Definice Hnutí Zeitgeist

PŘEDMLUVA

Závěrem jakéhokoliv seriózního výzkumu může být pouze vznik dvou otázek tam, kde dříve byla jen jedna. ¹ - Thorstein Veblen

Původ názvu

„Hnutí Zeitgeist“ (TZM) je názvem sociálního hnutí, které je popsáno v následujících pojednáních. Název nemá žádné relevantní historické odkazy k něčemu kulturně specifickému a neměl by být zaměňován nebo asociován s čímkoliv dřívějším podobného názvu. Spíše je tento název založen přímo na významovém smyslu slov samotných.

Termín „zeitgeist“ je definován jako „obecné intelektuální, morální a kulturní klima své doby“. Termín „hnutí“ velmi jednoduše znamená „pohyb“ nebo změnu. Hnutí Zeitgeist je proto organizací naléhající na změnu v převládajícím intelektuálním, morálním, a kulturním klimatu doby.

Struktura dokumentu

Následující text je připraven tak, aby byl co nejstručnější, ale zároveň nejúplnější. Jde o sérii esejí uspořádaných tématicky způsobem, jenž podporuje širší souvislosti. Zatímco každá esej je navržena tak, aby měla svůj vlastní hodnotný význam, opravdový kontext spočívá v podpoře širšího myšlenkového toku s ohledem na nejefektivnější organizaci lidské společnosti.

Při postupném čtení těchto esejí si budete moci povšimnout možného překrývání se některých témat. Je tomu tak záměrně, poněvadž opakování a zdůrazňování je považováno za užitečné vzhledem k tomu, jak cizí mohou některé koncepty připadat lidem, kteří se s těmito tématy dříve nesetkali.

Jelikož si kvůli zachování schopnosti porozumět závažnosti každého tématu, včetně vzájemné provázanosti, můžeme dovolit jen určité množství podrobností, vynaložili jsme velké úsilí na uvedení relevantních zdrojů v každé eseji formou poznámek pod čarou umožňujících v případě zájmu pokračovat ve studiu.

Organismus poznání

Stejně jako tomu bývá při jakékoli formě prezentovaného výzkumu, zabýváme se sériově generovanými skladbami dat i zde. Pozorování, jeho zhodnocení, dokumentace a integrace s ostatními znalostmi, dosavadními nebo čekajícími na zpracování, je způsob, kterým se vyvíjí všechny rozpoznatelné myšlenky.

Je důležité porozumět tomuto postupu vzhledem ke způsobu, jakým přemýšlíme, čemu věříme a proč, neboť informace je vždy ve své podstatě oddělena od osoby nebo instituce, která ji sděluje či reprezentuje. Informace může být řádně ohodnocena jen prostřednictvím systematického procesu porovnávání s jinými fyzicky ověřitelnými důkazy, které ji potvrzují, nebo vyvracejí.

Stejně tak tento postup naznačuje, že nemůže jít o žádný empirický „původ“ myšlenek. Z perspektivy poznání jsou vědomosti povětšinou završovány, zpracovávány a rozšiřovány prostřednictvím komunikace mezi naším druhem. Jednotlivec se svými v základu rozdílnými životními zkušenostmi a sklony slouží jako filtr, který zpracovává zvyklosti a pomocí kterého může být daná myšlenka postupně přeměněna. Kolektivně my, jedinci, utváříme to, co můžeme nazvat skupinovou myslí, což je společenský procesor vyššího řádu, jehož prostřednictvím úsilí jednotlivců v ideálním případě splývá. Tradiční metoda přenosu dat pomocí literatury, sdílení knih od generace ke generaci, je vynikajícím příkladem interakce této skupinové mysli. ²

Isaac Newton tuto skutečnost nejlépe vystihl prohlášením: „Jestliže jsem viděl dále než jiní, bylo to proto, že jsem stál na ramenou velikánů.“ ³ Toto je zde uvedeno z důvodu nasměrování čtenáře ke kritickému hodnocení dat, ne údajného „zdroje“, protože v empirickém smyslu žádná taková věc není. Je to technicky relevantní pouze v dočasných, tradičních vzorcích kultury, jako jsou například literární zásluhy v učebnicích pro budoucí reference výzkumu. Žádné tvrzení není chybnější než deklarace, že „tohle je moje myšlenka“. Takové představy jsou vedlejšími produkty materiální kultury, která byla upevňována hledáním fyzických odměn, obvykle prostřednictvím peněz, výměnou za iluzi jejich „soukromých“ výtvorů. Tam, kde si jednotlivec nárokuje prestiž kvůli svým „zásluhám“ za myšlenku nebo vynález, velmi často kulminuje vztah k vlastnímu egu.

Avšak tím nechceme vyloučit vděk a respekt těm osobám nebo institucím, které projevily odhodlání a vytrvalost při rozšiřování vědomostí samotných, ani snižovat důležitost těch, kteří dosáhli kvalifikovaného, specializovaného statusu experta v určitém odvětví. Příspěvky skvělých myslitelů, badatelů a inženýrů jako jsou R. Buckminster Fuller, Jacque Fresco, Jeremy Rifkin, Ray Kurzweil, Robert Sapolsky, Thorstein Veblen, Richard Wilkinson, James Gilligan, Carl Sagan, Nikola Tesla, Stephen Hawking a mnoho, mnoho dalších, minulých a současných, jsou citovány v této knize a slouží jako část většího celku dat, který se chystáte přečíst. Tímto chceme vyjádřit obrovský vděk všem odhodlaným myslím, které pracují, aby přispěly ke zlepšení světa.

S tímto na paměti si „Hnutí Zeitgeist“ nenárokuje „původ“ jakékoliv myšlenky, kterou propaguje. Hnutí Zeitgeist se nejlépe dá kategorizovat jako aktivistická / vzdělávací instituce snažící se zdůraznit souvislosti, nad nimiž mohou existující / vyvstávající vědecké objevy najít vzájemný sociální imperativ.

Webové stránky a zdroje, které se oficiálně váží na globální operace hnutí Zeitgeist:

- Webové Stránky České Pobočky: http://www.zeitgeistmovement.cz/

- TZM Česká Republika na Youtube: https://www.youtube.com/user/TZMCzech/videos https://www.youtube.com/user/TZMvideo/videos

Zde najdete mnoho videí v českém jazyce nebo s českými titulky.

- TZM Česká Republika na Facebooku: https://www.facebook.com/zgmcz

- Main Global Hub: http://www.thezeitgeistmovement.com

This is the main website and hub for TZM related actions/events/updates.

- Global Chapters Hub: http://www.tzmchapters.net/

This is the main global hub for chapter information and materials. It includes maps, a chapter’s tool kit and more.

- Global Blog: http://blog.thezeitgeistmovement.com/

This is the official blog which allows submissions of editorial style essays.

- Global Forum: http://www.thezeitgeistmovementforum.org/

This is the official forum for members to discuss projects and share ideas from across the world.

- Zeitgeist Media Project: http://zeitgeistmediaproject.com/

The Media Project website hosts and links to various audio/visual/literary expressions create by TZM members. Users donate their work for posting and it is often used as a resource toolkit for flyer graphics, video presentations, logo animations and the like.

- ZeitNews: http://www.zeitnews.org/

ZeitNews is a news style service that contains articles relating to socially relevant advancements in science and Technology.

- Zeitgeist Day („ZDay“) Global: http://zdayglobal.org/

This site becomes active annually to facilitate our „Zday“ global event, which occurs in March of each year.

- Zeitgeist Media Festival: http://zeitgeistmediafestival.org/

This site becomes active annually to facilitate our „Zeitgeist Media Festival“, which occurs in autumn of each year.

- Global Redesign Institute: http://www.globalredesigninstitute.org/

The Global Redesign Institute is a virtual graphic interface „think tank“ project which uses map/data models to express direct technical changes in line with TZM's train of thought in various regions.

General Social Networks

- TZM Global on Twitter: http://twitter.com/#!/tzmglobal

- TZM Global on Facebook: http://www.facebook.com/tzmglobal

- TZM Global Youtube: http://www.youtube.com/user/TZMOfficialChannel

ČÁST I: ÚVOD

PŘEHLED

O Hnutí

Hnutí Zeitgeist (TZM), založeno v roce 2008, prosazující udržitelnost, působí prostřednictvím sítě regionálních poboček, projektových týmů, mediálních projevů, charitativních a dalších veřejných akcí. Aktivismus TZM je založen výhradně na nenásilných metodách komunikace s hlavním zaměřením na vzdělávání veřejnosti v otázkách skutečného původu mnoha dnešních osobních, sociálních a ekologických problémů, společně s jejich řešením a zlepšováním lidského potenciálu, které již dnešní věda a technologie umožňuje, ačkoli stále nejsou využity kvůli bariérám pevně spjatým se současně zavedeným sociálním systémem.

Zatímco označení „aktivismus“ je ve svém přesném významu správné, osvětová činnost TZM by neměla být nesprávně vykládána jako vztahující se ke kulturně běžným, tradičním „aktivistickým protestům“, jaké jsme mohli vidět v minulosti. TZM se spíše vyjadřuje prostřednictvím cílených, racionálních vzdělávacích projektů beze snahy je vnucovat, diktovat či kohokoli slepě přesvědčovat, ale které dávají do pohybu myšlenkový tok, jenž je logickým důsledkem, když jsou zvažovaná příčinná kritéria „udržitelnosti“ ⁵ a „veřejného zdraví“ ⁶ posuzována z vědecké perspektivy. Nicméně snaha TZM je velmi podobná tradičním hnutím za občanská práva z minulosti, kdy dosažené poznání odhaluje zbytečný útlak vlastní našemu současnému společenskému řádu, který strukturálně a sociologicky omezuje blahobyt a potenciál drtivé většiny světové populace nemluvě o bránění všeobecnému vzestupu díky svým zavedeným metodám.

Například současný ekonomický model, zatímco obecně udržuje obrovskou míru korozivní ekonomické neefektivity, jak bude popsáno v dalších esejích, svou podstatou pomáhá jedné ekonomické skupině či „vrstvě“ lidí více než jiné a zachovává zbytečnou nerovnováhu a velké strádání. Toto by se dalo nazvat ve svém účinku „ekonomickou zaslepeností“, která není o nic méně zákeřná než diskriminace založená na pohlaví, etnickém původu, náboženství, přesvědčení a podobně.

Nicméně tato zaslepenost neoddělitelná od systému je opravdu jen částí většího celku, který by se dal nazvat „strukturálním násilím“, ⁷ osvětlujícím široké spektrum nevyhnutelného utrpení, nelidskosti a strádání, které je dnes přijímáno neinformovanou většinou jednoduše jako normální stav. Tento kontext násilí se rozpíná mnohem dále a hlouběji, než mají mnozí tendenci připustit. Rozsah toho, jak dnes náš socioekonomický systém zbytečně zhoršuje veřejné zdraví a brání rozvoji, lze jasně rozpoznat pouze v případě náhledu na sociální záležitosti z více nezaujaté technické či „vědecké“ perspektivy obcházejíce naše tradiční, často zaslepující, zvyklosti.

Relativní povaha našeho vědomí často padne za oběť předpokladům vnímaného „normálního“ stavu, kde, řekněme, trvající strádání a chudoba více než tří miliard lidí ⁸ může být vnímané jako „přirozený“, nezměnitelný stav společnosti těmi, kteří neví například o množství jídla skutečně vyrobeného ve světě, kam jídlo putuje, jak je jím plýtváno nebo o technické povaze možností efektivní a hojné produkce jídla v moderní době.

Toto neviděné násilí může přerůst až v kulturní vzorce chování ⁹ tam, kde společenské tradice a jejich psychologie mohou i bez přímého zlého úmyslu vytvořit následky škodlivé pro lidskou bytost. Například, ve světě existují náboženské kultury nemající zájem o žádnou formu běžného lékařského ošetření. ¹⁰ Zatímco mnozí mohou diskutovat o morálních či etických parametrech významu úmrtí dítěte na běžnou vyléčitelnou nemoc v takové kultuře, zvlášť v době, kdy by postačil její pouhý souhlas s použitím moderních vědeckých aplikací, můžeme se shodnout přinejmenším na faktu, že smrt takového dítěte v tomto bodě není již způsobena nemocí, ale právě sociologickými podmínkami, které nedovolily použití známého řešení.

Pro názornější příklad již bylo provedeno mnoho sociálních studií na téma „sociální nerovnosti“ a její důsledků pro veřejné zdraví. Jak bude rozvedeno více v dalších esejích, existuje široká škála fyzických a mentálních zdravotních problémů, u kterých se zdá, že vznikají z tohoto stavu, a to včetně sklonů k fyzickému násilí, nemocí srdce, depresí, nedostatku vzdělání a mnohých dalších poškození majících skutečné sociální důsledky, jakými můžeme být všichni ovlivněni. ¹¹

Zde je podstatné, že když uděláme krok zpět a zvážíme nově pochopené znalosti příčin, které mají zřetelně negativní efekt na lidské zdraví, ale přetrvávají zbytečně v nezmenšené míře kvůli již existujícím tradicím stanovených kulturou, nevyhnutelně skončíme u kontextu s občanskými právy, respektive se sociální udržitelností. Toto nové hnutí za občanská práva stojí za sdílením lidských vědomostí a našich technických schopností nejen řešit problémy, ale umožnit existenci vědecky odvozeného sociálního systému, který vlastně optimalizuje náš potenciál a blahobyt. Cokoliv menšího bude vytvářet zbytečnou nerovnováhu a sociální destabilizaci s reprezentací toho, co by se dalo považovat za skrytou formu útlaku.

Vrátíme-li se tedy k širšímu pohledu, pracuje TZM nejen na vytvoření povědomí o těchto úskalích a jejich skutečných příčinách (a tudíž logiky na jejich řešení), ale rovněž se snaží vyjádřit neuvěřitelný potenciál nám vlastní, jenž zároveň překračuje přímé řešení problémů pro výrazné zlepšení lidských podmínek obecně, a to řešit problémy, které ve skutečnosti ještě ani nevznikly. ¹² Toto je započato přijmutím samotné podstaty vědeckého uvažování, kde ustavení téměř empirického myšlenkového toku má ve své důležitosti přede vším ostatním přednost. Myšlenkového toku, pomocí kterého společenská organizace jako celek dokáže najít širší vzájemné souvislosti pro udržitelnost a efektivitu v měřítku dosud nepoznaném prostřednictvím aktivního uznání (a aplikace) vědecké metody.

Zaměření

Rozsáhlé akce Hnutí Zeitgeist by mohly být shrnuty jako diagnostikuj, vzdělávej a tvoř.

Diagnostikuj:

Diagnostika je „identifikace podstaty a příčiny čehokoliv“. Řádně diagnostikovat příčinné podmínky rozsáhlých sociálních a ekologických problémů běžných v moderním kulturním společenství neznamená pouze si na ně stěžovat nebo kritizovat konání lidí či jednotlivých institucí, jak se dnes často děje. Pravá diagnostika musí hledat nejnižšího možného společného jmenovatele a pro nalezení řešení pracovat na této úrovni.

Hlavním problémem je často něco, co by se dalo nazvat jako omezený referenční rámec, kde přetrvává krátkozraká, chybná diagnostika daných následků. Například tradičním zavedeným řešením pro nápravu lidského chování, tzv. „kriminálních činů“, je často trest odnětí svobody. Ale to neříká nic o hlubší motivaci takových „zločinců“, proč je jejich psychika přivedla k takovým činům.

Řešení na této úrovni se stává komplexnější a více vychází ze synergických vztahů mezi jejich fyzickým a kulturním prostředím v průběhu času. ¹³ Je to, jako když někdo umře na rakovinu, protože to v podstatě není rakovina, co ho zabije v pravém slova smyslu, neboť rakovina je produktem jiných sil.

Vzdělávej:

Z hlediska vzdělávacího hnutí, které operuje na základě předpokladu, že znalosti jsou nejmocnějším nástrojem pro vytvoření trvající, relevantní sociální změny v globální společnosti, neexistuje nic důležitějšího než kvalita osobního vzdělání a schopnost sdělovat tyto myšlenky efektivně a konstruktivně dalším.

Hnutí Zeitgeist není o následování textu statických myšlenek. Takové omezené, zúžené asociace jsou typické pro náboženské a politické kulty, nikoli pro rozpoznání vývoje, který podtrhuje „anti-establishmentovou“ ¹⁴ povahu Hnutí Zeitgeist. Hnutí v tomto smyslu nic nevnucuje. Raději pracuje, aby šířilo otevřený myšlenkový tok, který si jednotlivec může uvědomit a tím posílit svou nezávislou schopnost porozumět relevantnosti tohoto myšlenkového toku dle svých možností a ve svém vlastním tempu.

Mimoto vzdělání je nutné nejen pro ty, kteří neznají tento myšlenkový tok a k tomu se vztahující aplikační sadu, ¹⁵ ale také pro ty, kteří se k němu hlásí. Stejně, jako není žádná „utopie“, neexistuje žádný konečný stav porozumění.

Tvoř:

Kromě samozřejmé potřeby přizpůsobit lidské hodnoty prostřednictvím vzdělávání, aby lidé porozuměli nutnosti pro takové společenské změny, pracuje Hnutí Zeitgeist také na úvahách, jak bude nový sociální systém, založený na optimální ekonomické efektivitě, ¹⁶ vypadat a fungovat vzhledem k našemu současnému stavu technických možností.

Program, jako je Global Redesign Institute, ¹⁷ což je digitální soustředění myšlenek, který pracuje na vyjádření toho, jak by se mohla rozvíjet hlavní společenská infrastruktura, vzhledem k našemu současnému stavu technologií, snažící se o kombinaci technologické kapacity s vědeckým myšlenkovým tokem tak, aby se vypočítala nejefektivnější možná technická infrastruktura pro libovolný region na světě, je jedním příkladem.

Stojí za to krátce zmínit způsob „vládnutí“, který Hnutí Zeitgeist zastává a který je velmi málo podobný současnému stylu. Vychází z multi-disciplinárního spojení různých ověřených metod pro maximální optimalizaci, sjednocených prostřednictvím vyváženého systémového přístupu, který je navržený tak, aby byl co nejvíce přizpůsobivý k novým, časem se vynořujícím zlepšením. ¹⁸

Jak bude podrobně rozvedeno, jediný možný odkaz, který může být považován za „nejvíce kompletní“ v daném čase, je ten, který bere v úvahu pozorování nejrelevantnějších interakcí (uvnitř systému). To je povaha synergie příčiny a následku, která podtrhuje technický základ pro skutečně udržitelnou ekonomiku.

Ekonomika založena na přírodních zákonech / zdrojích

Dnes existuje v různých kruzích mnoho termínů, jako Ekonomika založená na zdrojích nebo Ekonomika přírodních zákonů, které vyjadřují obecný logický základ pro více vědecky orientovaný sociální systém. Vzhledem k tomu, že tyto tituly jsou historicky odkazující a poněkud obecné, bude proto používán titul „Ekonomika založená na přírodních zákonech / zdrojích“ (NLRBE), protože má nejkonkrétnější sémantický základ. ¹⁹

Ekonomika založená na přírodních zákonech / zdrojích je definována jako „přizpůsobivý socioekonomický systém aktivně odvozený od přímých fyzických odkazů na vládnoucí vědecky rozpoznané přírodní zákony“.

Celkově je vypozorováno, že jsme schopni, za použití sociálně zaměřeného výzkumu a testovaných poznatků ve vědě a technologiích, logicky dojít ke společenským přístupům, které by mohly být značně efektivnější v uspokojování potřeb lidské populace. Jsme nyní schopni dramaticky zvýšit veřejné zdraví, lépe chránit prostředí, vytvořit obecný materiální dostatek, a s tím také strategicky zredukovat nebo eliminovat mnoho běžných sociálních problémů vyskytujících se v dnešní době, které jsou mnohými, bohužel, považovány za neměnné kvůli jejich kulturní zatvrzelosti.

Myšlenkový tok

Mnoho osob nebo skupin pracovalo na tom, aby vytvořily dočasně pokročilé technologické aplikace, snažíce se integrovat současné možnosti do zmíněného myšlenkového toku tak, aby bylo umožněno efektivnější řešení problémů (např. „Městské systémy“ ²⁰ od Jacquea Fresca nebo „Dům Dymaxion“ ²¹ od R. Buckminstera Fullera).

Ale jakkoliv důležité toto aplikované inženýrství je, stále je podstatné mít na paměti, když vezmeme v úvahu evoluci vědeckých znalostí a vynořujících se technologických aplikací, že všechny specifické technologické aplikace mohou být pouze přechodné. Jinými slovy, všechna současná užití technologií má tendenci časem zastarat.

Tím pádem to, co zůstává, může být pouze myšlenkový tok týkající se zásadních příčinných vědeckých principů. Hnutí Zeitgeist je pak loajální tomuto myšlenkovému toku, ne osobám, institucím, nebo dočasným technologickým pokrokům. Raději než následovat osobu nebo návrh, Hnutí následuje samotvůrný předpoklad porozumění a tudíž pracuje v decentralizovaném, holografickém stylu, s tímto myšlenkovým tokem jako zdrojem motivace k akci.

Od pověrčivosti k vědě

Zajímavý jev, který stojí za to zmínit, je to, jak se lidské chápání sebe sama a svého prostředí odsunuje od myšlenek a pohledů, které již nejsou nadále podporované, kvůli neustálému přílivu nových přelomových informací. Je vhodné zmínit, že pověrčivost, která v mnoha ohledech může být vnímána jako kategorie víry, jenž se dříve zdála být adekvátně podporována na základě zkušeností / vnímání, ale nemůže být nadále pokládána za důvěryhodnou kvůli novým odporujícím faktům.

Například zatímco tradiční náboženské smýšlení by se mohlo na západě zdát, kvůli rapidnímu růstu informací a všeobecné vzdělanosti, čím dál méně hodnověrné pro více lidí než kdy jindy, ²² kořeny náboženského smýšlení sahají do dob, kdy lidé vzhledem k omezenému chápání, které měli o svém prostředí v oněch dávných dobách, mohli obhájit pravost a přesnost takovýchto přesvědčení.

Tento jev je patrný ve všech oblastech chápání včetně moderní „akademické sféry“. Ani takzvané „vědecké“ závěry, které s příchodem nových informací a aktualizovaných testů, nemohou být dále považovány za důvěryhodné, ²³ jsou stále běžně bráněny pouze kvůli tomu, že jsou již zahrnuty do současných kulturních tradic.

Takovéto „zavedené instituce“, jak by mohly být nazývány, chtějí často zachovávat stálost z důvodů ega, moci, tržního příjmu nebo celkové psychologické pohody. To představuje v mnoha směrech klíčový problém naší sociální paralýzy. ²⁴ Je tedy důležité rozpoznat tento vzor přeměny a uvědomit si, jak kriticky důležité je být flexibilní, co se týče našeho systému hodnot, nemluvě o poměrně nebezpečném fenoménu „zavedených institucí“, které jsou kulturně naprogramované a podporované k úsilí o sebezáchovu, spíše než aby se vyvíjely a měnily.

Od tradice k objevování

Percepční střet mezi našimi kulturními tradicemi a naší neustále rostoucí databází objevujících se znalostí je klíčový pro to, co definuje současného „ducha doby“ jak ho známe. Dlouhodobý pohled na historii poukazuje na rozmělnění pověrčivých kulturních tradic a pohledů, jelikož došlo k vnímání v novém měřítku vědecké příčinnosti. To je to, co Hnutí Zeitgeist v širším filosofickém kontextu reprezentuje - posun kulturního ducha doby do nových, prokazatelných a více optimalizovaných porozumění a aplikací.

Proto, zatímco společnost byla zajisté svědkem značných zrychlujících se změn v různých oblastech uvědomění a postupů, jako dnes s naší rozsáhlou materiální technologií, zdá se to být náš sociální systém, co nadále zůstává daleko pozadu. Politické přesvědčování, tržní ekonomie, práce pro příjem, neustálá nerovnost, národní státy, právní předpoklady a mnoho ostatních známek našeho stávajícího sociálního pořádku jsou stále široce akceptované současnou kulturou jako normální stav, s ničím více než jen jejich stálostí v čase jako důkazem o jejich hodnotové a empirické permanenci.

Je to v tomto kontextu, kde Hnutí Zeitgeist nachází svůj největší důraz - ve změně sociálního systému. Existuje mnoho technických možností pro řešení problémů v oblastech osobního a sociálního pokroku, které zůstávají nepovšimnuty či nepochopeny. ²⁵ Ukončení válek, vyřešení chudoby, vytvoření materiální hojnosti pro dosažení lidských potřeb, kterou historie nespatřila, odstranění většiny zločineckých aktivit tak jak je známe, dosažení skutečné osobní svobody odstraněním nesmyslné nebo monotónní práce a odstranění mnoha environmentálních hrozeb, je jen několik z mnoha možností, které při zohlednění naší technické reality máme.

Tyto možnosti jsou však nejenom z velké části neuznávané, jsou rovněž doslova omezované naším současným sociálním pořádkem, protože implementace takovýchto problémy řešících mechanismů stojí v přímé opozici vůči mechanismům, na kterých současný sociální systém operuje. ²⁶

Proto, dokud nebudou socioekonomické tradice a jejich výsledné sociální hodnoty napadnuty a nebudou aktualizovány na základě dnešního chápání - dokud většina lidské populace nebude rozumět základnímu myšlenkovému toku technicky potřebnému pro podporu lidské udržitelnosti a veřejného zdraví, jak bylo odvozeno z nekompromisnosti objektivního vědeckého zkoumání a ověřování; dokud většina tíhy dřívějších falešných předpokladů, pověr, rozdělujících loajalit a dalších sociálně nestabilních, konflikt vytvářejících, kulturních brzd nebude překonána - všechny život vylepšující a problémy řešící možnosti, které máme nyní k dispozici, zůstanou z velké části nevyužité.

Pravou revolucí je revoluce hodnot. Lidská společnost se zdá být stovky let pozadu, co se týče způsobu, kterým funguje a tím pádem co uznává. Pokud si přejeme pokročit a vyřešit naše hromadící se problémy, což znamená zvrátit to, co je v mnoha směrech zrychlující se úpadek naší civilizace, potřebujeme změnit způsob, kterým o sobě přemýšlíme a tím i o světu, který obýváme. Hlavním cílem Hnutí Zeitgeist je pracovat na přivedení tohoto posunu hodnot na světlo a sjednocení lidské rodiny se základním pohledem, že my všichni sdílíme tuto malou planetu a že jsme všichni svázáni těmi stejnými přírodními zákony, jak dokazuje vědecká metoda.

Toto běžné základní chápání sahá mnohem dále, než si mnozí v minulosti mysleli. Symbióza lidského druhu a synergický vztah našeho místa ve fyzickém světě potvrzuje, že v žádném ohledu nejsme oddělené entity. Nové společenské probuzení musí ukázat fungující sociální model, který je dosažen díky této neodmyslitelné logice, pokud chceme přežít a prosperovat v dlouhodobém měřítku. Můžeme se přizpůsobit, nebo trpět. Rozhodnutí je na nás.

VĚDECKÝ POHLED NA SVĚT

Téměř každá větší systematická chyba, která lidstvo klamala po tisíce let, spoléhala na praktiky. Horoskopy, zaříkávadla, věštci, kouzla, čarodějnictví, léčení šamany, byly před příchodem moderní medicíny po staletí v očích veřejnosti pevně zakotvené prostřednictvím jejich domnělého praktického úspěchu. Vědecká metoda byla vymyšlena za účelem objasnění povahy věcí za pečlivěji kontrolovaných podmínek a za přísnějších kritérií než ty metody, které jsou přítomny v těchto „jednodušších“ praktikách. ²⁷ - Michael Polanyi

Obecně řečeno, evoluce lidského chápání může být viděna jako přechod od povrchových pozorování prováděných našimi pěti omezenými fyzickými smysly a „intuitivně“ filtrovány vzdělávacím rámcem a hodnotovými charakteristikami, k technice objektivního měření a metod automatického pokroku, pomocí které se snažíme dospět (nebo se dopočítat) k závěrům prostřednictvím testování a opětovného testování důkazů a kde usilujeme o potvrzení prostřednictvím měřítka vědecké příčinnosti, které, jak se zdá, zahrnuje fyzické charakteristiky toho, co nazýváme „přírodou“.

„Přírodní zákony“ našeho světa existují, ať si jich všímáme či ne. Tato nedílná pravidla našeho vesmíru existují déle, než je bylo lidstvo schopno pochopit a zatímco můžeme debatovat nad tím, jak přesné interpretace těchto zákonů ve stádiu naší intelektuální vyspělosti jsou, existuje dostatek potvrzujících důkazů, které ukázaly, že jsme skutečně omezeni statickými silami, které mají nedílnou, měřitelnou a rozhodnou logiku.

Rozsáhlý rozvoj a předvídavá jednota objevená v matematice, fyzice, biologii a jiných vědeckých disciplínách dokazuje, že my, jako druh, pomalu začínáme chápat procesy přírody a při naší rostoucí vynalézavé kapacitě dokážeme imitovat, zdůraznit nebo potlačit takovéto přírodní procesy, což potvrzuje náš pokrok jim porozumět. Svět kolem nás, který je přeplněný materiální technologií a život měnícími vynálezy, je důkazem toho, čeho je integrita vědeckých procesů schopná.

Na rozdíl od historických tradic, kde existují jisté stagnace ve spojitosti s tím, čemu lidé věří, což je dnes stále běžné jako náboženského dogma, toto rozpoznání „přírodních zákonů“ zahrnuje charakteristiky, které představují velkou výzvu pro domnělou stabilitu víry, kterou mnozí považují za posvátnou. Jak bude v této eseji dále rozebráno v souvislosti s kapitolou „Vznik“, faktem je, že zde jednoduše nemůže existovat jednotný či statický intelektuální závěr týkající se našeho vnímání a vědomostí paradoxně kromě pohledu na základní vzor nejistoty týkající se změny a samotné adaptace.

Toto je součástí toho, co by mohlo být názváno vědeckým pohledem na svět. Jednou věcí je izolování technik pro vědecké vyhodnocování vybraných zájmů, jako je postup, který můžeme použít při ohodnocení a testování pevnosti struktury například při návrhu domu. Něco jiného je, když jsou univerzální integrita takto fyzicky zakořeněného příčinného uvažování a ověřovací metody, aplikovány ve všech aspektech našich životů. Albert Einstein jednou řekl: „Čím dále spirituální evoluce lidského druhu postoupuje, tím jsem si jistější, že cesta k čisté zbožnosti nespočívá ve strachu ze života, ve strachu ze smrti a slepé víře, ale v honbě za racionálním poznáním“. ²⁸

Zatímco cynikové vědy často pracují na redukci její integrity na další formu „náboženské víry“ snižujíce její přesnost na základě čeho pak působí „chladně“ či „bez duchovnosti“ nebo dokonce podtrhují následky aplikované technologie, jako při výrobě atomové bomby (jenž je ve skutečnosti známkou překroucení lidských hodnot a ne inženýrství), nelze ignorovat neuvěřitelnou sílu, kterou tento přístup k porozumění realitě poskytl lidské rase. Žádná jiná „ideologie“ se nemůže přiblížit výhodám této metody smýšlení.

Nelze však říci, že popření této relevantnosti kulturou není v dnešním světě rozšířené. Když například dojde na náboženské přesvědčení, vyskytují se často kontroverzní tendence, které vyvyšují lidské bytosti nad „pouhé mechanismy“ či fyzické skutečnosti. Z toho většinou vyplyne domněnka, že lidské bytosti jsou z nějakého důvodu „výjimečné“ a možná existují síly, jakou je „boží“ zásah, který může přemoci přírodní zákony dle své vůle a učiní je méně důležitými, než řekneme poslušnost vůči Bohu a podobně. Bohužel v kultuře stále existuje lidská domýšlivost, která bez ověřitelných důkazů odděluje lidstvo od všeho ostatního, a považovat nás za propojené nebo se dokonce domnívat, že jsme výsledkem přírodních, vědeckých sil podle nich znamená ponižovat úroveň lidského života.

Souběžně existuje tendence pro to, co by někteří mohli nazývat „metamagické“ ²⁹ myšlení, které by mohlo být považované za schizotypální druh poruchy osobnosti, kde fantazie a mírná zaslepenost pomáhají ve světě podpořit falešné předpoklady příčinnosti, při kterých není nikdy plně využita nekompromisnost vědeckých metod. Věda vyžaduje testování a opětovnou aplikaci výsledku, aby byl potvrzený, a mnohé víry zdánlivě „normálních“ lidí jsou daleko od tohoto požadavku.

Kromě tradičního náboženství, je také kulturní koncept „nového věku“ ³⁰ běžně spojený s tímto typem pověrčivého smýšlení. Zatímco je extrémně důležité, abychom si my jako společnost byli vědomi této nejistoty v našich závěrech, a tím uchovávali kreativní, otevřený stav mysli při všech postulátech, může být platnost těchto postulátů ověřena pouze prostřednictvím měřitelné konzistence, nikoli zbožného přání či esoterické fascinace.

Takovéto nepotvrzené myšlenky a předpoklady představují referenční rámec, který je často hájen „vírou“ ³¹, nikoli rozumem a je těžké diskutovat o přínosu víry s kýmkoli, jelikož pravidla víry ze své podstaty odmítají samotnou argumentaci. Toto je částí dilematu, ve kterém se lidská společnost dnes nachází: Věříme jednoduše tomu, co bylo tradičně učeno naší kulturou a nebo pochybujeme a testujeme tyto víry vůči fyzické realitě kolem nás, abychom zjistili, jestli budou pravdivé? Věda se samozřejmě zabývá tím druhým. Nepovažuje nic za svaté a je vždy připravena popřít předešlé závěry, když vyvstanou nové informace. Používání takového, ve své podstatě nejistého, ale stejně extrémně životaschopného a produktivního přístupu k pohledu na svět vyžaduje velmi rozdílnou povahu, která ztělesňuje flexibilitu, nikoli jistotu.

Slovy profesora Prof. Franka L. H. Wolfse (Oddělení fyziky a astronomie, Rochesterská univerzita, New York): „Často se ve vědě tvrdí, že teorie nemůžou být nikdy dokázány, pouze vyvráceny. Existuje vždy možnost, že nový poznatek nebo experiment bude v rozporu se stávající teorií.“ ³²

Vznik

V jádru vědecké metody se nachází skepticismus a flexibilita. Věda se zajímá o co nejbližší přiblížení k pravdě, kterou může najít, a pokud něco věda výslovně uznává, tak je to fakt, že v podstatě vše co dnes víme, bude postupem času přehodnoceno poté, co narazíme na nové informace.

Stejně tak to, co se může zdát na první pohled jako přitažené za vlasy, nemožné nebo dokonce „pověrčivé“, se může velmi dobře v budoucnu prokázat jako užitečné a životaschopné porozumění, jakmile se ověří jeho integrita. Důsledkem tohoto je ustanovení myšlenky nebo dokonce vznik „pravdy“, chcete-li.

Zběžné nahlédnutí do historie ukazuje neustále se měnící spektrum chování a postupů založených na stále se aktualizujících znalostech a toto prosté poznání je rozhodující pro lidský pokrok.

Symbióza

Druhý bod hluboce charakterizuje hodnotu vědeckého pohledu na svět a souvisí se symbiotickou povahou věcí, tak jak je známe. Mnoha je to z velké části odmítáno, nicméně toto chápání vede k důležitému odhalení o tom, jak přemýšlíme o našem světě, našem přesvědčení, našem chování a o nás samotných.

Termín „symbióza“ se obvykle používá v souvislosti se vzájemně závislými vztahy mezi biologickými druhy. ³³ Nicméně náš kontext slova je širší. Vztahuje se k vzájemně závislým vztahům absolutně všeho. Zatímco první intuitivní představy o přírodních jevech by se mohly zabývat například stromem jako nezávislým subjektem, pravda je taková, že život stromu je zcela závislý na zdánlivě vnějších vstupních silách, které vedou k jeho vývoji a samotné existenci. ³⁴

Voda, sluneční světlo, živiny a další potřebné interaktivní „vnější“ atributy usnadňující růst stromu jsou příkladem symbiotického či synergického vztahu. Nicméně rozsah této symbiózy je mnohem obsáhlejší než jsme kdy měli možnost v minulosti poznat. Zdá se, že čím více se toho dozvídáme o dynamice našeho vesmíru, tím více je zřejmá jeho provázanost.

Nejlepším pojmem ztělesňující tuto představu je „systém“. ³⁵ Slovo „strom“ je ve skutečnosti odkazem na vnímaný systém. „Kořen“, „kmen“, „větve“, „listy“ a další atributy stromu by mohly být nazvány jako „subsystémy“. Strom ovšem sám o sobě také představuje subsystém, a to subsystém lesa, který je zase sám subsystémem většího systému, ekosystému. Takové rozdíly by se mnohým mohly zdát triviální, ale faktem je, že velkou chybou v lidském chápání je nedostatečné respektování rozsahu „systému Země“ a toho, jak každý subsystém hraje důležitou roli.

Termín „kategorické systémy“ ³⁶ by zde dokonce mohl být použit k popsání všech systémů, zdánlivě malých i velkých. Terminologie je v celku libovolná. Systémy a slova použitá k jejich charakterizování jsou tvořena lidmi kvůli zjednodušení komunikace. Faktem je, že to vypadá, že existuje jen jediný možný systém organizovaný přírodními zákony, ke kterému se lze odvolávat, protože všechny systémy, které vnímáme a kategorizujeme, dnes mohou být pouze subsystémy. Zkrátka nemůžeme nikde nalézt skutečný uzavřený systém. Dokonce i „systém Země“, který se možná zdá autonomní, se Zemí plovoucí ve vesmíru, je zcela závislý na Slunci, Měsíci a pravděpodobně mnoha a mnoha dalších symbiotických / synergických faktorech, kterým ještě musíme porozumět.

Jinými slovy, pokud vezmeme v úvahu vzájemné vztahy, které spojují tyto zmiňované „kategorické systémy“, najdeme spojení všeho a na společenské úrovni chápání tento systém interakcí ztělesňuje základ pravděpodobně té nejvýznamnější perspektivy pro udržitelný vývoj lidstva. Lidská bytost se, stejně jako strom nebo Země, zdá soběstačná. Přesto ale například bez kyslíku, který potřebujeme k dýchání, bychom nepřežili. To znamená, že systém člověka vyžaduje interakci se systémem atmosférickým a tedy se systémem produkce kyslíku, a protože proces fotosyntézy zodpovídá za většinu atmosférického kyslíku, který dýcháme, měli bychom si být vědomi toho, co ovlivňuje tento konkrétní systém a zkoordinovat s tím naše sociální praktiky.

Jsme svědky kupříkladu znečišťování oceánů nebo rapidního odlesňování Země a často zapomínáme, jak jsou tyto oceány a lesy opravdu důležité pro celistvost lidského systému. Existuje mnoho příkladů narušování životního prostředí, kterých se v současné době lidstvo dopouští kvůli nedostatku povědomí o výše uvedených symbiotických příčinách a následcích, které propojují všechny známé kategorické systémy. Na toto téma by se dalo napsat mnoho. V každém případě, neschopnost rozpoznat tuto propojenost je zásadním problémem, a jakmile plně porozumíme principu těchto vzájemně interagujících systémů, mnohé naše nejběžnější chování se pravděpodobně ukáže jako výrazně zaostalé a nebezpečné s ohledem na naši budoucnost.

Víra v udržitelný rozvoj

To nás přivádí k úrovni myšlení a samotného chápání. Jak již bylo uvedeno v předchozím, jazykový systém, který používáme, izoluje a organizuje elementy našeho světa z důvodu všeobecného porozumění. Samotný jazyk je systém založený na kategorickém rozlišování, které si spojujeme s naší vnímanou realitou. Nicméně, i když je jazyk důležitým nástrojem k identifikaci a organizaci lidského myšlení, tak také ze své podstaty vede k nesprávnému rozdělení.

Vzhledem k tomuto je snadné spekulovat o tom, z jakého důvodu jsme si navykli na způsob myšlení a chování, který nás v podstatě neustále rozděluje a proč dějiny lidské společnosti jsou dějinami nerovnováhy a konfliktu. ³⁸ Je to na této úrovni, kde fyzické systémy, o kterých jsme mluvili výše, přicházejí do kontaktu se systémy víry, názorů a myšlenek. ³⁹

Problematika „trvale udržitelného rozvoje“ je dnes typicky spojovaná s technickými procesy, ekologickými teoriemi a inženýrstvím, avšak často zapomínáme, že naše hodnoty a přesvědčení předcházejí všem těmto technickým aspektům. Proto, aby naše kulturní orientace byly udržitelné, potřebujeme si uvědomit, že můžou přijít pouze prostřednictvím platného rozpoznání zákonů přírody, kterou jsme svázáni.

Můžeme měřit integritu našeho přesvědčení? Ano. Můžeme ji měřit podle toho, jak lze principy našich názorů sladit s vědeckou příčinností, a k tomu nám dopomůže zpětná vazba. Když bychom porovnávali výsledky rozdílných názorů, které hledají nějaký společný cíl, ⁴⁰ můžeme sledovat, jakým způsobem z dané perspektivy tohoto cíle dosáhnou. To může být změřeno, a proto pak tyto odlišné pohledy mohou být kvalifikovány a vzájemně porovnány podle jejich přínosu a výhod nebo naopak jejich nedostatku.

Jak bude podrobněji prozkoumáno později, budeme porovnávat centrální systém naší víry / přesvědčení ohledně „tržní ekonomiky“ a výše zmiňované „ekonomika založená na přírodních zákonech / zdrojích“. Jádrem těchto systémů je v podstatě protichůdný názor o příčinné souvislosti a možnosti a čtenář je vyzýván k tomu, aby si vytvořil vlastní objektivní úsudek o tom, jak dobře mohou dané názory přispět k dosažení určitých lidských cílů.

Po tomto konstatování a v kontextu s touto esejí, konkrétně zmínkách o vzniku a symbióze, bychom mohli zobecnit, že jakýkoli systém názorů / přesvědčení / víry, který za (a) vůbec nebere v úvahu možnost změny celého systému díky doplnění nových informací, je systém neudržitelný; a za (b), jakýkoli systém víry, který podporuje izolovanost a rozdělení, celistvost jednoho segmentu nebo skupiny ve společnosti nad jiným / jinou, je rovněž neudržitelný.

Ze sociologického hlediska, mít vědecký pohled na svět znamená být ochoten a schopen se přizpůsobit jak jako jedinec, tak i jako celá civilizace, v té chvíli, kdy se objeví nová porozumění a přístupy, díky kterým lze lépe řešit problémy a budoucí prosperitu. Tento pohled na svět pravděpodobně značí největší posun v lidském chápání v naší historii. Všechny moderní vymoženosti, jež bereme za samozřejmost, jsou výsledkem této metody, ať už ji uznáváme nebo ne. Zdá se, že tato mechanistická logika je univerzálně použitelná pro všechny známé fenomény.

Zatímco mnoho lidí na světě stále věří v konání bohů, démonů, duchů a jiných neměřitelných sil, nová éra rozumu se zdá být na obzoru. Vznikající vědecké chápání nás samých a prostředí kolem nás vyzývá na souboj tradiční zastaralé myšlení, které jsme zdědili od našich méně informovaných předků. „Technická“ ⁴¹ orientace vědy se již nezaměřuje na pouhá důmyslná zařízení a moderní přístroje. Pravé poselství tohoto pohledu na svět se týká samotné filozofie, pomocí které potřebujeme orientovat naše životy, hodnoty a společenské instituce.

Jak se více dozvíme v dalších esejích, sociální systém a jeho ekonomická premisa spolu s jeho právní a politickou strukturou se nachází ve stavu, který má hodně co do činění s vírou a tímto způsobem je nyní uržován. Trh a peněžně řízený systém ekonomiky, například, je založen na nyní zastaralých a čím dál tím více neefektivních předpokladech. Tento stav se moc neliší od doby, kdy se lidé mylně domnívali, že svět je plochý, démoni vyvolávají nemoci, nebo že souhvězdí na obloze představovaly neměnné, statické, dvojrozměrné výtvory podobné tapisériím. Lze nalézt obrovské paralely s tradičními náboženskými vyznáními a zavedenými kulturními institucemi, které máme za platné a plně „normální“.

Stejně jako církev ve středověku držela absolutní moc v Evropě, podporovala loajalitu a rituály, které by většině z nás v současnosti připadaly absurdní nebo dokonce šílené, tak budoucím generacím budou naše aktuální zavedené praktiky pravděpodobně připadat úplně stejně absurdní a šílené.

HLEDÁNÍ ŘEŠENÍ

Potřebujeme podstatně nový způsob myšlení, jestliže má lidstvo přežít a posunout se na vyšší úroveň. ⁴² - Albert Einstein

Hlavní úvaha hnutí Zeitgeist nad sociologickými změnami bere, pro lepší porozumění problému, ohled na „pokrok“ jako takový. Zde jsou pravděpodobně dvě nejdůležitější hlediska, která se objevují jak v osobním, tak ve společenském pokroku: projev potenciálu a řešení problému.

Potenciál a řešení

Projev potenciálu je jednoduše zlepšení podmínek, které prvotně vůbec nebyly považovány za problematické. Příkladem může být schopnost zlepšit lidský výkon v určitých atletických disciplínách, a to cíleným posilováním, jídelníčkem, vybrušováním techniky a dalšími prostředky, o kterých se dříve jednoduše nevědělo.

Na druhé straně řešení problému je předcházení problematice, která se v daném případě ukázala jako škodlivá či nevýhodná svými následky a / nebo omezeními. Obecným příkladem je objev nové léčby na již existující a oslabující nemoc, která tak nadále nebude způsobovat žádnou újmu.

Ovšem vzato z širšího hlediska se tyto pojmy určitým způsobem překrývají, když bereme v úvahu i přirozený vývoj samotného poznání. Například když se nějaké „zlepšení“ daných podmínek začne využívat a postupně se stane v dané kultuře naprosto běžným, může být také potenciální součástí „problému“ v podobném nebo v jiném kontextu, což vyžaduje nalezení nového, efektivnějšího řešení za využití dostupných informací nebo objev řešení pokročilejšího, které by ono zastaralé nahradilo.

Například zavedení letecké dopravy, které je stále relativně novinkou, umožnilo daleko vyšší efektivitu přepravy. Ale v jakém bodě bude na moderní leteckou dopravu nahlíženo jako na „problém“ díky neefektivitě ve srovnání s jinými možnostmi? ⁴³ Efektivita je v tomto smyslu relativní, jelikož s novými znalostmi je něco, co bylo dříve považováno za „nejlepší“ nyní zastaralé a druhořadé.

Tato zdánlivě obrazná připomínka byla uvedena pro zdůraznění jednoduché skutečnosti, že naprosto každý postup, který považujeme dnes za normální, má sám v sobě vestavěnou nevyhnutelnou neefektivitu a potenciální problém, který se projeví až v případě, kdy je objevena nová technologie, nový postup nebo nová myšlenka. Toto je podstata změny, a jestliže vědecké modely potvrzené historií něco obecně ukazují, pak to, že znalosti a jejich aplikace se neustále vyvíjejí. Vrátíme-li se zpět ke zdánlivě odděleným tématům projevu potenciálu a řešení problému, můžeme vyvodit, že všechna řešení problému jsou zároveň projevem potenciálu a naopak.

To také znamená, že i nástroje používané společností k danému účelu, jsou používané jen přechodně. Ať už je to systém přepravy, léčebná praxe, produkce energie, společenský systém samotný, či cokoli jiného. ⁴⁴ Tyto postupy jsou všechny projevem / řešením vzhledem k lidské potřebě a efektivnosti, což je založeno na stále se měnícím stupni poznání, který máme / měli jsme v době jejich vzniku / vývoje.

Prvotní úmysl a prvotní příčina

Když přijde na jakýkoli nový vynález nebo nové řešení problému, musíme se dostat tak blízko k prvotnímu úmyslu (projevu) nebo k prvotní příčině (problému), jak jen to je možné, abychom provedli co možná nejpřesnější vyhodnocení a výběr zákroku. Tak jako jsou nástroje a techniky jen tak využitelné, do jaké míry chápeme jejich základní účel, zákroky k řešení problému jsou jen tak účinné, do jaké míry známe prvotní příčinu. Což se zdá naprosto samozřejmé, ale toto uvědomění často chybí v mnoha odvětvích myšlení dnešního světa, zejména pokud jde o společnost jako celek. Spíše než řízení se tímto pravidlem, je většina společenských rozhodnutí stavěna na tradičních zvyklostech, které mohou být velmi limitující.

