si spojujeme s naší vnímanou realitou. Nicméně, i když je jazyk důležitým nástrojem k identifikaci a organizaci lidského myšlení, tak také ze své podstaty vede k nesprávnému rozdělení.

Vzhledem k tomuto je snadné spekulovat o tom, z jakého důvodu jsme si navykli na způsob myšlení a chování, který nás v podstatě neustále rozděluje, a proč dějiny lidské společnosti jsou dějinami nerovnováhy a konfliktu. ³⁸ Je to na této úrovni, kde fyzické systémy, o kterých jsme mluvili výše, přicházejí do kontaktu se systémy víry, názorů a myšlenek. ³⁹

Problematika „trvale udržitelného rozvoje“ je dnes typicky spojovaná s technickými procesy, ekologickými teoriemi a inženýrstvím, avšak často zapomínáme, že naše hodnoty a přesvědčení předcházejí všem těmto technickým aspektům. Aby naše kulturní orientace byly udržitelné, potřebujeme si uvědomit, že můžou přijít pouze prostřednictvím platného rozpoznání zákonů přírody, kterou jsme svázáni.

Můžeme měřit integritu našeho přesvědčení? Ano. Můžeme ji měřit podle toho, jak lze principy našich názorů sladit s vědeckou příčinností, a k tomu nám dopomůže zpětná vazba. Když bychom porovnávali výsledky rozdílných názorů, které hledají nějaký společný cíl, ⁴⁰ můžeme sledovat, jakým způsobem z dané perspektivy tohoto cíle dosáhnou. To může být změřeno, a proto pak tyto odlišné pohledy mohou být kvalifikovány a vzájemně porovnány podle jejich přínosu a výhod, nebo naopak jejich nedostatku.

Jak bude podrobněji prozkoumáno později, budeme porovnávat centrální systém naší víry / přesvědčení ohledně „tržní ekonomiky“ a výše zmiňované „Ekonomiky založené na přírodních zákonech / zdrojích“. Jádrem těchto systémů je v podstatě protichůdný názor o příčinné souvislosti a možnosti a čtenář je vyzýván k tomu, aby si vytvořil vlastní objektivní úsudek o tom, jak dobře mohou dané názory přispět k dosažení určitých lidských cílů.

Po tomto konstatování a v kontextu s touto esejí, konkrétně zmínkách o vzniku a symbióze, bychom mohli zobecnit, že jakýkoli systém názorů / přesvědčení / víry, který za (a) vůbec nebere v úvahu možnost změny celého systému díky doplnění nových informací, je neudržitelný; a za (b), jakýkoli systém víry, který podporuje izolovanost a rozdělení, celistvost jednoho segmentu nebo skupiny ve společnosti nad jiným / jinou, je rovněž neudržitelný.

Ze sociologického hlediska mít vědecký pohled na svět znamená být ochoten a schopen se přizpůsobit jak jako jedinec, tak i jako celá civilizace v té chvíli, kdy se objeví nová porozumění a přístupy, díky kterým lze lépe řešit problémy a budoucí prosperitu. Tento pohled na svět pravděpodobně značí největší posun v lidském chápání v naší historii. Všechny moderní vymoženosti, jež bereme za samozřejmost, jsou výsledkem této metody, ať už ji uznáváme nebo ne. Zdá se, že tato mechanistická logika je univerzálně použitelná pro všechny známé fenomény.

Zatímco mnoho lidí na světě stále věří v konání bohů, démonů, duchů a jiných neměřitelných sil, nová éra rozumu se zdá být na obzoru. Vznikající vědecké chápání nás samých a prostředí kolem nás vyzývá na souboj tradiční zastaralé myšlení, které jsme zdědili od našich méně informovaných předků. „Technická“ ⁴¹ orientace vědy se již nezaměřuje na pouhá důmyslná zařízení a moderní přístroje. Pravé poselství tohoto pohledu na svět se týká samotné filozofie, pomocí které potřebujeme orientovat naše životy, hodnoty a společenské instituce.

Jak se více dozvíme v dalších esejích, sociální systém a jeho ekonomická premisa spolu s jeho právní a politickou strukturou se nachází ve stavu, který má hodně co do činění s vírou, a tímto způsobem je nyní udržován. Trh a peněžně řízený systém ekonomiky, například, je založen na nyní zastaralých a čím dál tím více neefektivních předpokladech. Tento stav se moc neliší od doby, kdy se lidé mylně domnívali, že svět je plochý, démoni vyvolávají nemoci, nebo že souhvězdí na obloze představují neměnné, statické, dvojrozměrné výtvory podobné tapisériím. Lze nalézt obrovské paralely s tradičními náboženskými vyznáními a zavedenými kulturními institucemi, které máme za platné a plně „normální“.

Stejně jako církev ve středověku držela absolutní moc v Evropě, podporovala loajalitu a rituály, které by většině z nás v současnosti připadaly absurdní nebo dokonce šílené, tak budoucím generacím budou naše aktuální zavedené praktiky pravděpodobně připadat úplně stejně absurdní a šílené.

HLEDÁNÍ ŘEŠENÍ

Potřebujeme podstatně nový způsob myšlení, jestliže má lidstvo přežít a posunout se na vyšší úroveň. ⁴² - Albert Einstein

Hlavní úvaha hnutí Zeitgeist nad sociologickými změnami bere, pro lepší porozumění problému, ohled na „pokrok“ jako takový. Zde jsou pravděpodobně dvě nejdůležitější hlediska, která se objevují jak v osobním, tak ve společenském pokroku: projev potenciálu a řešení problému.

Potenciál a řešení

Projev potenciálu je jednoduše zlepšení podmínek, které prvotně vůbec nebyly považovány za problematické. Příkladem může být schopnost zlepšit lidský výkon v určitých atletických disciplínách, a to cíleným posilováním, jídelníčkem, vybrušováním techniky a dalšími prostředky, o kterých se dříve jednoduše nevědělo.

Na druhé straně řešení problému je předcházení problematice, která se v daném případě ukázala jako škodlivá či nevýhodná svými následky a / nebo omezeními. Obecným příkladem je objev nové léčby na již existující a oslabující nemoc, která tak nadále nebude způsobovat žádnou újmu.

Ovšem vzato z širšího hlediska se tyto pojmy určitým způsobem překrývají, když bereme v úvahu i přirozený vývoj samotného poznání. Například když se nějaké „zlepšení“ daných podmínek začne využívat a postupně se stane v dané kultuře naprosto běžným, může být také potenciální součástí „problému“ v podobném nebo v jiném kontextu, což vyžaduje nalezení nového, efektivnějšího řešení za využití dostupných informací nebo objev řešení pokročilejšího, které by ono zastaralé nahradilo.

Například zavedení letecké dopravy, které je stále relativně novinkou, umožnilo daleko vyšší efektivitu přepravy. Ale v jakém bodě bude na moderní leteckou dopravu nahlíženo jako na „problém“ díky neefektivitě ve srovnání s jinými možnostmi? ⁴³ Efektivita je v tomto smyslu relativní, jelikož s novými znalostmi je něco, co bylo dříve považováno za „nejlepší“, nyní zastaralé a druhořadé.

Tato zdánlivě obrazná připomínka byla uvedena pro zdůraznění jednoduché skutečnosti, že naprosto každý postup, který považujeme dnes za normální, má sám v sobě vestavěnou nevyhnutelnou neefektivitu a potenciální problém, který se projeví až v případě, kdy je objevena nová technologie, nový postup nebo nová myšlenka. Toto je podstata změny, a jestliže vědecké modely potvrzené historií něco obecně ukazují, pak to, že znalosti a jejich aplikace se neustále vyvíjejí. Vrátíme-li se zpět ke zdánlivě odděleným tématům projevu potenciálu a řešení problému, můžeme vyvodit, že všechna řešení problému jsou zároveň projevem potenciálu a naopak.

To také znamená, že i nástroje používané společností k danému účelu, jsou používané jen přechodně. Ať už je to systém přepravy, léčebná praxe, produkce energie, společenský systém samotný, či cokoli jiného. ⁴⁴ Tyto postupy jsou všechny projevem / řešením vzhledem k lidské potřebě a efektivnosti, což je založeno na stále se měnícím stupni poznání, který máme / měli jsme v době jejich vzniku / vývoje.

Prvotní úmysl a prvotní příčina

Když přijde na jakýkoli nový vynález nebo nové řešení problému, musíme se dostat tak blízko k prvotnímu úmyslu (projevu) nebo k prvotní příčině (problému), jak jen to je možné, abychom provedli co možná nejpřesnější vyhodnocení a výběr zákroku. Tak jako jsou nástroje a techniky jen tak využitelné, do jaké míry chápeme jejich základní účel, zákroky k řešení problému jsou jen tak účinné, do jaké míry známe prvotní příčinu. Což se zdá naprosto samozřejmé, ale toto uvědomění často chybí v mnoha odvětvích myšlení dnešního světa, zejména pokud jde o společnost jako celek. Spíše než řízení se tímto pravidlem, je většina společenských rozhodnutí stavěna na tradičních zvyklostech, které mohou být velmi limitující.

Jednoduchým příkladem tohoto myšlení jsou metody uvěznění člověka za takzvané „kriminální chování“. Pro mnohé je řešením útočné formy lidského chování jednoduše vyřazení jedince ze společnosti a jeho potrestání. Což je založeno na řadě předpokladů, které se táhnou celými tisíciletími. ⁴⁵

Ale vědy zabývající se lidským chováním jsou dnes natolik pokročilé, že do jisté míry rozumí příčině takového chování. Je například známo, že většina „zločinů“ by se nemusela stát, kdyby zmíněný člověk žil v příhodných lidských podmínkách. ⁴⁶ Zavírání lidí do vězení vůbec neřeší pravou příčinu věci. Je to jen pouhá „záplata“, která dočasně potlačí příznak daleko většího problému. ⁴⁷

Dalším příkladem, který se může zdát od předchozího rozdílný, ale je stejně „odborný“, je způsob, jakým lidé přemýšlejí o řešení běžných problémů, jako například dopravní nehody. Jaké je řešení situace, kdy řidič udělá chybu a nečekaně změní dráhu tak, že narazí do vedlejšího vozidla a způsobí tak dopravní nehodu? Měla by mezi nimi být pevná zeď? Měl by se lépe učit řídit? Měl by mu být odebrán řidičský průkaz, aby už nikdy nemohl řídit? V rámci běžného přemýšlení společnosti tu opět ztrácíme prvotní příčinu.

Prvotní příčina dopravní nehody může být jen částečně otázkou schopností řidiče, ale daleko více se týká schopnosti systému využít technologii a infrastrukturu. Proč? – Z části proto, že lidská omylnost je historicky dobře známá, potvrzená a neměnná. ⁴⁸ Takže stejně jako první vozidla neměla žádné airbagy, které jsou dnes naprosto běžné a eliminují velké množství zranění během nehod, ⁴⁹ stejný přístup by měl být aplikován na samotnou vzájemnou interakci mezi vozidly, s ohledem na nové technické možnosti pro větší bezpečí a kompenzaci nevyhnutelného lidského faktoru.

Stejně jako byl před lety vyvinut airbag na základě nových znalostí, existují dnes technologie, které umožňují provoz vozidel bez řidiče. Takové vozidlo nejen že dokáže detekovat každý nezbytný prvek nutný k přesnému řízení, ale i jednotlivá vozidla se mohou detekovat navzájem, což by učinilo srážky téměř nemožnými. ⁵⁰ Toto je tedy současný stav řešení, když celkově zvážíme prvotní příčinu a prvotní úmysl.

Ačkoli se toto řešení může zdát velmi pokročilé, zejména s přihlédnutím k 1,2 milionům lidí, kteří ročně zahynou v důsledku dopravních nehod, ⁵¹ je toto myšlenkové cvičení stále neúplné, když rozšíříme kontext uvažování ještě na prvotní cíle. Možná existují i další neefektivní prvky vztahující se k přepravní infrastruktuře, které by měly být brány v úvahu. Možná má používání soukromých automobilů, nehledě na jejich bezpečnost, další neodmyslitelné problémy, které mohou být logicky vyřešeny jen odstraněním automobilové dopravy jako takové. Možná, že ve městech, kde stále narůstá počet automobilů, se tento nezávislý osobní transport stává zbytečně těžkopádným, pomalým a celkově neefektivním. ⁵²

V těchto podmínkách může reálné řešení, jako například zavedení jednotného přepravního systému, znamenat zvýšení rychlosti přepravy, snížení spotřeby energie a dalších zdrojů a snížení znečištění spolu s řešením dalších problémů, které vyvstávají ve spojitosti s používáním osobních automobilů. Jestliže je cílem společnosti udělat „správnou“ a udržitelnou věc, může jí být právě redukce hrozeb lidstvu i životnímu prostředí zvýšením efektivnosti za využití našich moderních technických a návrhových možností.

Naše technická realita

Samozřejmě, že použití tohoto typu řešení problémů není zdaleka omezeno na tyto fyzikální příklady. Je politika, jak ji známe, tím nejlepším způsobem, jak řešit naše společenské strasti? Opravdu je navržena tak, aby řešila kořen příčin? Jsou peníze a tržní systém tou nejvíce optimalizovanou metodou pro udržitelný rozvoj, řešení problémů a pro projev ekonomického potenciálu? Jak náš současný stav vědy a technologií přispívá k porozumění příčinám a účelům na společenské úrovni?

Jak bude podrobně ukázáno v dalších esejích, toto chápání vytváří přirozený a jasný tok myšlenek s ohledem na to, o kolik lepší by náš svět mohl být, kdybychom jednoduše následovali logiku vytvořenou myšlením na základě vědecké metody k naplnění našeho společného cíle lidské udržitelnosti. Miliarda lidí na naší planetě nehladoví proto, že by existoval jakýsi nezměnitelný důsledek naší fyzické reality. Jídla je tu dostatek. ⁵³ Je to sociální systém se svou vlastní zastaralou a nepřirozenou logikou, který umožňuje existenci těchto, ale i jiných problémů.

Je důležité podotknout, že Hnutí Zeitgeist se nezabývá vytvářením „záplat“ jako svým konečným cílem, což je bohužel to, co drtivá většina aktivistických institucí na světě v současné době dělá. ⁵⁴ Chceme podporovat nejvyšší možný řád a nejúčinnější možná řešení, která budou v dané době k dispozici v souladu s přírodními procesy a budou vést ke zlepšení životů všech a k zajištění celistvosti našeho domova. Chceme, aby každý jasně porozuměl tomuto „myšlenkovému toku“ a objevil jeho hodnotu. Ve výsledku není žádné samostatné řešení - pouze empirické odůvodnění přírodních zákonů, které s sebou řešení a důvod nese.

LOGIKA vs. PSYCHOLOGIE

Nekonáme správně proto, že by to byla naše ctnost nebo dokonalost, ale jsme ctnostní a dokonalí proto, že konáme správně. ⁵⁵ - Aristoteles

Silný, ale často přehlížený důsledek naší přirozené flexibility v rámci přizpůsobení se stávající kultuře, je fakt, že naše skutečná identita a osobnost jsou často propojené s institucemi, postupy, trendy a hodnotami, ve kterých jsme se narodili a ve kterých žijeme. Tato psychologická adaptace a nevyhnutelné ztotožnění se vytváří oblast komfortní zóny, kterou může být velmi těžké narušit bez ohledu na to, jak dobře odůvodněné informace stojí proti tomu, čemu věříme.

Ve skutečnosti, drtivá většina současných námitek namířených proti Hnutí Zeitgeist, konkrétně body spojené s možným řešením a změnou, jsou více určeny úzkými rámci náhledu na věc a emocionální zaujatostí než intelektuálním hodnocením. Běžné reakce tohoto typu jsou často samostatnými návrhy, spíše než kriticky založenou argumentací sloužící pouze k přímému zavrhnutí jakékoli změny prostřednictvím jakékoli organizace. Nejběžnější klasifikace takových argumentů jsou „projekce“ ⁵⁶ a velmi často je zřejmé, že takoví oponenti se ve skutečnosti více zabývají obranou své psychické identity, a nikoli objektivním zvážením nové perspektivy. ⁵⁷

Zablokování mysli

V klasickém díle autorů Cohena a Nagela, známém jako „Úvod do logiky a vědecké metody“, je tento bod dobře popsán s přihlédnutím k procesu logického hodnocení a jeho nezávislosti na lidské psychologii.

„Vážnost důkazů není sama o sobě dočasnou událostí, ale důsledkovým vztahem mezi určitými třídami či typy návrhů ... samozřejmě je k pochopení takových důsledků nutná úvaha ... Ale ani tak se fyzika nestává odvětvím psychologie. Uvědomění, že logika nemůže být omezena na psychologický úkaz, nám pomůže rozlišit mezi vědou a rétorikou - tu vnímáme jako umění přesvědčování nebo dohadování se za účelem vytvoření pocitu jistoty. Naše emocionální dispozice nám velmi ztěžují přijetí určitých návrhů bez ohledu na to, jak silné jsou důkazy v jejich prospěch. Protože všechny důkazy jsou závislé na akceptaci pravdivosti některých tvrzení a žádné tvrzení nemůže být prokázáno jako pravdivé tomu, kdo je rozhodnutý, že mu neuvěří.“ ⁵⁸

Výraz „zablokování mysli“ byl vytvořen filozofy ⁵⁹ s ohledem na výše popsaný jev. Byl definován jako stav, kdy se náš náhled na situaci ocitá v uzavřené smyčce uvažování. Cokoli neslučitelného, co přichází z vnějšku, tak může být často i podvědomě zamítnuto na základě zdánlivě empirických předpokladů a zdánlivě bezpečného subjektivního náhledu na svět. Tato reakce může být přirovnána k známému reflexu chránit se před srážkou s neznámým objektem, který se pohybuje směrem k nám - v této situaci zmíněný „reflex“ ochraňuje naše přesvědčení, nikoli tělo.

Zatímco věty jako „přemýšlejme nad rámec“ mohou být společné dnešní rétorice v komunitě aktivistů, zřídkakdy jsou základem našeho způsobu myšlení a celistvosti naší pevně vžité intuice. Věci jsou daleko častěji považovány za „dané“ a neměnné.

Například v tzv. demokratických zemích světa si „prezidenta“ a podobné postavy běžně spojujeme s kvalitou správy země. K této osobě se upírá velké množství pozornosti stejně jako k jeho stanoviskům a jednáním. Přesto málokdo udělá krok vzad a zeptá se: „Proč vše začíná právě u prezidenta?“ „Jak je jeho / její výkon jako institucionální postavy odůvodněný jako optimální způsob sociálního řízení?“ „Není to v rozporu s podmínkami demokratické společnosti, když veřejnost nemá prakticky téměř žádný skutečný vliv na jednání prezidenta?“

Takové otázky jsou zřídka brány v úvahu, jak se lidé neustále a bez námitek přizpůsobují své kultuře a předpokládají, že „to tak má být“. Tento přístup je téměř vždy výsledkem kulturní tradice, a jak Cohen a Nagel poukázali, je velmi obtížné předat novou a odvážnou myšlenku těm, kteří jsou „dostatečně odhodláni jí nevěřit“.

Tyto tradiční předpoklady, brány jako empirické, jsou pravděpodobně základním zdrojem osobní a sociální zaostalosti dnešního světa. Tento fenomén spolu se vzdělávacím systémem, který neustále posiluje tyto zavedené názory prostřednictvím svých institucí - „akademií“, dále zpečeťuje zmíněný kulturní útlum a představuje tak překážku pro relevantní změnu. ⁶⁰

I když rozsah této tendence je široký s ohledem na diskuzi, existují dva běžné argumentační klamy, které stojí za zmínku, jelikož se neustále vynořují ve vztahu k soustavě návrhů a myšlenkovému toku prezentovaného Hnutím Zeitgeist. V barvitých pojmech tvoří tyto taktiky základ něčeho, co by mohlo být nazváno „hodnotová válka“ ⁶¹, která je vedena, ať už vědomě, či nikoli, těmi, kdo vynaložili emocionální či materiálové prostředky proto, aby věci zůstaly jaké jsou a aby se žádná změna nekonala.

Klam zvaný „první dojem“

Nejprve je důležité zmínit, co to „první dojem“ je. Jednoduše to znamená „při prvním setkání“; „před průzkumem“. ⁶² „První dojem“ je zdaleka nejčastějším důvodem námitek vůči Hnutí Zeitgeist. Typickým případem studie je běžné tvrzení, že úvahy a řešení předložené Hnutím Zeitgeist jsou jen staronovým „marxistickým komunismem“.

Pojďme stručně prozkoumat tento příklad. V „Komunistickém manifestu“ ⁶³ Marx a Engels předkládají různé úvahy o vývoji společnosti, konkrétně „třídního boje“, přirozených strukturálních vztahů týkajících se „kapitálu“ spolu s obecnou logikou, jak bude společenský řád procházet „revolucí“ k systému bez společenských statutů a tříd a zároveň si všímají řady přímých sociálních změn, jakou je například „soustředění prostředků komunikace a dopravy do rukou státu“, „rovné odpovědnosti všech k práci“ a další specifika. Marx vytváří hráče ve svém schématu, kde probíhá boj mezi „buržoazií a proletariátem“ a vyjadřuje tak pohrdání vykořisťováním, které, jak říká, je zakořeněno v myšlence „soukromého vlastnictví“. Konečným cílem je tak hledání „společnosti bez společenských statutů a tříd“.

Na první pohled se mohou navrhovaná a Hnutím Zeitgeist propagovaná řešení jevit jako obdoba atributů „Marxismu“, zejména pokud bychom ignorovali základní úvahy Hnutí. Představa společnosti „bez tříd“, „bez univerzálního vlastnictví“ a kompletní předefinování pojmu „stát“ by mohla ukazovat souběh samotných gest, a to zejména proto, že západní akademické obce běžně podporují dualitu mezi „komunismem“ a „kapitalismem“ s výše uvedenými charakteristikami známými jako základní rozdíly. Nicméně skutečný myšlenkový tok, podporující tyto zdánlivě podobné závěry, je zcela odlišný.

Měřítkem pro rozhodovací proces, který obhajuje Hnutí Zeitgeist, není Morální filosofie, ⁶⁴ která, je-li prozkoumána do základů, je v podstatě tím, čím se marxistická filosofie projevuje. Hnutí Zeitgeist se nezaměřuje na poetické, subjektivní a svévolné názory na „férovou společnost“, „garantovanou svobodu“, „světový mír“ nebo „vytváření lepšího světa“, protože to zní „správně“, „lidsky“ nebo „dobře“. Bez technického rámce, který má přímý fyzický vztah k takovým termínům, je takovýto morální relativismus jen málo ku prospěchu na cestě k dlouhodobému cíli.

Hnutí Zeitgeist se spíše zajímá o aplikaci vědy, která je využitelná ke společenské udržitelnosti, a to jak fyzické, tak kulturní. ⁶⁵ Jak bude podrobněji vylíčeno v dalších esejích, vědecké metody nejsou omezeny pouze na „fyzický svět“, ⁶⁶ a proto sociální systém, infrastruktura, význam vzdělávání a dokonce porozumění lidskému chování jako takovému, to vše existuje v rámci vědeckého přístupu. Na druhou stranu je ve fyzické realitě zabudován systém zpětné vazby, který v průběhu času velmi jasně ukazuje, co funguje, co ne ⁶⁷ a představuje vodítko pro naši vědomou adaptaci.

Marxismus není založen na takto „vypočteném“ pohledu na svět i přesto, že může obsahovat některé vědou podložené znaky. Například marxistický pojem „beztřídní společnost“ vznikl proto, aby překonal kapitalistickou „nelidskost“ uvalenou na pracující třídu neboli „proletariát“.

Myšlenkový tok, obhajovaný Hnutím Zeitgeist, naproti tomu čerpá ze studií člověka. Bylo například zjištěno, že společenské vrstvy, které jsou vlastní tržnímu / kapitalistickému modelu, jsou formou nepřímého násilí proti většině a jsou výsledkem naší evoluční psychologie. ⁶⁸ Vytváří zbytečnou formu lidského utrpení na mnoha úrovních, která je pro společnost destabilizující a technicky neudržitelná.

Další oblastí zájmu Hnutí Zeitgeist je odstranění univerzálního vlastnictví ⁶⁹ a zavedení systému „sdíleného přístupu“. Toto je často odsuzováno jako marxistická vize „zrušení osobního vlastnictví“. Obecně je ale marxistický přístup vztahován na existenci osobního vlastnictví „buržoazie“ a k jejímu vykořisťování „proletariátu“. V Manifestu stojí: „Rozlišujícím znakem komunismu není zrušení veškerého vlastnictví, ale zrušení vlastnictví buržoazie.“

Na druhé straně Hnutí Zeitgeist obhajuje logiku, že existence univerzálního individuálního vlastnictví věcí je environmentálně neefektivní, nehospodárná a v zásadě v praxi neudržitelná. Podporuje to systémové omezení lidských práv a zbytečně velkou deprivaci obyvatel, což má za následek trestnou činnost ve společnostech s nerovnou distribucí zdrojů.

V každém případě jsou taková obvinění na základě „prvních dojmů“ velmi častá a mohli bychom uvést i mnoho dalších. Projednání všech údajných shod marxistických myšlenek a myšlenek obhajovaných Hnutím Zeitgeist však není podstatou tohoto textu. Diskuze jsou zde zcela zbytečné a pouze by zastínily pravý účel a přínos samotného společenského konceptu.

Klam zvaný „strašák“ (překrucování argumentů)

Druhý argumentační klam má co do činění se zkreslováním situace, ať už záměrně nebo jako důsledek projekce, a je běžně známý jako „strašák“ (překrucování argumentů). ⁷⁰ Pokud jde o Hnutí Zeitgeist, má toto překrucování obvykle co do činění s vynucenými interpretacemi, jenž nejsou podloženy žádnými důkazy, ale které mají být považovány za relevantní.

Například pokud diskutujeme o organizaci nového společenského systému, mají lidé tendenci promítat do něho své současné hodnoty a postoje, a to bez uvážení faktu, že velká změna systému by měla za následek také velkou změnu těchto hodnot a postojů. Typickým příkladem je, že ve společnosti, kde by materiálová produkce byla založena pouze na technologickém pokroku a ne na výměnném systému vyžadujícím placenou lidskou práci, by lidé necítili žádný motiv cokoli dělat, a tudíž by tento model zkolaboval, protože by se nic neudělalo.

Tento typ argumentu nebere v úvahu žádný z výzkumů ohledně lidské bytosti jako takové a je opravdu jen intuitivní domněnkou pramenící ze současných kulturních podmínek, kde ekonomický systém nutí všechny lidi do práce proto, aby přežili (z příjmu / zisku). K tomuto často dochází bez ohledu na něčí osobní zájem nebo společenský užitek, a mnohdy, co se týká motivace, vytváří psychologickou deformaci.

Slovy Margaret Meadové: „Pokud se pozorně zadíváte, uvidíte, že téměř cokoli, na čem nám opravdu záleží, cokoli, co ztělesňuje naši nejhlubší oddanost způsobu, jakým by měl být lidský život žit a být opečovávaný, závisí na nějaké formě dobrovolnictví.“ ⁷¹ V průzkumu veřejného mínění společnosti Gallup Poll z roku 1992 je uvedeno, že více než 50 % dospělých Američanů (94 milionů Američanů) dobrovolně pracovalo v sociálních službách, a to průměrně 4,2 hodiny týdně, celkem tedy 20,5 miliard hodin ročně. ⁷²

Studie rovněž ukazují, že opakující se všední práce přináší více výdělku ve formě peněz, zatímco se zdá, že peníze samotné nemotivují inovaci a kreativitu. ⁷³ V dalších esejích bude popsána myšlenka, jak by mechanizace / automatizace, aplikovaná na všední manuální práci, vysvobodila člověka s přihlédnutím k zastaralému systému příjem-za-práci a umožnila by tak plné rozvinutí lidské kreativity a potenciálu.

Dalším souvisejícím příkladem je tvrzení, že přechod na nový systém musí být nutně doprovázen silovým zabavením majetku jakousi „vládnoucí silou“, což by jistě vyústilo v násilí. Toto je ovšem opět pouze promítnutí stávajících hodnot a strachu na Hnutím Zeitgeist obhajovanou logiku, bez jakéhokoli ověřování a promýšlení.

Hnutí Zeitgeist si uvědomuje, že pro zavedení nového společensko-ekonomického modelu je potřebný souhlas populace. Velké porozumění a rostoucí „bio-sociální tlaky“ rozpadajícího se současného systému mají podstatný vliv. Logika Hnutí nepodporuje „diktátorské“ sklony, protože tento přístup, kromě toho, že je nehumánní, nefunguje.

Ke správné funkci nového systému je potřeba, aby byl zaveden bez jakéhokoli donucování. Bylo by to tedy předmětem výzkumu, vzdělání a celkového přijetí širokou komunitou. Nakonec, specifika společenských interakcí a životního stylu přímo vyžadují přijetí systémových mechanismů a hodnot naprostou většinou.

Podobným a posledním příkladem „překrucování“ je zmatek nad tím, jak by přechod na nový systém mohl vůbec proběhnout. Mnoho lidí odmítá návrhy Hnutí Zeitgeist jednoduše už z toho důvodu, že nerozumí, jak se mohou uskutečnit. Tento argument je podobný situaci nemocného člověka, který hledá lék na svou nemoc, ale neví, kde ho má hledat, kdy bude lék dostupný a co to vlastně bude za lék. Zastaví jeho nevědomost, jak a kde hledat, jeho potřebu lék najít? Ne, pokud se chce uzdravit. Vzhledem k hrozivému stavu všech záležitostí na planetě musí i lidstvo stále hledat a cesta se zákonitě ukáže. ⁷⁴

Na konec je třeba znovu připomenout, že boj mezi logikou a psychologií je opravdu centrálním konfliktem v aréně společenských změn. Neexistuje žádná jiná souvislost, více osobní a citlivá, než způsob, jakým organizujeme naše životy ve společnosti a důležitým cílem Hnutí Zeitgeist v mnoha oblastech je najít techniky, jenž mohou vzdělat veřejnost tak, aby využila tento logický myšlenkový tok a přemohla tíhu zastaralých, avšak pohodlných psychologických vzorců, které ovšem neslouží pokrokovému, životaschopnému systému hodnot v moderním světě.

VĚC LIDSKÉ JEDNOTY

Moje země je můj svět, a moje náboženství je dělat dobro. ⁷⁵ - Thomas Paine

Kritický závěr prezentovaný v logice, která definuje záměr hnutí Zeitgeist, je, že lidská společnost potřebuje sjednotit své ekonomické činnosti a pracovat v souladu s přirozenou dynamikou fyzického světa, jako jeden druh sdílející jednu domovinu, pokud máme v úmyslu vyřešit stávající problémy, zvýšit bezpečnost, efektivitu a další prosperitu. Světové ekonomické divize, které v dnešní době vidíme, nejsou pouze jasným zdrojem konfliktů, destabilizace a vykořisťování. Tento způsob chování a samotná interakce je rovněž hrubě neefektivní, v čistě ekonomickém smyslu vážně omezující náš společenský potenciál. ⁷⁶

Zatímco národní stát, se strukturou založenou na konkurenci, je snadné ospravedlnit jako přirozený výsledek našeho kulturního vývoje daný nedostatkem zdrojů v naší vlastní minulosti a dlouhé historii válčení obecně, je také přirozené se domnívat, že lidská společnost by mohla velmi dobře najít smysl v odklonu od těchto provozních režimů, kdybychom si uvědomili, že je to skutečně pro dobro celé společnosti.

Jak bude zde pojednáno, újmy a neefektivita současného modelu, ve srovnání s přínosy a možnými řešeními, jsou jednoduše nepřijatelné. Účinné a hojné možnosti, přiblížené v rámci hnutí Zeitgeist s úmyslem instalace nového socio-ekonomického systému, spočívají z části na společném úsilí lidské populace spolupracovat a sdílet zdroje inteligentně, nikoli je omezovat a bojovat tak, jak to děláme dnes.

Navíc sociální tlaky a rizika, která se dnes rozvíjejí kolem technologických válek, znečištění, destabilizace životního prostředí a dalších problémů, nevyjadřují pouze hluboce potřebnou gravitaci pro skutečnou globální organizaci, ale ukazují také racionální nutnost. Xenofobní a mafiánská mentalita, která pochází z dnešního státu a má často formu vlastenectví, je obecně zdrojem závažné destabilizace a nelidskosti, nemluvě, opět, o podstatné ztrátě technické účinnosti.

Falešné dělení

Jak již bylo uvedeno v předchozích esejích, jádro našeho přežití a kvality života jako jednotlivce a druhu na Zemi se točí kolem našeho chápání přírodního zákona, a vztahu s metodou naší ekonomiky. Tento předpoklad je jednoduše referenční porozumění, kde jsou fyzikální zákony přírody posuzovány v kontextu s ekonomickou efektivitou z lidského hlediska i hlediska prostředí. Je pouze logické, že veškeré přítomné druhy, které jsou závislé na tomto prostředí, ve kterém žijí, by se měly snažit sladit své chování, jak nejlépe mohou s přírodními pravidly, jež jsou vlastní danému prostředí. Jakákoliv jiná orientace je nerozumná a může vést pouze k problémům.

Pochopením, že Země je symbiotický / synergický „systém“ se zdroji existujícími ve všech oblastech, propojený s prokazatelně vlastním, základním kauzálním vědeckým řádem, který existuje v mnoha podobách, jako logický „průvodce“ lidskému druhu ke sladění se pro největší společenskou účinnost, objevíme, že náš širší kontext globální společnosti překonává všechny představy o tradičním / kulturním rozdělení včetně loajálnosti k zemi, korporaci nebo i „politické“ tradici.

Pokud je „ekonomika“ o zvyšování efektivity v uspokojování potřeb lidské populace na cestě k udržitelnosti a prosperitě, pak náš ekonomický provoz musí vzít tuto skutečnost v úvahu a zajistit soulad s nejvýznamnějším „systémem“, který můžeme pochopit. Takže znovu, z tohoto pohledu, národně-státní subjekty jsou jasně falešné, svévolné útvary odvozené z kulturní tradice, nelogické a technicky neefektivní.

Hodnoty

Široká organizace dnešní společnosti je založena na multi-úrovňové lidské soutěži. Národní státy soupeří navzájem o ekonomické / fyzické zdroje; právnické osoby soutěží na trhu za účelem dosažení zisku / tržního podílu; a průměrní pracovníci soutěží o mzdy / příjmy poskytované v zaměstnání a tím o vlastní přežití.

V rámci této konkurenční etiky je základním psychologickým sklonem přehlížet blaho druhých a domova. Samotná podstata konkurence je v tom mít výhodu nad ostatními za účelem osobního zisku a tudíž netřeba říkat, že rozdělení a využití jsou společné atributy současného společenského řádu. Zajímavé je, že prakticky všechny známky tzv. „korupce“, které můžeme definovat jako „zločin“, jsou v dnešním světě založené na stejné mentalitě předpokládající, že za „pokrokem“ ve světě stojí konkurenční zájem.

Není divu, že vzhledem k tomuto rámci jsou stále všudypřítomné různé škodlivé, povrchní sociální rozpory, jako jsou rasová nesnášenlivost, náboženská vyznání, třídní nebo xenofobní zaujatost. Tato rozdělující bagáž, od počátku na strach orientované stupně naší kulturní evoluce, jednoduše nemá žádný pracovní základ ve fyzické realitě a slouží nyní už jako překážka pokroku, bezpečnosti a udržitelnosti.

V současné době, jak bude popsáno v dalších esejích, se objevují možné účinné metody produkující dostatek, které by mohly odstranit většinu lidského strádání, výrazně zvýšit průměrnou životní úroveň a zlepšit veřejné zdraví a ekologickou udržitelnost. Jsou nezávislé na starších sociálních tradicích, a to včetně národního státu. Faktem je, že je zde technicky jen jedna rasa - lidská rasa; ⁷⁷ je zde jen jedno základní prostředí - Země; a je zde jen jeden pracovní způsob operačního myšlení - vědecký.

Původ a vliv

Pojďme rychle zvážit kořeny původu konkurenčního / rozvratného modelu. Aniž bychom se pouštěli do příliš velkých podrobností, je zřejmé, že vývoj společnosti je součástí rozsáhlé historie konfliktů, nedostatku a nerovnováhy. Zatímco vedeme debatu o povaze společnosti během období předcházející neolitické revoluci, ⁷⁸ Země se od té doby stala bitevním polem, kde bylo vzato bezpočet životů kvůli konkurenci, ať už materiální nebo ideologické. ⁷⁹

Tento uznávaný vzor je tak pronikavý, že mnozí dnes připisují sklon ke konfliktům a nadvládě neslučitelné, impulzivní charakteristice naší lidské přirozenosti, což vede k závěru, že lidská bytost prostě nemůže fungovat v sociálním systému, který není založený na tomto konkurenčním rámci a jakýkoli takový pokus vytvoří zranitelnost, jenž bude zneužita mocí vyjadřující tento zjevný rys konkurence / dominance. ⁸⁰

Zatímco samotný předmět lidské přirozenosti není přímým zaměřením této eseje, ⁸¹ je dobré uvést, že předpoklad „empirického zneužití moci“ patří k velké částí obhajoby tohoto konkurenčního / rozvratného modelu, který používá obecný široký pohled na historii jako základ pro svou platnost. Nicméně specifika podmínek v těchto obdobích, spolu se známou flexibilitou lidské bytosti, jsou často v těchto hodnoceních přehlížena nebo ignorována. ⁸²

Historický model konfliktu nemůže být zvažován izolovaně. Jsou potřebné podrobné odkazy na podmínky a okolnosti. Ve skutečnosti je přesnější říci, že dominantní / konfliktní sklon, který je zcela jasně možnou reakcí téměř všech lidí s ohledem na naší potřebu sebezáchovy a přežití, ⁸³ je spíše vyvolaný tlaky, než aby byl zdrojem jakékoliv negativní reakce. Když se divíme, jak je možné, že masivní nacistická armáda byla schopna morálně ospravedlnit ve druhé světové válce své činy, často zapomínáme na obrovskou propagandistickou kampaň tohoto režimu, který pracoval na zneužití biologické flexibility. ⁸⁴

Opravdový „vlastní zájem“

Pojem „vlastní zájem“ je jednoznačně vlastní lidským bytostem majícím společnou touhu přežít. Což je dostatečně zřejmé a snadno historicky nahlédneme, jak syrová potřeba vlastního přežití, často rozšířená i na celou rodinu a pak „kmen“ (komunitu), připravila půdu pro rozvratné, ochranářské paradigma, ve kterém dnes žijeme. Z historického hlediska se dalo očekávat, že mnohé ekonomické teorie budou založeny na pojmu konkurence a nerovnosti, jako například práce Adama Smithe. Ten je považován za otce „volného trhu“. Vyjádřil populární domněnku, že pokud by každý hleděl jen na sebe, svět jako komunita by pokročil kupředu. ⁸⁵

Tato „neviditelná ruka“ lidského pokroku plynoucího z úzce zaměřeného sebezájmu mohla být částečně fungující filosofií před mnoha lety, kdy byla samotná „jednodušší“ společnost založena na tom, že každý něco vytvářel. ⁸⁶ Ale povaha společnosti se od té doby hodně změnila a populace rozrostla. Zcela se změnily role struktur a pokrok v technologiích, který je dnes exponenciální. Rizika spojená s tímto (zastaralým) způsobem myšlení se nyní ukázala být mnohem nebezpečnější než přínosem a proto skutečná definice „vlastního zájmu“ bere v potaz daleko širší souvislosti než kdy předtím.

Není ve vašem vlastním zájmu ochraňovat a živit prostředí, které vám pomáhá a na kterém závisíte? Není ve vašem vlastním zájmu starat se o společnost jako celek sloužící svým členům tak, aby následky deprivace, například „zločinu“, byly redukovány, jak jen to je možné pro zajištění vašeho bezpečí? Není ve vašem vlastním zájmu zvážit důsledky imperialistických válek, které mohou na jedné straně planety zplodit divokou šovinistickou nenávist jen proto, aby vám, řekněme, v restauraci za zády vybuchl kufřík s náloží v zoufalém činu pomsty?

Není vlastní zájem zajistit pro děti v celé společnosti tu nejlepší výchovu a vzdělání, aby mohla budoucnost vaše a vašich dětí existovat v zodpovědném, vzdělaném a udržitelně se rozvíjejícím světě? Není ve vašem vlastním zájmu se přesvědčit, že průmyslová výroba je tak organizovaná, optimalizovaná a vědecky správná, jak je to jen možné; že neprodukujeme nekvalitní, mizerné technologie, které mohou v budoucnu způsobit problém svým selháním?

Pointa je taková, že věci se v dnešním světě změnily natolik, že váš vlastní zájem je dnes tak dobrý, jaký je váš společenský zájem. Být soutěživý, starat se jen o sebe a „porážet“ ostatní má dlouhodobě jen negativní důsledky, protože popírá vědomí synergického systému, se kterým jsme svázáni. Levně postavená jaderná elektrárna v Japonsku nemusí znamenat mnoho pro lidi v Americe. Na druhou stranu pokud by tato elektrárna utrpěla rozsáhlé technické poškození, jaderný spad a znečištění by si našly cestu až k americkým domovům a ukázaly by, že z dlouhodobého hlediska nejste nikdy v bezpečí, pokud nemáte globální povědomí.

Závěrem poznamenejme, že pouze povědomí lidí na celé Zemi může zaručit opravdový osobní vlastní zájem, a tak v mnoha ohledech také zaručit „dobrou evoluční kondici“ ⁸⁷ naší společnosti. Samotná myšlenka podpory „našeho státu“ a přehlížení, či dokonce potěšení z neúspěchu jiných, je pro celý systém kritická.

Válečný konflikt

Dny praktického válečného konfliktu jsou dávno minulostí. Na obzoru jsou nové technologie, které mohou pomoci vytvořit zbraně, vedle nichž bude atomová bomba vypadat svou ničivou silou jako římský katapult. ⁸⁸ Před mnoha stoletími se válečné konflikty týkaly opravdu jen válčících stran. Dnes je ale ohrožen celý svět. Je zde dnes přes 23 000 nukleárních zbraní, které by mohly lidskou populaci několikanásobně smést z povrchu zemského. ⁸⁹

V mnoha ohledech je tak zkoušena naše společenská vyspělost. Boje, kde byly jako zbraně využívány pouze hole a kameny, mohly být opravdu hodně tolerovány s hlediska lidského omylu a zlého úmyslu. Ale v dnešním světě nanotechnologických zbraní s enormní ničivou silou, které mohou být sestaveny v docela malé laboratoři, se potřebuje náš rozšířený vlastní zájem chopit akce a válečné instituce systematicky zrušit. Za tímto účelem je ale třeba, aby se národy technicky sjednotily a sdílely své zdroje a nápady a nehromadily je pouze pro své vlastní konkurenční sebezdokonalení, jak je v současnosti zvykem.

Instituce jako například Organizace spojených národů v tomto ohledu naprosto selhaly, protože se přirozeně stávají nástroji k posílení impéria kvůli základnímu charakteru národních hranic a společensko-ekonomické převaze vlastnického / peněžního / soutěživého zaměření systému. Nestačí jen sezvat všechny celosvětové „vládce“, aby se společně pobavili o svých problémech. Samotná struktura potřebuje změnu, aby mohla podporovat jiný typ vzájemného působení mezi těmito místními „uskupeními“ tak, aby neustálá „hrozba“ mezi národy-státy byla odstraněna.

Koneckonců neexistuje něco jako vlastnictví zdrojů nebo nápadů. Právě tak, jako jsou nápady a myšlenky sériově rozvíjeny napříč kulturami prostřednictvím skupinové mysli, tak i zdroje planety mohou být rovnoměrně přesouvány na základě jejich funkce a vědeckého určení způsobů jejich využití. Země je jednotný systém spolu s přírodními zákony, které jí vládnou. Buďto lidská společnost tento fakt přijme a začne se podle toho chovat a organizovat v souladu s touto vrozenou logikou, anebo budeme dlouhodobě trpět.

KONEČNÝ ARGUMENT: LIDSKÁ POVAHA

Při narození získá člověk dědičností biologickou konstituci, kterou musíme považovat za pevnou a neměnnou, včetně přirozených nutkání, která jsou charakteristická pro lidský druh. Navíc v průběhu svého života získá i konstituci kulturní, kterou přijímá od společnosti komunikací a dalšími typy vlivů. Je to právě tato kulturní konstituce, která v průběhu doby podléhá změně a která velmi značnou měrou určuje vztah mezi jednotlivcem a společností. ⁹⁰ - A. Einstein

Poslední zbývající argument

„Myšlenkový tok“ a „návrhy aplikací“, ⁹¹ představované v materiálech hnutí Zeitgeist, mají odbornou povahu a vyjadřují zájem aplikovat metody a hodnotu vědecké kauzality na společenský systém jako celek.

Přínosy tohoto přístupu neplynou jen z jeho vlastních výhod, ale měly by být také zvažovány ve srovnání s dnešními zvyklostmi a jejich následky. Bude tak více než zřejmé, že současné společenské metody nejsou jen velmi zastaralé a neefektivní - jsou také stále nebezpečnější a nelidské - a stále více je tak třeba rozsáhlé společenské změny. Tohle není o „utopii“. Jedná se opravdu o praktická vylepšení.

Celý základ tržního mechanismu má v podstatě co dělat s předpoklady vztahujícími se k lidskému chování, tradičním hodnotám a intuitivnímu pohledu na historii - bez ohledu na výzkumy v oblasti veřejného zdraví, technickým možnostem nebo zodpovědnosti k životnímu prostředí. Je to netechnický, filosofický, přístup založený na předpokladu, že lidská rozhodnutí, učiněná prostřednictvím své vnitřní logiky (a motivačního systému), vytvoří zodpovědný, udržitelný a lidský závěr řízený zdánlivou „svobodou volby“ a který je na stupnici společenské funkčnosti rovnocenný organizované anarchii. ⁹²

Proto je peněžní model tržní ekonomiky často v materiálech hnutí Zeitgeist považován za náboženský, jelikož kauzální mechanismus je prakticky založen na doslova pověrčivých předpokladech o lidském stavu s jen opravdu zanedbatelným napojením na objevující se vědecké porozumění o nás samotných a na pevný symbiotický / synergický vztah našeho domova a jemu vládnoucím přírodním zákonům.

Když představujeme na řešení orientovaný myšlenkový tok Hnutí Zeitgeist těm, kteří s ním ještě nejsou obeznámeni, je obvykle jen otázkou času, než pochopí a ztotožní se s minimálně základními předpoklady. Například samotná technická realita dostatku zdrojů a průmyslových metod pro snadné nasycení každého na planetě Zemi tak, aby nikdo nemusel strádat hladem, ⁹³ jen zřídka najde námitky a protiargumenty. Pokud se zeptáte průměrného člověka, zda by rád zažil konec hladovění více jak miliardy osob na zemi, ⁹⁴ nejspíše bude souhlasit.

Nesouhlas a opovržení se objevuje právě ve chvíli, kdy je třeba navrhnout řešení a provést potřebné sociální a ekonomické změny ve velkém měřítku k vystavění skutečného podpůrného systému právě pro tuto více než jednu miliardu hladovějících lidí. Kromě neústupných, na dočasnou „hodnotu“ zaměřených, asociací, kde lidé v zásadě odmítají změnit cokoli, na co si během svých životů zvykli, a to i pokud by to zcela jasně z dlouhodobého hlediska umožnilo lepší výsledky, je jeden argument tak častý, že sám o sobě zaručuje diskuze a dohady, kdykoliv se objeví.

Je to argument „lidské povahy“. Tento argument, pokud se na tím zamyslíte, může být také jedinou skutečnou námitkou mimo libovolných kulturních zvyklostí, které se lidé obávají změnit kvůli svým asociacím identity a ustálenému komfortu. Mohou lidé žít v opravdu trvale udržitelném, vědeckém společensko-ekonomickém systému nebo jsme odsouzeni k životu ve světě, který nyní máme, kvůli naší genetické výbavě?

Vše je technické

Jak odvážné se takové tvrzení může zdát, věc nového sociálního systému, založeného přímo na vědeckém pohledu pro porozumění a maximalizaci udržitelnosti a prosperity, opravdu nemůže být v rozporu s jiným přístupem. Proč? Takový rozpor jednoduše neexistuje, pokud je sjednocující logika přírodního zákona a vědecké metody přijímána jako základ mechanismu fyzické kauzality a vzájemného vztahu.

Například v návrhu letadla mohou existovat velké povrchové variace (dekorace), ale technika, která umožňuje let, je vázána na fyzikální zákony a tudíž musí vyhovovat celkovému fyzickému návrhu letounu. Konstruovat takový stroj s cílem optimalizovat výkon, bezpečnost a účinnost není věc názoru, stejně tak jako nezáleží na tom, kolik dekorací můžeme umístit v našich domovech, protože fyzická konstrukce budovy musí vždy dodržovat přísné fyzikální zákony a přírodní dynamiku prostředí kvůli bezpečnosti a odolnosti; a proto zde mohou být z technického hlediska jen malé odchylky.

Organizace lidské společnosti nemůže být odlišná, pokud je záměrem integrita a optimalizace. Myslet na funkční povahu společnosti znamená přemýšlet mechanistickým způsobem. Stejně jako bychom navrhli letoun pracující nejlepším možným způsobem technicky, tak by měl být stejný náš přístup k sociálnímu systému, který je v jeho rozsahu funkcí stejně tak technický. Bohužel tomuto obecnému pohledu nebyla nikdy v historii dána reálná šance a dnes náš svět stále ještě běží nesourodým způsobem, kde hlavní motivace je více o samostatně stojícím, bezprostředním, krátkozrakém osobním zisku a diferenciální výhodě, než o správné strategické průmyslové metodě, ekologickém sladění, sociální stabilitě, ochraně veřejného zdraví a generační udržitelnosti.

To vše je nutné zdůraznit, protože argument „lidské přirozenosti“ proti takovému přístupu je opravdu jen zdánlivě technickým argumentem, jenž může případně bránit starý systém, který máme dnes; to je opravdu jediný argument, který zbývá, když lidé, kteří chtějí udržovat tento systém, si uvědomí, že žádný další logický argument, který by mohl být životaschopný vzhledem k iracionalitě vlastní všem ostatním tvrzením proti sociálnímu modelu, založeném na přírodním zákonu, není.

Iracionální spojitost?

Stručně řečeno - tato výzva může být shrnuta do jedné otázky: „Je lidský druh schopný přizpůsobit se a prosperovat v technicky organizovaném systému, kde se naše hodnoty a praktiky dají sladit se známými přírodními zákony v praxi, anebo jsme omezováni našimi geny, biologií a evoluční psychologií pro fungování pouze tím způsobem, jaký známe dnes?“

Zatímco mnozí často argumentují specifiky povahy versus výchovy - od tzv. chování „nepopsaného listu“ ⁹⁵ až po genetický determinismus ⁹⁶ - je minimálně zřejmé, že naše biologie, psychologie a sociologické podmínky jsou neúprosně spojeny s životním prostředím, ve kterém žijeme, a to jak z hlediska generační evoluční adaptace (biologické evoluce), tak z hlediska krátkodobých předsudků a hodnot, které absorbujeme z našeho prostředí (kulturní evoluce).

Takže předtím, než zajdeme do podrobností o této problematice, stojí za zmínku, že naše samotná definice lidské bytosti v dlouhodobém a krátkodobém pohledu je založena na procesu adaptace na stávající podmínky, a to včetně samotných genů. ⁹⁷ Toto neznamená, že by měl být podceněn genetický význam sám, ale jde o upozornění na proces, kterého jsme součástí - vztahu mezi geny a prostředím, který může být považován za probíhající interakci, z velké části jako důsledek podmínek životního prostředí v dlouhodobém i krátkodobém horizontu. Pokud by to tak nebylo, není pochyb o tom, že lidský druh by pravděpodobně zahynul už dávno z důvodu nepřizpůsobení.

Navíc, i když je jasné, že si lidé stále udržují „pevně zakořeněné“ předvídatelné reakce ohledně osobního přežití, ⁹⁸ tak je také prokázána schopnost vyvíjet naše chování prostřednictvím myšlení, uvědomění a vzdělání, ⁹⁹ což nám ve skutečnosti umožňuje ovládání / překonání těchto impulzivních, primitivních reakcí, pokud jsou pro to nastaveny podmínky. Toto je nesmírně důležité rozlišovat, a je to to, co odděluje lidi od méně vyvinutých primátů. ¹⁰⁰

Letmý pohled na rozmanitost v historii lidského chování, kterou vidíme v průběhu času, v kontrastu s relativně pomalým tempem větších strukturálních změn v našem mozku a DNA ¹⁰¹ za posledních pár tisíc let, ukazuje, že naše schopnost adaptace (prostřednictvím myšlení / vzdělávání) je na nesmírné kulturní úrovni. Zdá se, že jsme schopni mnoha způsobů chování a že pevná „lidská povaha“, jako nezměnitelná, univerzální sada chování / reakcí sdílená všemi lidmi bez výjimky, nemůže být považována za platnou. Spíše se zdá, že jde o spektrum možného chování s předvídatelnými reakcemi, které je více, či méně závislé na typu vývoje, vzdělávání, podnětech a podmínkách, které zažíváme.

Sociální imperativ v tomto ohledu nemůže být dostatečně zdůrazněn, jelikož vliv na životní prostředí je mohutným faktorem, který ovlivňuje nejen naše rozhodovací preference jak v dlouhodobém, tak krátkodobém horizontu, ale celkovou interakci životního prostředí s naší biologií obecně, má rovněž silný vliv na osobní pohodu a tedy široké spektrum veřejného zdraví v mnoha konkrétních směrech.

Bylo zjištěno, že podmínky v oblasti životního prostředí, včetně faktorů, jako je nutriční přísun, ¹⁰² emocionální bezpečí,¹⁰³ sociální sdružení ¹⁰⁴ a všechny formy stresu obecně, mohou mít vliv na lidskou bytost v mnoha směrech více, než se původně předpokládalo. Tento proces začíná v děloze, a pokračuje přes období po porodu, dětství, „studijní“ adaptačních období, ¹⁰⁵ a dále po celý život na všech fyziologických a psychologických úrovních.

Například zatímco je zde důkaz, že deprese jako psychické poruchy mohou mít genetické predispozice, je to právě prostředí, které je skutečně vyvolá, nebo ne. ¹⁰⁶ Toto není bagatelizování vlivu biologie na naší osobnost, ale ukázka kritického významu pochopení těchto skutečností a přizpůsobení našeho sociálního systému a makro vlivů na podporu nejvíce pozitivních výsledků, které jsou v našich silách.

Změna podmínek

Myšlenka měnících se společenských vlivů / tlaků, aby se na povrch dostalo z člověka raději to nejlepší než to nejhorší, je jádrem sociálního imperativu hnutí Zeitgeist. Tato myšlenka se bohužel ztratila v sociálních aspektech dneška. Existuje velké množství důkazů, které podporují skutečnost, jak velký vliv má naše životního prostředí na to, co v podstatě vytváří naše hodnoty a předsudky a přestože genetické a fyziologické vlivy mohou nastavit sklony a zdůraznit určité chování, nejaktivnější vliv, pokud jde o naší variabilitu, má životní zkušenost a stav lidské bytosti, tedy způsob interakce mezi „vnitřním“ (fyziologickým) a „vnějším“ světem (životním prostředím).

Nakonec nejdůležitější otázkou je stres. Naše geny, biologie a evoluční psychologie mohou mít nějaké „úlety“, které však nejsou ničím ve srovnání s poruchou životního prostředí, jakou jsme vytvořili v naší kultuře. Velké množství zbytečného stresu v dnešním světě - dluhy, nejistota zaměstnání, zvýšení zdravotních rizik, a to jak duševních, tak fyziologických a mnoho dalších problémů - vytvořilo atmosféru neklidu, která způsobila, že čím dál tím více lidí je nemocných a znepokojených. Pokud bychom byli konfrontováni s možností přizpůsobit naši společnost takovým způsobem, který by mohl prokazatelně zlepšit veřejné zdraví, zvýšit sociální stabilitu, vytvořit hojnost a udržitelnost, neudělali bychom to? To, že lidské bytosti jsou nekompatibilní s metodami, které mohou zvýšit jejich životní úroveň a zdraví, je krajně nepravděpodobné.

Takže v závěru této části je třeba konstatovat, že předmět „lidské povahy“ je jednou z nejsložitějších otázek, pokud jde o detaily. Avšak široké a životaschopné povědomí, pokud jde o základní zlepšení veřejného zdraví prostřednictvím snížení stresu, zvýšení kvality výživy a stabilizace společnosti tím, že se pracuje na vytvoření hojnosti a pohody, nikoli sporům a složitosti, není náchylné k těmto diskuzím.

V současné době máme několik rafinovaných pravd o lidském stavu, které poskytují dostatek důkazů, že si nevytváříme pouze špatné reakce a návyky vlivem stávajícího socio-ekonomického řádu, ale že také nerespektujeme životní prostředí. Vytváří se nejen nedostatek udržitelnosti v ekologickém slova smyslu, ale stejně tak v kulturním slova smyslu. Takže ještě jednou, myslet si, že jsou lidé neslučitelní s těmito řešeními, i když to znamená velkou změnu našeho světa, odporuje dlouhé historii přizpůsobování, kde jsme již dokázali, že je adaptace možná.

ČÁST II: SOCIÁLNÍ PATOLOGIE

DEFINICE VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ

My všichni jsme zodpovědní za všechno a za každého. ¹⁰⁷ - Dostojevskij

Přehled

Co představuje ve společnosti pravé měřítko úspěchu? Co je to, co nás činí šťastnými, zdravými, vyrovnanými a drží v rovnováze se světem kolem nás? Není naším úspěchem ve skutečnosti naše schopnost porozumět a přizpůsobit se realitě našeho světa, ve kterém žijeme, s cílem dosáhnout za daných okolností nejlepších možných výsledků? Co když bychom zjistili, že samotná podstata našeho společenského systému v dlouhodobém horizontu vlastně snižuje kvalitu našeho života?

Jak ukážeme v této eseji, moderní sociální struktury, hodnoty a postupy se odklonily od toho, nebo z velké části ignorují to, co znamená opravdové zdraví společnosti. To, co dnes sociální instituce upřednostňují nebo záměrně přehlížejí, společně s cíli a motivacemi spojovanými s osobním úspěchem, které jsou až příliš často jasně oddělené od toho, co znamená skutečná podpora života a jeho rozvoj, ¹⁰⁸ není předmětem, kterému se věnuje v dnešním světě velká pozornost. Ve skutečnosti většina opatření týkající se „prosperity“ a „integrity“ lidské populace je nyní ledabyle zaměňována za pouhou ekonomickou linii, jako je HDP, index cen výrobců a údajů o zaměstnanosti. Tato opatření nám, bohužel, neříkají vůbec nic o skutečném blahobytu a prosperitě obyvatelstva. ¹⁰⁹

Termín veřejné zdraví patří do lékařské klasifikace a v podstatě je definován jako „medicínský přístup, který se zabývá zdravím komunity jako celku“. ¹¹⁰ I když se často úzce používá ve vztahu s přenosnými chorobami a širokými sociálními podmínkami, v našem kontextu jej rozšíříme na všechny aspekty našeho života, nejen tělesného zdraví, ale také zdraví psychického. Pokud se hodnoty sociálního systému, jako je zdraví občanů, měří v čase, hodnocení a porovnání podmínek a důsledků prostřednictvím jednoduchých analýz trendů a zohledněním různých faktorů by nám mělo poskytnout pohled na to, co by se na společenské úrovni mělo změnit nebo vylepšit.

Ústředním tématem je, jak samotné sociální podmínky - socio-ekonomický systém - ovlivňují celkové lidské zdraví. Slovy lékaře Rudolpha Virchowa: „Medicína je společenskou vědou a politika není nic jiného než medicína ve velkém měřítku.“. ¹¹¹ Podle Virchowa se jakýkoli problém týkající se veřejného zdraví bez výjimky vztahuje ke společnosti jako takové. Její struktura, charakteristiky a posilování hodnot mají hluboký vliv na zdraví a chování obyvatel ve společnosti, a argumenty týkající se významu nových sociálních myšlenek nevyhnutelně naráží na racionální zhodnocení jejich kvality prostřednictvím srovnání.

Protože každý příslušný komponent lidského zdraví má své vlastní charakteristiky a příčinnost, můžeme také zvažovat alternativní přístupy k daným řešením problémů nebo jejich zlepšení, které se aktuálně nepraktikují, ale očividně by se praktikovat měly. Analýza komponent současného veřejného zdraví pro porozumění tomu, co se v průběhu času a za různých okolností děje, společně s vyhodnocením každého problému pomocí deduktivního zvažování toho, co by mohlo „opravit“ nebo „vylepšit“ tyto výsledky v co největší možné míře, tvoří základ zde popisovaného myšlenkového toku.

Hnutí Zeitgeist je přesvědčeno, že existující společenský model je příčinou „sociální patologie“ s přetrvávající nerovnováhou, která zbytečně vytváří fyziologické i psychologické poruchy napříč celou populací nemluvě o systematickém omezování lidského potenciálu a řešení problémů v mnoha ohledech. Tento kontext se dá samozřejmě přirozeně aplikovat i na zdraví životního prostředí, což znamená stav naší planety, kde ekologické problémy / tlaky / zmírnění mají vždy dlouhodobý dopad na naše veřejné zdraví. To, nicméně, nebude předmětem této eseje.

Tato analýza rozdělí předmět veřejného zdraví do dvou obecných kategorií – fyziologickou a psychologickou - ¹¹² každá kategorie se dále rozčlení tak, aby reprezentovala dominantní problémy v příslušném procentu z celkové populace. Je ovšem důležité zdůraznit, že fyziologické i psychologické výsledky mají zřídkakdy jednoduché příčiny. Existuje bio-psycho-sociální ¹¹³ vztah k prakticky všem lidským fenoménům, který osvětluje multi-úrovňovou symbiotickou charakteristiku lidské bytosti. Jinými slovy, zatímco by se problém mohl jevit na povrchu jako fyziologický, hlavní příčina by klidně mohla být například psychologická nebo sociologická.

Ekonomický faktor

Jak již bylo uvedeno, hlavní téma této eseje má za cíl ukázat hluboký dopad, který náš celosvětový socio-ekonomický systém má na veřejné zdraví. Speciálně se zaměříme na sílu chudoby, stresu a nerovnosti. Když se letmo podíváme na hlavní příčiny smrti na celém světě, tak, jak je předkládá Světová zdravotnická organizace, kde jsou jasné rozdíly založené na ekonomickém stavu regionu, jako je například skutečnost, že rakoviny jsou častější ve společnostech s vyššími příjmy a zároveň průjmová onemocnění jsou častější ve společnostech s nízkými příjmy, vidíme, jak může mít socioekonomické postavení v širokém kontextu vliv na veřejné zdraví.

Mahátma Ghándí kdysi řekl, že „chudoba je nejhorší formou násilí“. ¹¹⁵ Jeho slova směřují k absolutně zbytečným úmrtím způsobených chudobou z důvodu tak velkých finančních omezení, která mají vliv na zdraví. Tato myšlenka byla později zahrnuta do pojmu strukturálního násilí, ¹¹⁶ který byl definován doktorem Jamesem Gilliganem jako „... navyšování počtu mrtvých a postižených, kteří trpěli / trpí tím, že se ocitli na spodních příčkách společnosti“. Gilligan rozlišuje strukturální a přímé násilí, přičemž to první jmenované „se děje spíše nepřetržitě než sporadicky“. ¹¹⁷

Je nutné poznamenat, že termín „násilí“ se v tomto kontextu neomezuje pouze na obvyklou klasifikaci fyzické újmy, jako je například boj muže proti muži nebo týrání. Do souvislosti patří i často nepozorovaný společenský útlak, který prostřednictvím řetězce příčin a následků vlastních našemu sociálnímu systému vede ke zbytečnému ubližování lidem, jak tělesnému, psychickému nebo obojímu. Názorné příklady se pohybují od těch zřetelně viditelných až po ty komplexní v rámci řetězu příčin a následků.

Jednoduchým „makro“ příkladem by byla převaha průjmových onemocnění v chudobou postižených společenstvích. Tyto nemoci zabíjí každoročně kolem 1,5 milionů dětí. ¹¹⁸ Přitom se jim dá zcela předcházet anebo se dají léčit, a zatímco se samotná infekce šíří prostřednictvím kontaminovaného jídla a pitné vody nebo z člověka na člověka výsledkem nedostatečné hygieny, samotná schopnost předcházet těmto nemocem, a jejich vzácnost ve srovnání se zeměmi prvního světa, nám ukazuje, že pravá příčina není nemoc samotná, ale chudoba, která nemoci umožňuje „vzkvétat“. Nicméně, příčinná souvislost zde nekončí. Musíme si tedy položit otázku: „Co způsobuje chudobu?“

Abstraktnějším „mikro“ příkladem by byly problémy vytvořené lidmi tehdy, když se objeví nepříznivé nátlaky v rodinných nebo komunitních strukturách. Představte si svobodnou matku, která kvůli finanční potřebě, aby uživila své dítě, musí hodně pracovat, aby stěží vyšla, což velmi omezuje její čas strávený s dítětem. Tento finanční nátlak nejen snižuje potřebnou podporu pro vývoj dítěte a schopnost dítě vychovávat, ale matka si také vytváří tendence k depresím a úzkostem kvůli neustálému stresu z dluhů, placení účtů apod. a k frustrací hnanému špatnému zacházení, které se posléze začne v rodině objevovat. To pak způsobuje u dítěte vážnou emocionální ztrátu ¹¹⁹ a vzniká vývoj neurotických a nezdravých mentálních stavů, jako třeba náchylnost k drogové závislosti. O několik let později dnes již dospělé dítě stále trpící bolestí, kterou zažilo v raných letech, umírá na předávkování heroinem. ¹²⁰ Otázka: Co zapříčinilo to předávkování? Heroin? Vliv matky? Nebo ekonomické podmínky, ve kterých matka žila a které jí nedovolily pro dítě vytvořit vyrovnané prostředí, aby se o něj mohla řádně postarat? ¹²¹

Je zřejmé, že není žádná utopie, pokud jde o lidské podmínky. Myslet si, že můžeme přizpůsobit socio-ekonomický systém a tím překazit všechny tyto strukturálně způsobené makro i mikro problémy na 100 % během doby, je naprosto absurdní. Avšak to, co je možné, je dramatické zlepšení problémů spojených s veřejným zdravím prostřednictvím změny podstaty socio-ekonomických podmínek co možná nejstrategičtějším způsobem, jakého jsme schopni. Jak budeme pokračovat s analýzou každého případu hlavních mentálních a fyzických poruch ve světě, bude zjištěno, že skutečný naléhavý požadavek na zlepšení veřejného zdraví téměř zcela závisí na tomto socio-ekonomickém předpokladu o příčinné souvislosti. ¹²²

V díle Gernota Kohlera a Normana Alcocka z roku 1976 nazvaném Empirický přehled strukturálního násilí (An Empirical Table of Structural Violence) se uvádí, že 18 milionů lidí zemře každý rok na následky strukturálního násilí. ¹²³ Nutno podotknout, že tato studie byla vydána před 30 lety. Od té doby se globální mezera mezi bohatými a chudými více než dvojnásobila, což naznačuje, že aktuálně je celkový počet obětí ještě vyšší. V podstatě to znamená, že strukturální násilí je nejvražednějším zabijákem na této planetě. Následující graf ukazuje míru úmrtí konkrétních demografických skupin odhalující další širokou korelaci mezi nízkými příjmy a zvýšenou úmrtností.

(Viz výše) G. D. Smith, J. D. Neaton, D. Wentworth, R. Stamler a J. Stamler, 'Socioeconomic differentials in mortality risk among men screened for the Multiple Risk Factor Intervention Trial: I. White men', American Journal of Public Health (1996) 86 (4): 486-96.

Fyziologické zdraví

Klíčovým fyziologickým problémem dnešní lidské populace je vysoká úmrtnost v důsledku civilizačních chorob, jako jsou rakovina, srdeční onemocnění, cévní mozková příhoda atd. Mezi zdánlivě malé potíže, které nejenže snižují kvalitu našeho života, ale často také předcházejí právě těmto závažným nemocem, patří vysoký krevní tlak, obezita a další. Ty se sice mohou v porovnání zdát méně kritickými, avšak právě tyto problémy jsou obvykle součástí procesu, který vede k vážným chorobám a později i ke smrti. ¹²⁴

Opět je důležité mít na paměti, že příčiny těchto „fyzických“ nemocí nemusí být striktně „fyzické“ v pravém slova smyslu. Současné studie zjistily hlubší souvislost mezi tzv. psychosociálním ¹²⁵ stresem a zdánlivě nesouvisejícími fyziologickými problémy. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) jsou společnými hlavními příčinami smrti v nízko, středně a vysokopříjmových zemích nejčastěji onemocnění srdce, infekce cest dýchacích, cévní mozková příhoda a rakovina. ¹²⁶ Ačkoli u všech těchto chorob (a mnoha dalších) mohou být nalezena pojítka, pro zjednodušení se zaměříme na onemocnění srdce.

Případová studie: Onemocnění srdce

Zatímco léčba onemocnění srdce vedla k celkovému lehkému snížení počtu infarktů a úmrtí ve světě, ¹²⁷ počet diagnóz srdečních chorob neklesl a podle některých regionálních studií je na vzestupu ¹²⁸ nebo má nakročeno ke značnému zvýšení. ¹²⁹ Ischemická choroba srdeční je Světovou zdravotnickou organizací stále považována za „hlavní příčinu smrti“ ve světě. ¹³⁰ Bylo zjištěno, že ačkoli svou roli hraje i genetika, u 90 % těchto zemřelých „se objevily rizikové faktory způsobené životním stylem“, ¹³¹ a celkově převažuje názor, že této chorobě lze předejít tehdy, pokud dojde právě ke změně životního stylu.

Zkrátka a dobře, vztahy k tučným pokrmům, kouření, pití alkoholu, obezitě, vysoké hladině cholesterolu, cukrovce a dalším rizikovým faktorům nám umožňují rozšířit příčinné souvislosti onemocnění srdce, a pokud se zaměříme na to, co tyto faktory ovlivňuje, zjistíme, že největší vliv na ně má nejen celková výše finančního příjmu, ale také relativní socioekonomický status.

Světová zdravotnická organizace obecně jasně říká, že ve světovém měřítku nižší socioekonomický status přináší více srdečních onemocnění a tím pádem i více rizikových faktorů, které k nim vedou. ¹³² Toto na jednu stranu znázorňuje přímý ekonomický vztah vzniku choroby. Neexistuje žádný důkaz, který by ukazoval, že rozdíly v genetické výbavě skupin z různých regionů by mohly být zodpovědné za tyto odchylky, a je patrné, jak nízká kupní síla vede lidi k životnímu stylu plného těchto rizikových faktorů.

Studie časopisu American Journal of Epidemiology z roku 2009 s názvem „Socioekonomická pozice člověka a výskyt ischemické choroby srdeční“ odhalila, že čím déle setrvává člověk v chudobě, tím větší je pravděpodobnost vzniku srdeční choroby v průběhu jeho života. ¹³³ U ekonomicky znevýhodněných občanů se objevily častější tendence ke kouření, obezitě, nekvalitní stravě a podobně. Dřívější studie epidemiologa Dr. Ralpha R. Frerichse zaměřená speciálně na socioekonomické rozdíly mezi obyvateli Los Angeles v Kalifornii zjistila, že úmrtnost v důsledku onemocnění srdce byla celkově o 40 % vyšší u chudých lidí než u těch bohatších. ¹³⁴

Vzhledem k naší původní tezi, kde zvažujeme vztah mezi samotným společenským systémem a rozšířením choroby a s ní souvisejícími rizikovými faktory, je potřeba vzít v úvahu přímý vztah stresu a kupní síly. Začneme-li u tohoto, což je méně složité, je jasné, že špatné zdravotní návyky se vyskytují v oblastech s nižším příjmem kvůli nedostatku peněz na kvalitnější výživu, ¹³⁵ zdravotnické služby ¹³⁶ či vzdělání. ¹³⁷ Například mnoho potravin obsahujících velké množství tuku a sodíku, jež představují rizikové faktory vedoucí k srdečním onemocněním, patří velice často k těm nejlevnějším, jaké lze v obchodech najít.

Stojí za zmínku, že současný socioekonomický model produkuje zboží založené na kupní síle cílových skupin. Rozhodnutí produkovat nekvalitní potraviny pramení z potřeby zisku, a protože naprostá většina planety je relativně chudá, není žádným překvapením, že v důsledku nutnosti přizpůsobení se trhu musí být kvalita snížena ve prospěch konkurenceschopnosti.

Jinými slovy, existují různé trhy pro různé společenské třídy, a čím nižší třída, tím přirozeně i nižší kvalita. Tato skutečnost je příkladem přímého vztahu mezi společenským systémem a příčinami srdečních chorob. Zatímco vzdělání v oblasti kvality potravin by mohlo přispět k rozhodnutí chudých lidí lépe se stravovat, finanční omezení spjatá s jejich situací by naopak mohla udělat taková rozhodnutí těžšími, ne-li přímo nemožnými, jelikož, jak již bylo řečeno, takové produkty jsou obecně dražší.

V době, kdy je produkce potravin a výživa dobře známým vědeckým fenoménem z hlediska toho, jak co funguje a působí na člověka - co je, celkem vzato, zdravé a co ne - se musíme ptát, proč tolik záměrně nezdravých potravin a škodlivých průmyslových metod vůbec existuje. Zdůvodněním je, že kvůli izolovanému zájmu generovat příjmy, lidské zdraví není a nikdy ani nebylo cílem průmyslové výroby potravin. Více o této, s tržní ekonomikou spjaté, motivační poruše bude pojednáno v dalších esejích.

Stresový faktor

Zaměřme se nyní na roli stresu. Stres má mnohem větší vliv na srdeční choroby, než se původně myslelo, a to nejen ve vztahu ke statistickému faktu, že lidé s nízkým příjmem mají sklony kompenzovat svou situaci kouřením či alkoholem s následky vysokého krevního tlaku, a tudíž ignorovat své tělo a zdraví v neutuchajícím boji o peníze a přežití. Zatímco tyto faktory jsou zcela evidentní a, jak již bylo zmíněno, vázány k nevyhnutelné stratifikaci v tržní ekonomice, ¹³⁸ nejškodlivější typ stresu přichází ve formě stresu psychosociálního, tedy stresu ohledně psychologického vztahu člověka k jeho sociálnímu okolí.

Profesor Michael Marmot z katedry epidemiologie a veřejného zdraví na University College v Londýně vedl dva důležité výzkumy ohledně vztahu postavení člověka ve společnosti a jeho zdraví. ¹³⁹ Předmětnou skupinou byli lidé z britské státní správy. Bylo zjištěno, že gradient kvality zdraví v industrializovaných společnostech neznamená pouze a jednoduše špatné zdraví finančně znevýhodněných a dobré pro všechny ostatní. Výzkum také ukázal sociální rozvržení chorob. Pokud by se šlo v socioekonomickém žebříčku od shora dolů, druhy chorob lidí by se v průměru měnily.

Například u lidí na nejnižších příčkách byl čtyřnásobný nárůst počtu úmrtí v důsledku srdečních onemocnění než u lidí v nejvyšších příčkách. Dokonce i v zemi se zdravotnickou péčí poskytovanou všem občanům platí, že čím horší je finanční situace člověka a jeho postavení v hierarchii, tím horší bude v průměru jeho zdraví. Důvod je čistě psychologický, protože bylo zjištěno, že větší stratifikace dané společnosti s sebou nese i horší veřejné zdraví obecně, speciálně u nižších vrstev. ¹⁴⁰

Tento vzorec byl v průběhu let potvrzen mnoha dalšími studiemi včetně obsáhlé výzkumné kolekce vedené Richardem Wilkinsonem a Kate Pickettovou. Ve svém výzkumu Duševní rovnováha - proč je rovnost lepší pro všechny (The Spirit Level - Why Equality is Better for Everyone) vzali stovky epidemiologických studií týkajících se dané problematiky a nastínili, jak si více nerovné společnosti zachovávají široké spektrum potíží ohledně veřejného zdraví, a to jak fyziologických, tak psychologických.

Kromě srdečních chorob také některé typy rakoviny, chronická onemocnění plic, nemoci trávicí soustavy, bolesti zad, obezita, vysoký krevní tlak, nízká očekávání od života a mnoho dalších problémů je nyní v širším pohledu také považováno za související se socioekonomickým postavením, nikoli pouze za ojedinělé rizikové faktory. ¹⁴¹ Existuje jistý sociální gradient kvality zdraví ve společnosti, a to, v jaké pozici se nacházíme ve vztahu k ostatním lidem, který má veliký sociálně psychologický dopad. Lidé v žebříčku nad námi mají v průměru lepší zdraví, zatímco ti pod námi naopak horší. ¹⁴²

Statistické porovnání veřejného zdraví mezi zeměmi s vysokými příjmovými nerovnostmi (např. Spojenými Státy) a zeměmi s nerovnostmi menšími (např. Japonskem) ve skutečnosti odhalilo tyto pravdy zcela jasně. ¹⁴³ Nicméně tyto nemoci, obecně považované za „fyzické“, jsou pouze jednou částí krize veřejného zdraví pramenící z nerovnosti, jež, jak bylo řečeno, je sama výsledkem přímé a nezměnitelné stratifikace spjaté s naším globálním společenským systémem.

Psychické zdraví

Možná, že hlubší ve svém dopadu na veřejné zdraví je důsledek sociální nerovnosti projevující se na našem duševním nebo psychickém zdraví. To souvisí s reakcemi našeho chování a tendencemi, jakými jsou například akty násilí nebo zneužívání, spolu s emocionálními problémy, jako jsou deprese, úzkosti a poruchy osobnosti.

Celkové posouzení trendu deprese a úzkosti ve vyspělých zemích, tedy zemích, ve kterých by si mnozí intuitivně mysleli, že budou mít větší radost vzhledem k materiálnímu bohatství, ukazuje hodně odlišnou realitu. ^{144 145} Britská studie, která zkoumala deprese u lidí do 30 let, zjistila, že deprese a úzkosti byly dvakrát tak častější v roce 1970 než v roce 1958. ¹⁴⁶ Americký výzkum mezi 63 700 vysokoškoláky zjistil, že vyšší úrovní úzkosti trpí pětkrát více mladých dospělých než na konci 30. let 20. století. ¹⁴⁷ Studie z roku 2011 prezentovaná Americkou psychologickou asociací ukázala, že mezi vysokoškolskými studenty je duševní choroba mnohem častější, než tomu bylo před deseti lety. ¹⁴⁸

Psycholog Jean Twenge z univerzity v San Diegu objevil 269 souvisejících studií o měření úzkostí ve Spojených státech mezi léty 1952 a 1993, a souhrnná hodnocení dokazují dramaticky jasný trend v nárůstu úzkosti během tohoto období. Jedním ze závěrů bylo například, že průměrné americké dítě na konci 80. let bylo více úzkostlivé než dětští pacienti na psychiatrii v roce 1950. ¹⁴⁹

V roce 2011 Národní centrum pro zdravotnickou statistiku (NCHS) odhalilo, že se míra užívání antidepresiv v Americe u dospívajících a dospělých (lidí ve věku 12 let a starší) v období 1988-1994 a 2005-2008 zvýšila téměř o 400 %. Antidepresiva byla třetím nejčastěji předepisovaným lékem užívaným Američany v letech 2005 až 2008. ¹⁵⁰

Zatímco genetická výbava může mít vliv na vznik depresí, trend jasně ukazuje příčinnou souvislost s životním prostředím jako tou pravou hnací silou. Slovy Richarda Wilkinsona: „Ačkoliv lidé s duševním onemocněním mají často změny hladin některých chemických látek v mozku, nikdo ještě nepoznamenal, že se jedná spíše o příčiny deprese, než o změny depresí způsobené ... i když nějaká genetická predispozice může být základem určitých duševních nemocí, to samo o sobě nemůže vysvětlit obrovský nárůst onemocnění v posledních desetiletích - naše geny se nemůžou změnit tak rychle.“ ¹⁵¹

Zdá se, že naše relativní sociální postavení má hluboký vliv na naši duševní pohodu a tuto tendenci lze nalézt také v tom, co by mohlo být nazváno jako evoluční psychologie podobných primátů. Studie z roku 2002 provedená u opic makaků uvádí, že opice, které byly podřízené / na nižší úrovni v dané sociální hierarchii, měly menší aktivitu dopaminu než opice dominantní, a tento vztah se změnil, když byly různé skupiny přeskupeny. Jinými slovy, to nemělo nic společného s jejich specifickou biologií - pouze se sociálním uspořádáním, které snižovalo nebo zvyšovalo jejich hladinu dopaminu. Také bylo zjištěno, že nižší hierarchie opic používaly více kokainu, aby svou situaci vykompenzovaly. To dokazuje, jak mají nízké hladiny dopaminu u primátů (včetně člověka) přímou souvislost s depresí. ¹⁵²

Tento vzor je jasně zřetelný. A zatímco přímé stresory, jako je jistota zaměstnání, dluhy a další, z velké části ekonomické faktory vlastní sociálnímu systému, mohou hrát významnou roli, ¹⁵³ závažnost socioekonomického postavení je sama o sobě stále dominantní. Následující tabulka ukazuje srovnání celkového duševního zdraví a užívání drog podle jednotlivých zemí. ¹⁵⁴ Je v ní uvedeno devět zemí, kde byla získána data z průzkumů Světové zdravotnické organizace (WHO) včetně dat o úzkostných poruchách, poruchách nálady, impulzivních potížích, závislostech a dalších. Je jasně vidět, že ve Spojených státech, které mají také nejvyšší úroveň nerovnosti, se rovněž vyskytuje obrovské množství duševních a drogových poruch v porovnání s méně stratifikovanými zeměmi včetně Itálie, která je na tom ze všech porovnávaných zemí v oblasti duševních poruch nejlépe.

Dokonce i vnímaný sociální status, který se dá nalézt například ve vztazích mezi kastami v zemích, jako je Indie, může mít hluboký dopad na sebedůvěru a chování. Výzkum provedený v roce 2004 srovnával schopnosti řešit problémy mezi 321 indickými chlapci z vysokých kast oproti 321 chlapcům z nízkých kast. Výsledky ukázaly, že když kasta nebyla veřejně označena před začátkem řešení problému, obě skupiny chlapců dosáhly podobných výsledků. Ve druhém kole, ve kterém kasta každé skupiny byla veřejně označena, nižší kasta dopadla mnohem hůř a vyšší kasta mnohem lépe, což podalo velmi rozdílné údaje v porovnání s prvním kolem testování. ¹⁵⁵ Lidé jsou do značné míry ovlivněni jejich vnímaným postavením ve společnosti a často se stává, že když očekáváme, že na nás někdo bude pohlížet shora, velmi často se podle toho chováme.

Na závěr této části týkající se psychosociálního, na nerovnosti založeného, fenoménu, který ukazuje jasný vztah k psychické pohodě, je důležité si rychle ujasnit širokou škálu problémů, která se k tomu vztahuje. Pokud jde o vzdělání, sociální kapitál (důvěru), obezitu, průměrnou délku života, porody náctiletých, vězení a trest, sociální mobilitu, příležitost a dokonce i inovaci - země s menší nerovností příjmů jsou na tom lépe než ty s větší nerovností. Jinak řečeno, tyto země tvoří zdravější společnosti. ¹⁵⁶

Případová studie: Násilné chování

Spolu s výše uvedenými problémy, které se týkaly nerovnosti ve společnosti, existuje jeden, který si zaslouží hlubší pohled - násilné chování. Kriminální psycholog, doktor James Gilligan, bývalý šéf Centra pro studium násilí na Harvardské lékařské fakultě, sepsal zásadní práci na toto téma nazvanou Násilí: Naše smrtelná epidemie a její příčiny. Doktor Gilligan jasně vysvětluje, že extrémní formy násilí nejsou náhodné nebo geneticky vyvolané, ale jsou to spíše komplexní reakce, které pochází ze stresových zážitků, a to jak v dlouhodobém, tak i krátkodobém horizontu.

Například zneužívání dětí, a to jak fyzické, tak i emocionální, spolu s čím dál závažnější úrovní osobního stresu má přímou souvislost s promyšleným a impulsivním projevem násilí, a zatímco muži mají statisticky vyšší sklon k násilí z velké části kvůli endokrinologickým charakteristikám, které sice nezpůsobují násilné reakce, nicméně prostřednictvím vlivu stresu se mohou zdůraznit, ¹⁵⁷ důležitým společným faktorem je vliv životního prostředí a kultury.

Samozřejmě nemíníme podceňovat sílu hormonů nebo dokonce možných genetických sklonů, ¹⁵⁸ ale musíme poukázat na to, že původcem tohoto chování zcela jednoznačně není naše biologie, ale podmínky, ve kterých člověk existuje, a jeho zkušenosti. Další obyčejné předpoklady kauzality, jako je „instinkt“, jsou příliš abstraktní a neurčité na to, aby jim byla připsána nějaká funkční platnost. ¹⁵⁹

Dr. Gilligan říká: „Prohlašuji, že jediný způsob, jak vysvětlit příčiny násilí, abychom se mohli naučit, jak mu předcházet, je přistupovat k násilí jako k problému veřejného zdraví a preventivního lékařství a pohlížet na násilí jako na příznak život ohrožující patologie, který stejně jako všechny formy nemoci má etiologii neboli příčinu - patogen.“ ¹⁶⁰

Ve své diagnóze doktor Gilligan vysvětluje velmi jasně, že největší příčinou násilného chování je sociální nerovnost. Zdůrazňuje vliv ostudy a ponížení jako emocionálních charakteristik těch, kteří páchají násilí. ¹⁶¹ Thomas Scheff, emeritní profesor sociologie v Kalifornii, uvedl, že „ostuda je sociální emoce“. ¹⁶² Ostuda a ponížení mohou být přirovnány k pocitům hlouposti, neadekvátnosti, trapnosti, bláznovství, obnaženosti, nejistoty a podobně - všechny do značné míry sociálního původu.

Není třeba dodávat, že v globální společnosti, nejen s rostoucími rozdíly v příjmech, ale i s nevyhnutelným prohlubováním rozdílů v „sebehodnocení“ - protože tento stav přímo souvisí s „úspěchem“ v naší práci, úrovní bankovních účtů a podobně - není žádným tajemstvím, že pocity méněcennosti, ostudy a ponížení dnes tvoří podstatu naší kultury.

Jak bylo uvedeno v předchozím, tyto pocity mají velmi vážné dopady na veřejné zdraví včetně epidemie násilného chování, kterou v současnosti vidíme v různých komplexních formách. Terorismus, střílení ve školách a kostelech spolu s dalšími extrémními činy, které jsme si kdysi neuměli ani abstraktně představit, nalezly dnes kontext, jenž odhaluje jedinečný vývoj násilí samotného. Doktor Gilligan dodává: „Chceme-li zabránit násilí, pak naší agendou musí být politická a hospodářská reforma.“ ¹⁶³

Následující graf ukazuje množství vražd spáchaných v bohatých národech s různými stádii sociální nerovnosti. Spojené státy americké představují pravděpodobně největšího „anti-socialistického“ obhájce s malým strukturálním zabezpečením (jako je například nedostatek všeobecné zdravotní péče). Zatímco také prosazují etiku „nezávislosti“ a „konkurence“, nejdůležitější étos ukazuje masivní úroveň násilí. Zatímco v americkém politickém prostředí stále přetrvávají debaty o kontrole zbraní a jim podobných s ohledem na tuto epidemii, je jasné, že nemají nic co dělat se skutečnými příčinami problémů.

Na závěr

Tato esej se pokusila poskytnout stručný přehled základních kauzálních vztahů souvisejících s lidským zdravím na psychologické a fyziologické úrovni. Hlavním tématem bylo, jak socioekonomický stav obecně celkově zlepšuje, nebo zhoršuje veřejné zdraví, kde jsme zmínili ideální podmínky, které by zvýšily lidské štěstí, snížily rizika onemocnění a zmírnily epidemie problémů s chováním, jakým je násilí.

Zatímco přímé ekonomické souvislosti zcela jasně snižují lidské zdraví a pohodu v podobě absolutní deprivace, jakou je například nemožnost získat kvalitní potraviny, časová omezení kvůli práci, která snižují emocionální a vývojovou oporu dětí, ztrátu kvality ve vzdělávání kvůli regionálním problémům s financováním, spolu s přítomným chaosem, jehož výsledkem je často i ta skutečnost, že většina manželství končí kvůli peněžním problémům, ¹⁶⁴ my jsme se více zaměřovali na relativní deprivaci kvůli faktu, že je méně pochopena a více relevantní než ostatní teorie.

V rámci strukturálního, socioekonomického kontextu tyto skutečnosti rozhodně zpochybňují současný étos toho, že konkurence, třída a jiné „kapitalistické“ pojmy motivace a pokroku jsou hnací silou pokroku v sociální oblasti a zdravotnictví. Čím více se dozvídáme o tomto jevu, tím silnější se stává argument, že podstata našeho socioekonomického systému jde poněkud nazpět ve svém zaměření a záměru. Lidský pokrok, zdraví a úspěch nejsou definovány neustálým přílivem zboží, strojů a materiálních výtvorů na trh. Veřejné zdraví a lidský blahobyt jsou založeny na tom, jak se chováme k sobě navzájem a k životnímu prostředí jako k celku, a trhem vyvolaná stratifikace pracuje ve společnosti jako žíravina.

Výsledkem je skrytá forma násilí vůči obyvatelstvu, a z tohoto důvodu jsou problémy veřejného zdraví, které vidíme, opravdu problémy občanských a lidských práv, protože jednoduše není potřeba, aby existovaly. Když vidíme jasně se odehrávající genocidu kdekoli ve světě, protestujeme proti takovým hrozným činům z čistě morálních důvodů. Ale jak zareagujeme v případě, kdy existuje neustálá genocida, která je neviditelná, ale velmi reálná, udržovaná nikoliv konkrétními osobami nebo skupinou, ale poruchou vycházející ze stresu / účinků generovaných tradiční metodou lidské interakce a ekonomického uspořádání, který byl vytvořen a uzákoněn?

Jak bude vysvětleno v následujících esejích, pouhé úpravy stávajícího socioekonomického systému nestačí v dlouhodobém horizontu k podstatnému řešení těchto problémů. Základní principy našeho aktuálního modelu jsou vázány hierarchickými, ekonomickými a konkurenčními orientacemi, a aby se nám opravdu podařilo odstranit tyto atributy a následky, potřebujeme zcela změnit celý sociální systém.

DĚJINY EKONOMIE

Vypovídajícím symptomem stavu naší společnosti je to, že žádná škola, disciplína nebo obecná teorie sociální analýzy nemá základ v požadavcích běžného života ... Místo toho jsme si osvojili jakýsi společenský konstrukt, který neustále prosazujeme jako konečný referenční rámec myšlenek, státu, trhu, třídy, technologického vývoje nebo jakéhokoli jiného faktoru než toho, který je založen na skutečném životě. ¹⁶⁵ - John McMurtry

Přehled

Ekonomie je pravděpodobně nejzávažnější, nejrelevantnější a nejvlivnější charakteristikou společnosti, která existuje. Prakticky každý aspekt našich životů, často bez našeho vědomí, má vztah k historickému vývoji a současné praxi ekonomických myšlenek na jedné nebo jiné úrovni utvářející naše nejzákladnější sociální instituce, základní přesvědčení a hodnoty. Ve skutečnosti samotná podstata smýšlení celé společnosti o našich vzájemných vztazích a o prostředí, které nás podporuje, je z velké části přímým výsledkem ekonomických teorií a praktik, které zachováváme.

Pozorným průzkumem náboženských a morálních filosofií, vývoje státních orgánů, politických stran, legislativ a ostatních společenských dohod a názorů, které utvářejí daný společenský systém a jeho kulturu, odhalíme, jak hluboký dopad měly / mají ekonomické předpoklady při formování „ducha dané doby“.

Otroctví, třídní dělení, xenofobie, rasismus, sexismus, poroba a mnoho dalších kontroverzních a vykořisťujících trendů stále přítomných v kulturních dějinách lidstva má své kořeny v základu nebo přetrvává v mnoha obecně přijímaných ekonomických myšlenkových filozofiích, ať už na jedné či jiné úrovni. Dějiny mají celkem jasno s ohledem na to, jak jsou sociální podmínky tvořeny převládajícími ekonomickými představami dané doby, ale tato široká sociologická úvaha nemá, bohužel, v dnešním světě příliš velkou váhu, když se zamyslíme nad tím, proč je svět takový, jaký je, a proč uvažujeme tak, jak uvažujeme.