Jednoduchým příkladem tohoto myšlení jsou metody uvěznění člověka za takzvané „kriminální chování“. Pro mnohé je řešením útočné formy lidského chování jednoduše vyřazení jedince ze společnosti a jeho potrestání. Což je založeno na řadě předpokladů, které se táhnou celými tisíciletími. ⁴⁵

Ale vědy zabývající se lidským chováním jsou dnes natolik pokročilé, že do jisté míry rozumí příčině takového chování. Je například známo, že většina „zločinů“ by se nemusela stát, kdyby zmíněný člověk žil v příhodných lidských podmínkách. ⁴⁶ Zavírání lidí do vězení vůbec neřeší pravou příčinu věci. Je to jen pouhá „záplata“, která dočasně potlačí příznak daleko většího problému. ⁴⁷

Dalším příkladem, který se může zdát od předchozího rozdílný, ale je stejně „odborný“, je způsob, jakým lidé přemýšlejí o řešení běžných problémů, jako například dopravní nehody. Jaké je řešení situace, kdy řidič udělá chybu a nečekaně změní dráhu tak, že narazí do vedlejšího vozidla a způsobí tak dopravní nehodu? Měla by mezi nimi být pevná zeď? Měli by se lépe učit řídit? Měl by jim být odebrán řidičský průkaz, aby už nikdy nemohli řídit? V rámci běžného přemýšlení společnosti tu opět ztrácíme prvotní příčinu.

Prvotní příčina dopravní nehody může být jen částečně otázkou schopností řidiče, ale daleko více se týká schopnosti systému využít technologii a infrastrukturu. Proč? – Z části proto, že lidská omylnost je historicky dobře známá, potvrzená a neměnná. ⁴⁸ Takže stejně jako první vozidla neměla žádné airbagy, které jsou dnes naprosto běžné a eliminují velké množství zranění během nehod, ⁴⁹ stejný přístup by měl být aplikován na samotnou vzájemnou interakci mezi vozidly, s ohledem na nové technické možností pro větší bezpečí a kompenzaci nevyhnutelného lidského faktoru.

Stejně, jako byl před lety vyvinut airbag na základě nových znalostí, existují dnes technologie, které umožňují provoz vozidel bez řidiče. Takové vozidlo nejen že dokáže detekovat každý nezbytný prvek nutný k přesnému řízení, ale i jednotlivá vozidla se mohou detekovat navzájem, což by učinilo srážky téměř nemožnými. ⁵⁰ Toto je tedy současný stav řešení, když celkově zvážíme prvotní příčinu a prvotní úmysl.

Ačkoli se toto řešení může zdát velmi pokročilé, zejména s přihlédnutím k 1,2 milionům lidí, kteří ročně zahynou v důsledku dopravních nehod, ⁵¹ je toto myšlenkové cvičení stále neúplné, když rozšíříme kontext uvažování ještě na prvotní cíle. Možná existují i další neefektivní prvky vztahující se k přepravní infrastruktuře, které by měly být brány v úvahu. Možná má používání soukromých automobilů, nehledě na jejich bezpečnost, další neodmyslitelné problémy, které mohou být logicky vyřešeny jen odstraněním automobilové dopravy jako takové. Možná, že ve městech, kde stále narůstá počet automobilů, se tento nezávislý osobní transport stává zbytečně těžkopádným, pomalým a celkově neefektivním. ⁵²

V těchto podmínkách může reálné řešení, jako například zavedení jednotného přepravního systému, znamenat zvýšení rychlosti přepravy, snížení spotřeby energie a dalších zdrojů a snížení znečištění spolu s řešením dalších problémů, které vyvstávají ve spojitosti s používáním osobních automobilů. Jestliže je cílem společnosti udělat „správnou“ a udržitelnou věc, může jí být právě redukce hrozeb lidstvu i životnímu prostředí zvýšením efektivnosti za využití našich moderních technických a návrhových možností.

Naše technická realita

Samozřejmě, že použití tohoto typu řešení problémů není zdaleka omezeno na tyto fyzikální příklady. Je politika, jak ji známe, tím nejlepším způsobem jak řešit naše společenské strasti? Opravdu je navržena tak, aby řešila kořen příčin? Jsou peníze a tržní systém tou nejvíce optimalizovanou metodou pro udržitelný rozvoj, řešení problémů a pro projev ekonomického potenciálu? Jak náš současný stav vědy a technologií přispívá k porozumění příčinám a účelům na společenské úrovni?

Jak bude podrobně ukázáno v dalších esejích, toto chápání vytváří přirozený a jasný tok myšlenek s ohledem na to, o kolik lepší by náš svět mohl být, kdybychom jednoduše následovali logiku vytvořenou myšlením na základě vědecké metody k naplnění našeho společného cíle lidské udržitelnosti. Miliarda lidí na naší planetě nehladoví proto, že by existoval jakýsi nezměnitelný důsledek naší fyzické reality. Jídla je tu dostatek. ⁵³ Je to sociální systém, se svou vlastní zastaralou a nepřirozenou logikou, který umožňuje existenci těchto, ale i jiných problémů.

Je důležité podotknout, že Hnutí Zeitgeist se nezabývá vytvářením „záplat“ jako svým konečným cílem, což je bohužel to, co drtivá většina aktivistických institucí na světě v současné době dělá. ⁵⁴ Chceme podporovat nejvyšší možný řád a nejúčinnější možná řešení, která budou v dané době k dispozici v souladu s přírodními procesy a budou vést ke zlepšení životů všech a k zajištění celistvosti našeho domova. Chceme, aby každý jasně porozuměl tomuto „myšlenkovému toku“ a objevil jeho hodnotu. Ve výsledku není žádné samostatné řešení - pouze empirické odůvodnění přírodních zákonů, které s sebou řešení a důvod nese.

LOGIKA vs. PSYCHOLOGIE

Nekonáme správně proto, že by to byla naše ctnost nebo dokonalost, ale jsme ctnostní a dokonalí proto, že konáme správně. ⁵⁵ - Aristoteles

Silný, ale často přehlížený důsledek naší přirozené flexibility v rámci přizpůsobení se stávající kultuře, je fakt, že naše skutečná identita a osobnost jsou často propojené s institucemi, postupy, trendy a hodnotami, ve kterých jsme se narodili a ve kterých žijeme. Tato psychologická adaptace a nevyhnutelné ztotožnění se vytváří oblast komfortní zóny, kterou může být velmi těžké narušit bez ohledu na to, jak dobře odůvodněné informace stojí proti tomu, čemu věříme.

Ve skutečnosti, drtivá většina současných námitek namířených proti Hnutí Zeitgeist, konkrétně body spojené s možným řešením a změnou, jsou ve skutečnosti více určeny úzkými rámci náhledu na věc a emocionální zaujatostí, než intelektuálním hodnocením. Běžné reakce tohoto typu jsou často samostatnými návrhy, spíše než kriticky založenou argumentací sloužící pouze k přímému zavrhnutí jakékoli změny prostřednictvím jakékoli organizace. Nejběžnější klasifikace takových argumentů jsou „projekce“ ⁵⁶ a velmi často je zřejmé, že takoví oponenti se ve skutečnosti více zabývají obranou své psychické identity, a nikoli objektivním zvážením nové perspektivy. ⁵⁷

Zablokování mysli

V klasickém díle autorů Cohena a Nagela známém jako „Úvod do logiky a vědecké metody“, je tento bod dobře popsán s přihlédnutím k procesu logického hodnocení a jeho nezávislosti na lidské psychologii.

„Vážnost důkazů není sama o sobě dočasnou událostí, ale důsledkovým vztahem mezi určitými třídami či typy návrhů ... samozřejmě je k pochopení takových důsledků nutná úvaha ... Ale ani tak se fyzika nestává odvětvím psychologie. Uvědomění, že logika nemůže být omezena na psychologický úkaz, nám pomůže rozlišit mezi vědou a rétorikou - tu vnímáme jako umění přesvědčování nebo dohadování se za účelem vytvoření pocitu jistoty. Naše emocionální dispozice nám velmi ztěžují přijetí určitých návrhů, bez ohledu na to, jak silné jsou důkazy v jejich prospěch. Protože všechny důkazy jsou závislé na akceptaci pravdivosti některých tvrzení a žádné tvrzení nemůže být prokázáno jako pravdivé tomu, kdo je rozhodnutý, že mu neuvěří.“ ⁵⁸

Výraz „zablokování mysli“ byl vytvořen filozofy ⁵⁹ s ohledem na výše popsaný jev. Byl definován jako stav, kdy se náš náhled na situaci ocitá v uzavřené smyčce uvažování. Cokoli neslučitelného, co přichází z vnějšku, tak může být často i podvědomě zamítnuto na základě zdánlivě empirických předpokladů a zdánlivě bezpečného subjektivního náhledu na svět. Tato reakce může být přirovnána k známému reflexu chránit se před srážkou s neznámým objektem, který se pohybuje směrem k nám - v této situaci zmíněný „reflex“ ochraňuje naše přesvědčení, nikoli tělo.

Zatímco věty jako „přemýšlejme nad rámec“ mohou být společné dnešní rétorice v komunitě aktivistů, zřídkakdy jsou základem našeho způsobu myšlení a celistvosti naší pevně vžité intuice. Věci jsou daleko častěji považovány za „dané“ a neměnné.

Například v tzv. demokratických zemích světa si „prezidenta“ a podobné postavy běžně spojujeme s kvalitou správy země. K této osobě se upírá velké množství pozornosti, stejně jako k jeho stanoviskům a jednáním. Přesto málokdo udělá krok vzad a zeptá se: „Proč vše začíná právě u prezidenta?“ „Jak je jeho / její výkon jako institucionální postavy odůvodněný jako optimální způsob sociálního řízení?“ „Není to v rozporu s podmínkami demokratické společnosti, když veřejnost nemá prakticky téměř žádný skutečný vliv na jednání prezidenta?“

Takové otázky jsou zřídka brány v úvahu, jak se lidé neustále a bez námitek přizpůsobují své kultuře a předpokládají, že „to tak má být“. Tento přístup je téměř vždy výsledkem kulturní tradice, a jak Cohen a Nagel poukázali, je velmi obtížné předat novou a odvážnou myšlenku těm, kteří jsou „dostatečně odhodláni jí nevěřit“.

Tyto tradiční předpoklady, brány jako empirické, jsou pravděpodobně základním zdrojem osobní a sociální zaostalosti dnešního světa. Tento fenomén spolu se vzdělávacím systémem, který neustále posiluje tyto zavedené názory prostřednictvím svých institucí - „akademií“, dále zpečeťuje zmíněný kulturní útlum a představuje tak překážku pro relevantní změnu. ⁶⁰

I když rozsah této tendence je široký s ohledem na diskuzi, existují dva běžné argumentační klamy, které stojí za zmínku, jelikož se neustále vynořují ve vztahu k soustavě návrhů a myšlenkovému toku prezentovaného Hnutím Zeitgeist. V barvitých pojmech tvoří tyto taktiky základ nečeho, co by mohlo být nazváno „hodnotová válka“ ⁶¹, která je vedena, ať už vědomě či nikoli, těmi, kdo vynaložili emocionální či materiálové prostředky proto, aby věci zůstaly jaké jsou a aby se žádná změna nekonala.

Klam zvaný „první dojem“

Nejprve je důležité zmínit, co to „první dojem“ je. Jednoduše to znamená „při prvním setkání“; „před průzkumem“. ⁶² „První dojem“ je zdaleka nejčastějším důvodem námitek vůči Hnutí Zeitgeist. Typickým případem studie je běžné tvrzení, že úvahy a řešení předložené Hnutím Zeitgeist jsou jen staronovým „marxistickým komunismem“.

Pojďme stručně prozkoumat tento příklad. V „Komunistickém manifestu“ ⁶³ Marx a Engels předkládají různé úvahy o vývoji společnosti, konkrétně „třídního boje“, přirozených strukturálních vztahů týkajících se „kapitálu“, spolu s obecnou logikou, jak bude společenský řád procházet „revolucí“ k systému bez společenských statutů a tříd a zároveň si všímají řady přímých sociálních změn, jakou je například „soustředění prostředků komunikace a dopravy do rukou státu“, „rovné odpovědnosti všech k práci“ a další specifika. Marx vytváří hráče ve svém schématu, kde probíhá boj mezi „buržoazií a proletariátem“ a vyjadřuje tak pohrdání vykořisťováním, které, jak říká, je zakořeněno v myšlence „soukromého vlastnictví“. Konečným cílem je tak hledání „společnosti bez společenských statutů a tříd“.

Na první pohled se mohou navrhovaná a Hnutím Zeitgeist propagovaná řešení jevit jako obdoba atributů „Marxismu“, zejména pokud bychom ignorovali základní úvahy Hnutí. Představa společnosti „bez tříd“, „bez univerzálního vlastnictví“ a kompletní předefinování pojmu „stát“ by mohla ukazovat souběh samotných gest, a to zejména proto, že západní akademické obce běžně podporují dualitu mezi „komunismem“ a „kapitalismem“ s výše uvedenými charakteristikami známými jako základní rozdíly. Nicméně skutečný myšlenkový tok podporující tyto zdánlivě podobné závěry, je zcela odlišný.

Měřítkem pro rozhodovací proces, který obhajuje Hnutí Zeitgeist není Morální filosofie, ⁶⁴ která, je-li prozkoumána do základů, je v podstatě tím, čím se marxistická filosofie projevuje. Hnutí Zeitgeist se nezaměřuje na poetické, subjektivní a svévolné názory na „férovou společnost“, „garantovanou svobodu“, „světový mír“ nebo „vytváření lepšího světa“, protože to zní „správně“, „lidsky“ nebo „dobře“. Bez technického rámce, který má přímý fyzický vztah k takovým termínům, je takovýto morální relativismus jen málo ku prospěchu na cestě k dlouhodobému cíli.

Hnutí Zeitgeist se spíše zajímá o aplikaci vědy, která je využitelná ke společenské udržitelnosti, a to jak fyzické, tak kulturní. ⁶⁵ Jak bude podrobněji vylíčeno v dalších esejích, vědecké metody nejsou omezeny pouze na „fyzický svět“, ⁶⁶ a proto sociální systém, infrastruktura, význam vzdělávání a dokonce porozumění lidskému chování jako takovému, to vše existuje v rámci vědeckého přístupu. Na druhou stranu je ve fyzické realitě zabudován systém zpětné vazby, který v průběhu času velmi jasně ukazuje, co funguje a co ne ⁶⁷ a představuje vodítko pro naši vědomou adaptaci.

Marxismus není založen na takto „vypočteném“ pohledu na svět, i přesto, že může obsahovat některé vědou podložené znaky. Například marxistický pojem „beztřídní společnost“ vznikl proto, aby překonal kapitalistickou „nelidskost“ uvalenou na pracující třídu neboli „proletariát“.

Myšlenkový tok obhajovaný Hnutím Zeitgeist naproti tomu čerpá ze studií člověka. Bylo například zjištěno, že společenské vrstvy, které jsou vlastní tržnímu / kapitalistickému modelu, jsou formou nepřímého násilí proti většině a jsou výsledkem naší evoluční psychologie. ⁶⁸ Vytváří zbytečnou formu lidského utrpení na mnoha úrovních, která je pro společnost destabilizující a technicky neudržitelná.

Další oblastí zájmu Hnutí Zeitgeist je odstranění univerzálního vlastnictví ⁶⁹ a zavedení systému „sdíleného přístupu“. Toto je často odsuzováno jako marxistická vize „zrušení osobního vlastnictví“. Obecně je ale marxistický přístup vztahován na existenci osobního vlastnictví „buržoazie“ a k jejímu vykořisťování „proletariátu“. V Manifestu stojí: „Rozlišujícím znakem komunismu není zrušení veškerého vlastnictví, ale zrušení vlastnictví buržoazie.“

Na druhé straně Hnutí Zeitgeist obhajuje logiku, že existence univerzálního individuálního vlastnictví věcí je environmentálně neefektivní, nehospodárná a v zásadě v praxi neudržitelná. Podporuje to systémové omezení lidských práv a zbytečně velkou deprivaci obyvatel, což má za následek trestnou činnost ve společnostech s nerovnou distribucí zdrojů.

V každém případě jsou taková obvinění na základě „prvních dojmů“ velmi častá a mohli bychom uvést i mnoho dalších. Projednání všech údajných shod marxistických myšlenek a myšlenek obhajovaných Hnutím Zeitgeist však není podstatou tohoto textu. Diskuze jsou zde zcela zbytečné a pouze by zastínily pravý účel a přínos samotného společenského konceptu.

Klam zvaný „strašák“ (překrucování argumentů)

Druhý argumetační klam má co do činění se zkreslováním situace, ať už záměrně nebo jako důsledek projekce a je běžně známý jako „strašák“ (překrucování argumentů). ⁷⁰ Pokud jde o Hnutí Zeitgeist, má toto překrucování obvykle co do činění s vynucenými interpretacemi, které nejsou podloženy žádnými důkazy, ale které mají být považovány za relevantní.

Například pokud diskutujeme o organizaci nového společenského systému, mají lidé tendenci promítat do něho své současné hodnoty a postoje, a to bez uvážení faktu, že velká změna systému by měla za následek také velkou změnu těchto hodnot a postojů. Typickým příkladem je, že ve společnosti, kde by materiálová produkce byla založena pouze na technologickém pokroku a ne na výměnném systému vyžadujícím placenou lidskou práci, by lidé necítili žádný motiv cokoli dělat, a tudíž by tento model zkolaboval, protože by se nic neudělalo.

Tento typ argumentu nebere v úvahu žádný z výzkumů ohledně lidské bytosti jako takové a je opravdu jen intuitivní domněnkou pramenící ze současných kulturních podmínek, kde ekonomický systém nutí všechny lidi do práce proto, aby přežili (z příjmu / zisku). K tomuto často dochází bez ohledu na něčí osobní zájem nebo společenský užitek, a mnohdy, co se týká motivace, vytváří psychologickou deformaci.

Slovy Margaret Meadové: „Pokud se pozorně zadíváte, uvidíte, že téměř cokoli, na čem nám opravdu záleží, cokoli, co ztělesňuje naši nejhlubší oddanost způsobu, jakým by měl být lidský život žit a být opečovávaný, závisí na nějaké formě dobrovolnictví.“ ⁷¹ V průzkumu veřejného mínění společnosti Gallup Poll z roku 1992 je uvedeno, že více než 50 % dospělých Američanů (94 milionů Američanů) dobrovolně pracovalo v sociálních službách, a to průměrně 4,2 hodiny týdně, celkem tedy 20,5 miliard hodin ročně. ⁷²

Studie také ukazují, že opakující se všední práce přináší více výdělku ve formě peněz, zatímco se zdá, že peníze samotné nemotivují inovaci a kreativitu. ⁷³ V dalších esejích bude popsána myšlenka, jak by mechanizace / automatizace, aplikovaná na všední manuální práci, vysvobodila člověka s přihlédnutím k zastaralému systému příjem-za-práci a umožnila by tak plné rozvinutí lidské kreativity a potenciálu.

Dalším souvisejícím příkladem je tvrzení, že přechod na nový systém musí být nutně doprovázen silovým zabavením majetku jakousi „vládnoucí silou“, což by jistě vyústilo v násilí. Toto je ovšem opět pouze promítnutí stávajících hodnot a strachu na Hnutím Zeitgeist obhajovanou logiku, bez jakéhokoli ověřování a promýšlení.

Hnutí Zeitgeist si uvědomuje, že pro zavedení nového společensko-ekonomického modelu je potřebný souhlas populace. Velké porozumění a rostoucí „bio-sociální tlaky“ rozpadajícího se současného systému mají podstatný vliv. Logika Hnutí nepodporuje „diktátorské“ sklony, protože tento přístup, kromě toho, že je nehumánní, nefunguje.

Ke správné funkci nového systému je potřeba, aby byl zaveden bez jakéhokoli donucování. Bylo by to tedy předmětem výzkumu, vzdělání a celkového přijetí širokou komunitou. Nakonec, specifika společenských interakcí a životního stylu přímo vyžadují přijetí systémových mechanismů a hodnot naprostou většinou.

Podobným a posledním příkladem "překrucování" je zmatek nad tím, jak by přechod na nový systém mohl vůbec proběhnout. Mnoho lidí odmítá návrhy Hnutí Zeitgeist jednoduše už z toho důvodu, že nerozumí, jak se můžou uskutečnit. Tento argument je podobný situaci nemocného člověka, který hledá lék na svou nemoc, ale neví, kde ho má hledat, kdy bude lék dostupný a ani neví, co to bude za lék. Zastaví jeho nevědomost, jak a kde hledat, jeho potřebu lék najít? Ne, pokud se chce uzdravit. Vzhledem k hrozivému stavu všech záležitostí na planetě musí i lidstvo stále hledat a cesta se zákonitě ukáže. ⁷⁴

Na konec je třeba znovu připomenout, že boj mezi logikou a psychologií je opravdu centrálním konfliktem v aréně společenských změn. Neexistuje žádná jiná souvislost, více osobní a citlivá, než způsob, jakým organizujeme naše životy ve společnosti a důležitým cílem Hnutí Zeitgeist v mnoha oblastech je najít techniky, které mohou vzdělat veřejnost tak, aby využila tento logický myšlenkový tok a přemohla tíhu zastaralých, avšak pohodlných psychologických vzorců, které ovšem neslouží pokrokovému, životaschopnému systému hodnot v moderním světě.

VĚC LIDSKÉ JEDNOTY

Moje země je můj svět, a moje náboženství je dělat dobro. ⁷⁵ - Thomas Paine

Kritický závěr prezentovaný v logice, která definuje záměr hnutí Zeitgeist je, že lidská společnost potřebuje sjednotit své ekonomické činnosti a pracovat v souladu s přirozenou dynamikou fyzického světa jako jeden druh sdílející jednu domovinu, pokud máme v úmyslu vyřešit stávající problémy, zvýšit bezpečnost, zvýšit efektivitu a další prosperitu. Světové ekonomické divize, které v dnešní době vidíme, nejsou pouze jasným zdrojem konfliktů, destabilizace a vykořisťování. Tento způsob chování a samotná interakce je rovněž hrubě neefektivní v čistě ekonomickém smyslu vážně omezující náš společenský potenciál. ⁷⁶

Zatímco národní stát, se strukturou založenou na konkurenci, je snadné ospravedlnit jako přirozený výsledek našeho kulturního vývoje daný nedostatkem zdrojů v naší vlastní minulosti a dlouhé historii válčení obecně, je také přirozené se domnívat, že lidská společnost by mohla velmi dobře najít smysl v odklonu od těchto provozních režimů, kdybychom si uvědomili, že je to skutečně pro dobro celé společnosti.

Jak bude zde pojednáno, újmy a neefektivita současného modelu, ve srovnání s přínosy a možnými řešeními, jsou jednoduše nepřijatelné. Účinné a hojné možnosti, přiblížené v rámci hnutí Zeitgeist s úmyslem instalace nového socio-ekonomického systému, spočívají z části na společném úsilí lidské populace spolupracovat a sdílet zdroje inteligentně, nikoli je omezovat a bojovat tak, jak to děláme dnes.

Navíc sociální tlaky a rizika, která se dnes rozvíjejí kolem technologických válek, znečištění, destabilizace životního prostředí a dalších problémů, nevyjadřují pouze hluboce potřebnou gravitaci pro skutečnou globální organizaci, ale ukazují také racionální nutnost. Xenofobní a mafiánská mentalita, která pochází z dnešního státu a má často formu vlastenectví, je obecně zdrojem závažné destabilizace a nelidskosti, nemluvě, opět, o podstatné ztrátě technické účinnosti.

Falešné dělení

Jak již bylo uvedeno v předchozích esejích, jádro našeho přežití a kvality života jako jednotlivce a druhu na Zemi se točí kolem našeho chápání přírodního zákona, a vztahu s metodou naší ekonomiky. Tento předpoklad je jednoduše referenční porozumění, kde jsou fyzikální zákony přírody posuzovány v kontextu s ekonomickou efektivitou z lidského hlediska i hlediska prostředí. Je pouze logické, že veškeré přítomné druhy, které jsou závislé na tomto prostředí, ve kterém žijí, by se měly snažit sladit své chování jak nejlépe mohou s přírodními pravidly, jenž jsou vlastní danému prostředí. Jakákoliv jiná orientace je nerozumná a může vést pouze k problémům.

Pochopením, že Země je symbiotický / synergický „systém“ se zdroji existujícími ve všech oblastech, propojený s prokazatelně vlastním, základním kauzálním vědeckým řádem, který existuje v mnoha podobách, jako logický „průvodce“ lidskému druhu ke sladění se pro největší společenskou účinnost, objevíme, že náš širší kontext globální společnosti překonává všechny představy o tradičním / kulturním rozdělení, včetně loajálnosti k zemi, korporaci nebo i „politické“ tradici.

Pokud je „ekonomika“ o zvyšování efektivity v uspokojování potřeb lidské populace na cestě k udržitelnosti a prosperitě, pak náš ekonomický provoz musí vzít tuto skutečnost v úvahu a zajistit soulad s nejvýznamnějším „systémem“, který můžeme pochopit. Takže znovu, z tohoto pohledu, národně-státní subjekty jsou jasně falešné, svévolné útvary odvozené z kulturní tradice, nelogické a technicky neefektivní.

Hodnoty

Široká organizace dnešní společnosti je založena na multi-úrovňové lidské soutěži. Národní státy soupeří navzájem o ekonomické / fyzické zdroje; právnické osoby soutěží na trhu za účelem dosažení zisku / tržního podílu; a průměrní pracovníci soutěží o mzdy / příjem poskytovaný v zaměstnání a tím o vlastní přežití.

V rámci této konkurenční etiky je základním psychologickým sklonem přehlížet blaho druhých a domova. Samotná podstata konkurence je v tom mít výhodu nad ostatními za účelem osobního zisku, a tudíž netřeba říkat, že rozdělení a využití jsou společné atributy současného společenského řádu. Zajímavé je, že prakticky všechny známky tzv. „korupce“, které můžeme definovat jako „zločin“, jsou v dnešním světě založené na stejné mentalitě, předpokládající, že za „pokrokem“ ve světě stojí konkurenční zájem.

Není divu, že vzhledem k tomuto rámci, jsou stále všudypřítomné různé škodlivé, povrchní sociální rozpory, jako je rasová nesnášenlivost, náboženská vyznání, třídní nebo xenofobní zaujatost. Tato rozdělující bagáž, od počátku na strach orientované stupně naší kulturní evoluce, jednoduše nemají žádný pracovní základ ve fyzické realitě a slouží nyní už jako překážka pokroku, bezpečnosti a udržitelnosti.

V současné době, jak bude popsáno v dalších esejích, se objevují možné účinné metody produkující dostatek, které by mohly odstranit většinu lidského strádání, výrazně zvýšit průměrnou životní úroveň a zlepšit veřejné zdraví a ekologickou udržitelnost. Jsou nezávislé na starších sociálních tradicích, včetně národního státu. Faktem je, že je zde technicky jen jedna rasa - lidská rasa; ⁷⁷ je zde jen jedno základní prostředí - Země; a je zde jen jeden pracovní způsob operačního myšlení - vědecký.

Původ a vliv

Pojďme rychle zvážit kořeny původu konkurenčního / rozvratného modelu. Aniž bychom se pouštěli do příliš velkých podrobností, je zřejmé, že vývoj společnosti je součástí rozsáhlé historie konfliktů, nedostatku a nerovnováhy. Zatímco vedeme debatu o povaze společnosti během období předcházející neolitické revoluci, ⁷⁸ Země se od té doby stala bitevním polem, kde bylo vzato bezpočet životů kvůli konkurenci, ať už materiální nebo ideologické. ⁷⁹

Tento uznávaný vzor je tak pronikavý, že mnozí dnes připisují sklon ke konfliktům a nadvládě neslučitelné, impulzivní charakteristice naší lidské přirozenosti, což vede k závěru, že lidská bytost prostě nemůže fungovat v sociálním systému, který není založený na tomto konkurenčním rámci a jakýkoli takový pokus vytvoří zranitelnost, která bude zneužita mocí, jenž vyjadřuje tento zjevný rys konkurence / dominance. ⁸⁰

Zatímco samotný předmět lidské přirozenosti není přímým zaměřením této eseje, ⁸¹ je dobré uvést, že předpoklad „empirického zneužití moci“ patří k velké částí obhajoby tohoto konkurenčního / rozvratného modelu, který používá obecný široký pohled na historii jako základ pro svou platnost. Nicméně, specifika podmínek v těchto obdobích, spolu se známou flexibilitou lidské bytosti jsou často v těchto hodnoceních přehlížena nebo ignorována. ⁸²

Historický model konfliktu nemůže být zvažován izolovaně. Jsou potřebné podrobné odkazy na podmínky a okolnosti. Ve skutečnosti je přesnější říci, že dominantní / konfliktní sklon, který je zcela jasně možnou reakcí téměř všech lidí s ohledem na naší potřebu sebezáchovy a přežití, ⁸³ je spíše vyvolaný tlaky, než aby byl zdrojem jakékoliv negativní reakce. Když se divíme, jak je možné, že masivní nacistická armáda byla schopna morálně ospravedlnit ve druhé světové válce své činy, často zapomínáme na obrovskou propagandistickou kampaň tohoto režimu, který pracoval na zneužití biologické flexibility. ⁸⁴

Opravdový „vlastní zájem“

Pojem „vlastní zájem“ je jednoznačně vlastní lidským bytostem, které mají společnou touhu přežít. Což je dostatečně zřejmé a snadno historicky nahlédneme, jak syrová potřeba vlastního přežití, často rozšířená i na celou rodinu a pak „kmen“ (komunitu), připravila půdu pro rozvratné, ochranářské paradigma, ve kterém dnes žijeme. Z historického hlediska se dalo očekávat, že mnohé ekonomické teorie budou založeny na pojmu konkurence a nerovnosti, jako například práce Adama Smithe. Ten je považován za otce „volného trhu“. Vyjádřil populární domněnku, že pokud by každý hleděl jen na sebe, svět jako komunita by pokročil kupředu. ⁸⁵

Tato „neviditelná ruka“ lidského pokroku plynoucího z úzce zaměřeného sebe-zájmu mohla být částečně fungující filosofií před mnoha lety, kdy byla samotná „jednodušší" společnost založena na tom, že každý něco vytvářel. ⁸⁶ Ale povaha společnosti se od té doby hodně změnila a populace rozrostla, zcela se změnily role struktur a pokrok v technologiích, který je exponenciální. Rizika spojená s tímto (zastaralým) způsobem myšlení se nyní ukázala být mnohem nebezpečnější, než přínosem, a proto skutečná definice „vlastního zájmu“ bere v potaz daleko širší souvislosti, než kdy předtím.

Není ve vašem vlastním zájmu ochraňovat a živit prostředí, které vám pomáhá a na kterém závisíte? Není ve vašem vlastním zájmu starat se o společnost jako celek, sloužící svým členům tak, aby následky deprivace, například „zločinu“, byly redukovány, jak jen to je možné pro zabezpečení vašeho bezpečí? Není ve vašem vlastním zájmu zvážit důsledky imperialistických válek, které mohou na jedné straně planety zplodit divokou šovinistickou nenávist jen proto, aby vám, řekněme, v restauraci za zády vybuchl kufřík s náloží v zoufalém činu pomsty?

Není vlastní zájem zajistit pro děti v celé společnosti tu nejlepší výchovu a vzdělání, aby mohla vaše budoucnost a budoucnost vašich dětí existovat v zodpovědném, vzdělaném a udržitelně se rozvíjejícím světě? Není ve vašem vlastním zájmu se přesvědčit, že průmyslová výroba je tak organizovaná, optimalizovaná a vědecky správná, jak je to jen možné, že neprodukujeme nekvalitní, mizerné technologie, které mohou v budoucnu způsobit problém svým selháním?

Pointa je taková, že věci se v dnešním světě změnily natolik, že váš vlastní zájem je dnes tak dobrý, jaký je váš společenský zájem. Být soutěživý, starat se jen o sebe a „porážet“ ostatní má dlouhodobě jen negativní důsledky, protože popírá vědomí synergického systému, se kterým jsme svázáni. Levně postavená jaderná elektrárna v Japonsku nemusí znamenat mnoho pro lidi v Americe. Na druhou stranu, pokud by tato elektrárna utrpěla rozsáhlé technické poškození, jaderný spad a znečištění by si našly cestu až k americkým domovům a ukázaly by, že z dlouhodobého hlediska nejste nikdy v bezpečí, pokud nemáte globální povědomí.

Závěrem poznamenejme, že pouze povědomí lidí na celé Zemi může zaručit opravdový osobní vlastní zájem, a tak v mnoha ohledech také zaručit „dobrou evoluční kondici“ ⁸⁷ naší společnosti. Samotná myšlenka podpory „našeho státu“ a přehlížení či dokonce potěšení z neúspěchu jiných, je pro celý systém kritická.

Válečný konflikt

Dny praktického válečného konfliktu jsou dávno minulostí. Na obzoru jsou nové technologie, které mohou pomoci vytvořit zbraně, vedle nichž bude atomová bomba vypadat svou ničivou silou jako římský katapult. ⁸⁸ Před mnoha stoletími se válečné konflikty týkaly opravdu jen válčících stran. Dnes je ale ohrožen celý svět. Je zde dnes přes 23 000 nukleárních zbraní, které by mohly lidskou populaci několikanásobně smést z povrchu zemského. ⁸⁹

V mnoha ohledech je tak dnes zkoušena naše společenská vyspělost. Boje, kde byly jako zbraně využívány pouze hole a kameny, mohly být opravdu hodně tolerovány s hlediska lidského omylu a zlého úmyslu. Ale v dnešním světě nanotechnologických zbraní s enormní ničivou silou, které mohou být sestaveny v docela malé laboratoři, se potřebuje náš rozšířený vlastní zájem chopit akce a válečné instituce systematicky zrušit. Za tímto účelem je ale třeba, aby se národy technicky sjednotily a sdílely své zdroje a nápady a nehromadily je pouze pro své vlastní konkurenční sebezdokonalení, jak je dnes zvykem.

Instituce jako například Organizace spojených národů v tomto ohledu naprosto selhaly, protože se přirozeně stávají nástroji k posílení impéria kvůli základnímu charakteru národních hranic a společensko-ekonomické převaze vlastnického / peněžního / soutěživého zaměření systému. Nestačí jen sezvat všechny celosvětové „vládce“, aby se společně pobavili o svých problémech. Samotná struktura potřebuje změnu, aby mohla podporovat jiný typ vzájemného působení mezi těmito místními „uskupeními“ tak, aby neustálá „hrozba“ mezi národy-státy byla odstraněna.

Koneckonců neexistuje něco jako vlastnictví zdrojů nebo nápadů. Právě tak, jako jsou nápady a myšlenky sériově rozvíjeny napříč kulturami prostřednictvím skupinové mysli, tak i zdroje planety mohou být rovnoměrně přesouvány na základě jejich funkce a vědeckého určení způsobů jejich využití. Země je jednotný systém spolu s přírodními zákony, které jí vládnou. Buďto lidská společnost tento fakt přijme a začne se podle toho chovat a organizovat v souladu s touto vrozenou logikou, nebo budeme dlouhodobě trpět.

KONEČNÝ ARGUMENT: LIDSKÁ POVAHA

Při narození získá člověk dědičností biologickou konstituci, kterou musíme považovat za pevnou a neměnnou, včetně přirozených nutkání, která jsou charakteristická pro lidský druh. Navíc v průběhu svého života získá i kulturní konstituci, kterou přijímá od společnosti komunikací a dalšími typy vlivů. Je to právě tato kulturní konstituce, která v průběhu doby podléhá změně, a která velmi značnou měrou určuje vztah mezi jednotlivcem a společností. ⁹⁰ - A. Einstein

Poslední zbývající argument

„Myšlenkový tok“ a „návrhy aplikací“, ⁹¹ představované v materiálech hnutí Zeitgeist, mají odbornou povahu a vyjadřují zájem aplikovat metody a hodnotu vědecké kauzality na společenský systém jako celek.

Přínosy tohoto přístupu neplynou jen z jeho vlastních výhod, ale měly by být také zvažovány ve srovnání s dnešními zvyklostmi a jejich následky. Bude tak více než zřejmé, že současné společenské metody nejsou jen velmi zastaralé a neefektivní - jsou také stále nebezpečnější a nelidské - a stále více je tak třeba rozsáhlé společenské změny. Tohle není o „utopii“. Jedná se opravdu o praktická vylepšení.

Celý základ tržního mechanismu má v podstatě co dělat s předpoklady, vztahujícími se k lidskému chování, tradičním hodnotám a intuitivnímu pohledu na historii - bez ohledu na výzkumy v oblasti veřejného zdraví, technickým možnostem nebo zodpovědnosti k životnímu prostředí. Je to netechnický, filosofický přístup, založený na předpokladu, že lidská rozhodnutí učiněná prostřednictvím své vnitřní logiky (a motivačního systému), vytvoří zodpovědný, udržitelný a lidský závěr řízený zdánlivou „svobodou volby“, a který je na stupnici společenské funkčnosti rovnocenný organizované anarchii. ⁹²

Proto je peněžní model tržní ekonomiky často v materiálech hnutí Zeitgeist považován za náboženský, jelikož kauzální mechanismus je prakticky založen na doslova pověrčivých předpokladech o lidském stavu s jen opravdu zanedbatelným napojením na objevující se vědecké porozumění o nás samotných a na pevný symbiotický / synergický vztah našeho domova a jemu vládnoucím přírodním zákonům.

Když představujeme na řešení orientovaný myšlenkový tok Hnutí Zeitgeist těm, kteří s ním ještě nejsou obeznámeni, je obvykle jen otázkou času, než pochopí a ztotožní se s minimálně základními předpoklady. Například samotná technická realita dostatku zdrojů a průmyslových metod pro snadné nasycení každého na planetě Zemi tak, aby nikdo nemusel strádat hladem, ⁹³ jen zřídka najde námitky a protiargumenty. Pokud se zeptáte průměrného člověka, zda by rád zažil konec hladovění více jak miliardy osob na zemi, ⁹⁴ nejspíše by souhlasil.

Nesouhlas a opovržení se objevuje právě ve chvíli, kdy je třeba navrhnout řešení a provést potřebné sociální a ekonomické změny ve velkém měřítku k vystavění skutečného podpůrného systému právě pro tuto více než jednu miliardu hladovějících lidí. Kromě neústupných, na dočasnou „hodnotu“ zaměřených asociací, kde lidé v zásadě odmítají změnit cokoli, na co si během svých životů zvykli, a to i pokud by to zcela jasně z dlouhodobého hlediska umožnilo lepší výsledky, je jeden argument tak častý, že sám o sobě zaručuje diskuze a dohady, kdykoliv se objeví.

Je to argument „lidské povahy“. Tento argument, pokud se na tím zamyslíte, může být také jedinou skutečnou námitkou, mimo libovolných kulturních zvyklostí, které se lidé obávají změnit, kvůli svým asociacím identity a ustálenému komfortu. Mohou lidé žít v opravdu trvale udržitelném, vědeckém společensko-ekonomickém systému nebo jsme odsouzeni k životu ve světě, který nyní máme, kvůli naší genetické výbavě?

Vše je technické

Jak odvážné se takové tvrzení může zdát, věc nového sociálního systému, založeného přímo na vědeckém pohledu pro porozumění a maximalizaci udržitelnosti a prosperity, opravdu nemůže být v rozporu s jiným přístupem. Proč? Takový rozpor jednoduše neexistuje, pokud je sjednocující logika přírodního zákona a vědecké metody přijímána jako základ mechanismu fyzické kauzality a vzájemného vztahu.

Například, v návrhu letadla mohou existovat velké povrchové variace (dekorace), ale technika, která umožňuje let, je vázána na fyzikální zákony, a tudíž musí vyhovovat celkovému fyzickému návrhu letounu. Konstruovat takový stroj s cílem optimalizovat výkon, bezpečnost a účinnost není věc názoru, stejně tak jako nezáleží na tom, kolik dekorací můžeme umístit v našich domovech, protože fyzická konstrukce budovy musí vždy dodržovat přísné fyzikální zákony a přírodní dynamiku prostředí kvůli bezpečnosti a odolnosti, a proto zde mohou být z technického hlediska jen malé odchylky.

Organizace lidské společnosti nemůže být odlišná, pokud je záměrem integrita a optimalizace. Myslet na funkční povahu společnosti znamená přemýšlet mechanistickým způsobem. Stejně jako bychom navrhli letoun pracující nejlepším možným způsobem technicky, tak by měl být stejný náš přístup k sociálnímu systému, který je v jeho rozsahu funkcí stejně tak technický. Bohužel, tomuto obecnému pohledu nebyla nikdy v historii dána reálná šance a dnes náš svět stále ještě běží nesourodým způsobem, kde hlavní motivace je více o samostatně stojícím, bezprostředním, krátkozrakém osobním zisku a diferenciální výhodě, než o správné strategické průmyslové metodě, ekologickém sladění, sociální stabilitě, ochraně veřejného zdraví a generační udržitelnosti.

To vše je nutné zdůraznit, protože argument „lidské přirozenosti“ proti takovému přístupu je opravdu jen zdánlivě technickým argumentem, který může případně bránit starý systém, který máme dnes; to je opravdu jediný argument, který zbývá, když lidé, kteří chtějí udržovat tento systém, si uvědomí, že žádný další logický argument, který by mohl být životaschopný vzhledem k iracionalitě vlastní všem ostatním tvrzením proti sociálnímu modelu, založeném na přírodním zakonu, není.

Iracionální spojitost?

Stručně řečeno, tato výzva může být shrnuta do jedné otázky: „Je lidský druh schopný přizpůsobit se a prosperovat v technicky organizovaném systému, kde se naše hodnoty a praktiky dají sladit se známými přírodními zákony v praxi, nebo jsme omezováni našimi geny, biologií a evoluční psychologií pro fungování pouze tím způsobem, jaký známe dnes?“

Zatímco mnozí dnes argumentují specifiky povahy versus výchovy - od tzv. chování „nepopsaného listu“ ⁹⁵ až po genetický determinismus ⁹⁶ - je minimálně zřejmé, že naše biologie, psychologie a sociologické podmínky jsou neúprosně spojeny s životním prostředím, ve kterém žijeme, a to jak z hlediska generační evoluční adaptace (biologické evoluce), tak z hlediska krátkodobých předsudků a hodnot, které absorbujeme z našeho prostředí (kulturní evoluce).

Takže předtím, než zajdeme do podrobností o této problematice, stojí za zmínku, že naše samotná definice lidské bytosti v dlouhodobém a krátkodobém pohledu je založena na procesu adaptace na stávající podmínky, včetně samotných genů. ⁹⁷ Toto neznamená, že by měl být podceněn genetický význam sám, ale jde o upozornění na proces, kterého jsme součástí - vztahu mezi geny a prostředím, který může být považován za probíhající interakci, z velké části jako důsledek podmínek životního prostředí v dlouhodobém i krátkodobém horizontu. Pokud by to tak nebylo, není pochyb o tom, že lidský druh by pravděpodobně zahynul už dávno z důvodu nepřizpůsobení.

Navíc, i když je jasné, že si lidé stále udržují „pevně zakořeněné“ předvídatelné reakce ohledně osobního přežití, ⁹⁸ tak je také prokázána schopnost vyvíjet naše chování prostřednictvím myšlení, uvědomění a vzdělání, ⁹⁹ což nám ve skutečnosti umožňuje ovládání / překonání těchto impulzivních, primitivních reakcí, pokud jsou pro to nastaveny podmínky. Toto je nesmírně důležité rozlišovat, a je to to, co odděluje lidi od méně vyvinutých primátů. ¹⁰⁰

Letmý pohled na rozmanitost v historii lidského chování, kterou vidíme v průběhu času, v kontrastu s relativně pomalým tempem větších strukturálních změn v našem mozku a DNA ¹⁰¹ za posledních pár tisíc let ukazuje, že naše schopnost adaptace (prostřednictvím myšlení / vzdělávání) je na nesmírné kulturní úrovni. Zdá se, že jsme schopni mnoha způsobů chování, a že pevná „lidská povaha“, jako nezměnitelná, univerzální sada chování / reakcí sdílená všemi lidmi bez výjimky, nemůže být považována za platnou. Spíše se zdá, že jde o spektrum možného chování s předvídatelnými reakcemi, které je více či méně závislé na typu vývoje, vzdělávání, podnětech a podmínkách, které zažíváme.

Sociální imperativ v tomto ohledu nemůže být dostatečně zdůrazněn, jelikož vliv na životní prostředí je mohutným faktorem, který ovlivňuje nejen naše rozhodovací preference jak v dlouhodobém, tak krátkodobém horizontu, ale celkovou interakci životního prostředí s naší biologií obecně, má rovněž silný vliv na osobní pohodu a tedy široké spektrum veřejného zdraví v mnoha konkrétních směrech.

Bylo zjištěno, že podmínky v oblasti životního prostředí, včetně faktorů, jako je nutriční přísun, ¹⁰² emocionální bezpečí,¹⁰³ sociální sdružení ¹⁰⁴ a všechny formy stresu obecně, mohou mít vliv na lidskou bytost v mnoha směrech více, než se původně předpokládalo. Tento proces začíná v děloze, a pokračuje přes období po porodu, dětství, „studijní“ adaptačních období, ¹⁰⁵ a dále po celý život na všech fyziologických a psychologických úrovních.

Například, zatímco je zde důkaz, že deprese jako psychické poruchy mohou mít genetické predispozice, je to právě prostředí, které je skutečně vyvolá nebo ne. ¹⁰⁶ Toto není bagatelizování vlivu biologie na naší osobnost, ale ukázka kritického významu pochopení těchto skutečností a přizpůsobení našeho sociálního systému a makro vlivů na podporu nejvíce pozitivních výsledků, které jsou v našich silách.

Změna podmínek

Myšlenka měnících se společenských vlivů / tlaků, aby se na povrch dostalo z člověka raději to nejlepší než to nejhorší, je jádrem sociálního imperativu hnutí Zeitgeist. Tato myšlenka se bohužel ztratila v sociálních aspektech dneška. Existuje velké množství důkazů, které podporují skutečnost, jak velký vliv má naše životního prostředí na to, co v podstatě vytváří naše hodnoty a předsudky, a přestože genetické a fyziologické vlivy mohou nastavit sklony a zdůraznit určité chování, nejaktivnější vliv, pokud jde o naší variabilitu, má životní zkušenost a stav lidské bytosti, tedy způsob interakce mezi „vnitřním“ (fyziologickým) a „vnějším“ světem (životním prostředím).

Nakonec, nejdůležitější otázkou je stres. Naše geny, biologie a evoluční psychologie mohou mít nějaké „úlety“, ale ty nejsou ničím ve srovnání s poruchou životního prostředí, jakou jsme vytvořili v naší kultuře. Velké množství zbytečného stresu v dnešním světě - dluhy, nejistota zaměstnání, zvýšení zdravotních rizik, a to jak duševních, tak fyziologických a mnoho dalších problémů - vytvořilo atmosféru neklidu, která způsobila, že čím dál tím více lidí je nemocných a znepokojených. Pokud bychom byli konfrontováni s možností přizpůsobit naši společnost takovým způsobem, který by mohl prokazatelně zlepšit veřejné zdraví, zvýšit sociální stabilitu, vytvořit hojnost a udržitelnost, neudělali bychom to? To, že lidské bytosti jsou nekompatibilní s metodami, které mohou zvýšit jejich životní úroveň a zdraví, je krajně nepravděpodobné.

Takže v závěru této části je třeba konstatovat, že předmět „lidské povahy“ je jednou z nejsložitějších otázek, pokud jde o detaily. Avšak široké a životaschopné povědomí - pokud jde o základní zlepšení veřejného zdraví prostřednictvím snížení stresu, zvýšení kvality výživy a stabilizace společnosti tím, že se pracuje na vytvoření hojnosti a pohody, nikoli sporům a složitosti – není náchylné k těmto diskuzím.

V současné době máme několik rafinovaných pravd o lidském stavu, které poskytují dostatek důkazů, že si nevytváříme pouze špatné reakce a návyky vlivem stávajícího socio-ekonomického řádu, ale že také nerespektujeme životní prostředí. Vytváří se nejen nedostatek udržitelnosti v ekologickém slova smyslu, ale stejně tak v kulturním slova smyslu. Takže ještě jednou, myslet si, že jsou lidé neslučitelní s těmito řešeními, i když to znamená velkou změnu našeho světa, odporuje dlouhé historii přizpůsobování, kde jsme již dokázali, že je adaptace možná.

ČÁST II: SOCIÁLNÍ PATOLOGIE

DEFINICE VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ

My všichni jsme zodpovědní za všechno a za každého. ¹⁰⁷ - Dostojevskij

Přehled

Co představuje ve společnosti pravé měřítko úspěchu? Co je to, co nás činí šťastnými, zdravými, vyrovnanými a drží v rovnováze se světem kolem nás? Není naším úspěchem ve skutečnosti naše schopnost porozumět a přizpůsobit se realitě našeho světa, ve kterém žijeme, s cílem dosáhnout za daných okolností nejlepších možných výsledků? Co když bychom zjistili, že samotná podstata našeho společenského systému v dlouhodobém horizontu vlastně snižuje kvalitu našeho života?

Jak ukážeme v této eseji, moderní sociální struktury, hodnoty a postupy se odklonily od toho, nebo z velké části ignorují to, co znamená opravdové zdraví společnosti. To, co dnes sociální instituce upřednostňují nebo záměrně přehlížejí, společně s cíli a motivacemi spojovanými s osobním úspěchem, které jsou až příliš často jasně oddělené od toho, co znamená skutečná podpora života a jeho rozvoj, ¹⁰⁸ není předmětem, kterému se věnuje v dnešním světě velká pozornost. Ve skutečnosti, většina opatření týkající se „prosperity“ a „integrity“ lidské populace jsou nyní ledabyle zaměňována za pouhou ekonomickou linii, jako je HDP, index cen výrobců a údajů o zaměstnanosti. Tato opatření nám, bohužel, neříkají vůbec nic o skutečném blahobytu a prosperitě obyvatelstva. ¹⁰⁹

Termín veřejné zdraví patří do lékařské klasifikace a v podstatě je definován jako „medicínský přístup, který se zabývá zdravím komunity jako celku“. ¹¹⁰ I když se často úzce používá ve vztahu s přenosnými chorobami a širokými sociálními podmínkami, v našem kontextu jej rozšíříme na všechny aspekty našeho života, nejen tělesného zdraví, ale také zdraví psychického. Pokud se hodnoty sociálního systému, jako je zdraví občanů, měří v čase, hodnocení a porovnání podmínek a důsledků prostřednictvím jednoduchých analýz trendů a zohledněním různých faktorů by nám mělo poskytnout pohled na to, co by se na společenské úrovni mělo změnit nebo vylepšit.

Ústředním tématem je, jak samotné sociální podmínky - socio-ekonomický systém - ovlivňují celkové lidské zdraví. Slovy lékaře Rudolpha Virchowa: „Medicína je společenskou vědou a politika není nic jiného než medicína ve velkém měřítku.“. ¹¹¹ Podle Virchowa se jakýkoli problém týkající se veřejného zdraví bez výjimky vztahuje ke společnosti jako takové. Její struktura, charakteristiky a posilování hodnot mají hluboký vliv na zdraví a chování obyvatel ve společnosti a argumenty týkající se významu nových sociálních myšlenek nevyhnutelně naráží na racionální zhodnocení jejich kvality prostřednictvím srovnání.

Protože každý příslušný komponent lidského zdraví má své vlastní charakteristiky a příčinnost, můžeme také zvažovat alternativní přístupy k daným řešením problémů nebo jejich zlepšení, které se aktuálně nepraktikují, ale očividně by se praktikovat měly. Analýza komponent současného veřejného zdraví pro porozumění tomu, co se v průběhu času a za různých okolností děje, společně s vyhodnocením každého problému pomocí deduktivního zvažování toho, co by mohlo „opravit“ nebo „vylepšit“ tyto výsledky v co největší možné míře, tvoří základ zde popisovaného myšlenkového toku.

Hnutí Zeitgeist je přesvědčeno, že existující společenský model je příčinou „sociální patologie“ s přetrvávající nerovnováhou, která zbytečně vytváří fyziologické i psychologické poruchy napříč celou populací nemluvě o systematickém omezování lidského potenciálu a řešení problémů v mnoha ohledech. Tento kontext se dá samozřejmě přirozeně aplikovat i na zdraví životního prostředí, což znamená stav naší planety, kde ekologické problémy / tlaky / zmírnění mají vždy dlouhodobě dopad na naše veřejné zdraví. To, nicméně, nebude předmětem této eseje.

Tato analýza rozdělí předmět veřejného zdraví do dvou obecných kategorií – fyziologickou a psychologickou - ¹¹² každá kategorie se dále rozčlení tak, aby reprezentovala dominantní problémy v příslušném procentu z celkové populace. Je ovšem důležité zdůraznit, že fyziologické i psychologické výsledky mají zřídkakdy jednoduché příčiny. Existuje bio-psycho-sociální ¹¹³ vztah k prakticky všem lidským fenoménům, který osvětluje multi-úrovňovou symbiotickou charakteristiku lidské bytosti. Jinými slovy, zatímco by se problém mohl jevit na povrchu jako fyziologický, hlavní příčina by klidně mohla být například psychologická nebo sociologická.

Ekonomický faktor

Jak již bylo uvedeno, hlavní téma této eseje má za cíl ukázat hluboký dopad, který náš celosvětový socio-ekonomický systém má na veřejné zdraví. Speciálně se zaměříme na sílu chudoby, stresu a nerovnosti. Když se letmo podíváme na hlavní příčiny smrti na celém světě, tak, jak je předkládá Světová zdravotnická organizace, kde jsou jasné rozdíly založené na ekonomickém stavu regionu, jako je například skutečnost, že rakoviny jsou častější ve společnostech s vyššími příjmy a zároveň průjmová onemocnění jsou častější ve společnostech s nízkými příjmy, vidíme, jak může mít socioekonomického postavení v širokém kontextu vliv na veřejné zdraví.

Mahátma Ghándí kdysi řekl, že „chudoba je nejhorší formou násilí“. ¹¹⁵ Jeho slova směřují k absolutně zbytečným úmrtím způsobených chudobou z důvodu tak velkých finančních omezení, která mají vliv na zdraví. Tato myšlenka byla později zahrnuta do pojmu strukturálního násilí, ¹¹⁶ který byl definován doktorem Jamesem Gilliganem jako „... navyšování počtu mrtvých a postižených, kteří trpěli / trpí tím, že se ocitnuli na spodních příčkách společnosti“. Gilligan rozlišuje strukturální a přímé násilí, přičemž to první jmenované „se děje spíše nepřetržitě než sporadicky“. ¹¹⁷

Je nutné poznamenat, že termín „násilí“ se v tomto kontextu neomezuje pouze na obvyklou klasifikaci fyzické újmy, jako je například boj muže proti muži nebo týrání. Do souvislosti patří i často nepozorovaný společenský útlak, který prostřednictvím řetězce příčin a následků vlastních našemu sociálnímu systému vede ke zbytečnému ubližování lidem, jak tělesnému, psychickému nebo obojímu. Názorné příklady se pohybují od těch zřetelně viditelných až po ty komplexní v rámci řetězu příčin a následků.

Jednoduchým „makro“ příkladem by byla převaha průjmových onemocnění v chudobou postižených společenstvích. Tyto nemoci zabíjí každoročně kolem 1,5 milionů dětí. ¹¹⁸ Přitom se jim dá zcela předcházet anebo se dají léčit a zatímco se samotná infekce šíří prostřednictvím kontaminovaného jídla a pitné vody nebo z člověka na člověka výsledkem nedostatečné hygieny, samotná schopnost předcházet těmto nemocem a jejich vzácnost ve srovnání se zeměmi prvního světa nám ukazuje, že pravá příčina není nemoc samotná, ale chudoba, která nemoci umožňuje „vzkvétat“. Nicméně, příčinná souvislost zde nekončí. Musíme si tedy položit otázku: „Co způsobuje chudobu?“

Abstraktnějším „mikro“ příkladem by byly problémy vytvořené lidmi tehdy, když se objeví nepříznivé nátlaky v rodinných nebo komunitních strukturách. Představte si svobodnou matku, která kvůli finanční potřebě, aby uživila své dítě, musí hodně pracovat, aby stěží vyšla, což velmi omezuje její čas strávený s dítětem. Tento finanční nátlak nejen snižuje potřebnou podporu pro vývoj dítěte a schopnost dítě vychovávat, ale matka si také vytváří tendence k depresím a úzkostem kvůli neustálému stresu z dluhů, placení účtů apod. a k frustrací hnanému špatnému zacházení, které se posléze začne v rodině objevovat. To pak způsobuje u dítěte vážnou emocionální ztrátu ¹¹⁹ a vzniká vývoj neurotických a nezdravých mentálních stavů, jako třeba náchylnost k drogové závislosti. O několik let později dnes již dospělé dítě stále trpící bolestí, kterou zažilo v raných letech, umírá na předávkování heroinem. ¹²⁰ Otázka: Co zapříčinilo to předávkování? Heroin? Vliv matky? Nebo ekonomické podmínky, ve kterých matka žila a které jí nedovolily pro dítě vytvořit vyrovnané prostředí, aby se o něj mohla řádně postarat? ¹²¹

Je zřejmé, že není žádná utopie, pokud jde o lidské podmínky. Myslet si, že můžeme přizpůsobit socio-ekonomický systém, a tím překazit všechny tyto strukturálně způsobené makro i mikro problémy na 100 % během doby, je naprosto absurdní. Avšak to, co je možné, je dramatické zlepšení problémů spojených s veřejným zdravím prostřednictvím změny podstaty socio-ekonomických podmínek co možná nejstrategičtějším způsobem, jakého jsme schopni. Jak budeme pokračovat s analýzou každého případu hlavních mentálních a fyzických poruch ve světě, bude zjištěno, že skutečný naléhavý požadavek na zlepšení veřejného zdraví téměř zcela závisí na tomto socio-ekonomickém předpokladu o příčinné souvislosti. ¹²²

V díle Gernota Kohlera a Normana Alcocka z roku 1976 nazvaném Empirický přehled strukturálního násilí (An Empirical Table of Structural Violence) se uvádí, že 18 milionů lidí zemře každý rok na následky strukturálního násilí. ¹²³ Nutno podotknout, že tato studie byla vydána před 30 lety. Od té doby se globální mezera mezi bohatými a chudými více než dvojnásobila, což naznačuje, že aktuálně je celkový počet obětí ještě vyšší. V podstatě to znamená, že strukturální násilí je nevražednějším zabijákem na této planetě. Následující graf ukazuje míru úmrtí konkrétních demografických skupin odhalující další širokou korelaci mezi nízkými příjmy a zvýšenou úmrtností.

(Viz výše) G. D. Smith, J. D. Neaton, D. Wentworth, R. Stamler a J. Stamler, 'Socioeconomic differentials in mortality risk among men screened for the Multiple Risk Factor Intervention Trial: I. White men', American Journal of Public Health (1996) 86 (4): 486-96.

Fyziologické zdraví

Klíčovým fyziologickým problémem dnešní lidské populace, je vysoká úmrtnost v důsledku civilizačních chorob, jako jsou rakovina, srdeční onemocnění, cévní mozková příhoda atd. Mezi zdánlivě malé potíže, které nejenže snižují kvalitu našeho života, ale často také předcházejí právě těmto závažným nemocem, patří vysoký krevní tlak, obezita a další. Ty se sice mohou v porovnání zdát méně kritickými, avšak právě tyto problémy jsou obvykle součástí procesu, který vede k vážným chorobám a později i ke smrti. ¹²⁴

Opět je důležité mít na paměti, že příčiny těchto „fyzických“ nemocí nemusí být striktně „fyzické“ v pravém slova smyslu. Současné studie zjistily hlubší souvislost mezi tzv. psychosociálním ¹²⁵ stresem a zdánlivě nesouvisejícími fyziologickými problémy. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) jsou společnými hlavními příčinami smrti v nízko, středně a vysokopříjmových zemích nejčastěji onemocnění srdce, infekce cest dýchacích, cévní mozková příhoda a rakovina. ¹²⁶ Ačkoli u všech těchto chorob (a mnoha dalších) mohou být nalezena pojítka, pro zjednodušení se zaměříme na onemocnění srdce.

Případová studie: Onemocnění srdce

Zatímco léčba onemocnění srdce vedla k celkovému lehkému snížení počtu infarktů a úmrtí ve světě, ¹²⁷ počet diagnóz srdečních chorob neklesl a podle některých regionálních studií je na vzestupu ¹²⁸ nebo má nakročeno ke značnému zvýšení. ¹²⁹ Ischemická choroba srdeční je Světovou zdravotnickou organizací stále považována za „hlavní příčinu smrti“ ve světě. ¹³⁰ Bylo zjištěno, že ačkoli svou roli hraje i genetika, u 90 % těchto zemřelých „se objevili rizikové faktory způsobené životním stylem“ ¹³¹ a celkově převažuje názor, že této chorobě lze předejít tehdy, pokud dojde právě ke změně životního stylu.

Zkrátka a dobře, vztahy k tučným pokrmům, kouření, pití alkoholu, obezitě, vysoké hladině cholesterolu, cukrovce a dalším rizikovým faktorům nám umožňují rozšířit příčinné souvislosti onemocnění srdce a pokud se zaměříme na to, co tyto faktory ovlivňuje, zjistíme, že největší vliv na ně má nejen celková výše finančního příjmu, ale také relativní socioekonomický status.

Světová zdravotnická organizace obecně jasně říká, že ve světovém měřítku nižší socioekonomický status přináší více srdečních onemocnění a tím pádem i více rizikových faktorů, které k nim vedou. ¹³² Toto na jednu stranu znázorňuje přímý ekonomický vztah vzniku choroby. Neexistuje žádný důkaz, který by ukazoval, že rozdíly v genetické výbavě skupin z různých regionů by mohly být zodpovědné za tyto odchylky a je patrné, jak nízká kupní síla vede lidi k životnímu stylu plného těchto rizikových faktorů.

Studie časopisu American Journal of Epidemiology z roku 2009 s názvem „Socioekonomická pozice člověka a výskyt ischemické choroby srdeční“ odhalila, že čím déle setrvává člověk v chudobě, tím větší je pravděpodobnost vzniku srdeční choroby v průběhu jeho života. ¹³³ U ekonomicky znevýhodněných občanů se objevily častější tendence ke kouření, obezitě, nekvalitní stravě a podobně. Dřívější studie epidemiologa Dr. Ralpha R. Frerichse zaměřená speciálně na socioekonomické rozdíly mezi obyvateli Los Angeles v Kalifornii zjistila, že úmrtnost v důsledku onemocnění srdce byla celkově o 40 % vyšší u chudých lidí než u těch bohatších. ¹³⁴

Vzhledem k naší původní tezi, kde zvažujeme vztah mezi samotným společenským systémem a rozšířením choroby a s ní souvisejícími rizikovými faktory, je potřeba vzít v úvahu přímý vztah stresu a kupní síly. Začneme-li u tohoto, což je méně složité, je jasné, že špatné zdravotní návyky se vyskytují v oblastech s nižším příjmem kvůli nedostatku peněz na kvalitnější výživu, ¹³⁵ zdravotnické služby ¹³⁶ či vzdělání. ¹³⁷ Například mnoho potravin obsahujících velké množství tuku a sodíku, jež představují rizikové faktory vedoucí k srdečním onemocněním, patří velice často k těm nejlevnějším, jaké lze v obchodech najít.

Stojí za zmínku, že současný socioekonomický model produkuje zboží založené na kupní síle cílových skupin. Rozhodnutí produkovat nekvalitní potraviny pramení z potřeby zisku, a protože naprostá většina planety je relativně chudá, není žádným překvapením, že v důsledku nutnosti přizpůsobení se trhu musí být kvalita snížena ve prospěch konkurenceschopnosti.

Jinými slovy, existují různé trhy pro různé společenské třídy a čím nižší třída, tím přirozeně i nižší kvalita. Tato skutečnost je příkladem přímého vztahu mezi společenským systémem a příčinami srdečních chorob. Zatímco vzdělání v oblasti kvality potravin by mohlo přispět k rozhodnutí chudých lidí lépe se stravovat, finanční omezení spjatá s jejich situací by naopak mohla udělat taková rozhodnutí těžšími, ne-li přímo nemožnými, jelikož, jak již bylo řečeno, takové produkty jsou obecně dražší.

V době, kdy je produkce potravin a výživa dobře známým vědeckým fenoménem z hlediska toho, jak co funguje a působí na člověka - co je, celkem vzato, zdravé a co ne - se musíme ptát, proč tolik záměrně nezdravých potravin a škodlivých průmyslových metod vůbec existuje. Zdůvodněním je, že kvůli izolovanému zájmu generovat příjmy, lidské zdraví není a nikdy ani nebylo cílem průmyslové výroby potravin. Více o této, s tržní ekonomikou spjaté, motivační poruše bude pojednáno v dalších esejích.

Stresový faktor

Zaměřme se nyní na roli stresu. Stres má mnohem větší vliv na srdeční choroby, než se původně myslelo a to nejen ve vztahu ke statistickému faktu, že lidé s nízkým příjmem mají sklony kompenzovat svou situaci kouřením či alkoholem s následky vysokého krevního tlaku, a tudíž ignorovat své tělo a zdraví v neutuchajícím boji o peníze a přežití. Zatímco tyto faktory jsou zcela evidentní a, jak již bylo zmíněno, vázány k nevyhnutelné stratifikaci v tržní ekonomice, ¹³⁸ nejškodlivější typ stresu přichází ve formě stresu psychosociálního, tedy stresu ohledně psychologického vztahu člověka k jeho sociálnímu okolí.

Profesor Michael Marmot z katedry epidemiologie a veřejného zdraví na University College v Londýně vedl dva důležité výzkumy ohledně vztahu postavení člověka ve společnosti a jeho zdraví. ¹³⁹ Předmětnou skupinou byli lidé z britské státní správy. Bylo zjištěno, že gradient kvality zdraví v industrializovaných společnostech neznamená pouze a jednoduše špatné zdraví finančně znevýhodněných a dobré pro všechny ostatní. Výzkum také ukázal sociální rozvržení chorob. Pokud by se šlo v socioekonomického žebříčku od shora dolů, druhy chorob lidí by se v průměru měnily.

Například u lidí na nejnižších příčkách byl čtyřnásobný nárůst počtu úmrtí v důsledku srdečních onemocnění než u lidí v nejvyšších příčkách. Dokonce i v zemi se zdravotnickou péčí poskytovanou všem občanům platí, že čím horší je finanční situace člověka a jeho postavení v hierarchii, tím horší bude v průměru jeho zdraví. Důvod je čistě psychologický, protože bylo zjištěno, že větší stratifikace dané společnosti s sebou nese i horší veřejné zdraví obecně, speciálně u nižších vrstev. ¹⁴⁰

Tento vzorec byl v průběhu let potvrzen mnoha dalšími studiemi, včetně obsáhlé výzkumné kolekce vedené Richardem Wilkinsonem a Kate Pickettovou. Ve svém výzkumu Duševní rovnováha - proč je rovnost lepší pro všechny (The Spirit Level - Why Equality is Better for Everyone) vzali stovky epidemiologických studií týkajících se dané problematiky a nastínili, jak si více nerovné společnosti zachovávají široké spektrum potíží ohledně veřejného zdraví, a to jak fyziologických, tak psychologických.

Kromě srdečních chorob také některé typy rakoviny, chronická onemocnění plic, nemoci trávicí soustavy, bolesti zad, obezita, vysoký krevní tlak, nízká očekávání od života a mnoho dalších problémů je nyní v širším pohledu také považováno za související se socioekonomickým postavením, nikoli pouze za ojedinělé rizikové faktory. ¹⁴¹ Existuje jistý sociální gradient kvality zdraví ve společnosti a to, v jaké pozici se nacházíme ve vztahu k ostatním lidem, který má veliký sociálně psychologický dopad. Lidé v žebříčku nad námi mají v průměru lepší zdraví, zatímco ti pod námi naopak horší. ¹⁴²

Statistické porovnání veřejného zdraví mezi zeměmi s vysokými příjmovými nerovnostmi (např. Spojenými Státy) a zeměmi s nerovnostmi menšími (např. Japonskem) ve skutečnosti odhalilo tyto pravdy zcela jasně. ¹⁴³ Nicméně tyto nemoci, obecně považované za „fyzické“, jsou pouze jednou částí krize veřejného zdraví pramenící z nerovnosti, jež, jak bylo řečeno, je sama výsledkem přímé a nezměnitelné stratifikace spjaté s naším globálním společenským systémem.

Psychické zdraví

Možná, že hlubší ve svém dopadu na veřejné zdraví je důsledek sociální nerovnosti projevující se na našem duševním nebo psychickém zdraví. To souvisí s reakcemi našeho chování a tendencemi, jakými jsou například akty násilí nebo zneužívání, spolu s emocionálními problémy, jako jsou deprese, úzkosti a poruchy osobnosti.

Celkové posouzení trendu deprese a úzkosti ve vyspělých zemích, tedy zemích, ve kterých by si mnozí intuitivně mysleli, že budou mít větší radost vzhledem k materiálnímu bohatství, ukazuje hodně odlišnou realitu. ^{144 145} Britská studie, která zkoumala deprese u lidí do 30 let, zjistila, že deprese a úzkosti byly dvakrát tak častější v roce 1970, než v roce 1958. ¹⁴⁶ Americký výzkum mezi 63 700 vysokoškoláky zjistil, že vyšší úrovní úzkosti trpí pětkrát více mladých dospělých, než na konci 30. let 20. století. ¹⁴⁷ Studie z roku 2011 prezentovaná Americkou psychologickou asociací ukázala, že mezi vysokoškolskými studenty je duševní choroba mnohem častější, než tomu bylo před deseti lety. ¹⁴⁸

Psycholog Jean Twenge z univerzity v San Diegu objevil 269 souvisejících studií o měření úzkostí ve Spojených státech mezi léty 1952 a 1993 a souhrnná hodnocení dokazují dramaticky jasný trend v nárůstu úzkosti během tohoto období. Jedním ze závěrů bylo například, že průměrné americké dítě na konci 80. let bylo více úzkostlivé než dětští pacienti na psychiatrii v roce 1950. ¹⁴⁹

V roce 2011 Národní centrum pro zdravotnickou statistiku (NCHS) odhalilo, že se míra užívání antidepresiv v Americe u dospívajících a dospělých (lidí ve věku 12 let a starší) v období 1988-1994 a 2005-2008 zvýšila téměř o 400 %. Antidepresiva byly třetím nejčastěji předepisovaným lékem užívaným Američany v letech 2005 až 2008. ¹⁵⁰

Zatímco genetická výbava může mít vliv na vznik depresí, trend jasně ukazuje příčinnou souvislost s životním prostředím jako tou pravou hnací silou. Slovy Richarda Wilkinsona: „Ačkoliv lidi s duševním onemocněním mají často změny hladin některých chemických látek v mozku, nikdo ještě nepoznamenal, že se jedná spíše o příčiny deprese, než o změny, depresí způsobené ... i když nějaká genetická predispozice může být základem určitých duševních nemocí, to samo o sobě nemůže vysvětlit obrovský nárůst onemocnění v posledních desetiletích - naše geny se nemůžou změnit tak rychle.“ ¹⁵¹

Zdá se, že naše relativní sociální postavení má hluboký vliv na naši duševní pohodu a tuto tendenci lze nalézt také v tom, co by mohlo být nazváno jako evoluční psychologie podobných primátů. Studie z roku 2002 provedená u opic makaků uvádí, že opice, které byly podřízené / na nižší úrovni v dané sociální hierarchii měly menší aktivitu dopaminu než opice dominantní, a tento vztah se změnil, když byly různé skupiny přeskupeny. Jinými slovy, to nemělo nic společného s jejich specifickou biologii - pouze se sociálním uspořádáním, které snižovalo nebo zvyšovalo jejich hladinu dopaminu. Také bylo zjištěno, že nižší hierarchie opic používaly více kokainu, aby svou situaci vykompenzovaly. To dokazuje, jak mají nízké hladiny dopaminu u primátů (včetně člověka) přímou souvislost s depresí. ¹⁵²

Tento vzor je jasně zřetelný a zatímco přímé stresory, jako je jistota zaměstnání, dluhy a další, z velké části, ekonomické faktory vlastní sociálnímu systému, mohou hrát významnou roli, ¹⁵³ závažnost socioekonomického postavení je sama o sobě stále dominantní. Následující tabulka ukazuje srovnání celkového duševního zdraví a užívání drog podle jednotlivých zemí. ¹⁵⁴ Je v ní uvedeno devět zemí, kde byla získána data z průzkumů Světové zdravotnické organizace (WHO), včetně dat o úzkostných poruchách, poruchách nálady, impulzivních potížích, závislostech a dalších. Je jasně vidět, že ve Spojených státech, které mají také nejvyšší úroveň nerovnosti, se rovněž vyskytuje obrovské množství duševních a drogových poruch, v porovnání s méně stratifikovanými zeměmi včetně Itálie, která je na tom ze všech porovnávaných zemí v oblasti duševních poruch nejlépe.

Dokonce i vnímaný sociální status, který se dá nalézt například ve vztazích mezi kastami v zemích, jako je Indie, může mít hluboký dopad na sebedůvěru a chování. Výzkum provedený v roce 2004 srovnával schopnosti řešit problémy mezi 321 indickými chlapci z vysokých kast oproti 321 chlapcům z nízkých kast. Výsledky ukázaly, že když kasta nebyla veřejně označena před začátkem řešení problému, obě skupiny chlapců dosáhly podobných výsledků. Ve druhém kole, ve kterém kasta každé skupiny byla veřejně označena, nižší kasta dopadla mnohem hůř a vyšší kasta mnohem lépe, což podalo velmi rozdílné údaje v porovnání s prvním kolem testování. ¹⁵⁵ Lidé jsou do značné míry ovlivněni jejich vnímaným postavením ve společnosti a často se stává, že když očekáváme, že na nás někdo bude pohlížet shora, velmi často se podle toho chováme.

Na závěr této části, týkající se psychosociálního, na nerovnosti založeného, fenoménu, který ukazuje jasný vztah k psychické pohodě, je důležité si rychle ujasnit širokou škálu problémů, která se k tomu vztahuje. Pokud jde o vzdělání, sociální kapitál (důvěru), obezitu, průměrnou délku života, porody náctiletých, vězení a trest, sociální mobilitu, příležitost, a dokonce i inovaci - země s menší nerovností příjmů jsou na tom lépe, než ty s větší nerovností. Jinak řečeno, tyto země tvoří zdravější společnosti. ¹⁵⁶

Případová studie: Násilné chování

Spolu s výše uvedenými problémy, které se týkaly nerovnosti ve společnosti, existuje jeden, který si zaslouží hlubší pohled - násilné chování. Kriminální psycholog doktor James Gilligan, bývalý šéf Centra pro studium násilí na Harvardské lékařské fakultě, sepsal zásadní práci na toto téma nazvanou Násilí: Naše smrtelná epidemie a její příčiny. Doktor Gilligan jasně vysvětluje, že extrémní formy násilí nejsou náhodné nebo geneticky vyvolané, ale jsou to spíše komplexní reakce, které pochází ze stresových zážitků, a to jak v dlouhodobém, tak i krátkodobém horizontu.

Například, zneužívání dětí, a to jak fyzické tak i emocionální, spolu s čím dál závažnější úrovní osobního stresu, má přímou souvislost s promyšleným a impulsivním projevem násilí, a zatímco muži mají statisticky vyšší sklon k násilí z velké části kvůli endokrinologickým charakteristikám, které sice nezpůsobují násilné reakce, nicméně, prostřednictvím vlivu stresu se mohou zdůraznit, ¹⁵⁷ důležitým společným faktorem je vliv životního prostředí a kultury.

Samozřejmě nemíníme podceňovat sílu hormonů nebo dokonce možných genetických sklonů, ¹⁵⁸ ale musíme poukázat na to, že původcem tohoto chování zcela jednoznačně není naše biologie, ale podmínky, ve kterých člověk existuje, a jeho zkušenosti. Další obyčejné předpoklady kauzality, jako je „instinkt“, jsou příliš abstraktní a neurčité na to, aby jim byla připsána nějaká funkční platnost. ¹⁵⁹

Dr. Gilligan říká: „Prohlašuji, že jediný způsob, jak vysvětlit příčiny násilí, abychom se mohli naučit, jak mu předcházet, je přistupovat k násilí jako k problému veřejného zdraví a preventivního lékařství a pohlížet na násilí jako na příznak život ohrožující patologie, který stejně jako všechny formy nemoci, má etiologii nebo-li příčinu - patogen.“ ¹⁶⁰

Ve své diagnóze doktor Gilligan vysvětluje velmi jasně, že největší příčinou násilného chování je sociální nerovnost. Zdůrazňuje vliv ostudy a ponížení jako emocionálních charakteristik těch, kteří páchají násilí. ¹⁶¹ Thomas Scheff, emeritní profesor sociologie v Kalifornii uvedl, že „ostuda je sociální emoce“. ¹⁶² Ostuda a ponížení mohou být přirovnány k pocitům hlouposti, neadekvátnosti, trapnosti, bláznovství, obnaženosti, nejistoty a podobně - všechny do značné míry sociálního původu.

Není třeba dodávat, že v globální společnosti, nejen s rostoucími rozdíly v příjmech, ale i nevyhnutelným prohlubováním rozdílů v „sebehodnocení“ - protože tento stav přímo souvisí s „úspěchem“ v naší práci, úrovní bankovních účtů a podobně - není žádným tajemstvím, že pocity méněcennosti, ostudy a ponížení dnes tvoří podstatu naší kultury.

Jak bylo uvedeno v předchozím, tyto pocity mají velmi vážné dopady na veřejné zdraví, včetně epidemie násilného chování, kterou v současnosti vidíme v různých komplexních formách. Terorismus, střílení ve školách a kostelech, spolu s dalšími extrémními činy, které jsme si kdysi neuměli ani abstraktně představit, nalezli dnes kontext, jenž odhaluje jedinečný vývoj násilí samotného. Doktor Gilligan dodává: „Chceme-li zabránit násilí, pak naší agendou musí být politická a hospodářská reforma.“ ¹⁶³

Následující graf ukazuje množství vražd spáchaných v bohatých národech s různými stádii sociální nerovnosti. Spojené státy americké představují pravděpodobně největšího „anti-socialistického“ obhájce s malým strukturálním zabezpečením (jako je například nedostatek všeobecné zdravotní péče). Zatímco také prosazují etiku „nezávisloti“ a „konkurence“, nejdůležitější étos ukazuje masivní úroveň násilí. Zatímco v americkém politickém prostředí stále přetrvávají debaty o kontrole zbraní a jim podobných s ohledem na tuto epidemii, je jasné, že nemají nic co dělat se skutečnými příčinami problémů.

Na závěr

Tato esej se pokusila poskytnout stručný přehled základních kauzálních vztahů souvisejících s lidským zdravím na psychologické a fyziologické úrovni. Hlavním tématem bylo, jak socioekonomický stav obecně celkově zlepšuje nebo zhoršuje veřejné zdraví, kde jsme zmínili ideální podmínky, které by zvýšily lidské štěstí, snížily rizika onemocnění a zmírnily epidemie problémů s chováním, jakým je násilí.

Zatímco přímé ekonomické souvislosti zcela jasně snižují lidské zdraví a pohodu v podobě absolutní deprivace, jakou je například nemožnost získat kvalitní potraviny, časová omezení kvůli práci, která snižují emocionální a vývojovou oporu dětí, ztrátu kvality ve vzdělávání kvůli regionálním problémům s financováním, spolu s přítomným chaosem, jehož výsledkem je často i ta skutečnost, že většina manželství končí kvůli peněžním problémům, ¹⁶⁴ my jsme se více zaměřovali na relativní deprivaci kvůli faktu, že je méně pochopena a více relevantní než ostatní teorie.

V rámci strukturálního, socioekonomického kontextu, tyto skutečnosti rozhodně zpochybňují současný étos toho, že konkurence, třída a jiné „kapitalistické“ pojmy motivace a pokroku jsou hnací silou pokroku v sociální oblasti a zdravotnictví. Čím více se dozvídáme o tomto jevu, tím silnější se stává argument, že podstata našeho socioekonomického systému jde poněkud nazpět ve svém zaměření a záměru. Lidský pokrok, zdraví a úspěch nejsou definovány neustálým přílivem zboží, strojů a materiálních výtvorů na trh. Veřejné zdraví a lidský blahobyt jsou založeny na tom, jak se chováme k sobě navzájem a k životnímu prostředí jako k celku a trhem vyvolaná stratifikace pracuje ve společnosti jako žíravina.

Výsledkem je skrytá forma násilí vůči obyvatelstvu, a z tohoto důvodu jsou problémy veřejného zdraví, které vidíme, opravdu problémy občanských a lidských práv, protože, jednoduše, není potřeba, aby existovali. Když vidíme jasně se odehrávající genocidu kdekoli ve světě, protestujeme proti takovým hrozným činům z čistě morálních důvodů. Ale jak zareagujeme v případě, kdy existuje neustálá genocida, která je neviditelná, ale velmi reálná, udržovaná nikoliv konkrétními osobami nebo skupinou, ale poruchou vycházející ze stresu / účinků generovaných tradiční metodou lidské interakce a ekonomického uspořádání, který byl vytvořen a uzákoněn?

Jak bude vysvětleno v následujících esejích, pouhé úpravy stávajícího socioekonomického systému nestačí v dlouhodobém horizontu k podstatnému řešení těchto problémů. Základní principy našeho aktuálního modelu jsou vázány hierarchickými, ekonomickými a konkurenčními orientacemi, a aby se nám opravdu podařilo odstranit tyto atributy a následky, potřebujeme zcela změnit celý sociální systém.

DĚJINY EKONOMIE

Vypovídajícím symptomem stavu naší společnosti je to, že žádná škola, disciplína nebo obecná teorie sociální analýzy nemá základ v požadavcích běžného života ... Místo toho jsme si osvojili jakýsi společenský konstrukt, který neustále prosazujeme jako konečný referenční rámec myšlenek, státu, trhu, třídy, technologického vývoje nebo jakéhokoli jiného faktoru než toho, který je založen na skutečném životě. ¹⁶⁵ - John McMurtry

Přehled

Ekonomie je pravděpodobně nejzávažnější, nejrelevantnější a nejvlivnější charakteristikou společnosti, která existuje. Prakticky každý aspekt našich životů, často bez našeho vědomí, má vztah k historickému vývoji a současné praxi ekonomických myšlenek na jedné nebo jiné úrovni, utvářející naše nejzákladnější sociální instituce, základní přesvědčení a hodnoty. Ve skutečnosti samotná podstata smýšlení celé společnosti o našich vzájemných vztazích a o prostředí, které nás podporuje, je z velké části přímým výsledkem ekonomických teorií a praktik, které zachováváme.

Pozorným průzkumem náboženských a morálních filosofií, vývoje státních orgánů, politických stran, legislativ a ostatních společenských dohod a názorů, které utvářejí daný společenský systém a jeho kulturu, odhalíme, jak hluboký dopad měli / mají ekonomické předpoklady při formování „ducha dané doby“.

Otroctví, třídní dělení, xenofobie, rasismus, sexismus, poroba a mnoho dalších kontroverzních a vykořisťujících trendů stále přítomných v kulturních dějinách lidstva má své kořeny v základu nebo přetrvává v mnoha obecně přijímaných ekonomických myšlenkových filozofiích, ať už na jedné či jiné úrovni. Dějiny mají celkem jasno s ohledem na to, jak jsou sociální podmínky tvořeny převládajícími ekonomickými představami dané doby, ale tato široká sociologická úvaha nemá, bohužel, v dnešním světě příliš velkou váhu, když se zamyslíme nad tím, proč je svět takový, jaký je a proč uvažujeme tak, jak uvažujeme.

Úvodní téma - téma, které se v této eseji ještě objeví později, v němž je při výkladu moderních ekonomických myšlenek obvykle přítomna dualita, kde „kapitalistický volný trh“, kterým se myslí „volné“ akce nezávislých výrobců, pracovníků a obchodníků, kteří v souhrnu pracují za účelem koupit, prodat a zaměstnat ¹⁶⁶ - je v kontrastu ke státu, což je jednotný systém přenesené pravomoci, který má schopnost nastavit právní politiku a ekonomické mandáty, jenž můžou omezovat akce „volného trhu“ prostřednictvím zásahů. Většina dnešních ekonomických debat se točí kolem tohoto duálního výkladu na jedné nebo jiné úrovni - se zastánci „laissez-faire“, nebo-li těch, kteří si přejí mít zcela neregulovanou tržní ekonomiku, jenž jsou neustále ve válce se „statisty“, nebo-li těmi, kteří zastávají nějaký typ centralizovaného vládního řízení a rozhodování prováděné na základě ekonomického plánování a politiky.

Hnutí Zeitgeist se nepřiklání ani na jednu ani na druhou stranu, přestože spousta lidí, kteří slyšeli o TZM na základě jeho návrhů, automaticky předpokládá příklon ke druhé skupině („statistům“). ¹⁶⁷ Stejně jako u mnoha tradičních názorových proudů, polarizace perspektiv a obhajob je běžná a názor, že neexistuje žádný jiný referenční rámec respektující to, jak se ekonomický systém může rozvíjet a být spravován, vede k dogmatickému uzavření se před mnoha relevantními a naléhavými úvahami.

Následující krátké pojednání je o historickém vývoji ekonomiky. Půjdeme po stopě obecného ekonomického myšlení v dějinách od cca sedmnáctého století dále, s přihlédnutím k hlavním vlivům stojících u zrodu moderního systému „kapitalistického volného trhu“. Nicméně později, v části III, bude zmíněna i odlišná perspektiva. Budeme jí říkat „mechanistický“ pohled. Mechanistická perspektiva ekonomického zohledňování zaujímá odlišný pohled na kauzální, vědecké skutečnosti lidské existence a našeho prostředí a staví model ekonomické teorie na strategickém uvažování, nikoli na historické tradici.

Pointa je v tom, že moderní ekonomické myšlení ve skutečnosti není moderní ani za mák a drtivá většina pojmů je stále vnímána jako „daná“, jako např. „majetek“, „peníze“, „třídy“, teorie o „hodnotě“, „kapitál“ a ostatní koncepty, jenž jsou obsaženy vlastně ve všech kontextově relevantních historických argumentech a jsou ve skutečnosti ve svých nejzákladnějších premisách zastaralé. Rapidní vývoj v průmyslových, informačních a humanitních vědních oborech, který byl povětšinou ignorován zavedenou ekonomickou tradicí, postuluje zásadní opětovné zvážení a nové vztahy, které jednoduše neexistují v tradičních modelech. ¹⁶⁸

S ohledem na neustále se měnící myšlenkové „školy“, kvůli kterým dospěla ekonomická debata do stádia v němž se nachází dnes, si akademický, často stereotypně tradicionalizovaný vývoj zavedených ekonomických teorií (a praxí), zdá se, vytvořil sám na sebe odkazující referenční rámec. ¹⁶⁹

Jinými slovy, ty nejběžnější „mainstreamové“ ekonomické závěry diskutované / akceptované dnes, ty nejvíce propagované na prestižních univerzitách a vládních konferencích nacházejí zdroj své důležitosti čistě ve faktu že byly považovány za důležité po tak dlouhou dobu. Jako metafora může posloužit pohled na motor od auta a závěr, že celková struktura onoho motoru je neměnná a jsou možné pouze variace existujících komponentů v kontrastu s radikální myšlenkou kompletní přestavby celého motoru třeba na základě nové technologie či informace, která povede k větší efektivnosti a úspěšnosti.

„Moderní“ ekonomické myšlení a praxe vystupuje v roli starého motoru s generacemi bezprostředních „expertů“ snažících se udržovat staré součástky a odmítajících přijmout možnost, že je celý motor zastaralý a možná i postupně čím dám tím více škodlivý. Pokračují v publikování argumentů, teorií a rovnic, které podporují falešnou důležitost onoho starého motoru (starého „referenčního rámce“), ignorujíc nové objevy ve vědě, technologii a veřejném zdraví, které oponují jejich tradicionalismu. Neliší se od dlouhé řady ostatních „zavedených“ myšlenek, jako například lidského otroctví, kde většina společnosti reálně nezpochybňovala praxi a považovala takové zavedené struktury za „přirozené“ lidskému bytí. ¹⁷⁰

Hlavní témata

Z historického hlediska je středověká Evropa ¹⁷¹ obecně slušný ideologický startovní bod pro nejzákladnější ideové charakteristiky moderního kapitalismu, který se později rozšířil do celého světa a zdá se, že se během tohoto období uchytil. ¹⁷² Od sedmnáctého století dále již nacházíme většinu významných filosofů dnes vysoce uznávaných v tradičních učebnicích ekonomické historie. Zatímco historikové objevili, že základní významy „majetku“ a „směny za účelem zisku“ sahají do druhého tisíciletí pře naším letopočtem, ¹⁷³ jejich opravdový vývojový základ a institucionalizace se objevují v pozdně feudální / raně merkantilistické éře.

Spíše než rozebírat různé odlišnosti mezi socioekonomickými systémy, které předcházely modernímu kapitalismu, bude užitečnější poukázat na jejich vzájemné rozdíly. V tomto širokém kontextu se kapitalismus jeví jako manifest evoluce povětšinou hluboce zakořeněných historických domněnek o lidské povaze a lidských společenských vztazích. ¹⁷⁴

Zaprvé si povšimneme, že v této evoluci byl na tom či onom stupni rozpoznán a využit princip třídního dělení. Lidé se obecně dělili do dvou skupin ¹⁷⁵ - na ty kteří produkují za minimální odměnu a na ty, kteří mají z této produkce zisk. Od otroctví ve starověkém Egyptě, ¹⁷⁶ přes středověkého nevolníka v potu tváře pracujícího na pozemcích svého pána za dob feudalismu, ¹⁷⁷ až po uzákoněný útlak kupců státními monopoly v merkantilismu, ¹⁷⁸ byl motiv nerovnosti vždy velmi zřejmý a trvalý.

Druhá podobnost společná těmto dominantním Západním socioekonomickým filosofiím je jistá lhostejnost (či snad ignorance) k rozhodujícím vztahům mezi lidským druhem a jeho svrchovanému podpůrnému prostředí. Přestože určité výjimky se dají nalézt např. mezi domorodými kmeny v předkoloniálních přirozených amerických společenstvích, ¹⁷⁹ Západní ekonomické myšlení se takových úvah takřka vyvarovalo, nebýt nových prohlubujících se ekologických problémů, které si vynutily některé veřejné / vládní reakce a velmi obecný zájem na „reformě“. ¹⁸⁰

Třetí a poslední výrazný bod hodný zaznamenání je obecné odmítnutí sociálního rozpoznání osobního blahobytu na úrovni lidské potřeby a následně veřejného zdraví. Díky pokrokům v humanitních vědách, objevivší se hlavně poté, co byly základní doktríny ekonomického myšlení tradičně uzákoněny, se přišlo na to, že co člověk chce a co člověk potřebuje, ¹⁸¹ nejsou stejné věci a pozdější deprivace může mít mnoho negativních následků nejen pro jednotlivce, ale pro samotnou společnost. Příčiny antisociálního, „zločinného“ a násilného chování, byly například zjištěny v mnoha formách společenské deprivace zakořeněné v socioekonomické tradici. ¹⁸² Řečeno více obecně, systém ignoruje takové společenské následky účelově, degradujíce tyto poznatky ve většině případů na pouhé „externality“.

Tato skutečnost byla dále umocněna v osmnáctém století, kdy premisa sociálně Darwinistického podtónu ¹⁸³ „práce-za-plat“ postupně redukovala lidskou bytost na objekt definovaný a kvalifikovaný prostřednictvím jeho příspěvku do systému práce. Pokud průměrná osoba není schopna získat práci nebo se úspěšně zapojit do tržní ekonomiky, neexistuje žádné skutečné zabezpečení respektující přežití dotyčné osoby či její blahobyt, s výjimkou „zásahu“ ze strany „státu“ ve formě „podpory“. V dnešní době se tato skutečnost stala předmětem velké kontroverze, a nařčení ze „socialismu“ se stalo automatickou odsuzující reakcí, kdykoliv vládní politika hodlá poskytnout přímou podporu pro část občanů bez plného využití tržních mechanismů.

Úsvit tržního kapitalismu

Středověký feudalismus (zhruba od 9. do 16. století) byl dominantní socioekonomický systém, který v západní Evropě v zásadě předcházel „kapitalismu volného trhu“, s tím, co bylo později nazýváno „merkantilismem“ sloužícím jako určitá přechodová fáze.

Feudalismus byl systém založený na vzájemných závazcích a službách od shora dolů a nastavujících společenskou hierarchii celého sociálního systému spočívající v podstatě na zemědělských základech. Středověká společnost byla převážně zemědělskou společností a společenská hierarchie byla založena čistě na vazbách lidí k půdě. Základní ekonomickou institucí byly „cechy“ a pokud někdo chtěl produkovat nebo prodávat zboží či služby, musel být obvykle členem cechu. O tomto rozsáhlém úseku lidských dějin, který je stejně jako mnohé další předmětem různých diskuzí a interpretací, by toho mohlo být podrobněji napsáno hodně. Nicméně s ohledem na tuto esej představíme pouze velmi obecný přehled se zaměřením na ekonomický přerod v tržní kapitalismus. ¹⁸⁴

Se zlepšením zemědělské a dopravní technologie došlo k rozšíření obchodu. Například kolem třináctého století, s vynálezem čtyřkoláku, rozsah působnosti trhu prudce vzrostl. Stejně tak došlo také k nárůstu specializace práce, koncentrace ve městech a populace. ¹⁸⁵ Tyto změny společně s vyplynuvším vzrůstem moci tzv. „kapitalistických obchodníků“, jak by se jim mohlo říkat, postupně oslabily tradiční pojítka držící pohromadě strukturu feudální společnosti.

Časem se začala objevovat rozvinutější města získávající nezávislost na feudálních pánech a stejně tak se začaly objevovat komplexnější systémy směny, úvěru a zákona, z nichž mnohé základní aspekty se zrcadlí v moderním kapitalismu. V tradičním feudálním systému byl obvykle řemeslník zároveň prodejce konkrétnímu kupujícímu. Nicméně s vývojem trhu okolo těchto nových městských center začali řemeslníci prodávat své zboží ve velkém se slevou ne-produkujícím obchodníkům, kteří je pak pře-prodávali na vzdálenějších trzích se „ziskem“ - další prvek objevující se později běžně v tržním kapitalismu.

Kolem šestnáctého století byl „řemeslnický“ průmysl, běžný pro feudalismus, transformován v pokřivený obraz toho, co známe dnes, s outsourcingem práce, jednotným vlastnictvím produkce spolu s mnoha lidmi, kteří se čím dál tím více nacházeli spíše v pozici „zaměstnanců“ než těch, co sami produkují. Nakonec se logika obklopující monetární zisk stala jádrem a rozhodujícím faktorem všech akcí a systémových směrů a skutečný kapitalismus zapustil kořeny. ¹⁸⁶

Merkantilismus, který v podstatě ovládl ekonomickou politiku Západní Evropy od 16. do konce 18. století, ¹⁸⁷ byl po celou dobu charakterizován státem řízenými obchodními monopoly k zajištění pozitivní „obchodní rovnováhy“, ¹⁸⁸ spolu s mnoha dalšími extenzivními regulacemi produkce, platů a obchodních styků a dále tak zvětšoval moc státu. Tajné dohody mezi státy a těmito rozvíjejícími se průmyslovými odvětvími byly běžné a tyto praktiky zapříčinily mnoho válek, neboť byly založeny na obchodních omezeních mezi národy, což často mělo podobu ekonomického válčení. ¹⁸⁹

Adam Smith, o kterém bude v této eseji řeč později, napsal obsáhlou kritiku merkantilismu ve svém klasickém textu z roku 1776 Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations). ¹⁹⁰ Je to právě zde, kde by mohlo být řečeno, že ideologické zrození „volného trhu“ skutečně zapustilo kořeny v teorii, s odmítnutím toho, co je často v moderních pojmech nazýváno „státní kapitalismus“, kde stát „zasahuje“ do „svobody“ trhu - což je definující rys merkantilismu. ¹⁹¹

Dnes je „kapitalismus“ jako jednoduchý pojem obecně definován kulturně v teoretickém kontextu kapitalismu „volného trhu“, ne „státu“, přestože by se našlo mnoho těch, co by podrobně argumentovali ohledně toho, jaký typ systému dnes opravdu máme. Obecně řečeno, ve skutečnosti neexistuje žádný systém založený čistě na „volném trhu“ či „státu“, jen komplexní fúze mezi těmito dvěma. Opět, jak bylo zmíněno na začátku této eseje, velká většina ekonomických diskuzí a obvinění ohledně ekonomického rozvoje se zpravidla točí kolem těchto polarizovaných myšlenek. ¹⁹²

Definice kapitalismu

Kapitalismus, ¹⁹³ jak jej dnes známe, nejen ve své ekonomické teorii, ale i ve svém silném politickém a společenském vlivu, se zformoval spíše pomalu v průběhu několika staletí. Poznamenejme dopředu, že ekonomičtí historici / teoretici nedospěli k žádné naprosté shodě ohledně toho, jaké jsou skutečně základní rysy kapitalismu. My nicméně zjednodušíme jeho historickou charakteristiku (která bude pro někoho snadněji diskutovatelná) do čtyř základních bodů.