Úvodní téma - téma, které se v této eseji ještě objeví později, v němž je při výkladu moderních ekonomických myšlenek obvykle přítomna dualita, kde „kapitalistický volný trh“, kterým se myslí „volné“ akce nezávislých výrobců, pracovníků a obchodníků, kteří v souhrnu pracují za účelem koupit, prodat a zaměstnat ¹⁶⁶ - je v kontrastu ke státu, což je jednotný systém přenesené pravomoci, který má schopnost nastavit právní politiku a ekonomické mandáty, jež můžou omezovat akce „volného trhu“ prostřednictvím zásahů. Většina dnešních ekonomických debat se točí kolem tohoto duálního výkladu na jedné nebo jiné úrovni - se zastánci „laissez-faire“ neboli těch, kteří si přejí mít zcela neregulovanou tržní ekonomiku, jež jsou neustále ve válce se „statisty“ neboli těmi, kteří zastávají nějaký typ centralizovaného vládního řízení a rozhodování prováděného na základě ekonomického plánování a politiky.

Hnutí Zeitgeist se nepřiklání ani na jednu, ani na druhou stranu, přestože spousta lidí, kteří slyšeli o TZM na základě jeho návrhů, automaticky předpokládá příklon ke druhé skupině („statistům“). ¹⁶⁷ Stejně jako u mnoha tradičních názorových proudů je polarizace perspektiv a obhajob běžná, a názor, že neexistuje žádný jiný referenční rámec respektující to, jak se ekonomický systém může rozvíjet a být spravován, vede k dogmatickému uzavření se před mnoha relevantními a naléhavými úvahami.

Následující krátké pojednání je o historickém vývoji ekonomiky. Půjdeme po stopě obecného ekonomického myšlení v dějinách od cca sedmnáctého století dále s přihlédnutím k hlavním vlivům stojících u zrodu moderního systému „kapitalistického volného trhu“. Nicméně později, v části III, bude zmíněna i odlišná perspektiva. Budeme jí říkat „mechanistický“ pohled. Mechanistická perspektiva ekonomického zohledňování zaujímá odlišný pohled na kauzální, vědecké skutečnosti lidské existence a našeho prostředí a staví model ekonomické teorie na strategickém uvažování, nikoli na historické tradici.

Pointa je v tom, že moderní ekonomické myšlení ve skutečnosti není moderní ani za mák a drtivá většina pojmů je stále vnímána jako „daná“, jako např. „majetek“, „peníze“, „třídy“, teorie o „hodnotě“, „kapitál“ a ostatní koncepty, jež jsou obsaženy vlastně ve všech kontextově relevantních historických argumentech a jsou ve skutečnosti ve svých nejzákladnějších premisách zastaralé. Rapidní vývoj v průmyslových, informačních a humanitních vědních oborech, který byl povětšinou ignorován zavedenou ekonomickou tradicí, postuluje zásadní opětovné zvážení a nové vztahy, které jednoduše neexistují v tradičních modelech. ¹⁶⁸

S ohledem na neustále se měnící myšlenkové „školy“, kvůli kterým dospěla ekonomická debata do stádia, v němž se nachází dnes, si akademický, často stereotypně tradicionalizovaný, vývoj zavedených ekonomických teorií (a praxí), zdá se, vytvořil sám na sebe odkazující referenční rámec. ¹⁶⁹

Jinými slovy, ty nejběžnější „mainstreamové“ ekonomické závěry diskutované / akceptované dnes, ty nejvíce propagované na prestižních univerzitách a vládních konferencích, nacházejí zdroj své důležitosti čistě ve faktu, že byly považovány za důležité po tak dlouhou dobu. Jako metafora může posloužit pohled na motor od auta a závěr, že celková struktura onoho motoru je neměnná a jsou možné pouze variace existujících komponentů v kontrastu s radikální myšlenkou kompletní přestavby celého motoru, třeba na základě nové technologie či informace, která povede k větší efektivnosti a úspěšnosti.

„Moderní“ ekonomické myšlení a praxe vystupují v roli starého motoru s generacemi bezprostředních „expertů“ snažících se udržovat staré součástky a odmítajících přijmout možnost, že je celý motor zastaralý a možná i postupně čím dám tím více škodlivý. Pokračují v publikování argumentů, teorií a rovnic, které podporují falešnou důležitost onoho starého motoru (starého „referenčního rámce“), ignorujíc nové objevy ve vědě, technologii a veřejném zdraví, které oponují jejich tradicionalismu. Neliší se od dlouhé řady ostatních „zavedených“ myšlenek, jako například lidského otroctví, kde většina společnosti reálně nezpochybňovala praxi a považovala takové zavedené struktury za „přirozené“ lidskému bytí. ¹⁷⁰

Hlavní témata

Z historického hlediska je středověká Evropa ¹⁷¹ obecně slušný ideologický startovní bod pro nejzákladnější ideové charakteristiky moderního kapitalismu, který se později rozšířil do celého světa, a zdá se, že se během tohoto období uchytil. ¹⁷² Od sedmnáctého století dále již nacházíme většinu významných filosofů dnes vysoce uznávaných v tradičních učebnicích ekonomické historie. Zatímco historikové objevili, že základní významy „majetku“ a „směny za účelem zisku“ sahají do druhého tisíciletí před naším letopočtem, ¹⁷³ jejich opravdový vývojový základ a institucionalizace se objevují v pozdně feudální / raně merkantilistické éře.

Spíše než rozebírat různé odlišnosti mezi socioekonomickými systémy, které předcházely modernímu kapitalismu, bude užitečnější poukázat na jejich vzájemné rozdíly. V tomto širokém kontextu se kapitalismus jeví jako manifest evoluce povětšinou hluboce zakořeněných historických domněnek o lidské povaze a lidských, společenských vztazích. ¹⁷⁴

Za prvé si povšimneme, že v této evoluci byl na tom či onom stupni rozpoznán a využit princip třídního dělení. Lidé se obecně dělili do dvou skupin ¹⁷⁵ - na ty, kteří produkují za minimální odměnu, a na ty, kteří mají z této produkce zisk. Od otroctví ve starověkém Egyptě ¹⁷⁶ přes středověkého nevolníka v potu tváře pracujícího na pozemcích svého pána za dob feudalismu ¹⁷⁷ až po uzákoněný útlak kupců státními monopoly v merkantilismu ¹⁷⁸ byl motiv nerovnosti vždy velmi zřejmý a trvalý.

Druhá podobnost společná těmto dominantním Západním socioekonomickým filosofiím je jistá lhostejnost (či snad ignorance) k rozhodujícím vztahům mezi lidským druhem a jeho svrchovanému podpůrnému prostředí. Přestože určité výjimky se dají nalézt např. mezi domorodými kmeny v předkoloniálních přirozených amerických společenstvích, ¹⁷⁹ Západní ekonomické myšlení se takových úvah takřka vyvarovalo, nebýt nových prohlubujících se ekologických problémů, které si vynutily některé veřejné / vládní reakce a velmi obecný zájem na „reformě“. ¹⁸⁰

Třetí a poslední výrazný bod hodný zaznamenání je obecné odmítnutí sociálního rozpoznání osobního blahobytu na úrovni lidské potřeby a následně veřejného zdraví. Díky pokrokům v humanitních vědách, objevujícím se hlavně poté, co byly základní doktríny ekonomického myšlení tradičně uzákoněny, se přišlo na to, že to, co člověk chce a co člověk potřebuje, ¹⁸¹ nejsou stejné věci, a pozdější deprivace může mít mnoho negativních následků nejen pro jednotlivce, ale pro samotnou společnost. Příčiny antisociálního, „zločinného“ a násilného chování byly například zjištěny v mnoha formách společenské deprivace zakořeněné v socioekonomické tradici. ¹⁸² Řečeno více obecně, systém ignoruje takové společenské následky účelově, degradujíce tyto poznatky ve většině případů na pouhé „externality“.

Tato skutečnost byla dále umocněna v osmnáctém století, kdy premisa sociálně Darwinistického podtónu ¹⁸³ „práce-za-plat“ postupně redukovala lidskou bytost na objekt definovaný a kvalifikovaný prostřednictvím jeho příspěvku do systému práce. Pokud průměrná osoba není schopna získat práci nebo se úspěšně zapojit do tržní ekonomiky, neexistuje žádné skutečné zabezpečení respektující přežití dotyčné osoby či její blahobyt, s výjimkou „zásahu“ ze strany „státu“ ve formě „podpory“. V dnešní době se tato skutečnost stala předmětem velké kontroverze, a nařčení ze „socialismu“ se stalo automatickou odsuzující reakcí, kdykoliv vládní politika hodlá poskytnout přímou podporu pro část občanů bez plného využití tržních mechanismů.

Úsvit tržního kapitalismu

Středověký feudalismus (zhruba od 9. do 16. století) byl dominantní socioekonomický systém, který v západní Evropě v zásadě předcházel „kapitalismu volného trhu“, s tím, co bylo později nazýváno „merkantilismem“ sloužícím jako určitá přechodová fáze.

Feudalismus byl systém založený na vzájemných závazcích a službách od shora dolů nastavujících společenskou hierarchii celého sociálního systému spočívající v podstatě na zemědělských základech. Středověká společnost byla převážně zemědělskou společností a společenská hierarchie byla založena čistě na vazbách lidí k půdě. Základní ekonomickou institucí byly „cechy“ a pokud někdo chtěl produkovat nebo prodávat zboží či služby, musel být obvykle členem cechu. O tomto rozsáhlém úseku lidských dějin, který je stejně jako mnohé další předmětem různých diskuzí a interpretací, by toho mohlo být podrobněji napsáno hodně. Nicméně s ohledem na tuto esej představíme pouze velmi obecný přehled se zaměřením na ekonomický přerod v tržní kapitalismus. ¹⁸⁴

Se zlepšením zemědělské a dopravní technologie došlo k rozšíření obchodu. Například kolem třináctého století, s vynálezem čtyřkoláku, rozsah působnosti trhu prudce vzrostl. Stejně tak došlo také k nárůstu specializace práce, koncentrace ve městech a populace. ¹⁸⁵ Tyto změny společně s vyplynuvším vzrůstem moci tzv. „kapitalistických obchodníků“, jak by se jim mohlo říkat, postupně oslabily tradiční pojítka držící pohromadě strukturu feudální společnosti.

Časem se začala objevovat rozvinutější města získávající nezávislost na feudálních pánech a stejně tak se začaly objevovat komplexnější systémy směny, úvěru a zákona, z nichž mnohé základní aspekty se zrcadlí v moderním kapitalismu. V tradičním feudálním systému byl obvykle řemeslník zároveň prodejce konkrétnímu kupujícímu. Nicméně s vývojem trhu okolo těchto nových městských center začali řemeslníci prodávat své zboží ve velkém se slevou ne-produkujícím obchodníkům, kteří je pak pře-prodávali na vzdálenějších trzích se „ziskem“ - další prvek objevující se později běžně v tržním kapitalismu.

Kolem šestnáctého století byl „řemeslnický“ průmysl, běžný pro feudalismus, transformován v pokřivený obraz toho, co známe dnes, s outsourcingem práce, jednotným vlastnictvím produkce spolu s mnoha lidmi, kteří se čím dál tím více nacházeli spíše v pozici „zaměstnanců“ než těch, co sami produkují. Nakonec se logika obklopující monetární zisk stala jádrem a rozhodujícím faktorem všech akcí a systémových směrů a skutečný kapitalismus zapustil kořeny. ¹⁸⁶

Merkantilismus, který v podstatě ovládl ekonomickou politiku západní Evropy od 16. do konce 18. století, ¹⁸⁷ byl po celou dobu charakterizován státem řízenými obchodními monopoly k zajištění pozitivní „obchodní rovnováhy“ ¹⁸⁸ spolu s mnoha dalšími extenzivními regulacemi produkce, platů a obchodních styků a dále tak zvětšoval moc státu. Tajné dohody mezi státy a těmito rozvíjejícími se průmyslovými odvětvími byly běžné a tyto praktiky zapříčinily mnoho válek, neboť byly založeny na obchodních omezeních mezi národy, což často mělo podobu ekonomického válčení. ¹⁸⁹

Adam Smith, o kterém bude v této eseji řeč později, napsal obsáhlou kritiku merkantilismu ve svém klasickém textu z roku 1776 Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations). ¹⁹⁰ Je to právě zde, kde by mohlo být řečeno, že ideologické zrození „volného trhu“ skutečně zapustilo kořeny v teorii s odmítnutím toho, co je často v moderních pojmech nazýváno „státní kapitalismus“, kde stát „zasahuje“ do „svobody“ trhu - což je definující rys merkantilismu. ¹⁹¹

Dnes je „kapitalismus“ jako jednoduchý pojem obecně definován kulturně v teoretickém kontextu kapitalismu „volného trhu“, ne „státu“, přestože by se našlo mnoho těch, co by podrobně argumentovalo ohledně toho, jaký typ systému dnes opravdu máme. Obecně řečeno, ve skutečnosti neexistuje žádný systém založený čistě na „volném trhu“ či „státu“, jen komplexní fúze mezi těmito dvěma. Opět, jak bylo zmíněno na začátku této eseje, velká většina ekonomických diskuzí a obvinění ohledně ekonomického rozvoje se zpravidla točí kolem těchto polarizovaných myšlenek. ¹⁹²

Definice kapitalismu

Kapitalismus, ¹⁹³ jak jej dnes známe, nejen ve své ekonomické teorii, ale i ve svém silném politickém a společenském vlivu, se zformoval spíše pomalu v průběhu několika staletí. Poznamenejme dopředu, že ekonomičtí historici / teoretici nedospěli k žádné naprosté shodě ohledně toho, jaké jsou skutečně základní rysy kapitalismu. My nicméně zjednodušíme jeho historickou charakteristiku (která bude pro někoho snadněji diskutovatelná) do čtyř základních bodů.

1) Na trhu založená produkce / distribuce: Výroba zboží je založena na poměrně komplexních vnitřních vztazích a závislostech, které nezahrnují přímé osobní interakce mezi výrobci a spotřebiteli. Nabídka a poptávka je zprostředkovaná „tržním“ systémem.

2) Soukromé vlastnictví výrobních prostředků: To znamená, že společnost zaručuje soukromým osobám právo na rozhodování o použití materiálů, nástrojů, techniky a budov nutných pro výrobu.

3) Oddělení vlastnictví od práce: Ve zkratce, trvalé třídní rozdělení je kapitalismu vrozené. Na vrcholu je „kapitalista“, ¹⁹⁴ který na základě historické definice vlastní výrobní prostředky, ale nemá žádnou povinnost přispět k samotné výrobě. Podle práva vlastní kapitalista vše, co vyrobí pracovníci, kteří vlastní pouze svoji práci.

4) Předpoklad motivační sebe-maximalizace: Individualistické, konkurenční a zištné zájmy jsou nezbytné pro úspěšné fungování kapitalismu vzhledem k tomu, že je zapotřebí neustálý tlak na spotřebu a expanzi, aby se zabránilo recesím, depresím a dalším negativním jevům. V mnoha ohledech je to „racionální“ behaviorální pohled, ze kterého plyne, že pokud se všichni lidé budou chovat určitým předpokládaným způsobem, bude systém fungovat bez zábran. ¹⁹⁵

Locke: Vývoj „vlastnictví“

Hlubokým filozofickým podtextem kapitalistického systému je pojem „vlastnictví“. Anglický filozof John Locke (1632-1704) je ústřední postavou tohoto tématu. Také čerpá z vlivnějšího díla Adama Smithe Bohatství národů (Wealth of Nations). Locke nejenom že obecně definuje představu. Prezentuje jemný, ale významný rozpor.

V kapitole V. nazvané „Majetek“ svého Druhého pojednání o vládě (Second Treatise of Government) publikovaného v roce 1689 předkládá diskusi ohledně charakteru majetku a jeho přivlastnění. Tvrdí: „Dá se říct, že práce vykonaná jeho tělem a dílo jeho rukama jsou výhradně jeho. Takže, vezme-li si tedy něco od státu, co poskytla příroda, smíchá s tím svou vlastní práci, čímž k tomu připojí něco svého, učiní to tak svým majetkem.“ ¹⁹⁶ Toto tvrzení (jež v náznaku podepírá, co bylo později spojováno s „teorií hodnoty práce“) vysvětluje logiku, že jelikož je pracovník „majitelem“ své práce (je majitelem sebe samého), jakákoli jím vydaná energie na práci převádí toto vlastnictví do vytvořeného produktu.

Jeho filozofické názory jsou v zásadě odvozeny od křesťanského pojetí. Říká: „Bůh dal svět všem lidem, ale protože jim ho dal kvůli užitku a maximálním vymoženostem života, které z něj mohou dostat, nemyslel to tak, že zůstane navždy společný a neobdělávaný.“ ¹⁹⁷

Vzhledem k tomuto prohlášení o „společném“ charakteru Země a jejích plodech pro celé lidstvo před její „kultivací“ prostřednictvím přivlastnění ve formě majetku také odvozuje, že majitelé jsou povinni nenechat nic znehodnotit („Bůh nestvořil pro člověka nic, aby to znehodnotil nebo zničil.“) ¹⁹⁸ a vždy přenechat dost i ostatním („Toto přivlastnění pozemku jeho kultivací nebylo provedeno na úkor žádného jiného člověka, jelikož stále zbývá dost [a stejně kvalitního] i pro ostatní ...“). ¹⁹⁹

Ve zjednodušené podobě se tyto hodnoty zdají mít obecné společenské opodstatnění. Locke až do tohoto bodu jasně říká, že kontext vlastnictví je relevantní pouze tehdy, dokud je zde potřeba vlastníka obdělávat nebo vyrábět. ²⁰⁰ V oddílu 36 však odhaluje jedinečnou skutečnost, a sice závěry, které Locke pravděpodobně nepředvídal a které v mnoha směrech anulují všechny jeho předchozí argumenty týkající se obhajoby soukromého vlastnictví. Locke konstatuje: „Jedna věc, která tomu brání, je vynález peněz a tichý souhlas člověka přiřadit jim hodnotu; to umožnilo lidem získávat a mít právo na větší majetky.“ ²⁰¹

Svůj původní předpoklad shrnul částečně tady, kde teze „Každý může díky své práci vlastnit tolik, kolik může prospěšně využít, než se to znehodnotí; cokoli mimo tuto část je nad jeho podíl a patří ostatním“ ²⁰² je velice těžko obhajitelná, protože peníze nejenže dovolují „[lidem] mít větší majetky“, což implicitně uvádí v neplatnost kontext myšlenky, že „cokoli mimo toto je nad jeho podíl a patří to ostatním“. Dále to také znamená, že peníze mohou koupit práci, což anuluje myšlenku, že „on [v tomto případě kupec] smíchá s tím svou vlastní práci, čímž k tomu připojí něco svého, a učiní to tak svým majetkem“. ²⁰³

Nakonec podmínka „Bůh nestvořil pro člověka nic, aby to znehodnotil nebo zničil“, ²⁰⁴ je zneplatněna novou asociací, že peníze, v té době zlato či stříbro, se jednoduše znehodnotit nemohou. „Takto se začaly peníze používat - jako trvanlivá věc, která lidem vydržela a neznehodnotila se, a tuto věc pak lidé na základě vzájemné dohody přijímali výměnou za skutečně užitečné, avšak zkáze podléhající, věci potřebné k životu.“ ²⁰⁵

Je to právě zde, alespoň v prostředí literárního pojednání, kde najdeme skutečné jádro kapitalistického ospravedlnění vlastnictví, kde užití peněz, se kterými je samo o sobě zacházeno jako s abstraktní komoditou (ve skutečnosti se předpokládá, že je ztělesněním „práce“), umožnilo evoluci myšlenky a praxi, která čím dál tím více posouvala zaměření od relevantní produkce (Lockova „kultivace“) k mechanismu pouhého vlastnictví a usilování o zisk. ²⁰⁶

Adam Smith

Adam Smith (1723-1790) je mnohými považován za jednoho z nejvlivnějších ekonomických filozofů novodobé historie. Ačkoli se jeho práce přirozeně zakládá na filozofických textech mnohých před ním, je často považována za výchozí bod pro ekonomické myšlení v kontextu moderního kapitalismu. Smith dospíval v době úsvitu průmyslové revoluce. ²⁰⁷ Žil v době, kdy by se dalo říci, že se vrozené prvky kapitalistického „systému produkce“ stávaly čím dál tím výraznějšími díky zavedení koncentrovaných, centralizovaných výrobních továren a trhů.

Jak již bylo řečeno, v roce 1776 Smith publikoval nyní celosvětově proslulé dílo Pojednání o povaze a příčinách bohatství národů (An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations). V rámci mnoha významných postřehů je prvním, kdo v tehdejší době rozlišoval tři základní kategorie příjmů - (a) zisky, (b) renty a (c) mzdy - a jak se vztahovaly k hlavním společenským třídám tehdejší doby - (a) kapitalistům, (b) majitelům a (c) dělníkům. Stojí za zmínku, že role majitelů domů / rent, o kterých se dnes v moderních ekonomických procedurách už mluví jen zřídka, byla tehdy běžně středem zájmu, jelikož před-industriální systémy byly stále z velké části zemědělské a vyzdvihovaly majitele domů (což se později v budoucích teoriích trhu rozplynulo v pouhou klasifikaci vlastníků).

Smithův nejznámější přínos filozofii kapitalismu byla jeho obecná obhajoba faktu, kdy tvrdil, že - přestože jednotlivci mohou jednat na základě úzkého, sobeckého způsobu přilepšit sobě nebo třídě či skupině, jejíž jsou součástí, a třebaže konflikt, ať už jednotlivce nebo třídy, se zdál být výsledkem těchto akcí - je zde něco, co nazval, „neviditelná ruka“, která zajišťuje pozitivní společenský výsledek z jednotlivých, sobeckých a nespolečenských záměrů. Tento koncept uvedl ve svých dílech Teorie mravních citů (The Theory of Moral Sentiments) ²⁰⁸ a Bohatství národů (The Wealth of Nations).

V tom druhém uvedl: „Každý jednotlivec usiluje jak o použití svého kapitálu k podpoře domácího průmyslu, tak ji směřuje tomu podniku, jehož produkty mají největší hodnotu; každý jednotlivec nutně pracuje pro to, aby učinil celkový roční výnos společnosti tak velký, jak jen to jde. Ve skutečnosti obyčejně nezamýšlí podporovat veřejný zájem, ani neví, jak moc ho podporuje ... myslí pouze na svůj profit a je tak v tomto, stejně jako v mnoha dalších případech, veden neviditelnou rukou, aby podporoval cíl, který vůbec nebyl součástí jeho záměru. Avšak to, že nebyl součástí, nemusí být pro společnost vždy špatné. Člověk v honbě za svým vlastním zájmem totiž často podporuje společnost efektivněji, než kdyby měl skutečně v úmyslu ji podpořit.“ ²⁰⁹

Tento téměř náboženský ideál významným způsobem ovlivnil post-smithovskou éru, dávající společenské ospravedlnění pro vrozenou sebe-maximalizaci anti-sociálního chování, společnou kapitalistické psychologii. Tato základní filozofie se vyvinula z části jako základ „neoklasické“ ²¹⁰ ekonomiky počínaje koncem devatenáctého století.

Smith, který velmi dobře znal kapitalismu vlastní třídní konflikty, dále rozebírá charakter toho, jak se lidé stávají „... nadřazenými nad většinou svých bratří“, ²¹¹ posílením toho, co bylo stále více považováno dalšími teoretiky za „přírodní zákon“, pokud jde o lidskou moc a podrobení. Jeho pohled na majetek byl v souladu s názorem Johna Locka a pracoval na tom, jak se samotná společnost okolo něj projevuje. Prohlásil: „Civilní vláda, pokud je ustavena na ochranu majetku, je ve skutečnosti ustavena na obranu bohatých proti chudým, nebo těch, co vlastní nějaký majetek, proti těm, kteří nevlastní vůbec žádný.“ ²¹²

Majetek jako instituce také vyžaduje prostředky k odůvodnění své příslušné hodnoty. Za tímto účelem byly a jsou postulovány různé „teorie hodnoty“. Smith často čerpal z původní Aristotelovy Politiky a jeho příspěvky jsou stále široce uváděny jako stěžejní. V důsledku Smith staví na Lockově předpokladu „míchání práce“ při výrobě / vlastnictví a rozšiřuje ho na „teorii hodnoty práce“.

Konstatuje: „Práce byla první cenou. Byla těmi původními nákupními penězi, kterými se platilo za všechno. Nebylo to zlato ani stříbro, ale práce, za kterou bylo původně nakupováno veškeré bohatství světa; a její hodnota pro ty, kteří ji vlastní a kteří ji chtějí směnit za nové produkty, je přesně rovna množství práce, která jim může umožnit koupi.“ ²¹³ Mnoho kapitol z Knihy I Bohatství národů (Wealth of Nations) se snaží vysvětlit vlastnosti cen / hodnot příslušných k jeho zmíněným kategoriím příjmu / třídy, tedy ke „mzdám“, „rentám“ a „ziskům“. Postupně však zjistíme, že co se týče specifik, se jeho logika pohybuje v kruhu, jelikož odhady cen jsou jednoduše odvozeny pouze od jiných odhadů cen v řetězci bez skutečného výchozího bodu, jiného než je nepřesné rozlišení aplikované práce, která samozřejmě postrádá jakoukoli vlastní statickou monetární kvalifikaci. Tento problém nejednoznačnosti u obou hlavních teorií hodnoty - „práce“ a „užitné“ - společných kapitalistické tržní teorii bude podrobněji rozebrán později v této eseji.

Celkově Smithova ekonomická teorie podporovala kapitalismus „laissez-faire“ („nechat být“) jako nejvyšší formu socioekonomického systému prohlašující, že je to „systém přirozené svobody“, a „každý člověk, pokud neporuší zákony spravedlnosti, si může naprosto svobodně jít za svým zájmem svým vlastním způsobem a přivést svůj průmysl a kapitál do konkurenčního boje s ostatními lidmi nebo skupinami lidí.“ ²¹⁴ Tento pozdější koncept, který bude rozebrán v eseji pod názvem Porucha systému hodnot, je poměrně naivním předpokladem lidského chování a v podstatě i protimluv.

Malthus a Ricardo

Thomas Malthus (1766-1834) a David Ricardo (1772-1823) byli dva uznávaní vedoucí teoretici politické ekonomie raného 19. století. Podle některých srovnání mezi nimi vládla „přátelská rivalita“, ale z širokého historického pohledu sdíleli prakticky stejný pohled na věc, těsně spjatý s názory Adama Smithe.

Pozdní období průmyslové revoluce v Evropě a Americe bylo obdobím rozsáhlého konfliktu mezi dělníky a kapitalistickými vlastníky. Četné vzpoury a stávky kvůli odporným a zneužívajícím pracovním podmínkám nejen pro muže, ale také pro ženy a děti, byly běžné. To umožnilo rychlý vzestup dnešním odborovým svazům a všeobecný boj mezi „dělníky a vlastníky“ od té doby neustále pokračuje. Aby byl zdůrazněn rozsah tohoto třídního boje, byl v Anglii roku 1779 schválen zákon o sdružování (Combination Act), který v podstatě postavil mimo zákon jakoukoliv formu sdružování dělníků za účelem získání moci pro uplatnění vlivu a omezení zájmů svých zaměstnavatelů. ²¹⁵

Historik Paul Mantoux se při psaní o tomto období vyjádřil k „absolutní a neomezené moci kapitalistů“. „V této hrdinské době velkého podnikání to bylo známo, přijímáno a dokonce prohlašováno velmi upřímně. Byl to vlastní podnik zaměstnavatele, který dělal to, co si vybral, a nemyslel si, že je potřebné udávat další důvody svých rozhodnutí. Zavázal se svým zaměstnancům zaplatit mzdy a jakmile byly zaplaceny, nemohli na něm už nic nárokovat.“ Bylo to právě uprostřed toho všeho, kdy Malthus a Ricardo trvale rozšiřovali svoje ekonomické a sociální názory. ²¹⁶

Začněme u Malthuse. Jeho klasická práce Esej o principu populace (An Essay on the Principle of Population) se v podstatě soustředí na dva předpoklady. První z nich je, že třídní struktura bohatých vlastníků a chudých dělníků by se vždy nevyhnutelně objevila bez ohledu na to, jakých reforem se dočkáme. ²¹⁷ Považoval to za zákon přírody. Druhá domněnka je něco jako důsledek té první, která prostě říká, že chudoba, utrpení a také ekonomické rozdělení jsou nevyhnutelným důsledkem přírodního zákona. ²¹⁸

Jeho teze se zakládá na velmi prosté domněnce: „Pokud je populace nekontrolovaná, tak roste geometrickou řadou. Naproti tomu nezbytné prostředky k životu rostou pouze řadou aritmetickou.“ ²¹⁹ Proto, kdyby se zvýšila životní úroveň všech lidí ve společnosti, reagovala by na to drtivá většina společnosti zvýšením počtu dětí. Naopak, pokud populace převyšuje životní zdroje, bude společnost brzy stažena zpátky do chudoby. Bylo to pouze díky „morální zdrženlivosti“, ²²⁰ tedy společenské kvalitě, která podle něho přísluší k vzornější vyšší vrstvě, kde je tento problém kontrolován chováním. Zřejmým rozdílem mezi bohatými a chudými je morální povaha těch bohatých a základní morálka těch chudých. ²²¹

Jak již bylo v této práci zmíněno dříve, intuitivní kulturní podmínka měla mnoho společného s převládajícími myšlenkami, které přivedly ekonomické činnosti do dnešních dnů. I když by dnes asi mnozí nesouhlasili s Malthusem a těmito každopádně zastaralými myšlenkami, základy byly pevně ukotveny v ekonomických doktrínách, hodnotách a vztazích mezi sociálními třídami, které existovaly během jeho doby i po ní. V podstatě lidé s více „konzervativním“ myšlením stále běžně citují variace jeho populační teorie, když přijde řeč na ekonomicky méně vyspělé státy.

Malthus spolu s Lockem a Smithem také užívali ve svých referenčních rámcích hluboce křesťanské názory, ať už přímo vyňaté z Bible nebo na základě osobní interpretace. Malthus vysvětluje „morální zdrženlivost“ tím, že pravý křesťan by takové základní touhy spravedlivě odsoudil a také přijal nevyhnutelné utrpení, aby zabránil populaci v překročení hranice udržitelnosti. Obdobně se dnes vede velká diskuze o zákonech týkajících se pojmu a užití „blahobytu“ nebo „programů veřejné podpory“ na pomoc chudým. ²²² Malthus byl přirozeně velkým zastáncem zrušení toho, co bylo dříve nazýváno „zákony pro chudé“, stejně jako David Ricardo.

Nyní se přesuneme k Ricardovi. V podstatě uznával Malthusovu populační teorii a závěry ohledně přírody a příčiny chudoby, ale nesouhlasil s určitými ekonomickými teoriemi jako například s částí Malthusovy teorie hodnoty, teorie přebytku a jistou úvahou o sociálních třídách. Protože většina těchto neshod je nadbytečných pro tuto širokou diskusi (a pravděpodobně všeobecně zastaralých), budou naším bodem zájmu pouze nejpozoruhodnější Ricardovy příspěvky k ekonomickému myšlení.

Roku 1821 Ricardo dokončil třetí vydání své vlivné publikace Principy politické ekonomie a daní (Principles of Political Economy and Taxation). V předmluvě uvádí svůj záměr: „Produkce Země ... vše, co pochází z jejího povrchu spojeným užitím práce, strojů a kapitálu, je rozděleno mezi tři třídy společnosti, jmenovitě vlastníka pozemku, vlastníka kapitálu nezbytného pro jeho kultivaci a dělníky, kterými je tento pozemek kultivován. Vytvořit zákony, které regulují tuto distribuci je hlavním cílem politické ekonomie.“ ²²³

I když byl spíše kritický k určitým bodům teorie hodnoty práce Adama Smithe, stále podporoval základní rozlišení, které říká: „Komodity odvozují svou směnnou hodnotu ze dvou zdrojů - z jejich vzácnosti a z množství práce potřebné pro jejich získání.“ ²²⁴ Ve shodě se Smithem dále rozebírá: „Pokud množství práce potřebné pro získání komodity určuje její směnnou hodnotu, musí se každé zvýšení množství potřebné práce projevit zvýšením ceny této komodity a každé snížení jejím snížením.“ ²²⁵

Podobně viděl Ricardo společnost a třídní rozdělení své doby z perspektivy dělníka a bylo logické, že zájmy pracovníků a kapitalistů jsou opačné. „Pokud by rostly platy“, jak často říkával, „tak ... by zisky nezbytně klesly.“ ²²⁶ Přesto - i když tato nerovnováha ukazuje na skrytý zájem každé sociální třídy snažit se zvýhodnit oproti ostatním kvůli vlastnímu benefitu, což často vede ke všeobecné nerovnováze z velké části způsobené mocí kapitalistů ovládat práci (a vytvářet pravidla), spolu s pokroky v mechanizaci (využití strojů ve výrobě), které systematicky snižují poptávku po lidské práci v daných oblastech - se přiklání k názoru, že teorie kapitalismu, pokud je správně použita, by měla vždy v delším období vytvářet plnou zaměstnanost.

Na specifický problém nahrazování lidské práce stroji ve prospěch výrobce říká: „Výrobce ..., který ... využije stroj, jenž ... sníží výrobní náklady v procesu zpracování svých komodit, bude užívat zvláštní výhody, pokud ponechá stejnou cenu za zboží; ale on ... by byl nucen snížit cenu zboží, neboli kapitál by proudil do jeho podniku, dokud jeho zisky neklesnou na obecnou úroveň. Tedy je ve veřejném zájmu mechanizovat.“ ²²⁷

Nicméně jako u ostatních bodů jeho práce je i tu společný rozpor. I když se držel základní myšlenky, že by široká veřejnost měla prospěch z nahrazování lidské práce stroji vzhledem k domněnce, že by tržní ceny čistě klesaly a propuštění pracovníci by si postupně našli jiné místo, tak ve třetím vydání svých Principů začíná Ricardo 31. kapitolu tímto: „Od chvíle, co jsem se začal věnovat otázkám politické ekonomie, jsem zastával názor, že ... využití strojů v jakémkoliv odvětví výroby, které by mělo za následek úsporu práce, by bylo všeobecně prospěšné ... [ale] tato náhrada lidské práce stroji je také často velmi zraňující vůči zájmům dělnické třídy.“ ²²⁸

Později mění tento názor takto: „Domněnky, které jsem vytvořil, nepovedou, doufám, k závěru, že stroje by neměly být využívány. Abych objasnil tento princip, předpokládal jsem, že jsou pokročilejší stroje vynalezeny náhle a že jsou rozsáhle využívány; ale pravdou je, že takové pokroky jsou postupné a spíše se podílejí na určení umístění uloženého a akumulovaného kapitálu, nežli na jeho přesměrování od skutečného zaměstnání.“ ²²⁹

Jeho všeobecnou výpověď o problému nahrazování lidí stroji, později nazvanou „technologická nezaměstnanost“, lze také nalézt u mnoha jiných ekonomů, kteří ho následovali včetně Johna Maynarda Keynese (1883-1946), jenž v návaznosti na Ricardovu obecnou domněnku o „přizpůsobení se“ řekl: „Jsme postiženi novou nemocí, o které ještě někteří čtenáři neslyšeli, ale o které v následujících letech uslyší hodně - jmenovitě technologickou nezaměstnaností. To znamená nezaměstnaností způsobenou našimi objevy úspornějších prostředků pro práci překonávající tempo, kterým dokážeme najít nové využití pro lidskou pracovní sílu. Ale to je pouze přechodná fáze špatného přizpůsobení. V konečném důsledku to znamená, že lidstvo řeší své ekonomické problémy.“ ²³⁰

Toto téma je zde použito k nastínění zaměření, jelikož bude projednáno v části III tohoto textu představující kontext technologické aplikace zjevně neuvědomované nebo opomíjené většinou ekonomických teoretiků moderní historie, kteří jsou často uvězněni v úzkém referenčním rámci.

Poslední bod ohledně Ricarda se týká jeho příspěvku k mezinárodnímu „volnému trhu“, zvláště jeho Teorii srovnatelné výhody (Theory of Comparative Advantage), spolu se zvěčněním základní „neviditelné ruky trhu“ charakterizované Adamem Smithem. Ricardo říká: „V systému dokonale volného trhu věnuje každá země přirozeně svůj kapitál a pracovní sílu do takových odvětví, která jsou nejvíce přínosná pro danou zemi. Tato honba za individuálním zvýhodněním je výrazně spjata se všeobecným prospěchem celku. Stimulováním průmyslu, odměňováním důvtipu a nejefektivnějším využíváním sil daných přírodou rozděluje práci nejefektivněji a nejvíce ekonomicky: Zvyšováním všeobecného objemu produkce se šíří všeobecný prospěch a spojuje jedním společným zájmem a vztahem světové společenství národů napříč celým civilizovaným světem.“ ²³¹

Teorie hodnoty a chování

Do této chvíle byly krátce probrané obsáhlé příspěvky čtyř hlavních historických postav a hlavní charakteristiky vrozené kapitalistické filozofii. Bude ukázáno, že podkladem těchto názorů jsou domněnky o lidském chování, společenských (třídních) vztazích a „metafyzické“ tržní logice, kde bude všechno pracovat tak, jak má, pokud budou určité hodnoty a obecně „sobecká“ perspektiva použity hráči v tržní hře společně s malým „omezením“ trhu samotného.

Mimochodem, nikde v pracích těchto myslitelů, ani ve velké většině prací vytvořených pozdějšími teoretiky přiklánějícími se ke kapitalismu volného trhu, není rozebrána vlastní struktura, proces výroby a rozdělování. Existuje explicitní rozpor mezi „průmyslem“ a „obchodem“. První z nich je spojen s technickým / vědeckým procesem skutečného ekonomického rozvoje; druhý se týká pouze kodifikovaných tržních procesů a honby za ziskem. Jak bude za okamžik projednáno, hlavním problémem vrozeným kapitalistickému modelu výroby je to, jak jsou pokroky v „průmyslovém přístupu“, které mohou dovolit lepší řešení problémů a zvětšování prosperity, blokovány tradičními, zdánlivě neměnitelnými principy „obchodního přístupu“. Ten druhý přístup řídí činnost prvního a tím snižuje jeho potenciál.

Tento druh odděleného nebo redukovaného referenčního rámce lze také najít v jiných oblastech zájmu, jako jsou převládající teorie pracovní síly, hodnoty a lidského chování, které nezvratně slouží k ospravedlnění kapitalistického zřízení. Jak již bylo zmíněno dříve, „teorie hodnoty práce“, jejíž dopady byly všeobecně zpopularizované prostřednictvím Lockeho, Smithe a Ricarda, je zobecněným návrhem říkajícím, že hodnota komodity je spojená s prací potřebnou k výrobě nebo získání této komodity. I když je tato myšlenka přijatelná z hlediska selského rozumu, je tu také spousta nejasností, pokud jde o kvantifikaci. Mnoho dřívějších námitek přetrvalo, jako například to, že různé druhy práce s rozdílnými znalostmi a mzdovými sazbami by nemohly být řádně prokombinované, a také faktor přírodních zdrojů a samotný „pracující“ investiční kapitál.

Růst „investičního majetku“ ²³² ve 20. století, jako je například strojová automatizace pracovní síly, také představuje výzvy pro spíše zjednodušený koncept pracovních teorií o hodnotě odvozené od práce, protože v určitém bodě hodnota práce vlastní výrobním strojům, které dnes často slouží k vytváření dalších strojů a postupně snižují nároky na lidskou práci, představuje v tomto kontextu stále více zředěný přenos hodnoty. Některými současnými ekonomy bylo poukázáno na to, že s ohledem na rapidně se zdokonalující oblasti informačních a technických věd, které využívají strojovou automatizaci spolu s umělou inteligencí, by mohl být velmi dobře, ve většině případů zcela, odstraněn člověk z pozice tradiční pracovní síly. Jinými slovy, kapitál se najednou stal pracovní silou. ²³³

Tato nejednoznačnost se vztahuje také na konkurenční teorie hodnoty postulované ekonomy, především na takzvanou teorii užitné hodnoty. Zatímco teorie práce v podstatě pohlíží na věc z pohledu práce nebo výroby, teorie užitné hodnoty na stejnou věc pohlíží z „tržního pohledu“, což znamená, že cena se neodvozuje z potřebné práce, ale z účelu (nebo užitku) odvozeného z využití (užitná hodnota) vnímaného zákazníkem.

Francouzský ekonom Jean-Baptiste Say (1737-1832) je pozoruhodný s ohledem na teorii užitné hodnoty. Samozvaný žák Adama Smithe, který se v této otázce hodnoty od Smithova názoru lišil, prohlásil: „Po prokázání ... zlepšení, které politická ekonomie dluží Dr. Smithovi, nebude nejspíše na škodu označit ... některé body, ve kterých se spletl ... Připisuje výrobní sílu jenom člověku. Toto je chyba.“ ²³⁴

Pokračuje vysvětlením, jak je „směnná hodnota“ (cena) libovolného zboží nebo služby zcela závislá na její „užitné hodnotě“ (užitečnosti). Říká: „Hodnota, kterou lidé připisují věcem, vychází z možností jejich využití ... [z] vnitřní vhodnosti nebo schopnosti určitých věcí uspokojit různé lidské potřeby. Nyní odbočím, abych vysvětlil pojem užitečnosti ... Užitečnost věcí je základnou jejich hodnoty, která představuje bohatství ... I když je cena měřítkem pro hodnotu věcí a jejich hodnota měřítkem jejich užitečnosti, bylo by absurdní se domnívat, že umělým navyšováním jejich ceny lze zvýšit jejich užitečnost. Směnná hodnota, nebo cena, je indexem rozpoznaného využití dané věci. ²³⁵

Teorie užitné hodnoty se liší od teorie pracovní síly nejen v odvozování hodnoty, ale také ve svém důsledku s ohledem na druh subjektivního odůvodňování a vztahu k lidskému rozhodování na trhu. Utilitarismus, ²³⁶ který se stal charakteristickým pro mikroekonomické domněnky prosazované současnými neoklasickými ekonomy, je často vyjadřován v komplexních matematických vzorcích ve snaze vysvětlit, jak lidé na trhu „maximalizují svoji užitečnost“, zvláště s ohledem na zvyšování štěstí a snižování utrpení.

Podkladem pro tyto myšlenky o lidském chování, stejně jako u většiny samotných ekonomických teorií, jsou taktéž tradicionalizované předpoklady. Ekonom Nassau Senior (1790-1864) podporoval běžné téma vyskytující se dnes znovu, že lidské potřeby jsou nekonečné: „Co tím chceme říci je to, že nikdo nemá pocit, že jsou jeho potřeby adekvátně uspokojeny; že každý má nějaké neuspokojené touhy a věří, že mu je větší bohatství dokáže uspokojit.“ ²³⁷ Takové deklarace lidské povahy jsou běžné spolu se zmínkou o hamižnosti, strachu a dalších požitkářských (hédonistických) reakcích, které předpokládají, spolu s dalšími věcmi, že materiální orientace, bohatství a zisk jsou nezbytné ke štěstí.

Dnes je dominantní a většinou uznávaná mikro-ekonomická domněnka, že veškeré lidské chování je redukovatelné na racionální, strategickou snahu maximalizovat profit nebo zisk a vyhnout se tak bolesti či ztrátě. Obsáhlé utilitárské argumenty této povahy jsou neustále využívány k morálnímu ospravedlnění konkurenčního tržního kapitalismu. Jedním z příkladů tohoto druhu ospravedlňování je „dobrovolnictví“ a tvrzení, že veškeré chování na trhu je nenucené, a proto každý může svobodně ovlivnit svůj zisk nebo ztrátu. Toto přesvědčení je dnes extrémně běžné. Jako kdyby takové „volné směny“ existovaly samy bez dalších synergických tlaků; jakoby tlaky ohledně přežití v systému se zřetelnou tendencí k  třídnímu boji a strategickým nedostatkem nevytvářely vlastní silové donucení dělníků se podrobit kapitalistickému vykořisťování. ²³⁸

Celkově je prospěchářský (hédonistický, konkurenční a „věčně neuspokojený“) model lidské povahy pravděpodobně nejběžnější obranou kapitalistického systému dnes. Je to v mnoha ohledech jak psychologická teorie lidského chování, tak teorie etiky - jak by se lidé měli chovat - prokazatelně podporující retroaktivní (zpětnou) logiku, která často staví tržní teorii před reálné lidské chování, čímž přizpůsobuje lidské chování tržní teorii.

Pokud je prospěchářský pohled plně zvážen, objeví se dva vážné problémy. Za prvé je prakticky nemožné předvídat vztahy mezi „potěšením a bolestí“ za určitou hranicí společenské úrovně. Neexistují žádné empirické prostředky pro porovnání intenzity individuálního vnímání potěšení jednoho člověka s intenzitou vnímání potěšení druhého, kromě nejzákladnějšího předpokladu upřednostňování „zisku“ před „ztrátou“. I když je teorie užitné hodnoty logická v čistě abstraktním, všeobecném pohledu bez kvantifikace, mechanika této emocionální dynamiky je ve skutečnosti náchylná k prudkým změnám.

Celá životní zkušenost jedné osoby může ve srovnání s jinou osobou mít některé velmi základní podobnosti v jejich vnímání potěšení a bolesti, ale málokdy nalezneme paralelní shodu v každém detailu. Vzhledem k tomu, že je spokojenost jedince vnímána jako hlavní „morální“ kritérium v utilitarismu / prospěchářství, neexistuje žádný způsob, jak rozhodnout mezi uspokojením potřeb dvou jedinců. Ekonom Jeremy Bentham, často považován za otce utilitarismu, si tuto skutečnost před svou smrtí uvědomil a napsal: „Předsudky stranou, hra push-pin (zapichování připínáčků) má stejnou hodnotu jako umění a věda o hudbě a poezii. Kdyby zapichování připínáčků poskytlo větší uspokojení, tak je hodnotnější.“ ²³⁹

Druhým problémem je krátkozraká povaha předpokládaných emočních reakcí. Lidé od nepaměti projevovali racionální zájem o utrpení v přítomnosti kvůli zisku (nebo doufajíce v zisk) v budoucnosti. Altruismus, který prošel rozsáhlou filozofickou debatou, by mohl docela dobře zakořenit v určitých formách „potěšení“ získaných nesobeckým (namáhavým) chováním pro dobro druhých. Jak bude rozebráno později, předpoklad bolesti / potěšení podložený takovými argumenty, podporován impulsivní reakcí pro zisk, se stal společensky uznávaným vzorem. To vytvořilo mentalitu, kde krátkodobý zisk je často získán za cenu dlouhodobého utrpení.

Avšak teoreticky utilitarismus také nabízí bizarní druh vyrovnávacího mechanismu, jelikož na něho lze pohlížet jako na systém „vzájemné výměny“ a tedy způsob, jak vždy vidět kapitalismus spíše jako systém sociální harmonie než válčení. Vrátíme-li se ke srovnání teorie pracovní síly a teorie užitné hodnoty, první z nich jasně vykazuje spor, jelikož teorie pracovní síly počítá s nákladovou efektivitou vyžadovanou kapitalistou na úkor platů dělníků. Teorie užitné hodnoty na druhou stranu odstraňuje tyto myšlenky celkově a říká, že každý touží po té samé věci, a proto strukturu nechme stranou, jsme si všichni rovni. Jinými slovy, veškerá směna se stává vzájemně prospěšnou pro všechny v omezené, absurdně abstraktní zobecněné logice. Veškerá lidská činnost je redukována na tento systém „směny“ a z toho důvodu teoreticky mizí veškeré politické a sociální rozdíly.

„Socialistické“ povstání

Socialismus, podobně jako kapitalismus, nemá mezi lidmi žádnou všeobecně uznanou definici, ale je často technicky definován jako „ekonomický systém charakteristický společenským vlastnictvím výrobních prostředků a kooperativním vedením ekonomiky“. ²⁴⁰ Kořeny socialistických myšlenek sahají v Evropě až do 18. století, kdy se tehdejší „reformátoři“ snažili zpochybnit nově vznikající kapitalistický systém. Gracchus Babeuf (1760-1797) byl významným teoretikem ve svém oboru a ve svém díle Spiknutí rovných (Conspiracy of Equals), jež mělo za cíl svrhnout francouzskou vládu, prohlásil: „Společnost musí fungovat tak, aby byla jednou provždy vymícena veškerá touha člověka stát se bohatším, moudřejším nebo mocnějším než ostatní.“ ²⁴¹ Francouzský socialistický anarchista Pierre Joseph Proudhon (1809-1865) je známý pro své tvrzení, že „vlastnictví je krádež“, které zveřejnil v pamfletu Zkoumání principu práva a vlády (An Inquiry into the Principle of Right and of Government).

Na počátku 19. století se už socialistické myšlenky šířily rychle, obvykle v reakci na vnímané morální a etické problémy vrozené kapitalismu, jako je třídní nerovnováha a vykořisťování. Významných myslitelů byla celá řada, a proto se tento text zaměří pouze na tři z nich a jejich nejdůležitější příspěvky: Williama Thompsona, Karla Marxe a Thorsteina Veblena.

William Thompson (1775-1833) měl velký vliv na socialistické myšlení. Podporoval myšlenku „družstev“, které proslavil Robert Owen jako určitou alternativu kapitalistického obchodního systému, a z filozofického hlediska zastával utilitaristický pohled na lidské chování. Byl velmi ovlivněn Benthamem, avšak jeho užití / interpretace utilitarismu bylo poněkud odlišné. Například věřil, že pokud by se místo podporování třídního boje a vykořisťování zacházelo se všemi členy společnosti jako s rovnocennými, měli by všichni stejnou možnost nalézt své štěstí. ²⁴²

Ve svém známém díle Zkoumání principů rozdělení bohatství nejvíce napomáhajícího lidskému štěstí (An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth Most Conducive to Human Happiness) usilovně obhajoval tržní socialismus, kde převažovalo rovnostářství a rovnost. Jasně prohlásil, že kapitalismus je systém vykořisťování a nejistoty: „Tendencí současného stávajícího uspořádání věcí, pokud jde o bohatství, je učinit několik málo lidí bohatými na úkor velké masy výrobců, aby se bída chudých stala ještě více beznadějnou“. ²⁴³ Nicméně uznal, že i kdyby se takový hybrid kapitalismu a socialismu objevil, základní premisa konkurence by zůstala vážným problémem. Thompson psal rozsáhle o problémech vrozených povaze tržní konkurence a zdůrazňoval pět problémů, které se od té doby staly společnou rétorikou celé socialistické myšlenky.

Prvním problémem bylo, že všichni „dělníci, řemeslníci a obchodníci [viděli] v sobě navzájem konkurenta a rivala ... [a v každém ohledu]; a další konkurenci, dalšího soupeře mezi ... [jeho nebo její profesí] a veřejností“. ²⁴⁴ Také dále uvedl, že je „v zájmu všech lékařů, aby existovaly a převládaly nemoci, protože jinak by jejich živnost desetinásobně či až stonásobně poklesla“. ²⁴⁵

Druhým problémem byl vrozený útlak žen a narušení rodiny. Popisuje, že dělba práce a překlenující etika konkurenčního sobectví dále zajišťovala dřinu žen v domácnosti a nerovnost pohlaví. ²⁴⁶

Třetí problém, spojovaný s konkurencí, je vrozená nestabilita pramenící ze samotné ekonomiky. Thompson konstatoval: „Třetím zlem přisuzovaným tomuto principu individuální konkurence je, že musí čas od času vést k nerentabilnímu a neuváženému úsilí jednotlivce ... každý musí zvážit sám za sebe pravděpodobnost úspěchu v povolání, které si zvolí. A jak to může posoudit? Každý, kdo si vede dobře ve svém povolání, má zájem tajit své úspěchy před ostatními, jinak by mu konkurence mohla snížit jeho zisky. Jak může někdo vědět, zda na trhu, často velice vzdáleném, někdy dokonce až na druhé polokouli, je nebo brzy bude přebytek daného výrobku? Co může člověka přivést k tomu, aby začal vyrábět? ... a bude ho každá chyba v úsudku ... stát nechtěné a nevýnosné úsilí? Jaké budou následky? Jediná chyba ... může vyústit ve vážné potíže či dokonce v krach. Takovéto případy se zdají být nevyhnutelné i v rámci té nejdokonalejší podoby konkurence jednotlivců.“ ²⁴⁷

Čtvrtý problém spočívá v tom, jak sobecká povaha konkurenčního trhu představuje nejistotu v souvislosti se základní životní podporou v těžkých životních situacích, například zajištění ve stáří, v nemoci či po nehodě. ²⁴⁸ Pátým problémem spojeným s tržní konkurencí, na který Thompson ukazoval, bylo, že zpomaluje pokrok ve vědění. „Utajování toho, co je nové nebo vynikající před konkurenty musí jít se soutěží jednotlivců ... jelikož nejsilnější osobní zájem je v protikladu k principu benevolence.“ ²⁴⁹

Karel Marx (1818-1883) byl, stejně jako mnoho jiných, ovlivněn prací Williama Thompsona a je dnes pravděpodobně jedním z nejznámějších ekonomických filozofů. Marxovo jméno je často v negativním slova smyslu uváděno ve spojitosti s varováním před nebezpečím sovětského komunismu či „totality“. Je pravděpodobně také tím nejnepochopenějším ze všech popularizovaných ekonomů. Ačkoli je v obecném povědomí veřejnosti zapsán jako autor různých pojednání o socialisticko-komunistických idejích, Marx se ve skutečnosti většinu svého života zabýval tématem kapitalismu a jeho fungováním.

Jeho přínos porozumění kapitalismu je větší, než si mnozí uvědomují, a to díky velkému množství dnes běžně používaných ekonomických termínů a frází, jež mají kořeny právě v Marxových pojednáních. Jeho perspektiva byla z velké části historická a obsahovala detailní a zevrubnou nauku o evoluci ekonomického myšlení. Kvůli obrovskému rozsahu jeho práce zde bude uvedeno jen několik zásadních témat.

Prvním tématem, na které zde bude poukázáno, je jeho povědomí o tom, jak kapitalistický charakter „směny“ představuje v principu konečný základ pro společenské vztahy. Ve svém rukopisu Grundrisse konstatoval: „Ve skutečnosti, pokud je komodita nebo práce koncipována pouze jako směnná hodnota, a vztah, v němž jsou různé komodity uvedeny do vzájemných souvislostí, je koncipován jako výměna těchto směnných hodnot ... pak jsou jednotlivci ... jednoduše a pouze chápáni jako směnitelé. Co se týče formální stránky věci, není mezi nimi absolutně žádný rozdíl ... Jako subjekty směny jsou si tedy rovni.“ ²⁵⁰

„Ačkoli jednotlivec A cítí potřebu vlastnit komoditu jednotlivce B, nepřisvojí si ji násilím, ale oba respektují toho druhého jako majitele ... Nikdo se nezmocní majetku druhého násilím. Každý svůj majetek odprodává dobrovolně.“ ²⁵¹ Jak již bylo zmíněno dříve ve spojitosti se stále se opakujícím tématem lidských vztahů a třídních předpokladech (či popřeních), Marx zdůraznil to, co by mohlo být označeno jako tři základní bludy: blud svobody, rovnosti a sociální harmonie, velmi úzce zaměřené na ideu „vzájemně prospěšné výměny“, jež měla být jediným skutečným ekonomickým vztahem, podle kterého by měla být celá společnost posuzována.

„Jednoduše řečeno, je samou podstatou peněžních vztahů - pokud jsou až doposud rozvíjeny bez poskvrnky a bez ohledu na vysoce rozvinuté výrobní vztahy - že se všechny vrozené vnitřní rozpory buržoazní společnosti v těchto vztazích ztrácí; a buržoazní demokracie se v tomto ohledu, ještě více než buržoazní ekonomové, snaží nalézt útočiště ... se záměrem obhájit současné ekonomické vztahy.“ ²⁵²

Ve svém díle Kapitál: Kritika politické ekonomie (Capital: A Critique of Political Economy) Marx rozsáhle analyzuje mnoho faktorů kapitalistického systému, jmenovitě povahu komodit samotných, dynamiku mezi hodnotou, užitkovou hodnotou, směnnou hodnotou, teorií pracovní síly a užitku, společně s hloubkovou analýzou toho, co to „kapitál“ je a jak se tento systém vyvinul, a konečně také povahu rolí v rámci modelu. Důležitým tématem, na které stojí za to poukázat, je jeho pohled na „nadhodnotu“, jež, jak naznačuje Ricardova „teorie hodnoty práce“, je považována za hodnotu přivlastňovanou kapitalistou ve formě zisku, který přesahuje hodnotu (cenu) spojenou se samotnou prací / produkcí.

Marx v rámci ignorování tohoto zdroje „nadbytku“ při směně uvedl: „Můžeme to překrucovat, jak chceme, avšak skutečnost zůstává stejná. Jestliže dojde ke směně ekvivalentů, žádná nadhodnota nevzniká, a dojde-li ke směně věcí různých hodnot, ani tak žádná nadhodnota nevznikne. Oběh nebo směna komodit žádnou hodnotu nevytváří.“ ²⁵³ Dále Marx ve zkratce vysvětluje rozdíl mezi „prací“ a „pracovní silou“, kde pracovní síla sestává jak z „užitkové hodnoty“, tak ze „směnné hodnoty“, takže pracovníkovi je vypláceno pouze tolik, kolik potřebuje na obživu, což se projevuje na jeho mzdách, zatímco všechno ostatní je pak „nadhodnota“, která se teoreticky změní na „zisk“ vytvořený kapitalistou, dotvořený cenovou „přirážkou“ na trhu. ²⁵⁴

Tuto myšlenku Marx dále rozvíjí v souvislosti s kontextem a dynamikou spojenou s cirkulací / aplikací různých forem kapitálu (kapitál definován stále jako výrobní prostředek, ale v tomto případě však spíše v peněžní formě), která přináší závěr, že vykořisťování pracovníků je nedílnou součástí tvorby „nadhodnoty“ neboli „zisku“. Jinými slovy, toto je v náznaku základní forma nerovnosti zabudovaná v kapitalistickém systému. A dokud má jedna malá skupina „vlastníků“ kontrolu nad nadhodnotou vytvářenou dělnickou třídou, budou tu vždy bohatí a chudí, bohatství a chudoba.

Marx dále rozvíjel tuto ideu, což ho vedlo k přehodnocení termínu „majetek“, jenž už měl nyní v podstatě právní základ samotného „kapitálu“ a otevřeně umožňoval násilné vyvlastnění „přebytku pracovní síly“ (té části pracovní síly, která vytváří nadhodnotu). Uvedl: „Zpočátku se nám majetkové právo zdálo být založené na vlastní práci člověka. Přinejmenším byl takový předpoklad nutný, jelikož pouze vlastníci komodit s rovnocennými právy mohli být vzájemně konfrontováni a jedinou možností, jak mohl člověk získat vlastněné komodity od ostatních, bylo odcizit (vzdát se) komodity; a tyto mohly být nahrazeny samotnou prací. Nyní se však majetek mění na právo na straně kapitalisty přivlastnit si neplacenou pracovní sílu (přebytkovou pracovní sílu) ostatních nebo její produkt, a tak se stane nemožným ze strany dělníka přivlastnit si svůj vlastní produkt. Oddělení majetku od práce se stalo nezbytným důsledkem zákona, který zřejmě vznikl v jejich identitě.“ ²⁵⁵

Marx široce rozvíjí tyto diskuse ve svých dílech včetně myšlenky, že práce dělnické třídy nemůže být v tomto systému „dobrovolná“ - pouze nucená - jelikož konečné rozhodnutí využívat pracovní sílu výměnou za mzdu je plně v rukou kapitalisty. Marx konstatoval: „Pracovník se pak necítí být součástí své práce a jeho práce zase není součástí jeho samotného. Je doma, když není v práci, a když pracuje, není doma. Jeho práce proto není dobrovolná, ale nucená; je to vynucená práce. Není to tedy uspokojení potřeby; je to pouze prostředek pro uspokojení potřeb vně.“ ²⁵⁶

Nakonec to byla tato komplexní, mnohostranná degradace vykořisťování a odlidštění průměrného pracovníka, která Marxe tak znepokojovala a tlačila k reformě. Dokonce vynalezl termín „zákon rostoucí bídy“ - popisuje, jak je všeobecné štěstí pracující populace nepřímo úměrné k hromadění majetku kapitalistické třídy. Na konci byl Marx přesvědčen, že tlaky vrozené tomuto systému nakonec doženou dělnickou třídu ke vzpouře proti kapitalistické třídě a umožní tak nastolení nové „socialistické“ podoby výroby, kde by dělnická třída z části pracovala pro vlastní zisky.

Thorstein Veblen (1857-1929) je konečně takzvaným „socialistou“, jenž ovlivnil myšlenky týkající se vývoje a nedostatků kapitalismu, které tu budou zkoumány. Stejně jako Marx, měl výhodu své doby, aby zažil ekonomickou historii. Veblen učil ve své době ekonomiku na několika univerzitách, byl plodný v psaní literatury na různá společenská témata.

Veblen byl velmi kritický vůči neoklasickým hospodářským předpokladům, zejména pokud jde o aplikované utilitární myšlenky „lidské povahy“. A myšlenku, že všechna lidská ekonomická chování by měla být snížena na prožitkovou souhru sebe-maximalizace a uchování, viděl jako nesmyslně zjednodušující. ²⁵⁷ Zabýval se tím, co bychom mohli nazvat „vývojový“ pohled na lidskou historii se změnou definovanou sociálními institucemi, které se uchytily nebo byly překonány. S ohledem na současný stav (který považoval za materialistický) napsal:

„Jako celá lidská kultura je tato materiální civilizace schéma institucí - institucionální konstrukce a institucionálního růstu ... Růst kultury je kumulativní sekvence návyků a způsoby a prostředky jsou obvyklé odezvy lidské povahy na naléhavé potřeby, které se v souhrnu bez rozmyslu mění, ale v něco bez porušené následnosti v hromadných proměnách, které jdou nezadržitelně kupředu - bez rozmyslu, protože každý nový pohyb vytváří novou situaci, která vyvolává další nové variace v obvyklém způsobu reakce; kumulativně, protože každá nová situace je variací na to, co se stalo dříve, a ztělesňuje jako příčinné faktory vše, co bylo uskutečněno předtím; důsledně, neboť základní rysy lidské povahy (sklony, schopnosti), prostřednictvím kterých reakce probíhá a z důvodu, ze kterého návyk nabývá účinnosti, zůstávají v podstatě beze změny.“ ²⁵⁸

Veblen zpochybnil základní založení kapitalistického způsobu výroby rozebíráním mnoha faktorů, které byly v podstatě „dány“ nebo založeny na zkušenosti v po staletí uskutečňovaných ekonomických debatách. Nyní hluboce zakořeněné instituce ohledně „mezd“, „rent“, „majetku“, „úroku“, „práce“ byly narušeny v jejich předpokládané jednoduchosti názorem, že žádná z nich by nemohla být udržena jako intelektuálně životaschopná mimo čistě kategorické spojení s extrémním omezením použití. Vtipkoval o „gangu Aleutských ostrovanů čerpajících řasy a surfujících s hráběmi a magickými zaříkávadly pro zachycení měkkýšů, které provádí v době taxonomické skutečnosti, aby byl zapojen do požitkářského činu v rovnovážném stavu renty, mezd a úroku. A to je vše, k čemu to vede“. ²⁵⁹

Viděl samotnou výrobu a průmysl jako sociální proces, kde byly hranice silně rozmazány, protože vždy se jednalo o sdílení znalostí (užívací právo) a dovedností. V mnoha ohledech se díval na takové kategorické znaky kapitalismu jako na vrozené samotnému kapitalismu a nikoliv znaky reprezentující fyzickou realitu, tedy obrovský mechanismus. Zjistil, že dominantní neoklasická teorie částečně zakrývá základní třídní válku a vrozené nepřátelství, dále zabezpečuje zájmy toho, co nazval „udělené zájmy“ nebo „nepřítomní vlastníci“ (kapitalisté). ²⁶⁰

Zamítl názor, že soukromý majetek je „přirozeným právem“, jak to předpokládal Locke, Smith a ostatní. Často žertoval o absurditě myšlenky vedoucí k „nepřítomným vlastníkům“ požadujícím „vlastnictví“ komodit ve skutečnosti vyrobených prací „obyčejného dělníka“, zdůrazňujíc absurditu dlouho držené zásady, že z práce vzejde majetek. ²⁶¹ Dále vyjadřoval vlastní sociální povahu výroby a jak skutečná povaha hromadění dovedností a znalostí zcela ruší předpoklad vlastnických práv. Uvádí: „Tato teorie přirozeného práva vlastnictví dělá tvůrčí úsilí izolovaného, nesoběstačného jedince základem vlastnictví, které mu bylo svěřeno. Přitom přehlíží skutečnost, že neexistuje žádný izolovaný, nesoběstačný jednotlivec ... Výroba probíhá pouze ve společnosti - pouze prostřednictvím spolupráce průmyslové komunity. Tato průmyslová komunita může být malá nebo velká ... ale vždycky zahrnuje dostatečně velkou skupinu, která zahrnuje a předává tradice, nástroje, technické znalosti a zvyklosti, bez kterých by zde nebyla žádná průmyslová organizace a žádný ekonomický vztah mezi jedinci nebo k životnímu prostředí ... Nemohla by zde být žádná výroba bez technických znalostí; proto nedochází k žádné akumulaci bohatství nebo čehokoli, co by mohlo být vlastněno, drženo ani jinak. Nejsou zde žádné technické znalosti na rozdíl od průmyslové komunity. Protože neexistuje žádná individuální výroba a žádná produktivita jednotlivce, předsudek přirozeného práva ... redukuje sám sebe do absurdity, a to i v rámci logiky svých vlastních předpokladů. ²⁶²

Podobně jako Marx, neviděl jiný způsob, jak rozlišit dvě hlavní třídy společnosti, než na ty, co pracují, a ty, kteří využívají tuto práci pro zisk („obchod“), který je zcela oddělený od samotné výroby (průmyslu). Jasně rozlišuje mezi obchodem a průmyslem a odkazuje na dřívější fungování obchodu jako prostředku „sabotáže“ průmyslu. Viděl úplný rozpor mezi etickým záměrem obecné komunity vyrábět efektivně a s vysokou úrovní služeb a zákony soukromého vlastnictví, které měly pravomoc nařídit průmyslu kvůli samotnému zisku snížení účinnosti nebo záměru. Termín „sabotáž“ definoval Veblen v tomto kontextu jako „vědomé snížení účinnosti“. ²⁶⁴

Uvádí: „Průmyslové továrny stále častěji běží naprázdno nebo na polovinu možného výkonu. Běží málo oproti své výrobní kapacitě. Pracovníci jsou propouštěni ... A celou tu dobu jsou tito lidé ve velké nouzi se všemi druhy zboží a služeb, které jsou tyto nevyužité podniky a nevyužití dělníci schopni vyrobit. Ale z důvodu obchodního prospěchu je nemožné nechat tyto nevyužité továrny a pracovníky pracovat - to znamená z důvodu nedostatečného zisku pro obchodníky nebo jinými slovy z důvodu nedostatečného příjmu zájmových skupin.“ ²⁶⁵

Kromě toho Veblen, na rozdíl od drtivé většiny lidí moderní doby, která odsuzuje činy „korupce“ z etických důvodů, neviděl zneužívání a vykořisťování jako otázku „morálky“ nebo „etiky“. Viděl tyto problémy jako vrozené - vestavěné přímo do povahy samotného kapitalismu. Říká: „To neznamená, že tito kapitáni velkých podniků, jejichž úkolem je spravovat tuto prospěšnou špetku sabotáže produkce jsou nemravní. To neznamená, že jejich cílem je zkrátit lidský život nebo rozšířit lidské nepohodlí tím, že zařídí zvýšení strádání u svých bližních ... Otázkou není, zda je tento provoz strádání humánní, ale zda je stabilní při řízení obchodní činnosti.“ ²⁶⁶

S ohledem na povahu vlády je Veblenův pohled jasný. Vláda svým politickým konstruktem existuje z důvodu ochrany existujícího společenského řádu a třídní struktury, posiluje zákony o soukromém vlastnictví a přímo podporuje posilující nepřiměřené vlastnictví (vládnoucí) třídy. Uvedl: „Právní předpisy, policejní dohled, výkon spravedlnosti, vojenské a diplomatické služby, ty všechny stojí hlavně na obchodních vztazích, peněžních zájmech a mají více než náhodný vliv na ostatní lidské zájmy.“ ²⁶⁷

Podle jeho názoru byla myšlenka demokracie také hluboce narušena kapitalistickou mocí. Říkal „ústavní vláda je obchodní vláda“. ²⁶⁸ Veblen, vědom si fenoménu „lobování“ a „kupování“ politiků, obvykle dnes viděné jako forma „korupce“, to neviděl jako skutečnou povahu problému. Naopak, kontrola vlády ze strany podniků nebyla anomálií - bylo to jednoduše to, k čemu byla vláda navržena. ²⁶⁹ Jak vyplývá z podstaty institucionalizovaných prostředků pro sociální kontrolu, vláda by vždy chránila „bohaté“ proti „chudým“. Vzhledem k tomu, že „chudí“ vždy převyšují počtem „bohaté“, pevná právní struktura, jež zvýhodňuje bohaté (majetné zájmy) existovala proto, aby udržela třídy oddělené a výhodu pro kapitalistické zájmy. ²⁷⁰

Podobně také rozpoznal, jak vláda kapitalistického státu velmi potřebuje, aby byly společenské hodnoty v souladu s jejich zájmy - tím, co Veblen nazývá „peněžní kulturou“. Proto dravé, sobecké a konkurenční zvyky typické pro „úspěch“ v základním sociálním válčení vlastním kapitalistickému systému, přirozeně upevňují tyto hodnoty. Být rozdavačný a citlivý bylo málo pro „úspěch“ v tomto kontextu, kde nemilosrdná a strategická konkurence byla ikonou společenských odměn. ²⁷¹

V širším záběru Veblen kriticky analyzoval základní strukturu a hodnoty modelu kapitalistického volného trhu. Představil to, co by mohlo být diskutováno jako některé hluboce sociologicky pokročilé závěry s ohledem na jejich vrozené rozpory, jako je technická neefektivnost a poruchy hodnot. Jeho práce je velmi doporučována pro posouzení všemi zájemci o historii ekonomického myšlení, zejména těm, kteří jsou skeptičtí k premisám kapitalismu volného trhu.

Závěr: Kapitalismus jako „sociální patologie“

Historie ekonomického myšlení je v mnoha ohledech historií lidských sociálních vztahů se vzorem jistých předpokladů, které jsou považovány za posvátné a neměnné. Tento element tradicionalismu, který vyvrcholil z hodnot a systému víry dřívějších období, je klíčovým tématem v tomto krátkém přehledu ekonomické historie. Ústředním bodem je, že atributy, které jsou považovány za „dané“ v dominantní teorii dnešní ekonomie, nejsou ve skutečnosti založeny na přímé fyzické podpoře, kterou by bylo zapotřebí najít prostřednictvím vědecké metody, ale spíše na pouhém opakování ustanoveného ideologického rámce, který se vyvinul do spletité, na sebe zaměřené interní logiky, která ospravedlňuje svou vlastní existenci podle svých vlastních standardů.

V dnešní době není nejproblematičtější to, co ztělesňuje kapitalistická ideologie, ale spíše to, co opomíjí. Stejně jako raná náboženství viděla svět jako plochý a musela následně přizpůsobit svou rétoriku, když bylo pomocí vědy dokázáno, že je kulatý, tradice tržní ekonomie čelí podobným zkouškám. Když zvážíme jednoduchost agrárních a nakonec primitivních přístupů v průmyslové výrobě, existovalo malé povědomí či potřebné obavy ohledně možných budoucích negativních následků v čase, a to nejenom na úrovni prostředí (ekologické úrovni), ale také na lidské úrovni (úrovni veřejného zdraví).

Podobně tržní systém se svými velmi starými předpoklady týkající se možností rovněž ignoruje (nebo dokonce popírá) značné pokroky ve vědě a technologii, které představují kapacitu pro řešení problémů a zvýšení prosperity. Ve skutečnosti, jak bude ukázáno v eseji Tržní efektivita vs. technická efektivita, takovéto progresivní kroky a harmonické změny v prostředí a kvalitě lidského života odhalují, že tržní kapitalismus doslova neumožňuje takováto řešení, protože jeho mechanika fungování nedovoluje jejich zavedení nebo pracuje proti nim.

Obecně můžeme říci, že řešení problému, a tím i stoupající efektivita, je v mnoha způsobech anatéma k tržnímu fungování. Řešení problémů obecně neznamená lepší schopnost dosahovat vyšší příjem z „obsluhování“ těchto problémů. Nové efektivity téměř vždy znamenají redukci lidské práce a energetických potřeb, a zatímco se to může zdát jako pozitivní jev s ohledem na skutečnou pozemskou efektivitu, často to také znamená ztrátu pracovních míst a redukci množství peněz v oběhu. ²⁷²

Je to právě tady, kde začíná kapitalistický model zaujímat roli sociálního patogenu, nejenom s ohledem na to, co ze své podstaty ignoruje, nedovoluje nebo proti jakému návrhu bojuje, ale rovněž s ohledem na to, co posiluje a udržuje. Pokud se vrátíme k Lockovu prohlášení o tom, jak povaha peněz, vzhledem k jejich tichému odsouhlasení komunitou, byla v podstatě sama o sobě službou komunitě, je snadné si všimnout, jak se z kdysi pouhého „prostředku směny“ vyvinula do dnešní společenské podoby, kde celý základ trhu neslouží ve skutečnosti s úmyslem vytvářet podmínky a pomáhat lidem přežít ve zdraví a prosperitě, ale nyní pouze usnadnit akt zisku pro zisk.

Adama Smithe by nikdy nenapadlo, že v současnosti nejlukrativněji odměňovaným odvětvím není produkce život podporujících / zlepšujících statků, ale spíše pohyb s penězi stále dokola - tedy „práce“ finančních institucí, jako jsou banky, burzy („Wall Street“) a investiční firmy - firmy, které doslova nic nevytváří, ale mají obrovské jmění a vliv. V dnešní době je jedinou skutečnou zavedenou hodnotovou teorií něco, co by mohlo být nazváno „peněžní sekvence hodnoty“. ²⁷³ Peníze žijí svým vlastním životem s ohledem na posílenou psychologii jejich oběhu. Nemá to žádný jiný účel, než tvorbu více peněz pomocí méně (investování).

Tento fenomén „peněz tvořících peníze“ nevytvořil pouze poruchu systému hodnot, kde tento zájem o peněžní zisk vítězí nad vším, ponechávaje, z hlediska zaměření ekonomiky, skutečné relevantní ekologické problémy a problémy veřejného zdraví jako podřadné a „vnější“. Jeho konstantní sklon k „násobení“ a „expanzi“ má skutečně rakovinotvorný charakter, kde tato myšlenka potřebného „růstu“, spíše než stavu rovnováhy, pokračuje se svým patologickým efektem na mnoha úrovních.

Mnoho by se toho dalo říci ohledně dluhového systému ²⁷⁴ a jak jsou prakticky všechny země na planetě Zemi samy vůči sobě zadlužené do té míry, že my, lidské bytosti, ve skutečnosti nemáme peníze v oběhu pro zaplacení zpět sobě samým, abychom se dostali na tu pozici, kdy jsme si začali půjčovat z ničeho. Potřeba více a více „půjček“ pro pohánění „trhu“ je kvůli této nerovnováze v dnešní době konstantní, což znamená, že podobně jako s rakovinou, máme co dočinění se záměrem nekonečné expanze a spotřeby. Toto jednoduše nemůže na omezené planetě fungovat.

Nedostatkem poháněný konkurenční charakter vrozený tomuto modelu nadále udržuje rozvratný třídní boj, který drží ve válce nejenom svět se sebou samým prostřednictvím impéria imperialismu a protekcionismu, ale dochází také k válčení uvnitř běžné populace. Od té doby, co se stalo vykořisťování a zneužívání dominantním a odměňovaným typem chování, se většina lidí bojí jeden druhého. Ve vzrůstajícím abstraktním „ekonomickém“ kontextu se všichni lidé na tuto kulturu zbytečně adaptovali, aby viděli jeden druhého jako hrozbu v boji o přežití. Když například jdou spolu dva lidé na pohovor, aby hledali zdroj obživy, nezajímá je blahobyt toho druhého, protože pouze jeden z nich dostane práci. Ve skutečnosti je empatická citlivost v konkurenčním systému negativním jevem a ve finančním mechanismu není odměněna.

Podobně předpoklad, že „férovost“ by mohla existovat v takovémto konkurenčním prostředí, zvláště, kdy povaha „vítězství“ a „prohry“ znamená ztrátu podpory života nebo je otázkou přežití, je hluboce naivní myšlenkou. Státní opatření, která mají zastavit monopolní práva a finanční „korupci“, existují proto, že v tomto modelu není doslova žádná vestavěná pojistka pro něco, čemu říkáme „korupce“. Jak bylo uvedeno Smithem a Veblenem v této eseji, „stát“ je skutečnou manifestací ekonomických předpokladů a ne naopak. Užití státní moci pro tvorbu legislativy pro zajištění bezpečnosti a prosperity jedné třídy nad druhou není pouze narušením kapitalistického systému, je to základní funkce konkurenční etiky volného trhu.

Mnozí ze škol, jako je liberální, laissez-faire, rakouská, Chicagská a jiné neoklasické odnože, mají tendenci neustále mluvit o tom, jak jsou „státní zásahy“, jako jsou protekcionistické dovozní / vývozní opatření či podpora jistých průmyslových odvětví státem, dnes problémem. Předpokládá se, že trh může nějak „volně“ operovat bez vlivu monopolů nebo „korupce“ nedílně spojené s tím, co je dnes považováno za „kapitalismus kumpánů“, přestože celá základní strategie je konkurenční nebo přesněji „válčící“. Opět, předpokládat, že by stát nebyl používán jako nástroj pro diferenční výhodu - nástroj obchodu - by bylo absurdní. ²⁷⁵

Nakonec, tyto neskrývaně a zbytečně sobecké hodnoty byly kořenem lidského konfliktu od jejich počátku a, jak již bylo uvedeno, historický pojem lidské války na úrovni tříd je vidět jako nejvíce „daný“, „přirozený“ nebo „neměnný“. V existujícím společenském modelu, extrahovaném z nedílného nedostatkem řízeného xenofobního a rasistického referenčního rámce, neexistuje nic takového jako mír či rovnováha. To v kapitalistickém modelu jednoduše není možné. Podobně iluze rovnosti mezi lidmi v takzvaných „demokratických“ společnostech také přetrvává, předpokládajíce, že se nějakým způsobem může politická rovnost projevit mimo explicitní ekonomickou nerovnost, jež je vrozena tomuto způsobu výroby a lidských vztahů.

Na začátku této eseje byl zmíněn rozdíl mezi „historickým“ a „mechanistickým“ pohledem ekonomické logiky. Důležitost „mechanistického“ (vědeckého) pohledu, který bude prozkoumán v pozdějších esejích, je kritická s ohledem na porozumění, jak hluboce zastaralá a chybná tržní ekonomie ve skutečnosti je. Když si vezmeme známé zákony přírody jak na lidské úrovní, tak na úrovni prostředí a začneme zjišťovat, jaké jsou naše volby a možnosti, technicky, bez zátěže historickými předpoklady, vynoří se zcela jiný myšlenkový tok. Podle Hnutí Zeitgeist je toto nový pohled na svět, ke kterému musí lidstvo dospět, aby vyřešilo své hromadící se sociologické a ekologické problémy spolu s otevřením dveří obrovským možnostem budoucí prosperity.

TRŽNÍ EFEKTIVITA VS. TECHNICKÁ EFEKTIVITA

Synergický aspekt průmyslu dělá stále více práce se stále nižší investicí času a energie na každou jednotku produkce ... nikdy nebyl formálně účtován jako kapitálový zisk. Synergická účinnost celosvětově integrovaných průmyslových procesů je ve své podstatě mnohem větší než uzavřený synergický účinek samostatně operujících oddělených systémů. A proto pouze kompletní světová absolutní volnost může umožnit realizaci nadstandardní podpory pro celé lidstvo. ²⁷⁶ - R. Buckminster Fuller

Přehled

Vědecký rozvoj, zatímco se v průběhu přibližně posledních 400 let vyvíjí souběžně s tradičním ekonomickým rozvojem, byl stále z velké části ignorován a z pohledu ekonomické teorie viděn jako „externalita“. Výsledkem je „oddělení“ socioekonomické struktury a struktury životní podpory, se kterou jsme všichni svázáni a na které jsme všichni závislí. Ve většině případů je dnes, na rozdíl od nezpochybnitelných technických předpokladů, jak systém nezaložit na dynamice trhu a „cenovém mechanismu“, ²⁷⁷ nejčastějším společným argumentem na podporu tržního kapitalismu to, že je to systém „volnosti“ nebo „svobody“.

Do jaké míry je to pravda, velmi záleží na individuální interpretaci, i když takové zobecněné pojmy jsou často všudypřítomné v rétorice zastánců tohoto modelu. ²⁷⁸ Zdá se, že takové představy jsou ve skutečnosti reakce na předchozí pokusy o alternativní sociální systémy v minulosti, které vyvolaly silné problémy jako je totalitářství. ²⁷⁹ Proto od té doby, na základě tohoto strachu, je každý model, který je koncipován mimo kapitalistický rámec, často impulzivně zařazen k předpokládané historické tendenci vedoucí k „tyranii“ - a následně zamítnut.

Ať je to, jak chce, toto zásadní gesto „svobody“, bez ohledu na jeho dopady subjektivního použití, vyvolalo neurózy nebo zmatek z hlediska druhu, jako je ten náš, přežít a prosperovat v prostředí - prostředí jednoznačně řízeným přírodními zákony. To, co nacházíme, je, že na úrovni našeho přirozeného vztahu k prostředí jednoduše nejsme svobodní, a mít orientaci podle rámcové hodnoty domnělé svobody, která je pak použita na to, jak bychom měli provozovat naši globální ekonomiku, se stává stále víc a víc nebezpečné pro lidskou udržitelnost na planetě Zemi. ²⁸⁰

Kromě složitosti sociálních vztahů jsou lidé, bez ohledu na jejich tradiční společenské zvyklosti, striktně vázáni přírodními vládnoucími zákony Země a odchýlit se od tohoto vzájemného souladu je stejné jako bránit se udržitelnosti, prosperitě a veřejnému zdraví. Je třeba připomenout, že základní předpoklady našeho současného socioekonomického systému (jeho jádro) se vyvinuly během období s podstatně méně vědeckým povědomím jak o našem prostředí, tak o nás samotných. ²⁸¹ Mnoho negativních důsledků dnes běžných v moderní společnosti jednoduše v minulosti neexistovalo, a je to nyní tento střet systémů, který dále destabilizuje náš svět mnoha způsoby.

Zde bude ukázáno, že integrita každého ekonomického modelu se vlastně nejlépe posuzuje podle toho, jak je dobře sladěn se známými, vládnoucími přírodními zákony. Tento koncept přírodního zákona zde není prezentován jako něco esoterického nebo metafyzického, ale jako něco zásadně pozorovatelného. I když je pravdou, že znalosti ohledně přírodních zákonů jsou během doby neustále zpřesňovány a upravovány podle stupně našeho chápání, některé příčinné skutečnosti se prokázaly a nadále prokazují jako definitivně pravdivé.

Je bez debat, že lidský organismus má specifické potřeby pro vlastní přežití, jako je potřeba výživy, vody a vzduchu. Je bez debat, že pokud jde o základní ekologické procesy, které zajišťují environmentální stabilitu našeho prostředí, musí být nerušené ve svých symbiotických - synergických vztazích. ²⁸² Je také bez debat, tak komplexně, jak jen to jde, že lidská psychika má v průměru základní předvídatelné reakce, pokud jde o stresory prostředí, a tudíž, jak reakce násilí, deprese, zneužívání a další škodlivé problémy chování, se mohou projevit jako důsledek. ²⁸³

Tato vědecká, kauzální nebo technická perspektiva ekonomických vztahů směruje všechny relevantní faktory do referenčního rámce a myšlenkového toku týkající se našeho současného chápání fyzického světa a jeho přírodní hmatatelné dynamiky. Tato logika zavádí vědu o studiu člověka, tedy opět o sdílené povaze lidských potřeb a veřejného zdraví, a kombinuje ji s veřejnými pravidly našeho prostředí, na které jsme synergicky a symbioticky připojeni. Položme společně „základ“ racionálního modelu ekonomického provozu, který může mít ve skutečnosti velmi málo společného s po staletí tradicionalizovanou ekonomickou teorií. ²⁸⁴

To ale neznamená, že tyto historické argumenty nemají hodnotu, pokud jde o pochopení kulturní evoluce, ale raději řekněme, že pokud je skutečně přijat vědecký pohled na svět s ohledem na to, co „funguje“ nebo „nefunguje“ ve strategii efektivity požadované šachovou hrou ohledně přežití lidstva, je tady velmi malá potřeba pro takový abstraktní historický odkaz. Tento pohled se nachází v jádru reformní logiky TZM a bude znovu přezkoumán v části III tohoto textu.

Pointa je, že tyto body téměř neměnného vědeckého povědomí jsou kompletně v dnešním dominantním ekonomickém modelu bez uznání. Ve skutečnosti bude ukázáno, že tyto dva systémy jsou nejen oddělené, ale jsou diametrálně odlišné v mnoha ohledech, narážejíc na skutečnost, že konkurenční tržní ekonomika ve skutečnosti není „opravitelná“ jako celek, a proto nový systém založený přímo na těchto „přírodních zákonech“ musí být postaven od základů.

Tato esej bude zkoumat a porovnávat sérii „ekonomických“ úvah jak z hlediska tržního systému (logiky trhu), tak i z této zmíněné mechanistické nebo „technické“ logiky. Ukáže, jak má „efektivita“ z každé perspektivy dva velmi odlišné významy. Ukáže, že „tržní efektivita“ ²⁸⁵ funguje pouze jako být účinný k sobě samému používáním člověkem vytvořených sad pravidel spojených většinou s klasickými ekonomickými dynamikami, které usnadňují zisk a růst, zatímco „technická efektivita“ odkazujíc na známé zákony přírody hledá nejvíce optimalizovaný způsob průmyslového rozvoje schopného zachránit prostředí, redukovat odpad a nakonec zajistit veřejné zdraví na základě nových vědeckých znalostí. ²⁸⁶

Cyklická spotřeba a ekonomický růst

Tržní kapitalismus může být z hlediska svých základních operací zobecněn na vzájemné působení mezi vlastníky, dělníky a spotřebiteli. Spotřebitelská poptávka vytváří potřebu vyrábět prostřednictvím vlastníků (kapitalistů), kteří poté zaměstnávají dělníky k provedení aktu výroby. Tento cyklus v podstatě vychází z „poptávky“, a proto skutečný motor trhu je zájem, schopnost a akt každého nakupovat na trhu. Všechny recese / deprese ²⁸⁷ jsou výsledkem ztráty z prodeje na jedné nebo jiné úrovni. Proto nejkritičtější nutností pro udržení lidí v zaměstnání, a tím udržet ekonomiku ve stavu „stability“ nebo „růstu“, je stálá cyklická spotřeba.

Ekonomický růst, který je obecně definován jako „zvýšení schopnosti ekonomiky produkovat zboží a služby při porovnání jednoho období s druhým“, ²⁸⁸ představuje stálý zájem každé národní ekonomiky dneška a následně i globální ekonomiky vůbec. Mnoho makroekonomických taktik je často používáno v dobách recese s cílem usnadnit další půjčky, výrobu a spotřebu, aby udržely ekonomiku fungující na, v ideálním případě, lepší úrovni, než je v současném stavu. ²⁸⁹ Hospodářský cyklus, doba střídající expanzi a kontrakci, byl vzhledem k povaze „tržní disciplíny“ dlouhou dobu pokládán za charakteristiku tržního hospodářství nebo korekci, která podle teoretiků představuje zčásti přirozený příliv a odliv obchodních úspěchů a neúspěchů. ²⁹⁰

Stručně řečeno, tempo (zvyšování nebo snižování) spotřeby je to, co vytváří období růstu nebo kontrakce hospodářského cyklu, s makroekonomickou peněžní regulací, zpravidla zvyšováním nebo snižováním likvidity (často prostřednictvím úrokových sazeb) s cílem „řídit“ tyto expanze a kontrakce. Zatímco moderní peněžní makroekonomická politika není předmětem této eseje, je zde potřeba podotknout, že vzájemný respekt jak k období expanze, tak k období kontrakce hospodářského cyklu v historii neexistuje. Období peněžní expanze (často prostřednictvím levnějšího úvěru), které souvisí s obdobím ekonomické expanze (jak je více peněz dáno do užívání), je vítáno občany jako národní úspěch společnosti, zatímco všechny kontrakce jsou viděny jako politické selhání.

Tudíž, politické vedení (které chce vypadat dobře) a velké vlivné instituce na trhu (chránící firemní zisky) měly vždy zájem o zachování období expanze tak dlouho, jak je to jen možné, a bojovat proti všem formám kontrakcí. Tato perspektiva je přirozená hodnotovému systému, jenž je vrozený kapitalismu, protože „bolest“ je za všech okolností třeba odstranit, často krátkozrakým způsobem. Žádná společnost dobrovolně nechce, aby se zmenšila, ani žádná politická strana dobrovolně nechce „vypadat špatně“, i když tradiční ekonomická teorie nám říká, že tato období kontrakcí jsou „přirozená“ a měla by být povolena.

Výsledkem je, stručně řečeno, neustálé zvyšování nabídky peněz (tj. kupní síly a kapitálu) v dobách recese s konečným důsledkem masivního globálního dluhu ve veřejném i soukromém sektoru. ²⁹¹ Realita je taková, že všechny peníze vznikají prostřednictvím půjček a každá z těchto půjček je zatížená úrokem - tedy půjčka musí být splacena s úrokovým poplatkem v nadcházejícím období (bankovní zisk); což znamená, že samotná povaha tvorby peněz s sebou automaticky nese záporný zůstatek. Existuje vždy více dluhu než množství peněz v oběhu. ²⁹²

Takže, když se vrátíme k hlavnímu bodu ohledně potřeby poptávky / spotřeby pro udržení fungování ekonomiky, tento proces výměny a obecného zaměření na růst je v jádru tržního kontextu „efektivitou“. Nezáleží na tom, co se vyrábí, nebo na vlivu na stav lidských a pozemských záležitostí. To jsou všechno opět „externality“. Jako soustředěný příklad této logiky může sloužit akciový trh, který není sám o sobě nic jiného než obchod s penězi a mnoha jejich „deriváty“ vytvářející obrovské hodnoty HDP a „růst“ prostřednictvím výsledných prodejů / zisků. ²⁹³

Přesto tyto činy prokazatelně nevytváří nic hmatatelného, žádné život podporující hodnoty. Systém akciového trhu a nynějších ohromných mocných finančních institucí je zcela vedlejší k reálné produkující ekonomice. I když mnozí tvrdí, že tyto investiční instituce usnadňují podnikání a tvorbu pracovních míst díky použití kapitálu, je tento akt opět relevantní pouze v současném systému (tržní efektivity) a naprosto irelevantní, pokud jde o skutečnou výrobu (technickou efektivitu).

Stručně řečeno, pokud jde o logiku trhu, čím větší je obrat nebo prodej, tím lépe. A je to tak, že nezáleží na tom, jaká položka je prodávána - úvěr, kameny, „naděje“ nebo lívance. Jakékoli znečištění, hromadící se odpad nebo jiná podobná negativa jsou také „vnějšími“ problémy. Nebere se žádný ohled na technickou roli současných výrobních procesů, strategií pro efektivní distribuci, designu aplikací a podobně. Předpokládá se, že tyto faktory vyvrcholí metafyzicky v nejlepším zájmu lidí a prostředí jednoduše proto, že je to přesně to, co vyplývá z působení „neviditelné ruky“ trhu. ²⁹⁴

Nicméně, rostoucí revoluce „více za méně“ ²⁹⁵ vytvořila v průmyslových vědách novou realitu, kde pokrok průmyslové technologie obrátil vzor „hromadného materiálního úsilí“, pokud jde o efektivitu. Logika, že „více práce, více energie a více zdrojů“ produkují přiměřeně efektivnější výsledky, byla zpochybněna. Stále více případů snížení spotřeby energie, práce a materiálu ke splnění určitého úkolu je výsledkem našich moderních vědeckých a technických aplikací. ²⁹⁶

Například dnešní satelitní komunikace, zatímco intelektuálně a sofistikovaně ztělesňuje velkou část vyvíjejících se znalostí, je ve skutečnosti poměrně jednoduchá a méně náročná na zdroje ve srovnání s předchozími alternativami pro komunikaci, které při globálním využití zahrnovaly obrovské množství těžkopádných materiálů, jako jsou těžké měděné kabely, společně s obtížným, často riskantním, úkolem na pokládání takových materiálů pomocí lidské pracovní síly. To, co se provádí dnes s řadou obvykle malých globálních satelitů na oběžné dráze, je opravdu úžasné z hlediska srovnání. Tato revoluce návrhu, která se dostává k jádru toho, co znamená skutečná ekonomická (technická) efektivita, stojí v přímé opozici k ekonomickému modelu cyklické spotřeby založeném na růstu.

Takže znovu. Úmysl tržního systému je zachovat nebo zvýšit tempo obratu, protože to je to, co drží lidi zaměstnané, zvyšuje zaměstnanost a takzvaný růst. Proto celý předpoklad efektivity trhu je ve svém jádru založen na taktice, jak toho dosáhnout, a proto jakákoli síla, která pracuje na redukci potřeby lidské práce nebo obratu, je považována z pohledu trhu za „neefektivní“, i když by to mohlo být velmi efektivní, pokud jde o skutečnou definici ekonomiky samotné, což znamená zachovat zdroje, snížit odpad a dělat více za méně.

Pokud bychom hypoteticky přemístili naši globální společnost na jediný malý ostrov, který by obývala přiměřená populace s velmi omezenou technologií při srovnání s dneškem, zjistili bychom, že pouze X potravinových položek / položek pro přežití by se mohlo v této zemi přirozeně regenerovat. Byl by to dobrý nápad použít ekonomický systém, který usiluje o zvýšení využívání a obrat zdrojů ostrova tak rychle, jak je to jen možné, z důvodu „růstu“? Přirozeně, že etika strategického užívání a uchování by se při takových podmínkách stala étosem. Myšlenka snižování množství odpadu, ne jeho urychlené zvyšování, je pravá definice „ekonomiky“ - tedy šetrně hospodařit.

Zbytečné zastarávání: Konkurenční a plánované

Když přemýšlíme o zastarávání, často nás napadnou rychlé technologické změny, které se dnes vyskytují po celém světě. Každých několik let se zdá, že naše komunikační a výrobní zařízení, zejména co se týče výpočetní technologie, prošlo velmi rychlým vývojem. Vezměme si například „Mooreův zákon“, který v podstatě říká, jak se výpočetní výkon zdvojnásobuje každých 18 až 24 měsíců. Byl rozšířen i na jiné podobné technologické aplikace poodhalující všeobecně silný trend vědeckého pokroku. ²⁹⁷

Nicméně, co se týče výroby zboží, objevují se dnes dvě formy (případného) zastarávání, které nejsou založeny na přirozeném vývoji technologické kapacity, ale jsou spíše výsledkem (a) nepřirozené struktury konkurenčních pravidel tržního systému společně s (b) hnací touhou po „tržní efektivitě“, při hledání obratu a znovu se objevujícího zisku.

První (a) by se dalo nazvat jako „konkurenční (vnitřní / implicitní / vyplývající) zastarávání“. To je zastarávání vyplývající z následné povahy konkurenční ekonomiky, protože každý výrobní subjekt se snaží udržet diferenční výhodu oproti jiným subjektům v podobě snížení nákladů ve výrobě s cílem udržet cenu „konkurenčně“ nízkou pro spotřebitele. Tento mechanismus je tradičně nazýván „nákladová efektivita“ a výsledkem jsou produkty, které jsou v relativně nižší kvalitě již v okamžiku, kdy jsou vyrobeny. Tato konkurenční potřeba prostupuje každý krok výroby a projevuje se ve snížení technické účinnosti kvůli využití levnějších materiálů, prostředků a provedení.

Představte si, hypoteticky, že bychom vzali v úvahu všechny materiálové požadavky na, řekněme, vytvoření automobilu, hledajíc jeho maximální účinnost, trvanlivost a kvalitu tím nejstrategičtěji optimalizovaným způsobem založeným na samotném materiálu - nikoli na ceně tohoto materiálu. ²⁹⁸ Životní cyklus tohoto vozu, s velmi záměrným návrhem s důrazem na možnost inovace atributů vozu v případě zastarání nebo poškození běžným užíváním, by byl pak určen pouze jeho přirozeným opotřebením nebo zničením.

Výsledkem by pak byla výroba zaměřena na trvanlivost, čímž se sníží množství odpadu a trvale se zvyšuje účinnost užitku předmětu. Je normální předpokládat, že mnoho lidí v dnešním světě věří, že toto je to, co se skutečně děje v oblasti navrhování zboží, ale tak tomu bohužel není. V tržní ekonomice je matematicky nemožné pro jakoukoli konkurující společnost vyrábět strategicky nejlepším způsobem, technicky, protože mechanismus „efektivity nákladů“ zaručuje menší než optimální produkci.

Druhá forma (b) zastarávání je známá jako „plánovaná“ a je to výrobní technika s cílem zajistit cyklickou spotřebu, která si získala zájem počátkem 20. století, kdy průmyslový rozvoj postupoval rychlým tempem produkujíce lepší výrobky rychleji. Ve skutečnosti zde nebyla jen potřeba podporovat další nákupy ze strany veřejnosti. ²⁹⁹ Problém vyplýval také ze zvýšené životnosti a účinnosti výrobků, jejímž efektem bylo také zpomalení spotřeby. Fenomén „více za méně“ se začal vynořovat velice rychle.

Raději než umožnit zboží, aby jeho životnost vyplývala z přirozené kapacity a logiky přírodního zákona s úmyslem umožnit existenci tak dlouho, jak je to jen možné, vzhledem k omezeným zdrojům na naší planetě a také vzhledem k úsporám energie jak materiální, tak i lidské, se korporace rozhodly, že by bylo nejlepší vytvořit vlastní „životnost“ pro zboží, tedy záměrně omezovat účinnost kvůli opakovaným nákupům. ³⁰⁰

V roce 1930 někteří dokonce požadovali právní povinnost pro veškerý průmysl, aby životnost zboží nebyla závislá na přirozeném stavu technologických schopností, ale na neustálé potřebě lidské práce a zvýšené spotřebě. Nejpozoruhodnějším historickým příkladem této doby je kartel výrobce žárovek Phoebus z roku 1930, kde v době, kdy byly žárovky schopny vydržet okolo 25 000 hodin provozu, kartel přinutil každou společnost omezit životnost žárovek na méně než 1 000 hodin kvůli zajištění opakovaných nákupů. ³⁰¹ Dnes se každý větší výrobce snaží omezit životní cyklus daného zboží založeného na marketingových modelech pro cyklickou spotřebu a výsledkem je nejen trestuhodné plýtvání omezenými zdroji, ale také plýtvání lidskými zdroji a energií.

Mimo dynamiku tržního hospodářství je extrémně obtížné argumentovat proti potřebě optimálního návrhu zboží. Bohužel povaha tržní efektivity ze své podstaty vylučuje něco takového, jako je technická efektivita.

Vlastnictví vs. přístup

Tradice osobního vlastnictví se stala základem moderní kultury v dlouhodobém horizontu s nízkou finanční pobídkou pro využití systému sdílení nebo přístupu. Zatímco v dnešní době existuje několik příkladů komunit sdílející komodity, ³⁰² obecná etika „vlastnictví“ a vrozená charakteristika samotného vlastnictví hodnoty / investice dělají z dlouhodobého hlediska tyto přístupy nákladnějšími, než když se uživatel angažuje v přímém nákupu.

Z hlediska tržní efektivity je to dobrá věc, jelikož čím více přímých nákupů zboží, tím lépe. Obecně řečeno, pokud 100 lidí chce řídit auto, mít 100 lidí, kteří koupí tyto vozy, je mnohem „efektivnější“ pro trh, než 100 lidí, kteří by sdíleli 20 vozů v systému, ve kterém je strategicky navržen přístup umožňující využití na základě skutečné doby používání.

Jestliže budeme analyzovat vzory skutečného využití jakéhokoli výrobku v průměru, zjistíme, že různé druhy produktů jsou používány různě pravidelně. Dopravní prostředky, rekreační zařízení, projektové vybavení a různé jiné druhy zboží jsou běžně dostupné v relativně vzdálených časových intervalech, což dělá vlastnictví nejenom poněkud nepříjemným s ohledem na nutnost skladovat tyto položky, ale také je jasně neefektivní v souvislosti se skutečnou ekonomickou integritou, která neustále hledá redukci odpadu.

Každým rokem je z knihoven po celém světě půjčeno a vráceno nespočet knih prakticky zdarma. Toto nejen že šetří obrovské množství materiálu, ale také usnadňuje přístup ke znalostem těm, kteří by jinak neměli žádné prostředky, jak je získat. Přesto je tato praxe vzácnou výjimkou v tržní efektivitou řízeném dnešním světě, protože je zřejmé, že je v neprospěch trhu mít něco k dispozici bez přímého nákupu. ³⁰³

Rozšiřme hypoteticky tuto myšlenku sdílení vědomostí na sdílení (umožnit přístup) materiálních statků. Z hlediska tržní efektivity by to bylo velice omezující. Zatímco zisk by mohl stále v kapitalistickém modelu vznikat půjčováním položek lidem na základě jejich potřeby, bylo by to však velmi neúměrné ve srovnání s mírou zisku / spotřeby ve společnosti založené na samostatném osobním vlastnictví každé věci.

Přesto, na druhou stranu, by byla technická účinnost veliká. Nejen, že by bylo třeba méně prostředků, které by byly použity (spolu s menším množstvím pracovní síly), jelikož z hlediska doby využití by bylo třeba vyrobit k uspokojení spotřebitelů méně každého zboží, ale dostupnost takového zboží by se tím velmi dobře rozšířila k mnoha spotřebitelům, kteří by si jinak nemohli dovolit koupit takovéto zboží - pro začátek pouze s poplatkem za půjčení (stále za předpokladu tržního systému). V tomto ohledu má technická účinnost dvě úrovně - úroveň životního prostředí a úroveň společenskou. Z hlediska ochrany životního prostředí se jedná o dramatické snížení využití přírodních zdrojů; ze společenského hlediska (za jinak stejných podmínek) by mohlo také dojít ke zvýšení dostupnosti tohoto zboží.

Takže z hlediska technické efektivity, která jde hluboko na úkor tržní efektivity, by byla společnost se sdíleným přístupem mimořádně udržitelnější a prospěšnější než společnost orientovaná na univerzální vlastnictví. Takový přístup by se samozřejmě hluboce dotkl kultury „vlastnictví“, která je dnes běžná. ³⁰⁴

Konkurence vs. spolupráce

Otázka společnosti sledující konkurenční nebo spolupracující kulturu byla po staletí předmětem debat. Předpoklady o lidské povaze běžně sloužily k obhajobě konkurence. ³⁰⁵ Dnes ekonomové většinou o konkurenci hovoří jako o stimulu nezbytném pro pokračování v inovacích ³⁰⁶ společně s obecným předpokladem, že na naší planetě jednoduše není dost všeho pro všechny, a proto každému nezbývá než nějakým způsobem o věci bojovat. Takže existence poražených je nevyhnutelná. ³⁰⁷ Tyto zmíněné předpoklady, uvedené zde v tematickém kontextu tržní vs. technické efektivity, je třeba prozkoumat s ohledem na jejich konkurenční výhody a / nebo následky.

Existují dva základní úhly pohledu, které je třeba zvážit: (a) jak konkurence ovlivňuje samotnou průmyslovou produkci; (b) jaký to má ve skutečnosti vliv na inovace a tvůrčí vývoj.

(a) Pokud se podíváme na dnešní rozložení průmyslové výroby, vidíme komplexní globální systém interakcí, neustálé přesuny zdrojů, komponent a zboží z jednoho místa na druhé kvůli různým výrobním nebo distribučním účelům. Obchod ve své honbě za ziskem a nákladovou efektivitou neustále hledá levnou pracovní sílu, vybavení a zařízení, aby si po celou dobu zachoval konkurenceschopnost na trhu. Může se to projevovat v podobě lokální přistěhovalecké práce za minimální mzdu, „manufakturami“ v zámoří, relativně levnými zpracovatelskými podniky po celé zemi atd.

Pointa je, že z hlediska tržní efektivity je poměr nákladů k zisku vše, na čem záleží, i když tento globální způsob zpracování vlastně využívá nehospodárně nepřiměřené množství paliva, prostředků na dopravu, pracovních sil a podobně. ³⁰⁸ Pojem „proximální efektivita“, který znamená v tomto případě efektivitu odvozenou ze vzdálenosti míst průmyslové výroby / distribuce, není brán v úvahu a dnešní globalizační praxe obnáší obrovské plýtvání v oblasti pohybu zdrojů po celém světě prováděného téměř zcela na základě zájmu o úsporu peněz, což není optimální z hlediska technické efektivity.

Ignorování významu „proximální efektivity“ v průmyslové oblasti, ať již na domácí nebo mezinárodní úrovni, je zdrojem některých velmi nehospodárných skutečností. Dnes, v naší technologické době, je průmyslová výroba téměř úplně mezinárodní. Míra, do jaké je toto potřeba, je z technického hlediska v nejlepším případě nepatrná.

Zatímco zemědělská výroba byla v minulosti vždy regionální s ohledem na sklon některých regionů k výrobě určitého druhu zboží nebo snad k vytváření příznivějších podmínek pro další kultivace, znamenají tyto otázky u naprosté většiny produkce průmyslového charakteru jen nemnoho, a jsou přehlíženy i různé technologické možnosti dneška k uspokojení těchto regionálních požadavků. ³⁰⁹

„Lokalizace“, což znamená záměrné snížení vzdálenosti u všech aspektů výroby a distribuce, je technicky nejvíce efektivním způsobem činností v komunitě s přihlédnutím ke zjevným výjimkám, jako je například těžba nerostných surovin, která nutně vždy začíná v místě ložiska, atd. Je snadné vidět, a to zejména s ohledem na moderní technické aplikace, které jsou v současné době nevyužity, jak drtivá většina výrobků pro zachování života může být celkově vyráběna v těsné blízkosti, kde mají být spotřebovány.

Ve III. části textu bude podrobně popsán technicky efektivní myšlenkový proces, který se týká využívání pravidla blízkosti v oblasti extrakce, výroby, distribuce a likvidace / recyklace odpadu. Jeho konečným důsledkem by byla úspora obrovského množství energetických i lidských zdrojů - zachování kapacity, která by mohla být ve skutečnosti přerozdělena v případě potřeby ve prospěch nových projektů a nikoli k jejímu promarňování ve formě odpadu, jak je tomu v současném tržním modelu. ³¹⁰

Poslední poznámka na toto téma, jak konkurence omezuje technickou účinnost průmyslové výroby a zvyšuje množství odpadu, se týká reality „mnohočetnosti“ výrobků, která je dalším problémem. Zatímco se veškerá produkce konkurenčních firem obvykle orientuje podle historických statistik ohledně jejich „podílu na trhu“ a kolik zboží mohou v průměru prodat v určitém regionu, samotná skutečnost, že více společností pracuje ve stejném odvětví výroby zboží, produkující téměř identické výrobky pouze s minimálními variacemi, pouze přispívá ke zbytečnému plýtvání zdroji.

Jak bude rovněž popsáno v následující podkapitole, například myšlenka několika výrobců mobilních telefonů soupeřících o podíl na trhu pouhými variantami provedení, následně generující relativní nedostatky v návrzích kvůli nejrůznějším strategiím orientovaným na dosažení nákladové efektivity, spolu s obecně nedostatečnou kompatibilitou komponent danou tlakem finančního prospěchu na patentové standardy a systémovou kompatibilitu, vytváří další komplexní síť neefektivností. ³¹¹

Je zřejmé, že z hlediska technické efektivity by byla existence jedné kolektivní společnosti vyrábějící mobilní telefony a pracující na výrobě strategicky té nejlepší a nejadaptabilnější univerzálně kompatibilní konstrukce nejen ohleduplnější k životnímu prostředí, nýbrž by také vedla ke značné jednoduchosti a užitné efektivitě, protože by dramaticky omezila problémy s vyhledáváním patentovaných dílu pro opravy, a také by překonala problémy s kompatibilitou.

Nicméně často slýcháme argument, že provozování konkurence a variace produktů, které vznikají ve snaze o podíl na trhu u konkurenčních podniků, je způsob, jak představit nové nápady veřejnosti. Stejného výsledku by však mohlo být dosaženo také systémem přímé hromadné zpětné vazby ze strany veřejnosti ohledně toho, co potřebuje, společně s informační kampaní rozšiřující povědomí o tom, co je v současné době možné z hlediska empirického vývoje v oblasti technologického pokroku.

Práce pro příjem

Jádrem tržního systému je prodej pracovní síly jednotlivce jako komodity. V mnoha ohledech se schopnost trhu zaměstnat populaci stala měřítkem jeho integrity. Avšak příchodem „mechanizace“ nebo automatizace lidské práce docházelo v průběhu času k jejímu stále většímu narušování. ³¹⁴ Historicky bylo použití strojní techniky pro práci vnímáno jako problém nejen společenského pokroku, ale v tržním smyslu také pokroku „ekonomického“, a to zejména z důvodu zvýšení produktivity.

Základním předpokladem je, že mechanizace (nebo obecněji technologická inovace) umožňuje průmyslovou expanzi, a tím i nevyhnutelné přerozdělení pracovních sil, které byly vytlačeny stroji, do nových, rozvíjejících se odvětví. Jedná se o běžnou obhajobu. ³¹⁵ Historicky vzato se zdá, že je na tom něco pravdy. Snížení lidské pracovní síly v jednom sektoru, jak tomu bylo v případě automatizace v zemědělství na Západě, bylo překonáno mírou pokroku v jiných pracovních odvětvích, jako je například sektor moderních služeb. Avšak tento předpoklad, že technologické inovace budou vyvářet nové formy zaměstnání ve spolupráci s těmi, které je vytěsnily, a budou tak vytvářet rovnováhu, je velmi obtížné obhájit, pokud vezmeme v úvahu rychlost změny inovace spolu s uchováním záměrů podnikání. ³¹⁶

Pokud jde o „roli“ mechanizace z hlediska tržní efektivity, spočívá téměř výhradně v napomáhání k větší „nákladové efektivitě“. Robotika v současné době již dalece přesáhla fyzickou kapacitu průměrného člověka spolu s rychle se rozvíjejícími výpočetními procesy, které čím dál výrazněji přesahují lidské myšlení. Výsledkem je schopnost průmyslu zaměstnat stroje, které mají vždy vyšší produkční kapacitu než lidská práce, spolu s velmi významnými finančními podněty v podobě snížené odpovědnosti podnikatelů v mnoha ohledech. I když stroje mohou vyžadovat údržbu, nepotřebují zdravotní pojištění, pojištění v nezaměstnanosti, dovolenou, odborovou ochranu a mnoho dalších atributů společných dnešním zaměstnancům. Proto, v úzkém rámci logiky, která je vlastní honbě za ziskem, je jen přirozené pro podniky hledat mechanizaci za všech okolností, vzhledem k jejím dlouhodobým nákladovým výhodám a tedy tržní efektivitě.

Pokud jde o tvrzení, že nakonec bude vždy nalezena rovnováha mezi novými pracovními místy a vytlačenou pracovní silou kvůli technologickým inovacím, tak problémem je, že rychlost změny technologického rozvoje daleko převyšuje rychlost vytváření nových pracovních míst. ³¹⁷ Tento problém je jedinečný také tím, že předpokládá, že lidská společnost bude vždy chtít nová zaměstnání. Je to právě tady, kde by jsme měli vzít v úvahu subjektivní kulturní hodnoty. Vzhledem k tomu, že náš současný sociologický stav vyžaduje lidskou práci jako páteř pro udržitelnost trhu, tak tržní efektivita, etika „práce“ a její občanská sdružení, z kulturního hlediska, udržují v chodu sílu, kde se skutečná funkce pracovní role - její opravdová užitečnost - stává méně důležitou než pouhý akt práce samotné. ³¹⁸

Stejně, jako efektivita trhu nebere v úvahu to, co se ve skutečnosti obecně kupuje a prodává, dokud cyklická spotřeba drží ceny na přijatelné úrovni, tak pracovní místa, která jsou dnes ve výrobě vytvářena, jsou z hlediska trhu rovněž nahodilá. Teoreticky si můžeme představit svět, kde jsou lidé placeni za vykonávání něčeho, co by mohlo být z hlediska užitečnosti považováno za „nesmyslné“ povolání vytvářející vysokou úroveň HDP, prakticky bez jakéhokoli skutečného společenského přínosu. Ve skutečnosti můžeme i dnes poodstoupit a zeptat se sami sebe, jaká je opravdová sociální role mnoha institucí, a možná dospějeme k závěru, že slouží pouze k udržení pohybu peněz a nikoli k tomu, aby vytvářely či přispívaly něčím hmatatelným ve prospěch společnosti.

Jedná se o komplexní filozofické otázky, neboť zpochybňují dominantní tradiční etiku a samotnou podstatu toho, co ve skutečnosti „pokrok“ v mnoha ohledech znamená. Například stojí za úvahu následující myšlenkové cvičení. Představte si, že bychom vrátili náš sociální systém zpět do 16. století, kde byly mnohé moderní technologické skutečnosti 21. století prostě neslýchané. Lidé té doby by měli přirozeně mnohem nižší očekávání toho, co by bylo technicky možné, než co je obecně přijímáno jako možné dnes.

Pokud by tato společnost byla schopná přes noc pokrýt vše masivními technologickými kapacitami moderní doby, není pochyb o tom, že by mohlo být automatizováno prakticky vše, co souvisí se základním přežitím populace. Nabízí se tedy otázka, co udělat s nově získanou svobodou? Jak lidé změní své kulturní zaměření, pokud jim odpadla starost o základní přežití? Myslíte, že budou vymýšlet nová zaměstnání jen proto, že mohou? Myslíte, že pozvednou sami sebe, zachovají a ztělesní novou svobodu změnou sociálního systému samotného a odstraní tento dřívější požadavek „práce pro příjem“? Tyto otázky se dostávají ke kořenům toho, co vlastně pokrok, osobní / společenské cíle a úspěch ve skutečnosti jsou.

Nicméně, dominantní kulturní hodnotou dneška je „vydělávat na živobytí“ a uplatnění mechanizace ve smyslu tržní efektivity, což je ve skutečnosti dvousečný meč. Zatímco nákladová efektivita je vlastní mechanizaci, a tím i celkovému zvýšení zisku snižováním nákladů pro vlastníky společnosti, vytlačování lidských pracovníků, známé dnes jako „technologická nezaměstnanost“, ve skutečnosti pracuje proti tržní efektivitě do té míry, že tito nezaměstnaní pracovníci nejsou nyní schopni přispívat k potřebné cyklické spotřebě, která pohání ekonomiku, protože ztratili svou kupní sílu jako „spotřebitelé“.

Tento rozpor uvnitř kapitalistického modelu je unikátní. Z hlediska tržní efektivity tak přestavuje mechanizace v tomto smyslu jak pozitivní, tak negativní výsledek, a až si uvědomíme, že rychlost technologických změn bude s největší pravděpodobností vytlačovat lidi stále rychleji, než se stihnou vytvořit nová odvětví zaměstnanosti, mechanizace, jakožto omezující faktor kapitalismu, bude více zřejmý. Mechanizace tak, za těchto okolností, celkově snižuje tržní efektivitu.

Nicméně, na druhé straně vidíme, z hlediska technické efektivity na mnoha úrovních, obrovské zlepšení a nesmírné možnosti. Výrobní kapacita, umožněná touto aplikací, jasně ukazuje silný nárůst efektivity týkající se nejen vlivu průmyslové výroby, ale také obecného zvýšení účinnosti samotného zboží rozšířením přesnosti a integrity vlastní produkce. V důsledku této nové úrovně efektivity výroby je dnes také mnohem více možné uspokojovat potřeby světové populace. Lehce nahlédneme, že bez zásahu logiky trhu do této nové technické kapacity, která trvale potlačuje její plný potenciál, by to, co by mohlo být relativně považováno za „hojnost“ většiny pro život potřebných produktů, mohlo být zajištěno pro celosvětovou populaci. ³¹⁹

Nedostatek vs. hojnost

„Nabídka a poptávka“ jsou běžným tržním vztahem, který částečně vyjadřuje, jak hodnota zdroje nebo zboží odpovídá jejich množství nebo dostupnosti. Například diamanty jsou považovány za kvantitativně vzácnější a tím i hodnotnější než voda, které je na planetě nepoměrně více. Podobně také některé lidské výtvory, jsou-li tvořené nedostatkovým zbožím, jsou také předmětem této dynamiky, a to i v případě, že vzácnost vnímá kultura jen subjektivně, jako je tomu v případě jediné malby renomovaného umělce, která by mohla být prodána za mnohem větší částku, než je její skutečná výrobní hodnota. ³²⁰

Z hlediska tržní efektivity je obecný nedostatek prospěšný. Zatímco extrémní nedostatek je vskutku destabilizující, a to jak pro průmysl, tak pro ekonomiku jako celek, nejoptimálnějším stavem, v němž může existovat tržní systém, je v přítomnosti jakéhosi tlaku vyvažovaného nedostatkem, tedy zajištěním prodej-produkující poptávky. Opět platí, že životní potřeby lidí nejsou do této rovnice zahrnuty.

Uspokojování lidských potřeb ve formě potravy, bydlení, nízkých stresových zátěží pro udržení duševního zdraví atd. je zde zcela „externí záležitostí“ a nemá přímý vztah k tržní efektivitě. Uspokojování lidských potřeb v přímém slova smyslu by bylo, opět, neefektivní vůči logice trhu, jelikož by odstranilo tlak nedostatku, který pohání cyklickou spotřebu. Jinak řečeno, je zapotřebí nerovnováhy, která živí tento tlak ohledně poptávky, a tato nerovnováha přichází v mnoha podobách.

Například dluh je formou vnuceného nedostatku, který staví člověka do pozice, ve které se musí často podřídit pracovním podmínkám, jež tak mohou mít více „vykořisťovatelský“ charakter - to znamená, že odměna (obvykle mzda) je často v hrubém nepoměru k tomu, co je nezbytné pro udržení zdravého životního standardu. V tomto ohledu zajišťuje dluhový systém samostatnou formu tržní efektivity - jež zvýhodňuje zaměstnavatele, pro které je snadnější snížit mzdovou sazbu (zvýšit nákladovou efektivitu) - která se přirozeně zvyšuje, pokud úroveň osobního dluhu roste.

Čím více lidé dluží, tím větší je pravděpodobnost, že budou přijímat i špatně placená pracovní místa a tím přinášet vyšší zisk majitelům firem. Stejný přístup může být použit pro právně neregulované „manufaktury“ v zemích třetího světa, který je často „vykořisťován“ západními společnostmi. Nadměrná pracovní doba spolu s notoricky nízkou mzdou je zde běžná - přesto tito lidé doslova nemají jinou volbu než se podřídit, protože v jejich regionu není jiná možnost, jak přežít. Často se tak děje kvůli dluhu vyplývajícímu z úsporných opatření. ³²¹

Regulace celkové peněžní zásoby je založena na všudypřítomném nedostatku, neboť, jak bylo uvedeno dříve, všechny dnešní peníze jsou vyrobeny z dluhu a tyto dluhové peníze jsou dále prodávány na trhu jako komodity prostřednictvím „půjček“ navýšených o úroky kvůli generování zisku bankám. A to i přesto, že tento výsledný „úrok“ v samotné peněžní zásobě není obsažen. Například, pokud si jednotlivec vezme půjčku 100 dolarů a platí 5 % úrok z úvěru, je povinen zaplatit zpět 105 dolarů. Ale v ekonomice, kde všechny peníze reálně vznikají prostřednictvím úvěrů, což je realita, existuje v peněžní zásobě pouze „jistina“ (100 dolarů), nikoli ovšem „úrokový výnos“ (5 dolarů), který nebyl vytvořen.

Z toho důvodu existuje vždy větší dluh, než existuje peněz na jeho splacení. Kromě toho, jelikož si chudí obecně berou více půjček na své domovy / auta / atd. než bohatí, kteří žijí ve finančním přebytku, celková tíže dluhu padá na nižší třídy, což umocňuje vrozený nepřekonatelný problém zadlužení, a proto omezené možnosti řešení. V tomto modelu není tedy bankrot výsledkem špatných obchodních rozhodnutí - je to nevyhnutný důsledek - jako ve hře, v níž je o jednu židli méně než hráčů a po zastavení hudby někdo „vypadne“. ³²²

Zpátky k hlavnímu bodu. Realita nedostatku v současném ekonomickém systému je zdrojem vysoké efektivity v tržním slova smyslu, protože pokud by byly základní potřeby lidí uspokojeny nebo pokud by lidé byli schopni tyto potřeby uspokojovat bez vnějšího tlaku nesplatitelných dluhů, které udržují nerovnováhu, cyklická spotřeba, zisk a ekonomický růst by utrpěly. Jakkoli zákeřný k naší lidskosti se nám tento systém může zdát, toto udržování lidí v tísni je vlastně pozitivním předpokladem pro fungování trhu. Taková je realita.

Netřeba dodávat, že z hlediska technické efektivity, pokud se podíváme na člověka jako na biochemický stroj s univerzální potřebou základní výživy, stability a jiných psychosociálních požadavků, které, pokud nejsou naplněny, mohou mít za následek nemoci jak fyzické, tak psychické, můžeme rozpoznat oddělený stav lidského / společenského blahobytu od této „tržní logiky“. ³²³

Posledním bodem na toto téma je fakt, že trh udržuje problémy za všech okolností. Obecně můžeme říci, že technická neefektivita je hnacím motorem efektivity trhu. Vyřešení problémů není trhem požadováno, jelikož by tím docházelo k narušení příjmů, a tedy ke ztrátě peněžního zisku a pohybu na trhu. Výsledkem je zvrácené posilování motivace k hledání nebo dokonce k rozvíjení problémů jako takových. Před sto lety by byla myšlenka na prodej balené vody opravdu podivná, vzhledem k tehdejší hojnosti neznečištěné vody. V moderní době je však právě prodej balených vod mnohamilion-dolarovým průmyslem, těžícím ze znečištění vod, ke kterému došlo v důsledku nezodpovědných průmyslových praktik. ³²⁴ Zisk a počet pracovních míst spojených s touto technicky neefektivní realitou znečišťování a ničení zdrojů se zvýšil, stejně jako ekonomická efektivita trhu, která je potřebná pro udržení cyklické spotřeby.

Závěr

Efektivita trhu, obecně řečeno, bere v úvahu „makro“ a „mikro“ realitu. Na makro úrovni cokoliv, co může zvýšit prodej, růst nebo spotřebu, bez ohledu na původ tlaku na poptávku a bez ohledu na to, co je skutečně kupováno a prodáváno, je považováno v této souvislosti za efektivní. V mikro měřítku tato efektivita nabírá formu podmínek umožňujících zvýšení zisků či snížení vstupních nákladů („nákladová efektivita“) na straně podniku.

Tato „efektivita“ vrozená kapitalismu funguje bez ohledu na sociální a environmentální náklady na své řízení, aby byla udržena cyklická spotřeba a zisk, a svět, který vidíte kolem sebe - plný ekologických problémů, lidské deprivace a všeobecné sociální a ekologické nestability - je toho výsledkem. Na druhé straně, technická efektivita, která by se dala charakterizovat jako překážka pro tržní efektivitu, se snaží zachovat životní prostředí, lidské zdraví a v podstatě udržet v přirozeném světě rovnováhu. Snížení množství odpadu, řešení problémů a zachování daného uspořádání v rovnováze s přírodními zákony je součástí logiky zdravého rozumu.

Je smutné, když si uvědomíme, že dnes máme dva protichůdné systémy ekonomiky, které pracují zároveň - ovšem zcela proti sobě. Tržní systém ztělesňující svou archaickou tradiční logiku je zcela v rozporu s dnešní přírodní (technickou) ekonomikou. Výsledkem je obrovský nesoulad a nerovnováha se stále se měnícími problémy a důsledky pro lidský druh. Je zřejmé, který systém bude v této bitvě „vítězem“. Příroda přetrvá se svými přirozenými pravidly bez ohledu na to, jak moc budeme teoretizovat o té či oné správnosti způsobu, kterým se tradičně na této planetě organizujeme.

Příroda se nestará o naše velkolepé ekonomické myšlenky, o jejich teorie „hodnoty“, o sofistikované finanční modely, ani o podrobné rovnice ohledně toho, jak si myslíme, že se lidské chování projevuje a proč. Technická realita je jednoduchá: naučit se, přizpůsobit se a sladit se s vládnoucími zákony přírody, nebo v opačném případě trpět následky. Je absurdní si myslet, že by lidský druh, vzhledem ke svému vývoji v rámci těch samých přírodních zákonů, se kterými musí být naše ekonomická praxe (a hodnoty) v souladu, byl s těmito zákony v rozporu. Je to jen otázka zralosti a povědomí o situaci.

Posledním bodem, který jsme až dosud opomíjeli, je nový trend 21. století, který vznikl v důsledku přetrvávání růstu mnoha ekologických problémů a který usiluje o tzv. „zelenou ekonomiku“. Někteří dokonce rozdělují tento ekonomický pohled na jednotlivá odvětví zahrnující využití obnovitelných energetických zdrojů, ekologických staveb, minimálně znečišťující dopravy a ostatních kategorií, které jsou dnes ve středu zájmu. ³²⁵ Nezůstane nepovšimnuto, že veškeré povědomí a zmíněné aplikace jsou obecně v souladu s technickou či vědeckou perspektivou popsanou v této kapitole.

Je smutné, že jakkoli pozitivní mohou být záměry těchto nových organizací a obchodních projektů, neefektivnost vrozená kapitalistickému modelu ekonomiky - se všemi jeho potřebami udržet určité formy nepřirozené „efektivity“ pro zachování sebe sama - okamžitě pošpiňuje a hluboce omezuje všechny takové pokusy, což vysvětluje, proč tyto technicky efektivní přístupy nebyly dosud aplikovány. Smutnou skutečností je, že i když může být uskutečněno určité zlepšení, takový pokrok bude ze své podstaty omezený ve srovnání se stále se navyšujícími problémy, neboť, jak bylo popsáno, vlastní strukturální základ, na jakém tržní kapitalismus funguje, odporuje efektivnosti vlastní přírodním zákonům. Pokud má být dosaženo skutečné efektivity, je jediným logickým řešením přehodnotit celou strukturu, pozvednout úroveň prosperity a úroveň řešení problémů.

PORUCHA SYSTÉMU HODNOT

Domnívám se, že chamtivost a soutěživost nejsou výsledkem neměnného lidského temperamentu; dospěl jsem k závěru, že chamtivost a strach z nedostatku jsou ve skutečnosti neustále vytvářeny a zesilovány jako přímý výsledek peněz, které používáme ... Přímým důsledkem je to, že musíme bojovat mezi sebou, abychom přežili. ³²⁶ - Bernard Lietaer

Myšlenkové geny

Vzhledem k relativně pomalé rychlosti změny lidské bytosti s ohledem na biologickou evoluci došlo v průběhu posledních 4 000 let zaznamenané historie k obrovským společenským změnám v důsledku vývoje znalostí - tedy „kulturní evoluci“. Pokud bychom měli hledat mechanismus kulturní evoluce, měli bychom vzít v úvahu pojem „memu“. ³²⁷ Můžeme ho definovat jako „myšlenku, chování, styl nebo využití, které se šíří uvnitř kultury z člověka na člověka“. Memy jsou považovány za sociologické či kulturní analogie genů, ³²⁸ které jsou „funkčními (biologickými) jednotkami pro řízení přenosu a vyjádření jednoho nebo více rysů“.

Zatímco geny ve své podstatě přenášejí biologické údaje z osoby na osobu prostřednictvím dědičnosti, memy přenášejí kulturní údaje - myšlenky - z člověka na člověka prostřednictvím lidské komunikace ve všech formách. ³²⁹ Když si uvědomíme například sílu technologického pokroku v průběhu času a jakým způsobem to dramaticky změnilo náš životní styl a hodnoty, a bude se tak činit i nadále, můžeme vidět tento celkový vystupující fenomén jako vývoj myšlenek s informacemi, jež se replikují a mutují, čímž v průběhu času mění kulturu.

Vzhledem k tomu bychom mohli prostřednictvím gest zobrazit lidský duševní stav a jeho sklony k akci jako formu programu. Stejně jako geny kódují soubor instrukcí, který v součinnosti s jinými geny a prostředím vytváří sekvenční výsledky, zpracováním memů intelektuálních schopností lidských bytostí ve vzájemné součinnosti se vytváří vzory chování podobným způsobem. Zatímco „svobodná vůle“ je určitě záležitostí složitější debaty s ohledem na to, co skutečně spouští a manifestuje lidská rozhodnutí, je v podstatě zřejmé, že myšlenky lidí jsou omezeny jejich vstupy (vzděláváním). Pokud je nějaké osobě dána malá znalost o světě, bude její rozhodovací proces stejně tak omezený. ³³⁰

Podobně, stejně jako geny mohou mutovat způsoby, které jsou škodlivé pro jejich hostitele, jako je například jev rakoviny, ³³¹ tak mohou memy s ohledem na ideologické / sociologické přenosy generovat mentální rámce, které slouží jako újmy na hostiteli (nebo společnosti). Pro tuto činnost byl zaveden termín „porucha“. Porucha je definována jako „narušení nebo abnormalita funkce“. ³³² Proto, pokud jde o sociální činnosti, porucha by znamenala institucionalizování ideologických rámců, které nejsou v souladu s větším vládnoucím systémem. Jinými slovy, jsou nepřesné s ohledem na kontext, ve kterém se pokoušejí existovat, často vytvářející nerovnováhu a nežádoucí destabilizaci.

Samozřejmě, že historie je plná, zpočátku, destabilizujících přechodných myšlenek a tento pokračující intelektuální vývoj je zcela přirozený a nezbytný pro lidský stav, jelikož neexistuje žádná taková věc, jako je „absolutní“ porozumění. Nicméně rozlišení, na které poukazujeme, je skutečnost, že když myšlenky přetrvávají po dostatečně dlouhou dobu, často vytvářejí emocionální spojení na osobní úrovni („úrovni identity“) a institucionální ustanovení na kulturní úrovni, které má tendenci udržovat jakési neustálé posilování obecně odolávající změně a adaptaci.

Rozpoznání našeho intelektuálního vývoje jako procesu bez konce a otevřenost novým informacím, které nám pomáhají lépe nás sladit se samotnými udržitelnými postupy, je zřejmě jádrem etiky, jež je potřebná jak v osobní, tak i společenské rovině, očekáváme-li pokračující adaptaci k lepšímu v kontextu kulturní evoluce. Je smutné, že v dnešním světě existují silné kulturní síly, které působí proti tomuto zájmu. Struktury jak ideologické, tak i zakódované v současné sociální infrastruktuře ³³³ aktivně pracují proti této kritické nezbytnosti kulturní adaptace. Analogií by mohlo být vyhladovění našich biologických buněk tím, že odstraníme kyslík z okolního prostředí - pouze v tomto případě omezujeme naši schopnost učit se a přizpůsobovat, kde znalosti představují „kyslík“, se kterým jsme jako druh schopni řešit problémy a pokračovat v pokroku.

Tato porucha, jak bude popsáno, je vrozená tržní kapitalistické tradici. Jsou to nejen vlastní rozhodnutí provedená v rozporu se zájmy přizpůsobení, vědomá či nevědomá, jež udržují škodlivé účinky na mnoha úrovních, ale je to také hodnotový systém - zaměstnávání „identity“ a normalizovaný smysl pro zvyk, které s sebou nesou mocnou problematickou sílu. Problém je ještě více umocněn, když účel slouží (nebo se zdá, že slouží) takovým záměrům, které se přímo vážou k našemu přežití a existenci. Není pro nás nic osobnějšího než to, jak ztotožňujeme sebe a ekonomický systém, jehož jsme součástí, což je vždy určujícím rysem naší mentality a pohledu na svět. Pokud je něco v nepořádku v tomto systému, pak to znamená, že je něco v nepořádku i s námi, vzhledem k tomu, že my jsme ti, kteří ho udržují.

Porucha systému hodnot

Stejně tak jako rakovina je částečně poruchou imunitního systému, tak sociologické tradice, které přetrvávají ve stále rostoucích problémech společnosti po celé generace, by bylo možné nazvat poruchou systému hodnot. ³³⁴ Tato porucha má co do činění s druhem strukturované psychologie, kde byly některé předpoklady dány vírou v průběhu času pouze na základě jejich kulturní vytrvalosti spolu s vlastním provozním posilováním sebe sama. Větší společenský kontext této poruchy je často problematičtější ve svém rozlišení nemluvě o obtížnosti rozpoznání samotného. Na stupnici společenského systému se to stává velmi obtížným, neboť společnost jako celek je neustále přetvářena do dynamiky svého vlastního rámce, často vytvářejícího silné sebezáchovné reakce, kdykoliv je jeho integrita zpochybněna. To, jež by se dalo nazvat „uzavřený mechanismus intelektuální zpětné vazby“, je právě tím, co tvoří drtivou většinu argumentů na obranu našeho současného socioekonomického systému, stejně jako tomu bylo u předcházejících generací. Ve skutečnosti se to jeví jako obecný sociologický trend, neboť vlastní identita lidí je opět pevně propojena s dominantními systémy víry a institucemi, do nichž se narodili.

Podle slov Johna McMurtryho, zasloužilého profesora filosofie z University of Guelph v Kanadě: „Můžeme pátrat v dokumentech týkajících se posledního temného období, které se dochovaly z této éry, od myslitelů Augustina ... po Ockhama a neobjevíme jedinou stránku kritiky zavedeného společenského rámce racionálně neudržitelného feudálního otroctví, absolutního paternalismu, božského práva králů a dalších jevů. Liší se to od současné doby a společenského řádu tolik? Můžeme vidět v jakýchkoli médiích nebo dokonce univerzitním tisku článek ohledně jasného odhaleného globálního režimu, který odsuzuje třetinu všech dětí k podvýživě, přestože je k dispozici více než dost jídla pro všechny? V takovém společenském řádu se myšlenka stává nerozeznatelná od propagandy. Pouze jedna doktrína je vyslovitelná a kněžská kasta se svými odborníky předepisuje potřeby a závazky všem ... Sociální vědomí je uvězněno v roli jakési slavnostní logiky zcela operující uvnitř přijatého rámce taxativně stanoveného regulačním aparátem chránícího výsady privilegovaných. Metodická cenzura triumfuje pod rouškou vědecké přísnosti a jediným zbylým místem pro vyhledávání myšlenek se stává hra konkurenčních racionalizací.“ ³³⁵

Takové reakce jsou také běžné v souvislosti se zavedenou praxí ve specifických oblastech. Například Ignaz P. Semmelweis (1818 -1865), maďarský lékař, který zjistil, že poporodní horečka by mohla být radikálně omezena zavedením standardu mytí rukou na porodnické klinice, a v podstatě nastínil nyní plně uznávanou teorii bakteriálních nemocí, byl ignorován, odmítnut a jeho zjištění zesměšněno. To se změnilo až dlouho po jeho smrti, kdy byl jeho velmi zásadní objev respektován. V současné době někteří lidé používají frázi „Semmelweisův reflex“ jako metaforu pro reflex, jako je tendence k odmítnutí nového důkazu nebo nové znalosti, protože to odporuje zavedené normě, přesvědčení nebo paradigmatu. ³³⁶

Souhrnně lze říci, že jakmile je daný soubor myšlenek svěřen dostatečně velkému počtu lidí, stane se „institucí“ - a poté, co se stane instituce nějakým způsobem dominantní a existuje dostatečně dlouhou dobu, může být považována za „zavedenou instituci“. „Institucionální zařízení“ jsou prostě sociální tradice dané iluzí stálosti a čím déle trvají, tím častěji mají silnější obranu svého práva na existenci ve většině kultur. Podíváme-li se na institucionální zařízení, které bereme dnes za samozřejmost - od systémových makro znaků, jako je finanční systém, právní systém, politický systém a hlavní náboženské systémy - k systémovým mikro znakům, jako materialismus, manželství, celebrity atd. - musíme si připomenout, že žádná z těchto myšlenek není vlastně reálná ve fyzickém slova smyslu. Jedná se o dočasné memo struktury, které jsme vytvořili, aby sloužily našim účelům v daných podmínkách v určitých časových bodech a bez ohledu na to, jak moc se citově k takovým záležitostem vážeme; bez ohledu na to, jak velká může být instituce; bez ohledu na to, kolik lidí může věřit v takové instituce - jsou to stále pouze neospravedlnitelné úmysly, které jsou přirozeně přechodné.

Takže vrátíme-li se ke kontextu poruchy systému hodnot, tržní kapitalismus, zatímco je pravděpodobně hluboce oddělen od fyzické reality a je zdrojem kořenů drtivé většiny sociálních strastí v dnešním světě, udržuje sám sebe prostřednictvím souboru kulturně upevněných hodnot a mocenských institucí, kterými je společnost formována a obecně vedena k jejich obraně. Jsou čím dál mocnější ve svém přesvědčování, protože dominantní porucha systému hodnot se v dnešním světě rodí z předpokladů týkajících se kritického přežití člověka samotného.

Charakteristika patologie

Abychom mohli kriticky zhodnotit stávající rámec myšlení, musí se vytvořit základní, vzájemně uznávané měřítko. „Kulturní relativismus“ ³³⁷ je antropologický pojem, který odkazuje na skutečnost, že různé kulturní skupiny vytváří odlišné vnímání „pravdy“ nebo „reality“. „Morální relativismus“, ³³⁸ který je podobným pojmem, souvisí s odlišností toho, co je považováno za „správné“ nebo „etické“. V průběhu lidských dějin se tyto rozdíly staly více úzkoprsými, neboť vědecká revoluce příčinného myšlení, která započala v období renesance, čím dál více snižovala „relativní celistvost“ různých přesvědčení.

Faktem je, že názory si nejsou rovny ve své platnosti. Některé z nich jsou věrnější než jiné, a tudíž jsou některé v kontextu reálného života více disfunkční. Vědecká metoda, jak dospět k závěrům, je konečným měřítkem, ve kterém lze měřit integritu lidských hodnot, a tato moderní realita demystifikuje běžnou „relativistickou“ obranu subjektivní lidské víry. Nejde o to, co je „správné“ a co „špatné“, ale o to, co funguje nebo nefunguje. Integrita našich hodnot a přesvědčení je jen tak dobrá, do jaké míry jsou tyto hodnoty a přesvědčení sladěny s přirozeným světem. To je společné stanovisko, které všichni sdílíme.

Tato koncepce navazuje přímo na udržitelnost v širším kontextu přežití člověka samotného, jelikož udržitelný sociální systém musí mít udržitelné hodnoty, které umožní udržet jeho strukturu. Bohužel, evoluční bagáž naší kulturní historie udržuje hodnoty struktur, které jsou tak mocné, ale tak jasně oddělené od reality, že naše osobní a společenské předpoklady štěstí, úspěchu a pokroku samotného jsou i nadále hluboce perverzní a existují v nesouladu s vládnoucími zákony našeho přirozeného prostředí a lidské povahy. Člověk má vskutku společnou povahu, a i když nic nevypadá na 100% univerzálně napříč druhy, některé tlaky a stresory mohou v průměru vytvářet vážné společenské zdravotní problémy. ³³⁹ Stejně tak, pokud naše hodnoty podporují chování, které není v souladu s naší fyzickou udržitelností na planetě Zemi, pak můžeme samozřejmě též očekávat narůstající problémy na úrovni životního prostředí. ³⁴⁰

Dominantní systém hodnot, který kapitalistický socioekonomický model udržuje, je prokazatelně ve vztahu k lidské existenci hluboce patologický, jelikož mechanismus týkající se přežití a odměny obecně mísí citové vazby s formami sebezáchovy, které v podstatě pramení z jakéhosi primitivního zoufalství a strachu. Základním étosem je anti-sociální, nedostatkem řízený tlak, který nutí všechny hráče hry, aby byli zpravidla vykořisťovatelští a antagonističtí jak k sobě navzájem, tak i vůči prostředí. Existují zde také vestavěné tlaky, aby se zabránilo sociálně zmírňujícím zájmům kvůli výsledné ztrátě zisku, ³⁴¹ což prohlubuje tento stresem vyvolaný emocionální nepoměr. Výsledkem je začarovaný kruh obecného zneužívání, úzkoprsého sobectví a sociální a environmentální lhostejnosti.

Samozřejmě, z historického hlediska jsou tyto sžíravé charakteristiky obvykle obhajovány jednoduchým tvrzením „tak to prostě je“ - jako kdyby naše evoluční psychologie musela uvíznout v tomto stavu. Ve skutečnosti, pokud tyto vychvalované psychologické doktríny tradiční teorie trhu týkající se našich zjevných omezení vzhledem k „funkční“ sociální struktuře považujeme za pravdivé („neoklasického prospěchářství“), pak nerovnováha, ničení životního prostředí, útlak, násilí, tyranie, poruchy osobnosti, válčení, vykořisťování, sobecká chamtivost, marnivý materialismus, konkurence a další takovéto rozdělující, nelidské a destabilizující skutečnosti jsou prostě nezměnitelné, a proto by celá společnost neměla dělat nic jiného, než obejít tyto nevyhnutelnosti za pomoci veškerých možných „regulací“, které můžeme zavést, abychom „ovládli“ tyto skutečnosti stavu lidstva. Je to podobné, jako kdyby měl člověk těžkou, nevyléčitelnou duševní poruchu - silnou retardaci, kterou prostě nelze překonat, takže se všechno ve společnosti musí pozměnit podle toho ve snaze se s tím vypořádat.

Přesto ještě žijeme jako lidské bytosti; v průběhu generací jsme schopni vidět stále více z historie o nás samotných; tím více jsme schopni porovnat chování různých kultur napříč světem a napříč historií - tím jasněji z toho vyplývá, že jsou naše lidské schopnosti přímo potlačovány archaickou strukturou založenou na odměně a přežití, která pokračuje v posilování primitivních, zoufalých hodnot, a zatímco tyto hodnoty mohly sehrát pozitivní evoluční roli v minulosti, přítomnost a předznamenaná budoucnost pravděpodobně vyhodnotí tyto vzorce chování jako zcela škodlivé a neudržitelné.

Sebezáchovná paralýza

Zatímco každý z nás si zpravidla přeje přežít, a to ve zdravém stavu, a je samozřejmě připraven, je-li třeba, bránit toto své přežití, sebezáchova v současných socio-ekonomických podmínkách zbytečně rozšiřuje tuto tendenci na způsoby, které silně brzdí sociální pokrok a řešení problémů. Ve skutečnosti by se dalo říci, že k této krátkodobé sebezáchově dochází často na úkor dlouhodobé integrity.

Nejzřetelnější příklad tohoto jevu souvisí se základní povahou hledání a udržení příjmu, který je životní mízou tržního systému a tím i lidského přežití. Jakmile firma uspěje při získávání podílu na trhu, obvykle podporujíce zaměstnance spolu s vlastníky, přirozeně tíhne k zájmu zachovat tento podíl na trhu generující zisk za každou cenu. Jsou vytvářené hluboké hodnotové asociace, jelikož podnik už není jen svévolný subjekt, který produkuje zboží nebo služby - nyní je prostředkem podpory života pro všechny zúčastněné.

Výsledkem je konstantní, společensky vysilující boj nejen s konkurencí, která také usiluje o stejný spotřebitelský trh, ale hlavně s inovací a změnou samotnou. Zatímco technologický pokrok je konstantní, plynulý postup na vědecké úrovni, tržní ekonomika vnímá tento objev jako hrozbu v kontextu stávajících, v současné době ziskových myšlenek. Rozsáhlé úrovně historické „korupce“, kartelových a monopolních dohod a dalších obranných kroků stávajících podniků lze nalézt v celé historii, kde každá dohoda usiluje o zajištění produkce příjmů bez ohledu na sociální dopady. ³⁴²

Další příklad souvisí s psychologickou neurózou vystavěnou na podnětu odměny za uznání, která je vlastní tržnímu systému. I přesto, že je rozumově jasné, že žádný jednotlivec nic nevymyslí sám s ohledem na skutečnost, že všechny znalosti jsou sériově generovány a neustále se v průběhu času kumulují, tržní ekonomika charakterizovaná „vlastnictvím“ vytváří tendenci nejen snižovat tok informací pomocí patentů a „obchodních tajemství“, ale také podporuje myšlenku „duševního vlastnictví“, a to i navzdory skutečně mylné představě o pojmu samotném. Na úrovni hodnotového systému to zmutovalo do pojmu nároku na „uznání“, a tím často do „ego“ asociací při prezentovaní myšlenek nebo „vynálezů“. V dnešním světě začal tento fenomén žít vlastním životem a mnoho lidí má tendenci za svůj nápad často usilovat o „uznání“ zvyšující jejich status, i když jsou opět zjevně součástí kontinua většího než oni sami. Zatímco uznání za čas a práci dané osoby pracující na vývoji nápadu je produktivním sociálním podnětem a má zásadní význam pro náš smysl účelu v praxi, perverze duševního vlastnictví a všech jeho nepřirozených atributů tuto bytostnou spokojenost překrucuje a zkresluje.

Ve skutečnosti se na největším měřítku kulminace znalostí takové akty „ocenění“ nevyhnutelně stávají v paměti dějin irelevantní. Například dnes, když používáme moderní počítač, aby nám pomohl v našich životech, jen zřídka kdy přemýšlíme nad tisíci lety intelektuálního studia, díky kterému byla objevena s ním související základní vědecká dynamika, ani nad celkovým množstvím času stráveným bezpočtem lidí, aby umožnili „vynález“ takového nástroje v podobě, jakou má dnes.

Je to pouze v kontextu manifestace ega a zajištění peněžní odměny, kdy se toto stává problémem „přirozené“ hodnoty, pokud jde o tržní systém. Pokud lidé nebudou požadovat „uznání“, nebudou odměněni, a tudíž nezískají větší šanci na přežití z tohoto příspěvku na trhu. Takže tento stav prohloubil tuto neurózu, která neustále dusí pokrok, jenž by umožnil sdílení znalostí.

Kromě toho mohou mít poruchy spojené s tržním „pudem sebezáchovy“ i mnoho jiných podob včetně použití vlády jako nástroje, ³⁴³ zamoření akademické obce a samotných informací ³⁴⁴ (jelikož vzdělávací instituce jsou také podporovány z příjmů) a dokonce i běžných mezilidských vztahů. ³⁴⁵ Strach spjatý se ztrátou živobytí přirozeně potlačí téměř vše ostatní, a dokonce i ten nejvíce „etický“ a „morální“ člověk, když čelí riziku, že by nemusel přežít, dokáže obvykle ospravedlnit opatření, která by byla obyčejně považována za „zkorumpovaná“. Tento tlak je konstantní a je z části zdrojem obrovské „trestné činnosti“ a sociální paralýzy, kterou dnes můžeme ve světě vidět.

Konkurence, vykořisťování a třídní boj

V návaznosti na předchozí bod poznamenejme, že vykořisťování, které je vrozené konkurenčnímu stavu mysli, proniká do samotné podstaty toho, co obecně znamená „úspěch“. Tuto rétoriku „získávání výhody“ lze vidět v mnoha aspektech našich životů. Manipulace a vykořisťování za účelem vytvoření zisku se stalo základní silou v moderní kultuře sahající daleko za hranice rámce tržního systému.

Postoj, jež vidí ostatní lidi a svět jako pouhý prostředek, jak pro sebe nebo pro určité skupiny „dobýt“ a udržet náskok před ostatními, je nyní hnací psychologickou deformací, která se projevuje v romantických vztazích, přátelství, rodinných strukturách, nacionalismu a dokonce ve vztahu k přirozenému životnímu prostředí - kde se snažíme využít a přehlížet zdroje fyzického prostředí pro krátkodobý osobní prospěch a výhodu. Na všechny prvky našeho života je nutně pohlíženo z perspektivy „co z toho mohu já osobně získat“.

Studie provedená na katedře psychologie na universitě v Berkeley v Kalifornii v roce 2011 zjistila, že: „... jedinci pocházející z vyšších tříd se chovají více neeticky než jednotlivci z nižších tříd ... u jedinců z vyšších tříd bylo mnohem pravděpodobnější porušování předpisů při jízdě autem vzhledem k jednotlivcům z nižších tříd. Následující laboratorní studie prokázaly u příslušníků vyšších tříd daleko pravděpodobnější neetické rozhodovací tendence - přijímání úplatků od ostatních, lhaní při vyjednávání, podvádění za účelem zvýšení svých šancí na výhru ceny a schvalování neetického chování v práci - než u jednotlivců z nižších tříd. Analýza dat (údaje získané mediací a moderací) prokázala, že neetické tendence jednotlivců z vyšších tříd částečně pochází z jejich příznivějšího postoje k chamtivosti“. ³⁴⁶

Studie tohoto druhu jsou velmi zajímavé, protože ukazují, že běžný argument lidské povahy ve svém extrémním kontextu, kdy jsou lidé nevyhnutelně „konkurenceschopní a vykořisťující“, je vynechán při obraně současného sociálního systému. Třídní vztahy nejsou genetickými vztahy, i když by mohly ukazovat nepatrné rozdíly individuálních sklonů. Tato studie vyjadřuje kulturní fenomén celkově, neboť samozřejmě předpokládá, že obecně lhostejný postoj k vnějším negativním důsledkům, neboli tzv. „neetickému chování“ představovanému vyšší třídou, je výsledkem typu hodnot ​​potřebných pro dosažení úrovně vyšší třídy. ³⁴⁷

V běžné poetické rétorice, kdy tato intuice platila po staletí, bylo vypozorováno, že ti, kteří dosáhli „úspěchu“ v obchodním slova smyslu, jsou často „necitliví“ a „bezohlední“. Obecně vychází najevo ztráta empatie u těch, kteří dosáhli takového „úspěchu“ a je intuitivně zřejmé, proč tomu tak je s ohledem na poruchu systému hodnot konkurenčním přehlížením, které je vrozené psychologii tržního systému. Celkově, čím více jste pečující a empatičtí, tím méně je pravděpodobné, že byste uspěli finančně - obecně se to neliší od sportu, kde nepomáháte soupeři v dosažení jeho cílů, protože by to vedlo k tomu, že byste s největší pravděpodobností prohráli.

Celkově bylo zjištěno, že nižší třídy jsou více sociálně humánní v mnoha ohledech. Například bylo také zjištěno, že chudí dávají vyšší procento svých příjmů (4,3 %) na charitu než bohatí lidé (2,1 %). Studie z roku 2010 zjistila, že: „... příslušníci nižší třídy se ukázali být štědřejší ... charitativnější ... důvěryhodnější ... a ochotnější ... ve srovnání s jejich protějšky z vyšší třídy. Rozbor dat (mediace, moderace) ukázal, že příslušníci nižší třídy jednali daleko více sociálně zaměřeným způsobem z důvodu většího závazku k rovnostářským hodnotám a vnímání soucitu. Důsledky pro společenskou třídu, sociálně zaměřené jednání a ekonomická nerovnost jsou předmětem diskuze.“ ^{348 349}

Studie provedená Kronikou filantropie za využití dat daňových odpočtů společnosti Internal Revenue Service ukázala, že domácnosti s příjmem mezi 50 000 až 75 000 dolary ročně daly v průměru 7,6 % ze svých vlastních příjmů na charitu ve srovnání se 4,2 % od lidí, kteří vydělávají 100 000 dolarů a více. V některých nejbohatších lokalitách s velkým podílem lidí s příjmem 200 000 dolarů nebo více za rok je věnováno na charitu průměrně 2,8 % z příjmů. ^{350 351}

Úspěch a status

Podstatou kapitalistického modelu je implicitní předpoklad, že ti, kteří přispívají nejvíce, musí získat většinu. Jinými slovy, předpokládá se, že pokud se chcete stát, řekněme, miliardářem, musíte udělat pro společnost něco důležitého a užitečného. Samozřejmě, že to není jednoznačně pravda. Analyzováním a rozčleněním bylo zjištěno, že drtivá většina extrémně bohatých lidí získala své bohatství z mechanismů, které nejsou prokazatelně společensky přínosné na jakékoliv přímé tvůrčí úrovni. ³⁵²

K procesu inženýrství, k řešení problémů a ke kreativní inovaci dochází téměř vždy na úrovni pracovníka v nižších složkách firemního komplexu jenom proto, aby to jako kapitalizované šlo těm nahoře („majitelům“), kteří jsou kvalifikovaní hrát nepřirozenou hru „vytvářející trh“. Nejedná se o nedocenění inteligence nebo tvrdé práce těch, kteří mají obrovské bohatství, ale je zde pouze ukázáno, že systémové odměny jsou přemístěny a přiděleny těm, kteří využívají mechanismy trhu, a nikoliv těm, kteří skutečně navrhují a tvoří. Faktem je, že jedno z nejvíce odměňovaných odvětví v globální ekonomice je investování a finance. ³⁵³ Klasická profese manažera „hedžového fondu“, který pohybuje peníze stále dokola s pouhým záměrem získat více peněz, avšak s nulovým přínosem v oblasti tvůrčího rozvoje, je jednou z nejlépe placených profesí v současném světě. ³⁵⁴

Stejně tak samotný pojem „úspěchu“ se v dnešní kultuře sám o sobě měří materiálním bohatstvím. Sláva, moc a další gesta vyvolávající pozornost jdou ruku v ruce s materiálním bohatstvím. Být chudý znamená být nenáviděn, zatímco být bohatý znamená být obdivován. Téměř v celém sociálním spektru se s těmito lidmi z bohatých vrstev zachází s nesmírným respektem. Z části s tím má co dočinění na systém orientovaný mechanismus přežití, jako je osobní zájem na získání vhledu, jak se také stát tak „úspěšným“, jenž se celkově proměnil ve zvláštní fetiš, kde je vůdčí silou myšlenka být bohatý, mocný a slavný a to jakýmikoliv nezbytnými prostředky.

Porucha systému hodnot ohledně odměňování projevující se v naší společnosti obecně jako bezohledná a sobecká, a to jak finančními prostředky, tak i veřejným uctíváním a respektem, je jedním z nejrozšířenějších a nejzákeřnějších důsledků motivačního systému, který je vrozený kapitalistickému modelu. Funguje nejen tak, že se vyhýbá skutečným zájmům typů inovací a řešení problémů, které ze své podstaty nemají peněžní návratnost, ale také posiluje vlastní existenci tržního systému odůvodňujíc sebe sama prostřednictvím vysokého postavení dosaženého těmi, kteří „zvítězili“ v systému bez ohledu na skutečný příspěvek nebo sociální a ekologické náklady.

Sociolog Thorstein Veblen psal rozsáhle na toto téma a označil tuto hodnotu „ctnosti“ jako predátorskou: „Protože predátorská kultura dosáhne plnějšího vývoje, dochází k rozdílu mezi zaměstnáními ... „čestný“ člověk nesmí pouze prokazovat schopnost nenechat se predátorsky využívat, ale musí se také vyhnout povoláním, která neumožňují využívání. Krotká povolání, která nezahrnují žádné zjevné ničení života a žádný velkolepý nátlak na vzdorující protivníky, ztrácejí vážnost a jsou odsunuta na ty členy komunity, kteří jsou nedokonalí ve svých predátorských schopnostech; to znamená na ty, kterým schází mohutnost, hbitost nebo dravost. Proto zdatný barbar z dravé kultury dbající na své dobré jméno ... se ve své době zabývá mužským uměním války a svůj talent věnuje vynalézání nových způsobů a prostředků k narušování míru. V tomto spočívá čest.“ ³⁵⁵

William Thompson ve svém díle Poptávka po zásadách rozdělení bohatství vedoucí k lidskému štěstí (An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth Most Conducive to Human Happiness) připomíná realitu tohoto asociativního vlivu: „Náš další postoj je, že nadměrné bohatství vzbuzuje obdiv a napodobení a tímto způsobem se šíří praxe neřestí bohatých mezi zbývající částí společenství; nebo v nich vytváří jiné zlozvyky vyplývající z jejich pozice značně bohatých. Z tohoto pohledu není nic víc zřejmé než univerzální fungování nejobyčejnějšího principu naší povahy - sdružování. Bohatství jako prostředek ke štěstí ... je obdivováno nebo záviděno všemi; způsob a charakter související s hojností těchto dobrých věcí vždy zasáhne mysl ve spojitosti s nimi ...“ ³⁵⁶

Třídy a třídní boj jsou přirozeným výplodem tohoto vlivu jako hodnotové asociace k bohatství a moci, jež se projevují v současném systému a během doby se stávají problémem emocionální identity. Stav zájmu začíná uchopením svého vlastního života vytvářením akcí sebezáchovy na straně vyšší třídy, která se snaží o udržení (nebo zvýšení) svého postavení způsoby, jež se už ani nemusí týkat peněz nebo materiálního bohatství. Pud sebezáchovy, v tomto případě, připomíná i jakýsi druh drogové závislosti. Stejně jako chronický hráč, který potřebuje endorfin, se snaží vyhrát, aby se cítil dobře, ve vyšší třídě se často rozvíjí podobné nutkání ve vztahu ke stavu jejich domnělého postavení a bohatství.

Termín „chamtivost“ je často používán k rozlišování mezi těmi, kteří využívají zdroje skromně, a těmi, kteří je využívají nadměrně. Chamtivost je tedy relativní pojem, stejně jako být „bohatý“ je relativní pojem. Termín „relativní deprivace“ ³⁵⁷ se vztahuje k pocitu nespokojenosti lidí, když srovnávají své postavení s ostatními a uvědomují si, že mají méně z toho, o čem jsou přesvědčeni, že jim náleží. Tento psychologický jev nezná konce a v souvislosti s materiálním úspěchem motivačního kapitalistického systému působí jeho přítomnost závažnou poruchu systému hodnot, která je patrná na úrovni duševního zdraví.

Zatímco zachování uspokojování potřeb a kvality životní úrovně je důležité pro fyzické a duševní zdraví, cokoliv nad rámec této rovnováhy v souvislosti se sociálním srovnáváním má schopnost vytvářet těžké neurózy a sociální deformace. Nejenže neexistuje žádné „vítězství“ na konci, pokud jde o subjektivní vnímání postavení a bohatství, ale často to slouží k oddělení těchto údajů od zkušeností většiny lidí a k vytváření odcizení a odlidštění v mnoha ohledech. Tato empatická ztráta nemá na sociální úrovni žádný pozitivní výsledek. Predátorská hodnota odměn vrozená tržnímu systému prakticky zaručuje nekonečné konflikty a zneužívání. ³⁵⁸

Samozřejmě, mýtem je, že tato neuróza hledání „vyššího a vyššího“ postavení a bohatství je hlavní hnací silou společenského pokroku a inovací. I když na tomto intuitivním předpokladu může být něco málo pravdy, záměrem opět není sociální příspěvek, ale výhoda a finanční zisk. Je to stejné jako tvrzení, že být pronásledován smečkou hladových vlků připravených vás sežrat je dobré pro vaše zdraví, protože vás udržuje v běhu. I když se některé úspěchy jasně objevují, vůdčí síla (záměr) má opět jen málo co do činění s těmito úspěchy a škodlivé vedlejší produkty a vlastní paralýza vyššího řádu anuluje myšlenku, že hodnoty konkurence, materiální chamtivosti a marnivého postavení jsou legitimním zdrojem společenského pokroku.

Epidemiolog Richard Wilkinson vypracoval srovnání bohatých národů orientovaných podle příjmových nerovností přítomných v každé populaci. Bylo zjištěno, že právě národy s nejmenší nerovností příjmů byly ve skutečnosti více inovační, ³⁵⁹ a když vezmeme v úvahu, že hodnota konkurenčního pohonu má velký vliv na zvětšování propasti mezi bohatými a chudými, je samozřejmé uvažovat, že hodnoty rovnostářství a spolupráce mají větší tvořivou sílu než tradiční ekonomický stimul, jak tvrdí rétorika.

Jako poslední bod v této podkapitole zmiňme předmět materialismu a postavení ve společnosti, který může být rovněž rozšířen o podobný problém marnivosti. I když je to mírná odchylka od našeho bodu, kultura založená na marnivosti, jež máme dnes, se nachází v přímém vztahu k těmto pohonům pro postavení a měřítka „úspěchu“ zakořeněných na pobídkách psychologické hodnoty, které jsou vlastní kapitalistickému systému. Vzhledem k tomu, že hodnotový systém „akvizice“ je ve skutečnosti nezbytný, aby konzumní model fungoval, je jen přirozené, že marketing a reklama neustále vytvářejí nespokojenost včetně způsobu, jak se na sebe díváme.

Před několika lety byla na ostrově Fidži provedena studie, při níž byla v tamní kultuře, která nikdy předtím nezažila žádné médium, zavedena západní televize. Na konci sledovaného období si účinek materialistických hodnot a marnivosti vzal velkou daň. Například relevantní procento mladých žen, které předtím přijaly styl zdravé hmotnosti a plné vizáže, se stalo posedlými touhou být hubené. Poruchy příjmu potravy, které byly v této kultuře prakticky neslýchané, se začaly šířit a obzvláště ženy procházely velkou proměnou. ³⁶⁰

Ideologická polarizace a vina

Když se začne hovořit na téma, co se v dnešním světě „udělalo špatně“ - chudoba, ekologická nerovnováha, nelidskost, všeobecná ekonomická destabilizace a podobně - často následují polarizované diskuse. Duality jako „pravá nebo levá“ nebo „liberální nebo konzervativní“ jsou běžné, z čehož vyplývá, že v rozsahu lidského chápání a preference je pevná vodící linie, která ztělesňuje všechny známé možnosti.

S tím je také spojena starší, ale stále běžná dualita „kolektivismus vs. volný trh“. Stručně řečeno, tato dualita předpokládá, že všechny možnosti ekonomických preferencí musí zachovávat myšlenku, že společnost by měla být buď založena na údajné demokratické vůli všech lidí v podobě „volného obchodu“, nebo, že malá skupina lidí by měla být ve vedení a všem ostatním říkat, co mají dělat. Kvůli temné historii totality, která sužovala 20. století, je dnes orientace na hodnoty založenými na strachu, jenž odmítá vše, co i jen vzdáleně naznačuje výskyt „kolektivismu“ spolu s příbuzným slovem „socialismus“ často používaný hanlivým způsobem, extrémně běžná. ³⁶¹

Jak již bylo dříve poznamenáno v této eseji, vnímání lidských možností přímo souvisí s jejich znalostmi, které si osvojili. Pokud tradiční vzdělávací a sociální instituce prezentují všechny sociálně-ekonomické variace v rámci takových omezených referenčních rámců, lidé pravděpodobně přijmou tyto předpoklady (memy) a budou je uchovávat ve svém myšlení a praxi. Pokud nejsi „abc“, pak musíš být „xyz“ - což je běžný myšlenkový mem. Dokonce i v politickém zřízení Spojených států existuje toto paradigma. Pokud nejste „republikán“, musíte být určitě „demokrat“ apod.

Jinými slovy, jedná se o přímé potlačování možností a v této souvislosti se často projevují hodnotové struktury, které vytváří emocionální vazby k falešné dualitě. Tyto hodnoty jsou extrémními překážkami dnešního pokroku na mnoha úrovních. Ve skutečnosti, když chce vládnoucí třída omezit jakékoliv narušení ze strany spodní třídy, pracuje na bezpečnostním opatření, které omezuje představu lidí o tom, jaké jsou možnosti. ³⁶²

Například údajný problém „státní intervence“ na volném trhu, což je stálé téma obhájců kapitalismu, které v podstatě říká, že různé praktiky a postupy vlády mohou nějakým způsobem omezit volný trh, ³⁶³ což je zdrojem potíží, který vytváří neefektivnost na trhu. Toto vzájemné obviňování se vskutku pohybuje sem a tam mezi těmi, kteří tvrdí, že problémem je trh, a těmi, kteří tvrdí, že se jedná o zasahování státu do tržního mechanismu. ³⁶⁴

O čem se nemluví, je dualitou otřásající realita, a to je, že stát ve své historické podobě je rozšířením samotného kapitalistického systému. Vláda ale tento systém nevytvořila. Systém vytvořil vládu, nebo přesněji - vyvinul se jako jeden aparát. Všechny socio-ekonomické systémy zakořenily v základně průmyslového rozvoje kvůli nezbytnému přežití. Stejně jako to dělal feudalismus, který byl založen na agrární společnosti orientovaný svou třídní strukturou vztahů k obživu-produkující zemi, tak to také dělají v dnešním světě tzv. „demokracie“. Proto samotná myšlenka, že státní vláda je oddělená nebo bez vlivu kapitalismu, je ryze abstraktní teorií, která nemá v realitě žádný pravdivý základ. Kapitalismus v podstatě vytvaroval a rozvinul povahu vládního aparátu - nikoli naopak.

Takže, když lidé tvrdí, že vládní regulace trhu jsou jádrem problému a že trh by měl být „volný“ bez strukturálních nebo právních zábran, jsou ve svém asociativním chápání zmateni. Celý právní systém, který je centrálním nástrojem vlády, bude vždy „infiltrován“ a používán k asistenci v konkurenční taktice obchodu pro udržení a zvýšení výhod, což je samotná podstata „hry“. Očekávat něco jiného znamená předpokládat, že ve spojitosti s konkurencí existují „morální“ hranice. To je zcela subjektivní. Takové morální a etické předpoklady nemají žádný empirický základ, zvláště když se podstata socio-ekonomického systému točí kolem moci, vykořisťování a konkurence - ty jsou totiž, jak již bylo uvedeno dříve, všechny považovány za ideální ctnosti „dobrého podnikatele“.

Pokud ziskuchtivé instituce mohou získat moc ve vládě (což je přesný záměr „podnikového lobbingu“) a manipulovat s vládním aparátem ve prospěch jejich podniku nebo průmyslu, aby získaly výhody, jedná se jednoduše o dobrý obchod. Pouze v tom případě, že konkurenční útoky dosáhnou úrovně vrcholu nespravedlnosti, jsou zavedena opatření k zachování iluze „rovnováhy“. Toto vidíme v případě antimonopolních zákonů apod. ³⁶⁵ Tyto zákony nevedou ve skutečnosti k ochraně „volného obchodu“ nebo podobně, ale k urovnání extrémních činů konkurenčního záměru odehrávajících se na trhu se všemi možnými manévry vedoucími k výhodě jakýmkoli možným způsobem. ³⁶⁶

Dokonce i samotné složky všech vlád v dnešním světě pochází vždy z firemně-obchodního sektoru společnosti. Proto jsou hluboké obchodní hodnoty jednoznačně neodmyslitelnou součástí myšlení těch, kteří jsou u moci. Thorstein Veblen napsal o této skutečnosti na počátku 20. století: „Zodpovědní činitelé a jejich hlavní administrativní úředníci - tomu bychom mohli rozumět jako „vláda„ nebo „administrativa“ - jsou bez výjimky a typicky vybíráni z těchto zvýhodněných tříd; šlechtici, pánové nebo obchodníci, kteří přicházejí ruku v ruce za stejným účelem; smyslem toho všeho je, že obyčejný člověk nepatří do tohoto okruhu a nesdílí záměr, u kterého se předpokládá, že řídí osud národů.“ ³⁶⁷

Takže tvrdit, že „volný trh“ není vlastně tak úplně „volný“ kvůli intervencím, je nepochopením toho, co opravdu povaha slova „volný“ vzhledem k systému ve skutečnosti znamená. „Svoboda“ není svoboda pro každého, kdo je schopen „spravedlivě“ se podílet na otevřeném trhu a celé té utopické rétorice, kterou dnes slyšíme od obhájců kapitalistického systému - opravdová svoboda představuje vlastně svobodu ovládnout, potlačit a porazit ostatní podniky všemi možnými konkurenceschopnými prostředky. V tomto nejsou žádné „spravedlivé podmínky“ možné. Ve skutečnosti, pokud by vláda „nezasáhla“ anti-monopolními zákony nebo „finanční záchranou“ bankám a podobně, celý tržní komplex by sám sebe zničil již dávno. Částečně je tato vrozená nestabilita trhu tím, co ekonomové jako John Maynard Keynes v podstatě pochopili, ale pravděpodobně jen v omezeném rozsahu. ³⁶⁸

Individualita a svoboda

Až příliš často mluví lidé o „svobodě“ spíše jako o nějakém nepopsatelném gestu než o hmatatelné situaci. Tuto rétoriku dnes neustále slýcháme v politických a ekonomických institucích, kde s touto „svobodou“ bývá spojována „demokracie“, a to jak na úrovni tradiční praxe hlasování, tak i samotného pohybu peněz prostřednictvím nezávislého volného obchodu. Tyto společensko-politické memy jsou rovněž posilovány relativně polarizovaným způsobem, který často využívá příkladu útlaku a ztráty volnosti a svobody v předchozích sociálních systémech k obraně současného stavu věcí.

Tvůrčí díla filozofů, umělců a spisovatelů, kteří měli vliv na prosazování různých ideologických představ této „svobody“, často na úkor společenské flexibility, zvyšující tuto dogmatickou polarizaci, ještě více umocnila tyto hodnoty. ³⁶⁹ Stručně řečeno, hodně strachu a emoční energie obklopuje představu společenské změny a toho, jaký by mohla mít vliv na naše životy, co se týče svobody a individuality.

Ano, když poodstoupíme a zamyslíme se nad tím, co znamená svoboda mimo tyto kulturní memy, zjistíme, že pojem svobody lze prohlásit za relativně daný lidskou historií spolu s životní úrovní a dokonce i samotným osobním vyjádřením. Z tohoto důvodu, aby bylo možné rozhodnout, co je svoboda a jak ji posuzovat, potřebujeme ji měřit (a) z historického hlediska na straně jedné a s ohledem na (b) budoucí možnosti na straně druhé.

(a) Z historického hlediska je základní obava založena na strachu z moci a jejího zneužívání. Z části je lidská historie nepochybně jedním z neutuchajících bojů o moc. Poháněna hluboce rozdělujícími náboženskými a filozofickými přesvědčeními a hodnotami, které se projevovaly bídným otroctvím, podrobením žen, pravidelnou genocidou, stíháním pro kacířství (svobodu projevu, nebo to, co bylo a je stále známé jako „svobodné myšlení“), božským právem králů a podobně - to vše by mohlo dokazovat, že historie lidstva je v tomto kontextu historií nebezpečných a nepodložených pověr prohlášených v těchto dobách za posvátné z důvodu primitivních hodnot / porozumění na úkor lidského blahobytu a sociální rovnováhy. Strach a nouze v těchto dřívějších obdobích jako by zesílily to nejhorší z toho, co můžeme považovat za „lidskou povahu“, často v začarovaném kruhu při usilování o moc jako způsobu, jak zabránit zneužívání mocí.

Přesto je kriticky důležité si uvědomit, že jsme celkově prošli procesem přechodu od těchto archaických hodnot a přesvědčení ke globální kultuře s jejími institucemi, které pomalu zahrnují vědeckou kauzalitu a její hodnotu s ohledem na to, co je reálné a co není. S touto změnou začal být zřejmý určitý pozitivní vývoj.

Posunuli jsme se z „božské“, konečné pravomoci geneticky podmíněných králů a faraonů do systému, byť velmi omezené účasti široké veřejnosti prostřednictvím takzvaného „demokratického procesu“ ve většině zemí světa. Vykořisťování lidí, podmaňování a bídné otroctví ztratily svou společnou obhajobu náboženské, rasové či pohlavní nadřazenosti a vylepšily se do té míry, že se dnes otroctví vyskytuje zpravidla v mírnější formě „námezdní práce“ - v širším kontextu „třídních“ společenství - určené pozicí jedince v ekonomické hierarchii. Tržní ekonomice se také podařilo ve všech svých historických formách překonat rasismu podobné „kastovní“ předurčení, neboť to ve společnosti umožňuje (omezenou) míru sociální mobility, kde získaný příjem napomáhá větší obecné „svobodě“. ³⁷⁰

Je třeba vzít v úvahu jisté progresivní skutečnosti jako kapitalismus, který, se všemi jeho nedostatky, napomohl zlepšení určitých věcí v daných sociálních podmínkách. Avšak, co se dosud nezměnilo, je základní předpoklad, který je stále elitářský a bigotní v tom, jak zvýhodňuje jednu skupinu na úkor druhé, a to jak strukturálně, tak i sociologicky. V tomto případě však již nemá zvýhodněná „skupina“ nic co do činění s pohlavím, rasou či náboženstvím, ale mocnou účelností a soutěživou mentalitou, která se tlačí na vrchol třídní hierarchie, nevyhnutelně na úkor ostatních.

Dalo by se říci, že kapitalismus je ve skutečnosti post-moderní otrocký systém s novou hodnotovou orientací „konkurenční svobody“, která ho drží na místě. Tento přetvořený pojem „svobody“ v podstatě říká, že máme všichni „volnost“ spolu navzájem soutěžit a vzít si, co dokážeme. Přesto, jak již bylo zmíněno, takový stav „otevřené svobody“, který by existoval bez zneužívání, útlaku a strukturální výhody je zjevně nemožný. Takže zatímco zastánci kapitalismu mohou uvést sociální zlepšení, ke kterému došlo od jeho nástupu, jako důkaz jeho společenské účinnosti, musíme si přiznat, že jeho kořen nevychází ze zájmu o lidskou svobodu, ale je ozvěnou sociálního fanatismu, který pošpiňuje kulturu po tisíce let a který je zakořeněný v obecné psychologii elitářství a nedostatku.

Dnes je opravdová svoboda přímo závislá na množství peněz, které člověk má. Osobní svoboda lidí pod hranicí chudoby je tak v porovnání s bohatými velmi omezena. Podobně, zatímco zastánci volného trhu často hovoří o „donucování“ v souvislosti se státní mocí, realita ekonomického donucování bývá ignorována. Teoretici tradiční ekonomiky neustále používají rétoriku, která naznačuje, že vše je otázkou volby na trhu, a jestli člověk chce vzít práci či nikoli, je jeho volbou.

Přesto však osoby žijící v chudobě, což je většina, ³⁷¹ stojí před výrazně omezeným výběrem. Tlak jejich omezené ekonomické schopnosti vytváří mocný stav donucení, ve kterém nejenom že musí přijmout pracovní místo kvůli přežití a kterého si neváží, ale jsou také často objektem rozsáhlého vykořisťování v podobě nízkých mzdových sazeb v důsledku stejného zoufalství. Ve skutečnosti je všeobecná chudoba v tomto kontextu velmi pozitivní okolností pro kapitalistickou třídu, neboť zajišťuje nákladovou efektivitu v podobě levnější pracovní síly.

Takže ještě jednou, i když můžeme pozorovat v průběhu času jisté společenské zlepšení, toto zlepšení je ve skutečnosti jen variací na společné téma všeobecného elitářství, vykořisťování a fanatismu. Dlouhá historie předpokládaného nedostatku zdrojů a omezení produkce jen dále umocňují tuto myšlenku v malthuziánském slova smyslu, ³⁷² kde byla myšlenka, že by každý dosáhl určitého stupně ekonomické rovnosti, považována jednoduše za nemožnou.

(b) Přesto moderní věda a exponenciální rozvoj technických aplikací spolu s hlubším povědomím o naších lidských podmínkách ³⁷³ otevřely dveře k budoucím možnostem zlepšení sociálních podmínek a v podstatě tak i k dalšímu zvýšení míry svobody nevídaným způsobem. Toto vědomí představuje problém, neboť možnost dosažení této nové úrovně je intenzivně potlačovaná hodnotami a zavedenými institucemi ustanovenými tradičním kapitalistickým společenským řádem. Jinými slovy, tržní systém jednoduše nemůže umožnit tato zlepšení, protože podstata jejich kulminace je v rozporu se samotnými mechanismy systému.

Ku příkladu efektivita, která je dnes na technické a vědecké úrovni možná, by mohla, v případě, že by byla správně aplikována, zajistit vysokou životní úroveň každému člověku na Zemi spolu s odstraněním nebezpečné a monotónní práce prostřednictvím uplatnění kybernetické mechanizace. ³⁷⁴ V dnešním světě stráví drtivá většina lidí většinu svého života výkonem svého povolání a spánkem. Mnohá z těchto povolání se netěší oblibě ³⁷⁵ a jsou prokazatelně irelevantní s ohledem na skutečný osobní či společenský přínos a rozvoj.

Takže pokud chceme přemýšlet o tom, co znamená svoboda na základní úrovni, je to možnost v rozumné míře vést svůj život tak, jak si přejete. ³⁷⁶ Mít možnost žít svůj život bez toho, abyste se museli strachovat o přežití a své zdraví, či o přežití a zdraví vaší rodiny, je prvním krokem. Stejně tak systém práce za účelem zisku je jednou z nejvíce „nesvobodných“ institucí, která může dnes existovat, a to nejen s ohledem na vrozený ekonomický nátlak, ale také s ohledem na korporační struktury samotné, které představují doslova sestupnou hierarchickou diktaturu.

Je smutné, že i přes tyto současné a reálné možnosti porucha systému hodnot vybudovaná na kapitalistickém modelu a jeho poměrně paranoidním strachu z čehokoli mimo něj pokračuje a bude pokračovat v boji proti těmto možnostem vyššího stavu svobody. Ve skutečnosti samotná myšlenka poskytování základní sociální podpory ve formě „blahobytu“ nebo podobně bývá napadena, částečně z důvodu omezování otevřeného trhu - samotného trhu, který má ve skutečnosti pravděpodobně na svědomí zbídačený stav těch, kteří by takovou podporu potřebovali.

Ještě poslední poznámka k tématu „svobody“. Kapitalistické teorie, jak historické, tak moderní, postrádají jakýkoli vztah k přírodním zdrojům Země a jejich vládnoucím ekologickým zákonům. Na rozdíl od nejprimitivnějšího povědomí o nedostatku, které je ukazatelem společné teorie hodnoty založené na „nabídce a poptávce“, povaha světa z vědeckého hlediska v tomto modelu chybí - je „externí“. Toto opomenutí, společně s vykořisťováním a realitou snižování nákladů, které jsou vlastní motivačnímu systému trhu, je to, co způsobilo obrovské environmentální problémy, od vyčerpání půdy po znečištění, odlesňování a prakticky vše ostatní, co si lze na ekologické úrovni představit.

Při analýze raného rozvoje této filozofie můžeme logicky spekulovat o tom, jak k tomu došlo. Vzhledem k výrobě založené v té době převážně na zemědělství s minimálním podílem kvalitní rané výroby zboží „řemeslného typu“ byly naše možnosti mít negativní vliv na životní prostředí přirozeně omezené. Jednoduše jsme nepředstavovali tak velkou hrozbu, neboť obrovské množství průmyslových staveb, jak je známe dnes, ještě nebylo postaveno.

Tento vývoj ukazuje, že pod povrchem kapitalismu se skrývá ještě starý pohled, který je čím dál zastaralejší s neustále se projevujícími následky vyplývajícími z naší technologické kapacity, kterou zvyšujeme naší schopnost ovlivnit svět. Paralelou by mohla být instituce války. Hodnoty konkurenceschopnosti a války byly tolerovatelnou realitou před staletími, dokud byla způsobená škoda omezená na primitivní muškety. Dnes máme jaderné zbraně, které mohou zničit vše. ³⁷⁷ Takže, z pohledu evoluce byl kapitalismus praktikou a hodnotovou orientací, která v některých ohledech napomohla pokroku, avšak veškeré důkazy dnes poukazují na to, že vlastní nezralost systému, pokud přetrvá, povede ke stále narůstajícím problémům.

„Marketizace“ života

Posledním bodem této eseje je trend stále rostoucí marketizace života, který ve světě vytvořil hluboké pokřivení hodnot. Od té doby, co je v naší kultuře spojována „svoboda“ s „demokracií“ a demokracie je v ekonomickém smyslu spojována se schopností nakupovat a prodávat, vyskytuje se již komodifikace téměř čehokoli, co si jen lze představit.

Dle tradičních hodnot a rétoriky předchozích generací se na používání peněz v některých ohledech často pohlíželo jako na „studenou“ nezbytnou nutnost s tím, že některé prvky našich životů byly považovány za „posvátné“ a nebyly na prodej. Například akt prostituce, při kterém lidé prodávají svou intimitu za peníze, je situací, kde se kulturní hodnoty obvykle odcizí. Ve většině zemí je tento akt nelegální, ačkoli to není dostatečně právně odůvodněno, neboť sexuální schůzky samy o sobě legální jsou. Za trestuhodné to začne být považováno pouze v momentě, kdy přijde do hry prvek koupě.

Nicméně takovéto svátosti, které kulturně přetrvávají, jsou stále více rušeny tržní mentalitou. V současné době lze prodat nebo koupit téměř cokoli, ať už je to legální nebo ne. ³⁷⁸ Můžete si koupit právo obejít předpisy o emisích uhlíku, ³⁷⁹ můžete si za poplatek nechat vylepšit svou vězeňskou celu, ³⁸⁰ koupit právo lovit ohrožená zvířata, ³⁸¹ a dokonce si i koupit přijetí na prestižní univerzitu, aniž byste museli splnit požadavky testů. ³⁸²

Dochází tak ke zvláštnímu stavu, kdy některé z nejnormálnějších přirozených aktů lidského života začnou být rovněž podněcovány penězi, jako se toho například využívá k povzbuzení dětí ke čtení, ³⁸³ nebo na podporu hubnutí. ³⁸⁴ Co to vlastně z psychologického hlediska pro děti znamená, když jsou ve svých nejzákladnějších činnostech podporovány penězi? Jak to pak v budoucnu ovlivní jejich smysl pro odměnu? To jsou důležité otázky ve světě na prodej s určujícím hodnotovým principem, podle kterého jakoukoli akci stojí za to dělat pouze v případě, když na ní člověk může vydělat peníze.

Takovéto tržní hodnoty se jeví jako naprosté sociální pokřivení, neboť se tak změní samotná podstata lidské iniciativy a existence. Zatímco bychom se nemuseli příliš znepokojovat zdánlivě banálními záležitostmi, jako je fakt, že si lze zakoupit přístup do jízdního pruhu určeného jen pro vozy s více cestujícími, i když jede člověk sám, ³⁸⁵ větším projevem kultury postavené na tom, že vše je na prodej, je odlidštění společnosti, neboť se všichni a všechno omezí na pouhou využitelnou komoditu.

V současné době, jakkoli šokující to může být, existuje na světě dokonce více otroků než kdykoliv v lidské historii. Obchodování s lidmi je a nadále bude obrovský průmysl za účelem dosažení zisku prodejem mužů, žen a dětí do různých rolí.

Americké ministerstvo zahraničních věcí zveřejnilo: „Odhaduje se, že až 27 milionů mužů, žen a dětí na celém světě jsou oběťmi toho, co se dnes často popisuje zastřešujícím termínem „obchodování s lidmi“. Práce, která i nadále bojuje proti tomuto zločinu, je dílem naplnění slibu svobody - svobody od otroctví pro vykořisťované a svobody pro ty, kteří přežili, aby pokračovali ve svém životě.“ ³⁸⁶

Na závěr, zatímco většina lidí, která věří ve svobodný tržní kapitalistický systém a obvykle rozlišuje mezi „morální“ a „amorální“ formou obchodu, by byla z etického hlediska pobouřena nad tímto rozsáhlým zneužíváním lidí, ke kterému ve světě dochází, skutečností je, že samotný koncept komodifikace nemůže načrtnout žádnou objektivní dělící čáru a tyto „extrémní“ skutečnosti jsou popravdě jen otázkou míry v souvislosti s aplikací. Z čistě filozofického hlediska neexistuje žádný technický rozdíl mezi jakoukoli formou tržního vykořisťování. Psychologii vlastní porucha systému hodnot udržuje a bude i nadále udržovat v kultuře dravou bezohlednost, a pouze tehdy, když se odstraní strukturální mechanismus ze samotného našeho přístupu ke společenské organizaci, nalezneme na výše uvedené problémy řešení.

STRUKTURÁLNĚ TŘÍDNÍ PŘEDSUDKY, STÁT A VÁLKA

„Člověk je jediný patriot. Uzavře se ve své vlastní zemi pod svou vlastní vlajkou, opovrhuje ostatními národy a udržuje si po ruce na vysoké náklady zástupy uniformovaných vrahů, kteří se mají zmocnit části zemí ostatních národů a zabránit jim, aby uchvátily část té jeho. A v přestávkách mezi vojenskými kampaněmi si myje ze svých rukou krev a propaguje „bratrství všech lidí“ - svými slovy. ³⁸⁷ - Mark Twain

Přehled

Konflikt mezi lidmi je stálou charakteristikou společnosti již od počátku zaznamenané historie. Zatímco ospravedlnění tohoto faktu se pohybuje od předpokladů o neměnných lidských sklonech, jakými jsou agresivita a teritorialita, až k náboženskému pojetí o zapojení polarizovaných metafyzických sil, jakými jsou síly „dobra“ a „zla“, historie odhalila, že případy, ve kterých došlo ke konfliktu, mají obvykle racionální souvislost s environmentálními a / nebo kulturními podmínkami. Z důvodu naší náchylnosti od bezprostřední strachuplné stresové reakce „bojuj, nebo uteč“, ³⁸⁸ až po klidné vypočítavé plánování strategie národního válečného konfliktu, pro který existuje vždy důvod, je ve všeobecném veřejném zájmu snížit tuto míru konfliktů plným posouzením příčinných souvislostí nakolik to jen lze, abychom zvážili možná řešení.