1) Na trhu založená produkce / distribuce: Výroba zboží je založena na poměrně komplexních vnitřních vztazích a závislostech, které nezahrnují přímé osobní interakce mezi výrobci a spotřebiteli. Nabídka a poptávka je zpostředkovaná „tržním“ systémem.

2) Soukromé vlastnictví výrobních prostředků: To znamená, že společnost zaručuje soukromým osobám právo na rozhodování o použití materiálů, nástrojů, techniky a budov nutných pro výrobu.

3) Oddělení vlastnictví od práce: Ve zkratce, trvalé třídní rozdělení je kapitalismu vrozené. Na vrcholu je „kapitalista“, ¹⁹⁴ který na základě historické definice vlastní výrobní prostředky, ale nemá žádnou povinnost přispět k samotné výrobě. Podle práva vlastní kapitalista vše, co vyrobí pracovníci, kteří vlastní pouze svoji práci.

4) Předpoklad motivační sebe-maximalizace: Individualistické, konkurenční a zištné zájmy jsou nezbytné pro úspěšné fungování kapitalismu vzhledem k tomu, že je zapotřebí neustálý tlak na spotřebu a expanzi, aby se zabránilo recesím, depresím a dalším negativním jevům. V mnoha ohledech je to „racionální“ behaviorální pohled, ze kterého plyne, že pokud se všichni lidé budou chovat určitým předpokládaným způsobem, bude systém fungovat bez zábran. ¹⁹⁵

Locke: Vývoj „vlastnictví“

Hlubokým filozofickým podtextem kapitalistického systému je pojem „vlastnictví“. Anglický filozof John Locke (1632-1704) je ústřední postavou tohoto tématu. Také čerpá z vlivnějšího díla Adama Smithe Bohatství národů (Wealth of Nations). Locke nejenom že obecně definuje představu. Prezentuje jemný, ale významný rozpor.

V kapitole V nazvané „Majetek“ svého Druhého pojednání o vládě (Second Treatise of Government) publikovaného v roce 1689, předkládá diskusi ohledně charakteru majetku a jeho přivlastnění. Tvrdí: „Dá se říct, že práce vykonaná jeho tělem a dílo jeho rukama jsou výhradně jeho. Takže, vezme-li si tedy něco od státu co poskytla příroda, smíchá s tím svou vlastní práci, čímž k tomu připojí něco svého; učiní to tak svým majetkem.“ ¹⁹⁶ Toto tvrzení (jež v náznaku podepírá, co bylo později spojováno s „teorií hodnoty práce“) vysvětluje logiku, že jelikož je pracovník „majitelem“ své práce (je majitelem sebe samého), jakákoli jím vydaná energie na práci převádí toto vlastnictví do vytvořeného produktu.

Jeho filozofické názory jsou v zásadě odvozeny od křesťanského pojetí. Říká: „Bůh dal svět všem lidem, ale protože jim ho dal kvůli užitku a maximálním vymoženostem života, které z něj mohou dostat, nemyslel to tak, že zůstane navždy společný a neobdělávaný.“ ¹⁹⁷

Vzhledem k tomuto prohlášení o „společném“ charakteru Země a její plodech pro celé lidstvo před její „kultivací“ prostřednictvím přivlastnění ve formě majetku také odvozuje, že majitelé jsou povinni nenechat nic znehodnotit („Bůh nestvořil pro člověka nic, aby to znehodnotil nebo zničil.“) ¹⁹⁸ a vždy přenechat dost i ostatním („Toto přivlastnění pozemku jeho kultivací nebylo provedeno na úkor žádného jiného člověka, jelikož stále zbývá dost [a stejně kvalitního] i pro ostatní ...“). ¹⁹⁹

Ve zjednodušené podobě se tyto hodnoty zdají mít obecné společenské opodstatnění. Locke až do tohoto bodu jasně říká, že kontext vlastnictví je relevantní pouze tehdy, dokud je zde potřeba vlastníka obdělávat nebo vyrábět. ²⁰⁰ V oddílu 36 však odhaluje jedinečnou skutečnost, a sice závěry, které Locke pravděpodobně nepředvídal a které v mnoha směrech anulují všechny jeho předchozí argumenty týkající se obhajoby soukromého vlastnictví. Locke konstatuje: „Jedna věc, která tomu brání, je vynález peněz a tichý souhlas člověka přiřadit jim hodnotu; to umožnilo lidem získávat a mít právo na větší majetky.“ ²⁰¹

Svůj původní předpoklad shrnul částečně tady, kde teze: „Každý může díky své práci vlastnit tolik, kolik může prospěšně využít, než se to znehodnotí; cokoli mimo tuto část je nad jeho podíl a patří ostatním“ ²⁰² je velice těžko obhajitelná, protože peníze nejenže dovolují „[lidem] mít větší majetky“, což implicitně uvádí v neplatnost kontext myšlenky, že „cokoli mimo toto je nad jeho podíl a patří to ostatním“. Dále to také znamená, že peníze mohou koupit práci, což anuluje myšlenku, že „on [v tomto případě kupec] smíchá s tím svou vlastní práci, čímž k tomu připojí něco svého; a učiní to tak svým majetkem“. ²⁰³

Nakonec podmínka „Bůh nestvořil pro člověka nic, aby to znehodnotil nebo zničil“, ²⁰⁴ je zneplatněna novou asociací, že peníze, v té době zlato či stříbro, se jednoduše znehodnotit nemohou. „Takto se začaly peníze používat - jako trvanlivá věc, která lidem vydržela a neznehodnotila se, a tuto věc pak lidé na základě vzájemné dohody přijímali výměnou za skutečně užitečné avšak zkáze podléhající věci potřebné k životu.“ ²⁰⁵

Je to právě zde, alespoň v prostředí literárního pojednání, kde najdeme skutečné jádro kapitalistického ospravedlnění vlastnictví, kde užití peněz, se kterými je samo o sobě zacházeno jako s abstraktní komoditou (ve skutečnosti se předpokládá, že je ztělesněním „práce“), umožnilo evoluci myšlenky a praxi, která čím dál tím více posouvala zaměření od relevantní produkce (Lockova „kultivace“) k mechanismu pouhého vlastnictví a usilování o zisk. ²⁰⁶

Adam Smith

Adam Smith (1723-1790) je mnohými považován za jednoho z nejvlivnějších ekonomických filozofů novodobé historie. Ačkoli se jeho práce přirozeně zakládají na filozofických textech mnohých před ním, je často považována za výchozí bod pro ekonomické myšlení v kontextu moderního kapitalismu. Smith dospíval v době úsvitu průmyslové revoluce. ²⁰⁷ Žil v době, kdy by se dalo říci, že se vrozené prvky kapitalistického „systému produkce“ stávaly čím dál tím výraznějšími díky zavedení koncentrovaných, centralizovaných výrobních továren a trhů.

Jak již bylo řečeno, v roce 1776 Smith publikoval nyní celosvětově proslulé dílo Pojednání o povaze a příčinách bohatství národů (An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations). V rámci mnoha významných postřehů je prvním, kdo v tehdejší době rozlišoval tři základní kategorie příjmů - (a) zisky, (b) renty a (c) mzdy - a jak se vztahovaly k hlavním společenským třídám tehdejší doby - (a) kapitalistům, (b) majitelům a (c) dělníkům. Stojí za zmínku, že role majitelů domů / rent, o kterých se dnes v moderních ekonomických procedurách už mluví jen zřídka, byla tehdy běžně středem zájmu, jelikož před-industriální systémy byly stále z velké části zemědělské a vyzdvihovaly majitele domů (což se později v budoucích teoriích trhu rozplynulo v pouhou klasifikaci vlastníků).

Smithův nejznámější přínos filozofii kapitalismu byla jeho obecná obhajoba faktu, kdy tvrdil, že - přestože jednotlivci mohou jednat na základě úzkého, sobeckého způsobu přilepšit sobě nebo třídě či skupině, jejíž jsou součástí, a třebaže konflikt, ať už jednotlivce nebo třídy, se zdál být výsledkem těchto akcí - je zde něco, co nazval, „neviditelná ruka“, která zajišťuje pozitivní společenský výsledek z jednotlivých, sobeckých a nespolečenských záměrů. Tento koncept uvedl ve svých dílech Teorie mravních citů (The Theory of Moral Sentiments) ²⁰⁸ a Bohatství národů (The Wealth of Nations).

V tom druhém uvedl: „Každý jednotlivec usiluje jak o použití svého kapitálu k podpoře domácího průmyslu, tak ji směřuje tomu podniku jehož produkty mají největší hodnotu; každý jednotlivec nutně pracuje pro to, aby učinil celkový roční výnos společnosti tak velký, jak jen to jde. Ve skutečnosti obyčejně nezamýšlí podporovat veřejný zájem, ani neví, jak moc ho podporuje ... myslí pouze na svůj profit a je tak v tomto, stejně jako v mnoha dalších případech, veden neviditelnou rukou, aby podporoval cíl, který vůbec nebyl součástí jeho záměru. Avšak to, že nebyl součástí, nemusí být pro společnost vždy špatné. Člověk v honbě za svým vlastním zájmem totiž často podporuje společnost efektivněji, než kdyby měl skutečně v úmylsu ji podpořit.“ ²⁰⁹

Tento téměř náboženský ideál významným způsobem ovlivnil post-smithovskou éru, dávající společenské ospravedlnění pro vrozenou sebe-maximalizaci anti-sociálního chování společnou kapitalistické psychologii. Tato základní filozofie se vyvinula z části jako základ „neoklasické“ ²¹⁰ ekonomiky počínaje koncem devatenáctého století.

Smith, který velmi dobře znal kapitalismu vlastní třídní konflikty, dále rozebírá charakter toho, jak se lidé stávají „... nadřazenými nad většinou svých bratří“, ²¹¹ posílením toho, co bylo stále více považováno dalšími teoretiky za „přírodní zákon“, pokud jde o lidskou moc a podrobení. Jeho pohled na majetek byl v souladu s názorem Johna Locka a pracoval na tom, jak se samotná společnost okolo něj projevuje. Prohlásil: „Civilní vláda, pokud je ustavena na ochranu majetku, je ve skutečnosti ustavena na obranu bohatých proti chudým nebo těch, co vlastní nějaký majetek, proti těm, kteří nevlastní vůbec žádný.“ ²¹²

Majetek jako instituce také vyžaduje prostředky k odůvodnění jeho příslušné hodnoty. Za tímto účelem byly a jsou postulovány různé „teorie hodnoty“. Smith často čerpal z původní Aristotelovy Politiky a jeho příspěvky jsou stále široce uváděny jako stěžejní. V důsledku Smith staví na Lockově předpokladu „míchání práce“ při výrobě / vlastnictví a rozšiřuje ho na „teorii hodnoty práce“.

Konstatuje: „Práce byla první cenou. Byla těmi původními nákupními penězi, kterými se platilo za všechno. Nebylo to zlato ani stříbro, ale práce, za kterou bylo původně nakupováno veškeré bohatství světa; a její hodnota pro ty, kteří ji vlastní a kteří ji chtějí směnit za nové produkty, je přesně rovna množství práce, která jim může umožnit koupi.“ ²¹³ Mnoho kapitol z Knihy I Bohatství národů (Wealth of Nations) se snaží vysvětlit vlastnosti cen / hodnot příslušných k jeho zmíněným kategoriím příjmu / třídy, tedy ke „mzdám“, „rentám“ a „ziskům“. Postupně však zjistíme, že co se týče specifik, se jeho logika pohybuje v kruhu, jelikož odhady cen jsou jednoduše odvozeny pouze od jiných odhadů cen v řetězci bez skutečného výchozího bodu, jiného než je nepřesné rozlišení aplikované práce, která samozřejmě postrádá jakoukoli vlastní statickou monetární kvalifikaci. Tento problém nejednoznačnosti u obou hlavních teorií hodnoty - „práce“ a „užitné“ - společných kapitalistické tržní teorii, bude podrobněji rozebrán později v této eseji.

Celkově Smithova ekonomická teorie podporovala kapitalismus „laissez-faire“ („nechat být“) jako nejvyšší formu socioekonomického systému prohlašující, že je to „systém přirozené svobody“ a „každý člověk, pokud neporuší zákony spravedlnosti, si může naprosto svobodně jít za svým zájmem svým vlastním způsobem a přivést svůj průmysl a kapitál do konkurenčního boje s ostatními lidmi nebo skupinami lidí.“ ²¹⁴ Tento pozdější koncept, který bude rozebrán v této eseji pod názvem Porucha systému hodnot, je poměrně naivním předpokladem lidského chování a v podstatě i protimluv.

Malthus a Ricardo

Thomas Malthus (1766-1834) a David Ricardo (1772-1823) byli dva uznávaní vedoucí teoretici politické ekonomie raného 19. století. Podle některých srovnání mezi nimi vládla „přátelská rivalita“, ale z širokého historického pohledu sdíleli prakticky stejný pohled na věc, těsně spjatý s názory Adama Smithe.

Pozdní období průmyslové revoluce v Evropě a Americe bylo obdobím rozsáhlého konfliktu mezi dělníky a kapitalistickými vlastníky. Četné vzpoury a stávky kvůli odporným a zneužívajícím pracovním podmínkám nejen pro muže, ale také pro ženy a děti, byly běžné. To umožnilo rychlý vzestup dnešním odborovým svazům a všeobecný boj mezi „dělníky a vlastníky“ od té doby neustále pokračuje. Aby byl zdůrazněn rozsah tohoto třídního boje, byl v Anglii roku 1779 schválen zákon o sdružování (Combination Act), který v podstatě postavil mimo zákon jakoukoliv formu sdružování dělníků za účelem získání moci pro uplatnění vlivu a omezení zájmů svých zaměstnavatelů. ²¹⁵

Historik Paul Mantoux se při psaní o tomto období vyjádřil k „absolutní a neomezené moci kapitalistů“. „V této hrdinské době velkého podnikání to bylo známo, přijímáno a dokonce prohlašováno velmi upřímně. Byl to vlastní podnik zaměstnavatele, který dělal to, co si vybral a nemyslel si, že je potřebné udávat další důvody svých rozhodnutí. Zavázal se svým zaměstnancům zaplatit mzdy a jakmile byly zaplaceny, nemohli na něm už nic nárokovat.“ Bylo to právě uprostřed toho všeho, kdy Matheus a Ricardo trvale rozšiřovali svoje ekonomické a sociální názory. ²¹⁶

Začněme u Malthuse. Jeho klasická práce Esej o principu populace (An Essay on the Principle of Population) se v podstatě soustředí na dva předpoklady. První z nich je, že třídní struktura bohatých vlastníků a chudých dělníků by se vždy nevyhnutelně objevila bez ohledu na to, jakých reforem se dočkáme. ²¹⁷ Považoval to za zákon přírody. Druhá domněnka je něco jako důsledek té první, která prostě říká, že chudoba, utrpení a také ekonomické rozdělení jsou nevyhnutelným důsledkem přírodního zákona. ²¹⁸

Jeho teze se zakládá na velmi prosté domněnce: „Pokud je populace nekontrolovaná, tak roste geometrickou řadou. Naproti tomu nezbytné prostředky k životu rostou pouze řadou aritmetickou.“ ²¹⁹ Proto, kdyby se zvýšila životní úroveň všech lidí ve společnosti, reagovala by na to drtivá většina společnosti zvýšením počtu dětí. Naopak, pokud populace převyšuje životní zdroje, bude společnost brzy stažena zpátky do chudoby. Bylo to pouze díky „morální zdrženlivosti“, ²²⁰ tedy společenské kvalitě, která podle něho přísluší k vzornější vyšší vrstvě, kde je tento problém kontrolován chováním. Zřejmým rozdílem mezi bohatými a chudými je morální povaha těch bohatých a základní morálka těch chudých. ²²¹

Jak již bylo v této práci zmíněno dříve, intuitivní kulturní podmínka měla mnoho společného s převládajícími myšlenkami, které přivedly ekonomické činnosti do dnešních dnů. I když by dnes asi mnozí nesouhlasili s Malthusem a těmito každopádně zastaralými myšlenkami, základy byly pevně ukotveny v ekonomických doktrínách, hodnotách a vztazích mezi sociálními třídami, které existovaly během jeho doby i po ní. V podstatě lidé s více „konzervativním“ myšlením stále běžně citují variace jeho populační teorie, když přijde řeč na ekonomicky méně vyspělé státy.

Malthus spolu s Lockem a Smithem také užívali ve svých referenčních rámcích hluboce křesťanské názory, ať už přímo vyňaté z Bible nebo na základě osobní interpretace. Malthus vysvětluje „morální zdrženlivost“ tím, že pravý křesťan by takové základní touhy spravedlivě odsoudil a také přijal nevyhnutelné utrpení, aby zabránil populaci v překročení hranice udržitelnosti. Obdobně se dnes vede velká diskuze o zákonech týkajících se pojmu a užití „blahobytu“ nebo „programů veřejné podpory“ na pomoc chudým. ²²² Malthus byl přirozeně velkým zastáncem zrušení toho, co bylo dříve nazýváno „zákony pro chudé“, stejně jako David Ricardo.

Nyní se přesuneme k Ricardovi. V podstatě uznával Malthusovu populační teorii a závěry ohledně přírody a příčiny chudoby, ale nesouhlasil s určitými ekonomickými teoriemi jako například s částí Malthusovy teorie hodnoty, teorie přebytku a jistou úvahou o sociálních třídách. Protože většina těchto neshod je nadbytečných pro tuto širokou diskusi (a pravděpodobně všeobecně zastaralých), budou naším bodem zájmu pouze nejpozoruhodnější Ricardovy příspěvky k ekonomickému myšlení.

Roku 1821 Ricardo dokončil třetí vydání své vlivné publikace Principy politické ekonomie a daní (Principles of Political Economy and Taxation). V předmluvě uvádí svůj záměr: „Produkce Země ... vše, co pochází z jejího povrchu spojeným užitím práce, strojů a kapitálu, je rozděleno mezi tři třídy společnosti, jmenovitě vlastníka pozemku, vlastníka kapitálu nezbytného pro jeho kultivaci a dělníky, kterými je tento pozemek kultivován. Vytvořit zákony, které regulují tuto distribuci je hlavním cílem politické ekonomie.“ ²²³

I když byl spíše kritický k určitým bodům teorie hodnoty práce Adama Smithe, stále podporoval základní rozlišení, které říká: „Komodity odvozují svou směnnou hodnotu ze dvou zdrojů - z jejich vzácnosti a z množství práce potřebné pro jejich získání.“ ²²⁴ Ve shodě se Smithem dále rozebírá: „Pokud množství práce potřebné pro získání komodity určuje její směnnou hodnotu, musí se každé zvýšení množství potřebné práce projevit zvýšením ceny této komodity a každé snížení jejím snížením.“ ²²⁵

Podobně viděl Ricardo společnost a třídní rozdělení své doby z perspektivy dělníka a bylo logické, že zájmy pracovníků a kapitalistů jsou opačné. „Pokud by rostly platy“ jak často říkával, „tak ... by zisky nezbytně klesly.“ ²²⁶ Přesto - i když tato nerovnováha ukazuje na skrytý zájem každé sociální třídy snažit se zvýhodnit oproti ostatním kvůli vlastnímu benefitu, což často vede ke všeobecné nerovnováze z velké části způsobené mocí kapitalistů ovládat práci (a vytvářet pravidla), spolu s pokroky v mechanizaci (využití strojů ve výrobě), které systematicky snížují poptávku po lidské práci v daných oblastech - se přiklání k názoru, že teorie kapitalismu, pokud je správně použita, by měla vždy v delším období vytvářet plnou zaměstnanost.

Na specifický problém nahrazování lidské práce stroji ve prospěch výrobce říká: „Výrobce ... který ... využije stroj, jenž ... sníží výrobní náklady v procesu zpracování svých komodit, bude užívat zvláštní výhody, pokud ponechá stejnou cenu za zboží; ale on ... by byl nucen snížit cenu zboží, nebo-li kapitál by proudil do jeho podniku, dokud jeho zisky neklesnou na obecnou úroveň. Tedy, je ve veřejném zájmu mechanizovat.“ ²²⁷

Nicméně jako u ostatních bodů jeho práce, je i tu společný rozpor. I když se držel základní myšlenky, že by široká veřejnost měla prospěch z nahrazování lidské práce stroji vzhledem k domněnce, že by tržní ceny čistě klesaly a propuštění pracovníci by si postupně našli jiné místo, tak ve třetím vydání svých Principů začíná Ricardo 31. kapitolu tímto: „Od chvíle, co jsem se začal věnovat otázkám politické ekonomie, jsem zastával názor, že ... využití strojů v jakémkoliv odvětví výroby, které by mělo za následek úsporu práce, by bylo všeobecně prospěšné ... [ale] tato náhrada lidské práce stroji je také často velmi zraňující vůči zájmům dělnické třídy.“ ²²⁸

Později mění tento názor takto: „Domněnky, které jsem vytvořil, nepovedou, doufám, k závěru, že stroje by neměly být využívány. Abych objasnil tento princip, předpokládal jsem, že jsou pokročilejší stroje vynalezeny náhle, a že jsou rozsáhle využívány; ale pravdou je, že takové pokroky jsou postupné a spíše se podílejí na určení umístění uloženého a akumulovaného kapitálu, nežli na jeho přesměrování od skutečného zaměstnání.“ ²²⁹

Jeho všeobecnou výpověď o problému nahrazování lidí stroji, později nazvanou „technologická nezaměstnanost“, lze také nalézt u mnoha jiných ekonomů, kteří ho následovali včetně Johna Maynarda Keynese (1883-1946), jenž v návaznosti na Ricardovu obecnou domněnku o „přizpůsobení se“ řekl: „Jsme postiženi novou nemocí, o které ještě někteří čtenáři neslyšeli, ale o které v následujících letech uslyší hodně - jmenovitě technologickou nezaměstnaností. To znamená nezaměstnanost způsobenou našimy objevy úspornějších prostředků pro práci překonávající tempo, kterým dokážeme najít nové využití pro lidskou pracovní sílu. Ale to je pouze přechodná fáze špatného přizpůsobení. V konečném důsledku to znamená, že lidstvo řeší své ekonomické problémy.“ ²³⁰

Toto téma je zde použito k nastínění zaměření, jelikož bude projednáno v části III tohoto textu představující kontext technologické aplikace zjevně neuvědomované nebo opomíjené většinou ekonomických teoretiků moderní historie, kteří jsou často uvězněni v úzkém referenčním rámci.

Poslední bod ohledně Ricarda se týká jeho příspěvku k mezinárodnímu „volnému trhu“, zvláště jeho Teorii srovnatelné výhody (Theory of Comparative Advantage), spolu se zvěčněním základní „neviditelné ruky trhu“ charakterizované Adamem Smithem. Ricardo říká: „V systému dokonale volného trhu věnuje každá země přirozeně svůj kapitál a pracovní sílu do takových odvětví, která jsou nejvíce přínosná pro danou zemi. Tato honba za individuálním zvýhodněním je výrazně spjata se všeobecným prospěchem všech. Stimulováním průmyslu, odměňováním důvtipu a nejefektivnějším využíváním sil daných přírodou, rozděluje práci nejefektivněji a nejvíce ekonomicky: Zvyšováním všeobecného objemu produkce se šíří všeobecný prospěch a spojuje jedním společným zájmem a vztahem světové společenství národů napříč celým civilizovaným světem.“ ²³¹

Teorie hodnoty a chování

Do této chvíle byly krátce probrané obsáhlé příspěvky čtyř hlavních historických postav a hlavní charakteristiky vrozené kapitalistické filozofii. Bude ukázáno, že podkladem těchto názorů jsou domněnky o lidském chování, společenských (třídních) vztazích a „metafyzické“ tržní logice, kde bude všechno pracovat jak má, pokud budou určité hodnoty a obecně „sobecká“ perspektiva použity hráči v tržní hře, společně s malým „omezením“ trhu samotného.

Mimochodem, nikde v pracích těchto myslitelů, ani ve velké většině prací vytvořených pozdějšími teoretiky přiklánějícími se ke kapitalismu volného trhu, není rozebrána vlastní struktura, proces výroby a rozdělování. Existuje explicitní rozpor mezi „průmyslem“ a „obchodem“. První z nich je spojen s technickým / vědeckým procesem skutečného ekonomického rozvoje; druhý se týká pouze kodifikovaných tržních procesů a honby za ziskem. Jak bude za okamžik projednáno, hlavním problémem vrozeným kapitalistickému modelu výroby je to, jak jsou pokroky v „průmyslovém přístupu“, které mohou dovolit lepší řešení problémů a zvětšování prosperity, blokovány tradičními, zdánlivě neměnitelnými principy „obchodního přístupu“. Ten druhý přístup řídí činnost prvního, a tím snižuje jeho potenciál.

Tento druh odděleného nebo redukovaného referenčního rámce lze také najít v jiných oblastech zájmu, jako jsou převládající teorie pracovní síly, hodnoty a lidského chování, které nezvratně slouží k ospravedlnění kapitalistického zřízení. Jak již bylo zmíněno dříve, „teorie hodnoty práce“, jejíž dopady byly všeobecně zpopularizované prostřednictvím Lockeho, Smithe a Ricarda, je zobecněným návrhem říkajícím, že hodnota komodity je spojená s prací potřebnou k výrobě nebo získání této komodity. I když je tato myšlenka přijatelná z hlediska selského rozumu, je tu také spousta nejasností, pokud jde o kvantifikaci. Mnoho dřívějších námitek přetrvalo, jako například to, že různé druhy práce s rozdílnými znalostmi a mzdovými sazbami by nemohly být řádně prokombinované, a také faktor přírodních zdrojů a samotný „pracující“ investiční kapitál.

Růst „investičního majetku“ ²³² ve 20. století, jako je například strojová automatizace pracovní síly, také představuje výzvy pro spíše zjednodušený koncept pracovních teorií o hodnotě odvozené od práce, protože v určitém bodě hodnota práce vlastní výrobním strojům, které dnes často slouží k vytváření dalších strojů a postupně snižují nároky na lidskou práci, představuje v tomto kontextu stále více zředěný přenos hodnoty. Některými současnými ekonomy bylo poukázáno na to, že s ohledem na rapidně se zdokonalující oblasti informačních a technických věd, které využívají strojovou automatizaci spolu s umělou inteligencí, by mohl být velmi dobře, ve většině případů zcela, odstraněn člověk z pozice tradiční pracovní síly. Jinými slovy, kapitál se najednou stal pracovní silou. ²³³

Tato nejednoznačnost se vztahuje také na konkurenční teorie hodnoty postulované ekonomy, především na takzvanou teorii užitné hodnoty. Zatímco teorie práce v podstatě pohlíží na věc z pohledu práce nebo výroby, teorie užitné hodnoty na stejnou věc pohlíží z „tržního pohledu“, což znamená, že cena se neodvozuje z potřebné práce, ale z účelu (nebo užitku) odvozeného z využití (užitná hodnota) vnímaného zákazníkem.

Francouzský ekonom Jean-Baptiste Say (1737-1832) je pozoruhodný s ohledem na teorii užitné hodnoty. Samozvaný žák Adama Smithe, který se v této otázce hodnoty od Smithova názoru lišil, prohlásil: „Po prokázání ... zlepšení, které politická ekonomie dluží Dr. Smithovi, nebude nejspíše naškodu označit ... některé body, ve kterých se spletl ... Připisuje výrobní sílu jenom člověku. Toto je chyba.“ ²³⁴

Pokračuje vysvětlením, jak je „směnná hodnota“ (cena) libovolného zboží nebo služby zcela závislá na její „užitné hodnotě“ (užitečnosti). Říká: „Hodnota, kterou lidé připisují věcem, vychází z možností jejich využití ... [z] vnitřní vhodnosti nebo schopnosti určitých věcí uspokojit různé lidské potřeby. Nyní odbočím, abych vysvětlil pojem užitečnosti ... Užitečnost věcí je základnou jejich hodnoty, která představuje bohatství ... I když je cena měřítkem pro hodnotu věcí a jejich hodnota měřítkem jejich užitečnosti, bylo by absurdní se domnívat, že umělým navyšováním jejich ceny lze zvýšit jejich užitečnost. Směnná hodnota, nebo cena, je indexem rozpoznaného využití dané věci. ²³⁵

Teorie užitné hodnoty se liší od teorie pracovní síly nejen v odvozování hodnoty, ale také ve svém důsledku s ohledem na druh subjektivního odůvodňování a vztahu k lidskému rozhodování na trhu. Utilitarismus, ²³⁶ který se stal charakteristickým pro mikroekonomické domněnky prosazované současnými neoklasickými ekonomy, je často vyjadřován v komplexních matematických vzorcích ve snaze vysvětlit, jak lidé na trhu „maximalizují svoji užitečnost“, zvláště s ohledem na zvyšování štěstí a snižování utrpení.

Podkladem pro tyto myšlenky o lidském chování, stejně jako u většiny samotných ekonomických teorií, jsou taktéž tradicionalizované předpoklady. Ekonom Nassau Senior (1790-1864) podporoval běžné téma vyskytující se dnes znovu, že lidské potřeby jsou nekonečné: „Co tím chceme říci je to, že nikdo nemá pocit, že jsou jeho potřeby adekvátně uspokojeny; že každý má nějaké neuspokojené touhy a věří, že mu je větší bohatství dokáže uspokojit.“ ²³⁷ Takové deklarace lidské povahy jsou běžné spolu se zmínkou o hamižnosti, strachu a dalších požitkářských (hédonistických) reakcích, které předpokládají, spolu s dalšími věcmi, že materiální orientace, bohatství a zisk jsou nezbytné ke štěstí.

Dnes je dominantní a většinou uznávaná mikro-ekonomická domněnka, že veškeré lidské chování je redukovatelné na racionální, strategickou snahu maximalizovat profit nebo zisk a vyhnout se bolesti či ztrátě. Obsáhlé utilitárské argumenty této povahy jsou neustále využívány k morálnímu ospravedlnění konkurenčního tržního kapitalismu. Jedním z příkladů tohoto druhu ospravedlňování je „dobrovolnictví“ a tvrzení, že veškeré chování na trhu je nenucené, a proto každý může svobodně ovlivnit svůj zisk nebo ztrátu. Toto přesvědčení je dnes extrémně běžné. Jako kdyby takové „volné směny“ existovaly samy bez dalších synergických tlaků; jakoby tlaky ohledně přežití v systému se zřetelnou tendencí k  třídnímu boji a strategickým nedostatkem nevytvářel vlastní silové donucení dělníků se podrobit kapitalistickému vykořisťování. ²³⁸

Celkově je prospěchářský (hédonistický, konkurenční a „věčně neuspokojený“) model lidské povahy pravděpodobně nejběžnější obranou kapitalistického systému dnes. Je to v mnoha ohledech jak psychologická teorie lidského chování, tak teorie etiky - jak by se lidé měli chovat - prokazatelně podporující retroaktivní (zpětnou) logiku, která často staví tržní teorii před reálné lidské chování, čímž přizpůsobuje lidské chování tržní teorii.

Pokud je prospěchářský pohled plně zvážen, objeví se dva vážné problémy. Zaprvé je prakticky nemožné předvídat vztahy mezi „potěšením a bolestí“ za určitou hranicí společenské úrovně. Neexistují žádné empirické prostředky pro porovnání intenzity individuálního vnímání potěšení jednoho člověka s intenzitou vnímání potěšení druhého, kromě nejzákladnějšího předpokladu upřednostňování „zisku“ před „ztrátou“. I když je teorie užitné hodnoty logická v čistě abstraktním, všeobecném pohledu bez kvantifikace, mechanika této emocionální dynamiky je ve skutečnosti náchylná k prudkým změnám.

Celá životní zkušenost jedné osoby může ve srovnání s jinou osobou mít některé velmi základní podobnosti v jejich vnímání potěšení a bolesti, ale málokdy nalezneme paralelní shodu v každém detailu. Vzhledem k tomu, že je spokojenost jedince vnímána jako hlavní „morální“ kritérium v utilitarismu / prospěchářství, neexistuje žádný způsob, jak rozhodnout mezi uspokojením potřeb dvou jedinců. Ekonom Jeremy Bentham, často považován za otce utilitarismu, si tuto skutečnost před svou smrtí uvědomil a napsal: „Předsudky stranou, hra push-pin (zapichování připínáčků) má stejnou hodnotu jako umění a věda o hudbě a poezii. Kdyby zapichování připínáčků poskytlo větší uspokojení, tak je hodnotnější. ²³⁹

Druhým problémem je krátkozraká povaha předpokládaných emočních reakcí. Lidé od nepaměti projevovali racionální zájem o utrpení v přítomnosti kvůli zisku (nebo doufajíce v zisk) v budoucnu. Altruismus, který prošel rozsáhlou filozofickou debatou, by mohl docela dobře zakořenit v určitých formách „potěšení“ získaných nesobeckým (namáhavým) chováním pro dobro druhých. Jak bude rozebráno později, předpoklad bolesti / potěšení podložený takovými argumenty, podporován impulsivní reakcí pro zisk, se stal společensky uznávaným vzorem. To vytvořilo mentalitu, kde krátkodobý zisk je často získán za cenu dlouhodobého utrpení.

Avšak teoreticky utilitarismus také nabízí bizarní druh vyrovnávacího mechanismu, jelikož na něho lze pohlížet jako na systém „vzájemné výměny“, a tedy způsob, jak vždy vidět kapitalismus spíše jako systém sociální harmonie, než válčení. Vrátíme-li se ke srovnání teorie pracovní síly a teorie užitné hodnoty, první z nich jasně vykazuje spor, jelikož teorie pracovní síly počítá s nákladovou efektivitou vyžadovanou kapitalistou na úkor platů dělníků. Teorie užitné hodnoty na druhou stranu odstraňuje tyto myšlenky celkově a říká, že každý touží po té samé věci, a proto strukturu nechme stranou, jsme si všichni rovni. Jinými slovy, veškerá směna se stává vzájemně prospěšnou pro všechny v omezené, absurdně teoretické zobecněné logice. Veškerá lidská činnost je redukována na tento systém „směny“ a z toho důvodu teoreticky mizí veškeré politické a sociální rozdíly.

„Socialistické“ povstání

Socialismus, podobně jako kapitalismus, nemá mezi lidmi žádnou všeobecně uznanou definici, ale je často technicky definován jako „ekonomický systém charakteristický společenským vlastnictvím výrobních prostředků a kooperativním vedením ekonomiky“. ²⁴⁰ Kořeny socialistických myšlenek sahají v Evropě až do 18. století, kdy se tehdejší „reformátoři“ snažili zpochybnit nově vznikající kapitalistický systém. Gracchus Babeuf (1760-1797) byl významným teoretikem ve svém oboru a ve svém díle Spiknutí rovných (Conspiracy of Equals), jež mělo za cíl svrhnout francouzskou vládu, prohlásil: „Společnost musí fungovat tak, aby byla jednou provždy vymícena veškerá touha člověka stát se bohatším, moudřejším nebo mocnějším než ostatní.“ ²⁴¹ Francouzský socialistický anarchista Pierre Joseph Proudhon (1809-1865) je známý pro své tvrzení, že „vlastnictví je krádež“, které zveřejnil v pamfletu Zkoumání principu práva a vlády (An Inquiry into the Principle of Right and of Government).

Na počátku 19. století se už socialistické myšlenky šířily rychle, obvykle v reakci na vnímané morální a etické problémy vrozené kapitalismu, jako je třídní nerovnováha a vykořisťování. Významných myslitelů byla celá řada, a proto se tento text zaměří pouze na tři z nich a jejich nejdůležitější příspěvky: Williama Thompsona, Karla Marxe a Thorsteina Veblena.

William Thompson (1775-1833) měl velký vliv na socialistické myšlení. Podporoval myšlenku „družstev“, které proslavil Robert Owen jako určitou alternativu kapitalistického obchodního systému a z filozofického hlediska zastával utilitaristický pohled na lidské chování. Byl velmi ovlivněn Benthamem, avšak jeho užití / interpretace utilitarismu bylo poněkud odlišné. Například věřil, že pokud by se místo podporování třídního boje a vykořisťování zacházelo se všemi členy společnosti jako s rovnocennými, měli by všichni stejnou možnost nalézt své štěstí. ²⁴²

Ve svém známém díle Zkoumání principů rozdělení bohatství nejvíce napomáhajícího lidskému štěstí (An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth Most Conducive to Human Happiness) usilovně obhajoval tržní socialismus, kde převažovalo rovnostářství a rovnost. Jasně prohlásil, že kapitalismus je systém vykořisťování a nejistoty: „Tendencí současného stávajícího uspořádání věcí, pokud jde o bohatství, je učinit několik málo lidí bohatými na úkor velké masy výrobců, aby se bída chudých stala ještě více beznadějnou“. ²⁴³ Nicméně uznal, že i kdyby se takový hybrid kapitalismu a socialismu objevil, základní premisa konkurence by zůstala vážným problémem. Thompson psal rozsáhle o problémech vrozených povaze tržní konkurence a zdůrazňoval pět problémů, které se od té doby staly společnou rétorikou celé socialistické myšlenky.

Prvním problémem bylo, že všichni „dělníci, řemeslníci a obchodníci [viděli] v sobě navzájem konkurenta a rivala ... [a v každém ohledu]; a další konkurenci, dalšího soupeře mezi ... [jeho nebo její profesí] a veřejností“. ²⁴⁴ Také dále uvedl, že je „v zájmu všech lékařů, aby existovaly a převládaly nemoci, protože jinak by jejich živnost desetinásobně či až stonásobně poklesla“. ²⁴⁵

Druhým problémem byl vrozený útlak žen a narušení rodiny. Popisuje, že dělba práce a překlenující etika konkurenčního sobectví dále zajišťovala dřinu žen v domácnosti a nerovnost pohlaví. ²⁴⁶

Třetí problém, spojovaný s konkurencí, je vrozená nestabilita pramenící ze samotné ekonomiky. Thompson konstatoval: „Třetím zlem přisuzovaným tomuto principu individuální konkurence je, že musí čas od času vést k nerentabilnímu a neuváženému úsilí jednotlivce ... každý musí zvážit sám za sebe pravděpodobnost úspěchu v povolání, který si zvolí. A jak to může posoudit? Každý, kdo si vede dobře ve svém povolání, má zájem tajit své úspěchy před ostatními, jinak by mu konkurence mohla snížit jeho zisky. Jak může někdo vědět, zda na trhu, často velice vzdáleném, někdy dokonce až na druhé polokouli, je nebo brzy bude přebytek daného výrobku? Co může člověka přivést k tomu, aby začal vyrábět? ... a bude ho každá chyba v úsudku ... stát nechtěné a nevýnosné úsilí? Jaké budou následky? Jediná chyba ... může vyústit ve vážné potíže či dokonce v krach. Takovéto případy se zdají být nevyhnutelné i v rámci té nejdokonalejší podoby konkurence jednotlivců.“ ²⁴⁷

Čtvrtý problém spočívá v tom, jak sobecká povaha konkurenčního trhu představuje nejistotu v souvislosti se základní životní podporou v těžkých životních situacích, například zajištění ve stáří, v nemoci či po nehodě. ²⁴⁸ Pátým problémem spojeným s tržní konkurencí, na který Thompson ukazoval, bylo, že zpomaluje pokrok ve vědění. „Utajování toho, co je nové nebo vynikající před konkurenty musí jít se soutěží jednotlivců ... jelikož nejsilnější osobní zájem je v protikladu k principu benevolence.“ ²⁴⁹

Karel Marx (1818-1883) byl, stejně jako mnoho jiných, ovlivněn prací Williama Thompsona a je dnes pravděpodobně jedním z nejznámějších ekonomických filozofů. Marxovo jméno je často v negativním slova smyslu uváděno ve spojitosti s varováním před nebezpečím sovětského komunismu či „totality“. Je pravděpodobně také tím nejnepochopenějším ze všech popularizovaných ekonomů. Ačkoli je v obecném povědomí veřejnosti zapsán jako autor různých pojednání o socialisticko-komunistických idejích, Marx se ve skutečnosti většinu svého života zabýval tématem kapitalismu a jeho fungováním.

Jeho přínos porozumění kapitalismu je větší než si mnozí uvědomují, a to díky velkému množství dnes běžně používaných ekonomických termínů a frází, jež mají kořeny právě v Marxových pojednáních. Jeho perspektiva byla z velké části historická a obsahovala detailní a zevrubnou nauku o evoluci ekonomického myšlení. Kvůli obrovskému rozsahu jeho práce zde bude uvedeno jen několik zásadních témat.

Prvním tématem, na které zde bude poukázáno, je jeho povědomí o tom, jak kapitalistický charakter „směny“ představuje v principu konečný základ pro společenské vztahy. Ve svém rukopisu Grundrisse konstatoval: „Ve skutečnosti, pokud je komodita nebo práce koncipována pouze jeko směnná hodnota a vztah, v němž jsou různé komodity uvedeny do vzájemných souvislostí, je koncipován jako výměna těchto směnných hodnot ... pak jsou jednotlivci ... jednoduše a pouze chápání jako směnitelé. Co se týče formální stránky věci, není mezi nimi absolutně žádný rozdíl ... Jako subjekty směny jsou si tedy rovni.“ ²⁵⁰

„Ačkoli jednotlivec A cítí potřebu vlastnit komoditu jednotlivce B, nepřisvojí si ji násilím, ale oba respektují toho druhého jako majitele ... Nikdo se nezmocní majetku druhého násilím. Každý svůj majetek odprodává dobrovolně.“ ²⁵¹ Jak již bylo zmíněno dříve ve spojitosti se stále se opakujícím tématem lidských vztahů a třídních předpokladech (či popřeních), Marx zdůraznil to, co by mohlo být označeno jako tři základní bludy: blud svobody, rovnosti a sociální harmonie, velmi úzce zaměřené na ideu „vzájemně prospěšné výměny“, jež měla být jediným skutečným ekonomickým vztahem podle kterého by měla být celá společnost posuzována.

„Jednoduše řečeno, je samou podstatou peněžních vztahů - pokud jsou až doposud rozvíjeny bez poskvrnky a bez ohledu na vysoce rozvinuté výrobní vztahy - že se všechny vrozené vnitřní rozpory buržoazní společnosti v těchto vztazích ztrácí; a buržoazní demokracie se v tomto ohledu, ještě více než buržoazní ekonomové, snaží nalézt útočiště ... se záměrem obhájit současné ekonomické vztahy.“ ²⁵²

Ve svém díle Kapitál: Kritika politické ekonomie (Capital: A Critique of Political Economy) Marx rozsáhle analyzuje mnoho faktorů kapitalistického systému, jmenovitě povahu komodit samotných, dynamiku mezi hodnotou, užitkovou hodnotou, směnnou hodnotou, teorií pracovní síly a užitku, společně s hloubkovou analýzou toho, co to „kapitál“ je a jak se tento systém vyvinul, a konečně také povahu rolí v rámci modelu. Důležitým tématem, na které stojí za to poukázat, je jeho pohled na „nadhodnotu“, jenž, jak naznačuje Ricardova „teorie hodnoty práce“, je považována za hodnotu přivlastňovanou kapitalistou ve formě zisku, který přesahuje hodnotu (cenu) spojenou se samotnou prací / produkcí.

Marx v rámci ignorování tohoto zdroje „nadbytku“ při směně uvedl: „Můžeme to překrucovat jak chceme, avšak skutečnost zůstává stejná. Jestliže dojde ke směně ekvivalentů, žádná nadhodnota nevzniká, a dojde-li ke směně věcí různých hodnot, ani tak žádná nadhodnota nevznikne. Oběh nebo směna komodit žádnou hodnotu nevytváří.“ ²⁵³ Dále Marx ve zkratce vysvětluje rozdíl mezi „prací“ a „pracovní silou“, kde pracovní síla sestává jak z „užitkové hodnoty“, tak ze „směnné hodnoty“, takže pracovníkovi je vypláceno pouze tolik, kolik potřebuje na obživu, což se projevuje na jeho mzdách, zatímco všechno ostatní je pak „nadhodnota“, která se teoreticky změní na „zisk“ vytvořený kapitalistou, dotvořený cenovou „přirážkou“ na trhu. ²⁵⁴

Tuto myšlenku Marx dále rozvíjí v souvislosti s kontextem a dynamikou spojenou s cirkulací / aplikací různých forem kapitálu (kapitál definován stále jako výrobní prostředek, ale v tomto případě však spíše v peněžní formě), která přináší závěr, že vykořisťování pracovníků je nedílnou součástí tvorby „nadhodnoty“ nebo-li „zisku“. Jinými slovy, toto je v náznaku základní forma nerovnosti zabudovaná v kapitalistickém systému. A dokud má jedna malá skupina „vlastníků“ kontrolu nad nadhodnotou vytvářenou dělnickou třídou, budou tu vždy bohatí a chudí, bohatství a chudoba.

Marx dále rozvíjel tuto ideu, což ho vedlo k přehodnocení termínu „majetek“, jenž už měl nyní v podstatě právní základ samotného „kapitálu“ a otevřeně umožňoval násilné vyvlastnění „přebytku pracovní síly“ (té části pracovní síly, která vytváří nadhodnotu). Uvedl: „Zpočátku se nám majetkové právo zdálo být založené na vlastní práci člověka. Přinejmenším byl takový předpoklad nutný, jelikož pouze vlastníci komodit s rovnocennými právy mohli být vzájemně konfrontováni a jedinou možností, jak mohl člověk získat vlastněné komodity od ostatních, bylo odcizit (vzdát se) komodity; a tyto mohly být nahrazeny samotnou prací. Nyní se však majetek mění na právo na straně kapitalisty přivlastnit si neplacenou pracovní sílu (přebytkovou pracovní sílu) ostatních nebo její produkt, a tak se stane nemožným ze strany dělníka přivlastnit si svůj vlastní produkt. Oddělení majetku od práce se stalo nezbytným důsledkem zákona, který zřejmě vznikl v jejich identitě.“ ²⁵⁵

Marx široce rozvíjí tyto diskuse ve svých dílech včetně myšlenky, že práce dělnické třídy nemůže být v tomto systému „dobrovolná“ - pouze nucená - jelikož konečné rozhodnutí využívat pracovní sílu výměnou za mzdu je plně v rukou kapitalisty. Marx konstatoval: „Pracovník se pak necítí být součástí své práce a jeho práce zase není součástí jeho samotného. Je doma, když není v práci a když pracuje, není doma. Jeho práce proto není dobrovolná, ale nucená; je to vynucená práce. Není to tedy uspokojení potřeby; je to pouze prostředek pro uspokojení potřeb vně.“ ²⁵⁶

Nakonec to byla tato komplexní, mnohostranná degradace, vykořisťování a odlidštění průměrného pracovníka, která Marxe tak znepokojovala a tlačila k reformě. Dokonce vynalezl termín „zákon rostoucí bídy“ - popisuje, jak je všeobecné štěstí pracující populace nepřímo úměrné k hromadění majetku kapitalistické třídy. Na konci byl Marx přesvědčen, že tlaky vrozené tomuto systému nakonec doženou dělnickou třídu ke vzpouře proti kapitalistické třídě a umožní tak nastolení nové „socialistické“ podoby výroby, kde by dělnická třída z části pracovala pro vlastní zisky.

Thorstein Veblen (1857-1929) je konečně takzvaným „socialistou“, jenž ovlivnil myšlenky týkající se vývoje a nedostatků kapitalismu, které tu budou zkoumány. Stejně jako Marx, měl výhodu své doby, aby zažil ekonomickou historii. Veblen učil ve své době ekonomiku na několika univerzitách, byl plodný v psaní literatury na různá společenská témata.

Veblen byl velmi kritický vůči neoklasickým hospodářským předpokladům, zejména pokud jde o aplikované utilitární myšlenky „lidské povahy“ a myšlenku, že všechna lidská ekonomická chování by měla být snížena na prožitkovou souhru sebe-maximalizace a uchování, viděl jako nesmyslně zjednodušující. ²⁵⁷ Zabýval se tím, co bychom mohli nazvat „vývojový“ pohled na lidskou historii se změnou definovanou sociálními institucemi, které se uchytily nebo byly překonány. S ohledem na současný stav (který považoval za materialistický) napsal:

„Jako celá lidská kultura je tato materiální civilizace schéma institucí - institucionální konstrukce a institucionálního růstu ... Růst kultury je kumulativní sekvence návyků a způsoby a prostředky jsou obvyklé odezvy lidské povahy na naléhavé potřeby, které se v souhrnu bez rozmyslu mění, ale v něco bez porušené následnosti v hromadných proměnách, které jdou nezadržitelně kupředu - bez rozmyslu, protože každý nový pohyb vytváří novou situaci, která vyvolává další nové variace v obvyklém způsobu reakce; kumulativně, protože každá nová situace je variací na to, co se stalo dříve a ztělesňuje jako příčinné faktory vše, co bylo uskutečněno předtím; důsledně, neboť základní rysy lidské povahy (sklony, schopnosti), prostřednictvím kterých reakce probíhá a z důvodu, ze kterého návyk nabývá účinnosti, zůstávají v podstatě beze změny.“ ²⁵⁸

Veblen zpochybnil základní založení kapitalistického způsobu výroby rozebíráním mnoha faktorů, které byly v podstatě „dány“ nebo založeny na zkušenosti v po staletí uskutečňovaných ekonomických debatách. Nyní hluboce zakořeněné instituce ohledně „mezd“, „rent“, „majetku“, „úroku“, „práce“ byly narušeny v jejich předpokládané jednoduchosti názorem, že žádná z nich by nemohla být udržena jako intelektuálně životaschopná mimo čistě kategorické spojení s extrémním omezením použití. Vtipkoval o „gangu Aleutských ostrovanů čerpající řasy a surfujících s hráběmi a magickými zaříkavadly pro zachycení měkkýšů, které provádí v době taxonomické skutečnosti, aby byl zapojen do požitkářského činu v rovnovážném stavu renty, mezd a úroku. A to je vše, k čemu to vede.“ ²⁵⁹

Viděl samotnou výrobu a průmysl jako sociální proces, kde byly hranice silně rozmazány, protože vždy se jednalo o sdílení znalostí (užívací právo) a dovedností. V mnoha ohledech se díval na takové kategorické znaky kapitalismu jako na vrozené samotnému kapitalismu a nikoliv znaky reprezentující fyzickou realitu, tedy obrovský mechanismus. Zjistil, že dominantní neoklasická teorie částečně zakrývá základní třídní válku a vrozené nepřátelství, dále zabezpečuje zájmy toho, co nazval „udělené zájmy“ nebo „nepřítomní vlastníci“ (kapitalisté). ²⁶⁰

Zamítl názor, že soukromý majetek je „přirozeným právem“, jak to předpokládal Locke, Smith a ostatní. Často žertoval o absurditě myšlenky vedoucí k „nepřítomným vlastníkům“ požadující „vlastnictví“ komodit ve skutečnosti vyrobených prací „obyčejného dělníka“, zdůrazňujíc absurditu dlouho držené zásady, že z práce vzejde majetek. ²⁶¹ Dále vyjadřoval vlastní sociální povahu výroby a jak skutečná povaha hromadění dovedností a znalostí zcela ruší předpoklad vlastnických práv. Uvádí: „Tato teorie přirozeného práva vlastnictví dělá tvůrčí úsilí izolovaného, nesoběstačného jedince základem vlastnictví, které mu bylo svěřeno. Přitom přehlíží skutečnost, že neexistuje žádný izolovaný, nesoběstačný jednotlivec ... Výroba probíhá pouze ve společnosti - pouze prostřednictvím spolupráce průmyslového komunity. Tato průmyslová komunita může být malá nebo velká ... ale vždycky zahrnuje dostatečně velkou skupinu, která zahrnuje a předává tradice, nástroje, technické znalosti a zvyklosti, bez kterých by zde nebyla žádná průmyslová organizace a žádný ekonomický vztah mezi jedinci nebo k životnímu prostředí ... Nemohla by zde být žádná výroba bez technických znalostí; proto nedochází k žádné akumulaci bohatství nebo čehokoli, co by mohlo být vlastněno, drženo ani jinak. Nejsou zde žádné technické znalosti na rozdíl od průmyslové komunity. Protože neexistuje žádná individuální výroba a žádná produktivita jednotlivce, předsudek přirozeného práva ... redukuje sám sebe do absurdity, a to i v rámci logiky svých vlastních předpokladů. ²⁶²

Podobně jako Marx, neviděl jiný způsob, jak rozlišit dvě hlavní třídy společnosti, než na ty, co pracují a ty, kteří využívají tuto práci pro zisk („obchod“), který je zcela oddělený od samotné výroby (průmyslu). Jasně rozlišuje mezi obchodem a průmyslem a odkazuje na dřívější fungování obchodu jako prostředku „sabotáže“ průmyslu. Viděl úplný rozpor mezi etickým záměrem obecné komunity vyrábět efektivně a s vysokou úrovní sužeb a zákony soukromého vlastnictví, které měli pravomoc nařídit průmyslu kvůli samotnému zisku snížení účinnosti nebo záměru. Termín „sabotáž“ definoval Veblen v tomto kontextu jako „vědomé snížení účinnosti“. ²⁶⁴

Uvádí: „Průmyslové továrny stále častěji běží naprázdno nebo na polovinu možného výkonu. Běží málo oproti své výrobní kapacitě. Pracovníci jsou propouštěni ... A celou tu dobu jsou tito lidé ve velké nouzi se všemi druhy zboží a služeb, které jsou tyto nevyužité podniky a nevyužití dělníci schopni vyrobit. Ale z důvodů obchodního prospěchu je nemožné nechat tyto nevyužité továrny a pracovníky pracovat z důvodu nedostatečného příjmu zájmových skupin.“ ²⁶⁵

Kromě toho Veblen, na rozdíl od drtivé většiny lidí moderní doby, která odsuzuje činy „korupce“ z etických důvodů, neviděl zneužívání a vykořisťování jako otázku „morálky“ nebo „etiky“. Viděl tyto problémy jako vrozené - vestavěné přímo do povahy samotného kapitalismu. Říká: „To neznamená, že tito kapitáni velkých podniků, jejichž úkolem je spravovat tuto prospěšnou špetku sabotáže produkce jsou nemravní. To neznamená, že jejich cílem je zkrátit lidský život nebo rozšířit lidské nepohodlí tím, že zařídí zvýšení strádání u svých bližních ... Otázkou není, zda je tento provoz strádání humánní, ale zda je stabilní při řízení obchodní činnosti.“ ²⁶⁶

S ohledem na povahu vlády je Veblenův pohled jasný. Vláda svým politickým konstruktem existuje z důvodu ochrany existujícího společenského řádu a třídní struktury, posiluje zákony o soukromém vlastnictví a přímo podporuje posilující nepřiměřené vlastnictví (vládnoucí) třídy. Uvedl: „Právní předpisy, policejní dohled, výkon spravedlnosti, vojenské a diplomatické služby, ty všechny stojí hlavně na obchodních vztazích, peněžních zájmech a mají více než náhodný vliv na ostatní lidské zájmy.“ ²⁶⁷

Podle jeho názoru byla myšlenka demokracie také hluboce narušena kapitalistickou mocí. Říkal „ústavní vláda je obchodní vláda“. ²⁶⁸ Veblen, vědom si fenoménu „lobování“ a „kupování“ politiků, obvykle dnes viděné jako forma „korupce“, to neviděl jako skutečnou povahu problému. Naopak, kontrola vlády ze strany podniků nebyla anomálií - bylo to jednoduše to, k čemu byla vláda navržena. ²⁶⁹ Jak vyplývá z podstaty institucionalizovaných prostředků pro sociální kontrolu, vláda by vždy chránila „bohaté“ proti „chudým“. Vzhledem k tomu, že „chudí“ vždy převyšují počtem „bohaté“, pevná právní struktura, jenž zvýhodňuje bohaté (majetné zájmy) existovala proto, aby udržela třídy oddělené a výhodu pro kapitalistické zájmy. ²⁷⁰

Podobně také rozpoznal, jak vláda kapitalistického státu velmi potřebuje, aby byly společenské hodnoty v souladu s jejich zájmy - tím, co Veblen nazývá „peněžní kulturou“. Proto dravé, sobecké a konkurenční zvyky typické pro „úspěch“ v základním sociálním válčení vlastním kapitalistickému systému, přirozeně upevňují tyto hodnoty. Být rozdavačný a citlivý bylo málo pro „úspěch“ v tomto kontextu, kde nemilosrdná a strategická konkurence byla ikonou společenských odměn. ²⁷¹

V širším záběru Veblen kriticky analyzoval základní strukturu a hodnoty modelu kapitalistického volného trhu. Představil to, co by mohlo být diskutováno jako některé hluboce sociologicky pokročilé závěry s ohledem na jejich vrozené rozpory, jako je technická neefektivnost a poruchy hodnot. Jeho práce je velmi doporučována pro posouzení všemi zájemci o historii ekonomického myšlení, zejména těm, kteří jsou skeptičtí k premisám kapitalismu volného trhu.

Závěr: Kapitalismus jako „sociální patologie“

Historie ekonomického myšlení je v mnoha ohledech historií lidských sociálních vztahů se vzorem jistých předpokladů, které jsou považovány za posvátné a neměnné. Tento element tradicionalismu, který vyvrcholil z hodnot a systému víry dřívějších období, je klíčovým tématem v tomto krátkém přehledu ekonomické historie. Ústředním bodem je, že atributy, které jsou považovány za „dané“ v dominantní teorii dnešní ekonomie, nejsou ve skutečnosti založeny na přímé fyzické podpoře, kterou by bylo zapotřebí najít prostřednictvím vědecké metody, ale spíše na pouhém opakování ustanoveného ideologického rámce, který se vyvinul do spletité, na sebe zaměřené interní logiky, která ospravedlňuje svou vlastní existenci podle svých vlastních standardů.

V dnešní době není nejproblematičtější to, co ztělesňuje kapitalistická ideologie, ale spíše to, co opomíjí. Stejně jako raná náboženství viděla svět jako plochý a musela následně přizpůsobit svou rétoriku, když bylo pomocí vědy dokázáno, že je kulatý, tradice tržní ekonomie čelí podobným zkouškám. Když zvážíme jednoduchost agrárních a nakonec primitivních přístupů v průmyslové výrobě, existovalo malé povědomí či potřebné obavy ohledně možných budoucích negativních následků v čase, a to nejenom na úrovni prostředí (ekologické úrovni), ale také na lidské úrovni (úrovni veřejného zdraví).

Podobně tržní systém se svými velmi starými předpoklady týkající se možností rovněž ignoruje (nebo dokonce popírá) značné pokroky ve vědě a technologii, které představují kapacitu pro řešení problémů a zvýšení prosperity. Ve skutečnosti, jak bude ukázáno v eseji Tržní efektivita vs. technická efektivita, takovéto progresivní kroky a harmonické změny v prostředí a kvalitě lidského života odhalují, že tržní kapitalismus doslova neumožňuje takováto řešení, protože jeho mechanika fungování nedovoluje jeich zavedení nebo pracuje proti nim.

Obecně můžeme říci, že řešení problému, a tím i stoupající efektivita, je v mnoha způsobech anatéma k tržnímu fungování. Řešení problémů obecně neznamená lepší schopnost dosahovat vyšší příjem z „obsluhování“ těchto problémů. Nové efektivity téměř vždy znamenají redukci lidské práce a energetických potřeb, a zatímco se to může zdát jako pozitivní jev s ohledem na skutečnou pozemskou efektivitu, často to také znamená ztrátu pracovních míst a redukci množství peněz v oběhu. ²⁷²

Je to právě tady, kde začíná kapitalistický model zaujímat roli sociálního patogenu, nejenom s ohledem na to, co ze své podstaty ignoruje, nedovoluje nebo proti jakému návrhu bojuje, ale rovněž s ohledem na to, co posiluje a udržuje. Pokud se vrátíme k Lockovu prohlášení o tom, jak povaha peněz, vzhledem k jejich tichému odsouhlasení komunitou, byla v podstatě sama o sobě službou komunitě, je snadné si všimnout, jak se z kdysi pouhého „prostředku směny“ vyvinula do dnešní společenské podoby, kde celý základ trhu neslouží ve skutečnosti s úmyslem vytvářet podmínky a pomáhat lidem přežít ve zdraví a prosperitě, ale nyní pouze usnadnit akt zisku pro zisk.

Adama Smithe by nikdy nenapadlo, že v současnosti nejlukrativněji odměňovaným odvětvím není produkce život podporujících / zlepšujících statků, ale spíše pohyb s penězi stále dokola - tedy „práce“ finančních institucí, jako jsou banky, burzy („Wall Street“) a investiční firmy - firmy, které doslova nic nevytváří, ale mají obrovské jmění a vliv. V dnešní době je jedinou skutečnou zavedenou hodnotovou teorií něco, co by mohlo být nazváno „peněžní sekvence hodnoty“. ²⁷³ Peníze žijí svým vlastním životem s ohledem na posílenou psychologii jejich oběhu. Nemá to žádný jiný účel, než tvorbu více peněz pomocí méně (investování).

Tento fenomén „peněz tvořících peníze“ nevytvořil pouze poruchu systému hodnot, kde tento zájem o peněžní zisk vítězí nad vším, ponechávaje, z hlediska zaměření ekonomiky, skutečné relevantní ekologické problémy a problémy veřejného zdraví jako podřadné a „vnější“. Jeho konstantní sklon k „násobení“ a „expanzi“ má skutečně rakovinotvorný charakter, kde tato myšlenka potřebného „růstu“, spíše než stavu rovnováhy, pokračuje se svým patologickým efektem na mnoha úrovních.

Mnoho by se toho dalo říci ohledně dluhového systému ²⁷⁴ a jak jsou prakticky všechny země na planetě Zemi sami vůči sobě zadlužené do té míry, že my, lidské bytosti, ve skutečnosti nemáme peníze v oběhu pro zaplacení zpět sobě samým, abychom se dostali na tu pozici, kdy jsme si začali půjčovat z ničeho. Potřeba více a více „půjček“ pro pohánění „trhu“ je kvůli této nerovnováze v dnešní době konstantní, což znamená, že podobně jako s rakovinou, máme co dočinění se záměrem nekonečné expanze a spotřeby. Toto jednoduše nemůže na omezené planetě fungovat.

Nedostatkem poháněný konkurenční charakter vrozený tomuto modelu nadále udržuje rozvratný třídní boj, který drží ve válce nejenom svět se sebou samým prostřednictvím impéria imperialismu a protekcionismu, ale dochází také k válčení uvnitř běžné populace. Od té doby, co se stalo vykořisťování a zneužívání dominantním a odměňovaným typem chování, se většina lidí bojí jeden druhého. Ve vzrůstajícím abstraktním „ekonomického“ kontextu se všichni lidé na tuto kulturu zbytečně adaptovali, aby viděli jeden druhého jako hrozbu v boji o přežití. Když například jdou spolu dva lidé na pohovor, aby hledali zdroj obživy, nezajímá je blahobyt toho druhého, protože pouze jeden z nich dostane práci. Ve skutečnosti je empatická citlivost v konkurenčním systému negativním jevem a ve finančním mechanismu není odměněna.

Podobně předpoklad, že „férovost“ by mohla existovat v takovémto konkurenčním prostředí, zvláště, kdy povaha „vítězství“ a „prohry“ znamená ztrátu podpory života nebo je otázkou přežití, je hluboce naivní myšlenkou. Státní opatření, která mají zastavit monopolní práva a finanční „korupci“, existují proto, že v tomto modelu není doslova žádná vestavěná pojistka pro něco, čemu říkáme „korupce“. Jak bylo uvedeno Smithem a Veblenem v této eseji, „stát“ je skutečnou manifestací ekonomických předpokladů a ne naopak. Užití státní moci pro tvorbu legislativy pro zajištění bezpečnosti a prosperity jedné třídy nad druhou není pouze narušením kapitalistického systému, je to základní funkce konkurenční etiky volného trhu.

Mnozí ze škol, jako je liberální, laissez-faire, rakouská, Chicagská a jiných neoklasických odnoží, mají tendenci neustále mluvit o tom, jak jsou „státní zásahy“, jako jsou protekcionalistické dovozní / vývozní opatření či podpora jistých průmyslových odvětví státem, dnes problémem. Předpokládá se, že trh může nějak „volně“ operovat bez vlivu monopolů nebo „korupce“ nedílně spojené s tím, co je dnes považováno za „kapitalismus kumpánů“, přestože celá základní strategie je konkurenční nebo přesněji „válčící“. Opět, předpokládat, že by stát nebyl používán jako nástroj pro diferenční výhodu - nástroj obchodu - by bylo absurdní. ²⁷⁵

Nakonec, tyto neskrývaně a zbytečně sobecké hodnoty byly kořenem lidského konfliktu od jejich počátku a, jak již bylo uvedeno, historický pojem lidské války na úrovni tříd je vidět jako nejvíce „daný“, „přirozený“ nebo „neměnný“. V existujícím společenském modelu, extrahovaném z nedílného nedostatkem řízeného xenofobního a rasistického referenčního rámce, neexistuje nic takového jako mír či rovnováha. To v kapitalistickém modelu jednoduše není možné. Podobně iluze rovnosti mezi lidmi v takzvaných „demokratických“ společnostech také přetrvává, předpokládajíce, že se nějakým způsobem může politická rovnost projevit mimo explicitní ekonomickou nerovnost, jenž je vrozena tomuto způsobu výroby a lidských vztahů.

Na začátku této eseje byl zmíněn rozdíl mezi „historickým“ a „mechanistickým“ pohledem ekonomické logiky. Důležitost „mechanistického“ (vědeckého) pohledu, který bude prozkoumán v pozdějších esejích, je kritická s ohledem na porozumění, jak hluboce zastaralá a chybná tržní ekonomie ve skutečnosti je. Když si vezmeme známé zákony přírody jak na lidské úrovní, tak na úrovni prostředí a začneme zjišťovat, jaké jsou naše volby a možnosti, technicky, bez zátěže historickými předpoklady, vynoří se zcela jiný myšlenkový tok. Podle Hnutí Zeitgeist je toto nový pohled na svět, ke kterému musí lidstvo dospět, aby vyřešilo své hromadící se sociologické a ekologické problémy spolu s otevřením dveří obrovským možnostem budoucí prosperity.

TRŽNÍ EFEKTIVITA VS. TECHNICKÁ EFEKTIVITA

Synergický aspekt průmyslu dělá stále více práce se stále nižší investicí času a energie na každou jednotku produkce ... nikdy nebyl formálně účtován jako kapitálový zisk. Synergická účinnost celosvětově integrovaných průmyslových procesů je ve své podstatě mnohem větší než uzavřený synergický účinek samostatně operujících oddělených systémů. A proto pouze kompletní světová absolutní volnost může umožnit realizaci nadstandardní podpory pro celé lidstvo. ²⁷⁶ - R. Buckminster Fuller

Přehled

Vědecký rozvoj, zatímco se v průběhu přibližně posledních 400 let vyvíjí souběžně s tradičním ekonomickým rozvojem, byl stále z velké části ignorován a z pohledu ekonomické teorie viděn jako „externalita“. Výsledkem je „oddělení“ socioekonomické struktury a struktury životní podpory, se kterou jsme všichni svázáni, a na které jsme všichni závislí. Ve většině případů je dnes, na rozdíl od nezpochybnitelných technických předpokladů, jak systém nezaložit na dynamice trhu a „cenovém mechanismu“, ²⁷⁷ nejčastějším společným argumentem na podporu tržního kapitalismu to, že je to systém „volnosti“ nebo „svobody“.

Do jaké míry je to pravda, velmi záleží na individuální interpretaci, i když takové zobecněné pojmy jsou často všudypřítomné v rétorice zastánců tohoto modelu. ²⁷⁸ Zdá se, že takové představy jsou ve skutečnosti reakce na předchozí pokusy o alternativní sociální systémy v minulosti, které vyvolaly silné problémy jako je totalitářství. ²⁷⁹ Proto od té doby, na základě tohoto strachu, je každý model, který je koncipován mimo kapitalistický rámec, často impulzivně zařazen k předpokládané historické tendenci vedoucí k „tyranii“ - a následně zamítnut.

Ať je to jak chce, toto zásadní gesto „svobody“, bez ohledu na jeho dopady subjektivního použití, vyvolalo neurózy nebo zmatek z hlediska druhu, jako je ten náš, přežít a prosperovat v prostředí - prostředí jednoznačně řízeným přírodními zákony. To, co nacházíme je, že na úrovni našeho přirozeného vztahu k prostředí jednoduše nejsme svobodní a mít orientaci podle rámcové hodnoty domnělé svobody, která je pak použita na to, jak bychom měli provozovat naši globální ekonomiku, se stává stále víc a víc nebezpečné pro lidskou udržitelnost na planetě Zemi. ²⁸⁰

Kromě složitosti sociálních vztahů jsou lidé, bez ohledu na jejich tradiční společenské zvyklosti, striktně vázáni přírodními vládnoucími zákony Země a odchýlit se od tohoto vzájemného souladu je stejné jako bránit se udržitelnosti, prosperitě a veřejnému zdraví. Je třeba připomenout, že základní předpoklady našeho současného socioekonomického systému (jeho jádro) se vyvinuly během období s podstatně méně vědeckým povědomím jak o našem prostředí, tak o nás samotných. ²⁸¹ Mnoho negativních důsledků dnes běžných v moderní společnosti jednoduše v minulosti neexistovalo, a je to nyní tento střet systémů, který dále destabilizuje náš svět mnoha způsoby.

Zde bude ukázáno, že integrita každého ekonomického modelu se vlastně nejlépe posuzuje podle toho, jak je dobře sladěn se známými, vládnoucími přírodními zákony. Tento koncept přírodního zákona zde není prezentován jako něco esoterického nebo metafyzického, ale jako něco zásadně pozorovatelného. I když je pravdou, že znalosti ohledně přírodních zákonů jsou během doby neustále zpřesňovány a upravovány podle stupně našeho chápání, některé příčinné skutečnosti se prokázali a nadále prokazují, jako definitivně pravdivé.

Je bez debat, že lidský organismus má specifické potřeby pro vlastní přežití, jako je potřeba výživy, vody a vzduchu. Je bez debat, že pokud jde o základní ekologické procesy, které zajišťují environmentální stabilitu našeho prostředí, musí být nerušené ve svých symbiotických - synergických vztazích. ²⁸² Je také bez debat, tak komplexně jak jen to jde, že lidská psychika má v průměru základní předvídatelné reakce, pokud jde o stressory prostředí, a tudíž, jak reakce násilí, deprese, zneužívání a další škodlivé problémy chování, se můžou projevit jako důsledek. ²⁸³

Tato vědecká, kauzální nebo technická perspektiva ekonomických vztahů směruje všechny relevantní faktory do referenčního rámce a myšlenkového toku týkající se našeho současného chápání fyzického světa a jeho přírodní hmatatelné dynamiky. Tato logika zavádí vědu o studiu člověka, tedy opět, o sdílené povaze lidských potřeb a veřejného zdraví a kombinuje ji s věřenými pravidly našeho prostředí, na které jsme synergicky a symbioticky připojeni. Položme společně „základ“ racionálního modelu ekonomického provozu, který může mít ve sktečnosti velmi málo společného s po staletí tradicionalizovanou ekonomickou teorií. ²⁸⁴

To ale neznamená, že tyto historické argumenty nemají hodnotu, pokud jde o pochopení kulturní evoluce, ale raději řekněme, že pokud je skutečně přijat vědecký pohled na svět s ohledem na to, co „funguje“ nebo „nefunguje“ ve strategii efektivity požadované šachovou hrou ohledně přežití lidstva, je tady velmi malá potřeba pro takový abstraktní historický odkaz. Tento pohled se nachází v jádru reformní logiky TZM a bude znovu přezkoumán v části III tohoto textu.

Pointa je, že tyto body témeř neměnného vědeckého povědomí jsou kompletně v dnešním dominantním ekonomickém modelu bez uznání. Ve skutečnosti bude ukázáno, že tyto dva systémy jsou nejen oddělené, ale jsou diametrálně odlišné v mnoha ohledech, naražejíc na skutečnost, že konkurenční tržní ekonomika ve skutečnosti není „opravitelná“ jako celek, a proto nový systém založený přímo na těchto „přírodních zákonech“ musí být postaven od základů.

Tato esej bude zkoumat a porovnávat sérii „ekonomických“ úvah jak z hlediska tržního systému (logiky trhu), tak i z této zmíněné mechanistické nebo „technické“ logiky. Ukáže, jak má „efektivita“ z každé perspektivy dva velmi odlišné významy. Ukáže, že „tržní efektivita“ ²⁸⁵ funguje pouze jako být účinný k sobě samému používáním člověkem vytvořených sad pravidel spojených většinou s klasickými ekonomickými dynamikami, které usnadňují zisk a růst, zatímco „technická efektivita“ odkazujíc na známé zákony přírody hledá nejvíce optimalizovaný způsob průmyslového rozvoje schopného zachránit prostředí, redukovat odpad a nakonec zajistit veřejné zdraví na základě nových vědeckých znalostí. ²⁸⁶

Cyklická spotřeba a ekonomický růst

Tržní kapitalismus může být z hlediska svých základních operací zobecněn na vzájemné působení mezi vlastníky, dělníky a spotřebiteli. Spotřebitelská poptávka vytváří potřebu vyrábět prostřednictvím vlastníků (kapitalistů), kteří poté zaměstnávají dělníky k provedení aktu výroby. Tento cyklus v podstatě vychází z „poptávky“ a proto skutečný motor trhu je zájem, schopnost a akt každého nakupovat na trhu. Všechny recese / deprese ²⁸⁷ jsou výsledkem ztráty z prodeje na jedné nebo jiné úrovni. Proto nejkritičtější nutností pro udržení lidí v zaměstnání, a tím udržet ekonomiku ve stavu „stability“ nebo „růstu“, je stálá cyklická spotřeba.

Ekonomický růst, který je obecně definován jako „zvýšení schopnosti ekonomiky produkovat zboží a služby při porovnání jednoho období s druhým“, ²⁸⁸ představuje stálý zájem každé národní ekonomiky dneška a následně i globální ekonomiky vůbec. Mnoho makroekonomických taktik je často používáno v dobách recese s cílem usnadnit další půjčky, výrobu a spotřebu, aby udržely ekonomiku fungující na, v ideálním případě, lepší úrovni než je v současném stavu. ²⁸⁹ Hospodářský cyklus, doba střídající expanzi a kontrakci, byla vzhledem k povaze „tržní disciplíny“ dlouhou dobu pokládána za charakteristiku tržního hospodářství nebo korekci, která podle teoretiků představuje zčásti přirozený příliv a odliv obchodních úspěchů a neúspěchů. ²⁹⁰

Stručně řečeno, tempo (zvyšování nebo snižování) spotřeby je to, co vytváří období růstu nebo kontrakce hospodářského cyklu, s makroekonomickou peněžní regulací, zpravidla zvyšováním nebo snižováním likvidity (často prostřednictvím úrokových sazeb), s cílem „řídit“ tyto expanze a kontrakce. Zatímco moderní peněžní makroekonomická politika není předmětem této eseje, je zde potřeba podotknout, že vzájemný respekt jak k období expanze, tak k období kontrakce hospodářského cyklu v historii neexistuje. Období peněžní expanze (často prostřednictvím levnějšího úvěru), které souvisí s obdobím ekonomické expanze (jak je více peněz dáno do užívání), je vítáno občany jako národní úspěch společnosti, zatímco všechny kontrakce jsou viděny jako politické selhání.

Tudíž, politické vedení (které chce vypadat dobře) a velké vlivné instituce na trhu (chránící firemní zisky) měly vždy zájem o zachování období expanze tak dlouho, jak je to jen možné a bojovat proti všem formám kontrakcí. Tato perspektiva je přirozená hodnotovému systému, jenž je vrozený kapitalismu, protože „bolest“ je za všech okolností třeba odstranit, často krátkozrakým způsobem. Žádná společnost dobrovolně nechce, aby se zmenšila, ani žádná politická strana dobrovolně nechce „vypadat špatně“, i když tradiční ekonomická teorie nám říká, že tato období kontrakcí jsou „přirozená“ a měla by být povolena.

Výsledkem je, stručně řečeno, neustálé zvyšování nabídky peněz (tj. kupní síly a kapitálu) v dobách recese s konečným důsledkem masivního globálního dluhu ve veřejném i soukromém sektoru. ²⁹¹ Realita je taková, že všechny peníze vznikají prostřednictvím půjček a každá z těchto půjček je zatížená úrokem - tedy půjčka musí být splacena s úrokovým poplatkem v nadcházejícím období (bankovní zisk); což znamená, že samotná povaha tvorby peněz s sebou atomaticky nese záporný zůstatek. Existuje vždy více dluhu než množství peněz v oběhu. ²⁹²

Takže, když se vrátíme k hlavnímu bodu ohledně potřeby poptávky / spotřeby pro udržení fungování ekonomiky, tento proces výměny a obecného zaměření na růst je v jádru tržního kontextu „efektivitou“. Nezáleží na tom, co se vyrábí nebo na vlivu na stav lidských a pozemských záležitostí. To jsou všechno opět „externality“. Jako soustředěný příklad této logiky může sloužit akciový trh, který není sám o sobě nic jiného, než obchod s penězi a mnoha jejich „deriváty“, vytvářející obrovské hodnoty HDP a „růst“ prostřednictvím výsledných prodejů / zisků. ²⁹³

Přesto tyto činy prokazatelně nevytváří nic hmatatelného, žádné život podporující hodnoty. Systém akciového trhu a nynějších ohromných mocných finančních institucí je zcela vedlejší k reálné produkující ekonomice. I když mnozí tvrdí, že tyto investiční instituce usnadňují podnikání a tvorbu pracovních míst díky použití kapitálu, je tento akt opět relevantní pouze v současném systému (tržní efektivity) a naprosto irelevantní, pokud jde o skutečnou výrobu (technickou efektivitu).

Stručně řečeno, pokud jde o logiku trhu, čím větší je obrat nebo prodej, tím lépe. A je to tak, že nezáleží na tom, jaká položka je prodávána - úvěr, kameny, „naděje“ nebo lívance. Jakékoli znečištění, hromadící se odpad nebo jiná podobná negativa jsou také „vnějšími“ problémy. Nebere se žádný ohled na technickou roli současných výrobních procesů, strategií pro efektivní distribuci, designu aplikací a podobně. Předpokládá se, že tyto faktory vyvrcholí metafyzicky v nejlepším zájmu lidí a prostředí jednoduše proto, že je to přesně to, co vyplývá z působení „neviditelné ruky“ trhu. ²⁹⁴

Nicméně, rostoucí revoluce „více za méně“ ²⁹⁵ vytvořila v průmyslových vědách novou realitu, kde pokrok průmyslové technologie obrátil vzor „hromadného materiálního úsilí“ pokud jde o efektivitu. Logika, že „více práce, více energie a více zdrojů“ produkuje přiměřeně efektivnější výsledky, byla zpochybněna. Stále více případů snížení spotřeby energie, práce a materiálu ke splnění určitého úkolu, je výsledkem našich moderních vědeckých a technických aplikací. ²⁹⁶

Například dnešní satelitní komunikace, zatímco intelektuálně a sofistikovaně ztělesňuje velkou část vyvíjejících se znalostí, je ve skutečnosti poměrně jednoduchá a méně náročná na zdroje ve srovnání s předchozími alternativami pro komunikaci, které při globálním využití zahrnovaly obrovské množství těžkopádných materiálů, jako jsou těžké měděné kabely, společně s obtížným, často riskantním úkolem na pokládání takových materiálů pomocí lidské pracovní síly. To, co se provádí dnes s řadou obvykle malých globálních satelitů na oběžné dráze, je opravdu úžasné z hlediska srovnání. Tato revoluce návrhu, která se dostává k jádru toho, co znamená skutečná ekonomická (technická) efektivita, stojí v přímé opozici k ekonomickému modelu cyklické spotřeby založeném na růstu.

Takže znovu. Úmysl tržního systému je zachovat nebo zvýšit tempo obratu, protože to je to, co drží lidi zaměstnané, zvyšuje zaměstnanost a takzvaný růst. Proto celý předpoklad efektivity trhu je ve svém jádru založen na taktice, jak toho dosáhnout, a proto jakákoli síla, která pracuje na redukci potřeby lidské práce nebo obratu je považována z pohledu trhu za „neefektivní“, i když by to mohlo být velmi efektivní, pokud jde o skutečnou definici ekonomiky samotné, což znamená zachovat zdroje, snížit odpad a dělat více za méně.

Pokud bychom hypoteticky přemístily naši globální společnost na jediný malý ostrov, který by obývala přiměřená populace s velmi omezenou technologií při srovnání s dneškem, zjistili bychom, že pouze X potravinových položek / položek pro přežití by se mohlo v této zemi přirozeně regenerovat. Byl by to dobrý nápad použít ekonomický systém, který usiluje o zvýšení využívání a obrat zdrojů ostrova tak rychle, jak je to jen možné z důvodu „růstu“? Přirozeně, že etika strategického užívání a uchování by se při takových podmínkách stala étosem. Myšlenka snižování množství odpadu, ne jeho urychlené zvyšování, je pravá definice „ekonomiky“ - tedy šetrně hospodařit.

Zbytečné zastarávání: Konkurenční a plánované

Když přemýšlíme o zastarávání, často nás napadnou rychlé technologické změny, které se dnes vyskytují po celém světě. Každých několik let se zdá, že naše komunikační a výpočetní zařízení, zejména co se týče výpočetní technologie, prošlo velmi rychlým vývojem. Vezměme si například „Moorův zákon“, který v podstatě říká, jak se výpočetní výkon zdvojnásobuje každých 18 až 24 měsíců. Byl rozšířen i na jiné podobné technologické aplikace, poodhalující všeobecně silný trend vědeckého pokroku. ²⁹⁷

Nicméně, co se týče výroby zboží, objevují se dnes dvě formy (případného) zastarávání, které nejsou založeny na přirozeném vývoji technologické kapacity, ale jsou spíše výsledkem (a) nepřirozené struktury konkurenčních pravidel tržního systému společně s (b) hnací touhou po „tržní efektivitě“, při hledání obratu a znovu se objevujícího zisku.

První (a) by se dalo nazvat jako „konkurenční (vnitřní / implicitní / vyplývající) zastarávání“. To je zastarávání vyplývající z následné povahy konkurenční ekonomiky, protože každý výrobní subjekt se snaží udržet diferenční výhodu oproti jiným subjektům v podobě snížení nákladů ve výrobě s cílem udržet cenu „konkurenčně“ nízkou pro spotřebitele. Tento mechanismus je tradičně nazýván „nákladová efektivita“ a výsledkem jsou produkty, které jsou v relativně nižší kvalitě již v okamžiku, kdy jsou vyrobeny. Tato konkurenční potřeba prostupuje každý krok výroby a projevuje se ve snížení technické účinnosti kvůli využití levnějších materiálů, prostředků a provedení.

Představte si, hypoteticky, že bychom vzali v úvahu všechny materiálové požadavky na, řekněme, vytvoření automobilu, hedajíc jeho maximální účinnost, trvanlivost a kvalitu tím nejstrategičtěji optimalizovaným způsobem, založeným na samotném materiálu - nikoli na ceně tohoto materiálu. ²⁹⁸ Životní cyklus tohoto vozu, s velmi záměrným návrhem s důrazem na možnost inovace atributů vozu v případě zastarání nebo poškození běžným užíváním, by byl pak určen pouze jeho přirozeným opotřebením nebo zničením.

Výsledkem by pak byla výroba zaměřena na trvanlivost, čímž se sníží množství odpadu a trvale se zvyšuje účinnost užitku předmětu. Je normální předpokládat, že mnoho lidí v dnešním světě věří, že toto je to, co se skutečně děje v oblasti navrhování zboží, ale tak tomu bohužel není. V tržní ekonomice je matematicky nemožné pro jakoukoli konkurující společnost vyrábět strategicky nejlepším způsobem, technicky, protože mechanismus „efektivity nákladů“ zaručuje menší než optimální produkci.

Druhá forma (b) zastarávání je známá jako „plánovaná“ a je to výrobní technika s cílem zajistit cyklickou spotřebu, která si získala zájem počátkem 20. století, kdy průmyslový rozvoj postupoval rychlým tempem produkujíc lepší výrobky rychleji. Ve skutečnosti zde nebyla jen potřeba podporovat další nákupy ze strany veřejnosti. ²⁹⁹ Problém vyplýval také ze zvýšené životnosti a účinnosti výrobků, jejímž efektem bylo také zpomalení spotřeby. Fenomén „více za méně“ se začal vynořovat velice rychle.

Raději než umožnit zboží, aby jeho životnost vyplývala z přirozené kapacity a logiky přírodního zákona s úmyslem umožnit existenci tak dlouho, jak je to jen možné, vzhledem k omezeným zdrojům na naší planetě a také vzhledem k úsporám energie, jak materiální tak i lidské, se korporace rozhodly, že by bylo nejlepší vytvořit vlastní „životnost“ pro zboží, tedy záměrně omezovat účinnost kvůli opakovaným nákupům. ³⁰⁰

V roce 1930 někteří dokonce požadovali právní povinnost pro veškerý průmysl, aby životnost zboží nebyla závislá na přirozeném stavu technologických schopností, ale na neustále potřebě lidské práce a zvýšené spotřebě. Nejpozoruhodnějším historickým příkladem této doby je kartel výrobce žárovek Phoebus z roku 1930, kde v době, kdy byly žárovky schopny vydržet okolo 25 000 hodin provozu, kartel přinutil každou společnost omezit životnost žárovek na méně než 1 000 hodin kvůli zajištění opakovaných nákupů. ³⁰¹ Dnes se každý větší výrobce snaží omezit životní cyklus daného zboží založeného na marketingových modelech pro cyklickou spotřebu a výsledkem je nejen trestuhodné plýtvání omezenými zdroji, ale také plýtvání lidskými zdroji a energií.

Mimo dynamiku tržního hospodářství je extrémně obtížné argumentovat proti potřebě optimálního návrhu zboží. Bohužel povaha tržní efektivity ze své podstaty vylučuje něco takového, jako je technická efektivita.

Vlastnictví vs. přístup

Tradice osobního vlastnictví se stala základem moderní kultury v dlouhodobém horizontu s nízkou finanční pobídkou pro využití systému sdílení nebo přístupu. Zatímco v dnešní době existuje několik příkladů komunit sdílející komodity, ³⁰² obecná etika „vlastnictví“ a vrozená charakteristika samotného vlastnictví hodnoty / investice dělají z dlouhodobého hlediska tyto přístupy nákladnějšími, než když se uživatel angažuje v přímém nákupu.

Z hlediska tržní efektivity je to dobrá věc, jelikož čím více přímých nákupů zboží, tím lépe. Obecně řečeno, pokud 100 lidí chce řídit auto, mít 100 lidí, kteří koupí tyto vozy je mnohem „efektivnější“ pro trh, než 100 lidí, kteří by sdíleli 20 vozů v systému, ve kterém je strategicky navržen přístup, umožňující využití na základě skutečné doby používání.

Jestliže budeme analyzovat vzory skutečného využití jakéhokoli výrobku v průměru, zjistíme, že různé druhy produktů jsou používány různě pravidelně. Dopravní prostředky, rekreační zařízení, projektové vybavení a různé jiné druhy zboží jsou běžně dostupné v relativně vzdálených časových intervalech, což dělá vlastnictví nejenom poněkud nepříjemným s ohledem na nutnost skladovat tyto položky, ale také je jasně neefektivní v souvislosti se skutečnou ekonomickou integritou, která neustále hledá redukci odpadu.

Každým rokem je z knihoven po celém světě půjčeno a vráceno nespočet knih prakticky zdarma. Toto nejen že šetří obrovské množství materiálu, ale také usnadňuje přístup ke znalostem těm, kteří by jinak neměli žádné prostředky jak je získat. Přesto je tato praxe vzácnou výjimkou tržní efektivity, kterou je řízen dnešní svět, protože je zřejmé, že je v neprospěch trhu mít něco k dispozici bez přímého nákupu. ³⁰³

Rozšiřme hypoteticky tuto myšlenku sdílení vědomostí na sdílení (umožnit přístup) materiálních statků. Z hlediska tržní efektivity by to bylo velice omezující. Zatímco zisk by mohl stále v kapitalistickém modelu vznikat půjčováním položek lidem na základě jejich potřeby, bylo by to však velmi neúměrné ve srovnání s mírou zisku / spotřeby ve společnosti založené na samostatném osobním vlastnictví každé věci.

Přesto, na druhou stranu, by byla technická účinnost veliká. Nejen, že by bylo třeba méně prostředků, které by byly použity (spolu s menším množstvím pracovní síly), jelikož z hlediska doby využití by bylo třeba vyrobit k uspokojení spotřebitelů méně každého zboží, ale dostupnost takového zboží by se tím velmi dobře rozšířila k mnoha spotřebitelům, kteří by si jinak nemohli dovolit koupit takovéto zboží - pro začátek pouze s poplatkem za půjčení (stále za předpokladu tržního systému). V tomto ohledu má technická účinnost dvě úrovně - úroveň životního prostředí a úroveň společenskou. Z hlediska ochrany životního prostředí se jedná o dramatické snížení využití přírodních zdrojů; ze společenského hlediska (za jinak stejných podmínek) by mohlo také dojít ke zvýšení dostupnosti tohoto zboží.

Takže z hlediska technické efektivity, která jde hluboko na úkor tržní efektivity, by byla společnost se sdíleným přístupem mimořádně udržitelnější a prospěšnější než společnost orientovaná na univerzální vlastnictví. Takový přístup by se samozřejmě hluboce dotkl kultury „vlastnictví“, která je dnes běžná. ³⁰⁴

Konkurence vs. spolupráce

Otázka společnosti sledující konkurenční nebo spolupracující kulturu byla po staletí předmětem debat. Předpoklady o lidské povaze běžně sloužili k obhajobě konkurence. ³⁰⁵ Dnes ekonomové většinou o konkurenci hovoří jako o stimulu nezbytném pro pokračování v inovacích ³⁰⁶ společně s obecným předpokladem, že na naší planetě jednoduše není dost všeho pro všechny, a proto každému nezbývá než nějakým způsobem o věci bojovat. Takže existence poražených je nevyhnutelná. ³⁰⁷ Tyto zmíněné předpoklady, uvedené zde v tématickém kontextu tržní vs. technické efektivity je třeba prozkoumat s ohledem na jeho konkurenční výhody a / nebo následky.

Existují dva základní úhly pohledu, které je třeba zvážit: (a) jak konkurence ovlivňuje samotnou průmyslovou produkci; (b) jaký to má ve skutečnosti vliv na inovace a tvůrčí vývoj.

(a) Pokud se podíváme na dnešní rozložení průmyslové výroby, vidíme komplexní globální systém interakcí, neustálé přesuny zdrojů, komponent a zboží z jednoho místa na druhé kvůli různým výrobním nebo distribučním účelům. Obchod ve své honbě za ziskem a nákladovou efektivitou neustále hledá levnou pracovní sílu, vybavení a zařízení, aby si po celou dobu zachoval konkurenceschopnost na trhu. Může se to projevovat v podobě lokální přistěhovalecké práce za minimální mzdu, „manufakturami“ v zámoří, relativně levnými zpracovatelskými podniky po celé zemi, atd.

Pointa je, že z hlediska tržní efektivity záleží jen na poměru nákladů k zisku, i když tento globální způsob zpracování vlastně využívá nehospodárně nepřiměřené množství paliva, prostředků na dopravu, pracovních sil a podobně. ³⁰⁸ Pojem „proximální efektivita“, který znamená v tomto případě efektivitu odvozenou ze vzdálenosti míst průmyslové výroby / distribuce, není brán v úvahu a dnešní globalizační praxe obnáší obrovské plýtvání v oblasti pohybu zdrojů po celém světě prováděného téměř zcela na základě zájmu o úsporu peněz, což není optimální z hlediska technické efektivity.

Ignorování významu „proximální efektivity“ v průmyslové oblasti, ať již na domácí nebo mezinárodní úrovni, je zdrojem některých velmi nehospodárných skutečností. Dnes, v naší technologické době, je průmyslová výroba téměř úplně mezinárodní. Míra, do jaké je toto potřeba, je z technického hlediska v nejlepším případě nepatrná.

Zatímco zemědělská výroba byla v minulosti vždy regionální s ohledem na sklon některých regionů k výrobě určitého druhu zboží nebo snad k vytváření příznivějších podmínek pro další kultivace, znamenají tyto otázky u naprosté většiny produkce průmyslového charakteru jen nemnoho, a jsou přehlíženy i různé technologické možnosti dneška k uspokojení těchto regionálních požadavků. ³⁰⁹

„Lokalizace“, což znamená záměrné snížení vzdálenosti u všech aspektů výroby a distribuce, je technicky nejvíce efektivním způsobem činností v komunitě s přihlédnutím ke zjevným výjimkám, jako je například těžba nerostných surovin, která nutně vždy začíná v místě ložiska, atd. Je snadné vidět, a to zejména s ohledem na moderní technické aplikace, které jsou v současné době nevyužity, jak drtivá většina výrobků pro zachování života může být celkově vyráběna v těsné blízkosti, kde mají být spotřebovány.

Ve III. části textu bude podrobně popsán technicky efektivní myšlenkový proces, který se týká využívání pravidla blízkosti v oblasti extrakce, výroby, distribuce a likvidace / recyklace odpadu. Jeho konečným důsledkem by byla úspora obrovského množství energetických i lidských zdrojů - zachování kapacity, která by mohla být ve skutečnosti přerozdělena v případě potřeby ve prospěch nových projektů a nikoli k jejímu promarňování ve formě odpadu, jak je tomu v současném tržním modelu. ³¹⁰

Poslední poznámka na toto téma, jak konkurence omezuje technickou účinnost průmyslové výroby a zvyšuje množství odpadu, se týká reality „mnohočetnosti“ výrobků, která je dalším problémem. Zatímco se veškerá produkce konkurenčních firem obvykle orientuje podle historických statistik ohledně jejich „podílu na trhu“ a kolik zboží mohou v průměru prodat v určitém regionu, samotná skutečnost, že více společností pracuje ve stejném odvětví výroby zboží, produkující témeř identické výrobky pouze s minimálními variacemi, pouze přispívá ke zybtečnému plýtvání zdroji.

Jak bude rovněž popsáno v následující podkapitole, například myšlenka několika výrobců mobilních telefonů soupeřících o podíl na trhu pouhými variantami provedení, následně generující relativní nedostatky v návrzích kvůli nejrůznějším strategiím orientovanými na dosažení nákladové efektivity, spolu s obecně nedostatečnou kompatibilitou komponent danou tlakem finančního prospěchu na patentové standardy a systémovou kompatibilitu, vytváří další komplexní síť neefektivností. ³¹¹

Je zřejmé, že z hlediska technické efektivity by byla existence jedné kolektivní společnosti vyrábějící mobilní telefony a pracující na výrobě strategicky té nejlepší a nejadaptabilnější univerzálně kompatibilní konstrukce nejen ohleduplnější k životnímu prostředí, nýbrž by také vedla ke značné jednoduchosti a užitné efektivitě, protože by dramaticky omezila problémy s vyhledáváním patentovaných dílu pro opravy, a také by překonala problémy s kompatibilitou.

Nicméně často slýcháme argument, že provozování konkurence a variace produktů, které vznikají ve snaze o podíl na trhu u konkurenčních podniků, je způsob, jak představit nové nápady veřejnosti. Stejného výsledku by však mohlo být dosaženo také systémem přímé hromadné zpětné vazby ze strany veřejnosti ohledně toho, co potřebuje, společně s informační kampaní rozšiřující povědomí o tom, co je v současné době možné z hlediska empirického vývoje v oblasti technologického pokroku.

Práce pro příjem

Jádrem tržního systému je prodej pracovní síly jednotlivce jako komodity. V mnoha ohledech se schopnost trhu zaměstnat populaci stala měřítkem jeho integrity. Avšak příchodem „mechanizace“ nebo automatizace lidské práce docházelo v průběhu času k jejímu stále většímu narušování. ³¹⁴ Historicky bylo použití strojní techniky pro práci vnímáno jako problém nejen společenského pokroku, ale v tržním smyslu také pokroku „ekonomického“, a to zejména z důvodu zvýšení produktivity.