Tato esej se bude zabývat dvěma obecnými kategoriemi „války“ - „imperiální válkou“ a „třídním bojem“. I když se zdají být odlišné, bude ukázáno, že základní psychologické mechanismy těchto dvou kategorizací jsou v základu stejné, a zároveň také, jak jsou některé ze současných mechanismů „boje“ ve skutečnosti mnohem hůře postižitelné či více skryté, než mnozí uznávají. Celková ústřední teze je ta, že zdroj těchto zdánlivě neměnných realit se nachází v samotném socioekonomickém předpokladu - v rámci určité posílené psychologie a tudíž v sociologických schématech - a není pevně daný našimi geny nebo nedostatkem nějaké morální způsobilosti.

Řečeno jinými slovy, současná realita není poháněna ideologicky izolovanými skupinami, jakými jsou například darebácká vláda nějaké země nebo neobyčejně „chamtivá“ obchodní mentalita - ale spíše nejzákladnějšími skrytými hodnotami, které jsou vlastní životu prakticky všech lidí v současných socioekonomických podmínkách a které si udržujeme jako kulturně „normální“. Jediným rozdílem je, do jaké míry jsou tyto hodnoty využívány a za jakým účelem.

Imperiální válka: Vznik státu

Neolitická revoluce, která proběhla někdy před 12 000 lety, ³⁸⁹ znamenala zásadní zlom pro lidskou společnost, protože jsme přešli z téměř výhradního „žití z půdy“ - omezeného na schopnost přirozené regenerace prostředí - ke zrychlujícímu se trendu kontroly životního prostředí a manipulaci s přírodními zdroji. Rozvoj zemědělství a vytváření práci usnadňujících nástrojů byly počátkem toho, co můžeme pozorovat dnes, kde spektrum lidských schopností využít vědu ke změně světa k našemu prospěchu se zdá být prakticky neomezené. ³⁹⁰

Nicméně, tato zpočátku pomalá technologická adaptace uvedla do pohybu určité vzorce a změny, jež pravděpodobně zapříčinily mnohé z problémů, které jsou dnes již považovány za zcela běžné. Příkladem toho může být, jak vznikla kvůli relativní chudobě a ekonomickému rozvrstvení nerovnováha, jako zřejmý důsledek této nové kapacity. Slovy neurovědce a antropologa Dr. Roberta Sapolského: „Lovci a sběrači měli k dispozici tisíce volně rostoucích a žijících zdrojů potravy, kterými se živili. Zemědělství toto všechno změnilo a vytvořilo naprostou závislost na několika málo desítkách zdrojů potravy ... Zemědělství umožňuje skladování přebytečných zdrojů a tím nevyhnutelně i jejich nerovnoměrné hromadění, rozvrstvení společnosti a vznik tříd. Takto umožnilo i vznik chudoby.“ ³⁹¹

Podobně byl také spíše kočovný způsob života těchto lovců-sběračů pomalu nahrazen životem usedlým, vznikem ochranářských kmenů a nakonec lokalizovaných společenství městského typu. Slovy Richarda A. Gabriela v díle Krátká historie války (A Short History of War): „Vynález a rozšíření zemědělství spolu s domestikací zvířat v 5. tisíciletí př.n.l. jsou uznávány jako vývoj, který připravil půdu pro vznik prvních rozsáhlých a komplexních městských společností. Tyto společnosti, které se objevily téměř současně kolem roku 4000 př.n.l. jak v Egyptě, tak v Mezopotámii, používaly kamenné nástroje, ale během následujících 500 let kamenné nástroje a zbraně ustoupily bronzu. S výrobou bronzu pak došlo k revoluci ve válčení.“ ³⁹²

V tomto období také vznikl pojem „státu“, jak jej známe, a objevila se stálá přítomnost „ozbrojených sil“. Gabriel dále pokračuje: „Tyto rané společnosti vytvářely první státem řízené instituce, zpočátku jako centralizované kmeny (chiefdoms) a později jako monarchie ... Ve stejné době centralizace vyžadovala vytvoření správní struktury, která by byla schopná řídit společenské aktivity a prostředky k dosažení společných cílů ... Vývoj ústředních státních institucí a podpůrného správního aparátu nevyhnutelně dal formu a stabilitu vojenským strukturám. Výsledkem byla expanze a stabilizace dříve volných a nestabilních válečnických kast. Do roku 2700 př.n.l. byla v Sumeru plně formulovaná vojenská struktura a stálá armáda organizovaná podle moderních směrnic. Stálá armáda se ukázala být trvalou součástí sociální struktury a byla opatřena silnými nároky na sociální legitimitu. A od té doby je s námi.“ ³⁹³

Imperiální válka: Iluze

„Imperialismus“ je definován jako: „Politika, praxe nebo obhajoba rozšiřování moci a nadvlády jednoho národa zejména přímými územními akvizicemi nebo získáním nepřímé kontroly nad politickým nebo hospodářským životem jiných oblastí.“ ³⁹⁴

Zatímco tradiční kultura může obvykle uvažovat o imperiální válce jako o variaci války obecně předpokládajíce, že jde o další formu ozbrojeného národního konfliktu, lze ukázat, že základní kořeny všech vnitrostátních válek jsou ve skutečnosti imperiální povahy. Doslova tisíce válek, které se odehrály v zaznamenané lidské historii, měly většinou co do činění se získáním přírodních zdrojů nebo území, kde se jedna skupina buďto snaží zvýšit svou moc a materiální bohatství, nebo se chce ochránit před ostatními, kteří se ji snaží dobýt a nasát její moc a bohatství.

Dokonce i mnoho historických konfliktů, které se na povrchu zdají být vedeny pro čistě ideologické účely, jsou ve skutečnosti často skryté imperiální ekonomické tahy. Například křesťanské křížové výpravy v 11. století bývají často definovány jako striktně náboženský konflikt či projev ideologického zápalu. Přesto hlubší šetření odhaluje silný podtón obchodní expanze a získávání přírodních zdrojů pod záminkou „náboženské“ války. ³⁹⁵ To však neznamená, že by náboženství nebylo zdrojem obrovského historického konfliktu. Jen poukazujeme na často příliš zjednodušený výklad mnoha historických textů, ve kterých je ekonomický význam opomíjen nebo ignorován. Bez ohledu na to, pojem „morální“ křížové tažení jako forma zástěrky pro národní ekonomický imperialismus přetrvává dodnes. ³⁹⁶

Ve skutečnosti lze v celé historii pozorovat vysoce donucovací tendence, pokud jde o získání veřejné podpory pro akt národního válčení. Například letmým přezkoumáním historie zjistíme, že veškeré „ofenzivní“ válečné akty, což znamená válku iniciovanou danou mocí z jakéhokoli důvodu (nikoli jako reakci na přímou invazi), pochází od složek a spolupracovníků vládního orgánu, nikoli od občanů. Války mají tendenci začínat nějakým druhem oznámení návrhu vycházejícího ze státní moci, následně pak poháněného korporátně podporovanými médii, ³⁹⁷ jež pomalu formují občany do podoby, kdy tento návrh ocení. Státu také velmi pomůže, pokud je rovněž přítomna nějaká citově výrazná provokace, která by mohla být zmanipulována k následnému ospravedlnění zamýšlené války. ³⁹⁸

Taková taktika manipulace s občany může mít mnoho podob. Využití strachu, cti (pomsty), vlasteneckého paternalismu, ³⁹⁹ morálky a „společné obrany“ se pravděpodobně řadí mezi nejčastější triky. Ve skutečnosti jsou všechny akty války, bez výjimky, ve veřejné sféře odůvodněny jako „obranné“, a to i v případě, že žádné racionální hmatatelné veřejné ohrožení nelze zjistit. Přesto je na tomto pojmu „obranné“ války vskutku jádro pravdy, ⁴⁰⁰ neboť akty imperiální mobilizace jsou založeny na velmi reálné, avšak nejasné podobě ekonomického a / nebo politického strachu - strachu ze ztráty kontroly či moci. Jinými slovy, i když se nemusí jednat o přímé bezprostřední ohrožení daného útočícího národa, dlouhodobá konkurenční potřeba si neustále znovu zabezpečovat svou stávající moc před její případnou budoucí ztrátou je velmi reálnou a odůvodněnou obavou. Takže, v podstatě je tato „obrana“ druhem sebezáchovy elitářské vyšší třídy, a proto obvykle z hlediska pravdivých skutečností pro veřejnost morálně neospravedlnitelná; proto se místo toho k získání veřejného souhlasu používají tyto triky. ⁴⁰¹

Ekonom a sociolog Thorstein Veblen ve svém slavném díle z roku 1917 s názvem Pojednání o podstatě míru a podmínky jeho zachování (An Inquiry Into The Nature Of Peace And The Terms Of Its Perpetuation) napsal v návaznosti na předmět veřejného přesvědčování: „Každý válečný podnik, který má mít naději na zahájení, musí získat morální podporu komunity nebo její efektivní většiny. Prvořadým zájmem každého bojechtivého státníka je tedy uvést tuto morální sílu do pohybu, aby dosáhl dobrodružství, o které usiluje. A existují dvě hlavní linie motivace ... zachování nebo prosazování materiálních zájmů komunity - skutečných či smyšlených - a obhajoba národní cti. Možná by se k nim měla přidat třetí - rozvoj a zachování národní kultury.“ ⁴⁰²

Tento poslední bod ohledně zachování národní kultury nejlépe ilustruje běžné moderní západní imperiální nároky, které se snaží šířit pomocí „svobody a demokracie“. Toto tvrzení zaujímá otcovský postoj, který předpokládá, že současné politické klima cíleného národa je prostě příliš nehumánní a intervence na „pomoc“ jeho občanům se stává „morální povinností“ invazních sil.

Veblen pokračuje: „Jakákoli forma patriotismu poslouží jako způsob a prostředek k válečnému podniku pod příslušným vedením, i když [u lidí] není zpravidla sklon k bojovné náladě. Správně řízený, obyčejný vlastenecký cit může být snadno mobilizován k válečnému dobrodružství jakýmkoli přiměřeně obratným a cílevědomým státníkem - toho existuje nespočet názorných příkladů.“ ⁴⁰³ „... bezpečně lze [také] všeobecně říci, že když už jednou dotyčný státník dostal nepřátelské akce do plného proudu, můžeme s jistotou počítat s tím, že vlastenecký cit národa podnik podpoří bez ohledu na oprávněnost sporu.“ ⁴⁰⁴

V Americe je výrok „jsem proti válce, ale podporuji vojáky“ ⁴⁰⁵ běžný mezi těmi, co jsou proti danému konfliktu, ale chtějí, aby byli i nadále vnímáni jako uctiví ke své zemi obecně. Tento výrok je jedinečný tím, že je ve skutečnosti iracionální. „Podporovat vojáky“ by logicky znamenalo podporovat úlohu „vojska“, tedy činů, které se od této role vyžadují. Samozřejmě, implicitním gestem je, že člověk podporuje potřebu války a tudíž podporuje muže a ženy v armádních silách, kteří napomáhají této potřebě. Přesto si však samotné tvrzení zcela protiřečí a existuje jako forma „dvojitého myšlení“, ⁴⁰⁶ neboť nesouhlasit s existencí určitého válečného konfliktu znamená také plně nesouhlasit s činností těch, kteří se do něj zapojují. Je to, jako kdybychom řekli: „Jsem proti tomu, aby rakovina zabíjela lidi, ale podporuji její právo na život.“

Ozbrojené síly se historicky těšily vysoké veřejné úctě občanů a vláda toto neustále oslavuje do té míry, že předpoklad „cti“ si žije svým vlastním iracionálním životem. Ve skutečnosti je toto psychologicky umocněno zavedenými ceremoniály. Pocta je zformalizována prostřednictvím ocenění, medailí, přehlídek, uctivých postojů a jiných ozdob, které zapůsobí na veřejnost ohledně předpokládané hodnoty akcí vojáků, a tedy i instituce války. To dále posiluje kulturní tabu, kde je urážka jakéhokoli prvku válečného aparátu brána jako projev neúcty k oběti, kterou ozbrojené síly skládají.

Z hlediska skutečné ochrany a řešení problémů je u „úctyhodného“ případu hasiče, který zachrání dítě z hořícího domu, tento obdiv oprávněný. Nesobecký, altruistický postoj a ochota riskovat svůj život ve prospěch druhých je samozřejmě ušlechtilý čin. Nicméně v historickém kontextu válečnictví osobní altruismus vojáka neospravedlňuje rozsáhlé akty národní imperiální agrese, bez ohledu na to, jak dobré úmysly mohli vojáci mít.

Kromě toho, tento na strach orientovaný princip uchování moci zavedený státním aparátem také přirozeně vytváří jakousi „dílčí válku“ proti vlastním občanům, která je téměř vždy umocněna v dobách válečného konfliktu. Ti, kteří zpochybňují nebo odmítají daný národní konflikt, se v historii setkali s přímým útlakem a v širším kulturním kontextu i s odporem ze strany veřejnosti. Běžné, avšak nejednoznačné porušení zákona v podobě „vlastizrady“ ⁴⁰⁷ či „vzpoury“ ⁴⁰⁸ je toho historickým příkladem spolu s ukázkou dočasného zbavení práv občanů po dobu války někdy zahrnujícího i svobodu projevu. ⁴⁰⁹

Ze sociálního hlediska je zmíněné „vlastenectví“ také běžně používáno v tom smyslu, že ti, kdo nepodporují válku, jsou často zavrženi za to, že nepodporují své spoluobčany a vytváří tak odcizení. V poslední době byli lidé v opozici, kteří se třeba účastnili protestních akcí, považováni státem za „teroristy“, ⁴¹⁰ což je závažné obvinění s mnoha vážnými právními důsledky, pokud je příslušnými orgány shledáno pravdivým.

Nicméně tato „dílčí válka“ se dá rozebrat na ještě hlubší mechanismus - něco, co by se dalo nazvat jistým druhem sociální kontroly na podporu imperiálních záměrů. V řadě zemí dnes existuje, ať už z povinnosti od narození, ⁴¹¹ či přesvědčováním k právně závazným smlouvám, ⁴¹² tlak nebo motivace k připojení k armádě, která je sama o sobě manipulativní na mnoha úrovních. Reklamní strategie jako například „peníze na vysokou školu“ nebo „osobní úspěch“ jsou zcela běžné a zřejmě se zaměřují na nižší příčky ekonomické hierarchie. ⁴¹³ Bylo zaznamenáno, že Spojené státy někdy utratí až miliardy ročně (4,7 miliardy v roce 2009) na styky s veřejností na globální úrovni, které by napomohly veřejnému obrazu a náboru. ⁴¹⁴

Imperiální válka: Příčina

Když se odvrátíme od tradičních iluzí propagovaných na obranu organizované vraždy lidí a krádeže přírodních zdrojů a odmítneme takové povrchní ospravedlnění, jakými jsou otcovský patriotismus, čest a protekcionismus, zjistíme, že válka je dnes ve skutečnosti nedílnou charakteristikou majetného nedostatkem poháněného obchodního systému. Bylo by nesprávné tvrdit, že válka je sama o sobě produktem kapitalismu, protože válčení se datuje mnohem dále do minulosti než kapitalismus. Nicméně, když rozebereme samotný tento předpoklad, vidíme, že válka je skutečně centrálním, neměnným rysem kapitalismu, neboť je jen sofistikovanějším projevem těch samých rozdělujících, konkurenčních a zastaralých hodnot a postupů.

Stejně tak, jako korporace konkuruje jiným korporacím v oboru z důvodu příjmu kvůli přežití neustále usilující o monopol a kartelové dohody, kde jen může, rovněž všechny vlády na planetě jsou v podstatě založeny na stejném principu přežití formou rozšiřování svého území. Jako příklad můžeme uvést Ameriku, která v roce 2011 získala přibližně 2,3 bilionů dolarů jen ze samotných federálních výnosů daně z příjmu. ⁴¹⁵ Tyto výnosy jsou důležité pro fungování toho, čím ve skutečnosti obchodní instituce známá jako „Amerika“ je. Stejný vliv má roční zisk Microsoftu na jeho schopnost fungovat. Amerika je, po pravdě řečeno, svou funkcí a formou korporace se všemi registrovanými podniky, které existují ve vnitrostátní právní síti a jsou považovány za dceřiné společnosti této mateřské instituce tradičně nazývané „vláda Spojených států“.

Proto si všechny akce americké vlády spolu se všemi konkurenčními vládami ve světě musí přirozeně udržovat akutní obchodní prozíravost. Nicméně, co odděluje tuto „mateřskou korporaci“ (Ameriku) od jejích dceřiných sektorů (podniků) je její schopnost sebezachování a udržení si konkurenční výhody. Její potřeba zachovat stěžejní hnací mechanismy své ekonomiky má zásadní význam a letmý pohled do historie týkající se způsobu, jakým byly USA schopné získat a udržet si své postavení globálního „impéria“, ukazuje tuto obchodní prozíravost jasně. Ve skutečnosti se projevuje trošku odlišně od způsobu, jakým se konkrétní podniky snaží získat obchodní monopol. Jedině tak není ideál globálního monopolu (impéria) omezen právním mandátem, jak běžně prohlašují vnitrostátní právní omezení, ale je provedeno násilně na jevišti imperiální války.

Ve skutečnosti je docela zajímavé, i když ne neočekávané, jak se samotný akt této sebezáchovy prostřednictvím armády může sám o sobě stát silně lukrativním obchodním podnikem, který často zlepší ekonomickou situaci národa a přinese zisky svým korporátním složkám. Dnes můžeme rozšířit tyto ekonomické výhody masivních vojenských výdajů ^{416 417} spolu s rekonstrukcí válkou postižených oblastí obchodními dceřinými společnostmi vítězných států⁴¹⁸ na pomalé pobízení integrity země prostřednictvím obchodních tarifů, sankcí a uvalení dluhů v zájmu podrobení populace ve prospěch transkontinentálního průmyslu ^{419 420} a mnoho dalších moderních konvencí „ekonomické války“.

Tento bod pravděpodobně nejlépe vyjádřil jeden z amerických nejvíce vyznamenaných armádních důstojníků 20. století - generálmajor Smedley D. Butler. ⁴²¹ Butler byl autorem slavné knihy vydané po 1. světové válce nazvané Válka je kšeft (War is a Racket) a ohledně válečného obchodu uvedl následující: „Válka je kšeft. Vždy jím byla. Pravděpodobně ten nejstarší, jednoduše nejziskovější a zcela jistě nejkrutější. Svým rozsahem je to jediný kšeft mezinárodní. Je jediný, ve kterém se zisky počítají v dolarech a ztráty v lidských životech.“ ⁴²²

V roce 1935 také napsal: „Strávil jsem 33 let a 4 měsíce v aktivní vojenské službě a během té doby jsem strávil většinu svého času jako vysoce postavený ranař pro Big Business, Wall Street a bankéře. Stručně řečeno, byl jsem vyděračem a gangsterem kapitalismu. V roce 1914 jsem pomáhal zajistit, aby bylo Mexiko a zejména Tampico bezpečné pro americké ropné zájmy. Pomohl jsem udělat Haiti a Kubu slušným místem, kde můžou chlapci z National City Bank vybírat zisky. Pomáhal jsem znásilnit půl tuctu středoamerických republik ve prospěch Wall Street. V letech 1902-1912 jsem pomohl očistit Nikaraguu ve prospěch mezinárodního Banking House of Brown Brothers. V roce 1916 jsem vnesl světlo do Dominikánské republiky v zájmu amerického cukerného průmyslu. Roku 1903 jsem pro americké ovocné společnosti pomohl zajistit v Hondurasu práva. Roku 1927 jsem v Číně pomáhal dohlédnout na to, aby Standard Oil pokračoval nerušeně ve své cestě. Když se na to tak zpětně podívám, mohl jsem dát Al Caponemu pár rad. To nejlepší na co se zmohl, bylo provozovat své ilegální kšefty ve třech okresech. Já jsem je provozoval na třech kontinentech.“ ⁴²³

Monumentální dílo Johna A. Hobsona s názvem Imperialismus: Studie (Imperialism: A Study) popisuje tuto tendenci jako „sociální parazitický proces, ve kterém zájem zámožných občanů státu, kteří se zmocnili otěží vlády, přispívá k imperiální invazi za účelem připevnit ekonomické přísavky na cizí subjekty a vysát z nich tak jejich bohatství s cílem podpořit domácí přepych“. ⁴²⁴

Mnozí z vás by teď mohli toto zneužívání považovat za formu „korupce“, ale tuto úvahu je však v širším spektru obtížné odůvodnit. Etické a morální tvrzení, co je „spravedlivé“ a co „nespravedlivé“, nemá žádnou průkaznou integritu v rámci systému, který je nedílnou součástí kapitalismu. Toto je jedním z nešťastných selhání realizace ze strany těch, kteří aktivně šíří poselství „světového míru“ či „protiválečného postoje“, ale stále brání model konkurenčního trhu. Jinými slovy, „světový mír“ se jednoduše nezdá být možný ve stávajícím ekonomickém modelu.

Každý krok uplatňování globálního kapitalismu, počínaje jeho vznikem v Evropě, je spojován s obrovským násilím, vykořisťováním a podrobením. Evropský kolonialismus, ⁴²⁵ zajetí afrických „otroků“ pro jejich využívání a prodej, násilné podrobení nespočtu koloniálních národů a vytvoření privilegovaných útočišť pro šmelinářství a pravomocí pro mnoho státních nebo státem chráněných podniků, to vše se pouze dotýká povrchu jeho vrozeného charakteru, jakým je „válečný systém“ myšlení.

Thorstein Veblen ve svém díle z roku 1917 vytváří spojitost s tím, co nazývá „finanční“ nebo také monetární základ války: „V průběhu polemiky vyšlo najevo, že zachování současného finančního práva a pořádku se všemi incidenty jeho vlastnictví a investic je neslučitelné s neválečným stavem míru a bezpečí. Toto současné schéma investování, podnikání a [průmyslové] sabotáže by mělo mít z dlouhodobého hlediska výrazně vyšší šanci na přežití, pokud by byly zachovány současné podmínky válečných příprav a národní „nejistoty“, nebo kdyby předpokládaný mír zůstal v poněkud problematickém stádiu, dostatečně nejistém na to, aby udržel živou nevraživost mezi národy ... ⁴²⁶ Takže, pokud jsou celkově projektory tohoto míru v jakékoli míře nakloněny myšlence hledání výhodnějších podmínek, za jakých by snad mohl být zajištěn trvalý mír, tak by zřejmě již od samého počátku mělo být součástí jejich úsilí uvést do pohybu události vedoucí k současnému omezování a případnému zrušení vlastnických práv a cenového systému, ve kterém tato práva nabývají účinku. ⁴²⁷

Další důkazy této souvislosti lze najít v modernějších formách nepřímého násilí. Mezi ně patří postupy „ekonomické války“, které mohou, jak bylo zmíněno výše, sloužit jako kompletní akty agrese, ať už samy o sobě, či jako součást procesního úvodu k tradiční vojenské akci. Příklady lze spatřit v podobě obchodních tarifů, sankcí, dluhů z donucení a mnoha dalších méně známých tajných metod k oslabení státu. ⁴²⁸

Celosvětové finanční instituce, jako je Světová banka či Mezinárodní měnový fond, mají silné pravomoce, a tudíž v pozadí i své obchodní zájmy. Mají pravomoc přidělit dluh na „finanční záchranu“ trpícím zemím na úkor kvality života jejich občanů. Často také převezmou moc nad přírodními zdroji nebo průmyslovými odvětvími prostřednictvím zvolené privatizace nebo jinými způsoby, které mohou oslabit schopnost země natolik, že se stane závislou na ostatních ve prospěch obchodních outsiderů. ⁴²⁹

Toto je jednoduše jen více skrytý způsob podrobení, než jaký mohl být viděn, řekněme, při imperiální expanzi britské říše prostřednictvím své „Východoindické společnosti“, tedy u obchodní síly, která využívala nově dobytých regionálních zdrojů a pracovní síly v Asii v 17. století. ⁴³⁰ Nicméně, na rozdíl od expanze britského impéria, expanze amerického impéria nezískala svůj status pomocí vojenské akce samotné, i když celosvětově existuje stále obrovské množství těchto případů. ⁴³¹ Namísto toho se stalo běžným použití komplexních ekonomických strategií, které přiměly ostatní země, aby se podrobily americkým ekonomickým a geo-ekonomickým zájmům. ⁴³²

Třídní boj: Vrozená psychologie

Když se přesuneme k „třídnímu boji“, tak tento pojem byl v historické literatuře zaznamenáván po staletí a je částečně založen na předpokladech o lidské povaze, částečně na předpokladu nedostatečné kapacity planety Země a výrobních prostředků k uspokojení potřeb každého jednotlivce a částečně také na relevantnějším vědomí, že systém tržního kapitalismu nevyhnutelně zaručuje třídní rozdělení a nestabilitu kvůli jeho vrozeným mechanismům, a to jak strukturálně, tak i psychologicky.

Prohlášení zakladatele volného trhu, ekonoma Davida Ricarda, že „pokud by se měly zvýšit mzdy ... pak ... půjdou zisky nezbytně dolů“, ⁴³³ jednoduše potvrzuje strukturální zajištění třídního konfliktu, kde mzda souvisí se spodní „dělnickou třídou“ a zisky s horní „kapitalistickou třídou“ a kde jeden získává, druhý ztrácí. Podobně i Adam Smith ve svém kanonickém díle Bohatství národů (The Wealth of Nations) jednoduše vysvětluje charakter uchování energie na behaviorální (psychologické) úrovni a říká: „Pokud je občanská vláda zřízena pro zabezpečení majetku, je ve skutečnosti zřízena na obranu bohatých proti chudým, nebo těch, kteří nějaký majetek mají, proti těm, kteří nemají vůbec žádný.“ ⁴³⁴

Nicméně, skutečné využívání vlády pro účely vyšší nebo obchodní třídy se zdá být Smithem, Ricardem a dokonce i mnoha současnými ekonomy, kteří se zdají být neschopní či neochotní přijmout události dnešní doby, tvrdohlavě ignorováno. Dokonce i ti nejoddanější zastánci volného trhu stále vyjadřují potřebu vlády a jejího právního aparátu, aby fungovala jako jakýsi „rozhodčí“, který udržuje „fér“ hru. Pojmy jako „kamarádíčkovský kapitalismus“ jsou často používány za předpokladu, že „tajná dohoda“ mezi vládními volebními okrsky a zdánlivě samostatnými podnikovými institucemi je neetické či „trestní“ povahy.

Jak již bylo uvedeno dříve, je nelogické předpokládat, že povaha vlády je ve svém jádru něco jiného než vozidlo na podporu podniků, které tvoří bohatství této země. Obchodní aparát je ve skutečnosti stát ve své technické podobě bez ohledu na povrchní tvrzení, že „demokratická“ země je postavena na zájmech samotných občanů. Ve skutečnosti lze tvrdit, že žádná vláda v zaznamenané historii nikdy občanům nenabídla legitimní místo ve správě či legislativě, a v kontextu moderního kapitalismu, který je stále projevem staletí starých hodnot a předpokladů s jasným elitářským záměrem, je zajímavé, jak se tento mýtus „demokracie“ stále v dnešní době udržuje.

Ještě k tomuto bodu uveďme, že jeden z architektů ústavy Spojených států amerických, James Madison, vyjádřil velmi jasně své znepokojení především ohledně potřeby utlačovat politickou moc nižších tříd. Prohlásil: „Pokud by v dnešní době v Anglii byly volby přístupné všem třídám, majetek vlastníků pozemků by byl nechráněný. Brzy by byl zaveden nějaký agrární zákon. Pokud jsou tato pozorování správná, naše vláda by měla chránit trvalé zájmy země proti inovaci. Vlastníci půdy by měli mít podíl ve vládě, aby podpořili tyto neocenitelné zájmy a vyvažovali a kontrolovali ostatní. Měli by být jmenováni tak, aby chránili menšinu bohatých proti většině. Senát by tak měl být tímto orgánem; a aby mohli na tyto záměry odpovědět, měli by mít stálost a stabilitu.“ ⁴³⁵

Takže, počínaje vědomím toho, že tato základní premisa globální „demokracie“ je hluboce potlačena kapitalistickým motivačním systémem konkurenčního udržení moci na státní úrovni a napomáhání tak horní třídě zachovat si politickou potažmo finanční moc, získáme jasnější obraz o tom, jak hluboko se tento třídní boj vede. Pravděpodobně nejvýraznějším aspektem toho je, jak tyto mechanismy třídního rozdělení existují v našem každodenním životě, ale přesto jsou neviditelné, neboť jsou strukturálně zabudované do finančního, politického a právního aparátu jako takového.

Třídní boj: Strukturální mechanismy

V současné době, kdy 1 % světové populace vlastní 40 % bohatství naší planety, ⁴³⁶ zjistíme, že jak z hlediska struktury systému, tak motivační psychologie existují výkonné mechanismy, které udržují a dokonce zvyšují tuto hrubou nepřiměřenou světovou nerovnováhu bohatství. Netřeba dodávat, že v dnešním světě, kde má vše finanční základ, je pochopitelné, že s velkým bohatstvím přichází i velká moc. Z tohoto důvodu, jak je popsáno v předchozím, umožňuje tato moc vytvářet robustnější strategie pro konkurenční zisk a sebe-záchovu, a v důsledku toho se proto rozšířila do vlastní struktury samotného sociálního systému, což významně usnadňuje zabezpečení obrovského bohatství vyšší třídy, zatímco nižší třídy čelí ohromným strukturálním překážkám, aby vůbec dosáhly na základní úroveň finančního zabezpečení.

Některé mechanismy této třídní války a utlačování s ní spojeného jsou celkem zřejmé. Jedním z příkladů je problematika zdanění a jak byly z historického hlediska zvýhodňováni bohatí nad chudými pracujícími. ⁴³⁷ Zastánci výhodnějšího danění bohatých argumentují tím, že bohatí zároveň tvoří tzv. „vlastnickou třídu“ a jsou to oni, kdo zodpovídají za vytváření pracovních míst. Z tohoto důvodu mají mít větší finanční svobodu. ⁴³⁸ Ve skutečnosti je velice jednoduché tento jednostranný argument vyvrátit, protože finanční utiskování prostřednictvím veřejné daně reálně omezuje kupní sílu veřejnosti a s největší pravděpodobností vytváří ještě větší překážky ekonomickému růstu, než co by vyvolalo pouhé omezování korporátních „zaměstnavatelů“ a jejich pokladen. ⁴³⁹ Jedinou výjimku, která jde za hranice argumentu o bohatých jako o „tvůrcích pracovních míst“, představuje teorie plutonomie, ke které se dostaneme na konci této eseje.

Nechme teď daně a zvýhodňování určitých vrstev společnosti stranou. Čtyři mnohem závažnější strukturální prvky si zasluhují naši pozornost. Těmi jsou: (a) dluh, (b) úrok, (c) inflace a (d) rozdíl v příjmech.

(a) Dluh je nepochopená společenská praktika, o které se většina lidí ve společnosti dnes domnívá, že je otázkou volby. Ve skutečnosti se doslova celý finanční systém zrodil z dluhů. V moderní ekonomice vznikají všechny peníze díky půjčkám, jež pochází z centrálních a komerčních bank, které je v podstatě vytváří podle samotné poptávky. ⁴⁴⁰ Tento základní mechanismus tvorby peněz je silným nástrojem ekonomického nátlaku. Průměrný dluh domácností se většinou skládá z půjček na kreditních kartách, půjček na bydlení, půjček na auto a studentských půjček (na vzdělání). Ti s nižších tříd mají větší podíl na tomto spotřebitelském dluhu než ti z horní třídy, protože samotná podstata být neschopen platit za základní sociální statky, jako například auto nebo dům, vytváří potřebu bankovních půjček.

Výsledkem je, že tlak z dluhu se stal v životech velké většiny obyvatel konstantní. ^{441 442 443} Průměrné mzdy a příjmy jsou tím, čím jsou. Přirozeně tak nízké, jak je to jen možné, aby podpořily dominantní kapitalistický étos nákladové efektivity, na kterou je celá společnost navržena. Mzda průměrného zaměstnance má tendenci jen stěží splňovat základní požadavky úvěrové služby společně s plněním základních každodenních potřeb pro přežití. Tímto „přešlapováním na místě“ je možnost sociálního postupu vzhůru v hierarchii třídy hluboce narušena, nehledě na obtížnost se dostat jednoduše z dluhu samotného. ⁴⁴⁴

(b) Úrok: Společně s dluhem představuje atribut zisku spojený se samotným prodejem peněz. Vzhledem k tomu podporuje kapitalistická tržní ekonomika komodifikaci prakticky úplně všeho. Není tedy vůbec žádným překvapením, že i samotné peníze jsou vytvářené a prodávané kvůli zisku, a ten přichází ve formě úroku. Ať už je to centrální banka, která vytváří peníze výměnou za vládní cenné papíry (dluhopisy), nebo komerční banka poskytující hypoteční úvěr běžnému člověku, téměř vždy jsou k tomu připojeny úroky.

Jak již bylo zmíněno v předchozích esejích, toto vytváří stav, kdy je generováno více dluhu, než je skutečné množství peněz v oběhu na jeho pokrytí. Když vzniká půjčka, vytváří se pouze to, čemu se říká „jistina“. Peněžní zásoba každé země se skládá z této jistiny ve formě, která představuje celkovou hodnotu všech poskytnutých půjček a úvěrů (vytvářením peněz). Na druhé straně ale úrokový poplatek vlastně neexistuje. To znamená, že na sociální úrovni musí všechny tyto úrokem zatížené půjčky najít peníze v již existující peněžní zásobě, aby mohly být pokryty při jejich splácení. Protože v tomto procesu všechny dosud zaplacené úroky pochází z jistiny, je prostě matematicky nemožné některé půjčky splatit. Jednoduše neexistuje najednou dostatečné množství peněz v systému. ⁴⁴⁵

Výsledkem je ještě silnější tlak směrem dolů na tuto vrstvu obyvatelstva, která si zřizuje běžné úvěry, protože vždy existuje tento základní všudypřítomný nedostatek v samotné peněžní zásobě, a každý, kdo má snahu své půjčky splatit, se musí potýkat s nevyhnutelným faktem, že některým se prostě půjčky splatit v dlouhodobém horizontu nepodaří.

Bankrot je častým vyústěním v těch částech společnosti, které tzv. „tahají za kratší konec“. Ještě závažnější je způsob, jakým se bankovní mechanismus chová k těm, kteří nejsou schopni dostát svým závazkům spojeným s pokrytím úvěru. Smlouva o půjčce a právní systém podporují sílu a možnost bank, aby mohly ve většině případů „odejmout“ neplatičům jejich hmotný majetek. ⁴⁴⁶

Když se hluboce zamyslíme nad touto schopností „přivlastnění“, dojdeme k tomu, že je to prokazatelně nepřímá forma krádeže. Pokud je opravdu nevyhnutelné, že někteří podlehnou a nedodrží splátkový kalendář kvůli již zmiňovanému vrozenému nedostatku peněžních zásob s možným výsledkem odebrání fyzického majetku, tak je rovněž časem nevyhnutelné i to, že si banka majetek doopravdy osvojí. To znamená, že banky, které jsou vždy vlastněny členy vyšší třídy, mají jistotu, že zabaví domy, auta a majetek nižších tříd jednoduše proto, že peníze, které si z čista jasna vytvořily ze vzduchu ve formě úvěrů, se jim nevrací. To je ve své podstatě skrytá forma přesunu hmotného majetku z nižších tříd do třídy vyšší.

Nicméně, když se vrátíme k problematice samotného úroku, vyšší třída se těmito skutečnostmi téměř vůbec neznepokojuje. Vzhledem k přebytku bohatství spojeného s jejím finančním statusem spolu s nedostatkem potřeby si půjčky po většinu času v důsledku tohoto přebytku brát, tlak z nedostatku vrozený peněžní zásobě kvůli úrokům vždy padá na bedra nižších tříd. Navíc, ti bohatí jsou vlastně třídně chráněni, protože díky fenoménu příjmů z investic prostřednictvím získaných úroků ze spořících účtů, depozitních certifikátů či jiných prostředků se mění nástroj společenského nátlaku na chudé v nástroj generující finanční výhody pro bohaté. ⁴⁴⁷

(c) Inflace je obecně definována jako „míra růstu cenové hladiny zboží a služeb s následným snižováním kupní síly“. ⁴⁴⁸ Tato obecná definice nás bohužel nepřibližuje k jejím skutečným příčinným souvislostem. Zatímco na různých ekonomických školách se vedly debaty ohledně skutečných příčin inflace, ⁴⁴⁹ jako nejvíce relevantní byla prokázána „kvantitativní teorie peněz“. ⁴⁵⁰ Stručně řečeno, tato teorie jednoduše uznává, že čím více peněz je v oběhu, tím je větší inflace a růst cen. Jinak řečeno, pokud všechno ostatní zůstane tak, jak je, a nabídka peněz se dvakrát zvýší, dvakrát se zvýší i cenová hladina atd. Nové peníze oslabují hodnotu existujících peněz, což se také objevuje v teorii hodnot nabídky a poptávky.

Důsledkem tohoto procesu je něco, co bychom mohli nazvat „skrytá daň“, která se projevuje na úsporách občanů s pevnou sazbou příjmu. Například uvažujme, že míra inflace za jeden rok činí 3,5 %. Pokud máte dnes 30 000 dolarů, za 10 let si za to koupíte zboží v hodnotě pouze 21 000 dolarů. ⁴⁵¹ Zatímco se může zdát, že tato skutečnost má stejný efekt na celou společnost, realita je taková, že co se týče přežití, jsou to mnohem více chudí než bohatí, na které má toto hluboký dopad. Osoba, která má v úsporách 3 miliony dolarů, není nijak poškozena 3,5 % ztrátou kupní síly. Nicméně osoba se 30 000 dolary úspor pracující na tom, aby mohla v budoucnu složit zálohu na dům, je touto skrytou daní hluboce zasažena.

V kontextu se strukturálním rozdělením, kde asistují pevné atributy samotného systému v útlaku chudých a pomoci bohatým, se nachází rovněž tento pevně vestavěný mechanismus skryté daně. Vrozený nedostatek peněžní zásoby si neustále v ekonomice vynucuje nové půjčky. Spolu s tím je nyní celosvětově využíván proces monetární expanze známý jako systém částečných finančních rezerv. ⁴⁵²

Na rozdíl od všeobecného přesvědčení většina úvěrů nepochází z již existujících bankovních vkladů klientů. Jsou vytvářeny v reálném čase a omezeny pouze pevně daným procentem existujících depozit. ⁴⁵³ Stručně řečeno, díky tomuto procesu je během doby možné vytvořit z každých vložených 10 000 dolarů přibližně 90 000 dolarů prostřednictvím procesu půjčování a ukládání napříč celým bankovním systémem. ⁴⁵⁴ Toto pyramidové rozmnožování peněz a tlak úroku, který vytváří nedostatek peněžní zásoby, ukazuje, že systém je z podstaty inflační.

(d) Rozdíly v příjmech ve společnosti mají jak psychologické, tak i strukturální příčiny. Z psychologického hlediska jsou částečně hnány vidinou zisku a motivací snížit si vynaložené náklady, které jsou potřebné k zachování konkurenceschopnosti a funkčnosti na trhu. V mnoha ohledech může být tato motivace považována za kognitivně strukturální, protože představuje prahovou hodnotu chování, kterou všichni hráči v tržní ekonomice musí dodržovat, pokud jde o přežití. Na druhé straně tento zájem o sebezáchovu prostřednictvím efektivního vynaložení nákladů a maximalizace zisku, které jsou základním jádrem kapitalistické hry, ukazuje jasnou tendenci celkově ještě více rozšířit tuto filozofii přežití nebo systém lidských hodnot obecně.

Jinými slovy, společenské hodnoty byly touto ekonomickou potřebou neustálé sebezáchovy změněny a velmi často se tyto změny projevují v chování, které bychom v normálních podmínkách odsoudili jako „nepřiměřené“, „sobecké“ nebo „chamtivé“ - jenomže tyto zmíněné charakteristiky jsou pouhým rozšířením neboli záležitostí míry s ohledem na tuto základní podmíněnost „udržet náskok“.

Proto by celkový trend zvyšování rozdílu v příjmech neměl být všeobecně žádným překvapením. ⁴⁵⁵ Zatímco Spojené státy se svou hluboce konkurenční povahou jsou vysoce extrémním příkladem třídní nerovnosti dneška, ⁴⁵⁶ uvedený trend je bohužel celosvětovým fenoménem. ⁴⁵⁷ Během diskuze o historických a aktuálních trendech narážíme na otázku, proč je zrovna toto období, počátek 21. století, ve znamení neustále se zvětšující propasti mezi bohatými a chudými. Nakonec docházíme k závěru, že si určité strukturální faktory našly svou cestu do systému a tyto faktory tuto nerovnost nadále prohlubují. Je nutné dodat, že zmíněné mechanismy nejsou anomáliemi současného systému. Ale spíše reprezentují přirozený vývoj kapitalismu v průběhu času.

Obrovské příjmy z „kapitálových zisků“ jsou ukázkovým příkladem. Někteří ekonomičtí analytici se domnívají, že kapitálový zisk je „klíčovým prvkem propastných rozdílů v příjmech v USA“. ⁴⁵⁸ Kapitálový zisk je definován jako „částka, o kterou prodejní cena aktiva přesáhne svou původní kupní cenu. Uskutečněný kapitálový zisk se investuje, aby přinesl další zisk.“ ⁴⁵⁹ Nejběžněji se využívá při prodeji akcií, dluhopisů, derivátů, termínovaných vkladů a dalších abstraktních prostředků obchodování.

Bylo zjištěno, že v samotných Spojených státech horní 0,1 % populace získává přibližně polovinu všech kapitálových zisků ⁴⁶⁰ a tyto zisky tvoří okolo 60 % příjmů 400 nejbohatších Američanů. ⁴⁶¹ Třídní mechanismus kapitálových zisků je zajímavý z toho důvodu, že je to vlastně forma příjmu pro ty privilegované. Zatímco akciový trh může být využíván i širokou veřejností přes konzervativní podílové či penzijní fondy, je to hlavně hra stvořená pro člověka z vyšší třídy vzhledem k vysoké úrovni kapitálu, který je zpočátku nutný k umožnění výnosů tak vysoké hodnoty. A tak stejně jako se objevuje elitářství u příjmů z úroků, tak i kapitálový zisk slouží jako jistící mechanismus pro vyšší třídu, který je poháněn již existujícím značným bohatstvím.

Také tu máme rozdíly v příjmech s ohledem na pozici jednotlivců v rámci firemní hierarchie. Ve studii vypracované Kanadským centrem pro politické alternativy se uvádí, že nejvýkonnější kanadští ředitelé vydělají za 3 hodiny tolik, co průměrný zaměstnanec za 1 rok. ⁴⁶² Podle zkoumání Ekonomického politického institutu vzrostl ve Spojených státech „průměrný roční příjem horního 1 % od roku 1979 do roku 2007 o 156 %; u horních 0,1 % vzrostly příjmy o 362 %. Pro porovnání, příjmy lidí mezi 90 až 95 percentily vzrostly o 34 %, což je méně než desetina růstu příjmů horních 0,1 % občanů. Příjmy spodních 90 % pracujících Američanů vzrostly v uvedeném období nejméně, a to o 17 %.“ ⁴⁶³

Dále Institut uvádí: „Zvyšující se nerovnost v příjmech je jednou z hlavních hnacích sil vzestupné distribuce příjmů domácností hornímu 1 % obyvatel. Dalšími faktory jsou stoupající nerovnost mezi kapitálovými příjmy a také vzrůstající podíl na příjmu, který se vkládá spíše do kapitálu než do mezd a náhrad. Výsledkem těchto tří trendů bylo více jak zdvojnásobení podílu na celkovém příjmu ve Spojených státech v období let 1979 až 2007 u horního 1 % obyvatel a velký nárůst rozdílů v příjmech mezi těmi nejbohatšími a drtivou většinou ostatních. V roce 2007 byly průměrné roční příjmy horního 1 % všech domácností 42-krát vyšší než příjmy dolních 90 % (tj. 14-krát vyšší než v roce 1979) a příjmy horního 0,1 % byly 220-krát vyšší (tj. 47-krát vyšší než v roce 1979).“ ⁴⁶⁴

Podobné vzory můžeme nalézt i u dalších industrializovaných národů. V roce 2013 se dokonce i v Číně hovořilo o problému navyšujících se rozdílů mezi příjmy a návrzích na zmírnění nerovnosti. ⁴⁶⁵ Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj vydala v roce 2011 zprávu, ve které se uvádí, že státy, které měly v historii menší rozdíly v příjmech, zažily za posledních deset let jejich velký nárůst. ^{466 467}

Je obtížnější určit příčinnou souvislost ve formě jasně vymezených strukturálních mechanismů v souvislosti s tímto obecným trendem souvisejícím se zaměstnáním a příjmovou nerovností. Kombinace psychologické motivace sebezáchovy a sebemaximalizace vrozené hodnotovému systému kapitalismu společně s neustále se měnícím právem, daněmi a finanční politikou jako souvisejícími proměnnými ve hře spolu se základní strategií vedenou vyšší třídou kvůli jejímu stávajícímu zabezpečení majetku vytváří komplexní, synergický mechanismus zachování tříd a vnějšího útlaku.

Také je třeba uvést jednu statistickou poznámku, jak se během poslední recese ve Spojených státech propast v bohatství skutečně zvětšila. ⁴⁶⁸ Lze usoudit, že kdyby byl systém ekonomiky bez strukturálních zásahů ve prospěch bohatých, národní recese v takovém rozsahu, v jakém začala v roce 2007, by měla negativní dopad na všechny, bez ohledu na společenskou třídu. Přesto bylo v roce 2010 oznámeno, že se příjmy „nejbohatších 5 % Američanů, kteří vydělávají více než 180 000 dolarů ročně, mírně zvýšily oproti poslednímu roku ... Rodiny s 50 000 dolary si naopak pohoršily“. ⁴⁶⁹

Nakonec, ohledně této problematiky nerovnosti příjmů, je důležité si uvědomit, jak se národní hospodářský růst často vztahuje k těm v samotné vyšší třídě snižujíce celkový ekonomický význam nižších tříd. Pojem „plutonomie“ je v tomto případě odpovídající. „Plutonomie“ je definovaná jako (dynamický stav společnosti, kde je) „ekonomický růst poháněný a využívaný nejbohatší vrstvou společnosti. Plutonomie se vztahuje k takové společnosti, ve které je většina bohatství ovládána stále se zmenšující elitou; jako takový je ekonomický růst této společnosti závislý na velkém jmění této privilegované menšiny. ⁴⁷⁰

Snad nejlepší způsob, jak popsat povahu plutonomie a jejího vztahu k moderní době, je použít slova těch, kteří si ji osvojili. V roce 2005 mocná celosvětová bankovní instituce s názvem Citigroup vydala několik interních zpráv na toto téma. Uvedené analýzy a závěry byly v celku upřímné.

Mezi jiným konstatovali, že: „Svět se začíná dělit na dva velké bloky - na Plutonomii a zbytek. Spojené státy americké, Spojené království a Kanada tvoří klíčové plutonomie - tedy ekonomiky ovládané třídou bohatých. ⁴⁷¹ V plutonomii neexistuje žádný „americký“ nebo „britský“ spotřebitel, natožpak „spotřebitel ruský“. Existují bohatí spotřebitelé, kteří, přestože je jich málo, získávají gigantický podíl na příjmech a spotřebě. Pak je tu zbytek těch „nebohatých“, kterých je nespočetně mnoho, ale představují jen překvapivě malé sousto národního koláče.“ ⁴⁷² „Měli bychom se méně starat o to, co bude dělat průměrný spotřebitel - řekněme 50. percentil - když tento spotřebitel (jak myslíme) je méně relevantní z hlediska souhrnných statistických údajů, než o to, jak se cítí a co dělají bohatí. To je prostě věc matematiky, nikoli morálky.“ ⁴⁷³

Ohledně 20 % americké populace, která ovládá 85 % bohatství Země, ⁴⁷⁴ je jasné, že tito, jenž užívají těchto 85 %, jsou mnohem důležitější pro hodnotu HDP a ekonomický růst. To znamená, že finanční systém má malou motivaci starat se o chování a finanční blahobyt většiny obyvatel.

Dále to pokračuje: „Srdcem našeho tvrzení o plutonomii je, že bohatí tvoří dominantní zdroj příjmu, bohatství a poptávky v zemích s plutonomií jakými jsou Spojené království, Spojené státy, Kanada a Austrálie ... Za druhé jsme přesvědčeni, že bohatí budou v následujících letech ještě více bohatnout, protože kapitalisté (ti bohatí) budou především díky následkům globalizace získávat větší podíl HDP. Očekáváme, že globální fond pracovní síly rozvíjejících se ekonomik udrží mzdovou inflaci na uzdě a ziskové marže porostou - dobré pro bohatství kapitalistů a relativně špatné pro rozvinutý trh nekvalifikované / externí pracovní síly (outsourcing). To znamená dobré pro společnosti, které prodávají své zboží a služby bohatým.“ ⁴⁷⁵

S ohledem na význam zbytku populace, zpráva uvádí: „Největší hrozbu pro plutonomii vidíme v politickém tlaku na snížení příjmové nerovnosti, tedy rovnoměrnějšího rozložení bohatství a postavení se silám, jako je globalizace, které se vztahují k zisku a růstu bohatství.“ ⁴⁷⁶ „Náš závěr? Vlády a společnost mají k dispozici tři páky na skoncování s plutonomií - vlastnická práva, daně a nabídku práce. Vlastnická práva jsou obecně stále neporušená, daňová politika je vůči plutonomii spíše neutrální až lehce příznivá a globalizace udržuje nabídku práce v nadbytku, což ve výsledku působí jako brzda mzdové inflace.“ ^{477 478}

Zatímco samotná plutonomie nemusí být pravděpodobně zdrojem třídního konfliktu, je ale zcela jistě jeho výsledkem. Chrystia Freelandová, autorka knihy s názvem Plutokraté: Vzestup nových globálních superboháčů a pád všech ostatních (Plutocrats: The Rise of the New Global Super-Rich and the Fall of Everyone Else) klade důraz na podstatu této rámcové psychologie, která je vrozená této zámožné menšině:

„Nemusíte si mnout potutelně ruce s doutníkem v puse a vymýšlet různé konspirační teorie, jak se udržet na vrcholu. Děláte to pomocí přesvědčení, že to, co je ve vašem osobním zájmu, je v zájmu kohokoli jiného. Takže přesvědčíte sami sebe, že vlastně vládní služby, věci jako spoření na vzdělání, které je tím, co vytváří na prvním místě sociální mobilitu, musí být omezeny tak, aby byl snížen deficit a nemusel jste platit vyšší daň. A to, čeho se doopravdy obávám, je to, že existuje tolik peněz a tak velká moc na samém vrcholu a tak velký propastný rozdíl mezi těmito lidmi na samém vrcholu a všemi ostatními, že uvidíme výrazné snížení sociální mobility a transformaci společnosti.“ ⁴⁷⁹

Závěrem

Je toho mnoho, co by se dalo říci o mnohoúrovňovém válčení na planetě Zemi, které je především spojené s finanční a tržní silou a svou institucionální údržbou. Od fyzického násilí po jemnou právní manipulaci je téma konzistentní a dominantní. Může být dokonce řečeno, že samotný pokrok proti sobě válčí od té doby, co byly založeny korporátní instituce, které zachovávají mocný podíl na trhu v dané oblasti průmyslu a často pracují na nemilosrdném odstranění čehokoli, co by jim mohlo konkurovat, i když je výrobek progresivně lepší nebo více udržitelný. ⁴⁸⁰ Samotná změna a pokrok v reálných podmínkách nejsou v kapitalistickém systému snadno vítanými, protože často to narušuje úspěch zavedených institucí. Neuvěřitelně pomalá míra zavádění nových, udržitelných, zlepšujících technologických metod je toho názorným příkladem. ⁴⁸¹

Na korporátní úrovni se nejedná pouze o neustálou válku o redukování konkurence, ale rovněž o přetrvávající vykořisťování veřejnosti obecně. Adam Smith tento bod uvedl ve své práci Bohatství národů (The Wealth of Nations): „Zájem obchodníků je nicméně v každém určitém odvětví obchodu nebo výroby vždy v nějakém ohledu odlišný, nebo dokonce opačný od zájmu veřejnosti ... Snížení konkurence je vždy v zájmu obchodníků ... Ale snížení konkurence ... může sloužit pouze obchodníkům ke zvýšení jejich výnosů nad přirozenou míru uvalením absurdního poplatku na zbytek svých spoluobčanů kvůli svému vlastnímu prospěchu.“ ⁴⁸²

Na národní úrovni se zdá být dnes „mír“ pouhou pauzou mezi konflikty na jevišti globální civilizace. Prakticky neustále někde probíhá válka, a když ne, tak jsou velmoci zaneprázdněny výrobou pokročilejších zbraní a / nebo prodejem starých jiným zemím se stejným postojem, a to všechno nejenom ve jménu obrany, ale rovněž ve jménu „dobrého obchodu“. ⁴⁸³ Rovněž samotné národy přijaly formu třídní hierarchie s dominantními národy prvního světa podmaňujícími si národy třetího světa. Běžné termíny jako velmoci, mocnosti, menší mocnosti a vazalské státy, které jsou popsány v historické literatuře s ohledem na národní třídní hierarchii a strukturální mechanismy, zachovávají toto členění v podobě, která se příliš neliší od formy společenských tříd.

Například zatímco dluhové a úrokové systémy, jak bylo popsáno, velmi značně potlačují nižší třídy a strukturálně limitují prosperitu a sociální mobilitu, stejné efekty utlačování národa se dějí prostřednictvím Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. ⁴⁸⁴ Dokonce John Adams, druhý prezident Spojených států, na toto upozornil ve svém prohlášení: „Existují dvě cesty k dobytí a zotročení země. Jedna je mečem. Ta druhá je dluhem.“ ⁴⁸⁵ V tom nejširším měřítku je opravdová válka vedena při řešení problémů a lidské harmonii. Skutečná válka je o rovnováze sil a sociální spravedlnosti. Opravdová válka je ve skutečnosti o instituci ekonomické rovnosti. ^{486 487} Slovy bývalého soudce nejvyššího soudu Louise D. Brandeise: „V této zemi můžeme mít demokracii, nebo můžeme mít obrovské jmění soustředěné v rukou několika málo lidí, ale nemůžeme mít obojí.“ ⁴⁸⁸

Všude na světě dnes lidé mluví o potřebě rovnosti. Většina vzdělaných lidí na světě nerespektuje předsudky vůči rase nebo pohlaví. Být sexistou nebo rasistou se stalo být vysoce opovrhovanou záležitostí, přestože to není tak dávno, co tyto názory byly považovány v západním světě za „normální“. Vypadá to, že existuje směr evoluce, který si přeje zrovnoprávnit společnost, která je v podstatě to, co základní gesto „demokracie“ naznačuje. Přesto uprostřed tohoto všeho pokračuje z velké části nepovšimnutá nejutlačovanější forma lidského utrpení. V dnešní době to není rasa, pohlaví nebo vyznání, co především utlačuje - je to instituce tříd. Je to nyní problém „bohatých“ a „chudých“ a stejně jako rasismus, i tyto ideologické a konečné strukturální formy útlaku diskriminují a rozdělují lidský druh hluboce silnými a ničivými způsoby.

Z širšího pohledu je toto divadlo multidimenzionálního válčení - svět je skutečně ve válce se sebou samým - zcela neudržitelné. Je stále více a více jasné, vzhledem k urychlování růstu sociálních problémů, že étos veškeré konkurence a úzkoprsé sebezáchovy na úkor ostatních - ať už na osobní, firemní, třídní, ideologické nebo národní úrovni - nebude zdrojem jakéhokoli řešení nebo dlouhodobé lidské prosperity. Bude třeba nového typu myšlení pro překonání těchto sociologických trendů a jádro takto dramatické kulturní změny spočívá ve změně samotných socioekonomických předpokladů.

ČÁST III: NOVÝ ZPŮSOB MYŠLENÍ

ÚVOD K UDRŽITELNÉMU MYŠLENÍ

Činy jsou plodem vlastností spjatých s přírodou. Je to pouze ignorantský člověk, kdo oklamán svým osobním egoismem říká: „Já jsem tvořitel.“ ⁴⁸⁹ - Bhagavad Gita

Socioekonomické spektrum

Jak bylo naznačeno v předchozích esejích, udržitelné postupy mohou nastat pouze hodnotovou přeorientací směrem k udržitelnému myšlení. Zatímco představa udržitelnosti je často zredukovaná na ekologický kontext, pravá podstata problému spočívající pod povrchem je kulturní. Jedná se proto o proces vzdělávání. Z pohledu Hnutí Zeitgeist má ekonomický systém užívaný společností největší vliv na hodnoty a přesvědčení lidí. Například i v hluboce zakořeněných a zdánlivě samostatných politicko-náboženských doktrínách naší doby sídlí spodní proud hodnot stanovených ekonomickými předpoklady. ⁴⁹⁰

Termín socioekonomický, což znamená sociální vědu, jež spojuje efekty ekonomické aktivity s ostatními společenskými procesy, ⁴⁹¹ by mohl mít svůj více specifický význam rozšířený rovněž o náboženská hlediska, politické předsudky, vojenské iniciativy, kmenové oddanosti, kulturní zvyky, právní postavení a další společenské fenomény. Zdá se, že každá část našich životů, a tím i náš systém hodnot, se zrodila především z kulturního vnímání našeho přežití, sociálních vztahů a myšlenek osobního / společenského úspěchu.

Kromě toho je navíc kritické přepracovat politické systémy, které se stále zdají mít ve většině zemí světa hlavní význam. Když dojde na státní záležitosti ve společnosti, jsou tyto systémy v nejlepším případě druhořadé (když ne zcela zastaralé), pokud bereme v úvahu skutečné důsledky ekonomické struktury. Ve skutečnosti, jak bude uvedeno v následujících esejích, není „politická“ vláda tak, jak jí známe, ničím jiným než rozšířením ekonomické neefektivity. Velmi málo lidí by se zajímalo o to, „kdo je u moci“, nebo o další podobné záležitosti, kdyby zcela rozuměli procesu ekonomického rozvoje a byli schopni přispět a získat bez konfliktu. Proto neexistuje záležitost s větším významem, než je systém ekonomického rozvoje, pokud jde o chování a stabilitu lidské bytosti jak na osobní, tak sociální úrovni.

Efemeralizace

Ekonomický systém, obecně řečeno, existuje pro zajištění „potřeb a tužeb“ ⁴⁹² populace. Míra, jakou je schopen toho dosáhnout, záleží na stavu využitelných zdrojů a technické strategii uplatněné pro využití těchto zdrojů pro daný účel. V tomto ohledu významný inženýr a myslitel R. Buckminster Fuller prohlásil, že opravdové ekonomické „bohatství“ nejsou peníze nebo materiální výstup dané produkce. ⁴⁹³ Skutečným bohatstvím je spíše úroveň efektivity energie / produkce spolu s rozvojem vědomostí, které dále napomáhají inteligentní správě zdrojů planety Země. V tomto ohledu definoval a vyjádřil trend nazvaný „efemeralizace“, ⁴⁹⁴ který sleduje v čase technickou schopnost lidstva „vytvářet stále více za méně“.

Z historického hlediska je efemeralizace protiklad stále hluboce udržovanému „malthusiánskému“ ⁴⁹⁵ smýšlení, které částečně tvrdí, že lidstvo je navždy v nerovnováze s přírodou a že bude vždy existovat část populace, která musí trpět, jelikož dostupné zdroje jednoduše nemohou pokrýt potřeby všech.

Jak bylo zmíněno v předchozích esejích, tento pohled na svět, který je v současném ekonomickém systému neustále patrný, stále globálně přijímáme, což utváří hluboké strukturální předsudky, ⁴⁹⁶ které nevyhnutelně zvýhodňují jednu „třídu“ lidí oproti druhé ve snaze o přežití. Jinými slovy, „válečná hra“ postavená na předpokladu univerzálního, trvale posíleného nedostatku, která se dnes pohybuje vpřed vlastní setrvačností z velké části postrádající své původní příčinné uvažování, kulminuje.

Valná většina toho, co v dnešní době definujeme jako „korupci“, má většinou psychologické kořeny v tomto konkurenčním vědomí, a to jak na osobní, tak na korporátní (obchodní) úrovni, potažmo na úrovni vlády ve formě války, tyranie a sebezáchovných tajných dohod. Ve skutečnosti může být velmi dobře namítnuto, že samotný pojem „etiky“ se ve světě, zarputile bojujícím o zisk na úkor ostatních, stává vysoce relativním a většinou svévolným rozlišením.

A přece tento trend efemeralizace, který ve dvacátém století díky náhlým průmyslovým / vědeckým pokrokům prudce vzrostl, hlasitě vyzývá tento protekcionistický, elitářský, nedostatkem poháněný pohled na svět a navrhuje nové paradigma měnící možnosti lidské organizace.

Tyto možnosti částečně statisticky odhalují, že jsme nyní schopni zajistit celosvětové populaci takovou životní úroveň, jakou si drtivá většina lidstva nedokáže ani představit. ⁴⁹⁷ Aby však tato nová realita účinnosti mohla být využita, musí být archaické bariéry zakořeněné v našem každodenním způsobu života, zejména naše vnímání ekonomiky, přehodnoceny a pravděpodobně zcela překonány.

Jak bylo zmíněno v předchozích esejích, termín „utopie“ se běžně objevuje jako pejorativní pojem mezi těmi, kteří mají sklon zavrhnout velkoplošné společenské zdokonalení v důsledku buď cynismu, tzv. „lidské povahy“, nebo přímé nevíry v lidskou technickou schopnost se nyní značně přizpůsobit pomocí nových technických prostředků.

Například běžná námitka v současné kultuře, obzvláště v „bohatých“ zemích prvního světa, spočívá na hodnotě toho, co by mohlo být označeno jako „násilí masového získávání“. Ve své podstatě spočívá tento pohled na malthusiánském konceptu nedostatku zdrojů pro pokrytí potřeb a převádí jej do předpokladu nenasytné iracionality.

Jinými slovy předpokládá, že lidské bytosti mají empiricky nekonečné materiální „tužby“ a i kdyby, řekněme, každá lidská bytost mohla existovat s tím, co by Západ v dnešní době považoval za životní styl horní třídy, kde by nikdo nepřišel zkrátka, prvek naší psychologie by nikdy nebyl v materiálním smyslu uspokojen a zájem o „větší a větší“ materiální zisk by tedy vždy vytvořil destabilizující nerovnováhu ve společnosti. Proto je existence „majetných“ a „nemajetných“ vnímána jako následek naší vrozené, statusem poháněné psychologie a nenasytnosti při nedostupnosti zdrojů a prostředků.

Do jaké míry je toto skutečně pravda, je sporné vzhledem k extrémnímu kulturnímu stavu, ve kterém se dnes nacházíme, a když srovnáme historický fakt, že mimo západní (neboli kapitalistický) vliv koncept „marnivého materiálního úspěchu“ zdaleka univerzálně neplatí pro všechny lidské bytosti. ⁴⁹⁸ Ve skutečnosti byl vztah „úspěchu“ a „vlastnictví“ kulturně vytvářen na základě systémové potřeby a nyní je hlavní spojující hodnotou naší, na spotřebě založené, společnosti. ⁴⁹⁹

Ve světě, který je nyní řízený „ekonomickým růstem“ pro udržení zaměstnanosti na rozumné úrovni; ve světě, který otevřeně chválí ty s velkým finančním bohatstvím jako měřítkem úspěchu; ve světě, který dokonce odměňuje lidskou lhostejnost a bezohledné konkurenční chování pro dosažení podílu na trhu (spíše než upřímné sociální přispívání ku všeobecnému lidskému prospěchu); není žádným tajemstvím, že představa jedné lidské bytosti vlastnící, řekněme, panské sídlo se 400 místnostmi rozkládající se na 500 000 akrech soukromé půdy s 50 auty a pěti letadly zaparkovanými před domem se stala částí ideální vize osobního (a společenského) úspěchu.

Přesto z pohledu pravé lidské udržitelnosti je tato představa čistým násilím a existuje v téměř stejné kategorii jako ta, kde člověk hromadí potravu a zdroje, které nepotřebuje, a odmítá umožnit ostatním přístup kvůli abstraktnímu principu. ⁵⁰⁰ Když si představíme malý ostrov s deseti lidmi, kde by se dva lidé rozhodli těžit a hromadit o 1 000 % více než potřebují, aby byli zdraví, přičemž nechávají osm lidí žít v zoufalé chudobě a / nebo umřít, považovali byste toto uspořádání za projev „osobní svobody“ těchto dvou jedinců, nebo za čin společenského násilí proti těm osmi?

Toto zde bylo uvedeno pro zamítnutí běžné reakce „utopické klamné představy hojnosti“, jež je společná mnohým a která se týká částečně důsledků efemeralizace. Přestože my i globální společnost si uvědomujeme vlastní fyzická omezení našeho průmyslového chování, které se pomalu odchyluje od ekologicky destabilizačních dopadů, tak porozumění, že hodnotová orientace založená na „nekonečných tužbách“ je stejně škodlivá pro sociální rovnováhu, je rovněž kritické.

Systémová omezení

Když dojde na kulturní filosofie, musí lidská populace jasně porozumět svým omezením a z této fyzické reality odvodit svá očekávání a hodnoty. Omezení uvalená naším prostředím existují bez ohledu na představy o lidských hodnotách, zájmech, přáních nebo i potřebách. Kdybychom odstranili lidský druh z planety Země a prozkoumali přírodní a ekologické operace Země s příčinným vědeckým porozuměním, které máme dnes, byli bychom svědky synergického / symbiotického systému ovládaného univerzální dynamikou přírody.

Tudíž nehledě na to, co si myslíme o sobě, našich záměrech nebo našich „svobodách“, ⁵⁰¹ jakmile jsme jednou umístěni do tohoto systému fyzikálních zákonů, jsme jimi omezeni, a to bez ohledu na naše přesvědčení nebo kulturní normy, které považujeme za samozřejmé, nebo které byly stanoveny jako „nevyhnutelné“ nebo „neměnné“ našimi různými kulturami. Pokud se rozhodneme učit a přizpůsobit logickým souvislostem, dosáhneme udržitelnosti a tím i stability. Pokud se rozhodneme ignorovat a bojovat proti těmto již existujícím pravidlům, naše stabilita bude nevyhnutelně upadat a nastanou problémy, které jako téměř konstantní stav věcí vidíme na počátku 21. století v podobě různých krizí.

Toto povědomí o přírodních omezeních, kterým pomocí dnešních vědeckých metod rozumíme, vyjadřují snad nejvýznamnější posun v oblasti lidských „loajalit“ v naší historii. Stručně řečeno, nyní rozumíme, že se buď přizpůsobíme přirozenému světu, nebo budeme trpět. Bohužel toto pevné referenční spojení ještě stále stojí v rozporu s mnoha dnešními běžnými filozofiemi, jako jsou zavedené náboženské a politické názory. Je rovněž pozoruhodné, že běžná replika označuje tuto skutečnost, která má pevný základ, za „totalitářskou“ nebo „černobílou“, zdánlivě rigidní a se svévolným dopadem na lidský život, spíše než, jednoduše, nepopiratelný, vědecky podložený stav věcí.

Fascinující je téměř paradoxní pointa celého vnímání přírodních zákonů, jež spočívá v tom, že v „rámci“ současného systémového omezení definujeme pojem „vládnoucích zákonů přírody“, což je náš rozsah možností v rámci těchto hranic prostřednictvím vědecké metody, ve kterém odhalujeme neustále narůstající technickou efektivitu a neuvěřitelný potenciál k vytvoření globální hojnosti pro uspokojení lidských potřeb.

Jelikož je lidstvo také jediným druhem na Zemi s mentální kapacitou změnit / ovlivnit ekosystém opravdu značným způsobem, jsou tato přizpůsobení kritická pro zachovávání druhů, veřejného zdraví a pokroku v řešení skutečných problémů. Nic nemůže být nebezpečnější než světová kultura, která vzhledem k exponenciálnímu růstu našich schopností ovlivnit ekologickou a sociální rovnováhu technologiemi nechápe svou sílu a účinky. V mnoha ohledech čelí lidský druh vzdělávacímu závodu s časem s ohledem na současnou nevyspělost v jednání s neuvěřitelnými nově nalezenými silami, které ovládl prostřednictvím vědy a technologíí. ⁵⁰²

Kromě toho je důležité si pamatovat, že když dojde na samotnou historii ekonomického myšlení, měl referenční rámec v tomto směru co do činění spíše s předpoklady lidského chování než s inteligentní správou zdrojů a obecným fyzikálním porozuměním vědeckým / přírodním zákonům. ⁵⁰³ Zatímco jsou naše nejpřirozenější reflexy chování a genetické sklony zajisté relevantní k následkům socioekonomického systému a jsou do značné míry částí této rovnice, předpoklady lidského chování nemohou být racionálně považovány za strukturální počátek ekonomického systému. Lidé jsou důsledkem podmínek stejného ekologického systému a ne naopak. Takže na závěr tohoto úvodu řekněme, že pokud je účelem sociálních systémů vytvořit zvyšující se životní standard při současném zachovávání ekologické a sociální rovnováhy pro zajištění toho, abychom v budoucnu nemuseli snížit tuto kvalitu kvůli možným z toho plynoucím důsledkům nezodpovědných voleb - jako je například vyčerpání zdrojů, znečištění, nemoci, negativní stres, nerovnováha „bohatství“ a další otázky - je potom kritické založit naši metodologii na co nejrelevantnějších technických parametrech, kterých můžeme využít a které jsou orientované na současný stav vědeckého uvědomění jak na ekologické, tak na lidské úrovni.

POST-NEDOSTATKOVÉ TRENDY, KAPACITA A EFEKTIVITA

Dnešní světová průmyslová civilizace je omezována soužitím dvou univerzálních, překrývajících se a vzájemně neslučitelných intelektuálních systémů: Akumulovaných znalostí z posledních čtyř století o vlastnostech a vzájemných vztazích hmoty a energie; a přidružené peněžní kultury, která se vyvinula z lidových zvyků prehistorické původu. ⁵⁰⁴ - M. King Hubert

Posouzení návrhu

Podíváme-li se dnes na povrch Země, zjistíme, že síťové vrstvy společenství, průmyslových center, dopravních cest, rekreačních oblastí, zemědělských systémů a jiných se rozprostírají ve velké části krajiny. Ať už jsou zamýšleny jako celkové systémové konstrukce či nikoliv, tento výsledek v daném okamžiku představuje vzhled topografického návrhu.

Na druhou stranu, vzhledem k tomu, že tento výsledný „návrh“ je dnes ve skutečnosti následným sloučením v důsledku převážně obchodní dynamiky pohybující penězi pro osobní nebo skupinový vlastní zájem založený na rozhodovacích mechanismech, jako je zisk, nákladová efektivita a převládající logika okolních majetkových vztahů, mohlo by to také dokazovat, že se ve skutečnosti vůbec nejedná o „design“. Spíše to má kořeny v mechanismu, který vytvořil vzhled návrhu ex post facto (dodatečně), ⁵⁰⁵ poněvadž uznaný strukturální výsledek nebyl plně očekáván jako celek před jeho výstavbou.

Jinými slovy, technické uspořádání, které vidíme v dnešním světě, je většinou výsledkem finančních procesů, jež berou malý nebo žádný ohled na rozsáhlejší strukturní celky. Jedná se o více zastupitelný systém, ⁵⁰⁶ a zatímco jsou tam některé relativní výjimky, jako je například umístění dálnice, potrubí a podobně, jež jsou financovány urbanisty, kteří prostě musí mít jasný fyzický pohled na funkčnost, i tyto okolnosti se často pohybují kolem předcházejících majetkových nároků a jiných forem zásahů, mající tendenci snižovat účinnosti návrhu jako celku.

Toto je zajímavé zjištění, neboť najednou je zřejmé, že naše společnost funguje bez předem určené koncepce velkého rozsahu ohledně své vlastní tělesné konstrukce. Člověk by si mohl začít uvědomovat obrovskou úroveň zbytečného odpadu a technické neefektivnosti vlastní tomuto krátkozrakému procesu.

Zamyslíme-li se nad tím více, nabízí se dva body, které stojí za zvážení:

a) Stávající, dosud nepoužitá řešení
b) Všeobecná koncepce versus spontánní koncepce

a) Stávající, dosud nepoužité řešení:

První bod pojednává o sklonech k nevyužívání mnoha nových inovací pro řešení problémů v rámci současné ekonomické tradice. ⁵⁰⁷ Pokud další, život zlepšující metody nebo technologie po obecném ověření nemohou najít svou cestu do systému během přijatelné doby (nebo vůbec), můžeme zcela oprávněně předpokládat, že existují neúčinnosti, ne-li přímo nedostatky, v samotném procesu ekonomického začlenění a vývoje.

Jinými slovy, toto zpoždění mezi ověřenými řešeními a jejich použitím v reálném světě ukazuje schopnost socioekonomického systému se správně přizpůsobit zlepšujícím metodám a aplikacím. Pokud společenský řád není z nějakého důvodu schopen zahrnout takové nové prostředky k podpoře ekologické rovnováhy, zlepšení veřejného zdraví, řešení problémů a zvýšení prosperity, pak se pravděpodobně jedná o vrozený strukturální problém. ⁵⁰⁸

b) Všeobecná koncepce versus spontánní koncepce:

Za druhé, z přísně formálního hlediska, přímé, celkové systémové úvahy budou vždy účinnější a efektivnější než „spontánní“ výrobní procesy, které jsou slepé vůči konečnému výsledku nebo účelu. ⁵⁰⁹

Jinými slovy, jak se ukázalo dříve, základní produkt, jakým je auto, má design, který je vymyšlen předem před fyzickou výrobou. Jakmile je rozhodnuto o tomto designu, následuje vytvoření skutečného fyzického produktu za použití skutečných materiálů a postupů. To se může zdát většině pochopitelné jako logický proces, ale relevance takové předem určené koncepce se často ztrácí, když přijde na kontext uspořádání v širším měřítku.

Musíme se ptát, jaký by byl výsledek, kdybychom použili pseudo-demokratický tržní proces nabízení, nákupu a prodeje pro krátkodobý zisk, pokud je to vůbec možné v takovém měřítku, k vytvoření vysoce integrovaných systémů výroby zboží, jako je letadlo, počítač, auto, dům a podobně. Zatímco jsou dnes zdroje, práce a systémy pro sub-komponenty těchto položek nepochybně ve hře na otevřeném trhu, samotný návrh nikoli.

Celkově je návrh nezbytně zcela odsunut co by vědní disciplína. Dalo by se říci, že tímto způsobem je intuitivně načrtnuta hranice mezi tím, co je náchylné peněžnímu názoru, a tím, co je konkrétně zapotřebí pro udržení určité základní úrovně technické integrity systému. (Prosím poznamenejme, že tento pojem návrhu se nesmí zaměňovat se subjektivním „stylem“ zájmů. Návrh, jak je zde použit, není estetickým hlediskem, ale technickým.)

Představte si, hypoteticky, kdyby lidé „v procesu nabídky“ fyzického návrhu výstavby rodinného domu v každém malém fyzickém detailu ignorovali vědecké principy. Jinými slovy, místo toho, aby se odkazovali na základní zákony fyziky a přírodních věd, které definují základní strukturální integritu každé budovy, nechají rozhodovat trh, kde si každý „nakoupí“ a „prodá“ předpoklady pro svůj osobní prospěch, bez ohledu na technické znalosti. Samozřejmě, že taková myšlenka je v této abstrakci skutečně absurdní a pro její výklad si ani pravděpodobně nedokážeme představit podobnou iracionální souhru.

Nicméně, to je přesně to, co se děje v důsledku našeho ekonomického systému v mnoha dalších méně zřejmých ohledech. Například v „makroekonomickém“ měřítku globální obchodní síť vytvořená tím, co se nazývá globalizace, ⁵¹⁰ jejíž podstatou je nákladová efektivita, která mimo jiné využívá levnější pracovní sílu v často vzdálených regionech, ⁵¹¹ zatímco ztrácí velké množství energie odesíláním zdrojů do celého světa a zpět, dobře odhaluje tuto ztrátu účinnosti. ⁵¹²

Z pohledu předkoncipovaného návrhu, vzhledem, ve většině případů, k logičtější možnosti lokalizace práce, výroby a distribuce, je globalizace ve své současné podobě velmi neefektivní ve srovnání s jinými možnostmi. Nepopíráme, že globalizace a integrace mezinárodních ekonomik byla obecně produktivním případem v rámci vývoje ekonomiky. V této souvislosti sloužil globální průmyslový rozvoj docela dobře. Nicméně, když vystoupíme z krabice logiky trhu a prozkoumáme, jak bychom mohli přímo navrhnout technicky efektivnější a lokalizované soubory systémů v rámci globálního nastavení, zjistíme, že současná metoda je nejen méněcenná, ale i poněkud urážlivá.

V „mikroekonomickém“ měřítku se může jednat například o neúčinnost vrozenou kvalitě základních produktových komponent a také praxi ohledně nákladové efektivity a vlastnímu zájmu vytvářet tzv. „nejlepší“ „za nejnižší náklady“, což, zcela jednoduše, neprodukuje to nejlepší možné.

Například navrhované schéma konstrukce, řekněme notebooku, by mohlo být přiměřeně technicky efektivní. Nicméně, v případě, že skutečné materiály použité na vytvoření tohoto finálního výrobku jsou relativně nízké kvality bez ohledu na to, jak inteligentní je celkový základní návrh, povede to k relativní slabosti a pravděpodobně dojde k jeho poškození mnohem rychleji, než v případě, když by byl stejný návrh z technického hlediska také optimalizován použitím většiny „vhodných“ materiálů namísto materiálů zvolených zástupnou „efektivitou trhu“. ⁵¹³ Dalším příkladem je tržní fenomén patentované technologie. I když vidíme v dnešním světě zdánlivě enormní množství rozmanitostí s ohledem na produkci zboží, bližší pohled ukazuje obrovskou a nehospodárnou mnohotvárnost, ⁵¹⁴ spolu s problematickou strukturální neslučitelností mezi výrobci komponent ve stejném produktovém oboru.

Jinými slovy, konkurenční podniky mají dnes tendenci vytvářet vlastní systémy (jako je počítačový systém a jeho požadované součásti), které jsou neslučitelné s vývojem ostatních výrobců ve stejném produktovém oboru. „Univerzální nekompatibilita“ ⁵¹⁵ je dalším příkladem vedlejšího produktu této tržní „zástupné“ hry a systému neefektivity vyššího řádu a odpadu, který je enormní. Tento vzor je také společný pro generační vývoj stávajících komerčních produktových systémů (neboli „modelů“), jako například, když se provede inovace daného stroje, zbytečně se vyrábí jeho zastaralé starší komponenty v zájmu zajištění dalších nákupů od spotřebitele. ⁵¹⁶

Je kritické poznamenat, že v uzavřeném systému Země, s ohledem na planetární zdroje a jejich využití, není žádná taková věc jako jednotlivý produkt ani jakékoli návrhy výrobků nebo výrobních metod, které by existovaly ve vakuu. Každý výrobek a jeho proces výroby je pouze rozšířením celého průmyslu. Z tohoto důvodu použité materiály spolu s návrhy nacházejí jejich skutečné souvislosti pouze s ohledem na celý průmysl a správu zdrojů na všech úrovních. Toto chápání vyvolává neustálou potřebu zobrazení průmyslu (a tím i samotné ekonomiky) jako jediného systémového procesu k zajištění maximální technické efektivity.

Takže s ohledem na tuto skutečnost související s prvním bodem, pokud jde o otázku, proč nejsou některé skutečnosti uváděny do praxe, i když jsou v daném okamžiku jasně proveditelné, se bude tato esej zabývat sociálně relevantními technologickými trendy a konstrukčními kapacitami, které, pokud jsou správně aplikovány, by mohly radikálně přeměnit současný svět na svět „post-nedostatku“, na svět, kde je vysoký nadbytek, což by vedlo ke zmírnění drtivé většiny světových problémů, které dnes bereme jako samozřejmost.

Kromě toho Hnutí Zeitgeist dospělo k závěru, že současný model nejen nedovoluje (nebo příliš pomalu začleňuje) nové přicházející efektivity vzhledem k samotné povaze podnikání a jeho tendenci k zachování neefektivnosti v zájmu zisku establišmentu, ⁵¹⁷ ale navíc velmi izolovaná a oddělená povaha činností na trhu ze své podstaty ignoruje objednávky vyššího řádu s ohledem na zdroje a řešení problémů nebo urychlení zlepšování. ⁵¹⁸

Efektivita návrhu

Pokud rozdělíme každodenní spletitost našich dnešních životů a uděláme rozbor, abychom zjistili, jaká souhra je nejkritičtější pro přežití lidstva, udržitelnost a prosperitu, možná najdeme tři základní věci: vědu, přírodní zákony a zdroje. 'Věda' je mechanismus pro objevování a potvrzení; 'zákony přírody' jsou předem daná sada pravidel, o kterých se neustále učíme prostřednictvím vědy a nezbytného přizpůsobování se; zatímco 'zdroje' existují v rámci jak nerostných surovin, tak síly lidského vědomí porozumět. S ohledem na vývoj návrhu jsou tyto tři atributy vůči sobě navzájem nepostradatelné.

Pro účely této eseje budeme dále používat pojem průmyslový návrh ⁵¹⁹ pro označení procesu ekonomicky orientovaného průmyslu ve všech jeho podobách, od jednoduché tvorby produktu až po celkový objednávkový systém světové ekonomiky. Historie průmyslového návrhu je v mnoha ohledech skutečnou historií ekonomického rozvoje. Jak naše neustále se rozvíjející vědecké chápání vytváří logické závěry s ohledem na to, jak nejlépe využít naše zdroje a čas, celosvětové prostředí, jak fyzické, tak kulturní, prošlo trvalou změnou.

V této souvislosti je hlavním zájmem průmyslového návrhu v podstatě efektivita a mohlo by se říci, že existují tři centrální vzájemně související kontexty efektivity: (a) efektivita práce (b) efektivita materiálu a (c) efektivita systému.

(a) Efektivita práce má jedinečnou historii. Od počátku 20. století proběhl relativně rychlý přechod od dominantního využití lidských a zvířecích svalů jako zdrojů pracovní síly k používání strojů s vlastním pohonem. Tento jev, který se nazývá mechanizace, dokázal povýšit pracovní sílu z pozice hodně namáhavé dřiny k působení spíše ve více pozicích s využitím nástrojů.

Nicméně na konci 20. století tento vzor nadále postoupil do stavu, kde byly stroje nejen schopné přemísťovat těžká břemena a provádět složité fyzické úkony, ale byly také propojené s výpočetní technikou a určitým stupněm umělé inteligence a tudíž byly schopny učinit rozhodnutí. Stručně řečeno, dnešní zrychlující se trend prokázal, že tyto moderní stroje nyní v produktivitě výrazně překonávají historicky drtivou většinu úkonů, které člověk sám kdy udělal a zdá se, že tento trend nezpomaluje. ⁵²⁰ Hnutí Zeitgeist považuje celkově tento trend za silný prostředek, kterým lidský druh může nadále maximalizovat svoji produktivní schopnost vyhovět potřebám všech lidských bytostí, zatímco při správném přizpůsobení vytváří takovou úroveň lidské svobody, jaká zde nikdy nebyla. ⁵²¹

(b) Efektivita materiálu se zabývá tím, jak dobře využíváme suroviny planety Země. Materiálová věda ⁵²² má rovněž jedinečnou historii sama o sobě. V každém období byly objeveny nové vzorce a možnosti. Hutnictví, doména materiálového inženýrství, které se zabývá fyzickými a chemickými vlastnostmi kovových prvků a jejich sloučenin, ⁵²³ bylo historicky velmi důležitým posunem umožňující širokou škálu možností díky vytváření sloučenin a slitin. Například „doba bronzová“, ⁵²⁴ která v Evropě probíhala přibližně v období 3200-600 let př.n.l., se vyznačuje běžným využitím mědi a její slitin bronzu k mnoha účelům.

Nicméně, možná nejdůležitější objev v chápání materiálové vědy (a možná jeden z nejdůležitějších objevů v dějinách lidstva) je soubor chemických prvků zahrnující veškerou hmotu, kterou známe. Pro většinu je znám jako „periodická tabulka prvků“. 118 prvků bylo identifikováno do roku 2013 a asi 92 z nich se přirozeně vyskytuje na Zemi. ⁵²⁵ Stručně řečeno, tyto chemické prvky jsou základními stavebními kameny všeho, co vnímáme jako hmotný svět kolem nás, a každý příslušný atom má určité vlastnosti, a tudíž osobité využití.

Tato znalost, která je extrémně nová vzhledem k souhrnu lidského porozumění, ⁵²⁶ umožnila nejen hlubší pochopení toho, jak chemie může pracovat na vytvoření neuvěřitelně široké škály materiálů pro stále více efektivní průmyslové využití, ale také usnadnila mocné pochopení samotné podstaty hmoty jako takové a vyhlídky pro manipulaci na úrovni atomů.

Nanotechnologie, ⁵²⁷ která je ještě zcela v plenkách, se ve svých teoretických základech o skládání a rozkládání různých materiálů a dokonce soustav materiálů (např. samotného zboží) od atomární úrovně jeví zcela konkrétně. ⁵²⁸

Samozřejmě, současný, relativně surový stav nanotechnologie platí především v kontextu toho, čemu se říká „chytré materiály“ ⁵²⁹ nebo „meta-materiály“. ⁵³⁰ Jak bude zmíněno později v této eseji, současný stav a trendy v oblasti vědy o materiálech představují obrovské možnosti pro současnost a budoucnost.

(c) Efektivita systému je pravděpodobně nejzásadnějším a nejdůležitějším ze všech konceptů a tak abstraktní, jak jen může být, protože všechno, co známe, je systém sám či interakce dvou nebo více systémů. Možná, že nejlepší způsob, jak vyjádřit účinnost systému je zvážit jakýkoli všední čin a přemýšlet o tom, jak by tento čin mohl buď snížit množství odpadu, nebo zvýšit produktivitu na jakékoli úrovni a ne jenom v rámci kontextu vnímání samotného jednoduchého činu. Perspektivy systému jsou pro většinu poněkud nejasné, protože máme tendenci zobrazit většinu funkcí a procesů pouze uvnitř mezí jejich zamýšleného účelu.

Například vezmeme-li v úvahu moderní fitness centrum (jednoduše „posilovnu“) s lidmi cvičícími na různých strojích na jednom místě, máme tendenci myslet pouze na účel tohoto zařízení, a tudíž jak lépe usnadnit zdravotní zájmy těchto lidí používající tyto stroje atd. Zřídkakdy však přemýšlíme šířeji a navrhneme: „Co kdyby vynaložená energie všech těchto šlapajících, tlačících a tahajících lidí byla vedena do systému přeměny energie, díky němuž by mohla být napájena elektrickým proudem zcela nebo z části samotná budova?“ ⁵³¹

Tento způsob myšlení typu teorie systémů je jádrem pohledu na svět. Snad užitečný způsob, jak přemýšlet o této síťové perspektivě je pomocí samotné synergie přírody. V zemské biosféře, po odečtení současného lidského zásahu, prakticky neexistuje žádná taková věc jako odpad. V podstatě vše, co najdeme v přírodě, je hluboce integrováno a v rovnováze díky kultivační povaze samotného vývoje.

Toto je silné zjištění a termín biomimikry ⁵³² v tomto kontextu stojí za zmínku, jelikož v mnoha ohledech náš vývoj jakožto druhu byl o učení se od již existujících přírodních procesů, přestože se nám zdá, že jsme se v mnoha ohledech velmi oddělili. Z tohoto důvodu práce na usnadnění nejvíce optimalizovaného začlenění, kdy můžeme v ideálním případě opětovně použít cokoli na všech úrovních, podobně, jak to dělá příroda, by měla být společenským cílem pro zajištění udržitelnosti a efektivity.

Ustanovené a potencionální trendy

Existují dva široké základní trendy / skutečnosti, které je nutné v dnešní době zvážit. Pro účely této eseje je budeme označovat jako „ustanovené“ a „potencionální“. Ustanovené trendy jsou socioekonomické trendy působící v době psaní tohoto textu a tyto jsou v kontextu veřejného zdraví a ekologické rovnováhy téměř vždy negativní. ⁵³³ Potencionální trendy na druhou stranu odhalují život vylepšující a rovnováhu vytvářející možnosti, které by mohly nastat, pokud by došlo ke společenským změnám většího rozsahu. Jak již bylo zmíněno, tyto dva trendy jsou zřejmě ve vzájemném systémovém rozporu.

V eseji pojmenované Sociální destabilizace a přechod, bude podrobně a do hloubky rozebrán současný stav společenských záležitostí. Nicméně je třeba konstatovat, že zde definované, obhajované a navrhované efektivity nebyly vypracovány proto, abychom ukázali, o jak moc by svět „mohl být“ lepší, kdyby to, co děláme dnes, bylo v pořádku. Na druhé straně ale z těchto základních pozorování vyplývá skutečný požadavek na sladění našich činností, pokud hodláme v našem světě, ve kterém se nacházejí současné negativní vzory, vytvořit stabilitu.

Ve světě, kde se očekává, že populace dosáhne v roce 2050 9 miliard lidí, ⁵³⁴ s ohlášenými trendy týkajícími se úbytku jídla, ⁵³⁵ vody ⁵³⁶ a zmenšujícími se zdroji energie, ⁵³⁷ neusilují tyto návrhy pouze o zlepšení současné situace, ale ve skutečnosti o změnu kurzu. Celkem vzato, je to pohled Hnutí Zeitgeist ukazující, že pokud tyto současné takzvané ustanovené trendy s krátkozrakými tržně-založenými praktikami a všemi s tím spojenými vlastnostmi přetrvají, lidská kultura nejenomže nedosáhne pozitivního uplatnění formulovaných potenciálních trendů, ale nastane i zvýšená destabilizace.

Pohled na svět post-nedostatku

V této části budou uvedeny základní statistiky a trendy za účelem ukázání, jakým způsobem můžeme jako globální společnost dosáhnout „post-nedostatkového“ ⁵³⁸ sociálního systému. Zatímco nedostatek v absolutním pojetí bude s lidstvem na jedné nebo jiné úrovni v tomto uzavřeném systému zdrojů Země vždy, nedostatek na úrovni lidských potřeb a základního materiálního úspěchu není již životaschopnou obranou metod tržního systému přerozdělování. ⁵³⁹

Mimochodem, běžná obrana cenového systému trhu spočívá v tom, že když existuje jakýkoli nedostatek, zneplatní to jakýkoli jiný přístup. Argumentem je, že když nemohou mít všichni xyz, kde xyz je vzácným statkem, pak potřebují lidé peníze (nebo se jej vzdát), aby se rozhodlo, kdo xyz dostane a kdo ne.

Problém tohoto předpokladu spočívá v ignorování faktu, že jisté zdroje, a tím i zboží, mají větší relevanci než ostatní, pokud jde o veřejné zdraví. Srovnáme-li nedostatek velmi drahých luxusních aut, která čerpají status z uspokojení svého vlastníka více než ze základního účelu zprostředkování dopravy, s nedostatkem jídla, které je základním životním požadavkem pro zdraví, dojdeme ke zjištění, že první případ není v reálném životě legitimní.

První případ je snad důležitý pro uspokojení ega vlastníka, který již pravděpodobně dosáhl svých základních potřeb, když si může dovolit takový produkt, jenž není srovnatelný se zájmy těch, kteří mají velmi málo k jídlu nebo nic, a proto nemohou přežít. Nikdo nemůže svévolně spojovat tyto „potřeby“ a „chtíče“, jako by byly jednoduše teoreticky stejné.

Bohužel se tímto způsobem tržní systém chová. Podobně, s velkým bohatstvím a materiální nerovnováhou ⁵⁴⁰ přichází nevyhnutelná sociální destabilizace. Prakticky každý velký veřejný nesouhlas a revoluce, které jsme za posledních pár stovek let viděli, měli nějaký ekonomický základ obvykle se točící kolem sociální nestability, vykořisťování a třídní separace. ⁵⁴¹ Stejně to vypadá i s kořeny zločinu, terorismu, závislosti a ostatními sociálními problémy. Prakticky všechny tyto sklony se rodí z deprivace, ať už absolutní nebo relativní a tato deprivace je nedílnou součástí povahy společnosti založené na konkurenci a nedostatku.

Takže, jednoduše zredukovat naši ekonomickou realitu na pouhý obchod a zároveň tvrdit, že jakýkoli stupeň nedostatku ospravedlňuje použití tržního systému, ceny a peněz pro správu, znamená ignorovat pravou povahu toho, co zaručuje sociální harmonii, stabilitu a veřejné zdraví. Mohlo by se zdát rozumné vzdát se technických schopností, řekněme, za účelem pozvednutí 80 % lidské populace na materiální úroveň, na které se dnes nachází pouze 10 %, jednoduše proto, že „ne každý může vlastnit panství s 500 místnostmi“? Absurdita této námitky je zcela zřejmá, když se vezme do úvahy systémová perspektiva s ohledem na to, co pozvedává skutečné veřejné zdraví a sociální stabilitu.

Níže je, mimo jiné, seznam současných život podporujících zdrojů dostupných globální populaci, které jsou nevyužity kvůli omezujícím faktorům spjatým s tržní ekonomikou. Každý bod je rozepsán.

1. Produkce jídla: Současné produkční metody již vyrábějí více než dost jídla pro uživení všech lidí na Zemi. Mimoto, současné trendy více optimalizované technologie a zemědělské metody také ukazují kapacitu umožňující navýšení efektivity produkce a nutriční kvality do stavu aktivní hojnosti s minimem lidské práce a čím dál tím menšími nároky na energii, vodu a půdu.

2. Čistá voda: Odsolovací a dekontaminační procesy běžně fungují v takové míře, že žádná lidská bytost by i při současném stavu znečištění nemusela být bez pitné vody bez ohledu na to, kde se na Zemi nachází.

3. Energie: Mezi geotermální, větrnou, solární a vodní energií spojenou se systémovými procesy, které mohou obnovit vydanou energii a znovu ji přímo použít, existuje také absolutní energetická hojnost, která může uspokojit několikanásobek současné světové populace.

4. Materiální výroba / přístup: Spektrum materiální výroby sahající od budov přes dopravu k běžnému zboží zažilo silné propojení kapitálových statků, spotřebního zboží a lidské práce. Při správném systémovém začlenění každého typu výroby spolu s optimalizovanými regeneračními procesy a kompletní transformací sahající od vlastnických práv k systému přístupových práv je jasné, že všechny známé funkce produktu může na základě potřeby využít 100 % lidstva v dostatečné hojnosti.

Nosná kapacita

Nicméně, dříve než se budeme podrobně věnovat čtyřem výše zmiňovaným záležitostem, je na místě provést analýzu „nosné kapacity“ Země. Nosná kapacita je definována jako „maximální rovnovážné množství organismů a určitých živočišných druhů, kteří mohou být neurčitě dlouho podporováni v daném prostředí“. ⁵⁴² Spekulace ohledně nosné kapacity Země s ohledem na lidské bytosti znamenající kolik lidí může Země a její biosféra podporovat, je kontroverzním tématem po mnoho staletí. Například v roce 2001 zpráva Organizace spojených národů uvedla, že dvě třetiny odhadů, které provedla v této době, se pohybovaly v rozmezí od 4 miliard do 16 miliard se střední hodnotou kolem 10 miliard. ⁵⁴³

Technologické změny a jejich schopnost zvýšit efektivitu, vzhledem k tomu, jak jsou naše zdroje využívány, ⁵⁴⁴ způsobují probíhající kolizi takových odhadů dostat se na hmatatelné empirické číslo. Realitou je, že počet lidí, které může Země podporovat, je značně proměnlivý a částečně stojí na aktuálním stavu technologie v dané době a čím více si prohlubujeme naše vědecké a technické porozumění, tím více lidí budeme schopni podporovat s vynaložením méně energie a zdrojů přepočtených na osobu.

To samozřejmě neznamená, že uvnitř uzavřeného systému Země budeme mít nekonečnou kapacitu pro rozmnožování. Spíše to zdůrazňuje význam toho, co to znamená být strategičtí, inteligentní a efektivní v našem využívání zdrojů, a tím i v průmyslovém / ekonomickém procesu.

Dnes neexistuje žádný důkaz, že jsme na, nebo že se blížíme k nosné kapacitě Země, když vezmeme v úvahu trendy, jenž odkrývají náš obrovský potenciál „dělat více za méně“ společně s hodnotovým systémem, který jasně poukazuje na to, že my, jako živočišný druh, celkově obsazujeme uzavřený prostor na Zemi s přirozenými omezeními a že je to naše osobní odpovědnost k nám samotným, sobě navzájem a ostatním generacím, starat se o rovnováhu, efektivnost a udržitelnost.

Tento vzdělávací imperativ naznačuje, že uvědomělá informovaná globální kultura může v případě potřeby stabilizovat svoji míru reprodukce bez vnější síly, je-li tento základní vztah správně pochopen.

Samozřejmě je toho hodně, co by se dalo říci o vlivu starých tradičních názorů, jako jsou náboženské doktríny, které naznačují, že trvající a konstantní rozmnožování je ctností. Tyto pohledy, které mají původ v absenci znalostí, jež máme dnes s ohledem na naší sdílenou existenci na konečné planetě, budou přirozeně překonány pomocí vzdělání. ⁵⁴⁵

Podobně, pokud se prozkoumají současné regiony s akcelerujícím růstem populace, zjistí se, že v zemích, ve kterých existuje chudoba a nouze, se obyvatelé rozmnožují rychleji, než v těch zemích, které v chudobě nežijí. Zatímco se vede spor o tom, proč tento vzor převládá, vzájemná souvislost se zdá být nezpochybnitelná. Tento důkaz ukazuje, že zvyšující se životní standard může snížit míru reprodukce a to dále podporuje sociální imperativ pro vytvoření spravedlivého systému přidělování zdrojů.

(1) Potravinářská výroba

Podle Organizace spojených národů pro výživu a zemědělství jeden z osmi lidí na Zemi (téměř 1 miliarda lidí) trpí chronickou podvýživou. Většina z těchto lidí žije v rozvojových zemích a reprezentuje 15 % obyvatel těchto krajů. ⁵⁴⁶ Není nutno zmiňovat, že chudoba je jasně spojená s tímto jevem.

Opomeneme-li politiku a obchod, dnešní světové zemědělství ve skutečnosti produkuje o 17 % více kalorií na osobu, než tomu bylo před 30 lety, a to i přes nárůst počtu obyvatel o 70 %. Na světě dnes existuje dostatek jídla pro všechny lidi, jehož kalorická hodnota je alespoň 2 720 kcal (kilokalorií) na den, což je více než dostačující pro udržení dobrého zdraví většiny. ^{547 548} Existence takového velkého počtu chronicky hladovějících lidí v dnešním rozvojovém světě proto minimálně ukazuje, že je něco v nepořádku s globálním průmyslovým a hospodářským procesem samotným a nikoliv s nosnou kapacitou Země nebo schopností lidstva zpracovat dostatek zdrojů.

Institut strojních inženýrů (Institution of Mechanical Engineers) uvádí: „V celosvětovém měřítku se vyrobí asi 4 miliardy metrických tun potravin ročně. Přesto kvůli špatným praktikám při sklizni, skladováním a dopravou, rovněž i tržním a spotřebitelským plýtváním, se odhaduje, že 30-50 % (neboli 1,2 až 2 miliardy tun) ze všech vyrobených potravin se nikdy nedostane do lidského žaludku. Navíc toto číslo neodráží skutečnost, jak velké množství půdy, energie, hnojiv a vody bylo rovněž znehodnoceno při výrobě potravin, které prostě skončí jako odpad.“ ⁵⁴⁹

Slovy výzkumníka potravinového odpadu Valentina Thurna: „Počet kalorií, které skončí v popelnici v Severní Americe a Evropě by třikrát zasytil všechny hladovějící lidi po celém světě.“ ⁵⁵⁰

Z ekonomického hlediska můžou vést vzory plýtvání vyspělých zemí ke zvýšení cen celosvětových zásob potravin kvůli zvýšené poptávce vyplývající z těchto značných plýtvajících modelů. Jinými slovy, vyspělý svět přispívá ke světové epidemii hladu svými schématy plýtvání u koncového spotřebitele, protože výsledná poptávka následkem vyššího plýtvání zvyšuje cenovou hodnotu těch zásob, jež by mohly být pro mnohé dostupné.

Ačkoliv určitě existuje vzdělávací imperativ pro konzumní svět, aby zvážil relevantnost svých modelů plýtvání v současném klimatu, a to jak z hlediska reálného plýtvání potravinami, tak i jejich vlivu na světové ceny v důsledku zvýšené poptávky k níž dochází následkem tohoto plýtvání, zdá se, že nejúčinnějším a praktickým prostředkem k překonání tohoto globálního nedostatku je „aktualizovat“ systém produkce potravin moderními metodami. Spojení tohoto aspektu s úmyslnou lokalizací samotného procesu by snížilo obrovské spektrum plýtvání, jež je způsobeno neefektivností v současném globálním potravinovém dodavatelském řetězci, ⁵⁵¹ což by tedy nejen obecně snížilo tyto problémy, ale mohlo by dramaticky zvýšit produktivitu, kvalitu produktu a celkový výstup.

Zatímco aktivní využívání orné půdy a pozemního zemědělství by mělo být zachováno (v ideálním případě, samozřejmě, pomocí více udržitelných postupů, než dnes využíváme), ⁵⁵² velké množství tlaku může být v této době zmírněno využitím pokročilejších bezpůdních metod, které vyžadují méně vody, méně hnojiva, méně (nebo žádné) pesticidy, méně pozemků, a méně práce. Tato zařízení mohou být nyní postavena v městském prostředí nebo dokonce mimo pobřeží na moři. ⁵⁵³

Snad nejslibnější ze všech těchto uspořádání je to, co je dnes známé jako vertikální farmaření. ⁵⁵⁴ Vertikální farmaření bylo testováno v několika regionech s extrémně slibnými výsledky ohledně jeho účinnosti. Extrapolace těchto statistik spolu s paralelními trendy rozvoje (zvýšení účinnosti) přidružených mechanismů tohoto procesu ukazují, že budoucnost hojné produkce potravin bude nejen (v porovnání se současnou, na půdu orientovanou, tradicí) méně náročná na zdroje na jednotku výstupu, bude působit méně odpadu, ponese sníženou ekologickou stopu, zvýší kvalitu potravin a podobně; ale také bude využívat méně z povrchu planety a umožní produkci druhů potravin, jejichž pěstování bylo dříve vázáno na určité prostředí nebo oblasti a které mohou být nyní pěstovány prakticky kdekoli v uzavřených vertikálních systémech.

Zatímco přístupy se liší, běžné metody zahrnují rotační systémy pro pěstování plodin v průhledných krytech za využití přirozeného světla, spolu s hydroponickým, ⁵⁵⁵ aeroponickým ⁵⁵⁶ a / nebo aquaponickým ⁵⁵⁷ systémem přístupu vody a živin. Rovněž jsou využívány umělé světelné systémy spolu s dalšími prostředky pro distribuci přirozeného světla, například parabolické zrcadlové systémy, které směrují světlo bez elektřiny. ⁵⁵⁸ Mnoho „energeticky nehospodárných systémů“ ⁵⁵⁹ se stále častěji přibližuje těmto strukturám vylepšených energetických systémů založených na regeneračních procesech nebo lokalizovaných zdrojích. Spolu s těmito rozmanitými metodami se dramaticky zvyšuje kapacita, neboť potraviny mohou být pěstovány téměř 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.

Běžné námitky proti tomuto způsobu zemědělství se většinou týkají obavy o jeho energetickou stopu kritizující použití umělého světla v některých případech jako nepřiměřeně intenzivní. Nicméně využívání obnovitelných systémů energie, například fotovoltaického spolu s regionálním umístěním nejúčelnějších obnovitelných metod, jako jsou vlny a příliv nebo geotermální zdroje, představují věrohodná řešení pro udržitelnou, neuhlovodíkovou bázi napájení.

Avšak nejlepší je o tom přemýšlet v kontextu možného srovnání. Podle Organizace pro výživu a zemědělství (UN's Food and Agricultural Organization, FAO) je ve Spojených státech až 20 % fosilních paliv země spotřebováno v potravinovém řetězci, což poukazuje na to, že využívání fosilních paliv potravinářskými systémy ve vyspělém světě „často soupeří s automobily“. ⁵⁶⁰

V Singapuru stojí vertikální systém farmy postavený na zakázku v průhledném krytu využívající uzavřenou smyčku s automatizovaným hydraulickým systémem k otáčení úrody v kruzích mezi slunečním zářením a organicky upravenými živinami pouze asi 3 dolary za měsíc včetně veškeré elektřiny v celém prostoru. ⁵⁶¹ Jak je uvedeno výše, tento systém vykazuje také desetkrát vyšší produktivitu na metr čtvereční než konvenční zemědělství s mnohem menší spotřebou vody, práce a hnojiv. Také zde nejsou žádné skutečné přepravní náklady vzhledem k veškeré produkci, jež je distribuována místně, čímž dochází k větší úspoře zdrojů a energie.

Celkově již nyní existuje spektrum aplikací a v mnoha případech jsou tyto již předem připravené struktury využívány, i když nejsou určeny pro takovou práci. ⁵⁶² V Chicagu ve státě Illinois v USA je v provozu největší světová certifikovaná organická vertikální farma. Ačkoli produkuje převážně zeleninu pro místní trh v Chicagu, toto 90 000 čtverečných stop velké zařízení používá aquaponický systém ⁵⁶³ s rybím odpadem z Tilapie, jenž poskytuje živiny pro rostliny. Farma údajně ušetří 90 % vody ve srovnání s konvenčními zemědělskými technikami a neprodukuje žádný zemědělský odtok. Navíc je možné současně recyklovat veškerý jeho odpad, jenž tvoří kořeny rostlin, stonky a dokonce i biologicky rozložitelné obaly, a tím dosáhnout nulového odpadu zařízení. ⁵⁶⁴

Aktuální statistiky se liší s ohledem na účinnost často kvůli peněžnímu / měnovému omezení a vlastní obavě ohledně rentability. Stejně jako u mnoha jiných případů v tržním systému si perspektivní technologie najde svůj rozvoj pouze v případě, že to prokáže její konkurenceschopnost. Vzhledem k tomu, jak nové jsou tyto myšlenky, nemůžeme očekávat, že spatříme mnoho příkladů, ani nemůžeme očekávat, že uvidíme optimalizaci těchto metod na vyšší stupeň pro vyhodnocení bez „akceptování trhem“.

Nicméně, můžeme extrapolovat uskutečněný potenciál stávajících systémů změnou měřítka použití, jako kdyby byly začleněny v každém větším městě ve své relativně účinné formě. Následující seznam potvrzuje nadřazenost tohoto přístupu k aktuálnímu tradičnímu půdnímu modelu, což neukazuje jenom udržitelnější praxi, ale také produktivnější praxi, jež může v souladu s existujícími metodami poskytnout celosvětové populaci mnohonásobně vyšší množství výživy na bázi zeleniny. ⁵⁶⁵

Univerzálnost:

Na rozdíl od tradičního zemědělství lze vertikální farmy vytvořit kdekoliv, dokonce i na vodě, pomocí vzestupných vrstev, jež násobí výstupní kapacitu (tzn. desetipatrová farma bude vyrábět 1/10 ze stopatrové farmy). Využití tohoto prostoru je omezeno hlavně architektonickými možnostmi. Podobně mohou být rostliny pěstovány „na zakázku“ v mnoha ohledech, neboť omezení pěstování závislé na určitém regionu je odstraněno a tyto farmy mohou pěstovat prakticky cokoliv.

Snížené využívání zdrojů:

Vertikální farmaření využívá podstatně méně vody a pesticidů a je příznivější pro neuhlovodíkové metody založené na živinách / hnojivu. Jeho spotřeba energie se může lišit v závislosti na aplikaci, ale v jeho nejúčinnějším nastavení používá výrazně méně energie, jak pro samotné napájení farmy, tak s ohledem na současné odstranění potřeby přebytečného hnojiva z uhlovodíků a ropou poháněné dopravy, což je velkou zátěží u současných farem založených na tradičním principu.

Větší udržitelnost / menší ekologické škody:

Současná tradice zemědělství byla uznána jako jeden z nejvíce ekologicky destruktivních procesů v moderní společnosti. Slovy ekologického spisovatele Renee Choa:

„V roce 2008 bylo 37,7 % globální půdy a 45 % americké půdy využito pro zemědělství. Zásahy člověka do původní krajiny mají za následek šíření infekčních onemocnění, ztrátu biologické rozmanitosti a narušení ekosystémů. Nadměrné pěstování a špatné hospodaření s půdou vedlo k degradaci globální zemědělské půdy. Miliony tun toxických pesticidů používaných každý rok kontaminují povrchové a podzemní vody a ohrožují volně žijící živočichy.“

Zemědělství je zodpovědné za 15 % celosvětových emisí skleníkových plynů a představuje jednu pětinu používání fosilních paliv ve Spojených státech zejména na provoz zemědělské techniky, dopravy potravin a výroby hnojiv. Nadbytek hnojiv vypuštěný do řek, potoků a oceánů může způsobit eutrofizaci: řasy se množí; po smrti jsou konzumovány mikroby, které spotřebují všechen kyslík ve vodě; výsledkem je mrtvá zóna, která zabije veškerý vodní život. V roce 2008 bylo zaznamenáno 405 mrtvých zón po celém světě ... více než dvě třetiny světové sladké vody je použito pro zemědělství.“ ⁵⁶⁶

Kapacita post-nedostatku:

Studenti na Kolumbijské univerzitě zabývající se systémy vertikálních farem zjistili, že k nasycení 50 000 lidí by byla zapotřebí 30-ti podlažní budova velikosti bloku v „New York City“. ⁵⁶⁷ Blok ve městě New York má, velmi zjednodušeně řečeno, přibližně 6,4 akrů. ⁵⁶⁸ Pokud to přepočítáme do kontextu města Los Angeles v americké Kalifornii s počtem obyvatel přibližně 3,9 milionu ⁵⁶⁹ s celkovou rozlohou cca 318 912 akrů, ⁵⁷⁰ bylo by zapotřebí k nasycení místních obyvatel zhruba 78 těchto 30-ti podlažních budov, tj. budov pokrývajících 6,4 akrů pozemku. To představuje asi 0,1 % z celkové rozlohy města Los Angeles k nasycení obyvatel. ⁵⁷¹

Země je tvořena z 29 % pevninou, rozkládá se na zhruba 36 794 240 000 akrech a lidská populace od konce roku 2013 čítá 7,2 miliardy lidí. ⁵⁷² Pokud přepočítáme stejný základ 30-ti podlažní vertikální farmy pokrývající 6,4 akrů pozemku pro nasycení 50 000 lidí, skončíme u potřeby teoreticky 144 000 vertikálních farem pro nasycení celého světa. ⁵⁷³ To představuje 921 600 akrů pozemků pro umístění těchto farem. ⁵⁷⁴ Vzhledem k tomu, že zhruba 38% veškeré půdy na Zemi je v současné době používáno tradičním zemědělstvím (13 981 811 200 akrů), ⁵⁷⁵ zjišťujeme, že potřebujeme pouze 0.006 % existující půdy Země pro uspokojení požadavků výroby. ⁵⁷⁶

Nyní jsou tyto extrapolace jasně teoretické a je třeba vzít pochopitelně v úvahu mnoho dalších faktorů s ohledem na umístění takových zemědělských systémů a kritických specifik. Také v rámci statistiky využití půdy na 38 % pro zemědělství poznamenejme, že hodně z této půdy je využíváno nejen pro rostlinnou výrobu, ale také pro chov hospodářských zvířat. Nicméně, surové statistiky jsou neuvěřitelné s ohledem na možnou účinnost a kapacitu. Pokud bychom se ve skutečnosti teoreticky zaměřili pouze na samotnou rostlinnou výrobu, kterou v současné době používáme na přibližně 4 408 320 000 akrech půdy, ⁵⁷⁷ můžeme nahradit proces kultivace půdy umístěním systémů těchto 30-ti podlažních vertikálních farem (vedle sebe), jejichž potravinový výstup poskytne potravu pro nasycení 34 440 000 000 000 lidí (34,4 bilionů). ⁵⁷⁸

Vzhledem k tomu, že do roku 2050 potřebujeme nakrmit pouze 9 miliard lidí, potřebujeme využít přibližně 0,02 % této teoretické kapacity, což by mohlo být polemizováno, pravděpodobně kvůli poměrně diskutabilní zdánlivě praktické námitce společné pro výše uvedené extrapolace. Poslední poznámka se týká proteinů, jež jsou snadno dostupné v rostlinné oblasti, avšak jsou v dnešní době stále zpochybňovány kvůli zájmu na produkci masa. Z hlediska udržitelnosti, ignorováním společných morálních otázek a pravděpodobně nehumánních praktik stále společných pro průmyslový chov hospodářských zvířat, je dnešní produkce masa vnímána jako ekologicky nepřátelské jednání.

Podle ILRI zabírají systémy chovu asi 45 % zemského povrchu. ⁵⁷⁹ Podle FAO chov hospodářských zvířat produkuje více emisí skleníkových plynů než moderní plynová doprava. ⁵⁸⁰ Vzhledem k tomu, že z oceánu z důvodu nadměrného rybolovu zmizelo 90 % všech velkých ryb, které zde kdysi prosperovaly, ⁵⁸¹ je zapotřebí hledat nová řešení.

Jedním z možných řešení je akvakultura, která představuje přímý chov ryb, korýšů a podobně. Tento přímý přístup, je-li udržitelně řízený, může vést ke zvýšení hospodářské produkce ryb bohatých na proteiny pro lidskou spotřebu a tím nahradit poptávku po suchozemském mase. Další možností je výroba masa „in vitro“. Maso „in vitro“ může být produkováno jako proužky svalových vláken, které rostou prostřednictvím fúze prekurzorových buněk, buď embryonálních kmenových buněk nebo specializovaných satelitních buněk, jež se nacházejí ve svalové tkáni. Tento druh masa je obvykle kultivován v bioreaktoru.

Ačkoli se prozatím jedná o experimentální záležitost, byl v roce 2013 v Londýně jako první na světě uvařen a sněden laboratorně vyprodukovaný burger. ⁵⁸² Mezi další výhody patří omezení zdrojů onemocnění u zvířat, které jsou velmi časté, spolu se schopností vyhnout se určitým negativním zdravotním vlastnostem tradičního masa, jako je například odstranění mastných kyselin ve výrobě.

(2) Čistá voda

Vzhledem k faktu, že lidské tělo dokáže přežít bez čisté vody jen pár dní, ⁵⁸³ je kritické, aby tato nejzákladnější surovina byla hojně dostupná všem. Také je páteří mnoha průmyslových výrobních metod, včetně samotného zemědělství. Sladká voda je přirozeně se vyskytující voda na povrchu Země v ledových příkrovech, ledových čepicích, ledovcích, krách, bažinách, rybnících, jezerech, řekách a potocích a také pod zemí jako spodní voda v kolektorech a podzemních potocích. Z veškeré vody na Zemi je 97 % vody slané a nelze ji přímo konzumovat.

Podle Světové zdravotnické organizace: „Kolem 2,6 miliardy lidí - polovina rozvojového světa - nemá k dispozici ani obyčejnou 'vylepšenou' latrínu a 1,1 miliardy lidí nemá žádný přístup ke kvalitnímu zdroji pitné vody. Následkem čehož:

• 1,6 milionu lidí umírá ročně na průjmová onemocnění (včetně cholery) způsobená nedostatečným přístupem k pitné vodě a k základním hygienickým zařízením a 90 % z nich jsou děti pod 5 let, většinou z rozvojových zemí;

• 160 milionů lidí je nakaženo schistosomiázou způsobující desítky tisíc úmrtí ročně; 500 milionů lidí je v nebezpečí zánětu spojivek, 146 milionů z nich v ohrožení slepotou a 6 milionů je zrakově postiženo;

• Střevní hlísty (askarióza, trichurióza, ancylostomóza) trpí rozvojový svět kvůli neadekvátní pitné vodě, kanalizaci a hygieně se 133 miliony postiženými vysokou intenzitou střevní infekce; každý rok se objeví asi 1,5 milionů případů klinické hepatitidy A.“ ⁵⁸⁴

Podle OSN bude roku 2025 kolem 1,8 miliardy lidí žít v oblastech postižených nedostatkem vody a dvě třetiny světové populace bude žít v oblasti, kde je s vodou problém. ⁵⁸⁵ Jako u většiny současných světových problémů se zdroji je to vina jak špatného hospodaření, tak nedostatečné průmyslové aplikace. Z pohledu hospodaření je množství vody vyplýtvané ve světě kvůli znečištění, nadměrnému užívání a neefektivní infrastruktuře enormní. Přibližně 95 % vody, kterou přivádíme do většiny domácností, odtéká ihned dolů do kanalizace. ⁵⁸⁶

Systémové řešení k optimálnímu využití je navrhnout kuchyně a koupelny tak, aby se znovu využívala voda pro jiné účely. Například voda tekoucí ve sprše nebo dřezu může být využita při splachování toalety. Různé společnosti začaly nedávno pomalu realizovat takovéto myšlenky, ale ve výsledku většina infrastruktur nemá nic podobného, jako systémy opakovaného použití. To samé platí u velkých komerčních staveb, které mohou vytvořit sítě opětovného použití v celé budově spojené se systémem zachycování dešťové vody pro ostatní účely atd.

Znečištění vody je další problém, který postihuje jak rozvinuté, tak rozvojové země v mnoha oblastech. Americká agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) odhaduje, že 850 miliard galonů znečištěné (odpadní) vody za rok vtéká do vodních zdrojů a přispívá k 7 milionům onemocnění ročně. ⁵⁸⁷ Centrum pro vodní hospodářství třetího světa odhaduje, že pouze zhruba 10 až 12 procent odpadních vod v Latinské Americe je správně ošetřeno. Mexico City, například, „exportuje“ svou neošetřenou odpadní vodu místním farmářům.

Třebaže si toho farmáři cení, protože díky vodě mají větší sklizeň, odpadní voda je silně kontaminovaná patogeny a toxickými chemikáliemi, což představuje vážné zdravotní riziko jak pro farmáře, tak pro konzumenty zemědělských produktů vypěstovaných v této oblasti. Hlavní města v Indii vypouští neošetřenou odpadní vodu do řek, které slouží jako zdroj pitné vody. Například město Dillí vypouští odpadní vodu přímo do řeky Yamuny - zdroje pitné vody pro zhruba 57 milionů lidí. ⁵⁸⁸

Při řešení tohoto problému se musí z části řešit otázka ohromné neefektivnosti pravděpodobně způsobená peněžními omezeními většiny vlád pro zřizování řádných odpadních systémů spolu s imperativem průmyslového návrhu zahrnout systém opětovného využití, jenž by lépe udržoval a využíval naše existující zdroje vody.

Kromě toho, nejvýznamnější komplexní řešení pro vyrovnání se s těmito vynořujícími se otázkami, jež by umožnilo nejen zmírnění současných problémů s vodou, které postihují více než 2 miliardy lidí, ale také posun do stavu relativní hojnosti pitné vody pro všechny lidi, je využívat moderní (a) čistící a (b) odsolovací systémy, jak v makro-průmyslovém, tak v mikro-průmyslovém měřítku.

(a) Čištění:

Pokroky v čištění vody byly urychleny mnoha technologickými variantami přístupu. Jedna z asi nejefektivnějších metod současnosti je „ultrafialová (UV) dezinfekce“. Tento proces je možno využít ve velkém měřítku s nízkou spotřebou energie, který pracuje rychle.

Podle Ing. Ashoka Gadgila, vynálezce přenosných UV systémů: „Z pohledu využití elektrické energie je výkon 60 W (wattů) - což je srovnatelné s výkonem obyčejné stolní lampy - dostatečný k desinfekci vody protékající rychlostí jedné tuny za hodinu nebo také 15 litrů za minutu ... Takové množství vody je dostatečné pro pokrytí potřeby pitné vody pro 2 000 lidí.“ ⁵⁸⁹ Toto zařízení vytvořené Ing. Gadgilem pro venkovské a chudé oblasti může fungovat prostřednictvím solárních panelů vážících pouhých 15 liber a neprodukujících žádný toxický odpad.

Samozřejmě, že je v tom háček. Přestože ultrafialová dezinfekce účinkuje dobře na bakterie a viry, je méně účinná na ostatní druhy znečištění jakými jsou nerozpuštěné látky, zákaly, barvy nebo rozpustné organické látky. ⁵⁹⁰ Ve větším měřítku je UV dezinfekce často kombinovaná s více standardními prostředky jako je chlór. Je tomu tak i v případě největší UV dezinfekční čističky pitné vody na světě v New Yorku, která dokáže vyčistit 2,2 miliardy amerických galonů (8 327 906 metrů krychlových) vody za den. ⁵⁹¹ To je 3 039 685 690 metrů krychlových za rok.

Průměrný občan Spojených států spotřebuje 2 842 metrů krychlových vody za rok. ⁵⁹² Toto číslo zahrnuje sladkou vodu použitou nejenom pro přímé pití, ale také pro průmyslové účely. Celosvětový průměr je 1 385 krychlových metrů vody za rok. ⁵⁹³ Čína, Indie a Spojené státy americké jsou v současné době největšími odběrateli vody na světě a většina této vody je využita pro výrobu, hlavně v zemědělství. ⁵⁹⁴ Faktem je, že 70 % veškeré vody globálně je využíváno v zemědělství. ⁵⁹⁵

Z čistě statistického hlediska, ignorujíc vysoce potřebné revize ohledně strategického používání vody, systémů opětovného využití a možnosti uchování vody díky pokročilejším a více efektivním průmyslovým aplikacím, zvažme jednoduchou otázku ohledně toho, co by bylo potřeba k dezinfekci (za předpokladu, že by to bylo třeba) veškeré sladké vody průměrně využívané v současnosti celosvětovou populací ve všech souvislostech. Při průměru 1 385 krychlových metrů vody na osobu a světové populaci čítající 7,2 miliardy lidí dospějeme k celkové roční spotřebě 9,972 bilionů krychlových metrů vody.

Při použití výstupní kapacity New Yorkské UV dezinfekční čističky, tj. kapacity přibližně 3 miliardy metrů krychlových ročně jako základ pro instalaci takových čističek, zjistíme, že by bylo zapotřebí 3 324 těchto čističek na celém světě. ⁵⁹⁶ New Yorská čistička má rozlohu zhruba 3,7 akrů (161 172 čtverečních stop). ⁵⁹⁷ To znamená, že musíme mít zhruba 12 299 akrů půdy, která by byla teoreticky potřeba k umožnění čistícího procesu veškeré sladké vody v současnosti, jež je globálně využívaná populací. Samozřejmě netřeba zmiňovat, že je zde mnoho dalších „stopových“ faktorů, se kterými je třeba počítat, jako je energetická potřeba, společně s kritickou důležitostí umístění.

Nicméně, pojďme toto více promyslet a porovnat. Samotná armáda Spojených států amerických se svými zhruba 845 441 armádními budovami a základnami zabírá 30 milionů akrů půdy na celém světě. ⁵⁹⁸ Pouze 0,04 % této půdy by stačilo k dezinfekci veškeré spotřebované sladké vody na celém světě, pokud by to bylo vůbec potřeba v takovém měřítku, což není.

(b) Odsolování:

Pokud dáme reálnou možnost masového globálního čištění znečištěné sladké vody stranou, asi nejmocnější způsob, jak zajistit pitnou vodu, je získat ji přímo ze slaného zdroje, jmenovitě z oceánu. Jelikož je naše planeta z většiny pokrytá slanou vodou, tak samotná tato technika, pokud by byla správně použita, by zajistila celosvětovou hojnost pitné vody.

Nejběžnější metoda odsolování využívaná v dnešní době je reverzní osmóza. Proces, který odděluje molekuly vody ze slané vody zanechávající solné ionty. Podle Mezinárodní odsolovací asociace: „V dnešní době proces reverzní osmózy (RO) ... zahrnuje téměř 60 % instalované kapacity následován tepelnými procesy vícefázového blesku (MSF) s 26 % a vícefázovou destilací s 8,2 %.“ ⁵⁹⁹ V roce 2011 existovalo ve světě přibližně 16 000 odsolovacích stanic a celková kapacita všech stanic v provozu byla 66,5 milionů krychlových metrů vody za den neboli zhruba 17,6 miliard amerických galonů za den. ⁶⁰⁰

Jako s každou technologií, mnohé pokročilé metody, které jsou nyní považovány za „experimentální“, s postupně pokračujícím vývojem naznačují velké zvýšení efektivity. Jedna taková metoda nazývaná kapacitní odsolování (CD), také známá jako kapacitní de-ionizace (CDI), ukázala, že dokáže pracovat s větší energetickou efektivitou, menšími tlaky, bez membránových komponent a neprodukuje žádné odpadní látky jako jiné konvenční metody. Také ji lze jednoduše využívat ve větším měřítku jednoduchým zvýšením množství elektrod v systému. ⁶⁰¹

Celkově, když prozkoumáme obecně existující metody společně s novými, zjistíme obecný trend zvyšování efektivity jak v úspoře energie, tak výkonu. ⁶⁰² Krátce poznamenejme, že vzhledem k zaměření této extrapolace k „post-nedostatkovému“ využití odsolování se budeme zabývat pouze současnými, prověřenými a využívanými metodami, jmenovitě systémem reverzní osmózy.

Odsolovací závod Wonthaggi je moderní závod na odsolování mořské vody využívající pokročilé reverzní osmózy nacházející se na australském pobřeží The Bass Coast poblíž města Wonthaggi v jižní Viktorii v Austrálii. Byl dokončen v prosinci roku 2012. Může produkovat, se střídmým odhadem, kolem 410 000 metrů krychlových odsolené vody za den (150 milionů metrů krychlových za rok), ⁶⁰³ zatímco se rozkládá zhruba na 20 hektarech (asi 50 akrech) pozemku. ⁶⁰⁴ Jak bylo uvedeno dříve, celková roční světová spotřeba vody v současnosti je kolem 9 bilionů 972 miliard krychlových metrů vody, což znamená, že na zpracování veškeré potřebné pitné vody by tedy bylo potřeba 66 480 takových stanic. ⁶⁰⁵ Tato extrémní extrapolace opět ukazuje relativní pointu, že ve skutečnosti ani není potřeba odsolovat tolik vody.

Nicméně kdybychom museli odsolovat mořskou vodu neustále, abychom pokryli současnou globální spotřebu, 3 miliony akrů půdy by k tomu stačily. Na Zemi je asi 217 490 mil (350 016 km) ⁶⁰⁶ pobřeží, což znamená, že volné využití stejného modelu, jako je odsolovací stanice Wonthaggi přibližně o 20 hektarech (50 akrech) se 100 metry na hektar (neboli 328 stop) předpokládající konstrukci 4 hektary širokou a 5 hektarů dlouhou souběžně s pobřežím, by zabralo 1 640 stop podél pobřeží. To znamená, že předpokládaných 60 000 stanic stejné velikosti by zabralo 109 027 200 stop (33 231 491 metrů) nebo 20 649 mil (33 231 km) pobřeží (9,5 % světového pobřeží).

Samozřejmě, že je to velká část pobřeží a přirozeně se musí počítat s mnoha dalšími faktory při výběru vhodné lokality pro takovou stanici. Opět není účelem této extrapolace tvrdit, že tyto statistiky mají nějaké jiné využití, než odhadnout v širším smyslu, co taková kapacita znamená ve světle problémů spojenými s nedostatkem vody, jež se dnes vyskytují. Přesto, faktem zůstává, že je zcela v možnostech takové aplikace uspokojit potřeby lidí trpící nedostatkem vody pouze odsolováním samotným spojeným s infrastrukturou a distribučním systémem na přesun vody ve vnitrozemí.

Jako poslední příklad pojďme více zredukovat tuto abstraktní extrapolaci a využijme ji v podmínkách reálného života. Například na africkém kontinentu, který má podle odhadu z roku 2013 kolem 1 miliardy obyvatel, ⁶⁰⁷ postrádá zhruba 345 milionů lidí přístup k pitné vodě. ⁶⁰⁸ Pokud využijeme zmíněnou průměrnou globální spotřebu 1 385 metrů krychlových na osobu a rok, tak pro pokrytí potřeb těchto 345 milionů lidí by bylo potřeba 477 825 000 000 metrů krychlových vody ročně.

Využívaje roční kapacitu stanice Wonthaggi - 150 milionů metrů krychlových ročně - jako základ pro výpočet, potřebovala by Afrika pro uspokojení takové poptávky 3 186 50-ti akrových stanic na svém pobřeží, což by vyžadovalo zhruba (25 158 mil afrického pobřeží) 5 227 200 stop nebo 990 mil. To je asi 3,9 % afrického pobřeží. ⁶⁰⁹

Nicméně pokud bychom rozdělili toto číslo na polovinu a použili UV čistící systémy na jednu část a odsolování na druhou, tak by odsolovací proces potřeboval asi 1,9 % neboli 495 mil pobřeží na odsolovací zařízení a pouze 292 akrů půdy pro čistící zařízení, což je nepatrná část Afriky vzhledem k celkové rozloze (asi 7 miliard akrů). Toto je vysoce proveditelné a samozřejmě v tomto případě, a ve všech ostatních případech také, bychom strategicky maximalizovali čistící procesy, jelikož jsou účinnější, zatímco pro zbytek poptávky by se využilo odsolování.

Takovéto hrubé statistiky ukazují, že za pomocí UV a tradiční dekontaminace, spolu s tradičními odsolovacími procesy, jaké v současnosti existují, i když budeme ignorovat rapidní pokroky vyskytující se v obou oblastech,⁶¹⁰ které budou mít nejspíše exponenciálně rostoucí úroveň efektivity v nadcházejících dekádách, je představa, že bychom na planetě Zemi trpěli nedostatkem vody, absurdní. Obě tyto izolované extrapolace předpokládaly, že by byla použita pouze jedna z nich, a to ve velkém měřítku s předpokladem, že by nebyl žádný jiný zdroj pitné vody.

Ve skutečnosti vzhledem k množství pitné vody, která je stále ještě k dispozici, spolu s jednoduchým inteligentním přeuspořádáním vodovodních sítí pro opětovné použití a dalšího zachování stávající kapacity, a také s odsolovacími a dekontaminačními procesy podle potřeb regionů (z nichž mnohé lze napájet rovněž rychle se rozvíjejícími obnovitelnými zdroji energie) jak ve velkém, tak v malém měřítku, máme technickou kapacitu k tomu, abychom přeměnili dostupnost pitné vody v absolutní globální hojnost.

(3) Energie

Obnovitelné zdroje energie jsou zdroje, které se neustále doplňují. Takové zdroje zahrnují energii z vody, větru, slunce a geotermální energii. Naproti tomu paliva jako například uhlí, ropa a zemní plyn obnovitelné nejsou. Jejich dostupnost je založena na zásobách planety Země, jež se nedají v krátké době regenerovat.

Od počátku 21. století se povědomí o možnostech čisté, obnovitelné energie stalo zásadním. ⁶¹¹ Spektrum aplikací, rozšiřitelnost a míra efektivity ve spojení se zlepšujícími se metodami skladování a přeměnou pravděpodobně udělaly naše současné metody založené převážně na energii z uhlovodíku zastaralé, především pokud jde o trvalé negativní následky jejich používání. Nukleární energie, ač efektivní a některými považována za „obnovitelnou“, přináší velmi vysoká rizika daná používáním nestabilních materiálů. Několik velkých havárií nastolilo rovněž otázky ohledně bezpečnosti tohoto způsobu výroby energie. ⁶¹²

V dnešním světě je pět nejběžněji používaných obnovitelných zdrojů energie, kterými jsou vodní (přehrady), solární, větrná, geotermální a biopaliv. Obnovitelná energie v současnosti představuje přibližně 15 % celosvětové spotřeby, z toho 97 % této energie představuje energie vodní. ⁶¹³

Vzhledem k tomu, že přes 1,2 miliardy lidí na světě jsou bez přístupu k elektřině, ⁶¹⁴ společně s pokračujícím znečišťováním a opakujícími se krizemi spojenými s tradičními neobnovitelnými metodami, je účelem této kapitoly ukázat, že nebezpečí spojené s fosilními palivy a nukleární energií již nejsou nadále nezbytná. Jsme nyní schopni několikanásobně zásobit celý svět čistými, obnovitelnými metodami s relativně nízkým dopadem, z velké části lokalizovanými podle potřeby jednotlivých struktur, měst nebo průmyslového použití.

Nicméně, je důležité poukázat předem na to, že v současné době neexistuje žádné jednotné řešení. Jelikož různé oblasti na Zemi mají různé sklony k využívání a použití obnovitelné energie, na tyto aplikace by mělo být pohlíženo jako na systémový či síťový rozvoj kombinací prostředků. Poznamenejme, zúžením na nejrelevantnější z těchto hojnost produkujících možností, že možná nejlepší, jak přemýšlet o získávání / využívání a použití energie z obnovitelných zdrojů, je ve dvou kategoriích: (a) Velkovýroba / Hlavní dodávka a (b) Malovýroba a všechny smíšené systémy.

(a) Velkovýroba / Hlavní dodávka:

Velkovýroba, jako je „hlavní dodávka“ pro uspokojení potřeb města nebo průmyslového centra s vysokou spotřebou energie, zahrnuje čtyři základní prostředky: (a1) geotermální elektrárny, (a2) větrné farmy, (a3) solární pole a (a4) vodu (oceánskou / vodní energii).

(a1) Geotermální energie:

Geotermální energie ⁶¹⁵ je v podstatě energie získávaná z přirozeného tepla roztaveného zemského jádra elektrárnami obvykle umístěnými poblíž míst, kde je celkem malá vzdálenost k centrům s vysokým žárem. ^{616 617} Zpráva Massachusettského technologického institutu (MIT) o geotermální energii z roku 2006 prosazující pokročilý těžební systém EGS uvádí, že 13 000 zettajoulů (13 × 10²⁴ joulů) energie je nyní dostupné v Zemi s možností vytěžit 2 000 zettajoulů pomocí vylepšené technologie. ⁶¹⁸

Celková spotřeba energie všech zemí na naší planetě je přibližně půl zettajoulů ročně (0,55 ZJ/rok) a ⁶¹⁹ to znamená tisíce let planetární energie pouze za využití tohoto média samotného. Zpráva MIT dále odhaduje, že jen pod Spojenými státy se v pevných skalách 10 km pod povrchem skrývá dost energie na zásobení celého světa na dalších 30 000 let.

Dokonce i s předpokládaným 56 % zvýšením spotřeby do roku 2040 je kapacita geotermální energie obrovská, pokud bude správně těžena. ^{620 621} Stejně tak množství vytěženého tepla ze Země se zdá být nepatrné v porovnání s jeho ložiskem, což dělá tento zdroj prakticky neomezený v poměru k lidské spotřebě. ⁶²² Navíc, jelikož tato energie vzniká nepřetržitě, nenastávají zde žádné problémy s přerušováním dodávek, takže tento typ energie tak může být produkován neustále a bez potřeby uskladnění.

Dopad geotermální energie na životní prostředí je relativně velmi nízký. Island ji již po nějakou dobu využívá téměř výhradně a jejich elektrárny produkují extrémně nízké emise (žádný uhlík) v porovnání s metodami založenými na těžbě uhlovodíku. ⁶²³ Kromě vzniklé síry se mohou občas objevit malá zemětřesení v důsledku vrtných technik. Tento problém byl zařazen mezi problémy způsobené člověkem ⁶²⁴ a řešením může být zdokonalení technického procesu ve spojení s dobrým porozuměním charakteru umístění vrtu.

Co se týče polohy, teoreticky je možné umístit těžbu geotermální energie kamkoliv, pokud zde bude kapacita vrtat dostatečně hluboko společně s dalšími pokroky v technologii. ⁶²⁵ Dnes však většina elektráren potřebuje být poblíž míst, kde se na Zemi střetávají tektonické desky. ⁶²⁶ Geotermální mapa povrchu Země zachycená satelitem dokáže taková ideální místa odhalit pomocí detekovaného tepla. ⁶²⁷ Tyto mapy ukazují možnosti poblíž většiny pobřeží po celém světě, ⁶²⁸ a ačkoli studie uvádějí nejednoznačná čísla ohledně přesného počtu těchto oblastí, je všeobecně jasné, že potenciál je obrovský.

Ministerstvo energetiky Spojený států amerických upozornilo, že zdroje geotermální energie vyžadují mnohem méně plochy než ostatní zdroje, včetně zdrojů na fosilní paliva a současných dominantních zdrojů obnovitelné energie. Za dobu více jak 30 let, což je doba, která se běžně používá pro porovnání dopadů různých zdrojů energie na životní cyklus, je jasné, že geotermální elektrárna vyžaduje 404 metrů čtverečných plochy na jednu gigawatthodinu, zatímco zařízení na spalování uhlí zabere 3 632 metrů čtverečných na gigawatthodinu. ⁶²⁹ Pokud bychom provedli základní porovnání těchto ploch na gigawatthodinu, vyšlo by nám, že na plochu jedné uhelné elektrárny by se vešlo devět geotermálních. ^{630 631}

Současně je důležité podotknout, že nové, efektivnější metody geotermální těžby se zdají být na počátku s ohledem na možný výstupní potenciál. V roce 2013 bylo oznámeno, že byla zahájena výstavba 1 000 MW elektrárny v Etiopii. ⁶³² Megawatt je jednotkou výkonu a výkonová kapacita se vyjadřuje rozdílně než energetická kapacita, která je v kontextu s megawatty vyjádřena v megawatthodinách (MWh). Jinými slovy, energie je množství provedené práce, zatímco výkon je rychlost konání práce. Takže například generátor s kapacitou 1 MW, jenž při této kapacitě pracuje nepřetržitě po dobu 1 hodiny, vyprodukuje 1 MWh (megawatthodinu) elektrické energie.

To znamená, že pokud by 1 000 MW geotermální elektrárna pracovala při plné kapacitě 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce, vyrobila by 8 760 000 MWh/rok. ⁶³³ Současná spotřeba ve světě je okolo 153 miliard MWh/rok, ⁶³⁴ což znamená, že na pokrytí této světové spotřeby by bylo potřeba teoreticky zhruba 17 466 geotermálních elektráren. ⁶³⁵

Podle Světové asociace uhlí (World Coal Association, WCA) je na světě v provozu přes 2 300 elektráren na spalování uhlí. ⁶³⁶ Za použití výše zmíněného porovnání velikostí / kapacity geotermálních a uhelných elektráren, kdy by se na plochu jedné elektrárny na spalování uhlí vešlo devět geotermálních, lze zjistit, že plocha 1 940  ⁶³⁷ uhelných elektráren (tedy 84 % jejich celkového množství) by stačila teoreticky pro 17 465 geotermálních elektráren. Vzhledem k tomu, že uhelné elektrárny dnes pokrývají pouze 41 % současné světové energetické výroby, ⁶³⁸ tato teoretická extrapolace také ukazuje, jak by těchto 84 % plochy nyní obsazených samotnými elektrárnami na spalování uhlí (produkujících jen 41 %), mohlo být využito geotermálními elektrárnami pro zajištění dodávky pro pokrytí 100 % globálního výkonu.

Všechno toto by bylo bez znečištění v důsledku spalování uhlí, jež je považováno za jednu z nejvíce znečišťujících praktik na světě a zároveň také pravděpodobně nejvíce přispívá ke zvýšení oxidu uhličitého v atmosféře následkem lidské činnosti.

(a2) Větrné farmy

Ve studii ministerstva energetiky Spojených států amerických se uvádí, že využití větru na Great Plains ve státě Texas, Kansas a Severní Dakota, by mohlo poskytnout dostatek elektrické energie pro napájení celých USA. ⁶³⁹ Ještě více působivá je studie Stanfordské university z roku 2005, uveřejněná v Journal of Geophysical Research, ve které se uvádí, že kdyby bylo na planetě zužitkováno pouze 20 % větrného potenciálu, stačilo by to na pokrytí veškerých energetických potřeb světa. ⁶⁴⁰

Tento závěr potvrzují i další nedávné studie dvou nezávislých organizací vydané v roce 2012, které počítají s již existujícími technologiemi větrných turbín, pomocí nichž by mohla Země produkovat stovky bilionů wattů energie. Toto je vskutku mnohonásobně více, než svět v současné době spotřebovává. ⁶⁴¹ Větrná energie je snad nejjednodušší formou obnovitelné energie s nízkým dopadem na životní prostředí a její použití je omezeno pouze lokací.

S použitím Alta Wind Energy Centra rozkládajícího se na ploše 9 000 akrů v Kalifornii, které má aktivní elektrický výkon 1 320 MW, je teoreticky možné vyprodukovat 11 563 200 MWh elektrické energie za rok. ⁶⁴² To znamená, že by bylo zapotřebí 13 231 větrných farem o rozloze 9 000 akrů, pro pokrytí současného odběru 153 miliard MWh. To znamená, že by bylo potřeba 119 079 000 akrů země (s dostatečným větrným potenciálem). ⁶⁴³ Toto teoreticky odpovídá 0,3 % povrchu Země, který by byl teoreticky potřeba k uspokojení světových potřeb energie. ⁶⁴⁴ Je nutné znovu zdůraznit, že tyto údaje nemají naznačit, že je toto řešení ideální i vzhledem k zemím, ve kterých je použití větrných farem reálné spolu s ostatními důležitými faktory. Tento text má jednoduše ukázat obecnou perspektivu možností.

Nicméně existuje jedna unikátní skutečnost výroby větrné energie, a tou je potenciál výroby mimo pevninu. Ve srovnání s větrnou energií na pevnině je výnos z větrné energie mimo pevninu průměrně mnohem větší, protože rychlosti větru zde bývají vyšší. Tato skutečnost také zmírňuje problémy spojené s umístěním elektráren na souši, jako je nedostatek pozemků a regionální omezení.

Podle Vyhodnocení mimopevninových zdrojů větrné energie ve Spojených státech je v USA dostupných 4 150 GW (gigawattů) (4 150 000 MW) potencionálního výkonu větrných turbín umístěných mimo souš. ⁶⁴⁵ Za předpokladu, že by byl tento výkon konzistentní jeden rok, skončíme s přeměnou energie 36 354 000 000 MWh/rok. Když si vezmeme spotřebu energie Spojených států v roce 2010, která činila 25 776 TWh (25,776 miliard MWh), ⁶⁴⁶ zjistíme, že by samotné využívání větrné energie překročilo národní spotřebu asi o 10,6 miliard MWh neboli o 41 %. Když tuto energetickou kapacitu národní úrovně intuitivně extrapolujeme na zbytek světových pobřeží a také vezmeme v úvahu dříve zmíněný statistický výzkum, který zjistil, že můžeme několikanásobně napájet celý svět rovněž větrnou energií na pevnině, ⁶⁴⁷ zjistíme, že možnosti energetické hojnosti na větrné bázi jsou mimořádně působivé.

(a3) Sluneční pole

Horní vrstva atmosféry Země přijímá okolo 1,5 × 10²¹ Wh (Watthodin) slunečního záření ročně. Toto obrovské množství energie je více než 23 000 krát větší, než spotřeba lidské populace na planetě. ⁶⁴⁸ Kdyby lidstvo dokázalo zachytit pouze jednu desetinu procenta solární energie dopadající na Zemi, mohli bychom získat šestkrát více energie, než v současnosti ve všech dnešních formách spotřebováváme, a to s téměř žádnými skleníkovými plyny. Schopnost využít tuto energii závisí na technologii a na tom, jak velké procento záření je absorbováno.

Konvenční fotovoltaika, v současné době nejběžnější forma používaná většinou pro malé aplikace, využívá křemík jako polovodič a existuje ve formě ploché buňky nebo plátku. Koncentrovaná fotovoltaika (Concentrated photovoltaics, CPV) je obecně v průměru efektivnější než nekoncentrovaná; nicméně má tendenci vyžadovat přímější vystavení pro správné soustředění světla.

Koncentrovaná solární energie (Concentrated solar power, CSP) je velkoplošný přístup používající zrcadla nebo čočky k soustředění velké plochy slunečních paprsků nebo solární tepelné energie do malého prostoru. Elektrická energie se vyrobí, když se koncentrované světlo přemění na teplo, které pohání tepelný stroj (takovou parní turbínu) propojený s elektrickým generátorem nebo podobně. Na rozdíl od fotovoltaiky, která světlo přeměňuje přímo na elektrickou energii, tato technologie světlo přeměňuje na teplo. V poslední době byly také použity metody velkoplošného skladování pro prodloužení přístupu v noci.

Variací koncentrované solární energie (CSP) je solární termální energie (Solar Thermal Energy, STE). Solární systém generující elektrickou energii v Ivanpah v Kalifornii v USA je pole velké 3 500 akrů ⁶⁴⁹ s roční výrobou 1 079 232 MWh. ⁶⁵⁰ Zatímco Ivanpah nepoužívá žádnou formu uchovávání, slouží okolo 140 000 domům v regionu. Kdybychom extrapolovali a použili Ivanpah jako základ, tak bychom teoreticky potřebovali 141 767 polí neboli 496 184 500 akrů pozemků pro uspokojení současné globální energetické spotřeby. To činí 1,43 % veškeré půdy na Zemi. ⁶⁵¹

Je třeba opět zdůraznit, že cílem těchto údajů není naznačit, že je něco takového praktické, nebo že by se měly ignorovat rozdíly v intenzitě záření na různých místech na Zemi. Ačkoli pouště, které mají tendenci být vysoce příznivé pro solární pole a často méně vhodné pro podporu života lidí, pokrývají z 1/3 veškerý pevný povrch na světě neboli přibližně 12 miliard akrů. Při porovnání se zhruba 500 milióny akry teoreticky potřebnými k „napájení světa energií“ podle naší extrapolace, vidíme, že by k tomu bylo zapotřebí pouze 4,1 % světových pouští. ⁶⁵²

Podobně ostatní projekty podobné poli Ivanpah obsahují systémy skladování. Solana 280 MW solární elektrárna v Arizoně kombinuje zrcadlovou technologii používající paraboly s tepelným uchováváním roztavené soli a je schopná vytvářet energii ještě šest hodin po setmění. ⁶⁵³

Obecně řečeno, míra pokroku fotovoltaiky, solárních termálních systémů, metod skladování a ostatních existujících a vznikajících technologií rychle pokračuje v rozvoji odhalujíc, že mnoho instalovaných systémů, které dnes vypadají vysoce efektivně, budou za jedno, nebo dvě desetiletí velmi neefektivní. Jak bude více popsáno, pokud jde o aplikaci obnovitelné energie v menším měřítku, využití lokalizované solární energie přímo v konstrukci budov a obydlí je pravděpodobně oblast, kde opravdová budoucí efektivita najde své místo. Hlavní záležitostí je vytvoření kompaktní technologie, která bude dostatečně efektivní pro lokální využití.

Nicméně, solární pole, stejně jako geotermální a větrné elektrárny, mají samy o sobě obrovský globální potenciál a neexistují téměř žádné pochyby, že s vhodnými zdroji a pozorností by samotná tato pole mohla teoreticky vytvořit infrastrukturu a stupeň efektivity pro napájení samotného světa.

(a4) Vodní / Hydro energie

Obecně by se dalo říci, že extrakce energie z obnovitelných zdrojů na bázi vody má dva hlavní zdroje: samotný oceán a vodní tok říčního typu, kde se využívá kinetická energie padající nebo tekoucí vody, obvykle ve vnitrozemí. Ten se obecně v praxi označuje jako hydroelektrický a, jak již bylo zmíněno dříve, tvoří v současné době poměrně velkou část stávající energetické infrastruktury z obnovitelných zdrojů. ⁶⁵⁴

Na druhou stranu, obrovský potenciál oceánu je stále ještě třeba využít alespoň ve zlomku své kapacity. Není přehnané naznačit, že inteligentním získáváním energie jak z různých mechanických pohybů na vodě v oceánu, tak s využíváním rozdílů teplot, známým jako přeměna tepelné energie oceánu (Ocean Thermal Energy Conversion, OTEC), by vodní energie oceánu dokázala sama napájet svět. ^{655 656 657} Vzhledem ke stávajícímu a již poměrně rozsáhlému využití hydroelektrické energie (přehrady) se v této části místo toho zaměříme na potenciál oceánu.

Nejvýraznějším potenciálem moře se v současné době jeví energie vln, přílivu, oceánského proudu, teploty oceánu a osmotického tlaku. Vlny jsou primárně způsobeny větrem; příliv a odliv jsou primárně způsobeny gravitační silou měsíce; oceánské proudy jsou primárně způsobeny rotací Země; teplota oceánu vychází ze slunečního žáru absorbovaného povrchem oceánu; a osmotická síla vzniká v místech, kde se setkává sladká a slaná voda a dochází tedy k rozdílu v koncentraci soli.

Vlny:

Bylo zjištěno, že využitelný globální potenciál energie mořských vln je kolem 3 TW ⁶⁵⁸ neboli přibližně 26 280 TWh/rok za předpokladu konstantního využívání. To je téměř 20 % současné světové spotřeby. Toto množství energie bylo v podstatě zjištěno analýzou hlubinných oblastí vzdálených od pobřeží kontinentů. Teoretické množství energie bylo odhadnuto na 3,7 TW s tím, že konečný čistý odhad byl snížen o cca 20 %, aby se tak vykompenzovaly různé neefektivnosti spojené s danou oblastí, jakou je například pokrytí ledem. Energetický výkon je v podstatě určen výškou, rychlostí a délkou vln a hustotou vody.

Vlnové hospodářství či výstavba elektráren na využívání energie vln mimo pobřeží nacházejí v dnešní době pro aplikace velkovýroby omezené uplatnění. Pouze asi 6 zemí světa používá řídce tuto technologii. ⁶⁵⁹ Mezi místa s největším potenciálem patří západní pobřeží Evropy, severní pobřeží Velké Británie a tichomořské pobřeží Severní a Jižní Ameriky, jižní Afriky, Austrálie a Nového Zélandu.

Příliv:

Příliv má dvě dílčí formy: rozsah a proud. Rozsah přílivu je v podstatě dán „vzestupem a poklesem“ oblastí oceánu. Přílivové proudy jsou proudy vytvořené pravidelným horizontálním pohybem přílivu a odlivu často umocněným tvarem mořského dna.

Různá místa na Zemi mají velké rozdíly v rozsahu přílivu a odlivu. ⁶⁶⁰ Ve Velké Británii, jedné z oblastí s vysokou úrovní přílivové aktivity, jsou vyznačeny desítky míst, které jsou v současné době považovány jako dostupné s prognózou, že 34 % veškeré energie ve Velké Británii by mohlo pocházet pouze z energie samotného přílivu a odlivu. ⁶⁶¹ Starší globální studie odhadly energii přílivu a odlivu na 1 800 TWh/rok. ⁶⁶² Novější studie odhadují teoretický výkon (rozsahu a proudu) na 3 TW domnívajíc se, že pouze část z toho by se dala extrahovat. ⁶⁶³

Příliv, i přesto že je velmi předvídatelný, rovněž podléhá denním periodám přerušení, která jsou založena na přílivových posunech. Za předpokladu, že by mohlo být s rozšířenou technologií ročně využito pouze 1,5 TW, znamenalo by to, že 7 % celosvětové energie by mohlo pocházet z energie přílivu a odlivu.

Oceánský proud:

Podobně jako proudy přílivu a odlivu, tak i oceánské proudy mají velký potenciál. Tyto proudy trvale kolují v otevřeném oceánu a byly vyvinuty různé nové technologie pro využití tohoto, do značné míry nevyužitého média.

Stejně jako u všech obnovitelných zdrojů energie, schopnost využít tento potenciál je přímo závislá na účinnosti použité technologie. EOEA odhaduje současný potenciál na 400 TWh/rok. ⁶⁶⁴ Nicméně, máme dobrý důvod se domnívat, že je tento údaj již zastaralý. U dřívějšího využití technologie turbín / mlýnů na zachycení těchto vodních proudů byl k účinnému fungování zapotřebí průměrný proud o síle pěti nebo šesti uzlů, zatímco většina proudů na Zemi je pomalejší než 3 uzly. ⁶⁶⁵ Nicméně nedávný vývoj odhalil možnost využívat energii z proudů o síle průtoku méně jak 2 uzly. ⁶⁶⁶ Vzhledem k tomuto potenciálu bylo naznačeno, že samotný oceánský proud by dokázal napájet energií celý svět. ⁶⁶⁷

Potenciál Golfského proudu ⁶⁶⁸ byl odhadnut na 13 GW skutečného výkonu s předpokladem 30 % účinnosti přeměny energie, kdy je využita pouze tradiční turbínová technologie. ⁶⁶⁹ To znamená 13 000 MW neboli, když budeme předpokládat konstantní využití proudu po celý rok, okolo 113 880 000 MWh/rok. ⁶⁷⁰ Odhaduje se, že v roce 2011 se ve Spojených státech spotřebovalo 4,1 miliardy MWh elektrické energie. ⁶⁷¹ To znamená, že 30 % ⁶⁷² spotřeby elektrické energie v USA by mohlo být vyrobeno z Golfského proudu samotného. Opět se předpokládá použití pouze již zavedené technologie.

Osmotická energie:

Osmotická energie neboli energie gradientu slanosti, je energie dostupná z rozdílu v koncentraci soli mezi mořskou a říční vodou. Norské centrum pro obnovitelné zdroje energie (SFFE) odhaduje, že celosvětový potenciál se pohybuje kolem 1 370 TWh/rok. ⁶⁷³ Jiné odhady se pohybují kolem 1 700 TWh/rok ⁶⁷⁴ nebo ekvivalentu poloviny celkové energetické poptávky v Evropě. ⁶⁷⁵

Zatímco je využití osmotické energie do značné míry ještě v plenkách, má díky zdokonalování technologií slibnou budoucnost. Elektrárny mohou být v podstatě vybudovány kdekoli, kde se sladká voda setkává se slanou. Mohou vyrábět energii neustále a bez ohledu na povětrnostní podmínky.

Tepelná energie oceánu:

Poslední způsob, jak získávat energii prostřednictvím oceánu, který stojí za zmínku, je přeměna tepelné energie oceánu (Ocean Thermal Energy Conversion, OTEC). Využitím existujícího rozdílu teplot na hladině oceánu a pod ní dochází díky teplejší povrchové vodě k ohřevu tekutiny, jako je například kapalný amoniak, který se tak přemění na páru, jež se rozpíná a pohání turbínu, vyrábějící elektřinu. Tekutina se poté zchladí studenou vodou z hlubin oceánu a tím se vrací do kapalného stavu, takže celý proces může začít znovu od začátku.

Ze všech oceánských zdrojů energie má tento způsob přeměny tepelné energie oceánu zjevně největší potenciál. Bylo odhadnuto, že by se dalo vyrobit 88 000 TWh/rok, aniž by to ovlivnilo tepelnou strukturu oceánu. ⁶⁷⁶ I když tento údaj nemusí vyjadřovat celkovou využitelnou kapacitu, naznačuje to, že více než polovina veškeré současné celosvětové spotřeby energie by mohla být pokryta pouze využitím přeměny samotné tepelné energie oceánu. K roku 2013 je většina existujících elektráren na přeměnu tepelné energie buďto experimentálních nebo funguje pouze ve velmi omezeném rozsahu. Nicméně bylo spuštěno několik velkokapacitních průmyslových projektů, mezi nimi i 10 MW elektrárna u pobřeží Číny ⁶⁷⁷ a 100 MW elektrárna poblíž Havaje. ⁶⁷⁸ Jedna 100 MW elektrárna u pobřeží může teoreticky sama napájet celý havajský Big Island, ⁶⁷⁹ což čítá, dle údaje z roku 2011, 186 000 lidí.

Nyní, v závěru tohoto pododdílu o využití energie oceánu, by bylo užitečné, v souladu s předchozími kategorickými odhady stanovenými pro sluneční, větrnou a geotermální energii, vzít v úvahu celkový kombinovaný (převážně konzervativní) potenciál každého z uvedených médií. I když se bude samozřejmě jednat o hrubou extrapolaci, neboť existuje mnoho komplexních proměnných včetně skutečnosti, že některé programy jsou stále zpola experimentální a je obtížné je správně posoudit, tento obecný údaj nám stále napomáhá získat přehled, v co nejširší perspektivě, o potenciálu oceánských obnovitelných zdrojů energie. Zde je seznam zaznamenaného celosvětového potenciálu:

Vlny: 27 280 TWh/rok
Příliv: 13 140 TWh/rok (1,5 TW x 8 760 hodin)
Oceánský proud: 400 TWh/rok (starý odhad se zastaralou technologií)
Osmotická energie: ~ 1 500 TWh/rok (průměr ze zaznamenaných statistik)
Tepelná energie: 88 000 TWh/rok

Po sečtení se dostaneme na 130 320 TWh/rok neboli 0,47 ZJ ročně. To je zhruba 85 % současné celosvětové spotřeby (0,55 ZJ). Je důležité poznamenat, že tato čísla částečně vychází z tradičních technologií a nejsou přizpůsobená nedávným vylepšením. Pokud do předchozí rovnice přidáme tradiční vodní elektrárnu (založenou na vodním toku), která má podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) potenciál 16 400 TWh/rok, ⁶⁸⁰ dostaneme se až na 146 720 TWh/rok, což tvoří 96 % současné celosvětové spotřeby.

(b) Malovýroba a všechny smíšené systémy

Předchozí sekce popsala obrovský potenciál využívání velkovýroby / hlavní dodávky obnovitelné energie. Větrné, solární, vodní / hydro a geotermální zdroje energie ukázaly, že jsou schopné samostatně dosáhnout nebo značně překonat současnou globální roční spotřebu energie, která činí 0,55 ZJ.

Hlavní otázkou je, jak tyto metody inteligentně zavést do praxe. Při daných regionálních omezeních spojených s ostatními přirozenými záležitostmi, jako je periodicita, je zapotřebí iniciativního návrhu pro vytvoření fungující kombinace takovýchto prostředků. Tento systémový přístup představuje pravé řešení harmonizující optimalizovanou část každého z těchto obnovitelných zdrojů pro vytvoření globální celkové energetické hojnosti.

Není například nemyslitelné si představit sérii člověkem vytvořených plovoucích ostrovů u vybraných pobřeží, které by byly vytvořeny pro současné využití větru, slunce a teplotních rozdílů, vln, přílivu a oceánských proudů - a to vše najednou a ve stejné lokalitě. Takovéto energetické ostrovy by potom potrubím odvedly získanou energii zpátky na zem pro lidské využití. Různé kombinace by také mohly být aplikované na suchozemské systémy, jako jsou konstrukce využívající větru a solární energie, které vycházejí z toho, že vítr je většinou více přítomný přes noc, zatímco solární energie přes den.

Podobně kreativní důmyslnost, s ohledem na to, jak inteligentně zkombinovat různé metody, se také dotýká toho, co bychom mohli považovat za lokalizované využívání energie. Metody obnovitelné energie v menším měřítku, které napomáhají jednotlivým strukturám nebo malým plochám, používají stejnou systémovou logiku, co se týká kombinace. Tyto lokalizované systémy by se také v případě nutnosti mohly zapojit do větších systémů hlavní dodávky, a tím vytvořit celkovou smíšenou střední integrovanou síť.

Běžným příkladem je v dnešní době využití jednotlivých struktur solárních panelů pro domácí použití. Zatímco efektivita těchto panelů se neustále zvyšuje, spolu s uvalenými nákladovými omezeními dle investičního / ziskového mechanismu trhu je většina lidí užívající tyto solární energetické systémy schopna je provozovat pouze pro domácí spotřebu, nikoli k dosažení stoprocentního zužitkování. (Většina systémů je například používána pro zásobování domácností energií přes den, zatímco přes noc využívají energii z regionální elektrické sítě hlavního dodavatele.) Tento přístup se snaží nejprve maximalizovat lokální možnosti před uchýlením se k využití energie hlavní dodávky, což je v systémovém přístupu klíčem k praktické energetické hojnosti, efektivitě a udržitelnosti.

Abychom lépe pochopili tyto souvislosti, rozšiřme příklad aplikace solární energie pro domácnost na její možný teoretický potenciál. V roce 2011 činila průměrná roční spotřeba energie pro domácnost v USA 11 280 kWh. ⁶⁸¹ Při 114 800 000 domácnostech v roce 2010 ⁶⁸² to představuje spotřebu 1 295 TWh/rok. Celková spotřeba elektrické energie v roce 2012 v USA činila 3 886 400 000 MWh/rok. ⁶⁸³ To odpovídá 3 886 TWh/rok. To znamená, že 33 % veškeré spotřeby elektrické energie nastalo v domácnostech, přičemž valná většina této energie přišla z elektráren na fosilní paliva.

Kdyby se všechny domácnosti ve Spojených státech byly schopny zásobovat samy pouze pomocí energie ze samotných solárních panelů, využití lokalizované energie, která je v současnosti promarněná, by způsobilo dramatické snížení u hlavních dodavatelů. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení je to od roku 2013 reálná možnost s ohledem na stav účinnosti solárních článků a skladovací technologie. ⁶⁸⁴ Problémem je, že současný energetický průmysl není připraven na takovouto efektivitu a dostupné spotřebitelské solární systémy trpí vysokými finančními náklady v důsledku omezení masové produkce, konkurence a nedostatku pokrokové společenské iniciativy.

Je vhodné zmínit, že finanční systém a jeho cenově orientovaný mechanismus existuje, bráno ze širokého hlediska, jako bariéra pro všudypřítomný a optimalizovaný vývoj solární energie pro domácnosti (a ostatní rozvíjející se technologie po dosažení jistého bodu efektivity). Zatímco zastánci kapitalismu tvrdí, že proces investic na trhu prostřednictvím poptávaného zboží obecně po čase redukuje náklady na zboží a dělá ho dostupnější těm, kteří si jej předtím nemohli dovolit, zapomíná se na to, že celý proces je pouhý mechanismus.

Kdyby se ze systému odstranila cena a zisk se zaměřením se pouze na technologii a jejich statistickou výkonnost jak v současnosti, tak v jejich dlouhodobém trendu efektivity (budoucí vylepšení), mohly by být zavedeny vhodné strategie alokace zdrojů, které by populaci přinesly slibné technologie mnohem rychleji. V případě solárních polí pro domácí výrobu energie, která má neuvěřitelnou schopnost zmírnit energetický stres u hlavních dodavatelů, což by v dnešní době dále zredukovalo emise a znečištění fosilními palivy, je velmi nešťastné, že tato technologie a její aplikace je vystavena rozmarům trhu. ⁶⁸⁵

Pokud prozkoumáme komerční výdaje průměrného solárního pole v roce 2013 u průměrné domácnosti, která spotřebuje 11 280 kWh ročně, zjistíme, že by potřebovala 30 panelů s efektivitou solárních článků 9-15 % a noční bateriový systém. To by stálo přes 20 000 dolarů. ⁶⁸⁶ Takovýto výdaj si nemůže dovolit valná většina světa, i když základní materiály využívané v tradičních fotovoltaických systémech jsou jednoduché a hojné spolu se stále se zjednodušující výrobou.

Je rovněž znepokojující, když si všimneme, jak málo využily moderní domácí konstrukce ostatních základních lokalizovaných metod obnovitelných energií, které mohou zlepšit skutečnou světovou kapacitu a dostat všechny domácnosti (nejenom v USA, ale po celém světě) do stavu energetické nezávislosti.

Kromě solární energie, se dají rovněž téměř univerzálně aplikovat i ostatní zdroje. Existují malé systémy na využití větru ⁶⁸⁷ a technologie geotermálního ohřevu a chlazení ⁶⁸⁸ kombinované s architektonickým návrhem pro lepší využití přirozeného světla a zvýšení efektivity ohřevu / chlazení, ⁶⁸⁹ dále spektrum úprav návrhu, díky kterým by mohly být byty a domy nejenom soběstačné, ale i více ekologicky udržitelné. Spojením tohoto s koncepcemi opětovného použití vody spolu s ostatními přístupy pro optimalizaci efektivity energie / zdrojů je jasné, že naše současné metody jsou při srovnání s možnostmi obrovsky plýtvající.

Při rozšíření na městskou infrastrukturu vidíme s ohledem na aplikované systémy stejná selhání skoro všude. Obrovské množství energie je například použito na přepravu. Zatímco elektrické vozidlo se ukázalo být vhodným pro plné globální využití, třebaže lobbistické snahy a ostatní tržní omezení drží jeho využití daleko za vozidly poháněnými benzínem, mnoho základních systémových metod zůstává rovněž nevyužitých. Kromě obecné nutnosti přeorganizovat městské prostředí pro ulehčení masové přepravní sítě by odstranění potřeby četných jednotlivých vozidel a jednoduchého znovuvyužití pohybové energie všech přepravních prostředků mohlo dramaticky odlehčit energetické tlaky.

Technologie využívající takzvaného piezoelektrického jevu, ⁶⁹⁰ která je schopna přeměnit tlak a mechanickou energii na elektřinu, je výborným příkladem metody opětovného využití energie s obrovským potenciálem. Existující aplikace zahrnují výrobu energie lidmi kráčejícími na speciálních podlahách ⁶⁹¹ a chodnících, ⁶⁹² ulice vyrábějící energii z projíždějících automobilů ⁶⁹³ a železniční systémy, které mohou rovněž zachytit energii z vagónů pomocí tlaku. ⁶⁹⁴ Letecký inženýr Haim Abramovich uvedl, že úsek čtyřproudové silnice, který je necelou míli dlouhý, čtyři pruhy široký a přes který přejede kolem 1 000 vozidel za hodinu, může vytvořit kolem 0,4 MW energie, což dokáže zásobovat 600 domů. ⁶⁹⁵ Ostatní teoretické aplikace velmi rozšiřují prakticky cokoli, co se týká tlaku nebo pohybu zahrnující i menší vibrace. Jsou například projekty, které slouží pro využití zdánlivě malého množství energie; jako je psaní zpráv na mobilním telefonu, jež jej nabíjí při doteku nebo pohybu; ^{696 697} aplikace na využití energie z proudění vzduchu z letadel; ⁶⁹⁸ dokonce elektrické auto, které částečně využívá piezoelektrického jevu, aby se při cestě nabilo. ⁶⁹⁹

Pokud se zamyslíme nad obrovským množstvím energie, kterým se plýtvá při způsobu přepravy a nevyužitím center s vysokou koncentrací chodců, jako jsou ulice v centru měst, zjistíme, že potenciál této možné regenerované energie je docela značný. Jedná se o typ systémového myšlení, který je potřebný pro zachovávání udržitelnosti a který zároveň aktivně usiluje o hojnost globální energie.

(4) Materiální výroba / přístup

Na rozdíl od předchozích tří podkapitol, které přihlížely pouze k zavedeným metodám s ohledem na lidský potenciál pro dosažení hojnosti ⁷⁰⁰ v každém daném zájmu, bude nezbytné k této části přistupovat jinak.

Problém s vytvořením základny pro extrapolaci celkové materiální hojnosti podobným způsobem s ohledem na základní suroviny je, že úroveň průmyslové revize potřebné k přijetí hledané vysoké úrovně efektivnosti je radikálně odlišná od současných tradičních postupů. Jinými slovy, nemůžeme definitivně extrapolovat stejným způsobem používaje existující jednoduché procesy nebo oborovou technologii ve snaze vytvořit takový závěr ohledně úrovně možné produktivity jako celku.

Důvodem toho je, že opravdový hojnost vytvářející mechanismus efektivity je třeba hledat v systémové orientaci velkého rozsahu, která bere v potaz synergii přítomnou mezi zákony udržitelnosti vrozenými přirozenému světu a úrovní efektivity začleněné do celé společenské operace.

Například, v současnosti je ve světě přes jednu miliardu automobilů. ⁷⁰¹ Z tohoto omezeného pohledu by představa „hojnosti“ automobilů obsahovala s ohledem na současný materiálně orientovaný rámec skutečnost, že každý člověk na planetě by měl mít svůj vlastní automobil. Bez okolků víme, že toto je nesprávný pohled a výsledek ne-synergetického podmiňování, které je vlastní tržnímu systémovému posilování hodnoty vlastnictví. Z pohledu efektivity a udržitelnosti je extrémně neefektivní, aby existoval 'jeden automobil na osobu' vzhledem k faktu, že člověk řídí průměrně jen 5 % času. Zbytek času stojí automobily na parkovištích, příjezdových cestách a podobně.

V kalifornském Los Angeles je hlášeno k roku 2009 v užívání asi 1 977 803 aut. ⁷⁰² Teoreticky to znamená, že na základě tohoto 5 % časového průměru využívání auta by bylo třeba pouze 98 890 aut k pokrytí potřeby dopravního času s využitím systému sdílení. Jinými slovy, v principu by stačilo 98 890 aut pro pokrytí dopravních potřeb 1 977 803 lidí.

Za předpokladu ignorování všech ostatních způsobů veřejné dopravy a s ohledem na skutečnost, že celá populace Los Angeles (3,9 milionů lidí), ⁷⁰³ cestuje pouze 5 % času, dojdeme k závěru, že by bylo teoreticky potřeba pouze 195 000 aut, aby byla pokryta průměrná potřeba 3,9 milionů lidi.

Podobně ve Spojených státech bylo v roce 2008 registrováno 236,4 milionů používaných vozidel. S populací Spojených států čítající 313 milionů lidí a opětovným užitím statistického 5 % údaje by bylo potřeba 15,65 milionů automobilů pro uspokojení takovéto poptávky. To je teoreticky 93 % snížení počtu automobilů k pokrytí potřeb všech Američanů (32,4 % zvýšení využití nebo přístupu vzhledem k celkové populaci).

Je jasné, že takovou extrapolaci bereme s rezervou, protože by se zjevně muselo brát v úvahu mnoho dalších komplikujících faktorů reálného života, což by výrazně ovlivnilo toto srovnání. Pointou je předat čtenáři povědomí o synergii. Fakt, který by měl být vyzdvihnut, je ten, že zmiňované zvýšení v efektivitě, tedy potřeba mnohem méně aut pro pokrytí přepravních potřeb podstatně většího množství lidí, je dosaženo systémovou synergickou re-orientací (v tomto případě systémem sdílení aut).

Znovu podotýkáme, že není cílem snížit důležitost potřeby zlepšení městské nebo veřejné dopravy, ani zde nechceme řešit význam automobilového návrhu. ⁷⁰⁴ V jádru tohoto problému je opravdu samotný subjekt „přepravy“ a důvody, proč lidé potřebují takovou mobilitu a jak je prostředí navrženo, aby se s takovou potřebou vypořádalo (nebo se jí vyhnulo). Toto je ohromný dynamický předmět k zamyšlení.

Také poznamenejme předem, že bez ohledu na to, jaké skutečné nebo předpokládané efektivnosti můžou existovat v reálném životě, je cíl dosažení post-nedostatku, ať už jako způsobu pro zmírnění lidského utrpení nebo jako metody pro přizpůsobení se opravdu efektivním a tedy udržitelným způsobům, bez debat kritickým bodem pro rozrůstající se společnost. Mohlo by být dobře odůvodněno, že pouze zvrácená společnost by dobrovolně zachovala perverzní systém, což je systém, který vědomě udržuje nedostatek kvůli profitu a zachování zřízení, když je intelektuálně jasné, že tato podmínka není nadále potřebná, a proto není nadále třeba ani žádného lidského utrpení s tím spojeného.

Jak bylo probráno výše, tržní ekonomika není pouze odpovědí na pohled na svět založený na nedostatku, ale je také tím konzervátorem, co jej udržuje. Trh strukturálně požaduje vysokou úroveň nedostatku, protože společnost zaměřená na hojnost by eventuálně znamenala méně práce pro příjem, menší obrat a celkově menší zisk. Kdyby se společnost zítra vzbudila do světa, kde by 50 % lidského trhu práce bylo automatizováno a kde by všechno jídlo, energie a základní zboží byly přístupné bez cenovky díky zvýšené efektivitě, není potřeba říkat, že by se pracovní trh a monetární ekonomika v podobě, v jaké ji známe, zhroutily.

Hodnotový posun

Abychom mohli hovořit správně o stavu naší produkční kapacity pro výrobu životně podpůrných a životní úroveň zlepšujících statků současnosti, musíme nejprve racionálně oddělit základní lidské potřeby od lidských tužeb s prioritou nejprve uspokojit základní lidské potřeby.

I když může toto rozdělení působit jako kontroverzní názor pro mnohé, ve světě, kde je v současné době 46 % celkového bohatství vlastněno 1 % lidí; ⁷⁰⁵ ve světě, kde zhruba 1 miliarda lidí nedostává základní výživu; ⁷⁰⁶ ve světě, kde 1,1 miliardy lidí žije bez čisté pitně vody a 2,6 miliardy lidí postrádá základní hygienu; ⁷⁰⁷ ve světě, kde 100 milionů lidí nemá kde bydlet; ⁷⁰⁸ ve světě, kde 3 miliardy lidí žijí s méně než 2,50 dolaru na den; ⁷⁰⁹ a ve světě, kde 1,2 miliardy lidí nemá ani elektřinu, ⁷¹⁰ by snad naše priority jako globální civilizace bylo třeba řešit s ohledem na skutečné zachování toho, co bychom mohli sporně nazvat „civilizací“. Pravdou je, že tato priorita není pouhým poetickým gestem; je to požadavek veřejného zdraví. ⁷¹¹

Proces naší fyzické a psychické evoluce vytvořil základní lidské potřeby. Nenaplnění těchto v podstatě empirických potřeb končí škálou destabilizujících fyzických, psychických a sociálních poruch. Lidské tužby jsou oproti tomu kulturními projevy, které časem prodělaly enormní subjektivní změnu odhalujíce něco z jejich libovolné povahy. Tímto netvrdíme, že se neurotická příslušenství nemohou promítnout do chtíčů tak silně, že emocionálně začnou přebírat roli potřeb. Nicméně je to stále většinou kulturní podmínka.

Smutné opět je, že trh nerozlišuje mezi potřebami a chtíči v jejich základní psychologii, což je to, proč argumenty mohou neustále narůstat na obranu své existence a tudíž navrhované potřeby mít konkurenční, obchodně založenou společnost, bez ohledu na úroveň hojnosti, které může být dosaženo. Toto pravděpodobně vytvořilo druh neurózy, podle které lidé považují „nekonečný chtíč“ a potřebu mít stále „víc a víc“ za ctnost nebo dokonce motor lidského pokroku.

Samozřejmě, že „neomezené možnosti“ jsou určitě reálné v mnoha směrech, jelikož společnost nemůže předvídat, jaká technologie bude vytvořena za mnoho let, protože se mění jak vlivy, tak preference. Nicméně, neomezené možnosti jsou o flexibilitě a kreativitě, ale přitom stále i o strategické a inteligentní správě a využití surovin. Toto není stejné jako nekonečné chtíče, jež charakterizují člověka jako nenasytné a nevybíravé stvoření.

Proto bude součástí tohoto hodnotového posunu náprava sociologických škod napáchaných psychologií vrozené tržně-orientovanému životu. Relativně vysoký životní standard může být dostupný pro všechny lidské bytosti z části za předpokladu základního odpovědného hodnotového posunu od našich problémových vzorů plýtvání a neopodstatněného získávání. Je důležité znovu zdůraznit, že materialismus, ve kterém nyní žijeme, je přímou odpovědí na ekonomickou potřebu udržet peníze v pohybu tak moc, jak je to jen možné. Role obchodu, jak ho známe, je buď uspokojit existující lidské chtíče / potřeby nebo vytvořit naději, že se lidé přizpůsobí novou poptávkou.

Nová „vymoženost“ předložená trhem je pouze tak životaschopná, jaký je zájem ostatních ji koupit a proto využití reklamy a marketingu má velký vliv při vytváření kultury, která vidí ve vlastnictví a získávání známku společenského postavení. ⁷¹² Toto přímo napomáhá potřebě vysoké úrovně konzumerismu, jelikož jsou HDP a zaměstnanost přímo spojeny s tímto tlakem. Opět, čím menší je zájem o konzum, tím menší je ekonomický růst a následně menší poptávka po práci. Toto zhoršuje stávající stav tržní ekonomiky a pro mnohé vytváří systematické snižování dobrých životních podmínek.

Může být velmi dobře odůvodněno, že kultura, jež vidí v získávání a expanzi cestu pokroku / úspěchu, podporujíce neustálou spotřebu a zdánlivě nekonečný „ekonomický růst“, jednou dosáhne limitů udržitelnosti konečné planety. ⁷¹³ Řečeno srozumitelně, tento trend je poruchou.

Společenský úspěch a pokrok může znamenat pouze hledání rovnováhy s prostředím a ostatními lidskými bytostmi, kteří sdílí toto prostředí. Smutné je, že celý předpoklad tržního systému odporuje této udržitelné hodnotě, protože mechanismus ekonomického rozvoje neoceňuje zachování prostředí a redukci spotřeby v přímém smyslu. Jinak řečeno trh je na nedostatku založený strukturální přístup, který se paradoxně snaží zvýšit úroveň spotřeby, aby fungoval „efektivně“.

Takže analýza naší materiálové kapacity k uvedení běžného zboží do stavu „post-nedostatkové“ hojnosti pro pokrytí potřeb všech lidí na Zemi nemůže být projednána bez rovněž nezbytného porozumění a revizí orientovaných na udržitelnost, které současně podstatně zredukují naši stopu využívání surovin.

Stručně řečeno, je novým průmyslovým přístupem záměrně zvyšovat výkon na jednotku vzhledem k využití surovin ve snaze se vždy řídit heslem „dělat více za méně“. S touto logikou, jak bylo uvedeno, by nastala řada zmírňování „tlaků“ se snahou o zvýšení udržitelnosti a výrobního zjednodušení / efektivity.

Zesilovače efektivity

Následující seznam představuje příklady potřebných strukturálních ekonomických a sociálních změn, které napomáhají této maximální efektivitě. Budeme je nazývat „zesilovače efektivity“.

1) Tlak na práci za mzdu nebo také „vydělávání si na život“ je odstraněno.

V tržním systému je každý strukturálně nucen vykonávat nějakou formu obchodu, aby přežil, ať už je to prodávání své práce za plat nebo vytváření produktu určený k distribuci za účelem zisku. ⁷¹⁴ Tento celkový nátlak, často prezentovaný jako hnací motor společenského „pokroku“, vlastně značně redukuje celkovou efektivitu stejně jako kreativitu a inovaci. Toto vytváří spektrum plýtvání zdroji a časem, poněvadž zájem na vytváření příjmu a tlak na výrobu je často odtržen od skutečné poptávky.

Úmysl a potřeba „něco“ dělat, abychom získali příjem pro přežití, přetrvává navzdory naší moderní současnosti, kde společnost nemusí nutně potřebovat, aby se každý účastnil ekonomického procesu. V Ekonomice založené na přírodních zákonech / zdrojích (NLRBE) je myšlenka, že každý musí něco vyrábět nebo prodávat, viděna jako kontraproduktivní vzhledem k trendům „efemeralizace“ a nutnosti orientovat se jako společnost směrem k udržitelnosti.

2) Výroba zaměřená na sociální třídy je odstraněna.

Společenské vrstvy, které jsou přirozeným následkem tržního kapitalismu, vytváří potřebu produkovat spektrum kvalit pro každou danou oblast. ⁷¹⁵ Tato škála není založena na využitelnosti, ani na možnosti variace zboží pro osobní potřeby / zájmy jedince. Každý standard kvality je spíše cíleně vytvořen za účelem koupě (nebo za účelem „dostupnosti“) v dané příjmové skupině.

Toto vytváří nekvalitní zboží kvůli požadavkům cenové dostupnosti spotřebitelů nižších příjmových tříd, a proto je generován zbytečný odpad. V tomto novém strategicky udržitelném modelu není žádné zboží vytvořeno jako „levné“ podle relativního standardu, protože sedí do nákupních návyků nižších příjmových skupin. V Ekonomice založené na přírodních zákonech / zdrojích neexistuje žádná nižší příjmová skupina.

3) Neefektivita vrozená konkurenčním praktikám je odstraněna.

Konkurence mezi podniky vytváří čtyři základní formy zbytečných neefektivností, a proto i odpadu:

(a) Patentovaná nekompatibilita souvisejících komponent zboží (nedostatečná standardizace)
(b) Mnohonásobné plýtvání výrobky konkurujících si společností ve stejném oboru
(c) Motivace pro záměrnou slabinu výrobků pro podporu obratu (plánované zastarávání)
(d) Vrozená slabina výrobků kvůli snižování cen (vnitřní zastarávání)

Co se týče bodu (a), v udržitelné ekonomice by existovaly univerzální standardy všech součástí ve stejném odvětví, jak jen by to bylo možné. Roku 1801 byl muž jménem Eli Whitney asi prvním, kdo účinně aplikoval standardizaci. Whitney vyráběl muškety a v jeho době nebylo možné měnit vnitřní části různých mušket, i když byly stejného druhu. Když se jedna část muškety porouchala, byla celá zbraň nepoužitelná. Whitney vyvinul nástroje, které to umožnily a po roce 1801 byly již všechny části plně vyměnitelné.

I když by mnozí v dnešní globální průmyslové komunitě považovali tuto smysluplnou myšlenku za plodnou, přetrvávání patentově chráněných komponent podniků, které chtějí, aby spotřebitel opětovně koupil jakoukoli komponentu přímo od nich, vede k ignorování možnosti kompatibility s jinými výrobci a vytváří nejen vysokou úroveň plýtvání, ale taky velkou míru nepříjemností.

Podobně je to s bodem (b). Mnohonásobné plýtvání výrobky stejného druhu je v současném modelu neustále vytvářeno konkurujícími si společnostmi. Pro mnohé je méně pochopitelné, že celková konkurenční povaha trhu drží nové nápady mimo dosah konkurence během jejich vývoje. Poté je vyroben výrobek ke koupi, který má nejspíše nějaké celkové vylepšení dané vlastnosti. Jakmile je toto zboží na trhu, je posléze zaznamenáno a posouzeno konkurenčními společnostmi a závod o další vylepšení pokračuje.

Zatímco mnozí mohou namítat, že toto „kreativní soupeření“ je hnací silou pokroku / inovace daného produktu nebo účelu, negativním a zbytečným důsledkem je rapidní, plýtvající fyzické zastarávání vlastní každému „cyklu“ výroby. Jinými slovy, v případě výrazného zlepšení funkce mobilního telefonu jednou společností vzápětí po hlavním uvolnění jinou společností, která už začala masovou výrobu své verze mobilního telefonu bez tohoto zlepšení, je okamžitě vytvořeno velké množství zastaralých výrobků, důsledkem čehož vznikají méně optimalizované produkty, čemuž by se dalo vyhnout, pokud by výrobci pracovali společně jako průmyslový celek, namísto skrývání pokroku a soupeření.

Zatímco může být rovněž namítnuto, že je to pouze cena a vzorec zájmu zákazníka, co rozhoduje o tom, po čem je nebo není „poptávka“, pravou podstatou je, že by komunikace mezi návrhovým mechanismem a spotřebitelskou veřejností mohla být snadnější. ⁷¹⁶ To by překonalo „cenovou poptávku“ techniky přijetí / odmítnutí, která je rovněž plýtvající, jelikož nejprve vyžaduje výrobu, v mnoha případech dříve, než je skutečná poptávka plně pochopena.

Závěrečným bodem je globálně propojený, data sdílející, nekonkurenčně orientovaný návrhový / výrobní systém, který by také dále usnadnil schopnost předvídat zlepšování funkce komponent v průběhu času. To znamená, že by byl průmysl v očekávání těchto rýsujících se změn schopen efektivněji pochopit, jaké změny přicházejí vzhledem k progresivním trendům v návrhu.

Ohledně bodu (c) nebo toho, co bylo nazváno „plánovaným zastaráváním“ poznamenejme, že by zájem nechat produkty selhávat nebo je mít méně optimalizované jen proto, aby byl podpořen opětovný nákup stejného základního zboží, nebyl dále podporován. Snaha o záměrně navržené zastarávání je skrytou částí průmyslového přístupu od poloviny 20. století, kdy byl zájem o vytvoření ekonomického růstu vysoký. ⁷¹⁷

V Ekonomice založené na přírodních zákonech / zdrojích je tento zájem odstraněn a není tu žádná motivace trhu pro snahu o opětovné nákupy, a proto mohou být aplikovány více výkonné strategie pro efektivitu, trvanlivost a udržitelnost.

Bod (d), neboli vnitřní zastarávání, jak byl tady nazván, znamená, že všichni konkurenti na trhu se snaží snížit vstupní náklady, jak jen to jen možné, s cílem zachovat cenovou dostupnost na trhu a tím přesvědčit spotřebitelskou veřejnost pro nákup jedné verze nebo „značky“ jednoho výrobku namísto jiného. Toto je prezentováno v americké marketingové kultuře jako „vyrábět nejlepší možné výrobky za co nejnižší možné ceny“.