Základním předpokladem je, že mechanizace (nebo obecněji technologická inovace) umožňuje průmyslovou expanzi, a tím i nevyhnutelné přerozdělení pracovních sil, které byly vytlačeny stroji, do nových, rozvíjejících se odvětví. Jedná se o běžnou obhajobu. ³¹⁵ Historicky vzato se zdá, že je na tom něco pravdy. Snížení lidské pracovní síly v jednom sektoru, jak tomu bylo v případě automatizace v zemědělství na Západě, bylo překonáno mírou pokroku v jiných pracovních odvětvích, jako je například sektor moderních služeb. Avšak tento předpoklad, že technologické inovace budou vyvářet nové formy zaměstnání ve spolupráci s těmi, které je vytěsnily a budou tak vytvářet rovnováhu, je velmi obtížné obhájit, pokud vezmeme v úvahu rychlost změny inovace spolu s uchováním záměrů podnikání. ³¹⁶

Pokud jde o „roli“ mechanizace z hlediska tržní efektivity, spočívá téměř výhradně v napomáhání k větší „nákladové efektivitě“. Robotika v současné době již dalece přesáhla fyzickou kapacitu průměrného člověka spolu s rychle se rozvíjejícími výpočetními procesy, které čím dál výrazněji přesahují lidské myšlení. Výsledkem je schopnost průmyslu zaměstnat stroje, které mají vždy vyšší produkční kapacitu než lidská práce, spolu s velmi významnými finančními podněty v podobě snížené odpovědnosti podnikatelů v mnoha ohledech. I když stroje mohou vyžadovat údržbu, nepotřebují zdravotní pojištění, pojištění v nezaměstnanosti, dovolenou, odborovou ochranu a mnoho dalších atributů společných dnešním zaměstnancům. Proto, v úzkém rámci logiky, která je vlastní honbě za ziskem, je jen přirozené pro podniky hledat mechanizaci za všech okolností, vzhledem k jejím dlouhodobým nákladovým výhodám a tedy tržní efektivitě.

Pokud jde o tvrzení, že nakonec bude vždy nalezena rovnováha mezi novými pracovními místy a vytlačenou pracovní silou kvůli technologickým inovacím, tak problémem je, že rychlost změny technologického rozvoje daleko převyšuje rychlost vytváření nových pracovních míst. ³¹⁷ Tento problém je jedinečný také tím, že předpokládá, že lidská společnost bude vždy chtít nová zaměstnání. Je to právě tady, kde by se měly vzít v úvahu subjektivní kulturní hodnoty. Vzhledem k tomu, že náš současný sociologický stav vyžaduje lidskou práci jako páteř pro udržitelnost trhu, tak tržní efektivita, etika „práce“ a její občanská sdružení, z kulturního hlediska, udržují v chodu sílu, kde se skutečná funkce pracovní role - její opravdová užitečnost - stává méně důležitou než pouhý akt práce samotné. ³¹⁸

Stejně, jako efektivita trhu nebere v úvahu to, co se ve skutečnosti obecně kupuje a prodává, dokud cyklická spotřeba drží ceny na přijatelné úrovni, tak pracovní místa, která jsou dnes ve výrobě vytvářena, jsou z hlediska trhu rovněž nahodilá. Teoreticky si můžeme představit svět, kde jsou lidé placeni za vykonávání něčeho, co by mohlo být z hlediska užitečnosti považováno za „nesmyslné“ povolání vytvářející vysokou úroveň HDP, prakticky bez jakéhokoli skutečného společenského přínosu. Ve skutečnosti můžeme i dnes poodstoupit a zeptat se sami sebe, jaká je opravdová sociální role mnoha institucí a možná dospějeme k závěru, že slouží pouze k udržení pohybu peněz a nikoli tomu, aby vytvářely či přispívaly něčím hmatatelným ve prospěch společnosti.

Jedná se o komplexní filozofické otázky, neboť zpochybňují dominantní tradiční etiku a samotnou podstatu toho, co ve skutečnosti „pokrok“ v mnoha ohledech znamená. Například stojí za úvahu následující myšlenkové cvičení. Představte si, že bychom vrátili náš sociální systém zpět do 16. století, kde byly mnohé moderní technologické skutečnosti 21. století prostě neslýchané. Lidé té doby by měli přirozeně mnohem nižší očekávání toho, co by bylo technicky možné, než co je obecně přijímáno jako možné dnes.

Pokud by tato společnost byla schopná přes noc pokrýt vše masivními technologickými kapacitami moderní doby, není pochyb o tom, že by mohlo být automatizováno prakticky vše, co souvisí se základním přežitím populace. Nabízí se tedy otázka, co udělat s nově získanou svobodou? Jak lidé změní své kulturní zaměření, pokud jim odpadla starost o základní přežití? Myslíte, že budou vymýšlet nová zaměstnání jen proto, že mohou? Myslíte, že pozvednou sami sebe, zachovají a ztělesní novou svobodu změnou sociálního systému samotného a odstraní tento dřívější požadavek „práce pro příjem“? Tyto otázky se dostávají ke kořenům toho, co vlastně pokrok, osobní / společenské cíle a úspěch ve skutečnosti jsou.

Nicméně, dominantní kulturní hodnotou dneška je „vydělávat na živobytí“ a uplatnění mechanizace ve smyslu tržní efektivity, což je ve skutečnosti dvousečný meč. Zatímco nákladová efektivita je vlastní mechanizaci, a tím i celkovému zvýšení zisku snižováním nákladů pro vlastníky společnosti, vytlačování lidských pracovníků, známé dnes jako „technologická nezaměstnanost“, ve skutečnosti pracuje proti tržní efektivitě do té míry, že tito nezaměstnaní pracovníci nejsou nyní schopni přispívat k potřebné cyklické spotřebě, která pohání ekonomiku, protože ztratili svou kupní sílu jako „spotřebitelé“.

Tento rozpor uvnitř kapitalistického modelu je unikátní. Z hlediska tržní efektivity tak přestavuje mechanizace v tomto smyslu jak pozitivní, tak negativní výsledek, a až si uvědomíme, že rychlost technologických změn bude s největší pravděpodobností vytlačovat lidi stále rychleji než se stihnou vytvořit nová odvětví zaměstnanosti, mechanizace, jakožto omezující faktor kapitalismu, bude více zřejmý. Mechanizace tak, za těchto okolností, celkově snižuje tržní efektivitu.

Nicméně, na druhé straně vidíme, z hlediska technické efektivity na mnoha úrovních, obrovské zlepšení a nesmírné možnosti. Výrobní kapacita, umožněná touto aplikací, jasně ukazuje silný nárůst efektivity týkající se nejen vlivu průmyslové výroby, ale také obecného zvýšení účinnosti samotného zboží rozšířením přesnosti a integrity vlastní produkce. V důsledku této nové úrovně efektivity výroby je dnes také mnohem více možné uspokojovat potřeby světové populace. Lehce nahlédneme, že bez zásahu logiky trhu do této nové technické kapacity, která trvale potlačuje její plný potenciál, by to, co by mohlo být relativně považováno za „hojnost“ většiny pro život potřebných produktů, mohlo být zajištěno pro celosvětovou populaci. ³¹⁹

Nedostatek vs. hojnost

„Nabídka a poptávka“ jsou běžným tržním vztahem, který částečně vyjadřuje, jak hodnota zdroje nebo zboží odpovídá jejich množství nebo dostupnosti. Například diamanty jsou považovány za kvantitativně vzácnější a tím i hodnotnější než voda, které je na planetě nepoměrně více. Podobně také některé lidské výtvory, jsou-li tvořené nedostatkovým zbožím, jsou také předmětem této dynamiky, a to i v případě, že vzácnost vnímá kultura jen subjektivně, jako je tomu v případě jediné malby renomovaného umělce, která by mohla být prodána za mnohem větší částku, než je její skutečná výrobní hodnota. ³²⁰

Z hlediska tržní efektivity je obecný nedostatek prospěšný. Zatímco extrémní nedostatek je vskutku destabilizující, a to jak pro průmysl, tak pro ekonomiku jako celek, nejoptimálnějším stavem, v němž může existovat tržní systém, je v přítomnosti jakéhosi tlaku vyvažovaného nedostatkem, tedy zajištěním prodej-produkující poptávky. Opět platí, že životní potřeby lidí nejsou do této rovnice zahrnuty.

Uspokojování lidských potřeb ve formě potravy, bydlení, nízkých stresových zátěží pro udržení duševního zdraví atd., je zde zcela „externí záležitostí“ a nemá přímý vztah k tržní efektivitě. Uspokojování lidských potřeb v přímém slova smyslu by bylo, opět, neefektivní vůči logice trhu, jelikož by odstranilo tlak nedostatku, který pohání cyklickou spotřebu. Jinak řečeno, je zapotřebí nerovnováhy, která živí tento tlak ohledně poptávky a tato nerovnováha přichází v mnoha podobách.

Například dluh je formou vnuceného nedostatku, který staví člověka do pozice, ve které se musí často podřídit pracovním podmínkám, jenž tak mohou mít více „vykořisťovatelský“ charakter - to znamená, že odměna (obvykle mzda) je často v hrubém nepoměru k tomu, co je nezbytné pro udržení zdravého životního standardu. V tomto ohledu zajišťuje dluhový systém samostatnou formu tržní efektivity - jenž zvýhodňuje zaměstnavatele, pro které je snadnější snížit mzdovou sazbu (zvýšit nákladovou efektivitu) - která se přirozeně zvyšuje, pokud úroveň osobního dluhu roste.

Čím více lidé dluží, tím větší je pravděpodobnost, že budou přijímat i špatně placená pracovní místa a tím přinášet vyšší zisk majitelům firem. Stejný přístup může být použit pro právně neregulované „manufaktury“ v zemích třetího světa, který je často „vykořisťován“ západními společnostmi. Nadměrná pracovní doba spolu s notoricky nízkou mzdou je zde běžná - přesto tito lidé doslova nemají jinou volbu než se podřídit, protože v jejich regionu není jiná možnost, jak přežít. Často se tak děje kvůli dluhu vyplývající z úsporných opatření. ³²¹

Regulace celkové peněžní zásoby je založena na všudypřítomném nedostatku, neboť, jak bylo uvedeno dříve, všechny dnešní peníze jsou vyrobeny z dluhu a tyto dluhové peníze jsou dále prodávány na trhu jako komodity prostřednictvím „půjček“ navýšené o úroky kvůli generování zisku bankám. A to i přesto, že tento výsledný „úrok“ v samotné peněžní zásobě není obsažen. Například, pokud si jednotlivec vezme půjčku 100 dolarů a platí 5 % úrok z úvěru, je povinen zaplatit zpět 105 dolarů. Ale v ekonomice, kde všechny peníze reálně vznikají prostřednictvím úvěrů, což je realita, existuje v peněžní zásobě pouze „jistina“ (100 dolarů), nikoli ovšem „úrokový výnos“ (5 dolarů), který nebyl vytvořen.

Z toho důvodu existuje vždy větší dluh, než existuje peněz na jeho splacení. Kromě toho, jelikož si chudí obecně berou více půjček na své domovy / auta / atd. než bohatí, kteří žijí ve finančním přebytku, celková tíže dluhu padá na nižší třídy, což umocňuje vrozený nepřekonatelný problém zadlužení a proto omezené možnosti řešení. V tomto modelu není tedy bankrot výsledkem špatných obchodních rozhodnutí - je to nevyhnutný důsledek - jako ve hře, v níž je o jednu židli míň, než hráčů a po zastavení hudby někdo „vypadne“. ³²²

Zpátky k hlavnímu bodu. Realita nedostatku v současném ekonomickém systému je zdrojem vysoké efektivity v tržním slova smyslu, protože pokud by byly základní potřeby lidí uspokojeny nebo pokud by lidé byli schopni tyto potřeby uspokojovat bez vnějšího tlaku nesplatitelných dluhů, které udržují nerovnováhu, cyklická spotřeba, zisk a ekonomický růst by utrpěly. Jakkoli zákeřný k naší lidskosti se nám tento systém může zdát, toto udržování lidí v tísni je vlastně pozitivním předpokladem pro fungování trhu. Taková je realita.

Netřeba dodávat, že z hlediska technické efektivity, pokud se podíváme na člověka jako na biochemický stroj s univerzální potřebou základní výživy, stability a jiných psychosociálních požadavků, které, pokud nejsou naplněny, mohou mít za následek nemoci jak fyzické, tak psychické, můžeme rozpoznat oddělený stav lidského / společenského blahobytu od této „tržní logiky“. ³²³

Posledním bodem na toto téma je fakt, že trh udržuje problémy za všech okolností. Obecně můžeme říci, že technická neefektivita je hnacím motorem efektivity trhu. Vyřešení problémů není trhem požadováno, jelikož by tím docházelo k narušení příjmů, a tedy ke ztrátě peněžního zisku a pohybu na trhu. Výsledkem je zvrácené posilování motivace k hledání nebo dokonce k rozvíjení problémů jako takových. Před sto lety by byla myšlenka na prodej balené vody opravdu podivná, vzhledem k tehdejší hojnosti neznečištěné vody. V moderní době je však právě prodej balených vod mnohamilion-dolarovým průmyslem, težícím ze znečištění vod, ke kterému došlo v důsledku nezodpovědných průmyslových praktik. ³²⁴ Zisk a počet pracovních míst spojených s touto technicky neefektivní realitou znečišťování a ničení zdrojů se zvýšil, stejně jako ekonomická efektivita trhu, která je potřebná pro udržení cyklické spotřeby.

Závěr

Efektivita trhu, obecně řečeno, bere v úvahu „makro“ a „mikro“ realitu. Na makro úrovni cokoliv, co může zvýšit prodej, růst nebo spotřebu, bez ohledu na původ tlaku na poptávku a bez ohledu na to, co je skutečně kupováno a prodáváno, je považováno v této souvislosti za efektivní. V mikro měřítku tato efektivita nabírá formu podmínek umožňujících zvýšení zisků či snížení vstupních nákladů („nákladová efektivita“) na straně podniku.

Tato „efektivita“ vrozená kapitalismu funguje bez ohledu na sociální a enviromentální náklady na své řízení, aby byla udržena cyklická spotřeba a zisk a svět, který vidíte kolem sebe - plný ekologických problémů, lidské deprivace a všeobecné sociální a ekologické nestability - je toho výslekem. Na druhé straně, technická efektivita, která by se dala charakterizovat jako překážka pro tržní efektivitu, se snaží zachovat životní prostředí, lidské zdraví a v podstatě udržet v přirozeném světě rovnováhu. Snížení množství odpadu, řešení problémů a zachování daného uspořádání v rovnováze s přírodními zákony je součástí logiky zdravého rozumu.

Je smutné, když si uvědomíme, že dnes máme dva protichůdné systémy ekonomiky, které pracují zároveň - ovšem zcela proti sobě. Tržní systém ztělesňující svou archaickou tradiční logiku je zcela v rozporu s dnešní přírodní (technickou) ekonomikou. Výsledkem je obrovský nesoulad a nerovnováha se stále se měnícími problémy a důsledky pro lidský druh. Je zřejmé, který systém bude v této bitvě „vítězem“. Příroda přetrvá se svými přirozenými pravidly bez ohledu na to, jak moc budeme teoretizovat o té či oné správnosti způsobu, kterým se tradičně na této planetě organizujeme.

Příroda se nestará o naše velkolepé ekonomické myšlenky, o jejich teorie „hodnoty“, o sofistikované finanční modely ani o podrobné rovnice ohledně toho, jak si myslíme, že se lidské chování projevuje a proč. Technická realita je jednoduchá: naučit se, přizpůsobit se a sladit se s vládnoucími zákony přírody, nebo v opačném případě trpět následky. Je absurdní si myslet, že by lidský druh, vzhledem ke svému vývoji v rámci těch samých přírodních zákonů se kterými musí být naše ekonomická praxe (a hodnoty) v souladu, byl s těmito zákony v rozporu. Je to jen otázka zralosti a povědomí o situaci.

Poslední bodem, který jsme až dosud opomíjeli, je nový trend 21. století, který vznikl v důsledku přetrvávání růstu mnoha ekologických problémů a který usiluje o tzv. „zelenou ekonomiku“. Někteří dokonce rozdělují tento ekonomický pohled na jednotlivá odvětví zahrnujících využití obnovitelných energetických zdrojů, ekologických staveb, minimálně znečišťující dopravy a ostatních kategorií, které jsou dnes ve středu zájmu. ³²⁵ Nezůstane nepovšimnuto, že veškeré povědomí a zmíněné aplikace jsou obecně v souladu s technickou či vědeckou perspektivou popsanou v této kapitole.

Je smutné, že jakkoli pozitivní mohou být záměry těchto nových organizací a obchodních projektů, neefektivnost vrozená kapitalistickému modelu ekonomiky - se všemi jeho potřebami udržet určité formy nepřirozené „efektivity“ pro zachování sebe sama - okamžitě pošpiňuje a hluboce omezuje všechny takové pokusy, což vysvětluje, proč tyto technicky efektivní přístupy nebyly dosud aplikovány. Smutnou skutečností je, že i když může být uskutečněno určité zlepšení, takový pokrok bude ze své podstaty omezený ve srovnání se stále se navyšujícími problémy, neboť, jak bylo popsáno, vlastní strukturální základ, na jakém tržní kapitalismus funguje, odporuje efektivnosti vlastní přírodním zákonům. Pokud má být dosaženo skutečné efektivity, je jediným logickým řešením přehodnotit celou strukturu, pozvednut úroveň prosperity a úroveň řešení problémů.

PORUCHA SYSTÉMU HODNOT

Domnívám se, že chamtivost a soutěživost nejsou výsledkem neměnného lidského temperamentu; dospěl jsem k závěru, že chamtivost a strach z nedostatku jsou ve skutečnosti neustále vytvářeny a zesilovány jako přímý výsledek peněz, které používáme ... Přímým důsledkem je to, že musíme bojovat mezi sebou, abychom přežili. ³²⁶ - Bernard Lietaer

Myšlenkové geny

Vzhledem k relativně pomalé rychlosti změny lidské bytosti s ohledem na biologickou evoluci, došlo v průběhu posledních 4 000 let zaznamenané historie k obrovským společenským změnám v důsledku vývoje znalostí - tedy „kulturní evoluci“. Pokud bychom měli hledat mechanismus kulturní evoluce, měli bychom vzít v úvahu pojem „memy“. ³²⁷ Můžeme ji definovat jako „myšlenku, chování, styl, nebo využití, které se šíří uvnitř kultury z člověka na člověka“. Memy jsou považovány za sociologické či kulturní analogie genů, ³²⁸ které jsou „funkčními (biologickými) jednotkami pro řízení přenosu a vyjádření jednoho nebo více rysů“.

Zatímco geny ve své podstatě přenášejí biologické údaje z osoby na osobu prostřednictvím dědičnosti, memy přenášejí kulturní údaje - myšlenky - z člověka na člověka prostřednictvím lidské komunikace ve všech formách. ³²⁹ Když si uvědomíme například sílu technologického pokroku v průběhu času a jakým způsobem to dramaticky změnilo náš životní styl a hodnoty a bude se tak činit i nadále, můžeme vidět tento celkový vystupující fenomén jako vývoj myšlenek s informacemi, jež se replikují a mutují, čímž v průběhu času mění kulturu.

Vzhledem k tomu bychom mohli prostřednictvím gest zobrazit lidský duševní stav a jeho sklony k akci jako formu programu. Stejně jako geny kódují soubor instrukcí, který v součinnosti s jinými geny a prostředím vytváří sekvenční výsledky, zpracováním memů intelektuálních schopností lidských bytostí ve vzájemné součinosti vytváří vzory chování podobným způsobem. Zatímco „svobodná vůle“ je určitě záležitostí složitější debaty s ohledem na to, co skutečně spouští a manifestuje lidská rozhodnutí, je v podstatě zřejmé, že myšlenky lidí jsou omezeny jejich vstupy (vzděláváním). Pokud je nějaké osobě dána malá znalost o světě, bude její rozhodovací proces stejně tak omezený. ³³⁰

Podobně, stejně jako geny mohou mutovat způsoby, které jsou škodlivé pro jejich hostitele, jako je například jev rakoviny, ³³¹ tak mohou memy s ohledem na ideologické / sociologické přenosy, generovat mentální rámce, které slouží jako újmy na hostiteli (nebo společnosti). Pro tuto činnost byl zaveden termín „porucha“. Porucha je definována jako „narušení nebo abnormalita funkce“. ³³² Proto, pokud jde o sociální činnosti, porucha by znamenala institucionalizování ideologických rámců, které nejsou v souladu s větším vládnoucím systémem. Jinými slovy, jsou nepřesné s ohledem na kontext, ve kterém se pokoušejí existovat, často vytvářející nerovnováhu a nežádoucí destabilizaci.

Samozřejmě, že historie je plná, zpočátku, destabilizujících přechodných myšlenek a tento pokračující intelektuální vývoj je zcela přirozený a nezbytný pro lidský stav, jelikož neexistuje žádná taková věc, jako je „absolutní“ porozumění. Nicméně rozlišení, na které poukazujeme, je skutečnost, že když myšlenky přetrvávají po dostatečně dlouhou dobu, často vytvářejí emocionální spojení na osobní úrovni („úrovni identity“) a institucionálních zařízení na kulturní úrovni, které mají tendenci udržovat jakési neustálé posilování, obecně odolávající změně a adaptaci.

Rozpoznáním našeho intelektuálního vývoje jako procesu bez konce a otevřenost novým informacím, které nám pomáhají lépe nás sladit se samotnými udržitelnými postupy, je zřejmě jádrem etiky, jenž je potřebná jak v osobní, tak i společenské rovině, očekáváme-li pokračující adaptaci k lepšímu v kontextu kulturní evoluce. Je smutné, že v dnešním světě existují silné kulturní síly, které působí proti tomuto zájmu. Struktury, jak ideologické, tak i zakódované v současné sociální infrastruktuře, ³³³ aktivně pracují proti této kritické nezbytnosti kulturní adaptace. Analogií by mohlo být vyhladovění našich biologických buněk tím, že odstraníme kyslík z okolního prostředí - pouze v tomto případě omezujeme naši schopnost učit se a přizpůsobovat, kde znalosti představují „kyslík“, se kterým jsme jako druh schopni řešit problémy a pokračovat v pokroku.

Tato porucha, jak bude popsáno, je vrozená tržní kapitalistické tradici. Jsou to nejen vlastní rozhodnutí provedená v rozporu se zájmy přizpůsobení, vědomá či nevědomá, jenž udržují škodlivé účinky na mnoha úrovních, ale je to také hodnotový systém - zaměstnávání „identity“ a normalizovaný smysl pro zvyk, které s sebou nesou mocnou problematickou sílu. Problém je ještě více umocněn, když účel slouží (nebo se zdá, že slouží) takovým záměrům, které se přímo vážou k našemu přežití a existenci. Není pro nás nic osobnějšího, než to, jak ztotožňujeme sebe a ekonomický systém, jehož jsme součástí, což je vždy určujícím rysem naší mentality a pohledu na svět. Pokud je něco v nepořádku v tomto systému, pak to znamená, že je něco v nepořádku i s námi, vzhledem k tomu, že my jsme ti, kteří ho udržují.

Porucha systému hodnot

Stejně tak jako rakovina je částečně poruchou imunitního systému, tak sociologické tradice, které přetrvávají ve stále rostoucích problémech společnosti po celé generace, by bylo možné nazvat poruchou systému hodnot. ³³⁴ Tato porucha má co do činění s druhem strukturované psychologie, kde byly některé předpoklady dány vírou v průběhu času pouze na základě jejich kulturní vytrvalosti, spolu s vlastním provozním posilováním sebe sama. Větší společenský kontext této poruchy je často problematičtější ve svém rozlišení nemluvě o obtížnosti rozpoznání samotného. Na stupnici společenského systému se to stává velmi obtížným, neboť společnost jako celek je neustále přetvářena do dynamiky svého vlastního rámce, často vytvářejícího silné sebezáchovné reakce, kdykoliv je jeho integrita zpochybněna. To, jež by se dalo nazvat „uzavřený mechanismus intelektuální zpětné vazby“, je právě tím, co tvoří drtivou většinu argumentů na obranu našeho současného socioekonomického systému, stejně jako tomu bylo u předcházejících generací. Ve skutečnosti se to jeví jako obecný sociologický trend, neboť vlastní identita lidí je opět pevně propojena s dominantními systémy víry a institucemi, do nichž se narodili.

Podle slov Johna McMurtryho, zasloužilého profesora filosofie z University of Guelph, v Kanadě: „Můžeme pátrat v dokumentech týkající se posledního temného období, které se dochovaly z této éry, od myslitelů Augustina ... po Ockhama a neobjevíme jedinou stránku kritiky zavedeného společenského rámce racionálně neudržitelného feudálního otroctví, absolutního paternalismu, božského práva králů a dalších jevů. Liší se to od současné doby a společenského řádu tolik? Můžeme vidět v jakýchkoli médiích nebo dokonce univerzitním tisku článek ohledně jasného odhaleného globálního režimu, který odsuzuje třetinu všech dětí k podvýživě, přestože je k dispozici více než dost jídla pro všechny? V takovém společenském řádu se myšlenka stává nerozeznatelná od propagandy. Pouze jedna doktrína je vyslovitelná a kněžská kasta se svými odborníky předepisuje potřeby a závazky všem ... Sociální vědomí je uvězněno v roli jakési slavnostní logiky, zcela operující uvnitř přijatého rámce taxativně stanoveného regulačním aparátem chránícího výsady privilegovaných. Metodická cenzura triumfuje pod rouškou vědecké přísnosti a jediným zbylým místem pro vyhledávání myšlenek se stává hra konkurenčních racionalizací.“ ³³⁵

Takové reakce jsou také běžné v souvislosti se zavedenou praxí ve specifických oblastech. Například Ignaz P. Semmelweis (1818 -1865), maďarský lékař, který zjistil, že poporodní horečka by mohla být radikálně omezena zavedením standardu mytí rukou na porodnické klinice a v podstatě nastínil nyní plně uznávanou teorii bakteriálních nemocí, byl ignorován, odmítnut a jeho zjištění zesměšněno. To se změnilo až dlouho po jeho smrti, kdy byl jeho velmi zásadní objev respektován. V současné době někteří lidé používají frázi „Semmelweisův reflex“ jako metaforu pro reflex, jako je tendence k odmítnutí nového důkazu nebo nové znalosti, protože to odporuje zavedené normě, přesvědčení nebo paradigmatu. ³³⁶

Souhrnně lze říci, že jakmile je daný soubor myšlenek svěřen dostatečně velkému počtu lidí, stane se „institucí“ - a poté co se stane instituce nějakým způsobem dominantní a existuje dostatečně dlouhou dobu, může být považována za „zavedenou instituci“. „Institucionální zařízení“ jsou prostě sociální tradice dané iluzí stálosti a čím déle trvají, tím častěji mají silnější obranu svého práva na existenci ve většině kultur. Podíváme-li se na institucionální zařízení, které bereme dnes za samozřejmost - od systémových makro znaků, jako je finanční systém, právní systém, politický systém a hlavní náboženské systémy - k systémovým mikro znakům, jako materialismus, manželství, celebrity atd. - musíme si připomenout, že žádná z těchto myšlenek není vlastně reálná ve fyzickém slova smyslu. Jedná se o dočasné memo struktury, které jsme vytvořili, aby sloužili našim účelům v daných podmínkách v určitých časových bodech a bez ohledu na to, jak moc se citově k takovým záležitostem vážeme; bez ohledu na to, jak velká může být instituce; bez ohledu na to, kolik lidí může věřit v takové instituce - jsou to stále pouze neospravedlnitelné úmysly, které jsou přirozeně přechodné.

Takže vrátíme-li se ke kontextu poruchy systému hodnot, tržní kapitalismus, zatímco je pravděpodobně hluboce oddělen od fyzické reality a zdrojem kořenů drtivé většiny sociálních strastí v dnešním světě, udržuje sám sebe prostřednictvím souboru kulturně upevněných hodnot a mocenských institucí, kterými je společnost formována a obecně vedena k jejich obraně. Jsou čím dál mocnější ve svém přesvědčování, protože dominantní porucha systému hodnot se v dnešním světě rodí z předpokladů týkajících se kritického přežití člověka samotného.

Charakteristika patologie

Abychom mohli kriticky zhodnotit stávající rámec myšlení, musí se vytvořit základní, vzájemně uznávané měřítko. „Kulturní relativismus“ ³³⁷ je antropologický pojem, který odkazuje na skutečnost, že různé kulturní skupiny vytváří odlišné vnímání „pravdy“ nebo „reality“. „Morální relativismus“, ³³⁸ který je podobným pojmem, souvisí s odlišností toho, co je považováno za „správné“ nebo „etické“. V průběhu lidských dějin se tyto rozdíly staly více úzkoprsými, neboť vědecká revoluce příčinného myšlení, která započala v období renesance, čím dál více snižovala „relativní celistvost“ různých přesvědčení.

Faktem je, že názory si nejsou rovny ve své platnosti. Některé z nich jsou věrnější než jiné, a tudíž jsou některé v kontextu reálného života více disfunkční. Vědecká metoda, jak dospět k závěrům, je konečným měřítkem, ve kterém lze měřit integritu lidských hodnot, a tato moderní realita demystifikuje běžnou „relativistickou“ obranu subjektivní lidské víry. Nejde o to, co je „správné“ a co „špatné“, ale o to, co funguje nebo nefunguje. Integrita našich hodnot a přesvědčení je jen tak dobrá, do jaké míry jsou tyto hodnoty a přesvědčení sladěny s přirozeným světem. To je společné stanovisko, které všichni sdílíme.

Tato koncepce navazuje přímo na udržitelnost v širším kontextu přežití člověka samotného, jelikož udržitelný sociální systém musí mít udržitelné hodnoty, které umožní udržet jeho strukturu. Bohužel, evoluční bagáž naší kulturní historie udržuje hodnoty struktur, které jsou tak mocné, ale tak jasně oddělené od reality, že naše osobní a společenské předpoklady štěstí, úspěchu a pokroku samotného jsou i nadále hluboce perverzní a existují v nesouladu s vládnoucími zákony našeho přirozeného prostředí a lidské povahy. Člověk má vskutku společnou povahu a i když nic nevypadá na 100% univerzálně napříč druhy, některé tlaky a stresory mohou v průměru vytvářet vážné společenské zdravotní problémy. ³³⁹ Stejně tak, pokud naše hodnoty podporují chování, které není v souladu s naší fyzickou udržitelností na planetě Zemi, pak můžeme samozřejmě též očekávat narůstající problémy na úrovni životního prostředí. ³⁴⁰

Dominantní systém hodnot, který kapitalistický socioekonomický model udržuje, je prokazatelně ve vztahu k lidské existenci hluboce patologický, jelikož mechanismus, týkající se přežití a odměny obecně, mísí citové vazby s formami sebezáchovy, které v podstatě pramení z jakéhosi primitivního zoufalství a strachu. Základním étosem je anti-sociální, nedostatkem řízený tlak, který nutí všechny hráče hry, aby byli zpravidla vykořisťovatelští a antagonističtí jak k sobě navzájem, tak i vůči prostředí. Existují zde také vestavěné tlaky, aby se zabránilo sociálně zmírňujícím zájmům kvůli výsledné ztrátě zisku, ³⁴¹ což prohlubuje tento stresem vyvolaný emocionální nepoměr. Výsledkem je začarovaný kruh obecného zneužívání, úzkoprsého sobectví a sociální a enviromentální lhostejnosti.

Samozřejmě, z historického hlediska jsou tyto sžíravé charakteristiky obvykle obhajovány jednoduchým tvrzením „tak to prostě je“ - jako kdyby naše evoluční psychologie musela uvíznout v tomto stavu. Ve skutečnosti, pokud tyto vychvalované psychologické doktríny tradiční teorie trhu týkající se našich zjevných omezení vzhledem k „funkční“ sociální struktuře považujeme za pravdivé („neoklasického prospěchářství“), pak nerovnováha, ničení životního prostředí, útlak, násilí, tyranie, poruchy osobnosti, válčení, vykořisťování, sobecká chamtivost, marnivý materialismus, konkurence a další takovéto rozdělující, nelidské a destabilizující skutečnosti jsou prostě nezměnitelné, a proto by celá společnost neměla dělat nic jiného, než obejít tyto nevyhnutelnosti za pomoci veškerých možných „regulací“, které můžeme zavést, abychom „ovládli“ tyto skutečnosti stavu lidstva. Je to podobné, jako kdyby měl člověk těžkou, nevyléčitelnou duševní poruchu - silnou retardaci - kterou prostě nelze překonat, takže se všechno ve společnosti musí pozměnit podle toho ve snaze se s tím vypořádat.

Přesto ještě žijeme jako lidské bytosti; v průběhu generací jsme schopni vidět stále více z historie o nás samotných; tím více jsme schopni porovnat chování různých kultur napříč světem a napříč historií - tím jasněji z toho vyplývá, že jsou naše lidské schopnosti přímo potlačovány archaickou strukturou založenou na odměně a přežití, která pokračuje v posilování primitivních, zoufalých hodnot, a zatímco tyto hodnoty mohly sehrát pozitivní evoluční roli v minulosti, přítomnost a předznamenaná budoucnost pravděpodobně vyhodnotí tyto vzorce chování jako zcela škodlivé a neudržitelné.

Sebezáchovná paralýza

Zatímco každý z nás si zpravidla přeje přežít, a to ve zdravém stavu a je samozřejmě připraven, je-li třeba, bránit toto své přežití, sebezáchova v současných socio-ekonomických podmínkách zbytečně rozšiřuje tuto tendenci na způsoby, které silně brzdí sociální pokrok a řešení problémů. Ve skutečnosti by se dalo říci, že k této krátkodobé sebezáchově dochází často na úkor dlouhodobé integrity.

Nejzřetelnější příklad tohoto jevu souvisí se základní povahou hledání a udržení příjmu, který je životní mízou tržního systému a tím i lidského přežití. Jakmile firma uspěje při získávání podílu na trhu, obvykle podporujíce zaměstnance spolu s vlastníky, přirozeně tíhne k zájmu zachovat tento podíl na trhu generující zisk za každou cenu. Jsou vytvářené hluboké hodnotové asociace, jelikož podnik už není jen svévolný subjekt, který produkuje zboží nebo služby - nyní je prostředkem podpory života pro všechny zúčastněné.

Výsledkem je konstantní, společensky vysilující boj nejen s konkurencí, která také usiluje o stejný spotřebitelský trh, ale hlavně s inovací a změnou samotnou. Zatímco technologický pokrok je konstantní, plynulý postup na vědecké úrovni, tržní ekonomika vnímá tento objev jako hrozbu v kontextu stávajících, v současné době ziskových myšlenek. Rozsáhlé úrovně historické „korupce“, kartelových a monopolních dohod a dalších obranných kroků stávajících podniků lze nalézt v celé historii, kde každá dohoda usiluje o zajištění produkce příjmů bez ohledu na sociální dopady. ³⁴²

Další příklad souvisí s psychologickou neurózou vystavěnou na podnětu odměny za uznání, která je vlastní tržnímu systému. I přesto, že je rozumově jasné, že žádný jednotlivec nic nevymyslí sám s ohledem na skutečnost, že všechny znalosti jsou sériově generovány a neustále se v průběhu času kumulují, tržní ekonomika charakterizovaná „vlastnictvím“, vytváří tendenci nejen snižovat tok informací pomocí patentů a „obchodních tajemství“, ale také podporuje myšlenku „duševního vlastnictví“, a to i navzdory skutečně mylné představě o pojmu samotném. Na úrovni hodnotového systému to zmutovalo do pojmu nároku na „uznání“, a tím často do „ego“ asociací při prezentovaní myšlenek nebo „vynálezů“. V dnešním světě začal tento fenomén žít vlastním životem a mnoho lidí má tendenci za svůj nápad často usilovat o „uznání“ zvyšující jejich status, i když jsou opět zjevně součástí kontinua většího než oni sami. Zatímco uznání za čas a práci dané osoby pracující na vývoji nápadu je produktivním sociálním podnětem a má zásadní význam pro náš smysl účelu v praxi, perverze duševního vlastnictví a všech jeho nepřirozených atributů tuto bytostnou spokojenost překrucuje a zkresluje.

Ve skutečnosti se na největším měřítku kulminace znalostí takové akty „ocenění“ nevyhnutelně stávají v paměti dějin irelevantní. Například dnes, když používáme moderní počítač, aby nám pomohl v našich životech, jen zřídka kdy přemýšlíme nad tisíci lety intelektuálního studia, díky kterému byla objevena s ním související základní vědecká dynamika, ani nad celkovým množstvím času strávený bezpočtem lidí, aby umožnili „vynález“ takového nástroje v podobě, jakou má dnes.

Je to pouze v kontextu manifestace ega a zajištění peněžní odměny, kdy se toto stává problémem „přirozené“ hodnoty, pokud jde o tržní systém. Pokud lidé nebudou požadovat „uznání“, nebudou odměněni a tudíž nezískají větší šanci na přežití z tohoto příspěvku na trhu. Takže tento stav prohloubil tuto neurózu, která neustále dusí pokrok, jenž by umožnilo sdílení znalostí.

Kromě toho mohou mít poruchy spojené s tržním „pudem sebezáchovy“ i mnoho jiných podob, včetně použití vlády jako nástroje, ³⁴³ zamoření akademické obce a samotných informací ³⁴⁴ (jelikož vzdělávací instituce jsou také podporovány z příjmů) a dokonce i běžných mezilidských vztahů. ³⁴⁵ Strach spjatý se ztrátou živobytí přirozeně potlačí téměř vše ostatní, a dokonce i ten nejvíce „etický“ a „morální“ člověk, když čelí riziku, že by nemusel přežít, dokáže obvykle ospravedlnit opatření, která by byla obyčejně považována za „zkorumpovaná“. Tento tlak je konstantní a je z části zdrojem obrovské „trestné činnosti“ a sociální paralýzy, kterou dnes můžeme ve světě vidět.

Konkurence, vykořisťování a třídní boj

V návaznosti na předchozí bod poznamenejme, že vykořisťování, které je vrozené konkurenčnímu stavu mysli, proniká do samotné podstaty toho, co obecně znamená „úspěch“. Tuto rétoriku „získávání výhody“ lze vidět v mnoha aspektech našich životů. Manipulace a vykořisťování za účelem vytvoření zisku se stalo základní silou v moderní kultuře sahající daleko za hranice rámce tržního systému.

Postoj, jež vidí ostatní lidi a svět jako pouhý prostředek, jak pro sebe nebo pro určité skupiny „dobýt“ a udržet náskok před ostatními, je nyní hnací psychologickou deformací, která se projevuje v romantických vztazích, přátelství, rodinných strukturách, nacionalismu a dokonce ve vztahu k přirozenému životnímu prostředí - kde se snažíme využít a přehlížet zdroje fyzického prostředí pro krátkodobý osobní prospěch a výhodu. Na všechny prvky našeho života je nutně pohlíženo z perspektivy „co z toho mohu já osobně získat“.

Studie provedená na katedře psychologie na universitě v Berkeley v Kalifornii v roce 2011 zjistila, že: „... jedinci pocházející z vyšších tříd se chovají více neeticky než jednotlivci z nižších tříd ... u jedinců z vyšších tříd bylo mnohem pravděpodobnější porušování předpisů při jízdě autem vzhledem k jednotlivcům z nižších tříd. Následující laboratorní studie prokázaly u příslušníků vyšších tříd daleko pravděpodobnější neetické rozhodovací tendence - přijímání úplatků od ostatních, lhaní při vyjednávání, podvádění za účelem zvýšení svých šancí na výhru ceny a schvalování neetického chování v práci - než u jednotlivců z nižších tříd. Analýza dat (údaje získané mediací a moderací) prokázala, že neetické tendence jednotlivců z vyšších tříd částečně pochází z jejich příznivějšího postoje k chamtivosti“. ³⁴⁶

Studie tohoto druhu jsou velmi zajímavé, protože ukazují, že běžný argument lidské povahy ve svém extrémním kontextu, kdy jsou lidé nevyhnutelně „konkurenceschopní a vykořisťující“, je vynechán při obraně současného sociálního systému. Třídní vztahy nejsou genetickými vztahy, i když by mohly ukazovat nepatrné rozdíly individuálních sklonů. Tato studie vyjadřuje kulturní fenomén celkově, neboť samozřejmě předpokládá, že obecně lhostejný postoj k vnějším negativním důsledkům, neboli tzv. „neetickému chování“ představované vyšší třídou, je výsledkem typu hodnot ​​potřebných pro dosažení úrovně vyšší třídy. ³⁴⁷

V běžné poetické rétorice, kdy tato intuice platila po staletí, bylo vypozorováno, že ti, kteří dosáhli „úspěchu“ v obchodním slova smyslu, jsou často „necitliví“ a „bezohlední“. Obecně vychází najevo ztráta empatie u těch, kteří dosáhli takového „úspěchu“ a je intuitivně zřejmé, proč tomu tak je s ohledem na poruchu systému hodnot konkurenčním přehlížením, které je vrozené psychologii tržního systému. Celkově, čím více jste pečující a empatičtí, tím méně je pravděpodobné, že byste uspěli finančně - obecně se to neliší od sportu, kde nepomáháte soupeři v dosažení jeho cílů, protože by to vedlo k tomu, že byste s největší pravděpodobností prohráli.

Celkově bylo zjištěno, že nižší třídy jsou více sociálně humánní v mnoha ohledech. Například bylo také zjištěno, že chudí dávají vyšší procento svých příjmů (4,3 %) na charitu, než bohatí lidé (2,1 %). Studie z roku 2010 zjistila, že: „... příslušníci nižší třídy se ukázali být štědřejší ... charitativnější ... důvěryhodnější ... a ochotnější ... ve srovnání s jejich protějšky z vyšší třídy. Rozbor dat (mediace, moderace) ukázal, že příslušníci nižší třídy jednali daleko více sociálně zaměřeným způsobem z důvodu většího závazku k rovnostářským hodnotám a vnímání soucitu. Důsledky pro společenskou třídu, sociálně zaměřené jednání a ekonomická nerovnost jsou předmětem diskuze.“ ^{348 349}

Studie provedená Kronikou filantropie za využití dat daňových odpočtů společnosti Internal Revenue Service ukázala, že domácnosti s příjmem mezi 50 000 až 75 000 dolary ročně daly v průměru 7,6 % ze svých vlastních příjmů na charitu, ve srovnání se 4,2 % od lidí, kteří vydělávají 100 000 dolarů a více. V některých nejbohatších lokalitách s velkým podílem lidí s příjmem 200 000 dolarů nebo více za rok je věnováno na charitu průměrně 2,8 % z příjmů. ^{350 351}

Úspěch a status

Podstatou kapitalistického modelu je implicitní předpoklad, že ti, kteří přispívají nejvíce, musí získat většinu. Jinými slovy, předpokládá se, že pokud se chcete stát, řekněme, miliardářem, musíte udělat pro společnost něco důležitého a užitečného. Samozřejmě, že to není jednoznačně pravda. Analyzováním a rozčleněním bylo zjištěno, že drtivá většina extrémně bohatých lidí získala své bohatství z mechanismů, které nejsou prokazatelně společensky přínosné na jakékoliv přímé tvůrčí úrovni. ³⁵²

K procesu inženýrství, k řešení problémů a ke kreativní inovaci dochází téměř vždy na úrovni pracovníka v nižších složkách firemního komplexu jenom proto, aby to jako kapitalizované šlo těm nahoře („majitelům“), kteří jsou kvalifikovaní hrát nepřirozenou hru „vytvářející trh“. Nejedná se o nedocenění inteligence nebo tvrdé práce těch, kteří mají obrovské bohatství, ale je zde pouze ukázáno, že systémové odměny jsou přemístěny a přiděleny těm, kteří využívají mechanismy trhu a nikoliv těm, kteří skutečně navrhují a tvoří. Faktem je, že jedno z nejvíce odměňovaných odvětví v globální ekonomice je investování a finance. ³⁵³ Klasická profese manažera „hedžového fondu“, který pohybuje peníze stále dokola s pouhým záměrem získat více peněz, avšak s nulovým přínosem v oblasti tvůrčího rozvoje, je jednou z nejlépe placených profesí v současném světě. ³⁵⁴

Stejně tak samotný pojem „úspěchu" se v dnešní kultuře sám o sobě měří materiálním bohatstvím. Sláva, moc a další gesta vyvolávající pozornost jdou ruku v ruce s materiálním bohatstvím. Být chudý znamená být nenáviděn, zatímco být bohatý znamená být obdivován. Téměř v celém sociálním spektru se s těmito lidmi z bohatých vrtev zachází s nesmírným respektem. Z části s tím má co dočinění na systém orientovaný mechanismus přežití, jako je osobní zájem na získání vhledu, jak se také stát tak „úspěšným“, jenž se celkově proměnil ve zvláštní fetiš, kde je vůdčí silou myšlenka být bohatý, mocný a slavný a to jakýmikoliv nezbytnými prostředky.

Porucha systému hodnot ohledně odměňování projevující se v naší společnosti obecně jako bezohledná a sobecká, a to jak finančními prostředky, tak i veřejným uctíváním a respektem, je jedním z nejrozšířenějších a nejzákeřnějších důsledků motivačního systému, který je vrozený kapitalistickému modelu. Funguje nejen tak, že se vyhýbá skutečným zájmům typů inovací a řešení problémů, které ze své podstaty nemají peněžní návratnost, ale také posiluje vlastní existenci tržního systému odůvodňujíc sebe sama prostřednictvím vysokého postavení dosaženého těmi, kteří „zvítězili“ v systému bez ohledu na skutečný příspěvek nebo sociální a ekologické náklady.

Sociolog Thorstein Veblen psal rozsáhle na toto téma a označil tuto hodnotu „ctnosti" jako predátorskou: „Protože predátorská kultura dosáhne plnějšího vývoje, dochází k rozdílu mezi zaměstnáními ... „čestný“ člověk nesmí pouze prokazovat schopnost nenechat se predátorsky využívat, ale musí se také vyhnout povoláním, která neumožňují využívání. Krotká povolání, která nezahrnují žádné zjevné ničení života a žádný velkolepý nátlak na vzdorující protivníky, ztrácejí vážnost a jsou odsunuta na ty členy komunity, kteří jsou nedokonalí ve svých predátorských schopnostech; to znamená na ty, kterým schází mohutnost, hbitost nebo dravost. Proto zdatný barbar z dravé kultury dbající na své dobré jméno ... se ve své době zabývá mužským uměním války a svůj talent věnuje vynalézání nových způsobů a prostředků k narušování míru. V tomto spočívá čest.“ ³⁵⁵

William Thompson ve svém díle Poptávka po zásadách rozdělení bohatství vedoucí k lidskému štěstí (An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth Most Conducive to Human Happiness) připomíná realitu tohoto asociativního vlivu: „Náš další postoj je, že nadměrné bohatství vzbuzuje obdiv a napodobení a tímto způsobem se šíří praxe neřestí bohatých mezi zbývající částí společenství; nebo v nich vytváří jiné zlozvyky vyplývající z jejich pozice značně bohatých. Z tohoto pohledu není nic víc zřejmé, než univerzální fungování nejobyčejnějšího principu naší povahy - sdružování. Bohatství jako prostředek ke štěstí ... je obdivováno nebo záviděno všemi; způsob a charakter související s hojností těchto dobrých věcí vždy zasáhne mysl ve spojitosti s nimi ...“ ³⁵⁶

Třídy a třídní boj jsou přirozeným výplodem tohoto vlivu, jako hodnotové asociace k bohatství a moci, jenž se projevují v současném systému a během doby se stávají problémem emocionální identity. Stav zájmu začíná uchopením svého vlastního života vytvářením akcí sebezáchovy na straně vyšší třídy, která se snaží o udržení (nebo zvýšení) svého postavení způsoby, jenž se už ani nemusí týkat peněz nebo materiálního bohatství. Pud sebezáchovy, v tomto případě, připomíná i jakýsi druh drogové závislosti. Stejně jako chronický hráč, který potřebuje endorfin, se snaží vyhrát, aby se cítil dobře, ve vyšší třídě se často rozvíjí podobné nutkání ve vztahu ke stavu jejich domnělého postavení a bohatství.

Termín „chamtivost“ je často používán k rozlišování mezi těmi, kteří využívají zdroje skromně a těmi, kteří je využívají nadměrně. Chamtivost je tedy relativní pojem, stejně jako být „bohatý“ je relativní pojem. Termín „relativní deprivace“ ³⁵⁷ se vztahuje k pocitu nespokojenosti lidí, když srovnávají své postavení s ostatními a uvědomují si, že mají méně z toho, o čemž jsou přesvědčeni, že jim náleží. Tento psychologický jev nezná konce a v souvislosti s materiálním úspěchem motivačního kapitalistického systému působí jeho přítomnost závažnou poruchu systému hodnot, která je patrná na úrovni duševního zdraví.