Vrozená neefektivita snahy o snížení ceny vytváří jako systematický následek méně efektivní zboží v technickém smyslu ihned při výrobě. Snižování kvality při návrhu a výrobě z důvodu úspory peněz by mohlo být považováno za „ekonomicky efektivní“ v tržním kontextu, ale je jasně ekonomicky neefektivní v reálném světě (ve fyzickém kontextu), jelikož je během doby vytvořen zbytečný odpad. Netvrdíme, že neexistují žádná omezení pro optimalizaci výroby. Skutečný návrh může být brán pouze celkově v jakékoli době s ohledem na stav zdrojů a příslušných omezení. Tvrdíme, že využívání pouhé, na profit orientované, „cenové efektivity“ pro omezení kvality produktu, je zcela nevědecký způsob pro taková rozhodnutí.

4) Vlastnické vztahy, které vytváří izolované využití, jsou odstraněny ve prospěch sdíleného přístupu.

Jak bylo řečeno v předchozím příkladu o automobilech a jejich časovému využití, v Ekonomice založené na přírodních zákonech / zdrojích je vlastnický systém nahrazen přístupovým systémem, jenž vytváří volnější podmínky sdíleného využívání výrobků, které nejsou užívané neustále jednou osobou. Běžnými příklady by mohlo být využití bydliště pro dovolené, přeprava, sezonní výbava, nářadí, výrobní vybavení a podobně.

Kromě celkového snížení výroby podle časového užití na osobu může tento přístup také napomoci větším formám jak efektivity, tak rovněž pohodlí. Můžeme si například představit leteckou nebo vlakovou dopravu předělanou tak, aby umožnila přístup k různým druhům zboží lokálně až do takové míry, že by myšlenka „balení“ kufru nebyla nadále potřebná. Samotná, tato zdánlivě malá, změna by pozitivně ovlivnila fronty, skladování při přepravě, stroje pro třídění zavazadel, atd. Řetězec ulehčení je vlastně dost rozsáhlý, když se nad tím podrobně zamyslíme.

Oblečení, přístroje pro komunikaci, rekreační věci a podobně, by mohly být dostupné na cílovém letišti nebo v jiném podobném zařízení při příjezdu. I když se to mnohým zdá jako zvláštní nápad hlavně s ohledem na naši „osobně“ orientovanou kulturu, fakt, že bychom s sebou nemuseli nosit velká zavazadla, by mohl díky zvýšenému pohodlí převážit nad současnými hodnotami. Tak či tak, je to jen na osobním rozhodnutí. Teoreticky by mohl člověk celkově žít bez potřeby stěhovat svůj majetek, pohybujíce se po světě, jak se mu zlíbí, bez majetkově orientovaného nepohodlí.

Usnadňování způsobů přístupu, kde mohou být věci sdílené, by dovolilo mnohým užívat výrobky, které by jinak v současném modelu nemohli, spolu s úměrně nižší produkcí těchto výrobků. V Ekonomice založená na přírodních zákonech / zdrojích se snažíme o vytvoření přístupové hojnosti, nikoli hojnosti vlastnictví.

Je také důležité poznamenat, že vlastnictví není empirickým konceptem, tím je pouze přístup. Vlastnictví je protekcionistickým vynálezem. Přístup je realita lidského / sociálního stavu. Aby mohl někdo opravdu „vlastnit“, řekněme třeba počítač, musel by sám osobně přijít s technologickými myšlenkami, které tu věc navrhly, spolu s myšlenkami, které zahrnují nástroje pro jeho výrobu. To je doslova nemožné. Ve skutečnosti není žádná taková věc, jako empirické vlastnictví. Existuje pouze přístup a sdílení, bez ohledu na sociální systém, který se použije.

5) Na designu založené recyklování je nařízené a motivované, maximalizující opětovné využívání zdrojů.

Navzdory k naší intuici neexistuje v přírodě nic takového jako odpad. Lidstvo věnovalo velmi malý zřetel roli regenerace materiálů a na to, aby s ní všechny naše návrhy počítali.

Mimochodem, nejvyšší úroveň této recyklace přijde časem v podobě nanotechnologie. Nanotechnologie nakonec umožní vytvářet výrobky od atomární úrovně a rozkládat je opět zpět až na úroveň výchozích atomů. Samozřejmě, zatímco se tento způsob zdá být na cestě, není tímto naznačeno, že tato nanotechnologie je v dnešní době pro nás potřebná k úspěšné regeneraci nebo dosažení hojnosti.

Dnešní průmyslová recyklace je spíše opožděnou myšlenkou než zaměřením. Společnosti pokračují v činnostech, jakou je například slepé natírání materiálů určitými chemikáliemi, které v podstatě deformují vlastnosti daného materiálu, jenž je pak méně vhodný k recyklaci současnými metodami. Celkově lze říci, že strategická recyklace je jádrem k zachování hojnosti. Každá skládka na Zemi je pouhým plýtváním potenciálem.

Zákon o zachování hmoty říká, že pro jakýkoli uzavřený systém a pro všechny přeměny hmoty a energie v něm platí, že hmotnost tohoto systému musí zůstat po celou dobu konstantní, protože hmota systému nemůže změnit svou kvantitu, pokud není něco přidáno nebo odebráno. Kvantita hmoty je v průběhu času zachována. Tento přírodní zákon říká, že hmota nemůže být ani vytvořena ani zničena. Využívání zdrojů lidskou společností je tedy asi nejlepší definovat jako proces inteligentního přeskupení, než-li jako „využívání“ a „vyřazení“.

6) Materiálové využití za daného objemu výroby je strategicky počítáno, aby se zajistilo využívání nejvíce vhodných a hojných známých materiálů.

Jak bude rozebráno více podrobně v eseji „Průmyslová vláda“, je vytvořen nový model vyhodnocování, ve kterém se třídí materiály podle daných parametrů efektivity. Dva kritické parametry jsou materiálová „vhodnost“ a celkový stav materiálové „hojnosti“.

Vhodnost materiálu znamená, jak vhodné je navrhované řešení s ohledem na jeho vlastnosti. Hojnost materiálu znamená, jaké množství je ho dostupné, a tedy, jaká je jeho úroveň nedostatku. Ve výsledku porovnáváme váhu vhodnosti daného materiálů proti váze toho, jak snadno dostupný a nízko dopadový tento materiál je ve srovnání s ostatními materiály, které by mohly být méně či více vhodné nebo méně či více hojné. Jinými slovy, je to synergické srovnání efektivity, které zajistí, že použité materiály jsou optimalizované pro daný účel.

Pravděpodobně nejlepším příkladem tohoto je stavba rodinného domu. Běžné použití dřeva, cihel, šroubů a velkého množství dílů typického pro obyčejný dům je neefektivní ve srovnání s moderní, zjednodušenou, hojnou prefabrikací nebo tvarovatelnými materiály.

Na klasický dům s rozlohou 2 000 čtverečních stop (186 metů čtverečních) se spotřebuje asi 40-50 stromů. Srovnejme to s domy, které mohou být dnes vytvořeny v prefabrikačních procesech, jakými jsou například tvarování / lisování pomocí jednoduchých ekologických polymerů, nebo jiných lehce tvarovatelných a přenosných metod. Takové nové přístupy mají velmi malou ekologickou stopu ve srovnání s naší destrukcí světových lesů za účelem získání dřeva. Současná stavba domu je v dnešním světě jedním z nejvíce na zdroje náročných a plýtvajících průmyslových činností, ke kterým by nemuselo docházet.

7) Vhodnost návrhu pro automatizaci práce.

Čím více se přiblížíme současnému stavu rychlých, efektivních výrobních procesů, tím více hojnosti můžeme vytvořit. Z hlediska výrobních přístupů se práce typicky dělí do tří kategorií: lidská práce, mechanizace a automatizace. Lidská práce znamená ruční výrobu. Mechanizace znamená využití strojů, které pomáhají lidským pracovníkům. Automatizace znamená bez zásahu člověka.

Představte si, že potřebujete židli a máte k dispozici tři návrhy. První je propracovaný a komplexní a může být v dané době proveden pouze ručně. Druhý je více racionální, pomocí něhož se jednotlivé části dají většinou vyrobit za pomoci strojů, ale nakonec ji bude nutné zkompletovat ručně. Třetí návrh je návrh židle, jenž je vyrobena pouze jedním strojovým plně automatizovaným procesem.

Tento nový návrh židle by byl cílem v tomto novém přístupu. To, co by to způsobilo, je snížení různorodosti potřebné automatizace. Představte si robotické výrobní zařízení, které by nevyrábělo pouze auta, ale mohlo by vyrábět prakticky jakýkoliv druh průmyslového stroje / výrobku složeného ze základního výběru surovin. To by výrazně zrychlilo výstup.

Jednoduchý způsob, jak tento trend zjednodušování pochopit, je zvážit sílu digitálního softwaru a jak jedna část hardwaru (např. počítač) může nyní sloužit enormnímu počtu programovatelných rolí. Tato „dematerializace“, jak by tento trend mohl být pojmenován, je nejlépe vysvětlena pomocí moderního mobilního telefonu. Díky široké škále programových aplikací nyní dostupných pro takzvané „smart phony“, počínaje lékařskými měřícími nástroji po plnohodnotné hudební syntezátory, můžou tyto malé kapesní počítače nyní zvládnout téměř nepočítané množství úkonů.

Takové úkony by před dlouhou dobou, před digitálním věkem, vyžadovaly jeden kus hardwaru na každý úkol. Dnes dokáže každý základní operační systém spustit dramaticky velké množství programových funkcí, a to vše v jednom malém zařízení. Tato logika se uplatňuje také v povaze fyzické strojové produkce, jelikož je jednoduše jen otázkou času, než akt výroby široké škály výrobků bude moci být prováděn malými stavebnicovými mechanickými systémy stejně tak, jako může digitální operační systém řídit téměř nesčíselné množství programových funkcí.

8) Provozní problémy vznikající v důsledku předchozích neefektivních ekonomických procesů jsou redukovány, ne-li odstraněny.

Tuto představu je často obtížné plně pochopit, jelikož řetěz příčin vedoucí z jedné obecné neefektivnosti může být široký a komplexní. Například samo řešení nedostatku vody má obrovský preventivní potenciál vůči nemocem. Množství práce a prostředků využitých na léčení těchto posléze vyřešených nemocí může najít jiné uplatnění. Hojnost energie je ta stejná věc, jelikož energie je hnací silou všech lidských aktivit. Čistý, spolehlivý, obnovitelný stav absolutní energetické hojnosti by měl obrovský vliv na výrobní kapacitu a hojnost budoucí společnosti.

Podobně také snaha o uspokojení lidských potřeb a odstranění zaměstnání typu „práce pro příjem“, která často nemají žádnou reálnou technickou funkci, by otevřelo nové vzdělávací možnosti podpořené motivací pěstovat osobní zájmy, a tedy svobodu necítit se odstrčen od oblastí zájmu, jelikož o přežití a dobrý život se stará samotný sociální model. Je těžké si představit explozi možné kreativity, když bude tlak odstraněn a společnost bude volná, aby mohla myslet jasně.

9) Povzbuzující „skupinového myšlení“, což znamená, že propojení lidí a sdílení nápadů přinese stále se zrychlující pokrok.

Podobně jako u předchozího bodu se internet stal mocným nástrojem pro výzkum a šíření nápadů. I když dostává výzkum a vývoj „open-source“ v současné době přiměřenou pozornost, schopnost využít komunikační sílu internetu k vytvoření globálního dialogu o jakékoli dané technologii nebo myšlence by umožnila druh interaktivního rozvoje, jaký svět ještě neviděl.

Činitelé změny

Diskuze o pokročilých technologiích, které mohou významně měnit budoucí vývoj a pomáhat ve snaze o svět hojnosti, není předmětem této eseje, protože bychom mohli snadno sklouznout do spekulací. Mnoho „futuristů“ udělalo právě toto, což přineslo smíšené výsledky a často zanechává publikum s rýsujícími se předčasnými očekáváními čekajíc na tu či onu novou technologii, až konečně postoupí / pokročí.

Nezabývat se těmito potenciály je ale stejně tak ukvapené. Pravda v tomto ohledu je, že naše kapacita urychlit takovou změnu závisí na našem zaměření. Stejně jako Projekt Manhattan byl schopen spojit dohromady nespočet vědců za jediným cílem (jakkoli násilné mohlo být vytvoření atomové / jaderné bomby), nápad globálně propojených projektů pro rapidní urychlení nových technických možností záleží pouze na naší volbě. Můžeme si představit pokrok ohledně jakéhokoli daného projektu, pokud se sejde dostatečné množství myslí, které za tímto cílem půjdou společně a organizovaně. Tento celosvětový „open-source“ přístup bude mít sám o sobě pravděpodobně neomezené možnosti.

Podobně se na obzoru rýsují transformační technologie, které by mohly radikálně změnit oblast průmyslu. Umělá inteligence, robotika, biotechnologie, 3D tisk, infinite computing a nanotechnologie je pouze několik příkladů z mnoha. Každé z těchto vyvíjejících se médií má značný vliv na zvyšování efektivity. Je velmi složité přesně odhadnout, jakým způsobem se budou rozvíjet nebo, což je ještě důležitější, jakým způsobem naleznou synergii. Co ale víme je, že trendy rozvoje ve většině případů rostou exponenciálně.

Například spojení 3D tisku, nanotechnologie, umělé inteligence a robotiky navždy změní způsob výroby, a to v takové míře, že lidé by teoreticky mohli mít doma vlastní výrobní systém o velikosti garáže, který by pro ně vyprodukoval prakticky vše, co potřebují. Znovu zmíníme, že zatímco takovéto futuristické a zdánlivě „vědecko-fantastické“ spekulace nejsou zapotřebí k ospravedlnění naší moderní hmatatelné kapacity pro vytvoření hojnosti, neměly by být tyto objevující se nové prostředky přehlíženy, protože můžou mít za vhodného využití obrovský význam. ⁷¹⁸

V 19. století byl hliník hodnotnější než zlato, ačkoli je technicky jeden z nejhojnějších elementů na světě. Před vynalezením elektrolýzy však bylo velmi složité jej extrahovat. Když byl potom najednou tento proces objeven, téměř přes noc jeho nedostatek klesl. V dnešní době jej používáme jako něco, s čím se dá plýtvat. Takovéto dramatické historické změny je důležité mít na paměti, protože podobné pokroky se dějí napříč mnoha disciplínami, často mimo rámec chápání většiny lidí a daleko za jejich očekáváním. Podobně dříve zmíněné technologie jsou na cestě dramaticky změnit svět.

Inventura surovinových zdrojů

Jak bylo zmíněno, posouzení stavu přírodních zdrojů k odhadu stupně celkové / maximální kapacity s ohledem na lidskou populaci nemůže být jednoduše provedeno pouze použitím současných metod. Potřebujeme jak obecný přehled o současných úrovních všech relevantních světových zásobách surovin, tak o jejich zpracovávání s ohledem na dříve zmíněnou efektivitu zesilovačů, které ve výsledku radikálně změní způsob průmyslových praktik a vývoj spotřeby. Je také vhodné poznamenat, že moderní věda přinesla do hry velké množství syntézy a urychlující se využívání polymerů, metamateriálů a ostatních bouřlivých pokroků v chemii, fyzice a inženýrství. Konečným výsledkem je, že mnoho zdrojů, které jsou považovány za problematické, jako jsou vzácné kovy, hledá náhradu ve vysoce dostupných prostředcích.

Je důležité zdůraznit, že většina pohledů na současné trendy využívání zdrojů je u těch, kteří přemýšlí v rámci kontextu současného modelu, zcela negativních. ⁷¹⁹ Není žádný racionální důvod pro tyto negativní zprávy a to zcela oprávněně. V obrovské míře zneužíváme a špatně nakládáme se zdroji, uzamčení do hlubokého paradigmatu, ve kterém je malé strukturální chápání souvislostí života a jejich následků. ⁷²⁰ Toto je ale ve skutečnosti problém špatného řízení, nikoli kvantitativní nebo empirický.

Je rovněž důležité poznamenat, že to není o tom, jak moc nebo jak málo je něčeho v absolutních číslech. Spíše bychom se měli zamyslet nad tím, jakým způsobem dosáhneme hledaného účelu. Například dostupné množství ropy na Zemi, které by bylo dnes potřeba pro své neenergické využití (protože, jak bylo zmíněno, ropa v tomto novém modelu pro energetiku není potřeba) je pouze natolik relevantní, jako naše neschopnost / schopnost najít jiné cesty (bez ropy) pro dosažení stejných cílů, kterých dosahujeme dnes za pomocí ropy.

Dalším příkladem je stavební dřevo. Pokud technologie stavby domu kompletně přesáhne možnosti využití dřevěných konstrukcí domů v globálním měřítku a začne se místo něj využívat ekologický beton a polymerní procesy založené na všudypřítomných a hojných hrubých surových materiálech, stane se najednou kdysi potencionálně nedostatkový zdroj relativně mimořádně hojným.

Když se posuneme dále, přírodní zdroje jsou nejlépe organizované prvotním rozdělením na (a) biotické a (b) abiotické. Biotické zdroje se získávají z biosféry a jsou často nazývány „zdroje obživy“. ⁷²¹ Příklady biotických zdrojů jsou lesy, rostliny, zvířata atd. Podle některých definic mohou také zahrnovat zdroje pocházející ze života v dávné minulosti, jako jsou fosilní paliva. Abiotické zdroje jsou často považovány za „neživé“ zdroje a zahrnují vodu, půdu, minerály a podobně.

(a) Biotické zdroje planety vzhledem k narůstající industrializaci značně trpí. Úbytek lesů, ztráta biodiverzity, úbytek rybí populace a ostatní problémy nastolily otázku udržitelnosti mnoha zdrojů. Ve všech případech problém nespočívá pouze v omezené nabídce těchto zdrojů; jedná se o do očí bijící pohrdání jakoukoli rovnováhou s přírodní regenerací a základního respektu k životnímu prostředí. Řešení těchto poklesů samozřejmě spočívá v odchýlení se od míry rychlosti jejich využívání. Suroviny, které se využívají v nepřiměřené míře, můžeme jednoduše nahradit jinými srovnatelnými materiály.

V esejích Pravé ekonomické faktory a Průmyslová vláda je tento proces podrobně popsán. Stručně řečeno, neexistuje žádný biotický zdroj, který by nemohl mít svou míru spotřeby sníženou vědomým strategickým nastavením. Dřevo nemusí být použito pro všechny své současné účely. Ne všichni potřebují jíst ryby z oceánu, protože v dnešní době již existují vyspělé a humánní procesy chovu ryb. Uváděli jsme již schopnost vyprodukovat vegetariánskou hojnost pomocí vertikálního farmaření a výrobu masa v umělých podmínkách (in vitro), jež může být zdravější a udržitelnější než metody chovu dobytka, které jsou pro životní prostředí škodlivé.

S takovými odlehčeními bychom obecně viděli celkové obrovské zlepšení ve zdrojích, biodiverzitě, uchování léčiv zachraňující životy získané z deštných pralesů a tak dále. Ostatní, víceméně nevyužité zmíněné obnovitelné zdroje, můžou také urychleně nahradit fosilní paliva používané dnes pro výrobu energie. Jedná se tedy o záležitost inteligentního výběru.

(b) Abiotické zdroje mají odlišné, přesto podobné řízení reality. Už jsme zmínili naši technickou schopnost obejít nebo vyřešit problém nedostatku vody čistícími metodami a problém rychle ubývající orné půdy ⁷²² bezpůdním farmařením. Celkem vzato, hlavní zdroje, jež nám zbyly, jsou hodnotné minerály, které používáme k výrobě mnoha produktů. Tyto minerály se především skládají ze zemských elementů a jsou extrahovány z kůry Země. Značného pokroku v univerzálnosti bylo také dosaženo v průmyslu při extrakci elementů a formování slitin. Slitina je kovová směs vytvořená kombinací dvou nebo více kovových složek, jako je například ocel.

Existuje asi 5 000 známých minerálů ⁷²³ a enormní množství slitin, z nichž mnoho tisíc využíváme dnes. Co se týče analýzy, Britský geologický průzkum (BGS) vydává každým rokem statistické vyhodnocení ohledně světových minerálů / prvků / chemických sloučenin, pokud jde o celkovou extrakci / výrobu. ⁷²⁴ 73 je zdokumentováno v jejich zprávě z roku 2007-2011, a proto mohou být tyto považovány za nejvíce používané v globální průmyslové výrobě. ⁷²⁵ BGS totiž provádí aktualizaci „rizikového seznamu“ takových materiálů, které jsou v nedostatku, nebo jim nedostatek hrozí.

Následující tabulka vyjadřuje střední riziko pro vysoce rizikové prvky podle jejich rozboru:

Reprodukováno z Rizikového seznamu z roku 2011 Britského geologického výzkumu ⁷²⁶

Britský geologický průzkum (BGS) prohlašuje, že „... seznam poskytuje rychlé a stručné náznaky relativního rizika v roce 2012 pro nabídku ... prvků nebo skupin prvků, které potřebujeme k zachování naší ekonomiky a životního stylu. Pozice prvku na seznamu je určena počtem faktorů, které mohou ovlivnit dostupnost. To zahrnuje přírodní hojnost prvků v zemské kůře, lokaci současné produkce a rezerv a politickou stabilitu těchto lokací ... míra recyklování a udržitelnost těchto prvků byla zvážena v analýze“. ⁷²⁷

Z empirického hlediska není kvalifikátor politické stability / vládnutí vlastně vůbec relevantní. Toto je kulturní problém. Je třeba předem konstatovat, že Ekonomika založená na přírodních zákonech / zdrojích je dosažitelná globální spoluprací, kde běžné vojenské vzory, „paradox hojnosti zdrojů“ a narušení dodavatelského řetězce vyumělkovanými tlaky „sebe-záchovy“ běžných světových velmocí nebudou již problémem.

BGS celkově oprávněně vyvozuje, že udržitelnost a recyklování jsou řešením, a že ty nejvzácnější zdroje v základu trpí nedostatečným recyklováním a nedostatkem adekvátních substitucí. Spíše než se zabývat každým zmiňovaným materiálem jednotlivě, první uvedený vzácný kov se použije jako příklad, podle kterého může být zvažováno řešení problémů všech ostatních.

Existuje sedmnáct vzácných kovů, které jsou považovány za nejvíce nedostatkové ze všech prvků.

Recyklace:

Prvním velkým selháním je, že pouze jedno procento všech vzácných minerálů se podle některých odhadů v dnešní době recykluje. ⁷²⁸ Při jejich společném využití v elektronice je úroveň recyklování elektronického odpadu mizerná. Podle statistik Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA) bylo ve Spojených státech v roce 2009 pouze 25 % spotřebitelské elektroniky shromážděné k recyklaci. ⁷²⁹ Dokonce výrobky, které obsahují většinu těchto cenných materiálů, nejsou ani určeny k recyklaci. ⁷³⁰

Podle organizace jménem SecondWave Recycling: „Z každého milionu recyklovaných mobilních telefonů můžeme získat 75 liber zlata, 772 liber stříbra a 33 274 liber mědi ... Pokud by Spojené státy recyklovaly 13 milionů mobilních telefonů, které se každoročně vyhodí, mohli bychom ušetřit dostatek peněz pro zásobování 24 000 domů energií po celý rok.“ ⁷³¹

Náhrada:

Možná je ještě důležitější, že je nyní možné vyrábět syntetické verze těchto kovů v kontextu jejich vlastností z běžných, velmi hojných materiálů v laboratoři. ^{732 733} Nanotechnologie se v tomto přístupu ukázala být velmi silná. ⁷³⁴ Mnoho různých průmyslových odvětví aktivně pracuje na řešení problému při každé aplikaci, jako je například skutečnost, že jsme nyní schopni používat LED žárovky bez použití těchto kovů. ⁷³⁵ Všeobecně vidíme tlak na vyřešení tohoto vzrůstajícího problému a faktem je, že vyřešení je pouze otázkou důmyslnosti, soustředění a času. ⁷³⁶

Je velmi důležité přidat do této rovnice pro řešení problému průmyslové přeorientování jako formy pro vyšší úroveň nahraditelnosti. Zatímco se toto přeorientování v současnosti nemusí tolik týkat vzácných kovů na Zemi, větší rozsah komponent v různých technologiích se mění rychle. Jedná se o iniciativu pro návrh v inženýrství aktivně se zaměřit na inovace komponent, které mohou obejít tyto potřeby. Nicméně, s ohledem na rychlost změny náhrady vzácných kovů prostřednictvím syntézy, se zdá být pouze otázkou času, než se tento problém vyřeší prostřednictvím kombinace strategického užití, recyklace a syntézy.

Kromě toho nemůže být dostatečně zdůrazněno, že obrovské selhání globálního průmyslu tkví v nedostatku účelových porovnávání v případě, kdy se daný průmysl rozhodne použít určitý materiál. Řečeno jinými slovy, není chytré použít velmi vzácný kov na obecně nahodilý a pomíjivý výrobek. Jelikož zde není žádná referenční databáze ukazující míru užití, rozpad a podobně, společnosti dělají svá rozhodnutí pouze na základě ceny, což má velmi malou váhu ve smyslu strategického užití srovnáním. Zatímco je pravda, že cena může odrazit nedostatek a složitost získávání jistých minerálů nebo elementů, tato neblahá vlastnost vyvstane pouze, když je problém akutně zhmotněn. Jinými slovy, neexistuje žádná funkční předvídavost týkající se ceny a za dobu než cena odrazí to, co bylo v jakékoli době skutečně sledovatelnou technickou realitou, je často příliš pozdě a nedostatek se stane skutečným problémem. V aktivním ostražitém systému správy zdrojů by se toto nestalo. Nejenom, že by byly takové materiály neustále porovnávány z důvodu vyhodnocení, jaký materiál je nejvhodnější k danému účelu, ale jakýkoli nastíněný problém by mohl být viděn dlouho dopředu, a tím by efektivita mohla být lépe maximalizována. ⁷³⁷

Půda

Na rozdíl od dřívějších posouzení vyžaduje otázka přístupu k půdě jinou úvahu. Země obsahuje konečnou velikost obyvatelné plochy, a tudíž metoda, kterou lidé získávají přístup k půdě a jejímu sdílení, bude po čase vážným problémem. Není nutné říkat, že ne každá lidská bytost může mít svou vlastní soukromou Zemi. Podobně nemoc pěstovaná materialismem, jměním a postavením, která se projevuje rozsáhlými pozemky a obrovským majetkem super bohatých, spadá do stejné iracionální kategorie - absolutní netečnost k udržitelnosti a sociální rovnováze.

V dnešní době vytváří systém vlastnictví statickou orientaci na přístup k půdě spolu s lidmi, kteří typicky získávají půdu a zůstávají na ní neomezeně dlouho. Tato tendence usadit se, se zdá být rovněž podporovaná rozvržením pracovních rolí a lokálními požadavky většiny lidí na světě. Tradice dojíždění do práce v centru města je stále velmi běžná, a tudíž dotyčný musí bydlet nablízku. V Ekonomice založené na přírodních zákonech / zdrojích (NLRBE) jsou podobné tlaky značně sníženy a myšlenka cestování po světě je reálnou možností.

Analytici zjistili, že kdybychom potřebovali vmáčknout 7 miliard lidí do jediného místa odpovídající hustotě obyvatel New Yorku, vešli by se všichni lidé Země, do amerického státu Texas. ⁷³⁸ Ačkoli je toto řešení jasně nepraktické, tato jednoduchá statistika odhaluje obrovský stupeň možných variant týkající se způsobů, jakým se mohou lidské bytosti topograficky organizovat v globální společnosti. Problémem není množství fyzického prostoru pro 7 miliard lidí nebo i mnohonásobně většího počtu. Problémem je inteligentní organizace, návrh a vzdělávání.

Jak bylo poznamenáno, tato metoda přístupu pro NLRBE vytváří interaktivní systém sdílení. Základy této myšlenky budou zeširoka rozebrány v eseji „Průmyslová vláda“. Krátce řečeno, lidé jsou schopni cestovat z destinace do destinace, užít si dané lokality po nějaký čas před tím, než se přesunou dál. Takovéto systémy, kde je síť lidí a obydlí dostupná pro sdílení, již v současném systému existují. ⁷³⁹

Samozřejmě mnozí, kteří jsou zvyklí na „domov“ orientovaný rámec myšlení, který obsahuje tradiční romantiku, by se neměli bát ztráty emocionální jistoty. Neexistuje žádný důvod, proč by „permanentní“ oblast pro osobu nebo rodinu nemohla existovat, jak vidíme v dnešním světě. Faktem je, že společnost založená na přístupu k hojnosti, nacházející se a žijící v trvalém bydlišti, by byla pravděpodobně mnohem jednodušší než společnost založená na vlastnictví.

Statistiky dokazují, že dnešní lidé si velmi užívají přesouvání z místa na místo a prozkoumávání a objevování nových míst. Kdyby nebylo jejich práce za příjem a peněžního omezení, je jasné, že by valná většina cestovala mnohem více. Když se jednou takovýto systém uvede do pohybu, síť dostupných míst k pobytu a návštěvě by způsobila změnu přirozeného proudění zrovna tak, jako fungování hotelů. Když je hotel plně obsazen na určitý den, tak přirozeně ostatní, kteří také chtěli navštívit daný region, se dívají po něčem jiném. Jak poptávka klesá a proudí, zpětná vazba vytváří nové struktury a podobně, které se nijak neliší od dnešního trhu dovolených.

Vzdělávacím a hodnotovým imperativem je myšlenka sdílení světa. Mnozí by ji dnes považovali za hrubě idealizovanou. Myšlenka volného pohybu na planetě, možnost zůstat prakticky kdekoliv bez pocitu jakéhokoli závazku se vrátit na centrální místo vypadá jako fantazie. Přesto je to naprosto reálné. Když si vezmeme, že vzdálená komunikace exponenciálně roste, zapojení se do jakéhokoli sociálního / komunitního úkolu nebo tvůrčího zájmu se může rovněž uskutečnit prakticky kdekoli.

Znovu zdůrazněme, že se jedná o volbu hodnot. Pokud si někdo přeje držet svoji rodinu po zbytek jejich života na jednom místě, existuje více než dostatek místa na planetě (viz dříve zmíněná statistika Texasu) pro zabezpečení obou možností za předpokladu inteligentní revize rozvržení měst, zodpovědného pečování a vážného zájmu, být efektivní. Ať tak, či onak, stejný přístup může být použit pro nalezení a usazení se v jisté lokalitě, ať už se jedná o lokalitu dočasnou nebo trvalou.

Ropa

Na závěr této eseje je důležité zmínit záležitosti týkající se závislosti moderní společnosti na ropě. Ropa je v současnosti pravděpodobně nejvíce využívaný průmyslový zdroj na naší planetě, a to převážně v dopravě. Jak bylo dříve popsáno, díky technologiím využívající baterie, vylepšenými koncepcemi a širokými zdroji obnovitelné energie, které máme dnes, neexistuje již žádný legitimní technický důvod, proč používat benzín k pohonu aut. Hrstka v současnosti dostupných elektromobilů je jasným potvrzením tohoto faktu. Letadla a ostatní extrémně velké stroje mohou stále potřebovat ropu, ale trendy ukazují, že je pouze otázkou času a zaměření, než budou letadla schopná využívat solární energii ⁷⁴⁰ spolu s pokročilými prostředky na skladování pro rozsáhlejší komerční využití.

Vždy bychom se měli snažit myslet mimo stávající rámec, pokud jde o efektivitu a udržitelnost. V kontextu této velkoplošné vysokoenergetické přepravy vyvstává otázka: „Existuje náhražka letecké dopravy, která se vyhýbá vysoké koncentraci energetických potřeb?“ Odpověď zní ano. Technologie Maglev (magnetické levitace) je mnohonásobně rychlejší a využívá pouze zlomek současné energie. ⁷⁴¹

Takže, i kdyby se sem tam použila nějaká ropa pro energetické účely, takovéto nové přístupy by při správném usilí mohly exponenciálně zredukovat její stopy. V samotné Americe 70 % veškeré spotřebované ropy jde na dopravu ve formě benzínu, nafty a leteckého paliva. ⁷⁴² Kdyby se mohly vyjednat nové mírové podmínky na planetě Zemi, nastaly by s koncentrovaným tlakem na redukci zbrojení a příprav na války obrovské ropné úspory.

Ministerstvo obrany Spojených států amerických je jedním z největších spotřebitelů energie na světě a je zodpovědné za 93 % veškeré spotřeby paliva americké vlády v roce 2007. ⁷⁴³ Americká armáda spotřebovává více energie než většina zemí. Armáda je také jedním z největších znečišťovatelů na světě. ⁷⁴⁴ Takže, práce na zrušení veškerých vojenských institucí (seskupení) by znamenalo značný nárůst v hojnosti zdrojů.

Ropa, jak bylo poznamenáno, stále znečišťuje mnoha způsoby, takže její využití pro spalování, jak to děláme nyní, není z ekologického hlediska inteligentní. Skutečným řešením je sociální revize. Zatímco dnešní stavba lidské společnosti má všeobecně obrovskou závislost na ropě a zemním plynu generujíce všechny druhy výrobků z plastů a hnojiv, kreativní inženýři se po mnoho let pomalu snaží otřást těmito základy chemie.

Plasty, které jsou všudypřítomné po celém světě, byly kdysi téměř výhradně teritoriem ropy. V nedávné době však holandští vědci vynalezli prostředky pro zaměnění plastů vyrobených z ropy za plasty z rostlinného materiálu. ^{745 746} Podobně organizace jménem Evocative je schopná použít houby pro vytvoření plně udržitelných materiálů pro tepelnou izolaci a podobně, které mohou také sloužit k nahrazení mnohého z ropy. ⁷⁴⁷

Velké množství vědecké práce se věnuje hledání substitutů za ropu a většina z nich jsou rostlinné oleje a tuky, protože mají v podstatě stejnou chemickou strukturu jako ropa. Takže hlavním problémem je zaměření. V dnešní době komerčně dostupné plastové lahve, které nebyly vyrobeny z ropy („bioplasty“), se stávají čím dál běžnější, ⁷⁴⁸ protože je jasné, že skutečné řešení pro vývoj naší materiální závislosti na ropě je záležitostí záměrů vědecké komunity.

Zemědělství je dalším problémem. Hnojiva a pesticidy potřebují ropu a přírodní plyn a tvrdí se, že moderní civilizace by nebyla schopna na základě současných metod, při dané míře spotřeby potravin a růstu, fungovat bez těchto základních prostředků. To je pravděpodobně skutečnost. Částečně je to ale důvod, proč je dříve uvedené vertikální farmaření tak důležité. Raději než se snažit nahradit tyto prostředky v kontextu tradičního zemědělství, je řešením obejít problém novými metodami.

Pokud pomyslíme na to, co ropa a uhlovodíky v dnešní době dělají, můžeme buď najít náhradu za stávající institucionálně-záchovný systém (to znamená plasty založené na rostlinném oleji, které se mohou využít ve většině průmyslových oblastí) nebo zcela nový přístup založený na revidovaných metodách, které se vyhýbají problému (to znamená vertikální farmaření a jeho minimální potřeba těchto hnojiv). Netřeba zmiňovat, že pokud odstraníme spalování ropy a plynu v hlavních oblastech, kromě značného ulehčení ekologickým obavám by se tyto zdroje staly více než hojné, což by nám dalo více času pro nalezení řešení pro odstranění ekologicky neudržitelných skutečností.

Technokapitalistické výmluvy

Jak bylo dříve zmíněno, kořenem zvýšené kapacity přispívající k hojnosti je efemeralizace, což znamená produkovat „více za méně“. Mooreův zákon, který popisuje fenomén, kdy se výkon počítačů nebo procesorů v podstatě zdvojnásobuje každých 18 měsíců, zahrnuje v dnešní době také jakékoli jiné informační technologie. ⁷⁴⁹ Například aplikace automatizace práce, která je kombinací robotiky a programování definované původními informacemi, odhaluje, jak se samotné prostředky výroby stávají informační technologií, a tím rovněž předmětem pro exponenciální růst.

Z hlediska financí je výsledkem tohoto vzoru nižší cenová hodnota následkem efektivity spjaté se sníženými náklady bez ohledu na povolený stupeň. To můžeme spatřit u prudkého nárůstu levných a všudypřítomných technologií, jakými jsou mobilní telefony. V absolutní abstrakci za jinak stejných podmínek a za předpokladu, že společnost udržuje jen současné spektrum užívání výrobků, by mnoho výrobních trendů mělo schopnost přiblížit se k dosažení „téměř nulové“ hodnoty. S ohledem na toto vyvstává otázka: Při jaké úrovni takovéto směnné hodnoty (ceny) se samotná hodnota stane tak nepatrnou, že se sama stane jako ekonomický faktor bezpředmětnou? Můžeme očekávat, že se tento potenciál dostane v tržním systému až na takto předpovídaný vysoký stupeň?

Odpověď zní ne. Trh nikdy nevytvoří celkově tak dramaticky velkoplošné post-nedostatkové redukce kvůli své centrální potřebě pro zachování nedostatku, aby udržel měnový oběh a zaměstnané lidi. Je třeba poznamenat, že mnoho moderních technologických hnutí stále ospravedlňuje existenci tržního kapitalismu jako prostředku vedoucí k „hojnosti“ sledováním tohoto fenoménu obecného snižování cen. Podle tohoto tvrzení podporuje rozvíjející se výroba a její narůstající poptávka „lepší“ výrobní metody, což znamená úspory pro firmy a nižší cenu pro zákazníka. To potom během času činí některé výrobky dostupné pro ty, kteří by si je předtím nemohli dovolit. Toto zkoumání ve své podstatě naznačuje, že veškeré zboží dosáhne časem nulové hodnoty tím, že se poptávka trhu zvětšuje.

První problém spočívá v tom, že toto tvrzení jednoduše ignoruje širokou řadu obecné technické neefektivity, která může rovněž, pokud se jí začneme zabývat a vyřešíme ji, vytvořit značné úspory. Jinými slovy řečeno, chybně se zaměňuje „tržní efektivita“ s „technickou efektivitou“. Globalizace je běžným příkladem. Zatímco levná primitivní pracovní síla zemí třetího světa může být užitečná pro snížení nákladů na daný produkt pro americký spotřebitelský trh, vyplýtvaná energie, promrhané zdroje a možné nelidské podmínky vytvořené / využité pro umožnění „cenové výhody“ doopravdy představují v širším pohledu hluboké a žíravé neefektivity.

Mimochodem, i když je vskutku pravdou, že jisté typy technologií, většinou spojené s počítači, jsou široce dostupné pro ty, kteří by si je jinak nemohli dovolit, je toto výsledek vědecké důmyslnosti a ne trhu. Mnozí tradiční ekonomové v dnešní době neustále prohlašují, že „kdyby nebylo kapitalismu ...“ a tak dále. Pravdou je, že trh není nic víc, než pobídkový a doručovací systém a zatímco motivace ziskem, jež dosahuje vyššího výstupního potenciálu povzbuzujícího fenomén „více za méně“, může občas zapříčinit vysoký stupeň technického pokroku, je pouze jedním z mnoha možných způsobů. Může být využito mnoho dalších vysoce výnosných prostředků, které při honbě za samotným post-nedostakem mají nulovou až negativní hodnotu.

Snad nejlepší způsob pro přemýšlení v tomto směru je něco jako sebelimitující prahová hodnota. Cílem nákladové efektivity je zůstat „konkurenceschopný“ oproti ostatním výrobcům, přičemž se přirozeně snažit o maximální příjem pro zaplacení zaměstnanců a zachování celistvé struktury firmy. Tak vypadá rovnice motivace. Žádná firma se samozřejmě nechce stát zastaralou tím, že usiluje o stav extrémní efektivity.

Podobně kultura založená na zisku má krátkozrakou povahu. To znamená, že při postavení se před rozhodnutí ohledně cenové efektivity bude zvolena nejsnadnější a nejrychlejší cesta. To může opět znamenat rozdíl mezi aktualizováním technické operace pro vyšší efektivitu v procesu skutečné výroby nebo jednoduše využít vnější zdroje v rozvojové zemi, kde je možné kvůli existující chudobě platit velmi málo - pokud to vypadá dobře na papíře ohledně úspory nákladů. Trh nevidí žádné rozdíly mezi těmito dvěma způsoby. Rozhodnutí jsou založena pouze na tržní hodnotě a výsledek zde ospravedlňuje prostředky.

Takže, s postupem času by mohl trh skutečně pokračovat ve vyrábění vysoce poptávaného zboží více dostupného pro ty, kteří by si ho předtím nemohli dovolit. Toto však není důkazem toho, že plody skutečné na post-nedostatek orientované společnosti mohou být získány použitím stejného rámce. Pouze prostřednictvím přímé revize společnosti akceptovat záměr post-nedostatku odstraní zájem zachovat nedostatek, který je běžný dnes. Pak teprve bude proveden skutečný pokrok v hojnosti. Tento závěr se také vyhýbá široké řadě dalších rozsáhlých problémů efektivity spojených s tržním kapitalismem s ohledem na kulturní a ekologickou udržitelnost, která byla široce probrána v předchozích esejích.

Naposledy ještě zmiňme, že debata ohledně „technologické nezaměstnanosti“ se ukázala být rovněž mocným odhalením v tomto střetu vnímaných záměrů. Zastánci kapitalismu se schovávají za myšlenku, že zatímco technologie nahrazuje lidskou práci, současně ji také vytváří. Zatímco toto mohla být pravda v pomalu se vyvíjející minulosti, vysoké zkreslení reality se stává čím dál víc zřejmější. ⁷⁵⁰

Za prvé, exponenciální nárůsty, které se v dnešní době objevují, značně překračují lidskou adaptaci pomocí vzdělávání. Neexistuje žádný poměr 1:1, když si vezmeme procesy ztráty a vytvoření pracovních míst rozvíjejících se v moderním světě. Ztráty pracovních míst dnes a možnost ztráty zaměstnání v budoucnu jsou enormní, když při daných exponenciálních trendech objektivně zohledníme nasazení strojů. Zajímavou věcí je, že tento pouhý proces automatizace je obrovskou součástí při vytváření hojnosti, i když jej firmy v logice hledání zisku využívají k ušetření peněz. Výsledkem je komplexní rozpor znamenající méně lidských pracovníků, a tím i méně peněz dostupných pro kupní sílu.

Ze všech symptomů selhání kapitalistického modelu by mohl být tento fenomén nezaměstnanosti tím nejvýznamnějším, protože skutečně odhaluje střetnutí systémových funkcí. Kapitalismus předpokládá, že poptávka po lidské práci bude téměř konstantní a všezahrnující. Pokud je však levnější zaměstnat stroje pro vykonávání lidské práce, jakým způsobem dáme „peníze na útratu“ lidem, kteří jsou nyní kvůli těmto strojům odstraněni z pracovního trhu? Jak mohou tyto stroje pokračovat v produkci bez „pohonu“ peněžního oběhu?

Nakonec argument snížené hodnoty v rámci kapitalistického kontextu jednoduše nefunguje, jelikož předpokládá přímé nastavení rovnováhy mezi sníženou cenovou hodnotou (úspora peněz díky mechanizaci pro snížení konečné ceny zboží) pro podporu stále klesající kupní síly nyní nedostatečně zaměstnaných spotřebitelů (jejichž pracovní místa byla odstraněna kvůli mechanizaci). Jediný způsob, při kterém by toto mohlo fungovat je, pokud by byl odstraněn samotný motiv zisku, což je při uvažování v kontextu tržní ekonomie v podstatě nemožné. Jediný důvod, proč firmy zaměstnávají technologie a odstraňují lidskou pracovní sílu, je šetřit peníze a do určité míry zvýšit svou konkurenceschopnost v celé ekonomice. Tento záměr podkopává jakýkoli typ distribuční rovnováhy mezi kupní silou a úsporami nákladů.

SKUTEČNÉ EKONOMICKÉ FAKTORY

Svět se za posledních 100 let změnil více než v kterémkoli jiném století v historii. Důvod není ekonomický nebo politický, nýbrž technologický. Technologie plynuly přímo z pokroků v základní vědě. ⁷⁵¹ - Stephen Hawking

Přehled

V řečtině znamená ekonomika správu domácnosti. ⁷⁵² Určujícím kvalitativním prvkem ekonomiky je stupeň její „efektivity“. Na rozdíl od praxe „tržní efektivity“, která je dnes běžná, se tato forma efektivity vztahuje k fyzickým systémům - nikoli propleteným vztahům mezi „penězi“, „trhem“ a ostatními pravděpodobně kulturními mechanismy. ⁷⁵³

V tomto procesu fyzického hodnocení nevyhnutelně skončíme s řadou propletených komponent vhodně nazvaných ekonomické faktory. Připomeňme, že tyto komponenty, na rozdíl od rozsáhlých finančních teorií, jež jsou ve hře v dnešním moderním světě, nemají co do činění s obchodem a podobně. Jsou spíše faktorem ve skutečném technickém procesu, a tudíž trendech, potenciálech a požadavcích měření potřebných pro optimalizovaný systém organizace průmyslové těžby, výroby, distribuce, návrhu, recyklačních protokolů a podobně.

Ačkoli je tento způsob ekonomického myšlení značným odkloněním od tradičních, monetárně založených ekonomických teorií, kterým v dnešní době čelíme, tato esej se bude nadále zabývat těmito na zdrojích založenými ekonomickými komponentami v kontextu tradičních „mikroekonomických“ a „makroekonomických“ kategorických odlišností, které se nachází v běžných učebnicích týkající se monetární ekonomie.

Makroekonomické komponenty mají co do činění s největším možným stupněm spojení s fyzikálním systémem, jaký jsme schopni pochopit. Mikroekonomické komponenty se vztahují ke specifickým odvětvím nebo sektorům většinou spojených s jedinou produkcí výrobků, regionální distribucí a obnovitelnými specifiky. (Toto bude podrobněji popsáno později v této eseji.) Systémovým rozšířením řídí makroekonomické komponenty přirozeně rovněž logiku spojenou s mikroekonomickými komponenty. Například makroekonomické atributy globální správy zdrojů mají univerzální vliv na správný rozvoj mikroekonomických operací jakou je efektivita návrhu produktů (která trvale využívá globálních zdrojů). Nicméně, než se však těmito faktory komponent začneme zabývat, je na řadě další otázka ohledně systémů spolu s vyjádřením, jaké jsou naše skutečné společenské cíle.

Obecná teorie systémů

Myšlenku obecné teorie systémů pravděpodobně nejvíce proslavil biolog Ludwig Von Bertalanffy. Poznamenal: „... existují modely, principy a zákony, které se vztahují na obecné systémy nebo na jejich podtřídy bez ohledu na jejich zvláštnost, povahu jejich dílčích prvků nebo vztahy a „síly“ mezi nimi. Zdá se být oprávněné požadovat teorii, nikoli však takovou, která platí pro systémy více či méně zvláštního druhu, ale teorii aplikující univerzální principy platné pro systémy obecně.“ ⁷⁵⁴ Zatímco systémoví teoretici předložili během let velké množství intelektuálně složitých a detailních prací, základní poznání je poněkud prosté a snadno pochopitelné intuicí.

Například lidské tělo se skládá z mnoha různých systémových propojení, která nejen že přirozeně regulují specifické procesy pro daný účel (např. srdce a jeho role v krevním oběhu), ale tyto systémy mají rovněž nižší a vyšší stupně vztahů. V případě srdce má krev, kterou srdce nechává tělem cirkulovat, svůj vlastní soubor definovaných chemických vlastností a systémových chování (nižší stupeň systémových vztahů), zatímco srdce samotné je rovněž dílčí součástí celkového souboru orgánů člověka (vyšší stupeň systémových vztahů), a proto je spojeno například s plícemi, kterým pomáhá rozvádět kyslík po celém krevním řečišti.

Rozvedeme-li tento příklad vztahů vyššího stupně, pak musíme říct, že tento lidský systém je propojen s ekologickým systémem, ⁷⁵⁵ který má trvalou souvztažnost s lidským zdravím. Například špatné průmyslové metody, které jsou uplatňovány v našem ekologickém systému, mohou znečistit vzduch, čímž mohou připravit podmínky pro vznik různých plicních problémů a další újmy na lidském zdraví.

Samozřejmě, že systémové vztahy k lidskému zdraví nejsou pouze povahy „fyzické“ v tradičním slova smyslu, mají rovněž psychologickou a sociologickou příčinnou souvislost. Věda začala lépe chápat, jak jsou lidské sklony k učení a chování utvářeny prostřednictvím jak genetických vlivů, tak vlivů životního prostředí, trvale začleňující širší systémový kontext. Jak je například poukázáno v předchozích esejích, problémy se závislostmi, jako např. s drogami či alkoholem, mohou často souviset se stresem v dětství či s emoční ztrátou. ⁷⁵⁶ Po pravdě řečeno, úplný základ pro pochopení veřejného zdraví spočívá bez výjimky v systémovém poznání.

Společná vazba všech systémů je to, co bychom mohli označit jako „všeobecné řídící principy“. Ve vědecké terminologii představuje „všeobecný“ princip či teorie základní charakteristiku či předpoklad, který řídí celý systém. Jak bylo naznačeno v předchozí citaci Ludviga Von Bertalanffyho, moderní věda věnovala a stále věnuje značné úsilí snaze najít univerzálně platné řídící principy, které se vztahují ke všem známým systémům ve vesmíru.

Zatímco nad tématem komplexního chování určitých systémů se vede velká spousta teoretických diskuzí (můžeme vidět střet mezi „klasickou mechanikou“ a „kvantovou mechanikou“), porozumění relevantní k efektivní ekonomické organizaci - systémový návrh, jehož záměrem je optimalizovat lidský blahobyt a dlouhodobou ekologickou / sociální udržitelnost - nemusí podléhat takové abstrakci. Proto jsou ekonomické vztahy prezentované v této eseji dostatečně zřejmé a snadno prokazatelné.

Nicméně, je třeba konstatovat, že je-li systémový pohled na svět skutečně pochopen ve svých hlubokých rozvětveních neměnné propojenosti, a tudíž vzájemné závislosti / spolu-odpovědnosti doslova všeho ve známém vesmíru, pak tradiční kulturní představy založené na rozdělení lidstva či společnosti - jako například oddanost náboženstvím či rasám, společenské třídy, národní státy, patriotismus a další projevy zrozené ze světa, který pravděpodobně v minulosti tuto skutečnost ignoroval - nemohou v dlouhodobém měřítku přinést nic než jen zmatek, nepřizpůsobivost a konflikt.

Uvědomovat si a snažit se myslet v souvislostech vzájemně propojených systémů je kritické pro intelektuální rozvoj, a tudíž pro vytvoření požadavku, aby se lidé vzdělávali více jako „všestranní jedinci“, než jako zkostnatělí „odborníci“, což je současný vzorec daný strukturou našich tradičních pracovních rolí. Je smutné, že náš současný vzdělávací systém nebyl zformován a zkonstruován tak, aby vytvářel všestranné poznání o světě, ale spíše přímé zaměření na izolované a úzké specializace, které následně snižují schopnost systémového chápání. ⁷⁵⁷

Takže, vrátíme-li se zpět ke specifickému kontextu vytváření ekonomického modelu, tato systémová relevantnost ze své podstaty vytváří samo-generující příčinnou souvislost, která značně redukuje subjektivitu. Když uvedeme současné porozumění o lidském systému do souvislosti s ekologickým systémem, objevíme proces objektivní kalkulace z hlediska toho, co je možné a udržitelné, a to jak na obecné úrovni průmyslových procesů, tak i na úrovni hodnotové struktury samotné společnosti.

Nakonec, jakmile bude tato skutečnost pochopena, pak s vědomím, že možná nikdy úplně nepochopíme onen celkový univerzální systém řízení, bude naším úkolem odvodit ekonomický model, který nejlépe odpovídá takovýmto známým vlastnostem a vztahům fyzického světa a dokáže se co nejefektivněji adaptovat a nastavit, protože nová zpětná vazba (informace) neustále pokračuje v ověřováni platnosti. Jinak řečeno, vytvoření ekonomického modelu je skutečně procesem strukturálního slaďování se s již existujícím ekologickým systémem na planetě Zemi. To, do jaké míry jsme schopni toho dosáhnout, určuje náš úspěch.

Společenské cíle

Zatímco dnes různorodé kultury po celém světě vykazují mnoho jedinečných znaků a zájmů, existuje stále jeden základní, prakticky univerzální soubor sdílených potřeb, který se týká přežití. Tyto potřeby v podstatě tvoří základy „veřejného zdraví“ v nejširším významu tohoto termínu. Níže je uveden seznam obecných, zdánlivě zjevných sociálních „cílů“, na jejichž dosažení by tento nový ekonomický model pracoval s následujícím podrobným vysvětlením. Celkově jsou to dílčí cíle snahy o zvýšení kvality života celého lidstva při současném zachování skutečné dlouhodobé udržitelnosti.

Cíle:

(1) Optimalizovaná průmyslová efektivita; aktivní snaha o dosažení „post-nedostatkové hojnosti“.
(2) Zachovat optimalizovanou ekologickou / kulturní rovnováhu a udržitelnost.
(3) Záměrné osvobození lidstva od monotónní / nebezpečné práce.
(4) Usnadnit aktivní adaptaci systému na objevující se proměnné faktory.

(1) Optimalizovaná průmyslová efektivita; aktivní snaha o dosažení „post-nedostatkové hojnosti“:

Na rozdíl od současného strukturálně ekonomického mandátu pro udržení neefektivnosti kvůli peněžnímu oběhu, ekonomickému růstu a zachování moci, ⁷⁵⁸ tento cíl hledá jak technickou, tak i strukturální optimalizaci všech průmyslových procesů, které by vedly k něčemu nebo vytvářely něco, co bychom mohli nazývat post-nedostatkovou hojností.

Post-nedostatková hojnost je ve zkratce zidealizovaný stav, ve kterém je eliminován nedostatek určitého zdroje či procesu, obvykle pomocí prostředků optimalizované efektivity, pokud jde o výrobní návrh a strategické využití. Je asi zbytečné říkat, že myšlenka na dosažení univerzálního post-nedostatku - ve smyslu hojnosti všeho pro všechny - je i v tom nejoptimističtějším pohledu nereálná. Proto tento termín, tak, jak je zde použit, skutečně zdůrazňuje bod zájmu. ⁷⁵⁹

Obecné příklady současných možností světa bez nedostatku, jímž se detailně budeme věnovat v pozdější eseji, ⁷⁶⁰ zahrnují statisticky prokázanou schopnost vytvořit dostatek potravy pro celosvětovou populaci, dostatek energie pro zodpovědné užívání lidmi, dostatek obydlí, a to vše na vysoké úrovni kvality pro každou rodinu na Zemi, společně s hojností výrobků, jež vychází z potřeb (např. nástroje), i zboží, které vychází z přiměřených ⁷⁶¹ přání lidí (luxusní a speciální položky) pro usnadnění neustále se zlepšující kvality života, která je dnes neznámá pravděpodobně 99 % lidstva.

Tyto a mnohé další možnosti byly prokázány jako statistické skutečnosti platné pro současnou populaci na Zemi i nad její rámec a bylo k nim dospěno prostřednictvím toho, co R. Buckminster Fuller nazval „návrhově-vědecká revoluce (Design-Science Revolution)“ ⁷⁶² neboli přebudování naší sociální infrastruktury za účelem umožnění nové hlubší efektivity.

Není potřeba říkat, že toto společenské přebudování předpokládá radikální odklon od současných společenských norem a ustanovených tradic, včetně samotné povahy naší socioekonomické / vládní struktury. (Toto komplexní téma přechodu bude probráno v pozdější eseji.) ⁷⁶³

(2) Zachovat optimalizovanou ekologickou / kulturní rovnováhu a udržitelnost:

Zachování udržitelnosti životního prostředí má zjevný význam vzhledem k tomu, že lidský druh není na svém přirozeném prostředí nezávislý, ale naopak je jím striktně podporován. Ve skutečnosti vývoj samotný odhaluje, že jsme vlastně stvořeni z okolního prostředí a nadále projevujeme hluboké symbiotické / synergické propojení.

Jakékoli negativní narušení těchto vzájemně propojených ekologických systémů pravděpodobně postupem času povede k proporcionálnímu negativnímu narušení našeho blahobytu. Proto je pro veřejné zdraví a udržitelnost v dlouhodobém horizontu rozhodující se ujistit, aby měl ekonomický systém v praxi strukturálně zabudovanou úctu k těmto přírodním zákonům. Tento aspekt je, ve skutečnosti, sám o sobě měřítkem vlastní skutečné platnosti ekonomického systému jakožto struktury na podporu života.

Stojí za to zopakovat, že současný tržní model ekonomiky nehájí doslova žádné strukturální uznání těchto přírodních zákonů. Trh jednoduše předpokládá, že tato rovnováha bude zachována prostřednictvím toho, co je právem považováno za metafyzické mechanismy související se samotnou dynamikou měnového trhu. ⁷⁶⁴ To je ale mylná domněnka.

(3) Záměrné osvobození lidstva od monotónní, nebezpečné a bezvýznamné práce:

Jak bude popsáno v technických detailech v pozdější eseji, ⁷⁶⁵ s ohledem na silný, na efemeralizaci orientovaný trend toho, co je nazýváno mechanizací (což znamená nasazování strojů, které tak nahrazují práci obvykle vykonávanou lidmi), je stále méně zapotřebí lidské dřiny a utrpení v monotónních, bezvýznamných či nebezpečných povoláních.

Tato nová technická realita také vytvořila trendy, které byly kdysi nepředstavitelné, jako je například skutečnost, že se dnes stalo použití automatizace efektivnější než lidská práce, což udělalo z přetrvávající tradice „vydělávat si na živobytí“ stále více neodpovědnou společenskou konvenci, neboť dnes můžeme udělat s méně lidmi více v prakticky jakékoli oblasti.

Stejně tak je důležité vzít v úvahu model lidského zaměstnání v průběhu doby mezi generacemi, díky kterému poznáme, že současná sociální újma v podobě „nezaměstnanosti“ zcela jasně vyplývá z využití technologie k práci. ⁷⁶⁶ Velký mýtus 20. století propagován tržními ekonomy je, že technologie vytváří pracovní místa ve stejném poměru, v jakém je odebírá. ⁷⁶⁷ To je dnes prokázáno jako statisticky nepravdivé, neboť exponenciální nárůst v oblasti informačních technologií a její překlad do neustále se zvyšující strojové účinnosti dokazuje nesprávnost tohoto kdysi zdánlivě pravdivého poznatku. ⁷⁶⁸ V současné době, ve 21. století, krize práce nejeví žádné známky toho, že by odeznívala ⁷⁶⁹ a řešení bude možné nalézt pouze prostřednictvím restrukturalizace metod průmyslové práce, s čímž se dramaticky změní také tradice „vydělávání si na živobytí“. ⁷⁷⁰

(4) Usnadnit aktivní přizpůsobení systému na objevující se proměnné faktory:

I když se tento cíl může zdát abstraktnější než cíle předchozí, je kritické vzít na vědomí rozvíjející se realitu v oblasti duševního a průmyslového vývoje. Musíme tuto adaptaci strukturálně umožnit.

Souhrnné intelektuální vyvrcholení lidského poznání je, a jak trendy v současné době ukazují, tak i vždy bude, neúplné. Mnoho postupů, které by mohly být dnes považovány za „udržitelné“ nebo v souladu s veřejným zdravím, se v budoucnosti může stejně tak dobře ukázat škodlivých v relativním či absolutním smyslu. Příkladem mohou být uplynulá desetiletí spalování ropy. Zatímco v raných dobách jejího využívání bylo zaznamenáno jen velmi málo negativního zpětného působení, dnes je vyvíjen velký tlak na to, abychom se odklonili od využívání uhlovodíkové energie kvůli stále rostoucím důsledkům vyplývající z jejího využití jakožto hlavního zdroje energie pro společnost, zejména s ohledem na dnešní možnosti využití mnohem čistějších a hojnějších alternativ.

Proto je zapotřebí, aby byl průmyslový / ekonomický systém dynamicky aktualizovatelný, což by umožnilo rychlou nápravu chyb a zlepšování během pokroku. Opět platí, že tento typ flexibility v současné tržní ekonomice chybí, neboť veškeré tyto změny mají často destabilizující efekt na ziskovost příslušných odvětví. Ke změně obecně dochází v moderní době v tomto ohledu velmi pomalu kvůli paralýze, která pochází ze zachování podílu na trhu a skupinové moci. Stejně tak lze tvrdit, že se pokrok děje na úkor stávajícího schématu zisků.

Makroekonomické faktory:

V tradiční teorii tržní ekonomiky se makroekonomie zabývá nejširšími vlivy a politikou, které částečně ovlivňují dynamiku a pravděpodobnou výslednou mikroekonomickou situaci. Ta obvykle souvisí s mírou růstu, úrovní zaměstnanosti, úrokovými sazbami, státními dluhy, měnami a podobně.

V souvislosti s Ekonomikou založenou na přírodních zákonech / zdrojích (Natural Law / Resource Based Economy, NLRBE) můžeme také stanovit ekonomické složky, o kterých bychom mohli kategoricky přemýšlet stejným způsobem, jen by tentokrát měly co do činění s nejširšími vládnoucími tlaky přímo z fyzického světa spolu s tím, jak se tyto fyzikální principy vztahují k více „mikroekonomickým“ akcím produkce výrobků, návrhu, distribuci a podobně. Jinými slovy jde o zastřešující strukturu pravidel v podstatě podporovanou fyzikální vědou pro zajištění zachování a optimalizování skutečné ekonomické efektivity.

Jádro makroekonomického (a potažmo i mikroekonomického) přístupu spočívá ve způsobu myšlení a samotné analýzy. Jedná se o „vědeckou metodu“. Často se říká, že ve vědě nelze nic prokázat, pouze vyvrátit. Krása této metody spočívá v jejím vrozeném skepticismu ke svým vlastním závěrům, které, pokud nejsou potlačovány lidskou zaujatostí, mohou zajistit neustálý pokrok a přizpůsobování. Věda nám dopomáhá dospět k závěrům, nikoli „je vytvářet“, a právě na tuto systémovou logiku by měla být orientována veškerá ekonomická rozhodnutí týkající se jak možností, tak omezení. ⁷⁷¹

Neodmyslitelnou součástí vědecké metody v kontextu „makroekonomické politiky“ pro Ekonomiku založenou na přírodních zákonech / zdrojích (Natural Law / Resource Based Economy, NLRBE) je to, co bychom mohli považovat za celosvětová uznání. Tyto komponenty se v podstatě týkají následujícího:

(1) Globální správa zdrojů
(2) Vyhodnocení globální poptávky
(3) Protokoly globální výroby a distribuce

Tyto tři faktory jsou považovány za „makroekonomické“, neboť ztělesňují jádro blízké aspektům univerzální infrastruktury bez ohledu na to, co konkrétně daná výroba zahrnuje nebo kde na planetě se nachází. (Je také potřeba si bezpodmínečně uvědomit, že pojem „národní ekonomiky“ již nadále není v této perspektivě životaschopný, ani po pravdě technicky vzato nikdy nebyl.)

(1) Globální správa zdrojů:

Globální správa zdrojů je proces, který sleduje využívání zdrojů, a tím se snaží předvídat a vyhýbat nedostatkům a dalším problémům. Ve skutečnosti se to neliší od nejběžnějších logických systémů zásobování, které můžeme dnes nalézt na obchodní scéně. Nicméně, tento systém souvisí především se sledováním míry přirozené obnovy k udržení dynamické rovnováhy. ⁷⁷²

Veškeré známe přírodní zdroje, ať už dřevo, měděná ruda, voda, ropa atd., mají svou vlastní míru přirozené obnovy, pokud nějakou opravdu mají. V jistých případech, jako je například stav některých kovů nebo minerálů, je obnova tak časově náročná, že by bylo vhodnější jednoduše předpokládat úplný konec jejich přísunu. ⁷⁷³ Celkově by tento proces začal celosvětovým zmapováním do té míry, jak to jen bude technicky možné a sledováním v reálném čase v maximální technicky možné míře.

Katalog sledovaných položek jednotlivých zdrojů by zahrnoval všechny formy od biotických zdrojů, jako jsou například stromy, po abiotické zdroje, jako jsou železné rudy a podobně. Znečištění a další ekologická narušení integrity zdrojů by byly také zahrnuty. Zatímco by se takový celkový systémový přístup k tomuto celosvětovému vyčíslování a monitorování přírodních zdrojů mohl zdát jako složitý úkol, ve skutečnosti je to v dnešní době s veškerou technologií, kterou již příslušná průmyslová odvětví v korporátním prostředí využívají, jednoduše proveditelné.

(2) Vyhodnocení celosvětové poptávky:

Vyhodnocení celosvětové poptávky je proces realizace požadavků lidské populace. Stručně řečeno, tento proces by byl rozdělen na řadu regionálních průzkumů spojených s vydáním publikací, které by informovaly veřejnost o nových návrzích možných ve spotřebitelské a průmyslové výrobě.

Zatímco současná kulturní praxe, která sestává z veřejné reklamy ziskuchtivých korporací, často vytváří v mnoha ohledech v populaci hodnoty orientované spíše na status / marnivost, než aby jí napomohla s existujícími potřebami, proces zapojení v Ekonomice založené na přírodních zákonech / zdrojích (Natural Law / Resource Based Economy, NLRBE) se zabývá explicitně vytvářením povědomí o nových technických možnostech ihned, jak se objeví a zároveň také umožňuje veřejný souhlas pro rozhodnutí, o co je zájem, aby se vyrábělo a o co není. ⁷⁷⁴

Toto by se dalo nazvat „trhem“ NLRBE. V mnoha ohledech to také může být považováno za mechanismus samotné společenské „vlády“, neboť tento druh sociální interakce zaměřený na rozhodování nemusí být omezen pouze na dobrý design a produkci. ⁷⁷⁵ Koneckonců, v jádru každé společnosti jsou ve skutečnosti technické mechanismy, které umožňují pořádek, blahobyt a kvalitu života.

Často zapomínáme, jaký je skutečný účel vlády v moderní době. Ve svém jádru je to prostředek, který má napomoci hospodářské organizaci zlepšit životní podmínky, zmírnit stres a vytvořit bezpečí. Problém je v tom, že dnešní vláda se nutně proměnila v zásadě spíše v systém organizované korupce a protekcionismu „mafiánského“ typu, než ve zprostředkovatele podpory života.

V tomto novém přístupu je zřízen čistě technický / interaktivní systém, který funguje v principu podobně, jako v moderní době navržená „přímá demokracie“, ⁷⁷⁶ kde rozhodovací procesy zahrnují účast skupiny přímou cestou, cíl za cílem. S exponenciálním nárůstem na počítačích založeného výpočetního výkonu je nyní tento druh souhrnného společenského „myšlení“ možný.

Detaily tohoto interaktivního systému spolu s expanzí integrálního konceptu nazývaného jako „automatizovaný návrh“ nebo výpočtem prospěšných systémů (v této souvislosti je podstata systému dobrou otázkou), se bude zabývat následující esej. ⁷⁷⁷ Nicméně, je třeba konstatovat, že veškeré návrhy mají vestavěnou logiku vzhledem k tomu, co funguje, co je udržitelné a co minimalizuje negativní zpětné působení (či problémy). Jedná se o nové technické referenční měřítko, které provádí procesem průmyslového návrhu.

Jedna závěrečná poznámka, která stojí mimochodem za zmínku, je, že v současné tržní ekonomice je proces vyhodnocování poptávky řízen velmi nahodile prostřednictvím toho, co je tradičně označováno jako „cenový mechanismus“. ⁷⁷⁸ Mnozí v tradičních ekonomických školách dokonce argumentovali, že dynamická proměnlivost lidských zájmů činí technicky nemožné vypočítat tuto poptávku bez použití cenového mechanismu. Ačkoli toto tvrzení mohlo být do určité míry pravdivé začátkem 20. století, kdy takováto tvrzení vznikla, věk pokročilých počítačových výpočtů, spolu s moderní technologií snímání a zaznamenávání dat, tuto komplexní překážku odstranil. ⁷⁷⁹

(3) Protokoly (a) globální výroby a (b) distribuce:

Globální výroba a distribuční protokoly představují možné řešení, jakým má být celý průmyslový systém veden v kontextu infrastruktury povrchu Země. Tato jednoduchá představa se zabývá tím, kde jsou umístěna průmyslová zařízení a proč. Základní ekonomický faktor, který je zde nutno zvážit, je to, co budeme dále nazývat „strategie blízkosti“.

V  nynějším systému orientovaném na soukromé vlastnictví jsou zařízení pro výrobu a distribuci po Zemi rozmístěné spíše náhodně. Nástup globalizace a neustálý hon společností za zvyšováním nákladové efektivity prostřednictvím levné pracovní síly a surovin vytváří naopak enormní neefektivitu a množství odpadu, nemluvě o nelidském pracovním zneužívání a dalších problémech.

V Ekonomice založené na přírodních zákonech / zdrojích (Natural Law / Resource Based Economy, NLRBE) jsou organizace globálních průmyslových procesů vždy založeny na optimalizování efektivity a tvorbě sítě zařízení, jež stojí logicky na faktorech související s účelem těchto zařízení. Toto je ve skutečnosti jednoduché stanovit, protože příslušné proměnné mohou být poměrně snadno kvantifikovány na základě jejich důležitosti. S ohledem na skutečnost, že nejkratší vzdálenost mezi dvěma body je vždy přímá spojnice, spolu s moderními technickými možnostmi vyrábět mnoho výrobků bez ohledu na místní podmínky (např. pokročilý uzavřený systém produkce potravin), je hlavním zájmem, jak snížit spotřebu energie a množství odpadu, smysluplně lokalizovat výrobu, jak je to jen možné.

(3a) Protokoly globální výroby:

Nejlepší cestou, jak tuto problematiku vyjádřit, je poskytnout konkrétní příklad, jehož variací může být nalezen společný kontext. Použijeme zde příklad z textilního průmyslu, konkrétně z výroby oděvů.

Dnes je 98 % oděvů požívaných Američany dovezených, a to zejména z Číny. ⁷⁸⁰ Většina oděvů je dnes stále vyráběna z bavlny. Odkud bere Čína takové množství této suroviny? Ze Spojených států. ⁷⁸¹ To znamená, že Spojené státy dnes vyrábí základní surovinu pro textilní průmysl, která je lodní dopravou převezena do Číny, aby mohla být vzápětí v podobě hotového oděvu dovezena zpět do Spojených států.

Můžeme použít naši představivost s ohledem na miliony barelů ropy vyplýtvaných v průběhu času na tento přesun materiálu, když by právě sklizeň a výroba mohly být velmi snadno lokalizované. Znovu podotýkáme, že toto je důsledek vnitřních mechanismů tržní ekonomiky, který nebere žádný ohled na skutečné ekonomické vztahy v rámci Země - jež vyžadují fyzickou (technickou) efektivitu a redukci odpadu - nikoli finanční efektivitu a redukci peněžních nákladů. Toto jsou zcela rozdílné věci.

(3b) Protokoly globální distribuce:

Stejný logický závěr platí i pro povýrobní distribuci. Jakmile je zboží vyrobeno, mělo by být dostupné nejprve v místě výroby, a to tím nejefektivnějším možným způsobem založeném na poptávce a blízkosti. Jednou, na regionálních potřebách, zavedená distribuce má tři základní složky:

3b1) Umístění zařízení
3b2) Metoda přístupu
3b3) Monitorování / Zpětná vazba

3b1) Umístění zařízení:

Zařízení je umístěno na základě logické blízkosti koncentrace populace. Takový postup je příkladně ilustrován současnou (obvyklou) praxí umístění obchodů s potravinami pro pohodlí komunity, i když je tato strategie často ohrožena vnitřní tržní logikou. ⁷⁸² Nicméně, i jiné technologické faktory by mohly vstoupit do hry pro usnadnění pohybu zboží a snížení množství odpadu spolu s pohodlnějším přístupem. Zatímco místní zařízení poskytující to nejpotřebnější mohou být v těsné blízkosti komunity, doručovací systémy, jako např. struktury pro automatickou potrubní poštu pro středně velké výrobky, mohou být instalovány v domovech stejným způsobem, jako dnešní kanalizace.

Další varianty by mohly zahrnovat systémy přístupu založené na specifické místní potřebě, jako v případě rekreačních aktivit. Zařízení pro přístup mohou být umístěna v lokaci různých zájmových činností, jako jsou např. sportovní potřeby, které dodávají potřebné pomůcky v době a místě užití.

3b2) Metoda přístupu:

Metoda přístupu je nejlépe popsána jako sdílený „knihovní“ systém. To nenaznačuje, že všechny získané položky musí být „vráceny“ zpět na tato místa přístupu, ale ukazuje, že kvůli pohodlí mohou. Je to jistě vítaný postup, jelikož tento proces „sdílení“ je účinným prostředkem jak pro zachování efektivity, tak pro efektivní veřejný přístup. Jinými slovy, prostřednictvím sdílených systémů je potřeba méně výrobků pro uspokojení zájmů více lidí ve srovnání s dnešním systémem obecného vlastnictví 1:1.

Typickým příkladem by mohla být potřeba specializovaného nástroje, který se užívá v populaci velmi zřídka. Výrobní nástroje pro specifický projekt a rekreační vybavení, které jsou využity pouze několikrát do roka, představují jednoduché příklady. Na druhé straně spektrum každodenních potřeb, jako jsou osobní komunikační technologie a další, jsou dostupné stejným způsobem s očekáváním návratnosti pravděpodobně pouze v případě, když se porouchají a mohou tak být recyklovány nebo opraveny. Tento koncept přerodu od majetkově-orientované společnosti ke společnosti orientované na přístup je velkým krokem vpřed. Dokonce i dnes, v tržním systému, už využívají některé „půjčovny“ výhody tohoto konceptu. ⁷⁸³

Opět, porovnáním se současným modelem, tato zařízení fungují podobně jako „obchody“ dnes, a to s dynamicky propočítávanými místními požadavky pro zajištění zásobení a pro zamezení nedostatku či přebytku. Rozdíl je pouze v tom, že nic není „prodáváno“ a kde je étosem strategická efektivita, interaktivní systém sdílení spolu, opět, s možným vrácením výrobku, pokud vyprší jeho životnost nebo již dále není potřeba.

Poznamenejme stranou, že na tuto myšlenku existují obecné reakce týkající se problémů zbytečného hromadění zásob nebo nějakého typu zneužití v takovém systému. Tento předpoklad je v podstatě vrstvením současných peněžně-tržních následků na nový model. Lidé v nedostatkem řízeném dnešním světě spontánně a bez rozmyslu hromadí a chrání zásoby, pokud mají strach z jejich nedostatku nebo pokud chtějí výrobky kvůli jejich prodejní ceně. V systému NLRBE žádná prodejní cena neexistuje, jelikož neexistují ani peníze. ⁷⁸⁴ A proto by byla myšlenka cokoli hromadit více nevýhodná, než výhodná. ⁷⁸⁵

3b3) Monitorování / Zpětná vazba:

Monitorování a zpětná vazba, jak bylo naznačeno výše, je integrální součástí celého systému jak pro regionální, tak i globální provoz, aby byl tak plynulý, jak je to jen možné, když přijde nejenom na uspokojení regionální poptávky prostřednictvím dostatečného zásobování, ale také udržení kroku se změnami v těžbě, výrobě, distribučních technologiích a novými požadavky. Přirozeně, že jsou tyto faktory vysoce synergické. Již dnes jsou efektivně vyvíjeny senzorové systémy, programy a další nástroje monitorovací technologie pro nejrůznější průmyslové využití. ⁷⁸⁶ Moderní obchodní katalogové systémy jsou již poměrně pokročilé, pokud jde o požadavek a distribuci. Otázkou je pouze jejich rozšiřitelnost v jistých kontextech, abychom mohli vzít v úvahu všechny nezbytné atributy.

Na závěr této části věnované makroekonomickým faktorům si zaslouží zvláštní pozornost efektivita na všech úrovních, která, jak již bylo poznamenáno dříve, má svou vlastní příčinnou logiku, pokud uvažujeme větší ekologický a fyzikální systém neodmyslitelně propojený s přírodou. Tato efektivita by znamenala snížení odpadu a uspokojení lidských potřeb a byla by vždy orientovaná na své možnosti podle aktuálního stavu technologie prostřednictvím vědecké metody.

Mikroekonomické faktory:

Vzhledem k těmto tzv. makroekonomickým konceptům je důležité znovu potvrdit, že základní principy týkající se optimální efektivity, výroby a udržitelnosti jsou stejné v celém modelu od shora až dolů. Je to opět ten myšlenkový tok vycházející z vědecké metody, který počítá uvnitř téměř empirického rámce samotné logiky přírodního zákona.

Zatímco tradiční ekonomická teorie trhu považuje mikroekonomii za něco jako je studium chování jednotlivců, domácností a obchodních rozhodnutí kolem trhů, stanovení cen a dalších faktorů v podstatě založených na pohybu peněz různými způsoby, mikroekonomický koncept NLRBE je zcela odlišný.

Mikroekonomické úvahy v tomto novém modelu se točí kolem současných metod dobrého návrhu a samotné výroby. To je v podstatě založeno na dvou faktorech:

1) Efektivita návrhu výrobku
2) Efektivita výrobních prostředků

(1) Efektivita návrhu výrobku

Vztahuje se k integritě samotného návrhu. Dnes nákladová efektivita a výsledná technická neefektivita spolu s korporátním procesem konkurence a obrovských zbytečných duplikací specifických výrobků vytvořily klima zbytečného odpadu a omezené životnosti produktů. V těchto návrzích výroby také existuje, jak bude za okamžik detailně popsáno, málo vestavěných recyklačních protokolů, pokud vůbec. To je důležité, protože moderní recyklace by napomohla většímu zachování materiálů v dlouhodobém horizontu, čímž se zvýší dlouhodobá efektivita.

Podobně, patentované technologie, které slouží zájmům určitých podniků a firem, aby si zachovaly svůj podíl na trhu, vytvořily prostředí, ve kterém je velmi malá kompatibilita součástí mezi jednotlivými výrobci, kteří vyrábí ty samé produkty.

Proto je zde relevantních 5 faktorů:

1a) Optimalizovaná životnost
1b) Optimalizovaná přizpůsobivost
1c) Univerzální standardizace
1d) Integrované recyklační protokoly
1e) Umožnění automatizace

1a) Optimalizovaná životnost:

Optimalizovaná životnost jednoduše znamená, že každý produkt se vyrábí s cílem, aby vydržel co nejdéle, jak je to jen možné, tím nejstrategičtějším způsobem. Pojem strategický je zde důležitý a neznamená, že všechno, například počítačové skříně, by měly být vyrobeny z titanu jednoduše proto, že je velmi silný. Znovu opakujeme, že toto je kalkulace synergického návrhu, kde pojem „nejlepší“ materiál pro daný účel je vždy relativní vzhledem k potřebám paralelní výroby, kde rovněž může být požadován tento typ materiálu. Proto rozhodnutí použít specifický materiál je třeba provést nejenom pro jeho použití v konkrétním výrobku, ale také porovnáním s potřebami ostatních produkcí, které požadují podobnou účinnost. Nic není nadřazené tomuto systémově-orientovanému porovnávání. Všechna průmyslová rozhodnutí jsou provedena na základě uvažování v rámci největšího systémového stupně relevance.

Tento zájem o vytvoření „strategicky nejlepšího“ je kritický pro lidskou udržitelnost, zejména když bylo oznámeno, že dnes užíváme naše přírodní zdroje rychleji než je planeta dokáže obnovovat kvůli těmto neefektivnostem. ⁷⁸⁷ Moderní „konzumní“ kultura je hnána nejenom hédonistickým a krátkozrakým systémem hodnot vnucovaným moderní reklamou a současným měřítkem „bohatství“ a „úspěchu“, ale také potřebuje zachovat systém placené práce, jenž je stěžejní součástí držící tržní ekonomiku v chodu.

1b) Optimalizovaná přizpůsobivost:

Optimalizovaná přizpůsobivost je skutečnou sub-komponentou „optimalizované efektivity“ v kontextu návrhového inženýrství. V současné době, od automobilů až po mobilní telefony, zaznamenáváme čím dál rychlejší technologický pokrok. Přesto, s tímto rychlým tempem změn, zůstávají další významné atributy, podle historických trendů, stejné relativně delší dobu. Jinými slovy, různé součásti výroby mají různou rychlost změny a to znamená, že systémovou „přizpůsobivost“ a aktivní „modernizaci“ lze předpovědět díky analýze trendu s výsledným očekáváním vestavěným do již existujícího návrhu nejlepším možným způsobem.

Vezměme si například rychlost technologických změn u základní součásti počítače - procesoru (CPU). Pokrok v oblasti výkonu čipu procesoru se rapidně zrychluje díky Mooreovu zákonu. Výsledkem je mnoho programových aplikací, které, protože jsou navržené, aby využily tento zvýšený výkon, nebudou pracovat na počítačových systémech se staršími čipy. Tyto typické síly nutí uživatele k nákupu nového počítačového systému, i když je to ve skutečnosti otázkou procesoru (CPU), nikoli celého systému. Zatímco i jiné faktory mohou mít vliv, jako je např. systémová kompatibilita s novým čipem, zřídka kdy lidé aktualizují samotné tyto čipy, i když je to proveditelné.

Tento typ přizpůsobivosti je dnes kritický na všech úrovních a vede nás k další ekonomické komponentě, kterou je „univerzální standardizace“.

1c) Univerzální standardizace:

Univerzální standardizace představuje soubor optimalizovaných protokolů, které jsou vytvářeny na základě spolupráce a masovou průmyslovou zpětnou vazbou, jež zajišťuje vytvoření jednotné univerzální kompatibility všech komponent spojenou s daným produktovým oborem. Dnešní nedostatek standardizace se projevuje nejenom jako zdroj ohromného odpadu, ale i velké nestability ve funkcionalitě běžných výrobků, jelikož konkurenční étos a patentový záměr neuvěřitelným způsobem omezuje efektivitu.

Tato praxe se často omlouvá záminkou „pokroku“ v návrhu s předpokladem, že se konkurenční podniky poháněné vidinou finančního zisku budou snažit navzájem neustále překonávat, a tím pádem budou více produktivní a pokrok bude nadále pokračovat. Zatímco by na tom mohlo být něco málo pravdy, zpomalení vývoje, odpad a nestabilita způsobily, že je tato praxe neomluvitelná. Kromě toho tu navíc bylo a vždy bude probíhat sdílení informací, které v dlouhodobém hledisku vede jak k osobnímu, tak i společenskému rozvoji.

Vytvoření výzkumné databáze známých komponent podle odvětví aktivně sdílené po celém světě jako referenční rámec návrhu a zpětné vazby při vytváření běžných součástí a výrobků není těžkou úlohou a určitě by to nezabrzdilo technologický pokrok či vynalézavost. Kdyby nic jiného, představovalo by to další různorodé informace a perspektivy, a tím i lepší a rychlejší rozhodování.

1d) Integrované recyklační protokoly:

Toto jednoduše znamená, že současný stav komponent a opětovného užití materiálu je přímo a strategicky optimalizován při zvažování samotného návrhu produktu. Opět připomeňme, že se to v moderní době žádným efektivním způsobem neděje. Při průzkumu skládek ve světě se najde mnoho užitečných komponent, které byly vyvezeny v souvislosti s většími systémovými celky (výrobky). Vzhledem k tomu, že normální korporace, která takové věci dělá a zřídka vybízí k návratu výrobku pro přímé přepracování, je toto nevyhnutelným důsledkem.

Nicméně zatímco systém recyklace tradičních materiálů jakými jsou plast, sklo a papír, do jisté míry funguje efektivně, proces recyklování spojený přímo s jednotlivými průmysly je nedopracovaný a vysoce neefektivní. V rámci NLRBE by optimalizované recyklační protokoly byly standardem pro další využití materiálů. Skládky by nakonec díky tomuto procesu přestaly existovat, protože v podstatě všechno, co vyrábíme, můžeme znovu využít, jen kdybychom měli zájem tak učinit.

1e) Umožnění automatizace:

Toto znamená, že daný návrh výrobku odpovídá stavu automatizace práce, která usiluje o odstranění lidského přičinění, kdykoli je to možné a účinnější, často s následkem menší složitosti tohoto návrhu. Jinak řečeno, částí rovnice efektivity je, aby výroba zboží probíhala za pomocí automatizovaných prostředků a brala v potaz aktuální stav automatizačních technik. Snažíme se zjednodušit způsob, jakým se používají materiály a výrobní prostředky tak, aby mohlo být vyrobeno maximální množství výrobků s co nejmenšími variacemi materiálů a výrobních zařízení. Více na toto téma naleznete v následující sekci.

(2) Efektivita výrobních prostředků

Efektivita výrobních prostředků se jako ekonomická složka vztahuje ke skutečným nástrojům a metodám používaných v samotné průmyslové výrobě. I když by to v mnoha ohledech mohlo být považováno za makroekonomický faktor, má mikroekonomický základ vycházející ze skutečnosti, že se vztahuje rovněž k přímé specifické výrobě s podílem lidské práce.

Prostředky pro výrobu čehokoli jsou v přímém vztahu ke stavu technologie. Od neolitické revoluce s příchodem kamenných nástrojů až ke zrození dnešní „kybernetizace“ a „myslících“ strojů, které mohou posoudit, vykonat a problém řešit, bylo základem veškeré „práce“ zapojení dostupných asistujících technologických nástrojů.

Tento trend vedl celkově ke zmírnění práce a k obecné redukci lidské pracovní síly v každém odvětví ve vztahu k objemu. Před dvěma sty lety zemědělský průmysl ve Spojených státech zaměstnával většinu lidí. V současné době pracuje v zemědělství jen velmi malá část v důsledku použití strojů a automatizace. Tento fenomén a trend „mechanizace“ je důležitý, protože je dnes výzvou pro samotnou podstatu systému práce pro příjem spolu s nástinem produktivity směřující k bodu, který by bylo možno nazvat „post-nedostatkem“.

Dnes jsme produktivnější s menším počtem lidí v kterémkoli sektoru, vzhledem k času a kapacitě, zásluhou použití strojové technologie. V mnoha ohledech tato skutečnost označuje jeden z nejvýznamnějších posunů v našem společenském vývoji a vyzývá samotnou strukturu našeho současného společenského systému odhalujíc obrovské možnosti do budoucna, pokud jde o vytvoření strategické hojnosti.

Takže v NLRBE je tato schopnost maximalizována a snižuje lidskou pracovní sílu, jak ji známe z liberálních aplikací a rozšiřování automatizace, jež nesmírně zvyšují produktivitu. Účast lidské práce, stále ještě nezbytné v pokročilejších fázích, je redukována na široký dohled nad těmito zavedenými automatizovanými systémy. Továrny již nejsou vázány tradičními omezeními kvůli osmihodinové pracovní době a pětidennímu pracovnímu týdnu, protože k tomu neexistuje žádný důvod, vzhledem k možnému masivnímu snížení lidského příspěvku. Tyto nové systémy by teď mohly v případě potřeby fungovat 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.

Mimo jiné je často pokládána otázka: „Kolik lidí je zapotřebí k dohledu na plynulý průběh operací a zvládnutí řešení problémů?“ Tento druh otázky může být zodpovězen na základě posouzení aktuálních statistických trendů, jejich průměru a jejich následné extrapolace.

Nicméně, dochází k časté záměně mezi „prací“ ve smyslu běžné dřiny, jejíž obyčejnou odměnou je peněžní stimul, a „prací“, kterou všichni lidé vykonávají kvůli čistě tvůrčímu zájmu a rovněž přínosnému záměru. Hluboký posun hodnot předpokládaný hnutím Zeitgeist spočívá v pokroku při klasickém rozlišování „práce“, jenž se mění na typ sociálního příspěvku, který je ve skutečnosti radostí a zájmem lidí. Dnes po celém světě existuje lidský zájem prozkoumávat, vytvářet a zlepšovat bez ohledu na peněžní vynucení.

Avšak kvůli neustálému tlaku na příjem ve stávajícím modelu se u téměř všech takových činů předpokládá nutná souvislost s honbou za penězi pro přežití. Dalo by se namítnout, že tento fakt narušuje přirozenější lidský motivační systém pro výzkum, učení se a tvoření bez takového tlaku.

Takto byl objasněn pojem „práce“ v souvislosti s dohledem nad operacemi, opravou systémů a další údržbou, která by pravděpodobně neměla být degradována na typ dřiny, jež je tak často v moderní době považována za skutečnou „práci“. Tento akt je respektován spíše jako forma osobního přínosu pro osobnostní a sociální zisk, neboť každý akt provedený v tomto typu systému má přímý osobní přínos pro lidi, kteří pracují na tom, aby jej udrželi v bezproblémovém provozu.

Opět platí, že tato motivace téměř neexistuje ve stávajícím režimu, protože kapitalistický systém je navržen tak, aby veškeré podstatné ziskové výhody šli majitelům podniků spolu s plody produkce, jež se často v pravém smyslu netýkají pracovníka ani ve formě mzdy. V dnešní době existuje ve vztazích mezi zaměstnanci a majiteli něco jako „třídní boj“ s nevraživostí mezi skupinami, která je běžným jevem. ⁷⁸⁸ V tomto novém přístupu směřuje všechno, čím daná osoba přispěje, ve prospěch této osoby i celé komunitě. Vše je propojené přímo.

Tím se rozumí, že pouze velmi malá část populace bude „zapotřebí“, aby se zapojila do udržování jádra systému. Pravděpodobně by to bylo asi 5 % populace, kdy průmyslové metody dosáhnou současných možností. Těchto 5 % by pak mohlo být rozděleno v rámci celé populace. Takže, pokud je daný počet obyvatel města regionu 50 000 lidí, průmyslový systém by vyžadoval 2 500 lidí za předpokladu, že tradiční pracovní týden je osm hodin denně, pět dní v týdnu. To se promítá do 100 000 pracovních hodin týdně. Z hlediska celkové populace tato pracovní odpovědnost představuje vzájemný závazek každého člověka „pracovat“ jen dvě hodiny týdně.

Je zřejmé, že se jedná o hypotetickou možnost v takto pokročilém systému, systému, který slouží všem, kde by se lidské hodnoty výrazně změnily a mnozí by pravděpodobně byli poctěni, aby mohli pracovat více hodin, čímž by se snížil závazek ostatních. Opět zde hovoříme o základních faktech údržby v protikladu pohlcující „práce“, jak je v současné době chápána a požadována. Ve skutečnosti by svobodná společnost tohoto druhu mohla způsobit vzplanutí tvůrčího rozvoje a pokroku, jaký ještě nikdo předtím neviděl, s lidmi, jež pracují, aby přispěli rozsáhlými, robustními způsoby. Proč? Protože, opět, by takoví jednotlivci rovněž sami pomáhali přímo v procesu. Jakýkoli vynález nebo průlom v efektivitě slouží v tomto modelu celému společenství. Vlastní zájem se stává společenským zájmem.

Takže, na závěr tohoto bodu můžeme říct, že tento nový typ výrobních prostředků je o zaměření základní práce na skutečnou technickou produktivitu, která má přímou společenskou / osobní návratnost tím nejliberálnějším soustředěním se na automatizaci a rostoucí technologickou účinnost, tak moc, jak je to jen možné.

Závěr

Kvůli stručnosti je tento text neúplný. Další faktory, jak makro, tak mikro, by mohly být popsány v dalších podrobnostech. Nicméně, jestliže člověk následuje tento základní sled myšlenek, způsob myšlení, který se řídí vědeckou logikou, aby zajistil optimální fyzickou efektivitu a udržitelnost, tyto další parametry se nevyhnutelně objeví.

Stručně řečeno, výsledný systém Ekonomiky založené na přírodních zákonech / zdrojích (Natural Law / Resource Based Economy, NLRBE) vyžaduje stejný typ uctivého propojení jako jakýkoli jiný přírodní systém. Stejně jako naše chápání lesa a jeho obnovy a biologické rozmanitosti vedlo základní filozofii provozovat tento ekosystém s ohledem na jeho slabá místa pro zajištění jeho dlouhodobé integrity, stejná logika platí i pro NLRBE jako celek.

Tento sociální model je pokusem o zrcadlení přirozeného světa nejpřímějším možným způsobem a mohl by být považován za „přirozený systém“, stejně jako cokoliv jiného, co najdeme v přírodě, jako například ekosystém. Mohlo by to být vůbec dokonalé? Nikoliv. Avšak logický základ, který je zde, slouží k neustálému zlepšování daleko za hranice dnešního stavu věcí.

Následující stromový diagram slouží jako obecný nástin této eseje a byl vytvořen pro bližší přezkoumání:

NLRBE: Přehled ekonomického modelu:

- Systémové (společenské) cíle

(1) Optimalizovaná průmyslová efektivita; aktivní snaha o stav „post-nedostatkové“ hojnosti.
(2) Zachovat optimalizovanou ekologickou / kulturní rovnováhu a udržitelnost.
(3) Záměrné osvobození lidstva od monotónní / nebezpečné práce.
(4) Usnadnění aktivní systémové adaptace na vynořující se proměnné.