Zatímco zachování uspokojování potřeb a kvality životní úrovně je důležité pro fyzické a duševní zdraví, cokoliv nad rámec této rovnováhy v souvislosti se sociálním srovnáváním má schopnost vytvářet těžké neurózy a sociální deformace. Nejenže neexistuje žádné „vítězství“ na konci pokud jde o subjektivní vnímání postavení a bohatství, ale často to slouží k oddělení těchto údajů od skušeností většiny lidí a vytváří odcizení a odlidštění v mnoha ohledech. Tato empatická ztráta nemá na sociálni úrovni žádný pozitivní výsledek. Predátorská hodnota odměn vrozená tržnímu systému prakticky zaručuje nekonečné konflikty a zneužívání. ³⁵⁸

Samozřejmě, mýtusem je, že tato neuróza hledání „vyššího a vyššího“ postavení a bohatství je hlavní hnací silou společenského pokroku a inovací. I když na tomto intuitivním předpokladu může být něco málo pravdy, záměrem opět není sociální příspěvek, ale výhoda a finanční zisk. Je to stejné jako tvrzení, že být pronásledován smečkou hladových vlků připravených vás sežrat je dobré pro vaše zdraví, protože vás udržuje v běhu. I když se některé úspěchy jasně objevují, vůdčí síla (záměr) má opět jen málo co do činění s těmito úspěchy a škodlivé vedlejší produkty a vlastní paralýza vyššího řádu anuluje myšlenku, že hodnoty konkurence, materiální chamtivosti a marnivého postavení jsou legitimním zdrojem společenského pokroku.

Epidemiolog Richard Wilkinson vypracoval srovnání bohatých národů orientovaných podle příjmových nerovností přítomných v každé populaci. Bylo zjištěno, že právě národy s nejmenší nerovností příjmů byly ve skutečnosti více inovační, ³⁵⁹ a když vezmeme v úvahu, že hodnota konkurenčního pohonu má velký vliv na zvětšování propasti mezi bohatými a chudými, je samozřejmé uvažovat, že hodnoty rovnostářství a spolupráce mají větší tvořivou sílu než tradiční ekonomický stimul, jak tvrdí rétorika.

Jako poslední bod v této podkapitole zmiňme předmět materialismu a postavení ve společnosti, který může být rovněž rozšířen o podobný problém marnivosti. I když je to mírná odchylka od našeho bodu, kultura založená na marnivosti, jenž máme dnes, se nachází v přímém vztahu k těmto pohonům pro postavení a měřítka „úspěchu“ zakořeněných na pobídkách psychologické hodnoty, které jsou vlastní kapitalistickému systému. Vzhledem k tomu, že hodnotový systém „akvizice“ je ve skutečnosti nezbytný aby konzumní model fungoval, je jen přirozené, že marketing a reklama neustále vytvářejí nespokojenost včetně způsobu, jak se na sebe díváme.

Před několika lety byla na ostrově Fidži provedena studie, při níž byla v tamní kultuře, která nikdy předtím nezažila žádné médium, zavedena západní televize. Na konci sledovaného období si účinek materialistických hodnot a marnivosti vzal velkou daň. Například relevantní procento mladých žen, které předtím přijaly styl zdravé hmotnosti a plné vizáže, se stalo posedlými touhou být hubené. Poruchy příjmu potravy, které byly v této kultuře prakticky neslýchané, se začaly šířit a obzvláště ženy procházely velkou proměnou. ³⁶⁰

Ideologická polarizace a vina

Když se začne hovořit na téma, co se v dnešním světě „udělalo špatně“ - chudoba, ekologická nerovnováha, nelidskost, všeobecná ekonomická destabilizace a podobně - často následují polarizované diskuse. Duality jako „pravá nebo levá“ nebo „liberální nebo konzervativní“ jsou běžné, z čehož vyplývá, že v rozsahu lidského chápání a preference je pevná vodící linie, která ztělesňuje všechny známé možnosti.

S tím je také spojena starší, ale stále běžná dualita „kolektivismus vs. volný trh“. Stručně řečeno, tato dualita předpokládá, že všechny možnosti ekonomických preferencí musí zachovávat myšlenku, že společnost by měla být buď založena na údajné demokratické vůli všech lidí v podobě „volného obchodu“ nebo, že malá skupina lidí by měla být ve vedení a všem ostatním říkat, co mají dělat. Kvůli temné historii totality, která sužovala 20. století, je dnes orientace na hodnoty založenými na strachu, která odmítá vše, co i jen vzdáleně naznačuje výskyt „kolektivismu“ spolu s příbuzným slovem „socialismus“ často používáný hanlivým způsobem, extrémně běžná. ³⁶¹

Jak již bylo dříve poznamenáno v této eseji, vnímání lidských možností přímo souvisí s jejich znalostmi, které si osvojili. Pokud tradiční vzdělávací a sociální instituce prezentují všechny sociálně-ekonomické variace v rámci takových omezených referenčních rámců, lidé pravděpodobně přijmou tyto předpoklady (memy) a budou je uchovávat ve svém myšlení a praxi. Pokud nejsi „abc“, pak musíš být „xyz“ - což je běžný myšlenkový mem. Dokonce i v politickém zřízení Spojených států existuje toto paradigma. Pokud nejste „republikán“, musíte být určitě „demokrat“ apod.

Jinými slovy, jedná se o přímé potlačování možností a v této souvislosti se často projevují hodnotové struktury, které vytváří emocionální vazby k falešné dualitě. Tyto hodnoty jsou extrémními překážkami dnešního pokroku na mnoha úrovních. Ve sktečnosti, když chce vládnoucí třída omezit jakékoliv narušení ze strany spodní třídy, pracuje na bezpečnostním opatření, které omezuje představu lidí o tom, jaké jsou možnosti. ³⁶²

Například údajný problém „státní intervence“ na volném trhu, což je stálé téma obhájců kapitalismu, které v podstatě říká, že různé praktiky a postupy vlády mohou nějakým způsobem omezit volný trh, ³⁶³ což je zdrojem potíží, který vytváří neefektivnost na trhu. Toto vzájemné obviňování se vskutku pohybuje sem a tam mezi těmi, kteří tvrdí, že problémem je trh, a těmi, kteří tvrdí, že se jedná o zasahování státu do tržního mechanismu. ³⁶⁴

O čem se nemluví, je dualitou otřásající realita, a to je, že stát ve své historické podobě je rozšířením samotného kapitalistického systému. Vláda ale tento systém nevytvořila. Systém vytvořil vládu, nebo přesněji - vyvinul se jako jeden aparát. Všechny socio-ekonomické systémy zakořenily v základně průmyslového rozvoje kvůli nezbytnému přežití. Stejně jako to dělal feudalismus, který byl založen na agrární společnosti orientovaný svou třídní strukturou vztahů k obživu-produkující zemi, tak to také dělají v dnešním světě tzv. „demokracie“. Proto samotná myšlenka, že státní vláda je oddělená nebo bez vlivu kapitalismu je ryze abstraktní teorií, která nemá v realitě žádný pravdivý základ. Kapitalismus v podstatě vytvaroval a rozvinul povahu vládního aparátu - nikoli naopak.

Takže, když lidé tvrdí, že vládní regulace trhu jsou jádrem problému a že trh by měl být „volný“ bez strukturálních nebo právních zábran, jsou ve svém asociativním chápání zmateni. Celý právní systém, který je centrálním nástrojem vlády, bude vždy „infiltrován“ a používán k asistenci v konkurenční taktice obchodu pro udržení a zvýšení výhod, což je samotná podstata „hry“. Očekávat něco jiného znamená předpokládat, že ve spojitosti s konkurencí existují „morální“ hranice. To je zcela subjektivní. Takové morální a etické předpoklady nemají žádný empirický základ, zvláště když se podstata socio-ekonomického systému točí kolem moci, vykořisťování a konkurence - ty jsou totiž, jak již bylo uvedeno dříve, všechny považovány za ideální ctnosti „dobrého podnikatele“.

Pokud ziskuchtivé instituce mohou získat moc ve vládě (což je přesný záměr „podnikového lobbingu“) a manipulovat s vládním aparátem ve prospěch jejich podniku nebo průmyslu aby získali výhody, jedná se jednoduše o dobrý obchod. Pouze v tom případě, že konkurenční útoky dosáhnou úrovně vrcholu nespravedlnosti, jsou zavedena opatření k zachování iluze „rovnováhy“. Toto vidíme v případě antimonopolních zákonů apod. ³⁶⁵ Tyto zákony nevedou ve skutečnosti k ochraně „volného obchodu“ nebo podobně, ale k urovnání extrémních činů konkurenčního záměru odehrávajících se na trhu se všemi možnými manévry vedoucí k výhodě jakýmkoli možným způsobem. ³⁶⁶

Dokonce i samotné složky všech vlád v dnešním světě pochází vždy z firemně-obchodního sektoru společnosti. Proto jsou hluboké obchodní hodnoty jednoznačně neodmyslitelnou součástí myšlení těch, kteří jsou u moci. Thorstein Veblen napsal o této skutečnosti na počátku 20. století: „Zodpovědní činitelé a jejich hlavní administrativní úředníci - tomu bychom mohli rozumět jako „vláda„ nebo „administrativa“ - jsou bez výjimky a typicky vybíráni z těchto zvýhodněných tříd; šlechtici, pánové nebo obchodníci, kteří přicházejí ruku v ruce za stejným účelem; smyslem toho všeho je, že obyčejný člověk nepatří do tohoto okruhu a nesdílí záměr, u kterého se předpokládá, že řídí osud národů.“ ³⁶⁷

Takže tvrdit, že „volný trh“ není vlastně tak úplně „volný“ kvůli intervencím je nepochopením toho, co opravdu povaha slova „volný“ vzhledem k systému ve skutečnosti znamená. „Svoboda“ není svoboda pro každého, kdo je schopen „spravedlivě“ se podílet na otevřeném trhu a celé té utopické rétorice, kterou dnes slyšíme od obhájců kapitalistického systému - opravdová svoboda představuje vlastně svobodu ovládnout, potlačit a porazit ostatní podniky všemi možnými konkurenceschopnými prostředky. V tomto nejsou žádné „spravedlivé podmínky“ možné. Ve skutečnosti, pokud by vláda „nezasáhla“ anti-monopolními zákony nebo „finanční záchranou“ bankám a podobně, celý tržní komplex by sám sebe zničil již dávno. Částečně je tato vrozená nestabilita trhu tím, co ekonomové jako John Maynard Keynes v podstatě pochopili, ale pravděpodobně v omezeném rozsahu. ³⁶⁸

Individualita a svoboda

Až příliš často mluví lidé o „svobodě“ spíše jako o nějakém nepopsatelném gestu než o hmatatelné situaci. Tuto rétoriku dnes neustále slýcháme v politických a ekonomických institucích, kde s touto „svobodou“ bývá spojována „demokracie“, a to jak na úrovni tradiční praxe hlasování, tak i samotného pohybu peněz prostřednictvím nezávislého volného obchodu. Tyto společensko-politické memy jsou rovněž posilovány relativně polarizovaným způsobem, který často využívá příkladu útlaku a ztráty volnosti a svobody v předchozích sociálních systémech k obraně současného stavu věcí.

Tvůrčí díla filozofů, umělců a spisovatelů, kteří měli vliv na prosazování různých ideologických představ této „svobody“, často na úkor společenské flexibility, zvyšující tuto dogmatickou polarizaci, ještě více umocnila tyto hodnoty. ³⁶⁹ Stručně řečeno, hodně strachu a emoční energie obklopuje představu společenské změny a toho, jaký by mohla mít vliv na naše životy, co se týče svobody a individuality.

Ano, když poodstoupíme a zamyslíme se nad tím, co znamená svoboda mimo tyto kulturní memy, zjistíme, že pojem svobody lze prohlásit za relativně daný lidskou historií spolu s životní úrovní a dokonce i samotným osobním vyjádřením. Z tohoto důvodu, aby bylo možné rozhodnout, co je svoboda a jak ji posuzovat, potřebujeme ji měřit (a) z historického hlediska na straně jedné a s ohledem na (b) budoucí možnosti na straně druhé.

(a) Z historického hlediska je základní obava založena na strachu z moci a jejího zneužívání. Z části je lidská historie nepochybně jedním z neutuchajících bojů o moc. Poháněna hluboce rozdělujícími náboženskými a filozofickými přesvědčeními a hodnotami, které se projevovaly bídným otroctvím, podrobením žen, pravidelnou genocidou, stíháním pro kacířství (svobodu projevu, nebo to, co bylo a je stále známé jako „svobodné myšlení“), božským právem králů a podobně - to vše by mohlo dokazovat, že historie lidstva je v tomto kontextu historií nebezpečných a nepodložených pověr prohlášených v těchto dobách za posvátné z důvodu primitivních hodnot / porozumění na úkor lidského blahobytu a sociální rovnováhy. Strach a nouze v těchto dřívějších obdobích jako by zesílily to nejhorší z toho, co můžeme považovat za „lidskou povahu“, často v začarovaném kruhu při usilování o moc jako způsobu, jak zabránit zneužívání mocí.

Přesto je kriticky důležité si uvědomit, že jsme celkově prošli procesem přechodu od těchto archaických hodnot a přesvědčení ke globální kultuře s jejími institucemi, které pomalu zahrnují vědeckou kauzalitu a její hodnotu s ohledem na to, co je reálné a co není. S touto změnou začal být zřejmý určitý pozitivní vývoj.

Posunuli jsme se z „božské“, konečné pravomoci geneticky podmíněných králů a faraonů do systému, byť velmi omezené účasti široké veřejnosti prostřednictvím takzvaného „demokratického procesu“ ve většině zemí světa. Vykořisťování lidí, podmaňování a bídné otroctví ztratily svou společnou obhajobu náboženské, rasové či pohlavní nadřazenosti a vylepšily se do té míry, že se dnes otroctví vyskytuje zpravidla v mírnější formě „námezdní práce“ - v širším kontextu „třídních“ společenství - určené pozicí jedince v ekonomické hierarchii. Tržní ekonomice se také podařilo ve všech svých historických formách překonat rasismu podobné „kastovní“ předurčení, neboť to ve společnosti umožňuje (omezenou) míru sociální mobility, kde získaný příjem napomáhá větší obecné „svobodě“. ³⁷⁰

Je třeba vzít v úvahu jisté progresivní skutečnosti jako kapitalismus, který, se všemi jeho nedostatky, napomohl zlepšení určitých věcí v daných sociálních podmínkách. Avšak, co ze dosud nezměnilo, je základní předpoklad, který je stále elitářský a bigotní v tom, jak zvýhodňuje jednu skupinu na úkor druhé, a to jak strukturálně, tak i sociologicky. V tomto případě však již nemá zvýhodněná „skupina“ nic co do činění s pohlavím, rasou či náboženstvím, ale mocnou účelností a soutěživou mentalitou, která se tlačí na vrchol třídní hierarchie, nevyhnutelně na úkor ostatních.

Dalo by se říci, že kapitalismus je ve skutečnosti post-moderní otrocký systém s novou hodnotovou orientací „konkurenční svobody“, která ho drží na místě. Tento přetvořený pojem „svobody“ v podstatě říká, že máme všichni „volnost“ spolu navzájem soutěžit a vzít si, co dokážeme. Přesto, jak již bylo zmíněno, takový stav „otevřené svobody“, který by existoval bez zneužívání, útlaku a strukturální výhody je zjevně nemožný. Takže zatímco zastánci kapitalismu mohou uvést sociální zlepšení, ke kterému došlo od jeho nástupu jako důkaz jeho společenské účinnosti, musíme si přiznat, že jeho kořen nevychází ze zájmu o lidskou svobodu, ale je ozvěnou sociálního fanatismu, který pošpiňuje kulturu po tisíce let a který je zakořeněný v obecné psychologii elitářství a nedostatku.

Dnes je opravdová svoboda přímo závislá na množství peněz, které člověk má. Osobní svoboda lidí pod hranicí chudoby je tak v porovnání s bohatými velmi omezena. Podobně, zatímco zastánci volného trhu často hovoří o „donucování“ v souvislosti se státní moci, realita ekonomického donucování bývá ignorována. Teoretici tradiční ekonomiky neustále používají rétoriku, která naznačuje, že vše je otázkou volby na trhu a jestli člověk chce vzít práci či nikoli, je jeho volbou.

Přesto však osoby žijící v chudobě, což je většina, ³⁷¹ stojí před výrazně omezeným výběrem. Tlak jejich omezené ekonomické schopnosti vytváří mocný stav donucení, ve kterém nejenomže musí přijmout pracovní místo kvůli přežití a kterého si neváží, ale jsou také často objektem rozsáhlého vykořisťování v podobě nízkých mzdových sazeb v důsledku stejného zoufalství. Ve skutečnosti je všeobecná chudoba v tomto kontextu velmi pozitivní okolností pro kapitalistickou třídu, neboť zajišťuje nákladovou efektivitu v podobě levnější pracovní síly.

Takže ještě jednou, i když můžeme pozorovat v průběhu času jisté společenské zlepšení, toto zlepšení je ve skutečnosti jen variací na společné téma všeobecného elitářství, vykořisťování a fanatismu. Dlouhá historie předpokládaného nedostatku zdrojů a omezení produkce jen dále umocňují tuto myšlenku v maltuziánském slova smyslu, ³⁷² kde byla myšlenka, že by každý dosáhl určitého stupně ekonomické rovnosti, považována jednoduše za nemožnou.

(b) Přesto moderní věda a exponenciální rozvoj technických aplikací spolu s hlubším povědomím o naších lidských podmínkách, ³⁷³ otevřely dveře k budoucím možnostem zlepšení sociálních podmínek a v podstatě tak i k dalšímu zvýšení míry svobody nevídaným způsobem. Toto vědomí představuje problém, neboť možnost dosažení této nové úrovně je intenzivně potlačovaná hodnotami a zavedenými institucemi ustanovenými tradičním kapitalistickým společenským řádem. Jinými slovy, tržní systém jednoduše nemůže umožnit tato zlepšení, protože podstata jejich kulminace je v rozporu se samotnými mechanismy systému.

Ku příkladu, efektivita, která je dnes na technické a vědecké úrovni možná, by mohla, v případě, že by byla správně aplikována, zajistit vysokou životní úroveň každému člověku na Zemi spolu s odstraněním nebezpečné a monotónní práce prostřednictvím uplatnění kybernetické mechanizace. ³⁷⁴ V dnešním světě stráví drtivá většina lidí většinu svého života výkonem svého povolání a spánkem. Mnohá z těchto povolání se netěší oblibě ³⁷⁵ a jsou prokazatelně irelevantní s ohledem na skutečný osobní či společenský přínos a rozvoj.

Takže pokud chceme přemýšlet o tom, co znamená svoboda na základní úrovni, je to možnost v rozumné míře vést svůj život tak, jak si přejete. ³⁷⁶ Mít možnost žít svůj život bez toho, abyste se museli strachovat o přežití a své zdraví, či o přežití a zdraví vaší rodiny, je prvním krokem. Stejně tak systém práce za účelem zisku je jednou z nejvíce „nesvobodných“ institucí, která může dnes existovat, a to nejen s ohledem na vrozený ekonomický nátlak, ale také s ohledem na korporační struktury samotné, které představují doslova sestupnou hierarchickou diktaturu.

Je smutné, že i přes tyto současné a reálné možnosti porucha systému hodnot vybudovaná na kapitalistickém modelu a jeho poměrně paranoidním strachu z čehokoli mimo něj, pokračuje a bude pokračovat v boji proti těmto možnostem vyššího stavu svobody. Ve skutečnosti samotná myšlenka poskytování základní sociální podpory ve formě „blahobytu“ nebo podobně bývá napadena, částečně z důvodu omezování otevřeného trhu - samotného trhu, který má ve skutečnosti pravděpodobně na svědomí zbídačený stav těch, kteří by takovou podporu potřebovali.

Ještě poslední poznámka k tématu „svobody“. Kapitalistické teorie, jak historické, tak moderní, postrádají jakýkoli vztah k přírodním zdrojům Země a jejich vládnoucím ekologickým zákonům. Na rozdíl od nejprimitivnějšího povědomí o nedostatku, které je ukazatelem společné teorie hodnoty založené na „nabídce a poptávce“, povaha světa z vědeckého hlediska v tomto modelu chybí - je „externí“. Toto opomenutí, společně s vykořisťováním a realitou snižování nákladů, které jsou vlastní motivačnímu systému trhu, je to, co způsobilo obrovské environmentální problémy, od vyčerpání půdy po znečištění, odlesňování a prakticky vše ostatní, co si lze na ekologické úrovni představit.

Při analýze raného rozvoje této filozofie můžeme logicky spekulovat o tom, jak k tomu došlo. Vzhledem k výrobě založené v té době převážně na zemědělství s minimálním podílem kvalitní rané výroby zboží „řemeslného typu“ byly naše možnosti mít negativní vliv na životní prostředí přirozeně omezené. Jednoduše jsme nepředstavovali tak velkou hrozbu, neboť obrovské množství průmyslových staveb, jak je známe dnes, ještě nebylo postaveno.

Tento vývoj ukazuje, že pod povrchem kapitalismu se skrývá ještě starý pohled, který je čím dál zastaralejší s neustále se projevujícími následky vyplývající z naší technologické kapacity, kterou zvyšujeme naší schopnost ovlivnit svět. Paralelou by mohla být instituce války. Hodnoty konkurenceschopnosti a války byly tolerovatelnou realitou před staletími, dokud byla způsobená škoda omezená na primitivní muškety. Dnes máme jaderné zbraně, které mohou zničit vše. ³⁷⁷ Takže, z pohledu evoluce byl kapitalismus praktikou a hodnotovou orientací, která v některých ohledech napomohla pokroku, avšak veškeré důkazy dnes poukazují na to, že vlastní nezralost systému, pokud přetrvá, povede ke stále narůstajícím problémům.

„Marketizace“ života

Posledním bodem této eseje je trend stále rostoucí marketizace života, který ve světě vytvořil hluboké pokřivení hodnot. Od té doby, co je v naší kultuře spojována „svoboda“ s „demokracií“ a demokracie je v ekonomickém smyslu spojována se schopností nakupovat a prodávat, vyskytuje se již komodifikace téměř čehokoli, co si jen lze představit.

Dle tradičních hodnot a rétoriky předchozích generací se na používání peněz v některých ohledech často pohlíželo jako na „studenou“ nezbytnou nutnost s tím, že některé prvky našich životů byly považovány za „posvátné“ a nebyly na prodej. Například akt prostituce, při kterém lidé prodávají svou intimitu za peníze, je situací, kde se kulturní hodnoty obvykle odcizí. Ve většině zemí je tento akt nelegální, ačkoli to není dostatečně právně odůvodněno, neboť sexuální schůzky samy o sobě legální jsou. Za trestuhodné to začne být považováno pouze v momentě, kdy přijde do hry prvek koupě.

Nicméně takovéto svátosti, které kulturně přetrvávají, jsou stále více rušeny tržní mentalitou. V současné době lze prodat nebo koupit téměř cokoli, ať už je to legální nebo ne. ³⁷⁸ Můžete si koupit právo obejít předpisy o emisích uhlíku, ³⁷⁹ můžete si za poplatek nechat vylepšit svou vězeňskou celu, ³⁸⁰ koupit právo lovit ohrožená zvířata, ³⁸¹ a dokonce si i koupit přijetí na prestižní univerzitu, aniž byste museli splnit požadavky testů. ³⁸²

Dochází tak ke zvláštnímu stavu, kdy některé z nejnormálnějších přirozených aktů lidského života začnou být rovněž podněcovány penězi, jako se toho například využívá k povzbuzení dětí ke čtení, ³⁸³ nebo na podporu hubnutí. ³⁸⁴ Co to vlastně z psychologického hlediska pro děti znamená, když jsou ve svých nejzákladnějších činnostech podporovány penězi? Jak to pak v budoucnu ovlivní jejich smysl pro odměnu? To jsou důležité otázky ve světě na prodej s určujícím hodnotovým principem, podle kterého jakoukoli akci stojí za to dělat pouze v případě, když na ní člověk může vydělat peníze.

Takovéto tržní hodnoty se jeví jako naprosté sociální pokřivení, neboť se tak změní samotná podstata lidské iniciativy a existence. Zatímco bychom se nemuseli příliš znepokojovat zdánlivě banálními záležitostmi jako je fakt, že si lze zakoupit přístup do jízdního pruhu určeného jen pro vozy s více cestujícími, i když jede člověk sám, ³⁸⁵ větším projevem kultury postavené na tom, že vše je na prodej, je odlidštění společnosti, neboť se všichni a všechno omezí na pouhou využitelnou komoditu.

V současné době, jakkoli šokující to může být, existuje na světě dokonce více otroků než kdykoliv v lidské historii. Obchodování s lidmi je a nadále bude obrovský průmysl za účelem dosažení zisku prodejem mužů, žen a dětí do různých rolí.

Americké ministerstvo zahraničních věcí zveřejnilo: „Odhaduje se, že až 27 milionů mužů, žen a dětí na celém světě jsou oběťmi toho, co se dnes často popisuje zastřešujícím termínem „obchodování s lidmi“. Práce, která i nadále bojuje proti tomuto zločinu je dílem naplnění slibu svobody - svobody od otroctví pro vykořisťované a svobody pro ty, kteří přežili, aby pokračovali ve svém životě.“ ³⁸⁶

Na závěr, zatímco většina lidí, která věří ve svobodný tržní kapitalistický systém a obvykle rozlišuje mezi „morální“ a „amorální“ formou obchodu, by byla z etického hlediska pobouřena nad tímto rozsáhlým zneužíváním lidí, ke kterému ve světě dochází, skutečností je, že samotný koncept komodifikace nemůže načrtnout žádnou objektivní dělící čáru a tyto „extrémní“ skutečnosti jsou popravdě jen otázkou míry v souvisloti s aplikací. Z čistě filozofického hlediska neexistuje žádný technický rozdíl mezi jakoukoli formou tržního vykořisťování. Psychologii vlastní porucha systému hodnot udržuje a bude i nadále udržovat v kultuře dravou bezohlednost a pouze tehdy, když se odstraní strukturální mechanismus ze samotného našeho přístupu ke společenské organizaci, nalezneme na výše uvedené problémy řešení.

STRUKTURÁLNÍ KLASICISMUS, STÁT A VÁLKA

„Člověk je jediný patriot. Uzavře se ve své vlastní zemi, pod svou vlastní vlajkou, opovrhuje ostatními národy a udržuje si po ruce na vysoké náklady zástupy uniformovaných vrahů, kteří se mají zmocnit části zemí ostatních národů a zabránit jim, aby uchvátili část té jeho. A v přestávkách mezi vojenskými kampaněmi si myje ze svých rukou krev a propaguje „bratrství všech lidí“ - svými slovy. ³⁸⁷ - Mark Twain

Přehled

Konflikt mezi lidmi je stálou charakteristikou společnosti již od počátku zaznamenané historie. Zatímco ospravedlnění tohoto faktu se pohybuje od předpokladů o neměnných lidských sklonech, jakou je agresivita a teritorialita, až k náboženskému pojetí o zapojení polarizovaných metafyzických sil, jakými jsou síly „dobra“ a „zla“, historie odhalila, že případy, ve kterých došlo ke konfliktu, mají obvykle racionální souvislost s environmentálními a / nebo kulturními podmínkami. Z důvodu naší náchylnosti k bezprostřední strachuplné stresové reakci „bojuj nebo uteč“, ³⁸⁸ až po klidné vypočítavé plánování strategie národního válečného konfliktu, pro který existuje vždy důvod, je ve všeobecném veřejném zájmu snížit tuto míru konfliktů plným posouzením příčinných souvislostí nakolik to jen lze, abychom zvážili možná řešení.

Tato esej se bude zabývat dvěma obecnými kategoriemi „války“ - „imperiální válkou“ a „třídním bojem“. I když se zdají být odlišné, bude ukázáno, že základní psychologické mechanismy těchto dvou kategorizací jsou v základu stejné, a zároveň také, jak jsou některé ze současných mechanismů „boje“ ve skutečnosti mnohem hůře postižitelné či více skryté, než mnozí uznávají. Celková ústřední teze je ta, že zdroj těchto zdánlivě neměnných realit se nachází v samotném socioekonomickém předpokladu - v rámci určité posílené psychologie a tudíž sociologických schématech - a není pevně daný našimi geny nebo nedostatkem nějaké morální způsobilosti.

Řečeno jinými slovy, současná realita není poháněna ideologicky izolovanými skupinami, jakými jsou například darebácká vláda nějaké země nebo neobyčejně „chamtivá“ obchodní mentalita - ale spíše nejzákladnějšími skrytými hodnotami, které jsou vlastní životu prakticky všech lidí v současných socioekonomických podmínkách a které si udržujeme jako kulturně „normální“. Jediným rozdílem je, do jaké míry jsou tyto hodnoty využívány a za jakým účelem.

Imperiální válka: Vznik státu

Neolitická revoluce, která proběhla někdy před 12 000 lety, ³⁸⁹ znamenala zásadní zlom pro lidskou společnost, protože jsme přešli z téměř výhradního „žití z půdy“ - omezeného na schopnost přirozené regenerace prostředí - ke zrychlujícímu se trendu kontroly životního prostředí a manipulaci s přírodními zdroji. Rozvoj zemědělství a vytváření práci usnadňujících nástrojů byly počátkem toho, co můžeme pozorovat dnes, kde spektrum lidských schopností využít vědu ke změně světa k našemu prospěchu se zdá být prakticky neomezená. ³⁹⁰

Nicméně, tato zpočátku pomalá technologická adaptace uvedla do pohybu určité vzorce a změny, jenž pravděpodobně zapříčinily mnohé z problémů, které jsou dnes již považovány za zcela běžné. Příkladem toho může být, jak vznikla kvůli relativní chudobě a ekonomickému rozvrstvení nerovnováha, jako zřejmý důsledek této nové kapacity. Slovy neurovědce a antropologa Dr. Roberta Sapolského: „Lovci a sběrači měli k dispozici tisíce volně rostoucích a žijících zdrojů potravy, kterými se živili. Zemědělství toto všechno změnilo a vytvořilo naprostou závislost na několika málo desítkách zdrojů potravy ... Zemědělství umožňuje skladování přebytečných zdrojů, a tím nevyhnutelně i jejich nerovnoměrné hromadění, rozvrstvení společnosti a vznik tříd. Takto umožnilo i vznik chudoby.“ ³⁹¹

Podobně byl také spíše kočovný způsob života těchto lovců-sběračů pomalu nahrazen životem usedlým, vznikem ochranářských kmenů a nakonec lokalizovaných společenství městského typu. Slovy Richarda A. Gabriela v díle Krátká historie války (A Short History of War): „Vynález a rozšíření zemědělství spolu s domestikací zvířat v 5. tisíciletí př.n.l. jsou uznávány jako vývoj, který připravil půdu pro vznik prvních rozsáhlých a komplexních městských společností. Tyto společnosti, které se objevily téměř současně kolem roku 4000 př.n.l. jak v Egyptě, tak v Mezopotámii, používaly kamenné nástroje, ale během následujících 500 let kamenné nástroje a zbraně ustoupily bronzu. S výrobou bronzu pak došlo k revoluci ve válčení. ³⁹²

V tomto období také vznikl pojem „státu“ jak jej známe a objevila se stálá přítomnost „ozbrojených sil“. Gabriel dále pokračuje: „Tyto rané společnosti vytvářely první státem řízené instituce, zpočátku jako centralizované kmeny (chiefdoms) a později jako monarchie ... Ve stejné době centralizace vyžadovala vytvoření správní struktury, která by byla schopná řídit společenské aktivity a prostředky k dosažení společných cílů ... Vývoj ústředních státních institucí a podpůrného správního aparátu nevyhnutelně daly formu a stabilitu vojenským strukturám. Výsledkem byla expanze a stabilizace dříve volných a nestabilních válečnických kast. Do roku 2700 př.n.l. byla v Sumeru plně formulovaná vojenská struktura a stálá armáda organizovaná podle moderních směrnic. Stálá armáda se ukázala být trvalou součástí sociální struktury a byla opatřena silnými nároky na sociální legitimitu. A od té doby je s námi. ³⁹³

Imperiální válka: Iluze

„Imperialismus“ je definován jako: „Politika, praxe, nebo obhajoba rozšiřování moci a nadvlády jednoho národa, zejména přímými územními akvizicemi nebo získáním nepřímé kontroly nad politickým nebo hospodářským životem jiných oblastí.“ ³⁹⁴

Zatímco tradiční kultura může obvykle uvažovat o imperiální válce jako o variaci války obecně předpokládajíce, že jde o další formu ozbrojeného národního konfliktu, lze ukázat, že základní kořeny všech vnitrostátních válek jsou ve skutečnosti imperiální povahy. Doslova tisíce válek, které se odehrály v zaznamenané lidské historii, měly většinou co do činění se získáním přírodních zdrojů nebo území, kde se jedna skupina buďto snaží zvýšit svou moc a materiální bohatství nebo se chce ochránit před ostatními, kteří se ji snaží dobýt a nasát její moc a bohatství.

Dokonce i mnoho historických konfliktů, které se na povrchu zdají být vedeny pro čistě ideologické účely, jsou ve skutečnosti často skryté imperiální ekonomické tahy. Například křesťanské křížové výpravy v 11. století bývají často definovány jako striktně náboženský konflikt či projev ideologického zápalu. Přesto hlubší šetření odhaluje silný podtón obchodní expanze a získávání přírodních zdrojů pod záminkou „náboženské“ války. ³⁹⁵ To však neznamená, že by náboženství nebylo zdrojem obrovského historického konfliktu, jen poukazujeme na často příliš zjednodušený výklad mnoha historických textů, ve kterých je ekonomický význam opomíjen nebo ignorován. Bez ohledu na to, pojem „morální“ křížové tažení, jako forma zástěrky pro národní ekonomický imperialismus, přetrvává dodnes. ³⁹⁶

Ve skutečnosti lze v celé historii pozorovat vysoce donucovací tendence, pokud jde o získání veřejné podpory pro akt národního válčení. Například, letmým přezkoumáním historie zjistíme, že veškeré „ofenzivní“ válečné akty, což znamená válku iniciovanou danou mocí z jakéhokoli důvodu (nikoli jako reakci na přímou invazi), pochází od složek a spolupracovníků vládního orgánu, nikoli od občanů. Války mají tendenci začínat nějakým druhem oznámení návrhu vycházejícího ze státní moci, následně pak poháněného korporátně podporovanými médii, ³⁹⁷ jenž pomalu formují občany do podoby, kdy tento návrh ocení. Státu také velmi pomůže, pokud je rovnež přítomna nějaká citově výrazná provokace, která by mohla být zmanipulována k následnému ospravedlnění zamýšlené války. ³⁹⁸

Taková taktika manipulace s občany může mít mnoho podob. Využití strachu, cti (pomsty), vlasteneckého paternalismu, ³⁹⁹ morálky a „společné obrany“ se pravděpodobně řadí mezi nejčastější triky. Ve skutečnosti jsou všechny akty války, bez výjimky, ve veřejné sféře odůvodněny jako „obranné“, a to i v případě, že žádné racionální hmatatelné veřejné ohrožení nelze zjistit. Přesto je na tomto pojmu „obranné“ války vskutku jádro pravdy, ⁴⁰⁰ neboť akty imperiální mobilizace jsou založeny na velmi reálné, avšak nejasné podobě ekonomického a / nebo politického strachu - strachu ze ztráty kontroly či moci. Jinými slovy, i když se nemusí jednat o přímé bezprostřední ohrožení daného útočícího národa, dlouhodobá konkurenční potřeba si neustále znovu zabezpečovat svou stávající moc před její případnou budoucí ztrátou je velmi reálnou a odůvodněnou obavou. Takže, v podstatě je tato „obrana“ druhem sebezáchovy elitářské vyšší třídy, a proto obvykle z hlediska pravdivých skutečností pro veřejnost morálně neospravedlnitelná; proto se místo toho k získání veřejného souhlasu používají tyto triky. ⁴⁰¹

Ekonom a sociolog Thorstein Veblen ve svém slavném díle z roku 1917 Pojednání o podstatě míru a podmínky jeho zachování (An Inquiry Into The Nature Of Peace And The Terms Of Its Perpetuation) napsal v návaznosti na předmět veřejného přesvědčování: „Každý válečný podnik, který má mít naději na zahájení, musí získat morální podporu komunity nebo její efektivní většiny. Prvořadým zájmem každého bojechtivého státníka je tedy uvést tuto morální sílu do pohybu, aby dosáhl dobrodružství, o které usiluje. A existují dvě hlavní linie motivace ... zachování nebo prosazování materiálních zájmů komunity - skutečných či smyšlených - a obhajoba národní cti. Možná by se k nim měla přidat třetí - rozvoj a zachování národní kultury.“ ⁴⁰²

Tento poslední bod ohledně zachování národní kultury nejlépe ilustruje běžné moderní západní imperiální nároky, které se snaží šířit pomocí „svobody a demokracie“. Toto tvrzení zaujímá otcovský postoj, který předpokládá, že současné politické klima cíleného národa je prostě příliš nehumánní a intervence na „pomoc“ jeho občanům se stává „morální povinností“ invazních sil.

Veblen pokračuje: „Jakákoli forma patriotismu poslouží jako způsob a prostředek k válečnému podniku pod příslušným vedením, i když [u lidí] není zpravidla sklon k bojovné náladě. Správně řízený, obyčejný vlastenecký cit může být snadno mobilizován k válečnému dobrodružství jakýmkoli přiměřeně obratným a cílevědomým státníkem - toho existuje nespočet názorných příkladů.“ ⁴⁰³ „... bezpečně lze [také] všeobecně říci, že když už jednou dotyčný státník dostal nepřátelské akce do plného proudu, můžeme s jistotou počítat s tím, že vlastenecký cit národa podnik podpoří bez ohledu na oprávněnost sporu.“ ⁴⁰⁴

V Americe je výrok „jsem proti válce, ale podporuji vojáky“ ⁴⁰⁵ běžný mezi těmi, kdo jsou proti danému konfliktu, ale chtějí, aby byli i nadále vnímáni jako uctiví ke své zemi obecně. Tento výrok je jedinečný tím, že je ve skutečnosti iracionální. „Podporovat vojáky“ by logicky znamenalo podporovat úlohu „vojska“, tedy činů, které se od této role vyžadují. Samozřejmě, implicitním gestem je, že člověk podporuje potřebu války a tudíž podporuje muže a ženy v armádních silách, kteří napomáhají této potřebě. Přesto si však samotné tvrzení zcela protiřečí a existuje jako forma „dvojitého myšlení“, ⁴⁰⁶ neboť nesouhlasit s existencí určitého válečného konfliktu znamená také plně nesouhlasit s činností těch, kteří se do něj zapojují. Je to, jako kdybychom řekli: „Jsem proti tomu, aby rakovina zabíjela lidi, ale podporuji její právo na život.“

Ozbrojené síly se historicky těšily vysoké veřejné úctě občanů a vláda toto neustále oslavuje do té míry, že předpoklad „cti“ si žije svým vlastním iracionálním životem. Ve skutečnosti je toto psychologicky umocněno zavedenými ceremoniály. Pocta je zformalizována prostřednictvím ocenění, medailí, přehlídek, uctivých postojů a jiných ozdob, které zapůsobí na veřejnost ohledně předpokládané hodnoty akcí vojáků, a tedy i instituce války. To dále posiluje kulturní tabu, kde je urážka jakéhokoli prvku válečného aparátu brána jako projev neúcty k oběti, kterou ozbrojené síly skládají.

Z hlediska skutečné ochrany a řešení problémů je u „úctyhodného“ případu hasiče, který zachrání dítě z hořícího domu, tento obdiv oprávněný. Nesobecký, altruistický postoj a ochota riskovat svůj život ve prospěch druhých je samozřejmě ušlechtilý čin. Nicméně v historickém kontextu válečnictví osobní altruismus vojáka neospravedlňuje rozsáhlé akty národní imperiální agrese, bez ohledu na to, jak dobré úmysly mohli vojáci mít.

Kromě toho, tento na strach orientovaný princip uchování moci zavedený státním aparátem také přirozeně vytváří jakousi „dílčí válku“ proti vlastním občanům, která je téměř vždy umocněna v dobách válečného konfliktu. Ti, kteří zpochybňují nebo odmítají daný národní konflikt se v historii setkali s přímým útlakem a v širším kulturním kontextu i s odporem ze strany veřejnosti. Běžné, avšak nejednoznačné porušení zákona v podobě „vlastizrady“ ⁴⁰⁷ či „vzpoury“ ⁴⁰⁸ jsou toho historickým příkladem, spolu s ukázkou dočasného zbavení práv občanů po dobu války, někdy zahrnujícího i svobodu projevu. ⁴⁰⁹

Ze sociálního hlediska je zmíněné „vlastenectví“ také běžně používáno v tom smyslu, že ti, kdo nepodporují válku, jsou často zavrženi za to, že nepodporují své spoluobčany a vytváří tak odcizení. V poslední době byli lidé v opozici, kteří se třeba účastnili protestních akcí, považováni státem za „teroristy“, ⁴¹⁰ což je závažné obvinění s mnoha vážnými právními důsledky, pokud je příslušnými orgány shledáno pravdivým.

Nicméně tato „dílčí válka“ se dá rozebrat na ještě hlubší mechanismus - něco, co by se dalo nazvat jistým druhem sociální kontroly na podporu imperiálních záměrů. V řadě zemí dnes existuje, ať už z povinnosti od narození, ⁴¹¹ či přesvědčováním k právně závazným smlouvám, ⁴¹² tlak nebo motivace k připojení k armádě, která je sama o sobě manipulativní na mnoha úrovních. Reklamní strategie jako například „peníze na vysokou školu“ nebo „osobní úspěch“ jsou zcela běžné a zřejmě se zaměřují na nižší příčky ekonomické hierarchie. ⁴¹³ Bylo zaznamenáno, že Spojené státy někdy utratí až miliardy ročně (4,7 miliardy v roce 2009) na styky s veřejností na globální úrovni, které by napomohly veřejnému obrazu a náboru. ⁴¹⁴

Imperiální válka: Příčina

Když se odvrátíme od tradičních iluzí propagovaných na obranu organizované vraždy lidí a krádeže přírodních zdrojů a odmítneme takové povrchní ospravedlnění, jakými jsou otcovský patriotismus, čest a protekcionismus, zjistíme, že válka je dnes ve skutečnosti nedílnou charakteristikou majetného nedostatkem poháněného obchodního systému. Bylo by nesprávné tvrdit, že válka je sama o sobě produktem kapitalismu, protože válčení se datuje mnohem dále do minulosti než kapitalismus. Nicméně, když rozebereme samotný tento předpoklad, vidíme, že válka je skutečně centrálním, neměnným rysem kapitalismu, neboť je jen sofistikovanějším projevem těch samých rozdělujících, konkurenčních a zastaralých hodnot a postupů.

Stejně tak, jako korporace konkuruje jiným korporacím v oboru z důvodu příjmu kvůli přežití neustále usilující o monopol a kartelové dohody, kde jen může, rovněž všechny vlády na planetě jsou v podstatě založeny na stejném principu přežití formou rozšiřování svého území. Jako příklad můžeme uvést Ameriku, která v roce 2011 získala přibližně 2,3 bilionů dolarů jen ze samotných federálních výnosů daně z příjmu. ⁴¹⁵ Tyto výnosy jsou důležité pro fungování toho, čím ve skutečnosti obchodní instituce známá jako „Amerika“ je. Stejný vliv má roční zisk Microsoftu na jeho schopnost fungovat. Amerika je, po pravdě řečeno, svou funkcí a formou korporace se všemi registrovanými podniky, které existují ve vnitrostátní právní síti a jsou považovány za dceřiné společnosti této mateřské instituce tradičně nazývané „vláda Spojených států“.

Proto si všechny akce americké vlády spolu se všemi konkurenčními vládami ve světě musí přirozeně udržovat akutní obchodní prozíravost. Nicméně, co odděluje tuto „mateřskou korporaci“ (Ameriku) od jejích dceřiných sektorů (podniků) je její schopnost sebezachování a udržení si konkurenční výhody. Její potřeba zachovat stěžejní hnací mechanismy své ekonomiky má zásadní význam a letmý pohled do historie, týkající se způsobu, jakým byly USA schopné získat a udržet si své postavení globálního „impéria“, ukazuje tuto obchodní prozíravost jasně. Ve skutečnosti se projevuje trošku odlišně od způsobu, jakým se konkrétní podniky snaží získat obchodní monopol. Jedině tak není ideál globálního monopolu (impéria) omezen právním mandátem, jak běžně prohlašují vnitrostátní právní omezení, ale je provedeno násilně na jevišti imperiální války.

Ve skutečnosti je docela zajímavé, i když ne neočekávané, jak se samotný akt této sebezáchovy prostřednictvím armády může sám o sobě stát silně lukrativním obchodním podnikem, který často zlepší ekonomickou situaci národa a přinese zisky svým korporátním složkám. Dnes můžeme rozšířit tyto ekonomické výhody masivních vojenských výdajů, ^{416 417} spolu s rekonstrukcí válkou postižených oblastí obchodními dceřinými společnostmi vítězných států,⁴¹⁸ na pomalé pobízení integrity země prostřednictvím obchodních tarifů, sankcí a uvalení dluhů v zájmu podrobení populace ve prospěch transkontinentálního průmyslu ^{419 420} a mnoho dalších moderních konvencí „ekonomické války“.

Tento bod pravděpodobně nejlépe vyjádřil jeden z amerických nejvíce vyznamenaných armádních důstojníků 20. století - generálmajor Smedley D. Butler. ⁴²¹ Butler byl autorem slavné knihy vydané po 1. světové válce nazvané Válka je kšeft (War is a Racket) a ohledně válečného obchodu uvedl následující: „Válka je kšeft. Vždy jím byla. Pravděpodobně ten nejstarší, jednoduše nejziskovější a zcela jistě nejkrutější. Svým rozsahem je to jediný kšeft mezinárodní. Je jediný, ve kterém se zisky počítají v dolarech a ztráty v lidských životech.“ ⁴²²

V roce 1935 také napsal: „Strávil jsem 33 let a 4 měsíce v aktivní vojenské službě a během té doby jsem strávil většinu svého času jako vysoce postavený ranař pro Big Business, Wall Street a bankéře. Stručně řečeno, byl jsem vyděračem a gangsterem kapitalismu. V roce 1914 jsem pomáhal zajistit, aby bylo Mexiko a zejména Tampico bezpečné pro americké ropné zájmy. Pomohl jsem udělat Haiti a Kubu slušným místem, kde můžou chlapci z National City Bank vybírat zisky. Pomáhal jsem znásilnit půl tuctu středoamerických republik ve prospěch Wall Street. V letech 1902-1912 jsem pomohl očistit Nikaraguu ve prospěch mezinárodního Banking House of Brown Brothers. V roce 1916 jsem vnesl světlo do Dominikánské republiky v zájmu amerického cukerného průmyslu. Roku 1903 jsem pro americké ovocné společnosti pomohl zajistit v Hondurasu práva. Roku 1927 jsem v Číně pomáhal dohlédnout na to, aby Standard Oil pokračoval nerušeně ve své cestě. Když se na to tak zpětně podívám, mohl jsem dát Al Caponemu pár rad. To nejlepší na co se zmohl, bylo provozovat své ilegální kšefty ve třech okresech. Já jsem je provozoval na třech kontinentech.“ ⁴²³

Monumentální dílo Johna A. Hobsona s názvem Imperialismus: Studie (Imperialism: A Study) popisuje tuto tendenci jako „sociální parazitický proces, ve kterém zájem zámožných občanů státu, kteří se zmocnili otěží vlády, přispívá k imperiální invazi za účelem připevnit ekonomické přísavky na cizí subjekty a vysát z nich tak jejich bohatství s cílem podpořit domácí přepych“. ⁴²⁴

Mnozí z vás by teď mohli toto zneužívání považovat za formu „korupce“, ale tuto úvahu je však v širším spektru obtížné odůvodnit. Etické a morální tvrzení, co je „spravedlivé“ a co „nespravedlivé“, nemá žádnou průkaznou integritu v rámci systému, který je nedílnou součástí kapitalismu. Toto je jedním z nešťastných selhání realizace ze strany těch, kteří aktivně šíří poselství „světového míru“ či „protiválečného postoje“, ale stále brání model konkurenčního trhu. Jinými slovy, „světový mír“ se jednoduše nezdá být možný ve stávajícím ekonomickém modelu.

Každý krok uplatňování globálního kapitalismu, počínaje jeho vznikem v Evropě, je spojován s obrovským násilím, vykořisťováním a podrobením. Evropský kolonialismus, ⁴²⁵ zajetí afrických „otroků“ pro jejich využívání a prodej, násilné podrobení nespočtu koloniálních národů a vytvoření privilegovaných útočišť pro šmelinářství a pravomocí pro mnoho státních nebo státem chráněných podniků, to vše se pouze dotýká povrchu jeho vrozeného charakteru, jakým je „válečný systém“ myšlení.

Thorstein Veblen ve svém díle z roku 1917 vytváří spojitost s tím, co nazývá „finanční“ nebo také monetární základ války: „V průběhu polemiky vyšlo najevo, že zachování současného finančního práva a pořádku se všemi incidenty jeho vlastnictví a investic je neslučitelné s neválečným stavem míru a bezpečí. Toto současné schéma investování, podnikání a [průmyslové] sabotáže by mělo mít z dlouhodobého hlediska výrazně vyšší šanci na přežití, pokud by byly zachovány současné podmínky válečných příprav a národní „nejistoty“ nebo kdyby předpokládaný mír zůstal v poněkud problematickém stádiu, dostatečně nejistém na to, aby udržel živou nevraživost mezi národy ... ⁴²⁶ Takže, pokud jsou celkově projektory tohoto míru v jakékoli míře nakloněny myšlence hledání výhodnějších podmínek, za jakých by snad mohl být zajištěn trvalý mír, tak by zřejmě již od samého počátku mělo být součástí jejich úsilí uvést do pohybu události vedoucí k současnému omezování a případnému zrušení vlastnických práv a cenového systému, ve kterém tato práva nabývají účinku. ⁴²⁷

Další důkazy této souvislosti lze najít v modernějších formách nepřímého násilí. Mezi ně patří postupy „ekonomické války“, které mohou, jak bylo zmíněno výše, sloužit jako kompletní akty agrese, ať už samy o sobě, či jako součást procesního úvodu k tradiční vojenské akci. Příklady lze spatřit v podobě obchodních tarifů, sankcí, dluhů z donucení a mnoha dalších méně známých tajných metod k oslabení státu. ⁴²⁸

Celosvětové finanční instituce, jako je Světová banka či Mezinárodní měnový fond, mají silné pravomoce, a tudíž v pozadí i své obchodní zájmy. Mají pravomoc přidělit dluh na „finanční záchranu“ trpícím zemím na úkor kvality života jejich občanů. Často také převezmou moc nad přírodními zdroji nebo průmyslovými odvětvími prostřednictvím zvolené privatizace nebo jinými způsoby, které mohou oslabit schopnost země natolik, že se stane závislou na ostatních ve prospěch obchodních outsiderů. ⁴²⁹

Toto je jednoduše jen více skrytý způsob podrobení, než jaký mohl být viděn, řekněme, při imperiální expanzi britské říše prostřednictvím své „Východoindické společnosti“, tedy u obchodní síly, která využívala nově dobytých regionálních zdrojů a pracovní síly v Asii v 17. století. ⁴³⁰ Nicméně, na rozdíl od expanze britského impéria, expanze amerického impéria nezískala svůj status pomocí vojenské akce samotné, i když celosvětově existuje stále obrovské množství těchto případů. ⁴³¹ Namísto toho se stalo běžným použití komplexních ekonomických strategií, které přiměly ostatní země, aby se podrobily americkým ekonomickým a geo-ekonomickým zájmům. ⁴³²

Třídní boj: Vrozená psychologie

Když se přesuneme k „třídnímu boji“, tak tento pojem byl v historické literatuře zaznamenáván po staletí a je částečně založen na předpokladech o lidské povaze, částečně na předpokladu nedostatečné kapacity planety Země a výrobních prostředků k uspokojení potřeb každého jednotlivce a částečně také na relevantnějším vědomí, že systém tržního kapitalismu nevyhnutelně zaručuje třídní rozdělení a nestabilitu kvůli jeho vrozeným mechanismům, a to jak strukturálně, tak i psychologicky.

Prohlášení zakladatele volného trhu, ekonoma Davida Ricarda, že „pokud by se měly zvýšit mzdy ... pak ... půjdou zisky nezbytně dolů“, ⁴³³ jednoduše potvrzuje strukturální zajištění třídního konfliktu, kde mzda souvisí se spodní „dělnickou třídou“ a zisky s horní „kapitalistickou třídou“ a kde jeden získává, druhý ztrácí. Podobně i Adam Smith ve svém kanonickém díle Bohatství národů (The Wealth of Nations) jednoduše vysvětluje charakter uchování energie na behaviorální (psychologické) úrovni a říká: „Pokud je občanská vláda zřízena pro zabezpečení majetku, je ve skutečnosti zřízena na obranu bohatých proti chudým, nebo těch, kteří nějaký majetek mají, proti těm, kteří nemají vůbec žádný.“ ⁴³⁴

Nicméně, skutečné využívání vlády pro účely vyšší nebo obchodní třídy se zdá být Smithem, Ricardem a dokonce i mnoha současnými ekonomy, kteří se zdají být neschopní či neochotní přijmout události dnešní doby, tvrdohlavě ignorováno. Dokonce i ti nejoddanější zastánci volného trhu stále vyjadřují potřebu vlády a jejího právního aparátu, aby fungovala jako jakýsi „rozhodčí“, který udržuje „fér“ hru. Pojmy jako „kamarádíčkovský kapitalismus“ jsou často používány za předpokladu, že „tajná dohoda“ mezi vládními volebními okrsky a zdánlivě samostatnými podnikovými institucemi je neetické či „trestní“ povahy.

Jak již bylo uvedeno dříve, je nelogické předpokládat, že povaha vlády je ve svém jádru něco jiného než vozidlo na podporu podniků, které tvoří bohatství této země. Obchodní aparát je ve skutečnosti stát ve své technické podobě bez ohledu na povrchní tvrzení, že „demokratická“ země je postavena na zájmech samotných občanů. Ve skutečnosti lze tvrdit, že žádná vláda v zaznamenané historii nikdy občanům nenabídla legitimní místo ve správě či legislativě a v kontextu moderního kapitalismu, který je stále projevem staletí starých hodnot a předpokladů s jasným elitářským záměrem je zajímavé, jak se tento mýtus „demokracie“ stále v dnešní době udržuje.

Ještě k tomuto bodu uveďme, že jeden z architektů ústavy Spojených států amerických, James Madison, vyjádřil velmi jasně své znepokojení především ohledně potřeby utlačovat politickou moc nižších tříd. Prohlásil: „Pokud by v dnešní době v Anglii byly volby přístupné všem třídám, majetek vlastníků pozemků by byl nechráněný. Brzy by byl zaveden nějaký agrární zákon. Pokud jsou tato pozorování správná, naše vláda by měla chránit trvalé zájmy země proti inovaci. Vlastníci půdy by měli mít podíl ve vládě, aby podpořili tyto neocenitelné zájmy a vyvažovali a kontrolovali ostatní. Měli by být jmenováni tak, aby chránili menšinu bohatých proti většině. Senát by tak měl být tímto orgánem; a aby mohli na tyto záměry odpovědět, měli by mít stálost a stabilitu.“ ⁴³⁵

Takže, počínaje vědomím toho, že tato základní premisa globální „demokracie“ je hluboce potlačena kapitalistickým motivačním systémem konkurenčního udržení moci na státní úrovni a napomáhání tak horní třídě zachovat si politickou potažmo finanční moc, získáme jasnější obraz o tom, jak hluboko se tento třídní boj vede. Pravděpodobně nejvýraznějším aspektem toho je, jak tyto mechanismy třídního rozdělení existují v našem každodenním životě, ale přesto jsou neviditelné, neboť jsou strukturálně zabudované do finančního, politického a právního aparátu jako takového.

Třídní boj: Strukturální mechanismy

V současné době, kdy 1 % světové populace vlastní 40 % bohatství naší planety, ⁴³⁶ zjistíme, že jak z hlediska struktury systému, tak motivační psychologie, existují výkonné mechanismy, které udržují a dokonce zvyšují tuto hrubou nepřiměřenou světovou nerovnováhu bohatství. Netřeba dodávat, že v dnešním světě, kde má vše finanční základ, je pochopitelné, že s velkým bohatstvím přichází i velká moc. Z tohoto důvodu, jak je popsáno v předchozím, umožňuje tato moc vytvářet robustnější strategie pro konkurenční zisk a sebe-záchovu, a v důsledku toho se proto rozšířila do vlastní struktury samotného sociálního systému, což významně usnadňuje zabezpečení obrovského bohatství vyšší třídy, zatímco nižší třídy čelí ohromným strukturálním překážkám, aby vůbec dosáhly na základní úroveň finančního zabezpečení.

Některé mechanismy této třídní války a utlačování s ní spojeného jsou celkem zřejmé. Jedním z příkladů je problematika zdanění a jak byly z historického hlediska zvýhodňováni bohatí nad chudými pracujícími. ⁴³⁷ Zastánci výhodnějšího danění bohatých argumentují tím, že bohatí zároveň tvoří tzv. „vlastnickou třídu“ a jsou to oni, kdo zodpovídají za vytváření pracovních míst. Z tohoto důvodu mají mít větší finanční svobodu. ⁴³⁸ Ve skutečnosti je velice jednoduché tento jednostranný argument vyvrátit, protože finanční utiskování prostřednictvím veřejné daně reálně omezuje kupní sílu veřejnosti a s největší pravděpodobností vytváří ještě větší překážky ekonomickému růstu, než co by vyvolalo pouhé omezování korporátních „zaměstnavatelů“ a jejich pokladen. ⁴³⁹ Jedinou výjimku, která jde za hranice argumentu o bohatých jako o „tvůrcích pracovních míst“, představuje teorie plutonomie, ke které se dostaneme na konci této eseje.

Nechme teď daně a zvýhodňování určitých vrstev společnosti stranou. Čtyři mnohem závažnější strukturální prvky si zasluhují naši pozornost. Těmi jsou: (a) dluh, (b) úrok, (c) inflace a (d) rozdíl v příjmech.

(a) Dluh je nepochopená společenská praktika, u které se většina lidí ve společnosti dnes domnívá, že je otázkou volby. Ve skutečnosti se doslova celý finanční systém zrodil z dluhů. V moderní ekonomice vznikají všechny peníze díky půjčkám, jenž pochází z centrálních a komerčních bank, které je v podstatě vytváří podle samotné poptávky. ⁴⁴⁰ Tento základní mechanismus tvorby peněz je silným nástrojem ekonomického nátlaku. Průměrný dluh domácností se většinou skládá z půjček na kreditních kartách, půjček na bydlení, půjček na auto a studentských půjček (na vzdělání). Ti s nižších tříd mají větší podíl na tomto spotřebitelském dluhu než ti z horní třídy, protože samotná podstata být neschopen platit za základní sociální statky, jako například auto nebo dům, vytváří potřebu bankovních půjček.

Výsledkem je, že tlak z dluhu se stal v životech velké většiny obyvatel konstantní. ^{441 442 443} Průměrné mzdy a příjmy jsou tím, čím jsou, přirozeně tak nízké, jak je to jen možné, aby podpořili dominantní kapitalistický étos nákladové efektivity, na kterou je celá společnost navržena. Mzda průměrného zaměstnance má tendenci jen stěží splňovat základní požadavky úvěrové služby společně s plněním základních každodenních potřeb pro přežití. Tímto „přešlapováním na místě“ je možnost sociální postupu vzhůru v hierarchii třídy hluboce narušena, nehledě na obtížnost se dostat jednoduše z dluhu samotného. ⁴⁴⁴

(b) Úrok: Společně s dluhem představuje atribut zisku spojený se samotným prodejem peněz. Vzhledem k tomu podporuje kapitalistická tržní ekonomika komodifikaci prakticky úplně všeho. Není tedy vůbec žádným překvapením, že i samotné peníze jsou vytvářené a prodávané kvůli zisku a ten přichází ve formě úroku. Ať už je to centrální banka, která vytváří peníze výměnou za vládní cenné papíry (dluhopisy), nebo komerční banka poskytující hypoteční úvěr běžnému člověku, téměř vždy jsou k tomu připojeny úroky.

Jak již bylo zmíněno v předchozích esejích, toto vytváří stav, kdy je generováno více dluhu než je skutečné množství peněz v oběhu na jeho pokrytí. Když vzniká půjčka, vytváří se pouze to, čemu se říká „jistina“. Peněžní zásoba každé země se skládá z této jistiny ve formě, která představuje celkovou hodnotu všech poskytnutých půjček a úvěrů (vytvářením peněz). Na druhé straně ale úrokový poplatek vlastně neexistuje. To znamená, že na sociální úrovni, musí všechny tyto úrokem zatížené půjčky najít peníze v již existující peněžní zásobě, aby mohly být pokryty při jejich splácení. Protože v tomto procesu všechny dosud zaplacené úroky pochází z jistiny, je prostě matematicky nemožné některé půjčky splatit. Jednoduše neexistuje najednou dostatečné množství peněz v systému. ⁴⁴⁵

Výsledkem je ještě silnější tlak směrem dolů na tuto vrstvu obyvatelstva, která si zřizuje běžné úvěry, protože vždy existuje tento základní všudypřítomný nedostatek v samotné peněžní zásobě a každý, kdo má snahu své půjčky splatit, se musí potýkat s nevyhnutelným faktem, že některým se prostě půjčky splatit v dlouhodobém horizontu nepodaří.

Bankrot je častým vyústěním v těch částech společnosti, které tzv. „tahají za kratší konec“. Ještě závažnější je způsob, jakým se bankovní mechanismus chová k těm, kteří nejsou schopni dostát svým závazkům spojeným s pokrytím úvěru. Smlouva o půjčce a právní systém podporují sílu a možnost bank, aby mohly ve většině případů „odejmout“ neplatičům jejich hmotný majetek. ⁴⁴⁶

Když se hluboce zamyslíme nad touto schopností „přivlastnění“, dojdeme k tomu, že je to prokazatelně nepřímá forma krádeže. Pokud je opravdu nevyhnutelné, že někteří podlehnou a nedodrží splátkový kalendář kvůli již zmiňovanému vrozenému nedostatku peněžních zásob s možným výsledkem odebrání fyzického majetku, tak je rovněž časem nevyhnutelné i to, že si banka majetek doopravdy osvojí. To znamená, že banky, které jsou vždy vlastněny členy vyšší třídy, mají jistotu, že zabaví domy, auta a majetek nižších tříd jednoduše proto, že peníze, které si z čista jasna vytvořili ze vzduchu ve formě úvěrů, se jim nevrací. To je ve své podstatě skrytá forma přesunu hmotného majetku z nižších tříd do třídy vyšší.

Nicméně, když se vrátíme k problematice samotného úroku, vyšší třída se těmito skutečnostmi téměř vůbec neznepokojuje. Vzhledem k přebytku bohatství spojeného s jejím finančním statusem spolu s nedostatkem potřeby si půjčky po většinu času v důsledku tohoto přebytku brát, tlak z nedostatku vrozený peněžní zásobě kvůli úrokům vždy padá na bedra nižších tříd. Navíc, ti bohatí jsou vlastně třídně chráněni, protože díky fenoménu příjmů z investic prostřednictvím získaných úroků ze spořících účtů, depozitních certifikátů či jiných prostředků se mění nástroj společenského nátlaku na chudé v nástroj generující finanční výhody pro bohaté. ⁴⁴⁷

(c) Inflace je obecně definována jako „míra růstu cenové hladiny zboží a služeb s následným snižováním kupní síly“. ⁴⁴⁸ Tato obecná definice nás bohužel nepřibližuje k jejím skutečným příčinným souvislostem. Zatímco na různých ekonomických školách se vedly debaty ohledně skutečných příčin inflace, ⁴⁴⁹ jako nejvíce relevantní byla prokázána „kvantitativní teorie peněz“. ⁴⁵⁰ Stručně řečeno, tato teorie jednoduše uznává, že čím více peněz je v oběhu, tím je větší inflace a růst cen. Jinak řečeno, pokud všechno ostatní zůstane tak, jak je a nabídka peněz se dvakrát zvýší, dvakrát se zvýší i cenová hladina atd. Nové peníze oslabují hodnotu existujících peněz, což se také objevuje v teorii hodnot nabídky a poptávky.

Důsledkem tohoto procesu je něco, co bychom mohli nazvat „skrytá daň“, která se projevuje na úsporách občanů s pevnou sazbou příjmu. Například uvažujme, že míra inflace za jeden rok činí 3,5 %. Pokud máte dnes 30 000 dolarů, za 10 let si za to koupíte zboží v hodnotě pouze 21 000 dolarů. ⁴⁵¹ Zatímco se může zdát, že tato skutečnost má stejný efekt na celou společnost, realita je taková, že co se týče přežití, jsou to mnohem více chudí než bohatí, na které má toto hluboký dopad. Osoba, která má v úsporách 3 miliony dolarů, není nijak poškozena 3,5 % ztrátou kupní síly. Nicméně osoba se 30 000 dolary úspor pracující na tom, aby mohla v budoucnu složit zálohu na dům je touto skrytou daní hluboce zasažena.

V kontextu se strukturálním rozdělením, kde asistují pevné atributy samotného systému v útlaku chudých a pomoci bohatým, se nachází rovněž tento pevně vestavěný mechanismus skryté daně. Vrozený nedostatek peněžní zásoby si neustále v ekonomice vynucuje nové půjčky. Spolu s tím je nyní celosvětově využíván proces monetární expanze známý jako systém částečných finančních rezerv. ⁴⁵²

Na rozdíl od všeobecného přesvědčení většina úvěrů nepochází z již existujících bankovních vkladů klientů. Jsou vytvářeny v reálném čase a omezené pouze pevně daným procentem existujících depozit. ⁴⁵³ Stručně řečeno, díky tomuto procesu je během doby možné vytvořit z každých vložených 10 000 dolarů přibližně 90 000 dolarů prostřednictvím procesu půjčování a ukládání napříč celým bankovním systémem. ⁴⁵⁴ Toto pyramidové rozmnožování peněz, a tlak úroku, který vytváří nedostatek peněžní zásoby, ukazuje, že systém je z podstaty inflační.

(d) Rozdíly v příjmech ve společnosti mají jak psychologické, tak i strukturální příčiny. Z psychologického hlediska jsou částečně hnány vidinou zisku a motivací snížit si vynaložené náklady, které jsou potřebné k zachování konkurenceschopnosti a funkčnosti na trhu. V mnoha ohledech může být tato motivace považována za kognitivně strukturální, protože představuje prahovou hodnotu chování, kterou všichni hráči v tržní ekonomice musí dodržovat, pokud jde o přežití. Na druhé straně tento zájem o sebezáchovu prostřednictvím efektivního vynaložení nákladů a maximalizace zisku, které jsou základním jádrem kapitalistické hry, ukazuje jasnou tendenci celkově ještě více rozšířit tuto filozofii přežití nebo systém lidských hodnot obecně.

Jinými slovy, společenské hodnoty byly touto ekonomickou potřebou neustále sebezáchovy změněny a velmi často se tyto změny projevují v chování, které bychom v normálních podmínkách odsoudili jako „nepřiměřené“, „sobecké“ nebo „chamtivé“ - jenomže tyto zmíněné charakteristiky jsou pouhým rozšířením nebo-li záležitostí míry s ohledem na tuto základní podmíněnost „udržet náskok“.

Proto by celkový trend zvyšování rozdílu v příjmech neměl být všeobecně žádným překvapením. ⁴⁵⁵ Zatímco Spojené státy, se svou hluboce konkurenční povahou, jsou vysoce extrémním příkladem třídní nerovnosti dneška, ⁴⁵⁶ uvedený trend je bohužel celosvětovým fenoménem. ⁴⁵⁷ Během diskuze o historických a aktuálních trendech narážíme na otázku, proč je zrovna toto období, počátek 21. století, ve znamení neustále se zvětšující propasti mezi bohatými a chudými. Nakonec docházíme k závěru, že si určité strukturální faktory našly svou cestu do systému a tyto faktory tuto nerovnost nadále prohlubují. Je nutné dodat, že zmíněné mechanismy nejsou anomáliemi současného systému. Ale spíše reprezentují přirozený vývoj kapitalismu v průběhu času.

Obrovské příjmy z „kapitálových zisků“ jsou ukázkovým příkladem. Někteří ekonomičtí analytici se domnívají, že kapitálový zisk je „klíčovým prvkem propastných rozdílů v příjmech v USA“. ⁴⁵⁸ Kapitálový zisk je definován jako „částka, o kterou prodejní cena aktiva přesáhne svou původní kupní cenu. Uskutečněný kapitálový zisk se investuje, aby přinesl další zisk.“ ⁴⁵⁹ Nejběžněji se využívá při prodeji akcií, dluhopisů, derivátů, termínovaných vkladů, a dalších abstraktních prostředků obchodování.

Bylo zjištěno, že v samotných Spojených státech horní 0,1 % populace získává přibližně polovinu všech kapitálových zisků ⁴⁶⁰ a tyto zisky tvoří okolo 60 % příjmů 400 nejbohatších Američanů. ⁴⁶¹ Třídní mechanismus kapitálových zisků je zajímavý z toho důvodu, že je to vlastně forma příjmu pro ty privilegované. Zatímco akciový trh může být využíván i širokou veřejností přes konzervativní podílové či penzijní fondy, je to hlavně hra stvořená pro člověka z vyšší třídy, vzhledem k vysoké úrovni kapitálu, který je zpočátku nutný k umožnění výnosů tak vysoké hodnoty. A tak stejně jako se objevuje elitářství u příjmů z úroků, tak i kapitálový zisk slouží jako jistící mechanismus pro vyšší třídu, který je poháněn již existujícím značným bohatstvím.

Také tu máme rozdíly v příjmech s ohledem na pozici jednotlivců v rámci firemní hierarchie. Ve studii vypracované Kanadským centrem pro politické alternativy se uvádí, že nejvýkonnější kanadští ředitelé vydělají za 3 hodiny tolik, co průměrný zaměstnanec za 1 rok. ⁴⁶² Podle zkoumání Ekonomického politického institutu vzrostl ve Spojených státech „průměrný roční příjem horního 1 % od roku 1979 do roku 2007 o 156 %; u horních 0,1 % vzrostly příjmy o 362 %. Pro porovnání, lidé s příjmy mezi 90 až 95 percentily výdělečných osob vzrostly o 34 %, což je méně než desetina růstu příjmů horních 0,1 % občanů. Příjmy spodních 90 % pracujících Američanů vzrostly v uvedeném období nejméně, a to o 17 %.“ ⁴⁶³

Dále Institut uvádí: „Zvyšující se nerovnost v příjmech je jednou z hlavních hnacích sil vzestupné distribuce příjmů domácností hornímu 1 % obyvatel. Dalšími faktory jsou stoupající nerovnost mezi kapitálovými příjmy a také vzrůstající podíl na příjmu, který se vkládá spíše do kapitálu než do mezd a náhrad. Výsledkem těchto tří trendů bylo více jak zdvojnásobení podílu na celkovém příjmu ve Spojených státech v období let 1979 až 2007 u horního 1 % obyvatel a velký nárůst rozdílů v příjmech mezi těmi nejbohatšími a drtivou většinou ostatních. V roce 2007 byly průměrné roční příjmy horního 1 % všech domácností 42-krát vyšší než příjmy dolních 90 % (tj. 14-krát vyšší než v roce 1979) a příjmy horního 0,1 % byly 220-krát vyšší (tj. 47-krát vyšší než v roce 1979).“ ⁴⁶⁴

Podobné vzory můžeme nalézt i u dalších industrializovaných národů. V roce 2013 se dokonce i v Číně hovořilo o problému navyšujících se rozdílů mezi příjmy a návrzích na zmírnění nerovnosti. ⁴⁶⁵ Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj vydala v roce 2011 zprávu, ve které se uvádí, že státy, které měly v historii menší rozdíly v příjmech, zažily za posledních deset let jejich velký nárůst. ^{466 467}

Je obtížnější určit příčinnou souvislost ve formě jasně vymezených strukturálních mechanismů v souvislosti s tímto obecným trendem souvisejícím se zaměstnáním a příjmovou nerovnosti. Kombinace psychologické motivace sebezáchovy a sebemaximalizace vrozené hodnotovému systému kapitalismu společně s neustále se měnícím právem, daněmi a finanční politikou jako souvisejícími proměnnými ve hře spolu se základní strategií vedenou vyšší třídou kvůli jejímu stávajícímu zabezpečení majetku, vytváří komplexní, synergický mechanismus zachování tříd a vnějšího útlaku.

Také je třeba uvést jednu statistickou poznámku, jak se během poslední recese ve Spojených státech propast v bohatství skutečně zvětšila. ⁴⁶⁸ Lze usoudit, že kdyby byl systém ekonomiky bez strukturálních zásahů ve prospěch bohatých, národní recese v takovém rozsahu, v jakém začala v roce 2007, by měla negativní dopad na všechny, bez ohledu na společenskou třídu. Přesto bylo v roce 2010 oznámeno, že se příjmy „nejbohatších 5 % Američanů, kteří vydělávají více než 180 000 dolarů ročně, mírně zvýšili oproti poslednímu roku ... Rodiny s 50 000 dolary si naopak pohoršily“. ⁴⁶⁹

Nakonec, ohledně této problematiky nerovnosti příjmů, je důležité si uvědomit, jak se národní hospodářský růst často vztahuje k těm v samotné vyšší třídě snižujíce celkový ekonomický význam nižších tříd. Pojem „plutonomie“ je v tomto případě odpovídající. „Plutonomie“ je definovaná jako (dynamický stav společnosti, kde je) „ekonomický růst, poháněný a využívaný nejbohatší vrstvou společnosti. Plutonomie se vztahuje k takové společnosti, ve které je většina bohatství ovládána stále se zmenšující elitou; jako takový je ekonomický růst této společnosti závislý na velkém jmění této privilegované menšiny. ⁴⁷⁰

Snad nejlepší způsob, jak popsat povahu plutonomie a jejího vztahu k moderní době, je použít slova těch, kteří si ji osvojili. V roce 2005 mocná celosvětová bankovní instituce s názvem Citigroup vydala několik interních zpráv na toto téma. Uvedené analýzy a závěry byly v celku upřímné.

Mezi jiným konstatovali, že: „Svět se začíná dělit na dva velké bloky - na Plutonomii a zbytek. Spojené státy americké, Spojené království a Kanada tvoří klíčové plutonomie - tedy ekonomiky ovládané třídou bohatých. ⁴⁷¹ V plutonomii neexistuje žádný „americký“ nebo „britský“ spotřebitel, natožpak „spotřebitel ruský“. Existují bohatí spotřebitelé, kteří, přestože je jich málo, získávají gigantický podíl na příjmech a spotřebě. Pak je tu zbytek těch „nebohatých“, kterých je nesčíslně mnoho, ale představují jen překvapivě malé sousto národního koláče.“ ⁴⁷² „Měli bychom se méně starat o to, co bude dělat průměrný spotřebitel - řekněme 50. percentil - když tento spotřebitel (jak myslíme) je méně relevantní z hlediska souhrnných statistických údajů, než to, jak se cítí a co dělají bohatí. To je prostě věc matematiky nikoli morálky.“ ⁴⁷³

Ohledně 20 % americké populace, která ovládá 85 % bohatství země ⁴⁷⁴ je jasné, že tito, jenž užívají těchto 85 %, jsou mnohem důležitější pro hodnotu HDP a ekonomický růst. To znamená, že finanční systém má malou motivaci starat se o chování a finanční blahobyt většiny obyvatel.

Dále to pokračuje: „Srdcem našeho tvrzení o plutonomii je, že bohatí tvoří dominantní zdroj příjmu, bohatství a poptávky v zemích s plutonomií jakými jsou Spojené království, Spojené státy, Kanada a Austrálie ... Za druhé jsme přesvědčeni, že bohatí budou v následujících letech ještě více bohatnout, protože kapitalisté (ti bohatí) budou především díky následkům globalizace získávat větší podíl HDP. Očekáváme, že globální fond pracovní síly rozvíjejících se ekonomik udrží mzdovou inflaci na uzdě a ziskové marže porostou - dobré pro bohatství kapitalistů a relativně špatné pro rozvinutý trh nekvalifikované / externí pracovní síly (outsorcing). To znamená dobré pro společnosti, které prodávají své zboží a služby bohatým.“ ⁴⁷⁵

S ohledem na význam zbytku populace, zpráva uvádí: „Největší hrozbu pro plutonomii vidíme v politickém tlaku na snížení příjmové nerovnosti, tedy rovnoměrnějšího rozložení bohatství a postavení se silám, jako je globalizace, které se vztahují k zisku a růstu bohatství.“ ⁴⁷⁶ „Náš závěr? Vlády a společnost mají k dispozici tři páky na skoncování s plutonomií - vlastnická práva, daně a nabídku práce. Vlastnická práva jsou obecně stále neporušená, daňová politika je vůči plutonomii spíše neutrální až lehce příznivá a globalizace udržuje nabídku práce v nadbytku, což ve výsledku působí jako brzda mzdové inflace.“ ^{477 478}

Zatímco samotná plutonomie nemusí být pravděpodobně zdrojem třídního konfliktu, je ale zcela jistě jeho výsledkem. Chrystia Freelandová, autorka knihy s názvem Plutokraté: Vzestup nových globálních superboháčů a pád všech ostatních (Plutocrats: The Rise of the New Global Super-Rich and the Fall of Everyone Else) klade důraz na podstatu této rámcové psychologie, která je vrozená této zámožné menšině:

„Nemusíte si mnout potutelně ruce s doutníkem v puse a vymýšlet různé konspirační teorie, jak se udržet na vrcholu. Děláte to pomocí přesvědčení, že to, co je ve vašem osobním zájmu je v zájmu kohokoli jiného. Takže přesvědčíte sami sebe, že vlastně vládní služby, věci jako spoření na vzdělání, které je tím, co vytváří na prvním místě sociální mobilitu, musí být omezeny tak, aby byl snížen deficit a nemusel jste platit vyšší daň. A to, čeho se doopravdy obávám je to, že existuje tolik peněz a tak velká moc na samém vrcholu a tak velký propastný rozdíl mezi těmito lidmi na samém vrcholu a všemi ostatními, že uvidíme výrazné snížení sociální mobility a transformaci společnosti.“ ⁴⁷⁹

Závěrem

Je toho mnoho, co by se dalo říci o mnohoúrovňovém válčení na planetě Zemi, které je především spojené s finanční a tržní silou a svou institucionální údržbou. Od fyzického násilí po jemnou právní manipulaci je téma konzistentní a dominantní. Může být dokonce řečeno, že samotný pokrok proti sobě válčí od té doby, co byly založeny korporátní instituce, které zachovávají mocný podíl na trhu v dané oblasti průmyslu a často pracují na nemilosrdném odstranění čehokoli, co by jim mohlo konkurovat, i když je výrobek progresivně lepší nebo více udržitelný. ⁴⁸⁰ Samotná změna a pokrok v reálných podmínkách nejsou v kapitalistickém systému snadno vítanými, protože často to narušuje úspěch zavedených institucí. Neuvěřitelně pomalá míra zavádění nových, udržitelných, zlepšujících technologických metod je toho názorným příkladem. ⁴⁸¹

Na korporátní úrovni se nejedná pouze o neustálou válku o redukování konkurence, ale rovněž o přetrvávající vykořisťování veřejnosti obecně. Adam Smith tento bod uvedl ve své práci Bohatství národů (The Wealth of Nations): „Zájem obchodníků je nicméně v každém určitém odvětví obchodu nebo výroby vždy v nějakém ohledu odlišný, nebo dokonce opačný od zájmu veřejnosti ... Snížení konkurence je vždy v zájmu obchodníků ... Ale snížení konkurence ... může sloužit pouze obchodníkům ke zvýšení jejich výnosů nad přirozenou míru uvalením absurdního poplatku na zbytek svých spoluobčanů kvůli svému vlastnímu prospěchu.“ ⁴⁸²

Na národní úrovni se zdá být dnes „mír“ pouhou pauzou mezi konflikty na jevišti globální civilizace. Prakticky neustále někde probíhá válka, a když ne, tak jsou velmoci zaneprázdněny výrobou pokročilejších zbraní a / nebo prodejem starých jiným zemím se stejným postojem, a to všechno nejenom ve jménu obrany, ale rovněž ve jménu „dobrého obchodu“. ⁴⁸³ Rovněž samotné národy přijaly formu třídní hierarchie s dominantními národy prvního světa podmaňujícími si národy třetího světa. Běžné termíny jako velmoci, mocnosti, menší mocnosti a vazalské státy, které jsou popsány v historické literatuře s ohledem na národní třídní hierarchii a strukturální mechanismy, zachovávají toto členění v podobě, která se příliš neliší od formy společenských tříd.

Například, zatímco dluhové a úrokové systémy, jak bylo popsáno, velmi značně potlačují nižší třídy a strukturálně limitují prosperitu a sociální mobilitu, stejné efekty utlačování národa se dějí prostřednictvím Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. ⁴⁸⁴ Dokonce John Adams, druhý prezident Spojených států, na toto upozornil ve svém prohlášení: „Existují dvě cesty k dobytí a zotročení země. Jedna je mečem. Ta druhá je dluhem.“ ⁴⁸⁵ V tom nejširším měřítku je opravdová válka vedena při řešení problémů a lidské harmonii. Skutečná válka je o rovnováze sil a sociální spravedlnosti. Opravdová válka je ve skutečnosti o instituci ekonomické rovnosti. ^{486 487} Slovy bývalého soudce nejvyššího soudu Louise D. Brandeise: „V této zemi můžeme mít demokracii, nebo můžeme mít obrovské jmění soustředěné v rukou několika málo lidí, ale nemůžeme mít obojí.“ ⁴⁸⁸

Všude na světě dnes lidé mluví o potřebě rovnosti. Většina vzdělaných lidí na světě nerespektuje předsudky vůči rase nebo pohlaví. Být sexistou nebo rasistou se stalo být vysoce opovrhovanou záležitostí, přestože to není tak dávno, co tyto názory byly považovány v západním světě za „normální“. Vypadá to, že existuje směr evoluce, který si přeje zrovnoprávnit společnost, která je v podstatě to, co základní gesto „demokracie“ naznačuje. Přesto uprostřed tohoto všeho pokračuje z velké části nepovšimnutá nejutlačovanější forma lidského utrpení. V dnešní době to není rasa, pohlaví nebo vyznání, co především utlačuje - je to instituce tříd. Je to nyní problém „bohatých“ a „chudých“ a stejně jako rasismus, i tyto ideologické a konečné strukturální formy útlaku diskriminují a rozdělují lidský druh hluboce silnými a ničivými způsoby.

Z širšího pohledu je toto divadlo multidimensionálního válčení - svět je skutečně ve válce se sebou samým - zcela neudržitelné. Je stále více a více jasné, vzhledem k urychlování růstu sociálních problémů, že étos veškeré konkurence a úzkoprsé sebezáchovy na úkor ostatních - ať už na osobní, firemní, třídní, ideologické nebo národní úrovni - nebude zdrojem jakéhokoli řešení nebo dlouhodobé lidské prosperity. Bude třeba nového typu myšlení pro překonání těchto sociologických trendů a jádro takto dramatické kulturní změny spočívá ve změně samotných socioekonomických předpokladů.

ČÁST III: NOVÝ ZPŮSOB MYŠLENÍ

ÚVOD K UDRŽITELNÉMU MYŠLENÍ

Činy jsou plodem vlastností spjatých s Přírodou. Je to pouze ignorantský člověk, kdo oklamán svým osobním egoismem říká: „Já jsem tvořitel.“ ⁴⁸⁹ - Bhagavad Gita

Socioekonomické spektrum

Jak bylo naznačeno v předchozích esejích, udržitelné postupy mohou nastat pouze hodnotovou přeorientací směrem k udržitelnému myšlení. Zatímco představa udržitelnosti je často zredukovaná na ekologický kontext, pravá podstata problému spočívající pod povrchem je kulturní. Jedná se proto o proces vzdělávání. Z pohledu Hnutí Zeitgeist má ekonomický systém užívaný společností největší vliv na hodnoty a přesvědčení lidí. Například, i v hluboce zakořeněných a zdánlivě samostatných politicko-náboženských doktrínách naší doby, sídlí spodní proud hodnot stanovených ekonomickými předpoklady. ⁴⁹⁰

Termín socioekonomický, což znamená sociální vědu, jenž spojuje efekty ekonomické aktivity s ostatními společenskými procesy, ⁴⁹¹ by mohl mít svůj více specifický význam rozšířený rovněž o náboženská hlediska, politické předsudky, vojenské iniciativy, kmenové oddanosti, kulturní zvyky, právní postavení a další společenské fenomény. Zdá se, že každá část našich životů, a tím i náš systém hodnot, se zrodila především z kulturního vnímání našeho přežití, sociálních vztahů a myšlenek osobního / společenského úspěchu.

Kromě toho je navíc kritické přepracovat politické systémy, které se stále zdají mít ve většině zemí světa hlavní význam. Když dojde na státní záležitosti ve společnosti, jsou tyto systémy v nejlepším případě druhořadé (když ne zcela zastaralé), pokud bereme v úvahu skutečné důsledky ekonomické struktury. Ve skutečnosti, jak bude uvedeno v následujících esejích, není „politická“ vláda, tak, jak jí známe, ničím jiným než rozšířením ekonomické neefektivity. Velmi málo lidí by se zajímalo o to, „kdo je u moci“ nebo další podobné záležitosti, kdyby zcela rozuměli procesu ekonomického rozvoje a byli schopni přispět a získat bez konfliktu. Proto neexistuje záležitost s větším významem, než je systém ekonomického rozvoje, pokud jde o chování a stabilitu lidské bytosti jak na osobní, tak sociální úrovni.

Efemeralizace

Ekonomický systém, obecně řečeno, existuje pro zajištění „potřeb a tužeb“ ⁴⁹² populace. Míra, jakou je schopen toho dosáhnout, záleží na stavu využitelných zdrojů a technické strategii uplatněné pro využití těchto zdrojů pro daný účel. V tomto ohledu významný inženýr a myslitel R. Buckminster Fuller prohlásil, že opravdové ekonomické „bohatství“ nejsou peníze nebo materiální výstup dané produkce. ⁴⁹³ Skutečným bohatstvím je spíše úroveň efektivity energie / produkce spolu s rozvojem vědomostí, které dále napomáhají inteligentní správě zdrojů planety Země. V tomto ohledu definoval a vyjádřil trend nazvaný „efemeralizace“, ⁴⁹⁴ který sleduje v čase technickou schopnost lidstva „vytvářet stále více za méně“.

Z historického hlediska je efemeralizace protiklad stále hluboce udržovanému „malthusiánskému“ ⁴⁹⁵ smýšlení, které částečně tvrdí, že lidstvo je navždy v nerovnováze s přírodou, a že bude vždy existovat část populace, která musí trpět, jelikož dostupné zdroje jednoduše nemohou pokrýt potřeby všech.

Jak bylo zmíněno v předchozích esejích, tento pohled na svět, který je v současném ekonomickém systému neustále patrný, stále globálně přijímáme, což utváří hluboké strukturální předsudky, ⁴⁹⁶ které nevyhnutelně zvýhodňují jednu „třídu“ lidí oproti druhé ve snaze o přežití. Jinými slovy, „válečná hra“ postavená na předpokladu univerzálního, trvale posíleného nedostatku, která se dnes pohybuje vpřed vlastní setrvačností, z velké části postrádající své původní příčinné uvažování, kulminuje.

Valná většina toho, co v dnešní době definujeme jako „korupci“, má většinou psychologické kořeny v tomto konkurenčním vědomí, a to jak na osobní, tak na korporátní (obchodní) úrovni potažmo na úrovni vlády ve formě války, tyranie a sebezachovných tajných dohod. Ve skutečnosti může být velmi dobře namítnuto, že samotný pojem „etiky“ se ve světě, zarputile bojujícím o zisk na úkor ostatních, stává vysoce relativním a většinou svévolným rozlišením.

A přece tento trend efemeralizace, který ve dvacátém století díky náhlým průmyslovým / vědeckým pokrokům prudce vzrostl, hlasitě vyzývá tento protekcionistický, elitářský, nedostatkem poháněný pohled na svět a navrhuje nové paradigma měnící možnosti lidské organizace.

Tyto možnosti částečně statisticky odhalují, že jsme nyní schopni zajistit celosvětové populaci takovou životní úroveň, jakou si drtivá většina lidstva nedokáže ani představit. ⁴⁹⁷ Aby však tato nová realita účinnosti mohla být využita, musí být archaické bariéry, zakořeněné v našem každodenním způsobu života, zejména naše vnímání ekonomiky, přehodnoceny a pravděpodobně zcela překonány.

Jak bylo zmíněno v předchozích esejích, termín „utopie“ se běžně objevuje jako pejorativní pojem mezi těmi, kteří mají sklon zavrhnout velkoplošné společenské zdokonalení v důsledku buď cynismu, tzv. „lidské povahy“, nebo přímé nevíry v lidskou technickou schopnost se nyní značně přizpůsobit pomocí nových technických prostředků.

Například běžná námitka v současné kultuře, obzvláště v „bohatých“ zemích prvního světa, spočívá na hodnotě toho, co by mohlo být označeno jako „násilí masového získávání“. Ve své podstatě spočívá tento pohled na malthusiánském konceptu nedostatku zdrojů pro pokrytí potřeb a převádí jej do předpokladu nenasytné iracionality.

Jinými slovy předpokládá, že lidské bytosti mají empiricky nekonečné materiální „tužby“ a i kdyby, řekněme, každá lidská bytost mohla existovat s tím, co by Západ v dnešní době považoval za životní styl horní třídy, kde by nikdo nepřišel zkrátka, prvek naší psychologie by nikdy nebyl v materiálním smyslu uspokojen a zájem o „větší a větší“ materiální zisk by tedy vždy vytvořil destabilizující nerovnováhu ve společnosti. Proto je existence „majetných“ a „nemajetných“ vnímána jako následek naší vrozené, statusem poháněné psychologie a nenasytnosti při nedostupnosti zdrojů a prostředků.

Do jaké míry je toto skutečně pravda, je sporné, vzhledem k extrémnímu kulturnímu stavu, ve kterém se dnes nacházíme a když srovnáme historický fakt, že mimo západní (neboli kapitalistický) vliv koncept „marnivého materiálního úspěchu“ zdaleka univerzálně neplatí pro všechny lidské bytosti. ⁴⁹⁸ Ve skutečnosti byl vztah „úspěchu“ a „vlastnictví“ kulturně vytvářen na základě sytémové potřeby a nyní je hlavní spojující hodnotou naší, na spotřebě založené, společnosti. ⁴⁹⁹

Ve světě, který je nyní řízený „ekonomickým růstem“ pro udržení zaměstnanosti na rozumné úrovni; ve světě, který otevřeně chválí ty s velkým finančním bohatstvím jako měřítkem úspěchu; ve světě, který dokonce odměňuje lidskou lhostejnost a bezohledné konkurenční chování pro dosažení podílu na trhu (spíše než upřímné sociální přispívání ku všeobecnému lidskému prospěchu); není žádným tajemstvím, že představa jedné lidské bytosti vlastnící, řekněme, panské sídlo se 400 místnostmi rozkládajícího se na 500 000 akrech soukromé půdy, s 50 auty a pěti letadly zaparkovanými před domem se stala částí ideální vize osobního (a společenského) úspěchu.

Přesto z pohledu pravé lidské udržitelnosti je tato představa čistým násilím a existuje v téměř stejné kategorii jako ta, kde člověk hromadí potravu a zdroje, které nepotřebuje, a odmítá umožnit ostatním přístup kvůli abstraktnímu principu. ⁵⁰⁰ Když si představíme malý ostrov s deseti lidmi, kde by se dva lidé rozhodli těžit a hromadit o 1 000 % více než potřebují, aby byli zdraví, přičemž nechávají osm lidí žít v zoufalé chudobě a / nebo umřít, považovali byste toto uspořádání za projev „osobní svobody“ těchto dvou jedinců nebo za čin společenského násilí proti těm osmi?

Toto zde bylo uvedeno pro zamítnutí běžné reakce „utopické klamné představy hojnosti“, jenž je společná mnohým a která se týká částečně důsledků efemeralizace. Přestože my i globální společnost si uvědomujeme vlastní fyzická omezení našeho průmyslového chování, které se pomalu odchyluje od ekologicky destabilizačních dopadů, tak porozumění, že hodnotová orientace založená na „nekonečných tužbách“ je stejně škodlivá pro sociální rovnováhu, je rovněž kritické.

Systémová omezení

Když dojde na kulturní filosofie, musí lidská populace jasně porozumět svým omezením a z této fyzické reality odvodit svá očekávání a hodnoty. Omezení uvalená našim prostředím existují bez ohledu na představy o lidských hodnotách, zájmech, přáních nebo i potřebách. Kdybychom odstranili lidský druh z planety Země a prozkoumali přírodní a ekologické operace Země s příčinným vědeckým porozuměním, které máme dnes, byli bychom svědky synergického / symbiotického systému ovládaného univerzální dynamikou přírody.

Tudíž nehledě na to, co si myslíme o sobě, našich záměrech nebo našich „svobodách“, ⁵⁰¹ jakmile jsme jednou umístěni do tohoto systému fyzikálních zákonů, jsme jimi omezeni, a to bez ohledu na naše přesvědčení nebo kulturní normy, které považujeme za samozřejmé, nebo které byly stanoveny jako „nevyhnutelné“ nebo „neměnné“ našimi různými kulturami. Pokud se rozhodneme učit a přizpůsobit logickým souvislostem, dosáhneme udržitelnosti a tím i stability. Pokud se rozhodneme ignorovat a bojovat proti těmto již existujícím pravidlům, naše stabilita bude nevyhnutelně upadat a nastanou problémy, které jako téměř konstatntní stav věcí vidíme na počátku 21. století v podobě různých krizí.

Toto povědomí o přírodních omezeních, kterým pomocí dnešních vědeckých metod rozumíme, vyjadřují snad nejvýznamnější posun v oblasti lidských „loajalit“ v naší historii. Stručně řečeno, nyní rozumíme, že se buď přizpůsobíme přirozenému světu nebo budeme trpět. Bohužel toto pevné referenční spojení ještě stále stojí v rozporu s mnoha dnešními bežnými filozofiemi, jako jsou zavedené náboženské a politické názory. Je rovněž pozoruhodné, že běžná replika označuje tuto skutečnost, která má pevný základ, za „totalitářskou“ nebo „černobílou“, zdánlivě rigidní a se svévolným dopadem na lidský život, spíše než, jednoduše, nepopiratelný, vědecky podložený stav věcí.

Fascinující je téměř paradoxní pointa celého vnímání přírodních zákonů, jenž spočívá v tom, že v „rámci“ současného systémového omezení definujeme pojem „vládnoucích zákonů přírody“, což je náš rozsah možností v rámci těchto hranic prostřednictvím vědecké metody, ve kterém odhalujeme neustále narůstající technickou efektivitu a neuvěřitelný potenciál k vytvoření globální hojnosti pro uspokojení lidských potřeb.

Jelikož je lidstvo také jediným druhem na Zemi s mentální kapacitou změnit / ovlivnit ekosystém opravdu značným způsobem, jsou tato přizpůsobení kritická pro zachovávání druhů, veřejného zdraví a pokroku v řešení skutečných problémů. Nic nemůže být nebezpečnější, než světová kultura, která vzhledem k exponenciálnímu růstu našich schopností ovlivnit ekologickou a sociální rovnováhu technologiemi, nechápe svou sílu a účinky. V mnoha ohledech čelí lidský druh vzdělávacímu závodu s časem s ohledem na současnou nevyspělost v jednání s neuvěřitelnými nově nalezenými silami, které ovládl prostřednictvím vědy a technologíí. ⁵⁰²

Kromě toho je důležité si pamatovat, že když dojde na samotnou historii ekonomického myšlení, měl referenční rámec v tomto směru co do činění spíše s předpoklady lidského chování než s inteligentní správou zdrojů a obecným fyzikálním porozuměním vědeckým / přírodním zákonům. ⁵⁰³ Zatímco jsou naše nejpřirozenější reflexy chování a genetické sklony zajisté relevantní k následkům socioekonomického systému a jsou do značné míry částí této rovnice, předpoklady lidského chování nemohou být racionálně považovány za strukturální počátek ekonomického systému. Lidé jsou důsledkem podmínek stejného ekologického systému a ne naopak. Takže na závěr tohoto úvodu řekněme, že pokud je účelem sociálních systémů vytvořit zvyšující se životní standard při současném zachovávání ekologické a sociální rovnováhy pro zajištění toho, abychom v budoucnu nemuseli snížit tuto kvalitu kvůli možným z toho plynoucím důsledkům nezodpovědných voleb - jako je například vyčerpání zdrojů, znečištění, nemoci, negativní stres, nerovnováha „bohatství“ a další otázky - je potom kritické založit naši metodologii na co nejrelevantnějších technických parametrech, kterých můžeme využít a které jsou orientované na současný stav vědeckého uvědomění jak na ekologické, tak na lidské úrovni.