- Makroekonomické komponenty

(a) Globální správa zdrojů

(b) Vyhodnocení globální poptávky

Vytváření povědomí o nových technických možnostech
Veřejná shoda pro rozhodnutí, co je důležité, aby se vyrábělo

(c) Globální výroba a protokoly distribuce

Globální výroba
 Strategické umístění
Globální distribuce
 Umístění zařízení
 Metoda přístupu
 Monitorování a zpětná vazba

- Mikroekonomické komponenty

(a) Efektivita specifických produktů

Optimalizovaná trvanlivost
Optimalizovaná přizpůsobivost
Univerzální standardizace
Integrované recyklační protokoly
Umožnění automatizace

(b) Efektivita výrobních prostředků

Aplikovaná mechanizace

PRŮMYSLOVÁ VLÁDA

Moderní politika je politika obchodu ... Platí to jak pro zahraniční, tak pro domácí politiku. Legislativa, policejní dozor, ministerstvo spravedlnosti, vojenská a diplomatická služba - všechno se točí především kolem obchodních zájmů a peněžních vztahů mající méně než náhodný dopad na ostatní lidské zájmy. ⁷⁸⁹ - Thorstein Veblen

Politická vs. technologicky orientovaná vláda

Povaha a rozvinutí politicky řízeného modelu zastupitelské demokracie, tvorba legislativy a sankcionovaného vynucení zákona, to vše bylo zrozeno z přirozených tendencí vlastní aktu obchodu a zaměstnání operující uvnitř nedostatkem řízeného sociálního řádu.

Vývoj této obchodní regulace a odůvodnění skryté za samotnou existencí „státní správy“ je docela snadné vystopovat v minulosti. Po neolitické revoluci se kdysi kočovné lidské vzorce chování změnily na sklony k farmaření, usazení se a založení měst. Specializace kvetla a obchod byl proto nezbytný. Nicméně jak místní populace rostla a regionální zdroje se často stávaly více vzácné, představovaly bezpečnostní a regulační praktiky, s ohledem na možnou nerovnováhu a spory, ochranu místní půdy, majetku, obchodní integrity a podobně.

Použití „armády“, jež je veřejnou vyhláškou pověřena chránit, se stalo standardem spolu s příslušným právním nebo regulačním autoritativním komplexem, pověřeným v podstatě k předání moci skupině úředníků, kteří usnadňují takovou politiku, vynucování, pokusy, trestní praktiky a podobně.

Toto je zde zmiňováno především proto, že v raném 21. století existovalo mnoho ekonomických škol, které mluvili o redukci nebo dokonce o úplném odstranění státního aparátu mylně považujíce samotný stát za oddělenou entitu a příčinu současného společenského strádání nebo ekonomické neefektivity. Nicméně na druhé straně této debaty je všeobecné volání po zvýšené státní regulaci trhu k zajištění větších omezení obchodních manipulací a tudíž vyhnout se tomu, co bylo často vnímáno jako „kapitalismus kumpánů“. ⁷⁹⁰ Pravdou je, že tato polarizace a falešná dualita „státu“ a „trhu“ je slepá ke skutečnému kořenu příčin toho, co ve skutečnosti způsobuje problémy neuvědomujíce si, že dyáda státní a tržní synergie je ve skutečnosti jen jeden systém moci, jenž je současně ve hře.

Bez ohledu na hodnotu jakéhokoliv daného argumentu, pokud jde o upřednostnění „volného trhu“ proti upřednostnění „státní regulace“, požadovaly historicky veškeré obchodní dohody nějakou úroveň právního zprostředkování. To proto, že veškeré transakce jsou formou konkurence a všechny konkurenční pobídky se potýkají s možností podvodu nebo zneužití způsobenou přirozeným tlakem vnějších okolností a přirozeností snahy o přežití v mezích na nedostatku založeného trhu. Faktem je, že jakákoliv forma obchodu existující v tomto nedostatkem posilovaném pohledu na svět se trvale projevuje tzv. „korupcí“ nebo nepoctivým chováním. Je to silně motivováno. Míra samotné korupce se ve skutečností dokonce stává věcí názoru. Hranice mezi přijatelnou obchodní prozíravostí a do očí bijícím nepoctivým přesvědčováním je v dnešním širokém pohledu těžko rozlišitelná.

Proto byl určitý typ prvořadé rozhodovací moci vždy udělován určité skupině, aby dělala prostředníka mezi stranami konfliktu, což je zdrojem vládní moci, jak ji známe. Přesto, pointou celé záležitosti je, že ve světě, kde je vše poháněno penězi; ve světě, kde je, popravdě, vše na prodej, je rapidní „korupce“ jakékoli takové regulace nebo mocného ustanovení také v podstatě během doby zaručena na jedné nebo jiné úrovni. ⁷⁹¹

Jinak řečeno, vždy bude potřeba právně regulovat transakce na trhu nějakou, veřejností pověřenou, institucí a tržní etika bude vždy do určité míry korumpovat takovou regulaci pomocí peněz, protože peníze a obchod jsou ve skutečnosti tím, co hýbe světem. To je jednoduše to, co lze očekávat, když je celá psychologická základna existence založena na přežití prostřednictvím konkurenčního sebe-zájmu, orientovaného univerzálním předpokladem empirického nedostatku bez žádných skutečných strukturálních záruk poskytnutých členům společnosti ohledně základního přežití. Pokud máme uvažovat o tom, aby žádný regulační úřad nebyl náchylný k takovéto korupci; a uvažovat o tom, aby ani státní politiku a následné donucování nebylo možné 'koupit' jako jakoukoliv jinou komoditu, je potřeba zrušit základní filozofickou podstatu vlastní tržnímu pojetí samotné „svobody“.

Proto je stěžování si na státní regulaci nebo její nedostatek v konečném důsledku diskutabilní záležitostí v širokém schématu dlouhodobé společenské změny. Pravá společenská změna nepřijde přes iluzivní upřednostnění jedné z nich před druhou. Přijde pouze tehdy, pokud nastolíme naprosto odlišný systém, který odstraní jak trh, tak stát, jak je známe dnes, pozvedávaje celý rámec pryč z úzkého, konkurenčního zaměření se na udržování nedostatku v současném systému „vydělej si na živobytí nebo strádej“ směrem k soustředění se na umožnění udržitelné hojnosti a přímému uspokojování lidských potřeb.

Následující informace o ekonomice a řízení prezentují rozsáhlý odklon od současného stylu života „den za dnem“, pokud jde o obchod a sociální správu. To, co tento model dělá, je, že doslova odstraní úřad reprezentativní vlády a nahradí jej typem participativní demokracie. Tato participace je umožněna prostřednictvím digitálních komunikačních metod, které dokážou vzít v potaz zájmy celé společnosti, ať už se jedná o zájmy takzvaného „veřejného“ sektoru nebo „soukromého“ sektoru. Ve skutečnosti neexistuje rozdíl v procesu participace, a proto by už vlastně neexistoval žádný veřejný ani soukromý sektor.

Důležitost tohoto druhu správy spočívá v několika oblastech. Za prvé zaručí, že je lidská sociální činnost v souladu se základními principy udržitelnosti potřebnými pro dlouhodobé fungování v řádu generací, zatímco si také udržuje ostražité zaměření se na produkci nejvíce strategicky nezbytných výrobků na vrcholu technologických možností známými v době výroby. Takové řízení je také o odstranění širokého spektra stimulů a podmínek pro korupci a korupční chování, zneužívání a tajné dohody mezi vládou a trhem, které sužují civilizaci už od starověku. Aktivní honba za hojností prostřednictvím těchto udržitelných prostředků zajišťuje nejenom přežití a efektivitu, ale také stabilitu, klid a vyšší úroveň veřejného zdraví v širokém měřítku.

Definice ekonomického modelu

Ekonomický model je teoretický konstrukt reprezentující vnitřní procesy jako sadu proměnných nebo funkcí a popisující logické vztahy mezi nimi. Ten, kdo studoval tradiční nebo tržně orientované ekonomické modely ví, že velká část času je často strávena nad věcmi, jako jsou cenové trendy, vzorce chování, inflace, trh práce, kolísání měny atd.

Jen vzácně, pokud vůbec, je cokoli řečeno o veřejném nebo ekologickém zdraví. Proč? Protože trh nebere ohledy na život a je odloučen od skutečné vědecké podpory života a udržitelnosti. Je to zástupný systém, který je založen pouze na aktu směny a směnových preferencí.

Proto nejlepší, jak přemýšlet o Ekonomice založené na přírodních zákonech / zdrojích (Natural Law / Resource Based Economy, NLRBE) není v tradičních pojmech jakékoliv formy tržně-orientovaného ekonomického modelu dneška. Lepší je na tento model pohlížet jako na pokročilou výrobu, distribuci a systém řízení, který je demokraticky spravován veřejností prostřednictvím určitého typu „participativní ekonomiky“.

Tento typ přístupu usnadňuje vstupní procesy, jako jsou technické návrhy a hodnocení poptávky, zatímco současně také filtruje všechny činnosti prostřednictvím něčeho, co bychom mohli nazvat protokoly udržitelnosti a efektivity. Tyto protokoly jsou základními pravidly pro průmyslové akce nastavené přírodními zákony, nikoli lidským názorem. Jak již bylo řečeno, žádný z těchto dvou cílů není strukturálně vlastní kapitalistickému modelu.

Cíle, mýty a přehled

Všechny ekonomické systémy mají strukturální cíle, jež často nejsou v původních teoriích zcela zřejmé. Tržní systém a NLRBE mají velmi odlišné strukturální cíle.

- Strukturální cíle tržního kapitalismu jsou růst a udržování tempa spotřeby na dostatečně vysoké úrovni pro udržení zaměstnanosti v kterékoli době. Podobně, samotná zaměstnanost vyžaduje kulturu reálné nebo vnímané neefektivity, a to často znamená zachování nedostatku v té či oné podobě.

- Cíl NLRBE je optimalizace technické efektivity a vytvoření nejvyššího možného stupně hojnosti v rámci udržitelných mezí Země ve snaze uspokojovat lidské potřeby přímo.

Dále existuje mnoho domněnek, mýtů a zmatků, jež časem vyvstaly a které je dobré řešit přednostně. První z nich je představa, že tento model je „centrálně plánovaný“. Tento předpoklad na základě historického precedentu znamená, že elitní skupina lidí bude dělat ekonomická rozhodnutí za celou společnost.

NLRBE není centrálně řízena. Je to systém založený na spolupráci (Collaborative Design System, CDS). Je celý založen na veřejné interakci umožněné naprogramovanými systémy s otevřeným přístupem (open-access systems), jež umožňují výměnu konstantní dynamickou zpětnou vazbou, která může doslova umožnit vstup veřejnosti do jakékoliv průmyslové záležitosti, ať už osobní nebo společenské.

Dalším protestem je otázka „ale kdo bude programovat tento systém?“, která opět předpokládá, že by zájmy elit mohly existovat za těmito, jimi zprostředkovanými, programy (což bude rozvedeno dále v této eseji). Odpověď, jakkoliv zvláštně může znít, je každý a nikdo. Hmotná pravidla přírodních zákonů, tak, jak jsou použita pro environmentální udržitelnost a inženýrskou efektivitu, jsou zcela objektivním referenčním rámcem. Drobnosti se mohou časem měnit, ale obecné principy efektivity a udržitelnosti zůstávají, protože byly odvozeny základní fyzikou, spolu s několika tisíci lety zaznamenané historie, díky které jsme byli schopni rozpoznat základní, ale kriticky důležité vzorce v přírodě.

Kromě toho by skutečné programování využívající tento interaktivní systém mohlo být k dispozici na platformě Open Source pro veřejný vstup a revizi. Ve skutečnosti je systém zcela založen na inteligenci „skupinové mysli“ a výhod sdílení otevřeného zdroje / otevřeného přístupu, což pomůže vynést všechny životaschopné zájmy na povrch pro veřejné posouzení absolutně transparentním způsobem.

Další zmatky obklopují koncept, jenž se stal pro mnohé definujícím rozdílem mezi kapitalismem a většinou ostatních, v historii navrhovaných, sociálních modelů. Má to co dělat s tím, zda-li jsou „výrobní prostředky“ vlastněny soukromě nebo ne. „Výrobní prostředky“ ve zkratce znamenají ne-lidská aktiva, která se podílejí na vytváření výrobků. Jsou jimi např. stroje, nářadí, továrny, kanceláře apod. V kapitalismu, podle historické definice, jsou to právě kapitalisté, kdo vlastní výrobní prostředky.

Celé století se vede diskuze o tom, že jakýkoli systém, jenž nemá své výrobní prostředky v soukromém vlastnictví a který nevyužívá měnu jako informační mechanismus, nebude tak ekonomicky efektivní jako ten, který to dělá. Tato efektivita, jak se tvrdí, je možná z důvodu použití cenového mechanismu. ⁷⁹²

Výhodou ceny je, že má schopnost vytvářet směnnou hodnotu mezi prakticky jakýmkoli druhem zboží, a to díky své dělitelnosti. To vytváří mechanismus zpětné vazby, která spojuje celý systém trhu určitým omezeným způsobem. Cena, majetek a peníze pracují společně na převodu preferencí subjektivní poptávky do semi-objektivní směny hodnot. Výraz „semi“ je zde využit proto, že je to pouze relativní kulturní měřítko, jež postrádá téměř všechny faktory, které udávají skutečnou technickou kvalitu daného materiálu, zboží nebo procesu.

Pravděpodobně jediný technicky hmatatelný údaj, který cena ztělesňuje, pouze hrubě odráží 'vzácnost' daného materiálu a 'náročnost práce / energie' vloženou do výroby daného zboží. Zapamatujte si to, protože obě tyto hodnotové proměnné budou znovu probírané později v této eseji v rámci ne-cenově orientovaných kalkulací.

Na základě toho logicky vyvstává otázka: Je možné vytvořit systém, který může efektivněji zprostředkovat zpětnou vazbu s ohledem na spotřebitelské preference, poptávku, hodnotu práce a nedostatek materiálu nebo komponent bez cenového systému, subjektivních majetkových hodnot nebo tržní směny? Odpověď zní ano. Moderním řešením je zcela eliminovat směnu a vytvořit přímou kontrolu a zpětnou vazbu mezi spotřebitelem a samotnými výrobními prostředky. Spotřebitel se vlastně stane součástí výrobních prostředků a průmyslový komplex jako celek se stane nástrojem pro výrobu produktů, jenž je kdykoli přístupný veřejnosti.

Pro ilustraci, většina lidí dnes pravděpodobně vlastní obyčejnou tiskárnu připojenou k domácímu počítači. Když je z počítače odeslán soubor k tisknutí, řídí uživatel miniaturní výrobní proces. Stejně tak v některých dnešních městech už existují laboratoře s 3D tiskárnami, kam si mohou lidé poslat svůj 3D návrh a použít tyto stroje k vytisknutí čehokoliv, co potřebují ve fyzické podobě. Postup popsaný zde prezentuje podobnou myšlenku. Dalším krokem v tomto rostoucím procesu je vytvoření strategicky automatizovaného, co nejvíce lokalizovaného, průmyslového komplexu, který je navržen pro výrobu pomocí automatizovaných prostředků, aby vyráběl v průměru cokoliv, po čem bude v daném regionu poptávka. Jak bude vysvětleno, je to snadno proveditelné díky stávající úrovni technologie a trendu efemeralizace.

Představte si například obchod s oblečením, až na to, že není organizován jako „obchod“, jak jej dnes chápeme. Je to multifunkční textil-tisknoucí dům. On-line si najdete střih, který vám vyhovuje, spolu s preferovaným materiálem a dalším nastavením a pak si dané oblečení „podle požadavku“ v tomto zařízení vytisknete. Zamyslete se na chvíli kolik skladovacího prostoru, nákladů na dopravu a přetékajícího odpadu by bylo odstraněno tímto přístupem, kdyby prakticky vše mohlo být vytvořeno na základě poptávky a vyrobeno automatickými systémy, které mohou neustále produkovat širší paletu zboží se stále menším množstvím manufakturních konfigurací.

Popravdě, opravdovým klamem námitky tohoto „osobního vlastnictví výrobních prostředků“ je její kulturní opožděnost. Dnes čelí průmysl fúzi investičního majetku, spotřebního zboží a pracovní síly. Stroje přebírají lidskou pracovní sílu a stávají se kapitálovým zbožím, zatímco se rovněž stále zmenšují, aby se mohly stát spotřebním zbožím. Výsledkem je čím dál menší a optimalizovanější průmyslový komplex, který dokáže dělat stále více a více za méně a méně.

Také stojí za zmínku, že automatizace práce nyní oživuje debatu o, v minulosti hojně zmiňované, 'teorii hodnoty práce' ⁷⁹³ rovněž stále více sporné. V současné době už nelze energii práce, která je vkládána do daného zboží, moc dobře kvantifikovat, i když nadále představuje faktor pro uznání procesu. Dnes stroje navrhují a vyrábějí stroje. Zatímco počáteční vytvoření stroje může v současnosti vyžadovat velké množství lidského plánování a počáteční konstrukci, jakmile je ale proces jednou uveden do pohybu, přenos hodnoty práce se s postupným časem neustále snižuje.

Struktura a procesy

Obr. 1 Blokové schéma systémového procesu

Obr. 2 Systémový proces jako výraz

f_p (E_design, E_p, E_dist, E_r) → max

Obr. 3 Logické symboly a popis

Logický symbol	Popis
Edesign	Efektivita návrhu
Ep	Efektivita výroby
Edist	Efektivita distribuce
Er	Efektivita recyklace
fp	Funkce výroby
Edesign,i	Standardy efektivity návrhu
td	Trvanlivost
Adesign	Adaptivita
gc1, gc2, ..., gci, ..., gcNc	Oborové komponenty
NC	Minimální počet oborových komponent
HL	Lidská práce
AL	Automatizovaná práce
fdesign	Funkce efektivního návrhu
Ds	Hodnota pro rozdělení poptávky
Ã	Flexibilní automatický proces
Ā	Fixní automatický proces
Ci	Spotřebitel s indexem i
Di	Distributor s indexem i
dp	Vzdálenost výrobního zařízení
ddist	Vzdálenost distribučního zařízení
Preg	Regenerační protokol

Jak bude v této sekci podrobně popsáno, obr. 1 znázorňuje lineární schéma průmyslového procesu, kde je zobrazen pohyb od návrhu přes výrobu a distribuci, až k recyklaci. Obr. 2 ukazuje, jak může být optimalizace takovéto efektivity považována z matematického hlediska jako minimalizace nebo maximalizace dané funkce.

Protože mluvíme o efektivitě, můžeme tento problém považovat za maximalizaci výrobní funkce f_P. Obr. 3 je tabulka symbolů a popisků, které budou použity v následujících vysvětleních. Je důležité podotknout, že ne všechny atributy budou v tomto textu obsaženy. Účelem této eseje a navržených vzorců je vytvořit odrazový můstek pro výpočet a zdůraznit ty nejrelevantnější rámcové atributy ke zvážení.

Vezmeme-li v úvahu všechny dílčí podprocesy, kompletní algoritmický výpočet tohoto typu by v reálném životě vyžadoval obrovské množství textových / programovacích úprav, a proto se pravděpodobně objeví v budoucím vydání příloh k tomuto textu jako pokračující vývoj tohoto projektu.

Rozhraní pro spolupráci na návrhu (Collaborative Design Interface, CDI)

Odrazovým můstkem pro interakci v NLRBE je CDI, neboli rozhraní pro spolupráci na návrhu. CDI by mohlo být abstraktně považováno za „nový trh“ neboli trh myšlenek a návrhů. Projektování je prvním krokem v jakékoli produkci a přes toto rozhraní může být zapojena jak jedna osoba, tak i celý tým. Zapojit se může každý. Je to otevřený zdroj (Open Source) s otevřeným přístupem (Open Access) a přichází ve formě online webového rozhraní.

Slovo „trh“ zde nemá spojitost s obchodem, ale je to spíše pojem pro sdílení a skupinové rozhodování. Stejně jako je tomu u běžného prodejního trhu, i zde existuje typ chování hejna, jenž rozhoduje v průběhu času jako skupina s ohledem na to, jaké výrobky se budou vyvíjet (poptávka) a jaké vymizí (nedostatek poptávky). V jistém smyslu je tento demokratický proces obsažen v NLRBE, ovšem za použití jiných prostředků.

Kromě toho, všechny předložené projekty, ať už rozpracované nebo dokončené, jsou ukládány ve veřejně přístupné vyhledávací databázi. Tato databáze zpřístupňuje všechny projekty ostatním, aby je mohli použít a stavět na nich. V tomto ohledu je to podobné tradičnímu katalogu výrobků, jenž známe dnes, ovšem s tím rozdílem, že zde se jedná o projekty digitální, které mohou být na požádání kdykoli poslány do výroby na základě poptávky.

Toto vytváření projektů a nabídkový systém je v podstatě to, jak je poptávka vyhodnocována. Místo tradičních reklam a jednosměrného spotřebitelského nabídkového systému zboží - kde se firmy snaží přesvědčit spotřebitele, co by si měl koupit a s veřejností většinou jdoucí s proudem, ať už se jí firmami vyhlašované výrobky a prodávané zboží líbí nebo ne - tento systém funguje opačně, tedy více angažovaným a demokratickým způsobem.

Při tomto novém přístupu, založeném na otevřeném zdroji projektů (Open Source), má celá společnost možnost prezentovat nápady, aby je každý viděl, zvážil a mohl na nich stavět využívaje síly společných zkušeností a globálních znalostí.

Mechanismus CDI by přišel ve formě interaktivního rozhraní, stejně jako to dnes běžně vidíme například u systémů počítačem podporovaného projektování (Computer-Aided Design, CAD) nebo počítačem podporovaného inženýrství (Computer-Aided Engineering, CAE). Stručně řečeno, tyto programy jsou schopné digitálně vytvořit a představit jakýkoli návrh produktu obsahující všechny informace o tom, jak by nakonec měl být fyzicky vyroben.

Příklad rozhraní pro návrh CAD:

Odbočíme-li lehce od tématu, mnozí, kteří zvažují zavedení takového rozhraní v rámci vzdělávacích požadavků, by se mohli zajímat o jeho uživatelskou složitost. Přirozeně, specializovanější projektanti budou rozvíjet své schopnosti na takovou úroveň, která je zajímá, zatímco pro většinu uživatelů se uplatní rozhraní s jiným stupněm složitosti a zaměření.

Toto uživatelsky přívětivější rozhraní se může vyvinout podobně jako přešly osobní počítače ze složitých vlastních kódovacích rozhraní s ručně vkládanými instrukcemi na dnes všudypřítomný jednoduchý ikonový systém grafického rozhraní, který uživatelům umožňuje pracovat více intuitivně. Budoucí programy typu CAD / CAE se pravděpodobně vyvinou stejným způsobem a udělají tak interaktivní proces dostupnější.

Jelikož se v databázi vyskytují současné, již existující projekty, bude praxe v mnoha případech taková, že se bude stavět na práci někoho jiného. Například pokud bude mít inženýr zájem o optimalizaci mobilního telefonu, má možnost stavět na jakémkoli již existujícím návrhu telefonu v této databázi a nemusí tak začínat od nuly.

Výhody této databáze coby platformy pro spolupráci nemohou být dostatečně zdůrazněny. Nebudou se totiž klást žádné limity ohledně toho, kdo bude moci do databáze přispívat (např. pouze inženýři a obchodníci), jak je dnes běžné, ale naopak, doslova miliony myslí se budou moci dát dohromady za účelem urychlení vývoje dané myšlenky. Tento nový motivační systém také zajišťuje každému, kdo se zajímá o daný výrobek, že dostane přesně to, co kdokoli jiný, pravděpodobně v pokročilém stádiu optimalizace, kde se osobní zájem přímo stává zájmem společenským.

Navíc, vzhledem k dnešním předlohám, pravděpodobně ne každý by chtěl nebo potřeboval být projektantem. Mnoho lidí by se klidně spokojilo s tím, co už bylo v minulosti navrženo jinými, nebo by si to jen trochu upravili. V dnešní době jen velmi malé procento populace opravdu vytváří a projektuje dominantní technologie a výrobky, které užíváme; a tato specializace může v budoucnu do jisté míry přirozeně pokračovat, přestože je výhodou, když se spojí více myslí. Pokud se vzdělávací systém odvrátí od mechanického učení a svého zastaralého základu, kterému dal vznik společenský řád v 19. století, mohli bychom spatřit explozi příspěvků a kreativity.

S tímto vším na paměti uveďme, že nesmírně důležitou součástí těchto projektových a inženýrských programů dneška je, že mohou zahrnovat pokročilou fyziku a další vlastnosti přírodních zákonů reálného světa pro testování navržené konstrukce. Jinými slovy, výrobek není pouze viditelný na statickém vizuálním modelu s danými vlastnostmi. Může být ve skutečnosti v potřebné míře testován přímo v programu.

Například, všechny dnešní nové projekty automobilu procházejí dlouho před tím, než jsou fyzicky zkonstruovány, komplexními digitálními testovacími procesy, které značně napomáhají při návrhu integrity. ⁷⁹⁴ V podstatě není žádný důvod myslet si, že bychom časem nebyli schopni digitálně reprezentovat a implementovat pro testování většinu známých přírodních zákonů a prakticky je aplikovat v různých souvislostech.

Optimalizované standardy efektivity:

Standardy efektivity jsou normy, kterým musí odpovídat daný návrh. Toto hodnocení bude vypočítáno automaticky, nebo algoritmicky, pomocí CDS programování. Může se to také chápat i jako proces filtrace.

Stručně řečeno, každé navržené řešení bude digitálně filtrováno přes sérii protokolů udržitelnosti a účinnosti, které se týkají nejen stavu existujících zdrojů, ale také aktuálního výkonu celého průmyslového systému.

Protokoly obsahují následující „standardy efektivity“: ⁷⁹⁵

a) Strategickou maximalizaci životnosti
b) Strategickou maximalizaci adaptability
c) Strategickou standardizaci oborových komponent
d) Strategicky příznivou integrovanou recyklaci
e) Strategicky příznivou automatizaci práce

Obr. 4 Symbolická logika pro funkci „efektivity optimalizovaného návrhu“:

E_design = f_design (t_d, A_design, c_r, N_c, H_L)

Jak je uvedeno na obr. 4, efektivita návrhu E_design je jedním z hlavních faktorů, které mohou mít vliv na celkovou efektivitu procesu výroby a distribuce. Tato efektivita návrhu závisí na několika klíčových faktorech, které lze nazvat aktuální standardy efektivity E_design,i. Zde index odpovídá některému konkrétnímu standardu. Každý standard bude obecně zkoumán následujícím způsobem, v některých případech podrobněji, vzhledem k symbolické logice, z důvodu objasnění.

a) 'Strategicky maximalizovaná trvanlivost' znamená, aby byl výrobek tak odolný a dlouhotrvající, jak je potřeba. Použité materiály, včetně možných náhrad z důvodu různých úrovní nedostatku či jiných faktorů, budou dynamicky propočítány návrhovým systémem nejspíš automaticky, aby byly co nejvíce příznivé optimalizovanému standardu životnosti.

Maximalizace životnosti t_d. Tato maximalizace životnosti t_d (d₁, d₂, ..., d_i) může být považována za lokální optimalizační problém. Může být analyzována nastavováním faktorů d_i, jež mají vliv, kde d_o1, d_o2, ..., d_oi jsou optimální hodnoty těchto faktorů.

t_d (d₁, d₂, ..., d_i) → max, t_d = t_max (d_o1, d_o2, ..., d_oi)

b) 'Strategická maximalizace adaptability' A_design znamená nejvyšší stupeň flexibility pro výměnu komponent, ze kterých je výrobek vyroben. V případě, že se část výrobku porouchá nebo vyprší její životnost, návrh umožní takové komponenty jednoduše vyměnit pro maximalizaci plné životnosti výrobku, a vždy tak zabránit nahrazení celého výrobku.

c) 'Strategická standardizace oborových komponent' g_c1, g_c2, ..., g_ci, ..., g_cNc znamená, že všechny nové návrhy jsou buď v souladu, nebo nahrazují existující komponenty, které již existují a jsou zastaralé kvůli nedostatku efektivity při srovnání. Tato logika by se neměla vztahovat pouze na daný produkt, ale i na celý produktový obor, jakkoli je to možné.

N_c → min

Cílem je minimalizovat celkový počet oborových komponent N_c. Jinými slovy, standardizace procesu povolí možnost snížení množství N_c na možné minimum.

d) 'Strategicky příznivá integrovaná recyklace' c_r znamená, že každý návrh musí být v souladu s aktuálním stavem regeneračních možností. Rozložení jakéhokoli výrobku musí být zahrnuto v počátečním návrhu a umožněno nejvíce optimalizovaným způsobem.

e) 'Strategicky příznivá automatizace práce' A_L znamená, že je také brán v potaz současný stav optimalizované a automatizované výroby se snahou vylepšit návrh, aby byl co nejpříznivější pro výrobu a s co nejmenším množstvím složitosti, lidské práce či kontroly. Opět se snažíme zjednodušit způsob, jakým jsou materiály a výrobní prostředky používány, aby bylo vyrobeno maximální množství výrobků s co nejmenší variací materiálů a výrobních zařízení.

Označme lidskou práci jako H_L a automatizovanou práci jako A_L. Minimalizujme lidskou interakci s výrobním procesem.

Může to být zapsáno jako:

H_L / (H_L + A_L) → min

Pomocí tohoto výrazu bychom také mohli zapsat jednodušší podmínku:

H_L(l₁, ..., l_i) / A_L(l₁, ..., l_i) → min

kde l_i jsou faktory, které ovlivňují lidskou a automatizovanou práci.

Takže, vrátíme-li se k obr. 4, tato „efektivita optimalizovaného návrhu“ může být popsána funkcí f_design, kde t_d je míra trvanlivosti, A_design je míra přizpůsobivosti, c_r je míra příznivosti pro recyklaci, N_c je míra minimalizace množství komponent a H_L je míra minimalizace lidské síly.

Průmyslová síť

Průmyslová síť se týká základní sítě fyzických zařízení, které jsou přímo napojeny na návrhový a právě popsaný databázový systém. Systém propojuje servery a výrobní, distribuční a recyklační zařízení. (obr. 5)

Obr. 5 Vizuální pomůcka průmyslové sítě:

Konstrukční servery
   Výrobní zařízení
      Distribuční zařízení
         Recyklační zařízení
   └─────┘

Konstrukční servery:

Tyto počítačové servery propojují databázi pro návrh s projektanty / spotřebiteli, zatímco je neustále aktualizována příslušnými fyzikálními údaji v rámci řízení procesu vytváření produktu tím nejoptimalizovanějším a nejudržitelnějším způsobem.

Jak již bylo uvedeno, CDI neboli rozhraní pro spolupráci na návrhu (collaborative design interface) je otevřený zdrojový program (open source), jenž umožňuje kolektivní, počítačem podporovaný návrh (computer-aided design, CAD), který provádí každý krok pomocí sady filtrů efektivity a udržitelnosti (viz obr. 4), což zaručí optimalizovaný návrh. Tyto návrhy jsou digitálně testovány v reálném čase a ve většině případů bude výrobek kdykoli k dispozici online pro ostatní k získání na základě poptávky nebo k použití jako předběžný model, na jehož základě lze stavět nové myšlenky.

Výrobní zařízení:

Tyto struktury umožňují vlastní výrobu podle daného návrhu. Vyvinuly by se jako automatizované továrny, které jsou stále schopnější vyrábět více s menším množstvím materiálových vstupů a méně konfigurací stroje. Opět platí, že pokud by zde byl zájem o vědomé překonání zbytečné složitosti návrhu, můžeme podporovat tento trend účinnosti se stále nižším dopadem na životní prostředí a stále nižším využíváním zdrojů na každý úkol, zatímco maximalizujeme hojnost výrobního potenciálu.

Výrobních zařízení, ať homogenní nebo heterogenní, by byla strategicky rozdělena topograficky na základě statistik obyvatelstva, ne odlišně od způsobu, jak se dnešní obchody pokouší průměrovat vzdálenosti mezi kapsami lidí v okolí. Toto je „strategie blízkosti“, která bude přehodnocena v této eseji.

Distribuční zařízení:

Distribuce může proběhnout buď přímo z výrobního zařízení, obvykle na požádání jako jednorázová výroba na zakázku, nebo zasláním do distribuční knihovny s masovým veřejným přístupem na základě zájmu v dané oblasti.

Některé zboží bude příznivé pro nízkou poptávku neboli výrobu na zakázku a jiné nikoli. Jídlo je nejjednodušší příklad nutnosti masové výroby, zatímco nábytek vyrobený na míru by byl zaslán přímo z výrobního zařízení, jakmile bude vyroben.

Stojí za to zopakovat, že bez ohledu na to, zda má výrobek jít do knihovny či přímo k uživateli, je to stále 'systém přístupu'. Jinými slovy, kdykoli může uživatel vrátit zakázkový nebo hromadným způsobem vyrobený výrobek k přepracování či doplnění.

Recyklační zařízení:

Recyklační zařízení budou zřejmě existovat jako součást výrobního zařízení, což umožňuje přístup k vráceným dílům pro aktualizaci a přepracování. Jak je uvedeno v protokolu pro návrh, všechny výrobky byly pre-optimalizovány pro 'příznivou recyklaci'. Cílem je ekonomika nulového odpadu. Ať je to telefon, pohovka, počítač, sako nebo kniha, vše se vrátí do recyklačního zařízení, pravděpodobně místa původu, kde bude jakákoli položka přepracována, jak nejlépe to půjde.

Samozřejmě, že položka může být v případě potřeby vrácena i jinde; integrovaná a standardizovaná výrobní a recyklační centra, která byla koncipována jako kompletní, kompatibilní a holistický systém, budou schopna optimálně zvládnout vrácené zboží, což není případ dnešní doby.

Systém globální správy zdrojů:

Tato čtyři zařízení jsou rovněž propojena, na jedné nebo jiné úrovni, se síti systému globálního řízení zdrojů (Global Resource and System Management, GRM), což je systém senzorů a měření, jenž poskytuje zpětnou vazbu a informace o aktuálním stavu surovin a životního prostředí.

Správa zdrojů, zpětná vazba a hodnota

Jak bylo zmíněno, tento počítačem podporovaný návrh a inženýrský proces neexistuje ve vakuu; nezpracovává návrhy bez jakéhokoli vstupu, pokud jde o aktuální stav planety a její zdrojů. Připojením k procesu návrhu, doslova zabudováním do funkce „efektivity optimalizovaného návrhu“, vznikne dynamická zpětná vazba z účetního systému Země, která poskytuje data o všech relevantních zdrojích týkající se všech produkcí.

Bez ohledu na stupeň technicky možného, jsou všechny suroviny a příslušné zdroje sledovány a monitorovány téměř v reálném čase. To se děje především proto, že zachovat rovnováhu s regeneračními procesy Země a zároveň také strategicky pracovat na maximalizaci užití nejvydatnějších materiálů a minimalizaci těch zdrojů, u kterých se objevuje nedostatek, je kritické pro výpočet efektivity. Opět platí, že je to částečně účelem dříve zmiňovaného systému pro globální správu zdrojů.

Pokud jde o výpočet „hodnoty“, tak z hlediska toho, jak se rozvíjí průmysl, existují snad dvě nejdůležitější míry, které prochází neustálým dynamickým přepočtem prostřednictvím zpětné vazby, a tím je (a) úroveň 'nedostatku' a (b) stupeň 'složitosti práce'.

(a) 'Hodnota nedostatku' může odpovídat číselné hodnotě 1 až 100. Hodnota 1 by naznačovala nejzávažnější nedostatek s ohledem na danou míru využívání a hodnota 100 nejméně závažný. Hodnota 50 by reprezentovala dělící čáru rovnovážného stavu. Hodnota nedostatku jakéhokoli daného zdroje by ležela na této linii, dynamicky aktualizovaná sítí globální správy zdrojů.

Obr. 6 Vizuální pomůcka pro míru nedostatku:

Když by například spotřeba dřeva přesáhla stabilní hranici 50, což by znamenalo, že spotřeba v dané době přesahuje přirozenou míru regenerace, spustilo by to nějaký druh výpočtu, jako je například proces 'nahrazení materiálů', neboli najít náhradu za dřevo pro jakoukoliv budoucí produkci.

Co se týká srovnávacího ohodnocení, v tržním systému se používá cenový mechanismus pro rozhodnutí, jaký materiál je nákladově efektivnější a předpokládá se, že daná cena představuje relevantní technickou informaci neboli, v tomto případě, určuje míru nedostatku. Tento nový přístup, spíše než využiváním ceny pro srovnání nebo stanovení hodnoty, přímo počítá danou technickou kvalitou pomocí srovnávací kvantifikace. V případě obav z nedostatku, je nejlepší vytvořit obory nebo skupiny podobných použití materiálů a v nejvyšší možné míře stanovit jejich příslušné vlastnosti a stupeň efektivity pro daný účel. Poté se udělí obecná číselná hodnota i těmto vztahům.

Existuje například spektrum kovů s různou elektrickou vodivostí. Tyto vodivosti mohou být fyzikálně kvantifikovány a potom porovnány podle hodnoty. Takže když měď, která je vodivým kovem, klesne pod rovnovážnou hodnotu 50 týkající se jejího nedostatku, program pro správu zdrojů spustí výpočty pro porovnání s jinými vodivými materiály, jejich úrovní nedostatku a jejich stupňů efektivity a připraví substituci.

Toto je pouze jeden z příkladů. Přirozeně by mohl být tento typ uvažování extrémně komplikovaný vzhledem k materiálu a otázkám ohledně účelu použití. Nicméně, to je přesně ten důvod, proč to vypočítá stroj a ne lidé. Lidská mysl, buďto samostatná nebo organizovaná do větších skupin, jednoduše nemůže efektivně zpracovat takováto data. Je také vhodné zmínit, že tento typ přímé hodnotové kalkulace založené na účelu, vhodnosti a udržitelnosti dramaticky zastiňuje cenový mechanismus, když přijde na skutečné povědomí o zdrojích a inteligentním řízení.

(b) Podobně „složitost práce“ a její posouzení jednoduše znamená odhad složitosti dané výroby a přidělení číselné hodnoty na základě stupně složitosti procesu. Složitost může být v kontextu na automatizaci založeném průmyslu kvantifikována definováním a porovnáním počtu 'procesních etap'. Jakákoli daná produkce může být určena podle toho, kolik 'etap' výrobního procesu zabere. Potom může být porovnána s jinými produkcemi výrobků, nejlépe ve stejném oboru, pro kvantifikované ohodnocení. Jinými slovy, jednotkami měření jsou tyto určené „etapy“.

Například židle, která může být vytvořena z jednoduchých polymerů v jednom procesu do tří minut, bude mít nižší hodnotu „složitosti práce“, než židle, která kvůli náročnějšímu produkčnímu řetězci s různými materiály vyžaduje automatizované sestavení. V případě, že je hodnota dané produkce příliš složitá a tím v porovnání neefektivní oproti tomu, co je aktuálně možné (při srovnání s již existujícím návrhem podobné povahy), návrh bude označen a přehodnocen.

Takováto přizpůsobení a označení by přišla ve formě zpětné vazby od návrhového rozhraní během fáze návrhu. Také neexistuje žádný důvod předpokládat, že s pokračujícím rozvojem umělé inteligence (AI) by systém ve skutečnosti nemohl dát v reálném čase zpětné reakce spolu s návrhy nebo dokonce přímými řešeními pro daný problém efektivity nebo udržitelnosti.

Výpočet návrhu

Projděme si nyní znovu tato zobecnění lineárních procesů. Pro ujasnění zde zopakujeme několik faktů. Pokud bychom se měli podívat na návrh výrobku v nejširším možném pojetí s ohledem na průmyslový vývoj, skončíme u přibližně čtyř funkcí nebo procesů, přičemž by se všechny vázaly na čtyři dominantní lineární etapy, jež zahrnují návrh, výrobu, distribuci a recyklaci. Každý z těchto procesů je přímo napojen na systém globální správy zdrojů poskytující hodnotovou zpětnou vazbu, jež napomáhá v regulačním aparátu zajistit efektivitu a udržitelnost.

Následující návrhy zahrnují (obr. 1):

Všechny návrhy produktů se musí přizpůsobit:

1) Optimalizované efektivitě návrhu
2) Optimalizované efektivitě výroby
3) Optimalizované efektivitě distribuce
4) Optimalizované efektivitě recyklace

Vyjádření systémového procesu (Obr. 2):

f_p (E_design, E_p, E_dist, E_r) → max

1) Optimalizovaná efektivita návrhu

Produktový návrh musí splňovat nebo se přizpůsobit těmto kritériím [aktuálních standardů efektivity] E_design,i jež, jak bylo uvedeno dříve, mají pět hodnotících podprocesů:

[Trvanlivost] = t_d
[Přizpůsobivost] = A_design
[Standardizaci] = N_c
[Příznivou recyklaci] = c_r
[Příznivou automatizaci] = H_L

Poznamenejme, že může být rovněž provedeno další členění každého z těchto podprocesů a logických asociací pro další podrobnosti. Jak bylo ale zmíněno, tyto výrazy jsou „horní“ vrstvou od které se odvíjí všechny ostatní podprocesy. Není také účelem tohoto textu poskytnout všechny atributy pracovního algoritmu. Také zde není naznačeno, že uvedené parametry jsou totálně nebo absolutně kompletní.

2) Optimalizovaná efektivita výroby

Parametry tohoto filtru se mohou měnit na základě povahy zařízení a množství strojních variací při výrobě (fixní automatizace versus flexibilní automatizace), ⁷⁹⁶ jež se požadují v daném čase. Z důvodu účelovosti rozlišujeme dva typy zařízení: Jeden pro vysokou poptávku neboli masovou výrobu a jeden pro nízkou poptávku nebo krátkodobou výrobu na zakázku.

Obr. 7 Rozdělení podle nízké a vysoké poptávky. Aplikace procesu třídění:

Proces třídění je jednoduše vytvořen pro určení cílového zařízení podle povahy požadavků pro výrobu. Cíl pro 'vysokou poptávku' předpokládá fixní automatizaci Ā (a_i) znamenající neměnné výrobní metody, které jsou ideální pro vysokou poptávku / masovou výrobu. Cíl pro 'nízkou poptávku' používá flexibilní automatizaci à(t, D_c (t), a_i), jež může dělat různé věci, ale obvykle v malých sériích.

Znovu připomeňme, že toto schéma předpokládá, že jsou zapotřebí pouze dva typy zařízení. Na základě výrobních faktorů může být více typů zařízení vytvářejících více rozdělujících podmínek. Ačkoli, pokud jsou pravidla pro návrh respektována, nemělo by se časem objevovat tolik variací, jelikož je záměrem vždy redukovat a zjednodušit.

Stav procesu v lineární podobě (obr. 7):

Všechny návrhy produktů jsou filtrovány procesem pro [stanovení třídy poptávky]. Proces pro [stanovení třídy poptávky] filtruje na základě standardů určených pro [nízkou poptávku] nebo [vysokou poptávku]. Všechny produkty navržené pro [nízkou spotřebitelskou poptávku] budou vyrobeny flexibilním automatickým procesem. Všechny produkty navržené pro [vysokou spotřebitelskou poptávku], budou vyrobeny fixním automatickým procesem. Také jak výroba pro [nízkou spotřebitelskou poptávku], tak pro [vysokou spotřebitelskou poptávku] budou regionálně přiděleny podle „strategie blízkosti“ výrobního zařízení.

3) Optimalizovaná efektivita distribuce

Jakmile je proces 2 dokončen, z návrhu produktu se stal nyní 'produkt' a pohybuje se směrem k [Optimalizované efektivní distribuci]. Stručně řečeno, všechny výrobky jsou rozděleny na základě předchozího [stanovení třídy poptávky]. Produkty pro [nízkou spotřebitelskou poptávku] následují proces [přímé distribuce]. Produkty pro [vysokou spotřebitelskou poptávku] následují proces [masové distribuce], kterým budou v tomto případě, jak již bylo zmíněno, pravděpodobně knihovny. Jak produkty pro [nízkou spotřebitelskou poptávku], tak produkty pro [vysokou spotřebitelskou poptávku], budou, jak bylo uvedeno dříve, regionálně přiděleny podle strategie blízkosti.

Obr. 8 Ilustrace distribučních schémat:

A (vlevo) - Přímá distribuce - případ nízké poptávky
B (vpravo) - Masová distribuce - případ vysoké poptávky

V případě [nízké poptávky spotřebitelů]

D_c < D_S

je distribuční schéma přímé (obr. 8A). V tomto případě jde produkt přímo za spotřebitelem bez pomoci sítě prostředníků.

V případě [vysoké poptávky spotřebitelů]

D_c > D_S

je distribuční schéma masové (obr. 8B). V tomto případě jde produkt přímo do zařízení, jako jsou knihovny D_i, které slouží jako prostředníci pro potencionální spotřebitele C_i.

Podobně jako v případě efektivity výroby, tak i v případě 'efektivity distribuce' E_dist pro vysokou a nízkou poptávku, bude distribuční proces přizpůsoben s ohledem na vzdálenosti d_dist k existujícím zařízením. V tomto případě jsou zařízení místa v regionální distribuci (knihovny) založené na úrovni poptávky v daném regionu. (strategie blízkosti d_p)

4) Optimalizovaná efektivita recyklace

Po distribuci prochází produkt svým životním cyklem. Když životní cyklus jednou skončí, produkt se stane „neplatným“ a přesune se k procesu #4, neboli filtru [efektivní optimalizované recyklace]. Stručně řečeno, všechny prošlé výrobky budou následovat aktuální [regenerační protokol]. Tento protokol zahrnuje standardy zahrnuté v dané době pro zajištění optimalizovaného znovuvyužití nebo přepracování jakéhokoli zboží nebo komponenty. Tyto podprocesy jsou přirozeně rozsáhlé a komplexní a je to role inženýrů se znalostmi přírodních fyzikálních zákonů, aby přesně rozhodli, jaké parametry budou zvoleny.

Domácí ekonomika

Předchozí schéma týkající se udržitelných a technicky efektivních procesů, které jsou dynamicky optimalizované pro získání co největší stability a jenž by maximalizovaly potenciál v kterékoli dané ekonomické operaci, je jak nesmírně složité v podrobnostech, tak zdánlivě jednoduché v teorii.

Znovu připomeňme, že rutina vytvoření kompletního, průmyslově orientovaného algoritmu sloužící jako regulační filtr přírodního zákona, kterým by lidstvo mohlo zajistit nejvíce optimalizované technické postupy, je jistě hlavním intelektuálním závazkem. Počet podprocesů vlastní takové multidimenzionální kalkulaci by šel jistě do tisíců.

Přesto je vysvětlení obecných procesů poměrně elegantní. Myšlenka uplatnění každého člověka, jenž by měl zájem na tvorbě průmyslové technologie umožňující tzv. interaktivní „skupinovou mysl“ pro řešení problémů a tvorbu, obsahuje hluboce sjednocující gesto komunity, spolu s druhem osobní svobody projevu v tvůrčím procesu, která zde nikdy předtím nebyla.

Samotný pojem extrémně pružných, poptávkou řízených výrobních systémů, jež mohou produkovat výrobky pro jednu osobu nebo výrobky pro celou demografickou kulturu, má ve svých důsledcích hluboký dopad, nemluvě o obrovském množství vrozených pozitivních výsledků, pokud jde o vytvoření mírumilovnější, humánní společnosti.

Vzhledem k technologickým trendům není těžké si představit malé město, které, stejně tak, jako má v současnosti elektrickou rozvodnou síť, jež spojuje město s jeho centrálním zdrojem energie, má nyní síť výrobních zařízení navrženou doslova pro vytvoření čehokoliv, co město může potřebovat, na základě poptávky. Suroviny jsou dopravovány do výrobního zařízení dle podmínek a alokačních algoritmů týkající se „systému globální správy zdrojů“, jenž propojuje všechna tato ekonomická zařízení jak regionálně, tak globálně.

Přesto, v rámci tohoto scénáře, je role člověka často špatně pochopena. Zatímco snaha o post-nedostatek tímto způsobem vytvoří udržitelné a hojnost generující paradigma, ve kterém lidé mohou žít bez břemene „práce na živobytí“, debata o tom, „co lidé budou dělat?“ je otázkou, která často vzniká, spolu s další nevyhnutelnou otázku: „Kdo bude provozovat všechny ty stroje zadarmo!?“

První otázka směřuje k srdci lidských hodnot. Lidé si vždy našli něco zajímavého k práci nebo k prozkoumání a proto je silně nepravděpodobné, že by nastala éra nudy vzhledem k tomu, že by lidé už nemuseli bojovat, ale pouze žili vysoce kvalitní život. Spíše by se lidé povznesli na nový druh existence a soustředili by se na vyšší zájmy, které byly jednoduše v předchozím modelu nedosažitelné.

Druhá otázka je více zajímavá. V automatizované ekonomice, která strategicky pracuje tak, aby odstranila člověka ze všech druhů monotónní, těžké nebo nebezpečné práce, bude stále potřeba základního dohledu a řízení. Mnohým, kteří se vyhýbají tématu ohledně post-nedostatku, je tento problém společný. Tvrdí, že pouze ve 100 % automatizované utopii, kde by lidé neměli doslova žádné povinnosti, by byla tato společnost možná. V opačném případě, by nějaká subkultura musela dělat zbývající práci, a proto by existoval určitý druh vrozeného stratifikovaného útlaku.

Problém s touto domněnkou je ten, že je hluboce uzamčena do tržně orientovaného pohledu na svět, kde čas jsou peníze. Lidé v současnosti automaticky předpokládají, že aby se cokoli skutečně udělalo, musí být ve hře peníze jako stimul.

Přesto to statisticky jednoduše není pravda. Průzkum Gallupova ústavu v roce 1992 ukázal, že více než 50 % amerických dospělých (94 milionů Američanů) pracovalo v rámci dobrovolnictví průměrně 4,2 hodiny týdně, což je ve výsledku 20,5 miliard hodin ročně. ⁷⁹⁷ Novější průzkum z prosince roku 2013 ukázal stabilní růst dobrovolnictví od roku 2001 do roku 2013. ⁷⁹⁸ Data z roku 2008 ze Spojených států také ukázali růst necírkevního dobrovolnictví podtrhujíce fakt, že společenské příspěvky mohou existovat ve vlastním zájmu, stejně tak, jako z náboženských důvodů a také během ekonomických problémů. ⁷⁹⁹ Skutečností je, že i občané vysoce soutěživých a materialisticky orientovaných Spojených států, jsou stále ochotni dělat velký kus práce bez zájmu o finanční odměnu.

Open source programování, je dalším příkladem. Linux, který vznikl roku 1991 jako jednoduchý experiment, bylo možno dokončit pomocí jeho komunitně řízeného programování téměř bez finančních nákladů během pouhých tří let. Linux obsahuje přes 10 000 řádků programového kódu a naprostá většina jich byla vytvořena celosvětovou komunitou zadarmo. Wikipedie je dalším příkladem neziskového, komunitou vytvořeného projektu, výzkumu a možnosti vyjádření se. Odhaduje se, že k vytvoření Wikipedie bylo zapotřebí 100 milionů hodin dobrovolnické práce a představuje technicky pokročilý a komplexní projekt, který dokazuje, že dobře navržené vzájemně propojené subsystémy podpořené velkým dobrovolnickým úsilím, dokážou vytvořit špičkové systémy dříve považované za nereálné nebo nemožné.

Takže, i když jsou peníze stále hlavní motivací v současné společnosti, tak vzhledem k určitému volnému času lidé prokázali, že mohou významně přispívat do projektů, které nemají žádnou peněžní návratnost a skutečnou otázkou týkající se motivace k takové práci je uspokojení a pocit z příspěvku. V současnosti většina zaměstnání tento pocit nevytváří. Většina lidí chodí do soukromé diktatury pět dní v týdnu a jsou pod kontrolou svých nadřízených s vědomím, že mohou být kdykoliv propuštěni.

Jejich příspěvek, jenž vytvořili, má jen zřídka přímou návratnost zpět k nim a dobrý pocit z vykonané práce je snížený. Některá zaměstnání dokonce donutí člověka přemýšlet, jaký je vůbec smysl jeho práce v rámci přínosu pro společnost a osobní rozvoj. Mnoho současných pracovních míst dnes existuje pouze kvůli generování nebo přesunutí peněz. Například reklamní a burzovní (Wall Street) povolání jsou příklady vysoce hodnocených činností, jež, ve skutečnosti, dělají jen velmi málo pro zlepšení společnosti.

Toto snad může vysvětlit tendenci „lenosti“, kterou mnozí pociťují ze svého zaměstnání na konci dne vracejíce se domů s pocitem porážky a únavy. Časem mnozí ztrácí ducha a celkovou motivaci a zjišťují, že jejich práce by měla být věcí, která má mít v jejich životě smysl a že zapomněli na záživné činnosti, kdysi přítomné v jejich vývoji.

Odhaduje se, že v plně realizované NLRBE, by bylo zapotřebí v průměru asi 5 % populace daného regionu (rovněž 5 % globální populace) na zajištění plynulého fungování tohoto průmyslového systému a toto číslo, jak se bude rozvíjet technologie, by se pravděpodobně v budoucnu neustále snižovalo. Tato účast by mohla být nejlépe vyjádřena v podobě toho, co se nazývá „domácí“ ekonomika. Domácí ekonomika ztělesňuje užitečné činnosti lidí v bezpeněžním prostředí. Domácí práce, rodinné a komunitní zájmy jsou tradičními příklady.

V systému NLRBE by práce mohla být pojímána stejným způsobem a její množství by mohlo být rozděleno mezi populaci ve velkém měřítku, díky čemuž by byla celková časová náročnost minimální. Pokud bychom se, i v dnešní době, zeptali průměrného zaměstnance, jestli by byl ochotný žít na životní úrovni odpovídající 100 000 dolarů ročně s tím, že by musel věnovat 5 % svého času dobrovolné práci potřebné k údržbě systému, který se stará o jeho životní standard, není pochyb o tom, že by většina lidí souhlasila. Množství času ušetřeného tímto typem socioekonomického modelu spolu s obrovským zmírněním problémů životního prostředí a společenských konfliktů vrozené tržnímu systému, nechává jen velmi malý prostor pro racionální námitky.

Podobně, jednou nastavena svoboda kreativní spolupráce, která je skutečnou hnací silou pokroku, by už nebyla omezována monotónní prací ani systémem výplat. Je velmi těžké odhadnout neuvěřitelnou úroveň produktivity a zaměření, jaké by byla schopna společnost dosáhnout, jakmile by byly takovéto utlačující faktory odstraněny.

Decentralizační Paradox

Zatímco fráze o globální společnosti s globálními hodnotami podtrhuje tento socioekonomický model, je důležité pochopit podstatu jeho redundance a decentralizovaného uspořádání. John Dalberg-Acton, první baron Acton, kdysi prohlásil „Moc má tendenci korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně“. ⁸⁰⁰ Tato perspektiva obav z moci je z historického hlediska jistě odůvodněná a mnoho lidí, kteří se dozví o NLRBE často předpokládají, že této globální společnosti „vládne“ jeden hlavní počítač, jeden stroj, elitní skupina technokratů nebo něco podobného.

Je důležité si připomenout, že téměř všechny dřívější společnosti žili ve velkém nedostatku, a tím i ve velkém konfliktu. To, spolu s faktem, že peníze a zdroje byly prostředkem k získání moci - obvykle po velkém boji, který posílil postavení a dominanci hierarchie - ukazuje, že by nás tyto reakce neměly překvapovat. Nicméně, toto tvrzení je rovněž celkově hluboce kontraproduktivní, neboť dává paranoidní pocit, že nikomu nelze věřit, pokud mu svěříme jakýkoliv typ kontroly nad ostatními.

NLRBE je skutečně globální struktura ve způsobu, jakým zpracovává ekonomické informace a vyhodnocuje možnosti produkce. Jakmile je výrobek navržen, projde výše uvedenými filtry účinnosti a udržitelnosti, jež se vždy vážou zpět ke stavu globálních zdrojů, spolu s globální sítí pro podílení se na projektech. Současně společenská rozhodnutí vyššího řádu, která představují rozhodnutí kdysi učiněná zvolenými zástupci, jsou rovněž dosažena přímo prostřednictvím konsensu obyvatel.

Jedinou skutečnou nedílnou centralizací je digitální síť propojující samotný svět. Vzhledem k tomu bychom mohli za těchto okolností zvážit několik možných problémů a to stejným způsobem, jakým dnes pohlížíme na internet, což je v podstatě stejná infrastruktura. Například „hacking“, což je akt narušení, krádeže nebo poškození programu či digitální informace tím, že je napaden zdrojový kód, by nás mohl znepokojovat.

Nicméně se musíme nejprve zeptat, proč by někdo něco takového prováděl v novém modelu. Vzhledem k tomu, že je celý systém navržen tak, aby poskytoval výhody pro každého, co je podnětem jej narušovat? Každý, kdo by takový systém zničil, by tím také zničil své prostředky k přispívání a rozvoji. Analogií by v tomto případě mohl být člověk žijící dnes v bytovém domě, kde všichni sdílí užitnou infrastrukturu a kde se rozhodne zničit pojistku nebo elektrický jistič, který rozděluje příchozí elektrickou energii k napájení celého bytového domu. Proč by to dělal, když by tak vypnul i svou vlastní elektřinu?

Je důležité přezkoumat, proč lidé dnes mohou být tak zlí. Hněv se vypěstuje deprivací a kdejaký vnější akt je často interpretován jako zdroj tohoto zneužívání. Takže lidé dnes z důvodu odvety „hackují“ a narušují webové stránky a podobně, buď na protest nebo aby se pomstili. ⁸⁰¹ Ohledně NLRBE by bylo těžké pochopit, kde by se vzal zdroj takového pocitu úzkosti a vzteku. Pokud se někomu nelíbí, jak systém nějakým konkrétním způsobem funguje, má pravomoc to změnit na základě posouzení shody s ostatními. Systém se neustále vyvíjí.

Nicméně, v případě, že se toto stane, je jednoduché řešení: Aktivní redundance. V peněžně řízené společnosti, založené na nákladové efektivitě, vidíme málo redundance proti selhání v místech, kde je to neakceptovatelné. Například, vidíme letadlo se dvěma motory a oba jsou potřebné k letu. Proč nevytvořit letoun se dvěma hlavními motory a dvěma záložními motory, které nejsou v provozu, když je celé letadlo v pořádku, ale v případě selhání hlavního motoru je další motor schopen jej zastoupit.

Hlavní server sítě, jenž usnadňuje sociální propojení a sjednocení, by mohl mít 5,6,7 ... 20 úrovní redundance a automatické zálohování pro případ, že by se cokoli pokazilo. Nemusí to být dokonalé. Některá data mohou být ztracena. Nicméně, opět připomeňme, že to není utopie. Pokud jde o to, kdo má „moc“, aby si všímal problému a uplatňoval tuto redundanci, existují zde technické týmy, které monitorují sítě, stejně jako v jakémkoli jiném existujícím povolání.

Samozřejmě pak vyvstává otázka: Co když je někdo z technického týmu zkorumpovaný a záměrně nabourává systém? Opět bychom na to mohli namítnout: Proč by to dělal? Jaká je motivace? V případě, že by k tomu došlo, netrvalo by dlouho, než by si toho všimli ostatní a systém by mohl být opraven podobnou redundancí a to tím, že by daná osoba přišla o svou pozici. Tuto osobu by pak vyslechli její kolegové a celá společnost, aby tak lépe pochopili, proč k tomuto aktu došlo. ⁸⁰²

Celkově se neustále s důvěrou odevzdáváme „autoritám“. Doktoři, mechanici a jakékoli další specializace vždy požívají určitý stupeň důvěry ze strany těch, kteří potřebují jejich pomoc a většinou, dokonce i v monetární společnosti, která vytváří nepoctivost, jsou lidé většinu času převážně poctiví nebo alespoň natolik poctiví, jak jen mohou být. Je prostě příliš cynické se domnívat, že jakákoli alokace kontroly je nebezpečná. Nikdy v dějinách lidstva se nestalo, že bychom nesdíleli jistou míru svěřené moci odpovědnosti jeden za druhého a téměř ve všech případech, stejně jako u zubního lékaře či mechanika, je otázka povahy svěřené „moci“ charakterizována svým technickým významem; přesně tím druhem dohledu, jenž je v tomto kontextu obhajován.

V NLRBE se klade důraz na pomoc sám sobě, což znamená pomoc společnosti, nikoli její využívání či zneužívání. Doslova neexistuje žádná odměna posilující takové negativní chování na rozdíl od přirozeného stavu všeobecné korupce, kterou dnes trpíme.

Pokud jde o fyzickou síť samotnou, ta je decentralizovaná ve svém zaměření v mnoha směrech, často více, než je tomu tak dnes. Topografické uspořádání Země činí mnoho věcí, pokud jde o umístění struktury, logicky zřejmých. Lidé, jakožto sociální bytosti, mají přirozeně zájem o nějaký druh komunitní centralizace; existence určitých oblastí poskytující energii jako je solární / větrná / geotermální / vodní si logicky vyžaduje své vlastní umístění; těžební, výrobní a distribuční sítě mají také topografickou logiku vlastní mandátům efektivity, abychom udrželi takováto zařízení co nejblíže u sebe a tím snížili spotřebu energie, dopravy apod.

Samotná města se promění dvěma hlavními způsoby. Za prvé, konstrukce a propojení vnitřního městského systému bude usilovat o splnění nejvyššího možného stavu technické účinnosti, včetně udržitelné infrastruktury, domů, výrobních / distribučních sítí a podobně s tím, že bude brán přímý ohled na základy systému. ⁸⁰³ Za druhé, očekává se, že v důsledku vývoje efemeralizace bude město vyrábět všechny regionální výrobky lokálně. Správa města na úrovni široké infrastruktury, jako například kam umístit most, bude rovněž regionální rozhodovací proces, jenž je uveden do pohybu prostřednictvím přímé demokracie, systému CDS. Přidělování pozemků funguje stejným způsobem, i přesto, že jde o větší subjekt, což je probíráno v eseji „Trendy post-nedostatku, kapacita a efektivita“.

Každé město je samozřejmě spojeno s ostatními městy, ideálně pokročilými dopravními systémy, které mohou čistě a plynule přemisťovat lidi. Vlaky typu Maglev mají nakročeno k tomu stát se další etapou rychlé, bezpečné a účinné dopravy s malým či žádným dopadem na životní prostředí ve srovnání s letadly, autobusy a automobily poháněnými ropou. ⁸⁰⁴

Pokud jde o „motor“ města, kterým je jeho průmysl, digitální sítě a senzorové systémy pracují na shromažďování důležitých regionálních a ne-regionálních dat. To se vztahuje k síti „globální správy zdrojů“, jak již bylo popsáno dříve a jak regionální, tak i globální sítě pro měření umožní všem městům / obyvatelům získat celistvou představu o tom, co se děje, což ovlivní produkci a další důležité environmentální faktory. ⁸⁰⁵

Takže, tato síť může být velmi dobře „centralizovaná“, co se týče jejích dat a toku surovinových zdrojů do městských vnitřních výrobních zařízení, ale je zároveň decentralizovaná tím, že město nedováží nic jiného. Je převážně soběstačné. K veškeré výrobě dochází uvnitř, nedováží ani nevyváží se žádné výrobky, jenom zdroje. Tato myšlenka „určité míry soběstačnosti“ ⁸⁰⁶ je důležitá a vztahuje se dokonce i na struktury, jako jsou domy. Ideální dům by mohl být nezávislý a soběstačný při získávání energie a s náhradními záložními zdroji energie by nemělo dojít k žádnému ohrožení.

Jinak řečeno, v takovémto systému založeném na přirozeném nadbytku neexistuje žádný centrální „vypínač“. Například, pokud je využívána elektrická síť hlavního dodavatele a tato síť selže, bude to mít jen minimální efekt na domy, jestliže jsou tyto domy navrženy také tak, aby využívaly lokální zdroje energie (např. solární) a tudíž jsou soběstačné.

Stejně tak nemůže nic narušit mezinárodní systém. Na rozdíl od moderních peněžních finančních a měnových struktur, které jsou vysoce centralizované a mohou znamenat pohromu po celém světě, pokud se něco pokazí, v NLRBE má problém v jednom městě jen malý vliv na jakékoli jiné město.

Takže, správně organizovaná NLRBE není ve skutečnosti centralizovaná v žádném smyslu. Přesněji řečeno se jedná o globální decentralizovaný systém, s různými stupni vrozené redundance, který se stupeň po stupni propojuje pomocí toku informací a fyzických kanálů, aby tak získal správné prostředky, jež by byly použity pro místní ekonomiku každého regionu.

ŽIVOTNÍ STYL, SVOBODA A FAKTOR LIDSTVÍ

Je svoboda něco jiného, než právo žít tak, jak si přejeme? Není. ⁸⁰⁷ - Epictetus

Co je to štěstí?

Pro většinu je v dnešním světě těžké představit si společnost bez nátlaku a každodenní sporů snášených jednoduše kvůli snaze přežít a udržet si zdravý duševní i fyzický stav. Tak moc jsme v našem životě soustředěni na to, abychom zůstali finančně soběstační a byli si jistí, že máme dostatek prostředků pro dnešek, zítřek, na zaopatření rodiny a možná i další generace, že často ztrácíme přehled o tom, co skutečně vytváří pocit pohody a štěstí.

Ve skutečnosti tento strach a často i predátorská motivace vytvořili sociální prostředí, které vytváří dokonce pozitivní hodnotovou asociaci na úzké, na sebe zaměřené chování. Zatímco hranice toho, co je považováno za etické či ne, je vždy subjektivní, konkurence a nedostatkem řízená orientace k získání přijatelné kvality života nepřetržitě posiluje náš přirozený pud sebezáchovy k obranné reakci „bojuj nebo uteč“ udržující konstantní smysl pro sociální oddělení a obecnou ztrátu empatie. V mnoha ohledech se dokonce samotné peníze staly odměnou a standardem společenského postavení, nehledě na to, co mohou svým potenciálem v rukou lidstva způsobit.

Proto, s ohledem na tyto hodnoty, je vždy výzvou diskutovat o předpokladech netržního mechanismu NLRBE (Natural Law / Resource-Based Economy, Ekonomika založená na přírodních zákonech / zdrojích) s drtivou většinou lidí v moderní době, protože některé reflexivní protichůdné předpoklady téměř vždy převáží. Není účelem této eseje řešit tento problém podrobně, ale alespoň naznačit, jak je nyní komunikace o možném budoucím životním stylu nezaloženém na současných, dlouho udržovaných hodnotách, těžká, protože myšlenka existence bez takových sporů je vzhledem k naší historii pro mnoho lidí téměř nepochopitelná.

Sjednocená společnost a individualita

Ayn Rand a další známí autoři a teoretici 20. století strávili mnoho času přemítáním o dualitě mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti neboli o individualismu a kolektivismu. ⁸⁰⁸ V těchto dílech, ať už ve formě fiktivní literatury či aktuálního ekonomického dění, je jen vzácně věnována pozornost možné rovnováze mezi oběma.

Martin Luther King ml. jednou řekl: „Komunismus zapomíná, že život je individuální. Kapitalismus zapomíná, že život je společenský a království bratrství se nenachází ani v tezi komunismu ani v antitezi kapitalismu, ale ve vyšší syntéze. Nachází se ve vyšší syntéze, jež kombinuje pravdy obou.“ ⁸⁰⁹

Nelze popřít, že se lidské bytosti vyvinuli s hluboce sociální povahou. Mohlo by být namítnuto, že to, co nás opravdu určuje, jsou vztahy, jež jsme si vytvořili během našich životů, nehledě na obrovský vliv samotného kulturního rozvoje, který je naším hlavním zdrojem většiny hodnot v každé době a v každé společnosti.

Leč, současně nemůžeme popřít potřebu osobního rozvoje, svobodu požadovaného vyjádření se a všeobecnou nezávislost, kterou většina lidí potřebuje cítit ve svých každodenních životech. Zatímco představa „svobodné vůle“ může být při analýze velice složitá, zdá se, že vždy byla naší součástí, jež nás vede způsobem, co považujeme za „volbu“ a pokud cítíme jakýkoli útlak této volby, cítíme se rozrušeni a vyvedeni z rovnováhy.

Takže, i když je pravda, pokud se zaměříme na synergii celkové životní zkušenosti a můžeme dobře namítnout, že všechny naše volby existují pod určitou úrovní nátlaku, vlivu nebo impulsu a tudíž vlastně nejsou zcela „svobodné“, nemůžeme ignorovat emocionální zájem, jaký míváme při vnímání nás samotných jako určitým způsobem samostatný, nezávislý a individuální. Ať tak či onak, samotná myšlenka svobodného určení se zdá být kritická v osobním rozvoji, sebedůvěře a pohodě.

Toto, bráno v úvahu jako snad nejdůležitější sociologický výsledek přístupu k NLRBE, je něco historicky bezprecedentního ve vztahu k dlouhé historii lidské společnosti. Dnes máme technologické prostředky nejen k tomu, abychom přivedli všechny lidské bytosti k vysokému standardu života díky rychlému rozvoji v technologii a zásadnímu porozumění ve vědě, ale máme také schopnost se strukturálně racionalizovat jako bytosti, abychom byli skutečně odpovědní sobě navzájem a samotné Zemi.

Tržní sytém nebyl schopen posílit tento náš smysl pro společenství nebo harmonii domova, protože jeho samotné základy pracují proti oběma těmto hodnotám nebo ctnostem. Na Zemi je v tržním modelu nahlíženo jako na zásobárnu surovin čekajících na finanční využití a čím více výrobků bude na trhu, tím více se vydělá peněz a tudíž je vytvořeno více pracovních míst. Podobně byl neustálý lidský útlak přirozeným vedlejším produktem základu malthusiánské, na nedostatku založené, orientace od počátku.

Tento starý systém, který je přirozeným důsledkem nedostatkem řízeného řádu, velmi dobře fungoval během primitivních období, kde náš vliv na Zemi a to, kolik škody můžeme způsobit jeden druhému, měl „přijatelné“ limity, chcete-li. Větší vrozené strukturální problémy jednoduše nemohly být v té době pochopeny. Přesto se dnes samotný trh ukázal, že není udržitelnou metodou nebo způsobem pro inteligentní správu zdrojů a také vytváří trvalý sklon vidět ostatní lidské bytosti jako hrozbu pro naše vlastní přežití.

Celá společnost dnes funguje na principu hry s nulovým součtem. Dva lidé, kteří jdou na stejný pracovní pohovor, se k sobě mohou chovat uctivě, ale oba vědí, že jen jeden z nich tuto práci dostane. Tato, na strachu založená, soutěživost, pohání celou škálu společenských záležitostí od ospravedlňování masivních rozdílů v majetku a třídní nerovnováhy v rozvinutých zemích, až po celkové popírání masové chudoby a genocidy v zemích rozvojových.

NLRBE, na druhé straně, strukturálně kombinuje společenský zájem se zájmem osobním a se zájmem o životní prostředí. Její fungování má přímou vazbu na suroviny a životní prostředí, a tedy je ve skutečnosti prospěšné udržitelnosti a efektivitě. Podobně, neexistuje žádný zisk plynoucí ze zneužívání ostatních nebo nečestného chování a způsobů korupce, jež máme tendenci považovat za normální. Krádež, zločin, podvod a strukturální následky běžné pro nedostatkem řízený trh, nebudou mít nadále žádný reálný podnět, protože celá společnost je orientována sloužit sama sobě a zraňováním ostatních pouze zraňuji sebe sama.

Například, představte si to enormní množství zákonů, jež dnes existují, aby chránili něčí osobní majetek. Lidé mohou mít ke krádeži nejrůznější motivy, ovšem statisticky nejčastějším společným předpokladem je nedostatek prostředků, obecná deprivace a tudíž i relativní či absolutní chudoba. Pokud lidé kradou fyzické výrobky, obvykle kradou směnnou hodnotu. V NLRBE žádná směnná hodnota neexistuje, a tak je nesmyslné „ukrást“ věc, kterou nelze prodat.

Podobně, častou námitkou je, že pokud by byly výrobky dostupné bez ceny, nebylo by žádné omezení, aby si někdo vzal více, než sám spotřebuje. Proto je nutné se znovu zamyslet nad důvodem pro takové jednání. Pokud stejné výrobky nemohou být prodány, tak by pouze existovaly na jiném místě a pravděpodobně by i znevýhodňovaly osobu, která je vzala. Co by někdo dělal, řekněme, s 200 televizory? Proč by si někdo bral pětkrát větší objem jídla, než potřebuje, jestliže by všechno nedokázal sníst a musel by to vyhodit?

Z etického hlediska, které se často jeví jako kulturně subjektivní, vidíme ve společnosti velké množství zvyků, založených na tom, co je považováno za „vhodné“. Když jde člověk po ulici a odhodí odpadky na zem, tak kdokoli to vidí, pravděpodobně není z takového chování nadšený. Podobně, ani v regionech, kde je voda a elektrická energie placena paušální sazbou, nenechávají lidé téci vodu zbytečně po celý den nebo stále svítit světla jen proto, že se o to nemusí finančně starat. Pod povrchem současného ducha doby (zeitgeist) vždy existoval nějaký obecný společenský a environmentální smysl pro zodpovědnost a NLRBE konečně zesiluje tyto stejné sklony k odpovědnosti do obrovského stupně, namísto toho, aby je potlačovala, což je to, co dělá současný systém.

Faktor lidství a přístupová práva

Přesto, i když bude NLRBE zavedena a poprvé v historii půjde o druh ekonomického a sociálního předpokladu, jenž podporuje udržitelnost, lidskou solidaritu, empatii a sdílení na celosvětové úrovni a který směřuje doslova ke sjednocení lidské rodiny společným zájmem, vždy se mohou vyskytnout nějaké problémy, včetně těch behaviorálních.

Lidský vývoj v sobě skrývá jistý prvek nepředvídatelnosti. Velkou spoustu spletitých environmentálních a biologických vlivů, jež utváří naši osobní podobu, chápání a sklony, může být těžké pochopit z hlediska kauzality, ať už na jakémkoli stupni absolutna. Jednoduše nedokážeme zahrnout všechny významné faktory. I když je již známo poměrně hodně o tom, co nás ovlivňuje a jaké věci by se měly a neměly člověku během jeho vývoje dít, jelikož lze statisticky předvídat jejich následky na chování, vždy je tady možnost, že se určité věci, které nemůžeme kontrolovat v rodině ani ve společnosti, mohou pokazit. ⁸¹⁰ Můžeme to nazývat „faktorem lidství“.

Připomeňme, že současný sociální řád, jenž je doslova postaven na tržně orientovaném, nedostatkem motivovaném a konkurenčním ekonomickém předpokladu, má obrovský právní aparát ke kontrole lidského chování. V novém přístupu bychom mohli pravděpodobně očekávat z 90 - 95 % pokles takových „kriminálních“ činů, neboť drtivá většina „zločinu“ má co dělat s penězi, obchodem a majetkem. V tomto post-nedostatkovém modelu nebudou samotné tyto myšlenky již více relevantní, protože pro tyto problémy obecně již neexistuje žádný základ. Byly plánovaně odstraněny.

Tyto „faktory lidství“ však stále mohou vytvářet nečekané okolnosti a problémy, které vyžadují sociálně přijatelný postup jednání. Jednoduchým příkladem je duševní nemoc, jež může vznikat pomalu a nečekaně. Jedná se o zdravotní problém a tak s ním i musí být nakládáno. Proto by bylo potřeba fungující skupiny dobrovolníků, kteří by pomáhali lidem s poruchami chování podobně, jako pracují lidé i v jiných sférách pro údržbu společnosti. Tato skupina by však byla na hony vzdálená drsnému pojetí „policie“ a „bezpečnosti“, jak je známe dnes. Podobně by určitě neexistovaly žádné věznice, jež by působily nelidské zacházení a tresty. ⁸¹¹

Dokonce i v případě „zločinů z vášně“ a jim podobných je nejhorším scénářem izolace, pokud je osoba neschopná kontrolovat své destruktivní činy. Stejně jako můžeme izolovat osobu s vysoce nakažlivou, infekční chorobou, pokud by šlo o vážnou hrozbu, bylo by logické podobně izolovat i lidi, jež představují pro ostatní hrozbu svým chováním - s tím rozdílem, že by tato izolace byla humánní a v zájmu výzkumu. Veškeré deviantní chování, ať už je dáno biologicky či vývojově, má konkrétní příčinu. A jelikož ta může být dosti komplexní, k řešení příčin je možné dojít pouze další studiem.

Na mírnější úrovni, jako je třeba případ dospívajících dětí, jež při běžné vývojové fázi objevování a vzdorování jednají sociálně útočnými způsoby, je zapotřebí jiného druhu porozumění, kde komunita může společně posoudit povahu problému a pracovat na odstranění takového chování jako společenství. Tak jako je dnes na Západě jednáno s nezletilými, kdy většinou nejsou trestně stíháni, lze i v rámci komunity dojít k podobnému typu hodnocení, jež by vyplynulo jako přirozené pro danou rodinu či místní oblast.

Nicméně pokud se jedná o přístup ke statkům, tak v některých případech může být potřeba určitého typu systémových práv. Jinak řečeno, jednoduchý systém pravidel určitého typu, který by se zaměřoval ne na vlastnická práva, ale na přístupová práva, může být užitečný.

Představte si situaci, kdy jedinec zaparkuje svoje kolo na ulici a aniž ho zamkne, vstoupí do domu. Kolo mu bylo vydáno pro své potřeby z místní distribuční knihovny. Poté jiný náhodný kolemjdoucí, který dost spěchá, ale není blízko knihovny, se nepatřičně rozhodne, že si kolo vezme, aby se dostal tam, kam potřebuje. Je to drzé a nečestné jednání.

V majetkovém systému by se to nazvalo „krádeží“. Avšak v přístupovém systému bychom to mohli nazvat odlišným termínem, jako například „porušení přístupu“. Závažnost tohoto činu je značně odlišná a je to spíše nepříjemnost, než zločin. V majetkovém systému by pravděpodobně dotyčný kolo prodal za peníze, či si ho nechal. V přístupovém systému by původní uživatel jednoduše obdržel nové kolo a pokračoval dál i přes tuto nesnáz, zatímco ten, kdo kolo vzal, by ho potom nejspíš někde odložil, protože neexistuje žádná jeho prodejní hodnota, a tudíž není skutečný důvod jej vlastnit.

Neznamená to však, že tento čin by měl být ignorován a porušení přístupu by mělo zůstat nepovšimnuto, protože takovéto chování, ač spíše vzácné, by mělo sloužit jako forma operantního učení. Nijak se to neliší od toho, jak se dnes lidé učí základní slušnosti, respektu a etiketě. Proto by raději, než vlastnická práva, mělo být zavedeno jednoduché pravidlo přístupových práv, aby zamezilo takovémuto chování. Jinak řečeno, kdokoli, kdo by obdržel prostřednictvím systému určité věci, by k nim měl na dobu užívání přístupová práva a pokud by někdo jiný přišel a tyto věci vzal, jednalo by se o přestupek. Aby byl jedinec odrazen od tohoto chování, nejprve by byl pouze varován. Pokud by i nadále jednal stejně, mohlo by to pro tuto problematickou osobu znamenat dočasné omezení přístupu k věcem určitého oboru.

Ve skutečnosti bychom to mohli brát jako „klepnutí přes prsty“ za nepříjemné a hrubé chování. Pokud by však daná osoba své chování neustále opakovala, mohlo by toto chování nabrat podobu duševní nemoci, jelikož by už šlo o nějakou impulsivní poruchu chování a mohlo by se tedy jednat o širší zdravotní souvislost. Ale znovu je třeba podotknout, že tento typ chování by byl extrémně vzácný a nepředstavoval by nic vážného. Avšak taková možná opatření by měla být pochopena, protože nejde o utopii. Rovněž je třeba poznamenat, že strategie primární prevence spočívá vždy v hledání technických řešení, jež by těmto problémům předcházelo.

Další otázkou je krizové řízení. Stejně jako máme ve většině měst v Americe dobrovolný sbor hasičů, jehož členové si žijí běžným životem, dokud není ohlášena mimořádná událost, tento stejný přístup může fungovat i u přírodních katastrof či u extrémního chování, jako je násilí. V případě zemětřesení, záplav, tornáda atd. by pro každý případ měla společnost přirozeně připraven plán pro zajištění jejího správného zvládnutí. Tato příprava může rovněž přesáhnout hranice regionů s pohotovostními plány dohodnutými na celosvětové úrovni, aby se vědělo, jak zbytek světa může pomoci, pokud by měl daný region vážné problémy. Toto je vlastně podobné tomu, jak se mezinárodní společenství snaží pomáhat v krizových situacích i dnes, když takové problémy nastanou.

Celkem vzato můžeme o všech těchto myšlenkách a opatřeních k řešení problémů do značné míry spekulovat, co je ale důležité si pamatovat, je fakt, že základní předpoklad uvedený do pohybu pomocí NLRBE dramaticky sníží běžnost a vážnost všech těchto problémů. Například budovy postavené v oblastech náchylných k zemětřesení, budou postaveny tak, aby mu co nejlépe odolaly. To je v současném světě velmi obtížné vzhledem k souvisejících finančním nákladům na velmi potřebné revize, které jsou velké. Takové překážky nebudou více existovat a může být vytvořena vhodná, technicky přesná konstrukce a infrastruktura k zajištění, aby v případě takové přírodní katastrofy došlo k co nejmenším škodám.

Životní styl

Jak se rozvíjí technologie a vědecké porozumění, kultura se mění. To je historický trend. Společně s exponenciálním vývojem informačních technologií a následných aplikovaných technologií, vyvíjí každá generace nové hodnoty, vazby, prostředky a vyjádření. Představme si, že se jednoho rána probudíme do NLRBE - v takový běžný den v životě:

Probouzíte se do celkem tichého pouličního ruchu, vlaky Maglev (na magnetickou levitaci) se bleskurychle míhají městem. Máte rádi pohledy z výšky, a tak se probudíte ve 20. poschodí jednoduchého, avšak elegantně tvarovaného komplexu apartmánů, jenž přeměňuje všechno sluneční záření na energii pomocí fotovoltaických panelů na svých vnějších stěnách. Na prchavý okamžik pocítíte vlnu úžasu, jak sluneční paprsky pronikají dovnitř okny vyhánějíce ranní mrákoty z vaší mysli.

Jak se tak probouzíte, vzpomenete si na svého bratrance, který se před 20 lety podílel na iniciativě podporované univerzitou, jež se snažila zdokonalit tuto technologii laků na stupeň účinnosti nikdy předtím nevídaný. Jen za pouhých pár let spolupráce tato PV technologie fotovoltaických panelů dosáhla 90 % účinnosti, což ji učinilo funkční téměř v jakékoli struktuře. Vzpomínáte si na bratrancovu radost a uspokojení, když jeho tým stál v přední linii po dosažení tohoto průlomu. Bylo to jako nadšení fotbalového týmu při gólu.

Pomalu zaostřujete, a zatímco se oči vypořádávají s pronikavým světlem, vyhlédnete z okna a všimnete si obrovského stroje zavěšeného na jeřábu, jak pomalu vytváří novou sekci té velké stavby, jejíž jste součástí. Téměř jako kouzlo dokáže tento stroj z něčeho, co vypadá nejprve jako jakási tekutá umělá hmota, vytvořit novou bytovou konfiguraci a připojit ji ke stávající budově. Tiše, bezpečně a za pomoci až překvapivě malého množství příslušenství. V dohledu není žádný technik, ačkoli někdo jistě tento proces odkudsi monitoruje. Blikající a skenovací světla senzorů na obrovském stroji, zdá se, značí, že stroj ví vše o svém okolí, ve kterém se nachází a co má dělat.

Jak tak dále přejíždíte pohledem po horizontu města, pocítíte okamžitou synergii s přírodou. Ve městě se nevyskytuje žádná nepříjemná koncentrace či nerovnováha. Rychlé transportní systémy řítící se kolem, jež samozřejmě odpovídají špičkové technologii, zapadají do prostředí tvořeného zelení, jezery a průplavy. Najednou si všimnete obrazu na zdi vedle okna. Je to starý archivní záběr téměř stejného výhledu, pořízený před mnoha desetiletími, během „poslední doby temna“, jak ji dnes lidé nazývají.

Ze záběru je cítit napětí, přehlcení a svár. Je vidět dlouhá řada automobilů na pruhu neopracované betonové hlavní silnice, jež se táhne daleko dozadu mimo obraz. Vzpomínáte si na hodiny dějepisu před mnoha lety, ve kterých jste se učili, jak tehdy peníze vytvářely velký nátlak a spory mezi lidmi, kteří se hnali do měst, aby získali práci, vydělali si peníze a mohli si tak kupovat věci a přežít. Pak se zamyslíte, jak moc se věci změnily a pocítíte lítost nad tehdejší primitivní kulturou a jste rádi, že jste se narodili v době, ve které jste se narodili. Jistě, také si uvědomíte, že jak jde čas, i vy žijete v pomíjivé době, a snažíte si představit, jaké aspekty vašeho současného života budou jednoho dne v budoucnosti považovány za zastaralé.

Protože máte hlad, jdete do kuchyně. Ta má poměrně nový design, který jste ještě předtím neviděli. Zatímco koncept systémů a snaha kombinovat a sjednotit průmyslový design byly zmíněny ve vašich učebních matriálech coby studenta inženýrství, všimnete si toho pokroku v efektivitě, jehož bylo dosaženo. Tato kuchyně je unifikovanou jednotkou. Nádobí a předměty jsou navrženy pro vestavěný proces mytí a uložení. Když je talíř špinavý, dá se do přihrádky, která už rozumí vlastnostem tohoto předem navrženého talíře a umyje ho typem konfigurace čisticí páry a UV záření, jež jej zároveň sterilizuje. Talíř je pak automaticky vrácen na dané místo v poličce a připraven pro další použití. Je to, jako by ta kuchyně byla jeden velký jednolitý stroj.

Při zkoumání ledničky si bohužel uvědomíte, že jste si zapomněli pro svůj krátký pobyt opatřit potraviny. Uvažujete, že sejdete dolů do nižšího patra pro tyto potraviny a vrátíte se, ale nakonec se rozhodnete, že je čas jít a že si něco koupíte v kavárně. Když opouštíte byt, protáhnete přístupový klíč kontrolním panelem, abyste potvrdili svůj konečný odchod, a pak rychlým pohledem na panel najdete tlačítko „úklid“. Po chvilce nespokojeného přešlapování si uvědomíte, že byt byl navržen se systémem časového senzoru pohybu, aby se sám uklidil, pokud nezaznamená žádný pohyb.

Pak v rohu zaregistrujete robota CF6 a pozastavíte se nad tou úžasnou technickou vymožeností, jakou je tento robot, jenž jasně rozumí prostředí daného prostoru, kam věci patří a kam ne. Celý je naprogramován s absolutní 3D orientací v bytě pro zajištění úklidu a úpravě. Je těžké si představit, jaké to muselo být pro předchozí generace, které musely tuto každodenní dřinu vykonávat samy.

Jak opouštíte byt, který je vlastně jen dočasným, vámi přes on-line službu, „pronajatým“ místem, ocitnete se ve vstupní hale a málem se srazíte se spěchajícím postarším mužem, jenž upustí na zem malý laptop. Dojde vám, že je to jeden z manažerů bytového komplexu. Pomůžete mu sebrat věci a on se rychle omlouvá. „Moc mě to mrzí!“ vyhrkne. „Máme problém s CF6 ve 12. patře a musím ho restartovat!“ „Ještě že máme pro každý pokoj nějakou zálohu!“

Vřele mu poděkujete za pěkně udržovaný byt a pokračujete dál s krátkou vzpomínkou na tu historickou fotku v pokoji, který jste právě opustili. Před mnoha lety byl smysl lidského přínosu světu vždy motivován penězi. Lidé chodili do práce, jak to tehdy nazývali. Dnes je povolání předmětem volby, usnadněné také základním smyslem pro společenskou zodpovědnost. Naše společnost funguje tak, že se o nás všechny stará jako o jednoho, tak proč bychom se my nestarali na oplátku o společnost? Muž, jehož jste právě minuli, se stará o tuto budovu, protože rád pomáhá druhým, a jelikož on sám potřebuje takto pracovat jen několik málo hodin týdně, vidí svou dobrovolnou práci jako hodnotnou a bez zátěže. A tak nadšeně pomáhá druhým, kteří si velmi cenní jeho přínosu. On se pak cítí být více součástí společnosti.

Jak vycházíte z budovy, ulice je celá v pohybu. Všimnete si přeumělkované, francouzské retro kavárny na rohu a smějete se sami pro sebe té bezvýznamné, avšak roztomilé nostalgii. Vstoupíte a posadíte se k malému rohovému stolku, zatímco se zdvořile usmíváte na rodinu sedící naproti přes uličku. Uvědomíte si, že už nemáte moc času, protože musíte stihnout vlak, abyste se zúčastnili konference pár stovek kilometrů odtud, takže naklikáte jednoduchou objednávku na kioskovém menu uprostřed stolu. Čaj a vafle. Jakmile je objednávka odeslána, nelze si nevšimnout jemných vibrací za vaší hlavou.

Jelikož váš dědeček byl inženýrem, který pomáhal navrhovat původní automatický kuchyňský systém, toto vám přijde zvláštní, protože obvyklou tradicí bylo dát zařízení výše a do centra prostoru. Zdá se, že v tomto malém prostoru zde byla určitá omezení, takže to schovali ke straně. Asi tak za dvě minuty vás červené světýlko upozorní, že vaše objednávka je připravena. Otevřou se skleněné dveře kolmo ke stolu a na nosiči se objeví váš čaj a vafle. Popadnete podnos a dáte se rychle do jídla v naději, že vám vlak neujede. Jakmile máte snědeno, vložíte tác opět do otvoru, který se zavře, aby se nádobí umylo.

Jak tak vycházíte z kavárny, spatříte obtisk na stěně s postavou ženy s tácem naklánějící se nad něčím, co vypadá jako stůl. Nejprve vás ten obraz zmate, ale pak si vzpomenete, že kdysi před lety bývali lidé za otroky jiným v situacích, jako je tato. V dobách před automatizovanými restauracemi lidé skutečně plýtvali svým potenciálem čekáním na sebe a osobním donášením jídla a přijímáním objednávek. Opět jste rádi, že jste se narodili v době, v jaké jste se narodili.

Jste znovu venku a dojde vám, že máte před sebou poměrně dlouhou cestu pěšky. Uvažujete, že naskočíte na Maglev, který neustále krouží kolem města jako obří červ. Dojdete k závěru, že to pravděpodobně nebude dostatečně rychlé, a tak se vydáte souběžně ulicí, kterou projíždějí automatizovaná auta jedoucí své obvyklé trasy. Vytáhnete mobilní telefon, jenž je vybaven speciální aplikací napojenou na regionální transportní systém, a bílé taxi v mžiku zaregistruje váš požadavek a zastaví na rohu. Nastoupíte do přední části kabiny a slovně popíšete cíl cesty. Hlas potvrdí váš požadavek a vyrazíte.

Když dorazíte na nástupiště, vystoupíte z vozu a vydáte se k vlaku. Jak tak brouzdáte kolem, všimnete si člověka vedle vás, jak se pomalu loudá s velkým zavazadlem. To vám nejde do hlavy. Zdá se to příliš namáhavé a zbytečné. Ptáte se sami sebe, proč by někdo potřeboval tak velký kufr, když všechny základní věci, co člověk potřebuje, jsou k dispozici v jakémkoli městě na světě na vyžádání. Představa zavazadla se zdá nepraktická a zvláštní. Jenže než o tom stihnete přemýšlet dál, ten muž před vámi najednou zkolabuje a zhroutí se na zem.

Kolem se okamžitě začne tvořit dav lidí zjišťujících, zda mohou nějak pomoci. Vy jste k němu nejblíže a všimnete si, že příznaky ukazují na infarkt. Ačkoli je to dnes ve světě spíše vzácnost, tyto případy se stále vyskytují. Vytáhnete mobil a pošlete zprávu ve tvaru 'zdravotní' na číslo 331. Tímto je posláno okamžité upozornění o naléhavém případu místnímu týmu dobrovolníků trénovaných v medicínské praxi společně s polohou získanou pomocí GPS. Během několika minut dorazí tým a snaží se zachránit muži život. Ten stále dýchá a tak je naložen do automatizovaného vozidla pohotovosti, jež vyrazí k místní nemocnici. Stále s obavami o mužovo zdraví se seberete a pokračujete dál s ještě větším zpožděním než předtím.

Konečně dorazíte k vlaku, nastoupíte a sednete si. Během chvilky se dveře zavřou a vy vydechnete úlevou. Na vašem sedadle je zábavní centrum s médii na požádání. Jak vlak začíná zrychlovat, vzpomenete si, že váš synovec nedávno produkoval celovečerní film o migraci velryb, ale nemůžete si vzpomenout na název. Protože toto centrum médií má přístup doslova ke všem médiím v lidské historii, digitalizovaným a shromážděným v jediné přístupné databázi, zarazíte se při představě hledání tohoto filmu mezi miliony dalšími.

Pak si vzpomenete! Tak vepíšete název filmu. Jenže si uvědomíte, že vaše cesta je asi jen 450 kilometrů dlouhá, takže víte, že se nedostanete daleko, když tyto vlaky jezdí rychlostí kolem 4 800 km/h. Budete rádi, pokud stihnete prvních 8 minut filmu. Proto, raději než si zkazit zážitek, se rozhodnete projít si nějaké poznámky připravené na konferenci. Předmětem konference je terraformace. Ze strany lidstva je zde velký zájem dále rozvíjet myšlenku osídlení vesmíru a tato konference se zaměří na současné možnosti.

Bohužel, ještě než o tom stačíte pořádně zapřemýšlet, jste na místě. Vystoupíte z vlaku a vejdete do budovy stanice. Uvědomíte si, že potřebujete vybavení pro určitou činnost, která se týká programu konference. Tak se vydáte do místní technologické knihovny. Potřebujete univerzální laptop a několik paměťových karet, abyste si mohli po skončení vzít své poznámky a práci s sebou. Vstoupíte do knihovny a ucítíte vibrovat mobil. Vytáhnete ho a uvítá vás zvláštní upozornění regionálního technologického centra a zeptá se vás, zda nepotřebujete pomoci s hledáním.

To vás nejdříve zarazí, ale pak si uvědomíte, že tato knihovní síť byla nedávno aktualizována, aby zavedla univerzální rozpoznávací systém umožněný pomocí mobilní aplikace, jež jste si dříve nainstalovali při návštěvě jiné knihovny v tomto regionu před několika lety. Na to už jste úplně zapomněli. „Jak příhodné“ pomyslíte si. Popíšete laptop a paměťové karty a systém nabídne profily produktů. Naleznete to správné. Jakmile je vše potvrzeno, objeví se vizuální mapa knihovny, která ukáže vaši polohu a polohu oblasti s potřebnými výrobky. Zamíříte k dané oblasti a zkontrolujete položky. Poté opustíte knihovnu, vezmete si automatizované taxi a vyrazíte na konferenci.

O několik hodin později konference končí. Jste inspirován, vyčerpán a hladový, jelikož jste skoro celý den zapomněli jíst. Rozhodnete se pro jídlo v italském stylu. Naštěstí si všimnete právě jedné takové restaurace jen o pár bloků níže a vydáte se tam. Váš telefon zazvoní. Je to spolupracovník z vašeho města. Říká, že je problém s jedním rozvodem na produkci potravin a že on nemůže zasáhnout, kvůli jiné, osobní naléhavé situaci. Odpovíte, že se připojíte, zkontrolujete stav systému a dáte mu vědět.

Rychle vejdete do italské restaurace a posadíte se k malému stolu. Je celkem rušná noc, takže je zde hlučněji než byste si přáli. Prudce vytáhnete laptop s non-stop satelitním připojením k internetu a vyhledáte váš regionální střediskový počítač technické podpory, abyste zkontrolovali chybový status. Skutečně, v sektoru 5, v severovýchodním regionu, je problém s napájením struktury automatické vertikální farmy. Vytáhnete si digitální obraz fyzického rozmístění, které podle barevného schématu odhaluje přerušené kabelové spojení s konvertorem energie. Jelikož na produkci potravin ve vašem regionu dohlížíte již osm let a s tímto problémem jste se už setkali, pocítíte úlevu. Lze jej totiž velice snadno napravit.

Pomocí několika málo kliknutí máte pod kontrolu modulárního robota CR9, jenž se nachází na farmě. Díky schopnosti tohoto dálkového ovládání můžete navést stroj do problémové oblasti a popsat mu danou potíž. Tento robot, podobně jako ten ve vašem předchozím pronajatém bytě, dokonale rozumí všem fyzickým i technickým systémům v provozu. 3D model farmy a její infrastruktura jsou naprogramovány do těchto CR9 a tedy vše, co potřebují je pouze malá instruktáž od řídícího týmu a pak rychle vyrážejí do akce, aby problém napravili. Jakmile jsou na místě, CR9 rychle a jasně porozumí problému a jde vyměnit špatný napájecí kabel. Během pár minut je vše vyřešeno. Vy zavoláte zpět svému spolupracovníkovi a on vám vřele poděkuje za pomoc.

Teď už jste doopravdy hladový a tak projíždíte kioskové menu a najdete ten největší talíř těstovin, jaký můžete! Vložíte svou objednávku spolu se silným koktejlem a nějakou vodou a čekáte. Asi tak po deseti minutách se po straně stolu otevře mechanismus a na stůl před vás položí to neuvěřitelně lákavé jídlo. Pustíte se do něj! Jak se tak cpete, všimnete si ženy s jemnými rysy, jak vás z rohu sleduje. Usmějete se a ona přejde k vám.

Zeptá se: „Jak se máte?“ Řeknete: „Celkem dobře. Vy jste tady manažerka?“ Ona přikývne. Vy pak pokračujete vyprávěním, jak váš dědeček pomáhal navrhovat kuchyňský systém, který ona používá. Žena se celá rozzáří a řekne: „Moje rodina vařila lidem po devět generací. Někdy se vrátím v čase a uvařím jídlo sama, ručně, jen tak pro zábavu!“ Oba se smějete té nostalgii a přirovnáváte to k lidem, kteří ještě stále ručně opravují stará auta, jen tak pro zábavu.

Po jídle a konverzaci se rozhodnete, že je čas jít spát. Opět vytáhnete svůj telefon a najdete volný pokoj o pár vchodů dál. Vstoupíte do budovy, obdržíte kartu z automatizované zdi na klíče, vyjdete nahoru do svého pokoje a usnete. Život jde dál.

ČÁST IV: HNUTÍ ZEITGEIST

SPOLEČENSKÁ DESTABILIZACE A PŘECHOD

Jsem přesvědčen, že jestli se máme dostat na správnou stranu světové revoluce, ... musíme projít radikální revolucí hodnot ... musíme rychle začít s přeměnou materiálně orientované společnosti na společnost orientovanou na člověka. Dokud jsou stroje a počítače, vidina zisku a vlastnictví považovány za důležitější než lidé, je obří trojici rasismu, extrémního materialismu a militarismu nemožné porazit. ⁸¹² - Dr. Martin Luther King Jr.

Trendy

Rané jednadvacáté století je extrémně zajímavým časovým obdobím. Na jedné straně máme mnoho jasně definovaných současných problémů, které, jak bude rozebráno v této eseji, vykazují zrychlující tendenci směrem k negativním následkům, jak společenským, tak environmentálním. Ale na druhé straně neustále přítomná, zrychlující se snaha o hledání technického řešení odhaluje velké množství potenciálu pro změnu kurzu k lepším pozitivním budoucím možnostem, jež se zdají hluboké a neomezené.

Běžnému pozorovateli může myšlenka „nejhorší je za námi“ týkající se evoluce lidské kultury připadat intuitivně přesná, v závislosti na tom, kde na planetě daný člověk žije. Zaznamenali jsme všeobecné zlepšení v životních očekáváních, všeobecné snížení v násilném chování, ⁸¹³ zlepšení životního standardu v celém Západním světě spolu s obecně dospívající globální kulturou, která si pomalu prošla cestu obdobími náboženského fanatismu, sexismu, rasismu a nacionalismu stále více podporující tolik potřebné globální povědomí.

Pravdou je, že jakýkoli společenský pokrok, hlavně vzestup celkového životního standardu, ke kterému došlo díky naši technologické důmyslnosti, je vlastně výsledkem sloučení uvnitř vysoce škodlivého rámce, jenž se tak teprve začal jako takový doopravdy projevovat. Tyto vynořující se problémy jsou vědecké povahy, nikoli ideologického rázu. Pravdou je, že tržní kapitalismus, bez ohledu na to, jak moc ho chcete regulovat nebo ne, obsahuje množství strukturálních chyb, které budou vždy na jedné nebo jiné úrovni udržovat při životě zneužívání a destabilizaci životního prostředí stejně jako pohrdání lidmi a sžíravou nerovnost.

Jak bylo dlouze vysvětleno v jiných esejích, tento obchodní / tržní koncept projevující se na podmínkách životního prostředí, vidí veškeré hmotné věci na světě jako nedostatkové. Kvůli tomu vznikl falešný, soutěživý a trvale vykořisťující hodnotový systém, jenž vytváří určité sklony k chování a věrnosti, které nejsou v souladu s přirozeným řádem reality tak, jak jej chápe moderní věda o životním prostředí a sociologie. ⁸¹⁴

Rozdíl mezi následky kapitalismu dnes a v 16. století je ten, že naše technická schopnost rapidně urychlila a zesílila tyto soutěživé a vykořisťující procesy, což vyneslo na povrch následky, které nemohly být jednoduše rozpoznány nebo dokonce ani předpovězeny v těchto dřívějších dobách. Dnes vidíme, jak se na povrch vynořují tyto dříve skryté tendence v plné síle a konečným výsledkem je, že co se nám nyní jeví jako pokrok, bude časem pravděpodobně překonáno silou vyššího řádu pokřivených škodlivých principů kapitalismu. Je to jako obrovská přílivová mořská vlna, která se neustále zvětšuje a je už na cestě velmi dlouhou dobu, aby zničila loď, a bez ohledu na to, jak moc je ta loď kvalitní nebo jak dobře je organizovaná, pro tuto přírodní sílu vyššího řádu nepředstavuje žádnou překážku.

Snad nejlepším příkladem tohoto je fakt, že prakticky všechny život podporující systémy jsou v úpadku. ^{815 816} Ve skutečnosti nezáleží na tom, kolik lidí dosáhlo kýženého ideálního životního stylu vyšší vrstvy, pokud to proběhlo na pozadí dlouhodobě neudržitelných postupů. Je to jednoduše jen otázka času než důsledky vyčerpání surovin; ztráty biodiverzity a znečištění zničí tuto iluzi úspěchu. I když může být pravdou, že došlo k poklesu násilí, masových genocid a enormních ztrát běžných ve světových válkách, musíme jít ještě o krok zpět a zaměřit se na samotnou příčinu a nejenom na pouhý trend snižování. Pokud byl nedostatek surovin a geo-ekonomická strategie příčinnou většiny mezinárodních konfliktů v minulosti (což byl), tak vše, co je potřeba, je předpoklad pro re-materializaci. Rapidní zhoršení vztahů člověka a životního prostředí v několika posledních dekádách znovu připravuje půdu pro další konflikty.

Válka v Iráku v roce 2003 byla podle některých analytiků válkou o suroviny, jmenovitě o ropu, což je velmi těžké popřít, když zvážíme důkazy. ⁸¹⁷ Není pochyb o tom, že pokud by se svět potýkal s opravdovým nedostatkem energie, vody, jídla a minerálů, v takovém rozsahu, že by to hluboce ovlivnilo ekonomiku velmocí, rychle bychom se vrátili k celosvětovým konfliktům a velkému počtu obětí, nemluvě o velkých občanských nepokojích. Dnes všechny velmoci pokračují ve zbrojení za účelem přípravy na takové události. ⁸¹⁸

Na jiné úrovni, skoro paradoxně, ty samé věci, věda a technologie, jež pomáhají společnosti zvýšit životní standart, ji také vedou pro její zvyšující se zranitelnost směrem ke zničení. I když věda může na jedné straně osvětlit přírodní vztahy, jež my jako živočišný druh musíme dodržovat, abychom našli rovnováhu s prostředím a sami se sebou, může být také zneužita lokálně a úzce v rámci zkreslené motivační struktury, kterou trh udržuje pro vytváření a urychlování destruktivních a nelidských následků. Atomová bomba je jedním z extrémů této skutečnosti. Naše zvýšená kapacita špičkové technologie na efektivnější ničení biodiverzity, vyčerpávání našich surovin a znečišťování, je dalším extrémem.

V některých ohledech tlačí rapidní vývoj vědy a technologie lidstvo do rohu. Je to jako bychom jako druh směřovali zpět směrem k vrcholu třírozměrného trojúhelníku položeného na záda. Jedna hrana znázorňuje negativní akceleraci sociálního a ekologickému úpadku a druhá pozitivní akceleraci směrem k věku hojnosti, rovnováze, míru a pokroku. Čím více se během času přibližujeme tomuto vrcholu, tím méně máme prostoru. Jednou musíme podlehnout jedné nebo druhé straně.

Obyvatelstvo a zdroje

Statistiky ukazují, že do roku 2050 bude na Zemi žít více než devět miliard lidí, ⁸¹⁹ pocházejících především z rozvojových zemí. V souvislosti s tímto nastává dramatický nárůst poptávky po zdrojích (a) potravin, (b) vody, (c) energie a (d) minerálních / materiálových zdrojů. Každý z nich zde bude projednáván.

Převzato z Odborného fóra Organizace pro zemědělství a výživu, 2009 ⁸²⁰

(a) Pokud se jedná o jídlo, není nouze o studie, které ukazují, že naše tradiční metody výroby potravin nebudou schopny uspokojit poptávku v roce 2050. ^{821 822} Odhady předpokládají navýšení potřeb výrobních kapacit o 60 - 110 % ⁸²³ a vzhledem k současnému průmyslovému klimatu, které má také velmi nehospodárné a neefektivní dodavatelské řetězce, jež plýtvají 30 - 50 % veškerých vyrobených potravin, ⁸²⁴ je logické očekávat zhoršení celosvětové chudoby a hladovění, pokud jde o procentuální úroveň populace. Problém nastane, i když vezmeme v úvahu probíhající výzvy ohledně více udržitelných zemědělských postupů k zastavení znečišťování / eroze půdy, což by nemělo být komfortem, pokud tento tlak akceleruje a používáme-li stále naše tradiční pozemní metody.

Tento graf ukazuje hektarové výnosy důležitých základních plodin jako jsou kukuřice, rýže, pšenice a sója. Plné čáry ukazují, co by se stalo, kdyby tento růst pokračoval. Přerušované čáry však ukazují, co je opravdu potřeba pro uspokojení očekávané poptávky v roce 2050. ⁸²⁵

(b) Statistiky ohledně pitné vody jsou podobné, ne-li mnohem dramatičtější a netřeba říkat, že nedostatek vody znamená ještě větší problémy pro tradiční zemědělství. Podle odhadů OSN bude v roce 2025 žít 1,8 miliardy lidí v oblastech, které jsou sužovány nedostatkem vody, se dvěma třetinami světové populace žijících v oblastech, jež budou mít problémy se zásobováním vodou. ⁸²⁶ OECD předpokládá, že poptávka po čerstvé vodě do roku 2050 vzroste o 55 %, což souhlasí se statistikou OSN, která pro rok 2050 uvádí počet 3,9 miliard obyvatel neboli téměř polovinu světové populace. ⁸²⁷

Projekce oblastí s nedostatkem vody v roce 2050
Převzato z materiálu OECD Voda, výhled do roku 2050, 2011 ⁸²⁸

Podobně, jako znečištění vody, které dále zvětšuje problém, je na vině také pokračující tempo rozšiřování průmyslu a zemědělství v rozvojových zemích a jejich zájem směřovaný ke zvýšení celkové životní úrovně. ⁸²⁹ Je smutné, že tento zájem o rozšíření průmyslu způsobí jen další problém se znečištěním, protože metody využívané v rozvojových zemích jsou často mnohem primitivnější a více nebezpečné pro životní prostředí než v rozvinutých ekonomikách, jež od nich pomalu upouští. Čína je typickým příkladem. I když je považována za rozvinutou průmyslovou zemi, její vnitřní zákony jsou příliš uvolněné v oblasti ekologických norem a regulací. To je přirozený kapitalistický výplod, jehož záměrem je uvolnění obchodu a dalšího ekonomického růstu. V Číně se dnes nachází 16 z 20 světově nejvíce znečištěných měst ⁸³⁰ a tedy další rozvoj a růst populace povede k dalšímu znečištění.

Pokud se jedná o znečištění vody je celosvětově způsobeno kontaminací dusíku a fosforu využívaných převážně v zemědělství, což je dnes hlavním problémem, jenž vede k tvorbě „mrtvých zón“ ⁸³¹ v některých povrchových částech a navíc způsobuje onemocnění lidí, kteří je obsažené v podzemní vodě pijí. ⁸³² Navíc jsou všudypřítomné mnohé další zdroje znečištění. Například znečištěné ovzduší z uhelných elektráren, které vstoupí do atmosféry a pak nachází cestu do oceánu. Rtuť uvolněná spalováním uhlí pak kontaminuje ryby a ty jsou následně loveny jako zdroj potravy, jenž obsahuje tento smrtelný jed poškozující lidské zdraví. S ohledem na současné trendy se očekává, že znečištění rtutí rovněž poroste. ⁸³³

Stručně řečeno, pokud všechna schémata zůstanou stejná, povede stávající vývoj závažných nedostatků a extrémně škodlivých vlivů k celkovému zhoršení životního prostředí, kde je voda nezbytná jak v rámci svého symbiotického vztahu k biologické rozmanitosti, tak i v jejím přímém vztahu k přežití lidstva, neboť lidé bez ní mohou přežít jen několik dní. Toto opět předpokládá, že se budeme chovat podle stejných základních principů, jako posledních 50 let, zahrnující logiku trhu, jenž je bezohledná k životu a oddělena od povědomí o životním prostředí.

(c) Pokud se jedná o energii, jak jsem se již zmiňoval v předchozí poznámce o uhlí, v žádném procesu spalování fosilních paliv neexistuje doslova nic pozitivního, pokud jde o udržitelnost životního prostředí. ⁸³⁴ Tyto prostředky budou mít vždy negativní stopu, jež se může jenom zhoršovat, když populace a průmysl porostou. ⁸³⁵ Neopomenutelná je také skutečnost, že tyto zdroje jsou neobnovitelné a jejich následný nedostatek je jen otázkou času.

Převzato z materiálu Dr. Michaela R. Smithe, generálního ředitele společnosti Globalshift Ltd. ⁸³⁶

Problematika ropného vrcholu se vyskytuje již mnoho desetiletí. ⁸³⁷ Ačkoli je kontroverzní, tak to, co dnes víme je, že konvenční produkce ropy, myšleno obvyklé syrové ropy, která se vyskytovala ve velkých rozsáhlých kapsách pod zemským povrchem, klesá v celosvětovém měřítku, přičemž se odhaduje, že celkem 37 zemí je již za vrcholem produkce. ⁸³⁸

Podle Dr. Richarda G. Millera, který v letech 1985-2008 pracoval pro společnost British Petroleum, „potřebujeme novou produkci rovnající se nové Saúdské Arábii a to každé 3 až 4 roky pro udržení a růst dodávek ... Od roku 1986 nové objevy neodpovídají spotřebě. Vyčerpáváme naše zásoby, i když zásoby patrně každoročně vzrůstají. Zásoby rostou díky lepší technologii ve starých polích, zvyšování množství můžeme obnovit - ale výroba stále klesá o 4,1 % ročně“. ⁸³⁹

Samozřejmě, mnozí dnes spekulují, že se svět ještě stále „topí v oleji“ s velkými dohady o budoucí kapacitě. Tyto projekce se týkají nekonvenčních zdrojů, které jsou ovšem často obtížné pro extrakci a zpracování. Ropné břidlice a dehtové písky spolu s „hydraulickým štěpením“ zemního plynu jsou v současné době zrychlujícími metodami a z pohledu statistiky mohou vyvolat pocit hojnosti. Nicméně existuje hodně rozporů ohledně toho, jak životaschopné jsou tyto prostředky pro uspokojení rostoucí poptávky, ⁸⁴⁰ zatímco náklady v oblasti životního prostředí těchto složitých a často destruktivních praktik jsou obrovské a kontraproduktivní.

Podle centra pro biologickou rozmanitost se „vývoj 'ropných břidlic' a 'dehtových písků' ukázal jako destruktivní z hlediska životního prostředí a také náročný na spotřebu vody a energie. Těžba ropy z amerických veřejných pozemků prostřednictvím ropné břidlice nebo dehtových písků by uštědřila katastrofální ránu jakékoli naději na snížení úrovně atmosférického CO2 pod 350 ppm, což je úroveň, kterou potřebujeme brzy dosáhnout ke stabilizaci zemského klimatu. Kromě toho, že ropné břidlice a dehtové písky nás tlačí ke katastrofě plynoucí z globálního oteplování, jejich rozvoj ničí přírodní lokality druhů, plýtvá enormními objemy vody, znečišťuje vzduch a vodu a také degraduje a znečišťuje obrovské plochy pozemků“. ⁸⁴¹

Stejně tak bylo zjištěno, že hydraulické štěpení neboli „frakování“ je mimořádně znečišťující a nebezpečné. Dokonce byly zaznamenány případy, kdy byla podzemní voda natolik znečištěna, že se dodávky domácí vodárny staly doslova hořlavými. ⁸⁴² Bez ohledu na tyto kontaminované dodávky vody, nebezpečné znečištění ovzduší, ničení potoků a devastaci krajiny se frakování nadále rozšiřuje po celém světě. ⁸⁴³

Závěrem tohoto bodu lze říci, že ekonomika fosilních paliv je neudržitelná. V současném modelu se to ekonomicky projeví prostřednictvím extrémní ceny. Zásadní problém spočívá v tom, jak nabídka a poptávka vytvoří stav, kdy nedostatek zvýší ceny tak vysoko, že průmysl a veřejnost si je prostě nebudou moci dovolit. To by výrazně omezilo celý aspekt průmyslu samotného, protože fosilní paliva a tím i energie jsou tím, co zajišťuje chod zemědělství, výroby, distribuce a podobně. Ve stejné době by tato praxe mohla přinést lidské společnosti noční můru ve formě znečištění, jejíž překonání by mohlo trvat po celé generace.

d) Obecný nedostatek zdrojů, zahrnující jak biotické, tak abiotické zdroje, se rapidně zvyšuje po celém světě spolu s paralelní ztrátou biologické rozmanitosti. V roce 2002 se ve spolupráci s Organizací spojených národů dalo dohromady 192 zemí a vyjednalo Úmluvu o biologické rozmanitosti (Convention on Biological Diversity), což je veřejný závazek k výraznému snížení ztrát do roku 2010. Nicméně v roce 2010 bylo konstatováno, že žádného pokroku nebylo dosaženo. V jejich oficiální publikaci z roku 2010, uvedli:

„S konečnou platností můžeme říci, že žádný z jedenadvaceti dílčích cílů doprovázejících celkový záměr výrazně snížit míru ztráty biologické rozmanitosti do roku 2010 nebyl globálně dosažen ... Akce na podporu ... biodiverzity obdrží malý zlomek 'financování' ve srovnání ... s infrastrukturou a průmyslovým rozvojem ... Navíc, úvahy o biologické rozmanitosti jsou často ignorovány, když je tento vývoj představen ... Většina scénářů budoucího vývoje počítá i nadále s vysokou úrovní vymírání a ztrátou domova v průběhu tohoto století.“ ⁸⁴⁴

Ve studii zveřejněné v roce 2011, jež byla částečně reakcí na probíhající všeobecné volání izolovat a chránit určité oblasti na Zemi, aby byla zajištěna bezpečnost biologické rozmanitosti, se uvádí, že i přes současnou právní ochranu milionů kilometrů čtverečních půdy a oceánu se udělalo velmi málo ke zpomalení trendů poklesu. ⁸⁴⁵

Učinili také následující, velmi znepokojivý závěr ohledně spotřeby zdrojů: „Dochází k 'nadměrnému' využívání zdrojů Země neboli 'překročení' limitu spotřeby, a proto mohou být zdroje spotřebovány rychleji, než mohou být nahrazeny ... kumulativní překročení od poloviny osmdesátých let do roku 2002 mělo za následek 'ekologický dluh', pro jehož splacení by bylo zapotřebí 2,5 planety Země. Při současném scénáři obchodování by naše nároky na produktivitu na Zemi vzrostly do roku 2050 na 27 planet.“ ⁸⁴⁶

Projekce pro (a) velikost lidské populace, (b) lidskou ekologickou zátěž a (c) ekologický dluh v rámci různých scénářů růstu lidské populace a využívání přírodních zdrojů. Ekologická zátěž se vypočítá vynásobením velikosti světové lidské populace a průměrných ročních požadavků na osobu a tato částka se pak vydělí biologickou kapacitou Země; tím se získá počet planet Země nutných k uspokojení celé lidské poptávky. Převzato ze série Pokrok mořské ekologie, sv. 434 (Marine Ecology Progress Series, Vol. 434) ⁸⁴⁷

Člověk by dnes mohl hledat ve všech přezkoumaných vědeckých dokumentech na světě a pravděpodobně by nenašel ani jednu recenzi týkající se vztahů lidstva a biologické rozmanitosti, která je neutrální nebo pozitivní. Zatímco odhady se mohou lišit, jedna věc je jasná: lidský druh rychle roste a rozšiřuje svou průmyslovou činnost v prostředí absolutního deficitu s ohledem na neudržitelné metody a hodnoty, jež má k dispozici. Je důležité znovu připomenout čtenáři, že tento problém je systémovým problémem, nikoli empiricky neměnný. ⁸⁴⁸

Problémem není naše pouhá existence nebo rostoucí populace. Problém spočívá v tom, že máme globální ekonomickou tradici mající kořeny v 16. století v před-průmyslovém, řemeslně orientovaném myšlení, které klade akt spotřeby (nákup a prodej) za hlavní hnací sílu veškerého společenského rozvoje. Dobrou analogií je přirovnání k plynovému pedálu v autě. Čím je větší spotřeba paliva, tím rychleji to jede; nákup věcí v našem světě je palivo. Zpomalíte-li spotřebu, ekonomický růst zpomalí také, lidé ztratí zaměstnání, kupní síla klesne a sociální podmínky se destabilizují. To je umělá realita generovaná nevhodnými ekonomickými principy, nikoli samotnou fyzickou realitou.

Dokonalá bouře

Zatímco předchozí sekce se podrobně zabývaly specifickými hlavními problémy, nemůžeme přehlédnout ekonomickou synergii, která je všechny spojuje v souvislosti s finančními a technickými systémy. Energie, voda, potrava a materiální dostupnost zapadají do jednoho společenského mechanismu, jenž může mít dramatický dopad na zaměstnanost, sociální stabilitu a mnoho dalších záležitostí pokud se v něm cokoli naruší.

Existují početné scénáře, které by mohly materializovat tento celkový problém, jenž se týká udržitelnosti. Globální HDP je například silně propojeno s vodou. Mezinárodní výzkumný ústav politiky výživy (International Food Policy Research Institute, IFPRI) uvádí, že „současné 'běžné obchodní praktiky' řízení vodních zdrojů a úrovní vodní produktivity ohrožují přibližně 63 bilionů dolarů neboli 45 % veškerého odhadovaného globálního HDP do roku 2050, což je ekvivalent 1,5 násobku velikosti celé dnešní globální ekonomiky (při cenách z roku 2000)“. ⁸⁴⁹

Podobně se z pouhého výrobního hlediska používá 70 % veškeré sladké vody v zemědělství. ⁸⁵⁰ Jakýkoli nedostatek vody ve velkém měřítku by pak znamenal, za předpokladu využití stejných tradičních praktik pěstování, také redukci výnosů. Podobně je tomu tak s energií, obzvláště uhlovodíkovou. Vliv podstatného snížení těchto zdrojů na samotné tradiční zemědělství je ohromující, zatímco vliv, jaký by to mělo na průmysl jako celek, pokud jde o obrovské množství produktů na bázi ropy a potřebě energie v současném modelu, by byl téměř apokalyptický.

Nemůžeme rovněž přehlédnout aspekt sociální stability, a jak změní úbytek těchto zdrojů lidské, sociální a národní chování podněcujíc lhostejnost a ztrátu empatie, protože strach a úzce zaměřený pud sebezáchovy následně nastartuje celkové zhoršení. Představme si například prudký nárůst ceny benzínu, při kterém přestane být přeprava kritických, život podporujících materiálů výnosná. Výsledkem by mohly být stávky odborů, které zastaví dodávky zboží, a tím ještě problém zhorší. Představme si na chvíli, že by odbory dominantních transportních společností na západním pobřeží Ameriky přepravujících potraviny vyhlásily stávku a zastavily přísun základních komodit. To by spustilo řetězec vysoce škodlivých reakcí.

Z nedostatku se rodí kriminalita, konflikty a antisociální chování. Z mikro hlediska není složité spatřit nárůst v počtu gangů; krádeže a prohibiční šedé ekonomiky v této atmosféře vzkvétají, protože je statisticky prokázáno, že se to tak děje v regionech, jež jsou stále uvězněné ve velké chudobě a nedostatku pracovních příležitostí. Nemoci a další problémy vznikající v takto bídných podmínkách jsou další velkou obavou. Z makro hlediska byla válka, jak již bylo zmíněno, historicky nejčastěji vedena kvůli nedostatku zdrojů a národnímu / obchodnímu pudu sebezáchovy.

Nemělo by být žádným překvapením, že Amerika a mnoho dalších zemí se zabývá otázkou posílení jaderných arzenálů a dodávek systémů již po nějakou dobu, ^{851 852} a to ve světě, který je dnes se svým stávajícím arzenálem více jak 26 000 jaderných hlavic schopen zničit sám sebe několikrát. ⁸⁵³ Tisíce těchto zbraní zůstávají v dnešní době ve vysoké pohotovosti, kdykoli připravené k okamžitému použití a reakce na protesty z celého světa na zastavení šíření, doslova způsobila jejích větší šíření v tajnosti. ⁸⁵⁴

V té stejné době jsou rovněž ve hře mechanismy globálního finančního systému. Jelikož všechny peníze jsou vytvořeny z dluhu a půjčeny s připojeným úrokem - úrokem, jenž v peněžní zásobě ve skutečnosti neexistuje - existuje vždy více globálního dluhu než peněz pro jeho splacení. Toto vyvrcholilo do obrovské osobní, obchodní a vládní platební neschopnosti jak reálné, tak očekávané. Ve zprávě ratingové společnosti Standard & Poor’s z roku 2010 se odhaduje, že Spojené státy budou mít do roku 2050 dluh 415 % HDP a do roku 2060 bude 60 % všech států světa v bankrotu. ⁸⁵⁵

Letmý pohled na finanční status většiny zemí dnešního světa odhaluje spektrum středních až extrémních dluhů. Překvapivě to vypadá, že na světě neexistuje žádná země s vyrovnaným rozpočtem. Počátkem roku 2014 se veřejný dluh celé planety rovnal asi 52 bilionům dolarů. ⁸⁵⁶ Toto je však pouze veřejný neboli státní dluh. Skutečné číslo spojující jak veřejný tak soukromý dluh činí ohromujících 223,3 bilionů dolarů. ⁸⁵⁷ Při vydělení tohoto čísla 7,1 miliardami lidí na této planetě v roce 2015, zjistíme, že každý člověk dluží asi 31,5 tisíc dolarů.

Musíme se tedy zeptat: jak budeme schopni finančně podpořit obrovské technologické reformy potřebné k vytvoření určitého stupně udržitelnosti, když je jasné, že je zoufale zapotřebí masivních změn v zemědělství, ve vodních procesech, v kontrole znečištění, ve zdrojích energie, v infrastruktuře a v průmyslových metodách? Víme, že máme technické prostředky, abychom to mohli udělat, máme ale peníze?

Čím více nad touto otázkou člověk přemýšlí, tím je více vidět, jak neuvěřitelná a přímo idiotská je role finančního mechanismu. Není to o tom, že pokroku nebude dosaženo, i když velmoci v dnešním světě prakticky ještě nezačaly brát dluh vážně. Rozdíl mezi deficitem 1 bilion dolarů a deficitem 100 bilionů dolarů je pouze tak důležitý, jako je schopnost jej obsluhovat. Ve skutečnosti velmoci vědí, že plná částka nikdy nebude splacena a proces zmírnění pravděpodobně vezme spíše politickou formu než finanční, pravděpodobně v kontextu tržně-motivačního vyjednávání, geo-politického vyjednávání a vyjednávání při získávání zdrojů.

Nicméně se tyto dohody obvykle uskutečňují tajně a vzrůstající tlak na pozastavení sociálních programů a utrácení za to, co často není nic jiného, než ty stejné programy, jež pomáhají udržovat určitý pořádek, pokračuje kvůli vnímání veřejnosti a ostatním úrovním diferencované výhody. Zatímco v této záležitosti mají větší mocnosti obrovskou výhodu, menší rozvojové země jsou ty, které doopravdy trpí, protože nemají žádnou ekonomickou nebo vojenskou moc pro získání vlivu v mezinárodním prostředí. Při těchto daných faktech je jednoduché vidět, že rozvojové země budou rozhodně ty pod vodou, nadále ničeny úspornými opatřeními, vykořisťováním a základním ignorováním jejich vnitřních sociálních sporů.

Ve statistice Spojených národů z roku 2011 se uvádí, že 1,5 miliard lidí žije v „absolutní chudobě“, přičemž představitel z Nepálu na konferenci týkající se tohoto dodal, že „při úrovni poklesu pozorovaného od roku 1990 do roku 2005, by vykořenění extrémní chudoby trvalo dalších 88 let“. ⁸⁵⁸ Když se podíváme zpátky na prudký ekonomický růst v období od roku 1990 do roku 2005, které bylo mnohými považováno za období rozmachu ve většině částí světa, ⁸⁵⁹ vidíme, že existující negativní tlaky nebyly zdaleka takové, jaké vidíme o dvě dekády později. Proto je logické spekulovat, jakého pokroku (růstu) bylo v devadesátých letech dosaženo, s ohledem na poněkud minimální procento redukce extrémní chudoby. Je pravděpodobné, že se to obrátí, protože exponenciální růst populace uprostřed stále se zhoršující finanční a environmentální situace akceleruje.

Podobně, jako poslední téma této sekce ohledně vynořujících se negativních tlaků, máme další otázku, která se týká technologické nezaměstnanosti. Jak bylo částečně popsáno v eseji Tržní efektivita vs. technická efektivita, strojová automatizace se rapidně vyvíjí, aby pokryla či překonala valnou většinu průmyslových aktivit běžných pro lidské pracovníky. Ve studii Oxfordské university z roku 2013 je uvedeno, že „45 % amerických povolání bude do 20 let automatizováno“. ⁸⁶⁰ Vzhledem k americkému pokroku toto rovněž naznačuje, že polovina světových povolání bude rovněž automatizována.

Přesněji řečeno, podrobné vyšetření automatizační technologie podle odvětví v současné době, a to jak v oblasti manuální práce, tak v sektoru služeb, ukazuje, že skutečně neexistuje hmatatelně žádné zaměstnání, které nemůže být nahrazeno strojem a / nebo umělou inteligencí. To je jednoduše otázka času a záměru. Tržní ekonomika je bohužel předurčena k tomu, aby si lidé „vydělávali na život“ a peníze obíhaly celou společností kvůli zachování ekonomické stability a růstu. Toto samozřejmě znamená, že takovýto jev je v kontextu tržního systému skutečně ekonomicky škodlivý.

Jelikož je automatizační technologie rovněž podrobena Mooreovu zákonu, nebo přesněji efemeralizaci, takovéto stroje jsou stále levnější a eventuálně více cenově efektivnější než najmutí lidských bytostí, které požadují pojištění, dovolenou, omezený počet pracovních hodin týdně a tak dále. Nyní je možná produktivita exponenciálně efektivnější při použití strojů než lidí a jak plyne čas, tak se tato skutečnost pouze zvyšuje. To však vytváří systémový rozpor, protože když stroje nahrazují lidi, jak dostanou příjem pro oběh peněz v ekonomice prostřednictvím nákupu?

V tradičních tržních principech neexistuje žádné řešení než falešný předpoklad, že lidé se budou neustále přesouvat v souladu s pracovními změnami. To mohlo fungovat v polovině dvacátého století, ale při dnešním rapidním exponenciálním pokroku moderní technologie to však již nebude trvat dlouho. Mohlo by se také dobře říci, že je sociálně nezodpovědné nevyužít tento nový atribut našich výrobních prostředků pro odstranění člověka z nebezpečných a monotónních, život devastujících rolí a osvobodit jej, aby mohl dělat citlivější a kreativnější věci vyššího řádu. Avšak takový přechod by vyžadovalo, aby celá stavba tržního kapitalismu byla vykořeněna a nahrazena novým sociálním přístupem, který nevyžaduje práci-pro-příjem.

Fatální stimul: Obchodní prozíravost

„Obchodní prozíravost“ může být definována jako „horlivost a rychlost v chápání a vypořádání se s obchodní situací takovým způsobem, který pravděpodobně povede k dobrému výsledku“. ⁸⁶¹ Jinak řečeno, je to o vyhodnocení každé situace k maximalizaci zisku, tou nejstrategičtější cestou. Toto téma je rozebíráno, kvůli vyjádření dvou příbuzných vlastností, jež mají velký vliv na to, jak se většina lidí, hlavně těch bohatých, bude pravděpodobně vyrovnávat se zvyšujícím se nedostatkem a / nebo sociální destabilizací.

První z nich je poněkud jednoduchým zjištěním, že honba za obchodem není vlastně nic jiného než honba za penězi. I když obchodní myšlení bývá často romantizováno jako „pomáhání světu“ a „uspokojování zákazníků“, jediným skutečným měřítkem je zisk. Jednoduše se předpokládá, že dosahování zisku znamená pomáhat světu, což jasně není tento případ, s ohledem na rozsáhlý úpadek integrity našeho prostředí a faktu, že nyní na světě existuje více otroků, než kdykoliv předtím. ⁸⁶²

Druhá je více rafinovaná a jedná se o psychologii strachu a chamtivosti. Výzkum provedený na fakultě psychologie Kalifornské University v Berkeley zjistil, že větší bohatství ve skutečnosti snižuje empatii a soucit vůči ostatním spolu se zvyšováním pocitu nároku. ⁸⁶³ Ve zkratce, větší bohatství má tendenci podněcovat jedince k tomu být „lakomý“ a není nouze o ověřující studie, které potvrzují právě tuto náchylnost. Studie provedená na Univerzitě v Michiganu nazvaná „Vyšší sociální třída předpovídá více neetické chování (Higher social class predicts increased unethical behavior)“ říká:

„Sedm studií používajících experimentální a naturalistické metody odhalilo, že jedinci z vyšší třídy se chovají více neeticky, než jedinci z třídy nižší. Ve studiích 1 a 2 porušovali jedinci z vyšší třídy zákony při řízení více ve srovnání s jedinci z třídy nižší. V dalších laboratorních studiích byli jedinci z vyšší třídy náchylnější k neetickému rozhodování (studie 3), ke kradení cenných statků ostatním (studie 4), ke lhaní při jednání (studie 5), k podvádění kvůli zvýšení své šance na vítězství (studie 6) a ke schvalování neetického chování v práci (studie 7), než jedinci z třídy nižší. Získané informace (mediace a moderace) prezentují, že neetické chování příslušníků vyšších tříd je z části způsobené jejich příznivějším postojem k chamtivosti“. ⁸⁶⁴

Studie nazvaná „Třída a soucit: Socioekonomické faktory předpovídají odezvu na utrpení“ odhalila, že příslušníci nižší třídy reagují s větším soucitem na lidské utrpení, než příslušníci vyšší třídy. ⁸⁶⁵ V podobné studii nazvané „Sociální třída, kontextualismus a přesnost empatie“ bylo zjištěno, že jedinci z nižší sociální třídy jsou více přesní v empatickém posuzování citů druhých lidí. Ve třech studiích dosáhli příslušníci nižší třídy lepších výsledků v přesnosti empatického posuzování citů než příslušníci vyšší třídy; v posuzování emocí svého interaktivního partnera; a udělali přesnější závěry o emocích z obrazů svalových pohybů očí. ⁸⁶⁶

Ve zprávě nazvané „Mít méně, dávat více: Vliv sociální třídy na sociálně prospěšné chování (Having Less, Giving More: The Influence of Social Class on Prosocial Behavior)“ se uvádí, že ve 4 studiích se ukázali příslušníci nižších tříd jako štědřejší, charitativnější, důvěřivější a ochotnější než jejich protějšky z vyšší třídy. ⁸⁶⁷ Článek z roku 2012 v časopise The Chronicle of Philantropy informuje o tom, že lidé s nižším příjmem dávají mnohem větší část ze svých volných finančních prostředků dobročinným organizacím. Lidé, kteří mají roční příjem 50 000 - 75 000 dolarů, dávají průměrně dobrovolně 7,6 % svého příjmu na charitu, ve srovnání se 4,2 % věnovaných charitě od lidí, kteří vydělávají ročně 100 000 dolarů a více. ⁸⁶⁸

Tyto zprávy však netvrdí, že je to všeobecný fenomén. Nicméně je jasné, že se něco děje v psychice těch, kteří se stali bohatými a zvýšený pocit bezpečí, lhostejnost a nárokování se zdá být toho součástí. S ohledem na tyto okolnosti se vraťme zpět k naší úvaze o tom, jak by mohly různé sociální vrstvy reagovat na ohrožující společenské okolnosti. Vzhledem k faktu, že v současnosti je na světě téměř 2 200 miliardářů, kteří mají celkem asi 6,5 bilionů dolarů ⁸⁶⁹ (to je průměrně 2,9 miliardy na jednoho) se 100 nejbohatšími, jež by bylo schopno ukončit globální chudobu čtyřikrát, ⁸⁷⁰ byla velká pozornost ohledně sociální pomoci orientovaná na tyto osoby.

Vzhledem ke stoupající nespokojenosti ohledně obrovské a stále rostoucí nerovnosti ve světě si dokážeme představit všeobecný neklid super bohatých lidí. Přesto, na rozdíl od toho, co by mohlo být pokládáno za posun ve vztazích s veřejností kombinovaný jak čestnými úmysly, tak přízrakem filantropie, jako je tzv. miliardářský projekt „Giving Pledge“, ⁸⁷¹ si člověk nemůže pomoci od hlubokého nepřátelstvím vůči těmto osobám a systému, který umožnil jejich extrémní a jasně zbytečné bohatství.

Tímto netvrdíme, že je někdo „špatný“, ale spíše poznamenáváme, že v jakémkoli systému, který ma kapacitu sám o sobě vytvářet takovou extrémní nerovnováhu v bohatství, musí být přistupováno přímo ke kořeni problému - nikoli k předpokládané dobročinnosti těch, kteří byli schopni hrát tržní hru do takové míry, aby dosáhli tak iracionální a zbytečné sumy peněz. A není vůbec cynické se v tomto světle dívat na projekty jako je „Giving Pledge“ spíše jako na urážku než na řešení.

Takže s ohledem na dané psychologické studie a současný stav extrémní a stále rostoucí nerovnosti majetku a destabilizace (dobré úmysly bohatých dejme prozatím stranou) není žádná záruka, že nás bohatí zachrání. Pokud současné trendy zůstanou stejné, což pravděpodobně zůstanou, bohatí se jednoduše budou více a více izolovat kvůli strachu a ochraně, jak se budou postupně vynořovat problémy. Tento sklon se obecně projevuje také v celém řetězu sociální stratifikace, protože úzká, krátkodobá snaha o sebe-záchovu bude vždy automatickou tendencí, když se člověk ocitne v situaci, kdy mu hrozí finanční ztráta, a jak ukazují studie, čím vyšší je sociální status daného jedince, tím více se stává lhostejným.

Toto je příznakem „třídního boje“ a s tím, jak tyto trendy přetrvávají, můžeme očekávat větší množství vzpour a hněv ohledně stavu záležitostí a hrubé nerovnováze ve společnosti. I když se to může zdát jako neuchopitelný typ jevu, mělo by být o něm smýšleno ve stejném kontextu ostatních negativních faktorů, jako je vyčerpání surovin, nezaměstnanost a podobně. Nespokojená populace se může stát rozvratnou a násilnou populací a vznik vzpour ve velkém rozsahu může mít velmi negativní společenské následky, pokud není dobře porozuměno příčinám problémů.

Přechod

Myšlenka plynulého přechodu ze současného modelu do NLRBE může být skličující a obtížnou spekulací. Snad první úvahou je popřemýšlet více do hloubky o tom, do čeho přesně máme přejít. V mnoha ohledech je tato změna od nedostatek-zachovávající ekonomiky na systém přímé správy zdrojů a vědecké aplikace ve snaze o ekonomiku post-nedostatkové hojnosti pro uspokojení potřeb lidského druhu při současném zajištění integrity životního prostředí, opravdovým hodnotovým přechodem.

Ve stejné době je také přechodem od podporovaných činností, což jednoduše znamená, že nová struktura vlastně pracuje na odměňování šetření, rovnováhy, společenského příspěvku a ohleduplnosti vůči životnímu prostředí spíše, než-li na tom, co posiluje současná struktura dnes, což je v podstatě sobeckost, soutěživost, konzum a vykořisťování. Ve skutečnosti by mohlo být na tržní systém pohlíženo ne jako na „sociální systém“, ale jako na anti-sociální systém.

U samotné fyzické přeměny je přirozeně naivní si myslet, že můžeme předpovídat, co se v budoucnu stane vzhledem k tak ohromnému společenskému posunu, obzvláště s ohledem na to, jak moc silné a přítomné jsou tlaky, které drží současný systém. Všichni jsme denně nuceni k této tržní psychologii, abychom přežili a proto jsou naše hodnoty hluboce spojené s těmito metodami, praktikami a všeobecným pohledem na svět, ať už se nám to líbí nebo ne.

Můžeme dokonce říci, že tyto tlaky vytváří „skladbu“ myšlení, chcete-li. Zdá se, že podle toho, jak jednáme s životním prostředím, se naše mozky neustále propojují, trvale posilovány stávajícími tlaky a našimi reakcemi. Stejně jako se někdo může naučit nějakou dovednost až do takové míry, že se stane jeho „druhou přirozeností“ a provádět jednou naučené přímo bez nějakého velkého přemýšlení, stejně tak my jako lidstvo neustále vykonáváme činnosti se stejným druhem naučeného podvědomého vzorce. Například si často neuvědomujeme, že se občas chováme způsobem „úzce sobeckým“, neboť každý kolem nás se chová přesně stejným způsobem, a tím vytváříme vnímanou normalitu.

Z toho důvodu TZM přirozeně pohlíží na posun lidských hodnot, jako na nejdůležitější podmínku pro přechod. Způsob, jakým je to prováděno, je samozřejmě hluboce svázán se vzděláním, zatímco také snaha aktivně vytvořit podmínky, jež, doufejme, podpoří tyto nové udržitelné hodnoty, pomalu uskutečňuje změnu většího řádu.

S tímto na zřeteli existují snad dva obecné způsoby pohlížení na přechod. První z nich dává určitý logický rámec pro ten druhý. Tento první scénář předpokládá, že existuje základní celkové uznání politické / ekonomické mocenské struktury a komunity. Předpokládá, že lidský druh se definitivně rozhodl provést tento posun způsobem krok za krokem v globálním měřítku. Smutnou pravdou je, samozřejmě, že by se to takto asi nikdy neuskutečnilo.

Přesto je toto uvedeno hypoteticky, protože vlastní odůvodnění je relevantní s ohledem na to, jak přemýšlíme o přechodu jako o všeobecném procesu a určitých zmíněných atributech, jež by pravděpodobně vstoupily do hry ve druhém scénáři. Tento druhý scénář je více realistický, jelikož předpokládá, že neexistuje žádné široké veřejné uznání a přechod musí pocházet z aktivismu a vlivu. Toto v podstatě přesně odpovídá dnešnímu stavu, ve kterém se dnes nacházíme s ohledem na obrovské množství rozdělujících názorů, politické polarizace, národní nenávisti, obchodních válek, atd.

Takže, než uzavřeme toto představení přechodu, je také vhodné říci, že mnozí, kdo kritizují Hnutí Zeitgeist, to nedělají proto, že by nesouhlasili s jeho cíli, ale protože nerozumí tomu, jak se k nim dostat. Relevantní analogií proti tomuto argumentu je představa velmi nemocného člověka, který se chce uzdravit. Tento člověk nemusí znát ani lék nebo lékařskou cestu, jak se vyléčit, ale proto, že je jeho život v sázce, snaha učit se a najít pomocí vhodných prostředků řešení, nekončí z pouhé nejasnosti.

Stejně tak obtížnost nebo zmatek ohledně přechodu do NLRBE neodstraňuje její nezbytnost. Pravdou je, že všichni jsme lidé této planety a můžeme změnit svět celkem snadno, pokud se nám podaří najít jednotný a sdílený společný základ. Dále je důležité poznamenat, že jsme stále z určitého pohledu ve fázi přechodu. Není to žádná utopie, a pokud by se nám povedlo zvládnout alespoň 50 % této změny, tak jak ji teoreticky popisujeme, tak by to za to stálo. ⁸⁷²

Scénář jedna: Systematický rozklad

Systematický posun z tržní ekonomiky do Ekonomiky založené na přírodních zákonech / zdrojích by se mohl teoreticky uskutečnit prostřednictvím „socializace“ krok za krokem klíčových atributů sociální infrastruktury. V podstatě rozebíráme jednu vrstvu, zatímco implementujeme druhou tím nejplynulejším způsobem, jakým můžeme. Pokud dáme předsudky stranou, je tento termín „socializace“, jenž je samozřejmě na Západě poskvrňujícím pojmem daným hyper-glorifikací tržní ekonomie a démonizací čehokoli jiného, pro použití v tomto kontextu stále technicky vhodný. To jednoduše znamená, že nezbytnost peněz a tržního mechanismu by se nadále nedala aplikovat na daný sociální atribut (ne, že by ho tradiční „socialistická“ struktura v politickém a ekonomickém smyslu slova nahradila). Přímé pokročilé technické prostředky by vyráběly a distribuovaly bez cenovky pro přímé uspokojení těchto potřeb.

Jak bylo podrobně popsáno v předchozích esejích, kritickou komponentou umožňující novému sociálnímu modelu vyprodukovat vysoký životní standard je liberální aplikace moderní technologie a systémového přístupu k sociální organizaci založené na strategické technické efektivitě. Vzhledem k tomu, že současný model je doslova založený na technické neefektivitě, aby mohl fungovat, čím technicky efektivnější se systém stane, tím méně tradiční síly bude potřeba. Proto jsou v přechodu začínajícím uvnitř tržní ekonomiky potřebná opatření pro kompenzaci této finanční ztráty. Ta se můžou částečně skládat z přizpůsobení mezd pro kompenzaci ztráty pracovních míst spolu se zkrácením a sdílením pracovního týdne.

Jádrem sociálních aspektů, které budeme probírat v tomto cvičení je (a) produkce jídla, (b) nástroje, (c) základní produkce výrobků a (d) doprava. Tyto fragmenty mají očividně synergický vztah, jenž vyžaduje další typy technického vyhodnocení. Vzhledem k tomu, že tyto hlavní prvky našich každodenních životů jsou v podstatě to, co udržuje naše všeobecné zdraví a základní životní standard, v zájmu jednoduchého uvažování a znázornění by tyto abstrakce měly postačovat. Je také vhodné poznamenat, že post-nedostatkové vztahy (vztahy ve světě hojnosti), označené v každém předmětu, lze více prozkoumat v eseji Post-nedostatkové trendy, kapacita a efektivita.

(a) Produkce jídla

Technologie pro vysokou efektivitu a automatizovanou produkci jídla jsou s technologií vertikálního farmaření a nízkoenergetickými / nízkodopadovými kultivačními metodami, jako je hydroponie, aquaponie a aeroponie, současnou denní realitou. Odsolovací procesy mohou například umožnit výstavbu těchto zařízení pro vertikální farmy podél většiny hlavních pobřeží a produkovat organické jídlo v množství pro dosažení nebo překročení potřeb místní populace.

Krátce řečeno, možnost strategické hojnosti odhaluje, že kdyby byly tyto pokročilé metody zavedeny, umístění restriktivní monetární hodnoty na základní zdroje potravy by nebylo jednoduše nutné. I uvnitř existující monetární ekonomie neexistuje žádný legitimní technický důvod, proč by v dnešní době obchody nemohly poskytovat stejné zdroje potravy pro danou regionální populaci bez potřeby finanční výměny. Jedná se jednoduše o záležitost aplikací pokročilých automatizovaných systémů.

(b) Zařízení

Hydrokarbonová ekonomika v dnešní době působí značný zmatek nejenom na ekologické úrovni, ale také kvůli samotnému nevyhnutelnému nedostatku zdrojů. Zatímco přetrvává debata týkající se „ropného vrcholu“, neexistuje žádná legitimní debata týkající se faktu, že fosilní paliva jsou v podstatě omezená a jejich spalování je škodlivé pro životní prostředí. Při daném pokročilém stavu prostředků pro obnovitelnou energii jako je solární, energie přílivu a odlivu, větrná, geotermální apod. spolu s pokročilým systémem lokalizovaných prostředků neexistuje žádný důvod, proč by kdokoli z nás měl platit za energii, pokud by byl systém správně nastaven. Samotné pokročilé solární systémy aplikované na všechny existující struktury by dokonce napájely nadbytečnou energií záložní rozvodnou síť hlavního dodavatele a to by na základě současných statistik eliminovalo potřeby elektřiny.

Stejný fenomén rovněž napomáhá ve službách týkajících se přírodního plynu a vody. Jelikož elektřina může být využita k nahrazení plynu při topení a mnoha dalších užitečných aplikacích, její užití může být jednoduše navrženo v tomto kontextu. Voda, která je v dnešní době na Západě nominálním finančním výdajem, může být dramaticky hojnější prostřednictvím další průmyslové efektivity vedoucí ke snížení znečištění a zachování regionálního přebytku strategickým užitím. Ti, kteří mají na světě nedostatek vody, se snaží po několik let o využití odsolovacích a dalších čistících systémů, a to jak ve velkém, tak i v malém měřítku. Bylo to, opět, nedostatkem finančních prostředků, co zapříčinilo problémy, nikoli nedostatek technických schopností.

(c) Základní produkce výrobků

Spektrum základní produkce výrobků je široké a sahá od svorek na předměty v domácnosti, oblečení a komunikační technologie ke specifickým nástrojům pro specializované úkony, jako jsou hudební nástroje a další méně žádané položky. Nejlepší způsob, jakým v tomto ohledu přemýšlet je „spektrum poptávky“ s položkami denní potřeby na jedné straně a specializovanými nebo „luxusními“ typy výrobků na straně druhé.

Zatímco rozvoj automatizační technologie pravděpodobně usnadní obrovské množství variací ve výrobě, jakmile se kvůli přechodu v bezprostřední budoucnosti uskuteční revoluce v modulární robotice a nanotechnologii, můžeme přemýšlet o průmyslu ve více zavedeném kontextu. Celkově by každá průmyslová oblast nebo podoblast mohla být sjednocena v operacích umožňující nejvyšší úroveň produkce a nejvyšší možnou efektivitu jako celkový záměr. Jinými slovy, korporátní struktury by se kombinovaly na základě oboru nebo sektoru, přičemž by použily společně vytvořenou kapacitu pro zvýšení efektivity, zatímco by se redukovaly ztráty a konkurenční multiplicita. To by vytvořilo stupeň pro vytvoření plně synergického průmyslového systému aplikující pokročilé, ideálně zjednodušující automatizované procesy hojně nahrazující lidskou práci a nevyhnutelně zvyšující efektivitu.

Tato prvotní verze Systému pro spolupráci na návrhu, jak je široce popsána v eseji Průmyslová vláda, by rovněž mohla získat důležitost. Zatímco by mohly nastat jistá omezení v kooperaci s ohledem na absenci vyššího řádu, postupné posouvání v tomto procesu by přispělo k většímu začlenění při současném zvyšování udržitelnosti.

Nyní se vraťme k předchozímu bodu o kompenzaci ztráty placených pracovních hodin a připomeňme, že ztráty v prodejích přirozeně znamenají ztráty v růstu a tím i ztráty pracovních míst. V současném modelu je toto samozřejmě strukturálně negativním jevem. Nicméně se jedná o hypoteticky přechodný návrh, kdy by se mzdy proporcionálně přizpůsobily ztrátám pracovních míst a / nebo změnou pracovní doby. Jinými slovy, za předpokladu původního průměrného pracovního dne vyžadující 8 hodin na osobu, vznikne při ztrátě 50 % zaměstnání kvůli aplikaci automatizace a novým úrovním technické efektivity možnost následně zkrátit pracovní den o 50 % a tím jej rozložit na současnou pracovní sílu, to znamená, že by si každý udržel práci, ale pracoval by kratší dobu.

Takže kdybychom teoreticky měli ekonomiku s 1 000 osobami a 50 % z nich by bylo záměrně touto technologickou nezaměstnaností přemístěno, pracovní den by se mezi nimi rozdělil tak, že by každý pracoval 4 hodiny namísto 8 hodin. Je nutno znovu zmínit fakt, že se tyto výrobky a služby stávají volnými, což v ekonomice znamená, že existuje nižší potřeba pro předchozí úroveň kupní síly. Proto 50 % snížení mezd počítá s přímou kompenzací. Celkově jsme ve fázi, kdy tímto procesem opouštíme monetární systém. V případech, kde toto není proveditelné, by mohly být hodinové mzdové sazby proporcionálně ve stejném poměru navýšeny, přičemž by došlo ke kompenzaci vzniklých průměrných ztrát. Teoreticky by tato hodinová redukce celkové pracovní síly za předpokladu 100 % zaměstnanosti podle současných standardů společně s kompenzujícím zvýšením nyní volných zdrojů, plynule posunula společnost od trhu práce. Opět zopakujme, že toto je hypotetická abstrakce.

(d) Doprava

Dalším společenským tématem je doprava. Výroba vozidel, která je v dnešní době z velké části automatizovaná, je jednou z věcí na zamyšlení a kterou není velkým problémem zdokonalovat. Zde je otázkou přístup, použití a nezbytnost. Samozřejmě, že toto myšlenkové cvičení by mohlo být docela komplikované. Pokud bychom měli spočítat obrovské množství energie a zdrojů, jež všichni denně spotřebujeme na cestu do centralizovaných kanceláří, ve kterých obvykle vykonáváme svá povolání z širšího pohledu pochybného významu, byli bychom překvapeni celkovou zjevnou neefektivností. Zatímco existují jistě výjimky, dnes existuje jen velmi málo povolání, která doopravdy vyžadují přímou lokální interakci už vzhledem k obrovské síle internetu a podobných komunikačních nástrojů. Dokonce průmyslová výrobní zařízení, jednou automatizovaná, by vyžadovala pouze malý počet lidí v dané lokalitě, protože by se většina procesů dala řídit na dálku.

Takže strategický krok odstraňující nehospodárný pětidenní pracovní týden s pracovní dobou od devíti do pěti a zrušení tradiční cesty do práce a zpět by ulehčilo tlaky na mnoha úrovních. Vybavení všech lidí všemi potřebnými prostředky pro řízení jejich pracovních funkcí z domova znamená logický a udržitelný plán pro redukci energie, redukci nehod, redukci znečištění, redukci stresu a podobně.

Kromě toho, pokud jde o infrastrukturu, systémy sdílení, jako jsou v současné době existující půjčovny jízdních kol a podobně, by měly být aplikovány i na vozidla (a vše, co bude v našich silách), spolu s liberálním začleněním hromadné dopravy. Toto opět znamená proces postupných zlepšení krok za krokem, kde jsou různé regiony účelně reorganizovány pro dosažení nejvyššího technického stupně efektivity.

Stručně řečeno, lokalizováním pracovních míst / vzdáleného přístupu pro omezení potřeby cestovat, spolu se systémy sdílení vozidel a liberální masové dopravy bychom značně změnily povahu dopravní infrastruktury a usnadnily vybudování základů NLRBE, i když by některé služby ještě byly placené.

Scénář číslo dvě: Skutečný svět

Nyní, s následujícím zkráceným, ale logicky účelovým tokem myšlenek směrem k hypotetickému zhroucení současného systému a systematické implementaci atributů systému nového, se pojďme realisticky podívat na to, jak se může přechod do této nové společnosti uskutečnit s ohledem na danou komplexní a dichotomickou realitu, jež snášíme dnes.

Nejprve je důležité pochopit, že záměr společenské a environmentální udržitelnosti se vyvíjel pod kulturním povrchem velmi dlouhou dobu. Například současný velmi běžný pojem „zelené“ ekonomiky, který je tlačen vpřed environmentalisty spolu s periodickými výbuchy skupin za občanská práva, jako například Occupy Wall Street, odhalují hluboce zakořeněný zájem o svět, který je rovnoprávnější, humánní a udržitelný. Zatímco náš současný sociální systém, jak bylo řečeno, často podporuje opak těchto hodnot, stále se zdá, že hluboko uvnitř většina našich hlavních historických filozofií stále naznačuje zájem o sociální rovnost a udržitelnou rovnováhu.

Takže ještě jednou. Je důležité si uvědomit, že k tomu, aby byl vytvořen svět, který je více udržitelný a lidský, je třeba kompletního posunu od současné sociální architektury. Jinak tyto základní problémy přetrvají, i když by mohly být do jisté míry sníženy polovičatými opatřeními. Chceme-li to provést, pak globální taktiky společenského hnutí jsou kritické pro vytvoření tlaku na existující systém spolu s pomocí změnit tyto záměry a hodnoty samotné kultury prostřednictvím rozsáhlých vzdělávacích a komunikačních projektů.

Nicméně předtím, než se takovými myšlenkami budeme zabývat, je dobré se vrátit k otázce „společenského kolapsu“, tentokrát v kontextu toho, co bychom mohli nazvat „eko-bio-sociální tlaky“. Pozadím naší kulturní evoluce jsou tlaky, které mohou mít jak pozitivní, tak negativní formu. Pozitivní tlaky tohoto druhu mohou zahrnovat vývoj a výraz technologií zlepšujících život, kde publikum diváků je natolik ohromeno těmito možnostmi, že společenská poptávka pro danou funkci nebo implementaci se stává neochvějnou.

Na druhé straně jsou negativní tlaky, jako například dramatické selhání sociální konstrukce, která kulturu šokuje a vytváří znepokojení, ztrátu důvěry a katastrofální zájem o vyřešení problému pomocí nových metod. Vzhledem k předcházející sekci o společenských problémech můžeme logicky očekávat, že jak současný model „drtí“ společnost, tak tyto negativní tlaky usnadňují novým podnětům provést změnu. Toto je samozřejmě mimo kontrolu TZM a v žádném případě se TZM nesnaží nikomu uškodit. TZM se ve své aktivistické práci zaměřuje na vliv pozitivních tlaků ukazující světu, co se dá udělat prostřednictvím vzdělávání a „think-tank“ projektů. Přesto TZM nepopírá existenci těchto dalších vyvstávajících negativních tlaků a bere je na vědomí také jako formu mobilizačního podnětu.

Je také důležité si uvědomit, že tak zvaný „sociální kolaps“ není absolutní. Je relativní. V obecných každodenních činnostech, konkrétně na Západě, se člověk nedívá kolem a neuvažuje o tom, že by se společnost nacházela ve stavu „zhroucení“. Je to proto, že mnoho lidí si jednoduše zvyklo na znečištění, rakovinu, dluhy, bezdomovectví, vyčerpání, chudobu, války, povstání, opakující se finanční krize, nezaměstnanost a další jiné neefektivnosti. Není to, jako kdyby se jednoho dne všichni probudili a nalezli celý svět v utrpení či se smrtí v ulicích. Sociální kolaps neboli selhání systému je proces a skutečnou otázkou vlastně je, jak špatně jsme připraveni, než začneme jednat, abychom to změnili.

Popravdě, všechny systémy se mění, a zatímco jsou takové procesy selhání v krátkodobém horizontu velmi negativní záležitostí, je to konečně přirozený důsledek kulturní evoluce. Problémy mohou vést ke kreativitě a kreativita vede k novým řešením, pokud jsme ochotni se posunout dále. V každém případě pojďme nyní, s těmito odhalenými eko-bio-sociálními tlaky společně se základním porozuměním tomu, jak se přechod může krok za krokem uskutečňovat (scénář jedna), hovořit o aktivismu přechodného období. Cílem zde není pouze usnadnit přesun na nový model, ale také pracovat na pomoci těm, kteří v tomto modelu trpí a v podstatě je dát v tomto procesu přechodu na první místo. Lze to udělat vytvořením paralelních systémů, které nepoužívají peníze, ale stále poskytují lidem užitečné služby.

S růstem technologické nezaměstnanosti a s většinou vlád a korporací stále hledící na opačnou stranu tak dlouho, jak jen mohou, se vytvářejí řešení pro zmírnění napětí populace spolu s odstraněním podpory pro stávající systém, což je vítězným cílem. Například využívání vzájemných uvěrových systémů (mutual credit systems) ⁸⁷³ neboli „časových bank“ usnadňuje typ nepeněžních transakcí často založených pouze na práci. Zatímco zdanění těchto transakcí platí pouze v některých zemích, tento systém je zcela schopen obejít peníze (t.j. pro ty, kteří jsou schopní ale chudí) spolu se snížením celkového finančního oběhu (jako prostředek protestu a přechodu).

Vzájemný úvěrový systém (mutual credit system) je forma výměny služeb a výrobků, jež umožňuje ne-peněžní výměnu hodnot, které se použijí na jiné zboží a služby a odstraňuje poměr zboží za zboží 1:1 typický pro jednoduchou výměnu (barter). LETS (Local Exchange Trading System) ⁸⁷⁴ je dobrým příkladem. Mezi mnoha jinými pozitivy pomáhá bezúročnou, bezinflační formou výměny, kde cena nekolísá, jak se to stává v dnešní době. V případě „časových bank“ je vše ve skutečnosti založeno na předchozí práci jednotlivce. Existuje celá řada variant systémů tohoto typu, a co se týče jejich programování a pružnosti, stávají se více sofistikovanými.

Další taktika, která má podobný efekt, je užití komunitního systému pro sdílení. Například TZM Toronto má síť pro sdílení nářadí, kde v zařízení, jako je knihovna, existují základní nástroje, které může každý použít, jak je potřeba. ⁸⁷⁵ Jakkoliv se to může zdát nedůležité, je jednoduché si všimnout, jak se tento knihovní koncept může ve společnosti rozšířit i na automobily nebo jiné věci, kde je to využíváno zatím řídce. Opět platí, že by to mohlo pomoci těm, kteří nemají prostředky k přístupu společně s odstraněním tlaku ekonomického systému. Netřeba říkat, že by to bylo přátelštější jak k životnímu prostředí, tak k udržitelnosti.

Podobně vliv metod více tradiční sociální politiky, jako například masové on-line petice a jiné podobné činy, jsou z hlediska efektu méně důležitě, ale jsou stále relevantní pro povědomí. TZM neschvaluje fyzické protesty ve smyslu shromažďování se na parkovišti a křičení na budovy jako efektivní způsob sociální změny, ale také je nezamítá, protože takovéto aktivity mohou do jisté míry přilákat pozornost k dané problematice. Podobně petice se staly v dnešním světě všudypřítomné a společně pracují na ovlivnění politických představitelů tím, že rovněž veřejně zpochybní jejich kompetenci ve sdělovacích prostředcích. Jedná se o další taková vyjádření, která přicházejí až na základě něčí kreativity, odvahy a osobních zájmů.

Nicméně je zde jeden konkrétní návrh politického lobbingu, jenž stojí za zmínku a který je zde už po nějakou dobu. I když to samo o sobě není dlouhodobým řešením, jeho implementace by alespoň mohla zlepšit veřejné zdraví a obecně zamezit chudobě. Název je „garantovaný“ či „nepodmíněný základní příjem“. Jednoduše to znamená, že lidem jsou každý rok dány základní, život podporující prostředky na pokrytí základních životních potřeb bez výjimky. V roce 2013 se aktivistické skupiny ve Švýcarsku velmi těžce snažily implementovat tuto myšlenku. ⁸⁷⁶

Nyní, když dáme vše stranou, nejdůležitějšími aktivistickými podněty TZM jsou stále vznikající projekty stylu „think-tank“, které doslova pracují tak, aby ukazovaly lepší cestu. R. Buckminster Fuller jednou prohlásil: „Nikdy nemůžeš změnit věci tím, že budeš bojovat s existující realitou. K tomu, aby se něco změnilo, je třeba vypracovat nový model, který udělá existující model zastaralým.“ Toto je rovněž motto TZM pro přechodné období.

Jak bude vyjádřeno v eseji „Stát se hnutím Zeitgeist“, na rozdíl od obecných událostí na zvyšování povědomí, projekty typu „think-tank“, jenž mohou doslova začít budovat nový sociální model jak fyzicky, tak ve svém programování udržitelnosti a efektivity, jsou pravděpodobně tou nejhlubší metodou aktivismu. Digitální revoluce převzala složitost a náročný proces vývoje průmyslového návrhu a poskytla možnost virtuálně reprezentovat většinu praktických myšlenek v zájmu komunikace. Podobně, jako nemusí dnes ještě existovat dříve zmiňovaný Systém pro spolupráci na návrhu, není žádný důvod, proč by dnes nemohl být naprogramován, i když by to představovalo pouze zjednodušený „model“.

Podobně je dalším nápadem Global Redesign Institute, což je makro-industriální rozhraní pro návrh vytvořené, aby umožnilo komukoliv přemýšlet o logice přepracování topografické vrstvy Země. Na konci se rozsah možností virtuální tvorby, o kterých mluví TZM, stává více možným a toto má silný komunikační potenciál. Až tyto změny nastanou, můžeme si představit velkoplošné konference, které se mohou konat v jakémkoliv regionu, ukazující, jak mnohem efektivnější by region mohl být, pokud by byl takový technický systém nebo návrh implementován.

Přechod samostatných zemí

V návaznosti na předchozí si představme poměrně malou zemi s obrovským množstvím přírodních zdrojů (možnou realistickou lokací s bohatými zdroji by mohla být jedna ze zemí v Latinské Americe). Je to v blíže neurčené době v budoucnosti a při technickém pokroku, u kterého nadále pokračuje fenomén vytváření „více za méně“. Výsledkem jsou známé metody průmyslové výroby, jež nyní požadují méně surovin, a to do té míry, že pokud by se dobře organizovaná země bohatá na přírodní zdroje strategicky adaptovala, neexistovala by žádná potřeba exportu a importu v daném regionu. Tato země by v tomto případě mohla stát v kontextu globalizace a mezinárodního vlivu stranou.

Vůdci této země si však této technické skutečnosti nejsou vědomi. Takže jednoho dne se ocitne příbuzný jednoho z vůdců na konferenci TZM, kde se bude mluvit o těchto iniciativách v návrhu a pokrokových výrobních metodách. Tato osoba upozorní vůdce dané země a místní vláda bude informována. Tato hypotetická vláda pravděpodobně jako v ostatních latinskoamerických zemích trpí chudobou, k čemuž většinou dochází kvůli mezinárodnímu obchodu, korupci, zadlužení, problémům s nezaměstnaností a podobně. Tato vláda, nyní osvícená tím, co se naučila, se rozhodne začlenit koncepci lokalizované NLRBE (Natural Law / Resource Based Economy, Ekonomiky založené na přírodních zákonech / zdrojích), jak nejlépe umí.

Chápou, že skutečná NLRBE spolu s celkovým systémem správy zdrojů Země je globální. Uvědomují si však, že tyto změny nenastanou v současném globálním prostředí v blízké budoucnosti a počítají, že s malým množstvím přizpůsobení mohou daný model využít sice v omezeném, ale mocném rozsahu, čímž vyřeší většinu svých materiálních / finančních strastí. Takže země pak uvede své průmyslové metody do souladu, vytvoří domácí systém senzorů a řídící síť pro porozumění svým zdrojům a zachování rovnováhy, plně vstřebá novou průmyslovou schopnost dělat více za méně, také instaluje algoritmy protokolů pro udržitelnost a efektivitu, jež jsou vlastní CDS a pokračuje v rozvinutí nového modelu do plné síly a to doslova zastavením veškerého obchodu s ostatními zeměmi. A jakmile tyto kroky zavede, stane se v daném regionu zcela soběstačnou a stoprocentně udržitelnou zemí.

Po určitém období trvaní tohoto úspěchu začne svět pomalu vidět neuvěřitelné výsledky této bezpeněžní ekonomiky. Populace, jež dříve měla velmi nízké životní standardy, je povznesena do ekonomické hojnosti, kterou svět nikdy nespatřil. V obrovské míře tomu napomohlo, že lidské hodnoty v této zemi spočívají na konzervativním a skromném způsobu života při současné podpoře vyváženého pokroku národa.

Takže s ohledem na tento důkaz proveditelnosti a plodnosti začnou sousedící národy chápat obrovskou hodnotu tohoto nového modelu a rozhodnou se zapojit. Tento proces připojování značně rozšíří síť zdrojů, a čím více se rozšíří, tím více uvidí také ostatní lidé v dalších zemích tuto hodnotu a tím více ji budou žádat a tak dále. Po čase se svět sjednotí.

Zatímco může být tento příklad příliš zjednodušený a také jasně ignorující mezinárodní politické tlaky, které by zajisté způsobily konflikt, čtenář by měl být schopný pochopit, že se stále jedná o možnost. Ve skutečnosti nevíme, co přesně spustí takovouto změnu, ale víme, že zasetí co nejvíce těchto „semen“ možností je spolu s navyšujícími se negativními eko-bio-sociálními tlaky, které se zdají být bez konce, klíčové.

STÁT SE HNUTÍM ZEITGEIST

Někdy ty nejnepatrnější věci mění směry našich životů, sebemenší nádech okolností, nahodilý okamžik, jenž se připojí jako meteorit dopadající na Zem. Životy se otáčely a měnily směr silou nahodilé poznámky. ⁸⁷⁷ - Bryce Courtenay

Zodpovědnost

Zatímco povrch následujícího návrhu se může zdát jako poetické gesto, skutečností je, že je to naprosto pravdivé a nevyhnutelné. Všichni jsme v Hnutí Zeitgeist, ať se nám to líbí nebo ne.

Každý den našich životů děláme rozhodnutí ve společenském a environmentálním kontextu, jenž mají vliv na blaho a vnímání ostatních. Nezáleží na specifických politických, náboženských nebo celkových ideologických dispozicích jedince; pokud žijete na této planetě, ovlivňujete ji, od čehož se odvíjí i kultura. Toto rovněž znamená, že jste zodpovědní. Jste zodpovědní za to, co uvedete do pohybu a tudíž zodpovědní za stav prostředí. Jste do určitého stupně zodpovědní za rovnováhu a nerovnováhu samotného lidského druhu, ať už na jedné nebo jiné úrovni.

Každý akt empatie nebo lhostejnosti rezonuje s těmi, kteří obdrželi tyto projevy a kvůli základním evolučním zákonům lidské adaptace přizpůsobujeme naše očekávání a sklony podle toho jak zakoušíme prostředí kolem nás. Dětství je přirozeně nejcitlivějším obdobím pro náš druh, jelikož se snažíme zjistit, jestli je tento svět, na který jsme přišli, bezpečný a podpůrný, nebo nebezpečný a lhostejný. Zatímco je tento typ programování dominantně nastaven v raném dětství, během našich životů stále pokračuje a má také hluboký dopad na kulturní smýšlení vyššího řádu.

Zatímco jsou naše schopnosti doopravdy mocné, obzvláště když dojde na lidskou, nedávno nabytou, schopnost využívat technologické nástroje, které mohou rapidně změnit společenský konstrukt, je jednoduché zapomenout, že kořenem této existence je typ podřízenosti a přijmutí faktorů, nad kterými nebudeme mít nikdy kontrolu. Po tisíciletích zmatku ohledně povahy naší existence vynalézáním komplexních a nakonec falešných systémů víry, abychom se s tímto zmatkem vyrovnali, pomalé objevování toho, co je běžně nazýváno jako přírodní zákony, neposkytlo pouze prostředky pro vytváření a vynalézání, ale rovněž porozumění, že ve skutečnosti v mnoha různých ohledech nemáme kontrolu.

Pouze se nám zdá, že ovládáme způsob, jakým působíme na tuto existující strukturu pravidel, ale tato pravidla přírodních zákonů nevykazují žádný příznak změny. Naše podřízení této skutečnosti spočívá v srdci technického návrhu vytvořeného Hnutím Zeitgeist. Jedná se pouze o proces adaptace pro lepší optimalizaci lidské existence a vytvoření podmínek, které zlepší naše životy a umožní budoucím generacím obývat tuto planetu bez vážných nedostatků a ztráty udržitelnosti. Pravdou je, že lidský druh dnes nesdílí svět a životní prostředí pouze se sebou samotným. Sdílí jej také s širokou rodinou druhů a dalších forem života vlastních danému prostředí a budoucími generacemi.

Existuje také zastiňující tendence pro idealizovaný význam sebedůležitosti. Tradiční náboženství a takové fráze jako „být stvořen k obrazu Božímu“ a další názory mají tendenci oddělovat lidské bytosti od přírodního světa, abychom nebyli „redukováni“ na jakýsi pouhý výtvor přírody. Věhlasný astronom Carl Sagan popsal tento problém ve svém textu Bleděmodrá tečka.

„Země je velmi malou položkou v obrovské kosmické aréně. Zamyslete se nad nekonečnými krutostmi spáchanými obyvateli planety v jednom rohu tohoto pixelu na ostatních nerozeznatelných obyvatelích v jiném rohu tohoto pixelu, množstvím jejich nedorozumění, jak touží zabít jeden druhého a jak vášnivá je jejich nenávist. Zamyslete se nad řekami krve prolité všemi těmito generály a císaři, aby se ve slávě a vítězství mohli stát dočasnými pány části bodu. Náš postoj, naše falešná sebe-důležitost, naše mylná představa, že jsme ve vesmíru v nějaké privilegované pozici, odpovídají tomuto bledému světlu. Naše planeta je osamoceným smítkem v obrovské obklopující kosmické temnotě. V naší zaslepenosti zapomínáme, že v této rozlehlosti neexistuje žádný náznak pomoci přicházející odněkud, jež by nás ochránila před námi samotnými.“ ⁸⁷⁸

Nemůžeme samozřejmě popřít, že naše kapacita myslet, vytvářet, řešit problémy a měnit svět nás staví do velmi unikátní pozice vzhledem k ostatním druhům, se kterými sdílíme toto prostředí. Lidský organismus je tak neuvěřitelný v tolika možných funkčních a adaptačních způsobech, že není divu, že moderní věda zatím ani nezačala rozumět tomu, jak je tato neuvěřitelně komplexní řada orgánů a chemických látek schopna dělat to, co tak dobře dělá. Ve skutečnosti je naše kreativita velmi mocná; jsme schopni rozšířit naši mentální a fyzickou formu pro zahrnutí fyzických a výpočetních možností. Toto je skutečná povaha naší technologické vynalézavosti.

Počítač, auto, telefon, stůl, tužka nebo jakýkoli jiný nástroj, který můžeme zužitkovat, nejsou pouhými oddělenými abstrakcemi, v nichž se angažujeme. Jsou rozšířením nás samotných velmi reálnými a přímými způsoby, jež vylepšují určitý typ funkce, kterou si přejeme dokončit. Jak plyne čas, je logicky jasné, že řešení problému se může stát tak mocné, že sociální modely, které jedna generace přijme, budou v další generaci zastaralé. Vytoužený přechod z konkurenčního tržního ekonomického modelu k Ekonomice založené na přírodních zákonech / zdrojích je takovýmto posunem.

Role a projekty

Hnutí Zeitgeist je globální organizací, která nemá žádné formuláře k vyplnění ani se nezabývá formalitami v přijímacím procesu. Zájemce o návrhy TZM a určitý typ akce na podporu takovéto změny je definován jako „člen“ a stupněm účasti, jenž závisí na oblasti zájmu a vynalézavosti dané osoby a / nebo skupiny, do které se bude chtít zařadit. Je rovněž důležité zmínit, že samotné zapojení do komunity je určitým způsobem příspěvkem k samotnému přechodu, jelikož změna společenských hodnot je kritická pro takovýto posun a začíná vytvářením rostoucí subkultury, která jednoduše nalezne sjednocení na základě těchto hodnot, i když bude stále přetrvávat starý zžíravý sociální model.

Konkrétněji, zapojit se znamená, bez výjimky, snahu o zvýšení uvědomění v komunitě a současné přispívání k rozvíjejícím se projektům. Rozsah možností aktivistů sahá od jednoduché formy jedné osoby pracující online, jež zveřejňuje relevantní data cílovému publiku na místech, jako jsou fóra, stránky medií, sociální sítě a podobně, až po podrobnější přístup, kde mohou aktivisté přispět při tvorbě a programování projektů, které mohou sloužit pro usnadnění skutečného mechanismu navrženého systému.

Tři takovéto rozvojové projekty jsou (a) Institut globálního přeprojektování (Global Redesign Institute, GRI); (b) Projekt pro lokalizovaná řešení (Localized Solutions Project, LSP); (c) a Systém pro spolupráci na návrhu (Collaborative Design System, CDS).

(a) Institut globálního přeprojektování (Global Redesign Institute, GRI) je online rozhraní pro spolupráci, které funguje na podobném principu veřejného přínosu jako Wikipedie, ale na mnohem vyšší úrovni logického ohodnocení a bez tolika sémantických problémů, jež se vyskytují v encyklopedii. Účelem je graficky a matematicky přetvořit povrch Země, region po regionu, na základě nejpokročilejších principů udržitelnosti a efektivity. Tento, na teorii systémů, orientovaný přístup nezkoumá lidské záležitosti a umělé limitace jako jsou státy, pozemková práva a ostatní omezující faktory, které dnes existují.

Nejlepší způsob, jakým o tomto přemýšlet je iniciativa makro-průmyslového návrhu, která odstraňuje všechny topografické a infrastrukturní znaky moderní společnosti a snaží se je nahradit optimalizovanějšími prostředky. Cílem je prakticky implementovat NLRBE v co největší možné míře teoreticky. Samozřejmě mnozí, kteří slyší takový návrh spolu s tím, že se jedná o projekt s otevřeným přístupem a kdokoli na planetě může přispět, by mohli dospět k závěru, že rozlehlost subjektivního lidského názoru ohledně takovéto záležitosti povede k nemožnosti takový projekt realizovat.

Takováto situace by ve skutečnosti nebyla výsledkem vědecké metody. Zatímco lokalizovaná technologie (více ohledně této záležitosti v sekci Projekt lokalizovaných řešení) se bude vždy během času měnit, jelikož toto je její podstatou, jak se věci technicky vylepšují, základní topografické smýšlení se bude měnit mnohem méně. Konkrétněji, způsob, pomocí něhož k těmto „makro“ rozhodnutím dospějeme, by měl přímý vztah k charakteristikám jakékoli dané oblasti spolu s logickým uvažováním vrozené sítím, jež vyvstanou v synergicky spojené sociální funkcionalitě.

Například různé typy terénu mají různou náchylnost k osídlení, zatímco obnovitelné zdroje energie vyžadují, aby byly umístěné v určitých místech, která umožňují jejich provoz. Pokud výroba konkrétního typu zboží vyžaduje jisté materiály a tyto materiály jsou lokální, je logické postavit výrobní zařízení tak blízko ke zdroji, jak je to jen možné. Podobně i jakékoli další atributy doručovacího řetězce jsou nejlépe alokované při použití stejné logiky včetně prostředků distribuce. Distribuční centra by přirozeně byla tak blízko k centru velkých měst, kde má populace snadný přístup při krátkých vzdálenostech. Dále, vytvoření parků, rekreace a podobně se stává rovněž samozřejmostí nalezením příznivého umístění v oblastech, jež odpovídají danému požadavku, jako je např. velká plocha, která se bude rozšiřovat, kvůli hrám a podobně.

Stručně řečeno, tento proces logicky dedukující topografické umístění pro maximalizaci efektivity a udržitelnosti je celkově technickým procesem. Toto neznamená, že někdo může jednoduše „zmáčknout tlačítko“ a celistvost daného regionu bude dedukována automaticky bez lidského souhlasu nebo interferencí hodnot. Raději by se mělo říci, že to, co v dnešním světě máme, spolu s nehospodárnými tržními praktikami na mezinárodních trzích, globalizací a jinými neefektivitami, je v hluboké nerovnováze. Prostřednictvím tohoto základního uvažování vázané na přírodní zákony můžeme dále vytvořit klid, bezpečnost a hojnost a tím i růst kvality našeho života při současné dramatické redukci našich stop na životním prostředí.

Co se týká komunikace a vzdělávání, jež se částečně týkají každého takového projektu, tak když se jistá oblast „aktualizuje“, je potom ukázána světu, aby bylo vidět, co je možné udělat. Statistiky, které by doprovázely tyto konečné návrhy, by pravděpodobně přinesly matematicky odvozenou zpětnou vazbu, jako např. o kolik méně energie a zdrojů bylo spotřebováno; všeobecnou redukci ekologických stop; ulehčení dopravy; efektivní nárůst výroby a distribuce; statistiku vytváření materiální hojnosti na základě populace a tak dále.

(b) Projekt lokalizovaných řešení (The Localized Solutions Project, LSP) by mohl být považován za mikro-průmyslovou iniciativu, jak by někdo mohl navrhnout, ve srovnání s „makrokonceptem“ v rámci GRI. Jedná se jednoduše o kvalitní koncepci, kde mohou lidé přemýšlet o systémech nižšího řádu, jež by mohly být částí většího „makro“ konceptu.

Takovým projektem by mohl být například koncept odlehčeného domu, nenapojeného na veřejnou síť, který je možné snadno postavit nebo smontovat z hojných ekologických materiálů. Když je jednou takový návrh shledán komunitou nejvšestrannějším, udržitelným a optimalizovaným pomocí online systému pro spolupráci, může se potom dostat do databáze pro jak obecné reference, tak i začlenění do GRI jako subsystém. ⁸⁷⁹

(c) Podobně, k Projektu lokalizovaných řešení související Systém pro spolupráci na návrhu je projekt pro programátory, který usiluje o vytváření skutečného regulačního síťového zdrojového kódu, jenž by umožnil procesy probírané v eseji „Průmyslová vláda“. Tento systém by byl programován stejným otevřeným zdrojovým kódem s otevřeným přístupem jako předchozí dva projekty při kterých by se zužitkovalo skupinové myšlení a vědecké metody pro maximalizaci potenciálu.

Jako komunikační nástroj by tento projekt nemusel být „kompletní“, aby byl efektivní. I kdyby bylo použito pouze malé množství parametrů, pak výstup výpočtu teoretického vyhodnocování návrhu, samotných hodnot, má velký vzdělávací potenciál. Po čase by mohla být primitivní verze CDS přímo zahrnuta do LSP a GRI, jelikož jsou propojené za stejným účelem. Takováto řešení by mohla být demonstrována na konferencích hnutí.

Pobočky a události

Aktivisté TZM mají téměř vždy vztah k regionálnímu chapteru. Od roku 2014 existuje mnoho těchto poboček v desítkách zemí. Chapter může mít od několika až po tisíce lidí a ti, jež žijí v současné době v regionech bez místní pobočky jsou vyzýváni, aby se zapojili. Jedná se o velmi jednoduchý proces a potřebný časový závazek záleží na stupni obětavosti a časové dostupnosti jednotlivce. ⁸⁸⁰

Pobočky jsou organizovány podle místních a mezinárodních úrovní. Je zde například národní koordinace poboček pro celé Spojené státy, přičemž každý stát USA má svou vlastní pobočku (neboli „sub-chapter“). Obdobně může mít každé město v daném státě také svou vlastní pobočku. Tato síť vytváří vícerozměrný informační tok, a zatímco se může jevit jako hierarchická, etika hnutí není ve stylu mocenského systému řízení od shora dolů. Pobočky často pořádají setkání ohledně své práce na každé úrovni a diskutované myšlenky jsou přínosné jak ve směru šíření nahoru, tak dolů.

Co se týče událostí, od vzniku TZM v roce 2008 se některé pravidelné akce, jež jsou pořádány dvakrát ročně, ukázaly být pojítky hnutí. Tyto dvě příležitosti jsou nazývány „Zeitgeist Day“ (nebo „Z-Day“) a Zeitgeist Media Festival. Například rok 2013 je označen jako pátý ročník Z-Day a třetí ročník pro Zeitgeist media festival. Z-Day je v povědomí veřejnosti hlavní událostí hnutí, která je intelektuálně řízená popisující vlastní pokrok hnutí a rozšiřující se relevantní výzkum. Je to také veřejná mediální aktivistická událost, jež se vždy snaží přilákat pozornost sdělovacích prostředků a jejich prostřednictvím dále šířit povědomí o poslání TZM.

Naopak Zeitgeist Media Festival je multimediální uměleckou událostí, která obchází intelektuální stránku a využívá umění pro osobní transformaci. Umění má emocionální a experimentální schopnost inspirovat ke změnám a vytvářet nové nápady. TZM vidí umění jako oporu samotného vědeckého rozvoje. Tato událost je rovněž prostředkem k vyjádření kreativní a vzrušující kapacity a potenciálu lidského bytí a připomenutím, že bychom měli oslavovat lidství a usilovat o jeho zlepšování.

Každá z těchto událostí má stejný základní formát. Existuje hlavní událost a spřízněné události poboček. „Hlavní globální událost“ Z-Day má sklon zaměřit se na nejvíce dominantní globální problémy a projekty hnutí pro každý rok obvykle představující známé mluvčí a spolupracovníky. Spřízněné zrcadlové akce, jež jsou zaměřeny regionálně, probíhají ve stejný den nebo víkend po celém světě prostřednictvím jednotlivých poboček. Například v roce 2009 spolu s hlavní událostí v New York City probíhalo více než 400 spřízněných akcí. ⁸⁸¹ Podobně pobočky velmi často svážejí potraviny a zdroje charitativního charakteru pro strádající jednotlivce ve své komunitě. ⁸⁸²

Další akce jako townhall, které se mohou konat měsíčně nebo každých 14 dní, jsou také běžné. Záleží na dané skupině / pobočce jak rozhodne o četnosti těchto veřejných setkání. ⁸⁸³ Kromě těchto základních myšlenek, existuje mnoho dalších možností a opět záleží na jednotlivých pobočkách, jak jsou kreativní v řízení svého aktivismu.

Programové prohlášení

Na závěr bude v plném rozsahu uvedeno oficiální programové prohlášení TZM.

Hnutí Zeitgeist, založené v roce 2008, je organizace obhajující trvalou udržitelnost, jenž provádí komunitně založený aktivismus a osvětové akce prostřednictvím sítě globálních / regionálních poboček, projektových týmů, výročních událostí, médií a charitativní činnosti.

Principiální zaměření hnutí zahrnuje poznání, že většina sociálních problémů, které v této době sužují lidstvo, nejsou výhradně důsledkem institucionální korupce, absolutního nedostatku, politických rozhodnutí, chyb v „lidské přirozenosti“ nebo jiných příčinných domněnek, které bývají často zmiňovány. Místo toho hnutí uznává, že problémy jako chudoba, korupce, znečištění, bezdomovectví, války, hladomor a podobné jsou spíše „symptomy“ pramenící ze zastaralého socioekonomického systému.

Zatímco přechodné reformní kroky a částečná podpora komunit jsou předmětem zájmu hnutí, definujícím cílem je zavedení nového socioekonomického modelu založeného na technicky zodpovědné správě zdrojů, alokaci a designu prostřednictvím takzvaného vědeckého způsobu uvažování nad problémy a hledání optimalizovaných řešení.

Ekonomika založená na přírodních zákonech / zdrojích (Natural Law / Resource Based Economy, NLRBE) je, na rozdíl od správy měnové nebo dokonce politické, o přijetí přímého technického přístupu k sociální správě. Je o aktualizaci fungování společnosti na nejmodernější a ověřené známé metody zanechávajíce za sebou veškeré škodlivé následky a limitující zábrany generované našim současným systémem měnové / peněžní směny, zisku, obchodu a ostatních strukturálně motivačních záležitostí.

Hnutí je loajální myšlenkovému toku, nikoli figurám nebo institucím. Náš pohled je, že pomocí sociálně zaměřeného výzkumu a testovaných poznatků v oblasti vědy a technologií jsme nyní schopni logicky dospět ke společenským aplikacím, které mohou být značně efektivnější při uspokojování potřeb lidské populace zvyšujíce veřejné zdraví. Je pošetilé se domnívat, že války, chudoba, většina zločinů a mnoho dalších měnově založených nedostatkových efektů běžných v našem současném modelu, není možné časem vyřešit. Rozsah aktivismu a osvětových kampaní hnutí sahá od krátkodobých po dlouhodobé s metodami výslovně založenými na nenásilné komunikaci.

Hnutí Zeitgeist (The Zeitgeist Movement, TZM) nemá žádnou oddanost ke státu nebo tradičním politickým platformám. Vnímá svět jako jeden systém, lidskou rasu jako jednu rodinu a uvědomuje si, že všechny státy musí odzbrojit a naučit se sdílet zdroje a myšlenky, chceme-li v dlouhodobém horizontu přežít. Tudíž jsou tato námi podporovaná řešení v zájmu pomoci všem na Zemi, nikoli jen úzké, vybrané skupině. ⁸⁸⁴

Připojte se: www.zeitgeistmovement.cz www.thezeitgeistmovement.com